Scrapbook

Dotazník pro vás

29. října 2013 v 14:46 | Annie
Toto je jakási prosba pro vás, milé blogerstvo. Dělám dotazník ke své ročníkové práci - jak už jsem psala, na téma fantasy v literatuře - a třebaže jsem ho nejdříve chtěla dát do školy, rozhodla jsem se ho dát na internet. Očekávám totiž trochu větší počet respondentů, tak mě prosím nezklamte a ten dotazník vyplňte :D.

Zabere vám to nanejvýš tak minutu, jsou tam tři jednoduché otázky, víc od vás opravdu nechci, navíc to zůstává anonymní. Pokud si na to těch pár vteřin čas uděláte, budu vám neskonale vděčná. Ptám se tam jen na pár věcí o hledně fantasy.

>> Dotazník zde

Ještě jednou děkuji všem, kteří dotazník vyplní :).

NaNoWriMo

22. října 2013 v 20:59 | Annie
Jedná se jen o takové lehké upozornění na projekt, který se blíží každý dnem, jelikož začíná v listopadu, a to National Novel Writing Month.

O co jde? Jedná se o projekt, kdy za pouhopouhý měsíc napíšete knihu. Ano, celou knihu. Projekt po vás chce, abyste ze sebe za celý tento měsíc vyplodili 50 000 slov.
Ano, jednoduché to asi nebude. Ale o tom projekt je. Motivuje vás to, budou vám posílany různé inspirující zprávy, můžete se o tom s lidmi bavit na fórech, a že je opravdu s kým, protože zatím se do projektu přihlásilo již přes 126 000 lidí z celého světa.

A tak jsem si řekla, že do toho půjdu. Protože, proč ne? Proč to nezkusit? Až moc dobře vím, že potřebuju něco, co mě nakopne, a tohle by mohlo být ono.

Zúčastníte se také? Nebo vás tento článek inspiroval? Jen s chutí do toho, a psaní zdar! Pokud vás tent projekt zaujal, podívejte se na jeho stránky, přečtěte si o něm, a možná se do toho opravdu dokopete :D.

KDE SE PŘIHLÁSIT: http://nanowrimo.org/dashboard

Výlev

6. října 2013 v 21:19 | Annie
Vážně začínám nesnášet to, že tu musím pojmenovávat články. Už mě to pomalu dohání k šílenství.

Takže píšu článek, jak jsem slibovala, a to ve své prokrastinaci, kdy se stále odmítám jít učit na zítřejší písemku z matiky a němčiny. Mohla bych ale napsat, že jsem se rozhodla být na blogu více aktivní, že? Ano, mohla, páni, Annie se rozhodla zase něco pořádného udělat s Useless Fire. Ještě aby ten slib dodržela.
Každopádně, všimla jsem si, že by se vám líbilo mít tu více překladů článků týkající se psaní, tak jsem si řekla, proč ne? Rozhodně to není tak náročné jako překládat titulky, a tumblr je učiněným zlatým dolem na takového články, takže se to tu snad bude objevovat častěji.


Září bylo ve škole hotovým peklem. Všichni profesoři se rozhodli dát všechny písemky na poslední týden, takže jsme každý den něco psali, ne-li třeba i čtyři písemky. Prostě, psychicky se to nedá zvládat, nemáte dostatek spánku, cítíte se pod psa... už v týdnu není dne, kdy se necítím unavená. Ale aspoň dnes jsem v Praze navštívila Akimatsuri, kde jsem se přežrala japonským jídlem a vyhodila další část svých úsporů. Ne že by mi to pomohlo k tomu, abych vše stíhala, že.

Tenhle článek není nic jiného než informativní bláboly a moje stížnosti na můj příšerný život. Myslím, že moje deprese z toho, že nic nezvládám, pochází z toho, že potřebuju mít všechno perfektní. Když hraju hry, musím objevit každou lokaci, splnit každý úkol. Když píšu, musím mít každý kout oné země vymyšlený do posledního detailu a mít sálodlouhé články o svých postavách. Když se učím, musím to umět perfektně, abych měla jedničku. Ale ne, není to další ze znaků oné povaze založené na hanbě? Ha ha ha... co tam ještě říkali? Že tyto osoby hodně prokrastinují?
Ehm.

Každopádně, chtěla bych na blog zase začít přidávat věci, a třebaže si teď dávám trošku pauzu od Vzplanutí a píšu něco jiného (i když se s tím Vzplanutím už blížím ke konci), nebudu to tady zatím zveřejňovat a spíše se soustředit na obsah samotný. Tedy, na články, které většinou opravdu čtete :D.

Tak už srpen...

6. srpna 2013 v 10:26 | Annie
Je to tak. Polovina prázdnin už je za námi a my nenávratně směřujeme ke školnímu roku. Já půjdu to třeťáku, budu muset napsat ročníkovku (OH GOD JÁ STÁLE NEMÁM KNÍŽKY), odprezentovat ji, dostat se do čtvrťáku a zvládnout maturitu. No big deal. Ha ha.

Každopádně, možná jste si všimli mé neaktivity. Ne, není to tím, že bych si našla přítele nebo trávila prázdniny jako většina populace někde v partě a ožírala se nebo se válela u moře nebo u bázenu. Já ve skutečnosti nemám zrovna v lásce bazény a když mě jednou mamka dotáhla na koupaliště, celou dobu jsem seděla ve stínu a četla si. Ale ehm, to je jedno.
Problém je, že prostě... na blog nechodím. Není to jako dříve, kdy jsem byla aktivní, kdy byl blog jednou z mých hlavních zábav. Chci říct, mám ho už od roku 2010, kdy jsem byla stále na základce, měla jsem trochu jiné zájmy a byla jsem o hodně naivnější a pitomější než teď, a stejně si někdy připadám stejně naivní a pitomá jako kdysi. Je to jako hromada hnoje, ze který se nemůžu vyhrabat.

Ne, nechci tím naznačit, že chci tenhle blog opustit. To by nic neřešilo. Tenhle blog si nechám. Jen si někdy pohrávám s myšlenkou, že bych si založila něco nového, blogspot nebo tak, ale vždycky to ztroskotá a já se vrátím sem. Useless Fire je prostě Useless Fire. Fakt, že jsem absolutně neaktivní je holt věc druhá. Třetí věc také je, že jsem od 15. července až doteď nenapsala ani čárku a až teď se nějak pozvolně ke psaní vracím. A ani jsem to tehdy nevnímala, prostě jsem se... odreagovala. Bez psaní jsem opravdu v klidu a odpočatá, ale na druhou stranu, co jsem já bez psaní?

Každopádně... tak to je. Nepřidávám, protože prostě nemůžu, nevím co.
Omlouvám se.

A také jsem chtěla napsat k předchozímu článku o sociálních fobiích - vyskytlo se tam pár lidí, kteří mi nabízeli, jestli si s nimi chci psát, a tímhle se jim chci omluvit, jestli to vypadá, že se jim vyhýbá, ale přeci jen... byl to článek o mě a o mé sociální fobii. Slibuju, že vám napíšu, jen se k tomu musím patřičně odhodlat. :D

Prázdniny, huh

2. července 2013 v 10:10 | Annie
Tak. A je tu červenec. Prázdniny. Dva měsíce naprostého volna, kdy si člověk může dělat co chce. Aspoň taková je iluze. Tedy, příští týden vyrážím na brigádu a tam si rozhodně člověk nemůže dělat co chce :D. Každopádně, tenhle blog (zase) pomalu umírá a je to jen a jen moje chyba, ale pokusím se to trochu vysvětlit. Od té doby, co jsem se vrátila z Londýna, jsem pomalu nenapsala ani čárku. Napsala jsem něco málo k té Homestuck fanfiction, trošku jsem pokročila ve Vzplanutí, ale to je všechno. Člověk by to až nazval dalším literárním blokem. Takhle to ale prostě funguje, když se pisálek dostane ven ze svého pravidelného "rytmu" a přestane na pár dní psát, je pak těžké se k tomu vrátit. Snad se to teď o těch prázdninách konečně zlepší.

Celkově si teď připadám strašně divně. Jako bych ztratila všechny svoje ideály, všechny svoje sny, a prostě jen pokračovala v životě. Ano, řekla bych, že si procházím další svou existenční krizí, kdy začnu přemýšlet, co chci dělat se svým životem, a uvědomím si, že nemám ani tušení. Na základce to pro mě bylo více méně jasné a říkala jsem si, že půjdu do žurnalistiky. Ale teď... nevím. Problém je, že ani nevím, co by mě bavilo, co by se na mě hodilo. Prostě funguju poslední dobou tak, že poslouchám hudbu a přemýšlím. To je opravdu všechno.

Včera jsem ale konečně vypadla z baráku s tím, že si něco půjdu koupit. Celé se to ale nějak podivně zvrtlo. Došla jsem totiž k obchoďáku... ale pořád šla dál. Nevím, co mě to popadlo. Připadala jsem si jak Forest Gump, s těmi svými hláškami "a běžel jsem ještě dál", protože takhle to opravdu bylo, prostě jsem bezmyšlenkovitě kráčela s penězmi v kapse a v kraťasech někam... pryč. Nakonec jsem došla až do lesa za naším městečkem, vylezla na jednu skálu a asi dvě hodiny pozorovala okolí. A celou tu dobu jsem zase přemýšlela.
Teď mi připadá, že moje myšlenky jsou konečně trochu ucelenější, že se zase vydám za nějakým svým cílem, ale člověk nikdy neví, co ho popadne. Bude to znít divně, ale ty dvě hodiny absolutního klidu, kdy jsem mohla poslouchat pouze šumění lesa a pozorovat naše rozsáhlé údolí... bylo to krásné.

Dobře, dobře, zpátky do reality. Ano, chci zase trošku zapracovat na blogu. Ano, chci zase začít psát. Jsem ráda za každý komentář, který se objeví, a jelikož se zrovna včera jeden objevil, zase mě to trochu vyburcovalo. Chci se zase vrátít k literárnímu deníčku, chci zase začít překládat povahové vlastnosti, chci prostě... něco dělat. Tak.
Dalo by se říci, že částečně tato má "krize" je způsobená i seriálem Shingeki No Kyojin, anime, v překladu "Attack On Titan", které začalo v dubnu vycházet. Za jeden den jsem ho dokoukala do aktuálního dílu a další den přečetla mangu. Je to příběh naprosto strhující, napínavý a úžasný, vyprávějící o lidské odvaze a síle vůle, a já vždycky, když najdu takhle silný a dobrý příběh, který si nedělá srandu sám ze sebe (tak se třeba podívejte na Naruta, tam jsou nějaké komické scénky pořád), ale který sází na tu jakousi serióznost a obrovskou sílu ducha, trochu to mnou otřese. Ano, a pak začnu sama o sobě pochybovat, co já vlastně dělám se svým životem. :D

Co říct na závěr? Nevím. Snad jen znovu doporučím Shingeki No Kyojin. Takhle se mnou naposledy anime otřáslo... ani nevím kdy. Snad Full Metal Alchemist: Bratrství před hodně, hodně dlouhou dobou. Ani si nevzpomenu na žádný seriál, který by se ke mně takhle blízko dostal. Chci říct, Doctor Who, Supernatural, to všechno jsou skvělé příběhy, ale tohle? To je pro mě na úplně jiném levelu.
Dobře, dost už keců o tom, jak skvělé to anime je. Užívejte si svého života a nenechte se mými kecy rozhodit. :D

Co se vám může stát ze dne na den

17. června 2013 v 20:22 | Annie
Asi jsem poslední, kdo se dozví, že mám článek na titulce :D. Dnešek proběhl celkem normálně, přišla jsem ze školy, nějak se flákala, teď se chystala do sprchy a rozhodla se ještě na poslední chvíli podívat na blog a najednou jsem vyvalila oči. Co se to děje? Kde se bere tolik nových komentářů, a navíc všechny k jednomu článku? Chvíli jsem opravdu nepobírala situaci, tak jsem se šla podívat na toplist, který mi ohlásil titulní stránku. Nevěřícně jsem se tedy vrátila na blog.cz a tam to našla.

Jistě, že jsem ráda. Tedy, kdo by nebyl rád, že má článek na titulce :D (leda že by se za něj styděl). Popravdě jsem ale i trochu zmatená, protože takovéto věci se mně nestávají, nikdy bych to nečekala zrovna u tohoto článku a navíc, všimla jsem si tam pár gramatických hrubek :D. Každopádně těch komentářů bylo tolik, že jsem se rozhodla odpovědět do tohoto článku. Tak. Jsem ráda, že se mnou naprostá většina souhlasí, samozřejmě :D. Došlo mi ale, že ti lidi, kteří se mnou souhlasí, jsou v mojí věkové skupině a více méně i žijí stejným životním stylem jako já. Tedy, chci říct, jak by to dopadlo, kdybychom se ptali celé republiky, jestli by preferovali dabing, nebo titulky? Jsem si jistá, že většina by řekla dabing, a to jen z toho důvodu, že je to jednodušší, že člověk více vnímá příběh, a já nevím co.

Včera jsem byla s mamkou a sestrou na novém Star Treku. Ze začátku jsem byla trošku zklamaná, protože jsem se dozvěděla, že to bude 3D, což obvykle znamená, že to bude s dabingem. Opravdu mile mě proto překvapilo, když to nakonec s titulkami přeci jenom bylo. Tento film mi znovu dokázal, proč jsou titulky lepší než dabing - vždyť hercův hlas je taky součást hraní. To, jak ho používá, jak intonuje, to je jedna polovina celé jeho postavy a dabing to celé změní. Je to podobné překladu knížky - taky z původního příběhu uděláte úplně něco jiného. Každopádně, v mém případě se opravdu nejedná o pozerství a vždycky jsem velmi ráda, když si něco mohu pustit s originálními hlasy. Ano, i Simpsonovy. Mají sice skvělý český dabing, to nepopírám, ale u originálních hlasů prostě hned víte, jak to tvůrci vlastně opravdu mysleli.


Jinak jsem se chtěla omluvit, že poslední dobou se tu zase nic neděje. Ono se to o prázdninách vždycky obnoví :D. Každopádně vůbec nepíšu, může za to moje lenost i moje únava, a i to, že jsem se neskutečně zažrala do hry jménem Borderlands 2. Teď jsem se ale rozhodla opět pokračovat v literárním deníčku, což znamená, že se snad zase vrátím ke své pravidelnosti. Také jsem rozkoukala Hannibala, což je nový absolutně úžasný seriál, který doporučuju shlédnout, konečně se zažrala do švédských, norských a finských knižních detektivek, vrátila se k anime a jak už jsem říkala, tak jsem viděla nejnovější Star Trek, a... a nemám slov. Tak hodně jsem do žádného filmu už dlouho zažraná nebyla. Možná kvůli tomu i stahuju staré, originální série. Protože prostě potřebuju více Spocka, Kapitána Kirka a všech ostatních.

Je to celé takové zmatené. Mám toho strašně na práci, a s ničím se nikam neposouvám. Tak kupříkladu fakt, že mám tisíce her připravených k hraní mi nebrání kupovat si hry další, i když jsem téměř opět bez peněz. Vlastně už jsem bez peněz. Přežívám na drobných uspořených v kasičce.

Zpět z Anglie

1. června 2013 v 10:31 | Annie
Hola, tentokrát Annie zase otravuje, ale proto, že se vrátila z deštivé Anglie, ne proto, že by tam jela. Deštivé tentokrát stoprocentně sedělo - stejně jako ty tam nebylo dne, kdy by se nespustil nějaký liják. A já si jako správný pitomec zapomenu deštník. Každopádně, zájezd jsem si stejně užila a i když sem nebudu dávat fotky, protože jsem je sem dávala už minulý rok a ony jsou více méně stejné (taky jsem ani moc nefotila, jenom takové ty zajímavůstky jako kawaii čepičky či Oxfordskou jídelnu), pár keců vám sem o tom hodím.

Tak, první den byl naprosto mazec. To je vždycky s těmihle zájezdy. Tentokrát to myslím v tom smyslu, že to bylo opravdu těžké, jelikož jsme přijeli do Oxfordu a rovnou z autobusu ven, jelikož řidiči mají povinnou pauzu 9 hodin. Všichni unavení, nevyspalí, protože se v noci narvali energy drinkama a kafem - no jo, ta inteligence dnešní mládeže trochu pokulhává - ale stejně se to nějak zvládlo a v noci jsme se rozešli do rodin. Každopádně, byli jsme v Oxfordu zrovna na konci zkouškového období, takže se na večer začali po městě procházet studenti v těch luxusních, fantastických uniformách, které bych z nich nejraději servala a vystavila si je doma na zeď, a buď tam vyloženě brečeli, nebo se polívali šampaňským. No jo, zkouškové období.
Každopádně, rozchod do rodin byl také zajímavý, jelikož jsem tam byla s mamky základní školou a to jsou přeci jenom pořád děti, a ty anglické rodiny byly tak z 50% černošské. Samozřejmě, racismus je celosvětové téma a už i trochu mizí, ale ne z České republiky, jelikož my tu máme šanci vidět černocha tak jednou za sto let. A ty druhostupňové děti u nich měly dva dny bydlet. No, zažili si svůj kulturní šok :D.

Každopádně, další den jsme navštívili Stonehenge a Blenheim (aspoň myslím, že takhle se to jmenovalo), což je zámek rodu Churcillů. Další den jsme byli v Londýně a měli jsme za tenhle jediný den stihnout všechny památky, což bylo setsakra těžký a ještě se to stokrát komplikovalo. Tak nejdříve jsme si shlédli Tower Bridge a Tower, což však nebylo v plánu cesty, ale řidiči nás vysadili tam. Tak fajn, bude kratší rozchod, no. Pak jsme ale asi 45 minut čekali, než nás pustili do Madam Tussaud [tysó], což je muzeum voskových figurín. Nepřišli jim naše objednávky a muselo se to celé přeposílat a tak se z dvouhodinové návštěvy stala hodinová. Za tu chvíli samozřejmě v tak zaplněném a obrovském muzeu jako je toto moc nestihnete, a třebaže já už jsem tam byla, ti ostatní si prošli tak 50% muzea, což mi přišla jako veliká škoda těch velkých peněz, co za to vyhodili. Další pozastavení bylo na London Eye, kde to vypadalo, že všechno konečně bude probíhat hladce, dokud uvnitř areálu s kasami neohlásili bombu. Haha.
Tedy, bylo to zřejmě pouze cvičení, ale bylo to další čekání na 20 minut. Prostě, ten den se nám lepila smůla na paty.

Když jsme se včera vrátili, šla jsem spát v deset a probudila se dneska v deset. How cool is that? Každopádně to byl příjemný zájezd, ale jestli bych se měla někdy ještě vrátit do Londýna... už ne autobusem, please :_D.

(btw, to ani nemluvím o tom, jak strašně jsme se ztráceli v tomm muzeu Madam Tussaud, jelikož fronta na focení s One Direction zaplňovala asi tak 75% celého prvního sálu -_-)

Odjíždím do Londýna

26. května 2013 v 18:43 | Annie
Ano, je to tak. Připadá vám, že tam jezdím nějak často? Mohlo by to tak být, přeci jenom jsem tam byla loni, a teď tam jedu zase dokonce už potřetí, jelikož jsem tam jednou byla s rodiči.
Každopádně, znamená to, že počínaje zítřkem tady nebudu, a všechno, co se tady objeví, je přednastavené. Přesto se mi ale podařilo najít novou kapitolu Vzplanutí, takže ta se tady v průběhu týdne objeví.

Jsem zvědavá, jak to dopadne tentokrát. Jedu tam se základní školou, kde učí moje mamka, a která zrovna dělá jakýsi pětidenní zájezd. Měla bych se vrátit v sobotu, takže to vlastně není ani na týden, jako na pět dní. Jedeme tam autobusem, takže polovina dne jízdy, že.

Každopádně, hodlám dělat fotky, aspoň tedy mamka mě tím pověřila, tak sem možná zase něco vložím, až se vrátím. Budu to moci porovnat s loňskými fotkami :D. Tenkrát jsem tam ale byla s gymplem, no.

(Btw, možná jste si všimli, že jsem začala zase přidávat více věcí, hlavně jsem chtěla dohnat recenze, které jsem tak zanedbávala. Také jsem se zase vrátila k anime a koukám na ně skoro stejně náruživě jako kdysi, a teď se prosím nelekněte, ale rozhodla jsem se znovu vrátit k Narutovi: Shippuudenu a Bleachi. U Bleache teď koukám na 245. díl, u Naruta jsem došla k dílu 200. Zajímavé je, že u Naruta přeskakuju fillery, jelikož jsou děsné, ale u Bleache mi přijdou fillery někdy i lepší než hlavní příběh :D. Hlavně jsem si vytvořila crush na jedné z postav, Hisagim, pokud víte, o koho jde. I can't bare how sexy he is. Taky jsem s kamarádkou dohrála Borderlands 2 a teď ho hraju znova na True Vault Hunter mod, haha. Připadám si neskutečně aktivní, ale stále je tu měsíc do konce školního roku a taky bych se měnila soustředit více na známky, že :D)

Každopádně, celý příští týden jsem pryč. V Anglii. V Londýně. Jen jsem chtěla, abyste to věděli. :D

Pár změn tady na blogu

9. května 2013 v 21:54 | Annie
Za prvé, vážně bych chtěla poděkovat všem, co okomentovali předchozí článek. Moc si toho vážím, a vlastně jsem si až díky tomu uvědomila, že když se nebudu mít kde vypsat, vždycky to bude tady, na blogu. Možná to je jedna z posledních věcí, která ho vždycky udržovala v chodu a proč jsem se k němu vždycky vrátila. Jako třeba teď. Rozhodla jsem se pár věcí změnit a zase to tady trochu rozproudit.

První věcí je Vzplanutí. Stále to považuji za jakýsi svůj hlavní příběh, i když ho nikdo moc nečte. Každopádně, udělala jsem u něj pár změn. Některé kapitoly, které byly rozděleny na dvě části, jsem rozdělila na samostatné kapitoly, takže z původních jedenácti kapitol je tu teď kapitol patnáct. Ve Wordu už mi příběh přesahoval sto stran, tak jsem se rozhodla udělat masivní korekturu a za cca 3-4 týdny jsem to celé pročetla a upravila. Nejdřív jsem chtěla příběh definitivně zasadit z tohoto fantasy světa do světa steampunkového, nakonec jsem si to ale rozmyslela, také jsem chtěla trochu poupravit náboženství, ale i to nakonec zůstalo stejné. Jediná věc, která se změnila byla, že Kailynin otec byl přejmenován na Garretta. To proto, že později v příběhu se objeví ještě jedna postava se jménem Roger, a nechtěla jsem, aby se to pletlo.
Co mě vyděsilo bylo, že jsem k tomuto příběhu nepřispěla už od prosince! A pak se ještě divím, že to nikdo nečte, že? Každopádně, kapitoly budou nyní kratší, odnaučila jsem se ty obrovitánské popisy, takže to taky fajn, a rozhodla jsem se přidat několik článků o světě jako omáčku.


K ostatním příběhům, které píši. Stíny budou vycházet stále. Popravdě jsem to začala psát jen tak pro zahnání nudy, třebaže jsem vždycky měla chuť napsat něco psychologického, zabývajícího se šílenstvím a vytvořením vlastního světa, kam si každý utečeme. Když to ale teď píšu, nevím, jak pokračovat. Chci říct, mám náčrt, ale pořád přemýšlím, jak to smysuplně dovést do konce. Ale nebojte, Stíny ohrožené nejsou.
Velký problém nastává se Vzdušnými zámky Bradavickými. Možná jste si všimli, že příběh přestal vycházet. To nastalo z několika důvodů - a) nebavilo mě to psát, b) ubyli čtenáři. Ze začátku bylo celkem dost komentářů, ze kterých jsem mohla vycházet, ale teď...? Nevím, jestli se k tomu vrátím, možná někdy později ano, ale teď příběh pozastavuju.
Také se mi v hlavě rodí nápady na úplně nové příběhy. Hlavně mám opravdu velkou chuť napsat si něco steampunkového, a to kvůli BioShocku a Dishonored. Pohrávám si s myšlenkou velké krvavé revoluce ve stylu Les Miserables. No, uvidíme.

Kdokoliv tohle četl až do konce... bless you. Bless your face. Je to jen jakýsi informativní článek, kde si dávám všechno dohromady. Ještě jednou děkuju všem, kteří sem stále chodí, a kteří někdy ode mne něco přečetli.
Takže... snad bychom to tady mohli zase přivést k životu.

Definitivní rozuzlení mé osobnosti

8. května 2013 v 10:07 | Annie
Včera se mi stala taková zajímavá věc. Pozdě v noci mi napsal jeden spolužák, a asi hodinu jsme si povídali (cca do 0:15, takže to nebyla hodina, ale co). Potom jsem mu napsala, že už jsem unavená, a že půjdu spát (což byla pravda, jen tak mimochodem). Pak se mě ale onen spolužák zeptal, proč se mu vyhýbám. Chci říct, specificky já. Ne proč se já a moje kamarádky vyhýbáme "jejich" skupince, ale proč se jim já vyhýbám. Otázka centrovaná na mě.
Ta otázka mě hodně zarazila, zpanikařila jsem kvůli ní a chvíli jen čuměla do monitoru, jestli to myslí vážně. Chci říct, takové věci se ději jenom v seriálech a filmech. Nikdo ve skutečnosti by se na něco takového nezeptal, že? Všichni se moc stydí. Ale on se zeptal. Nebudu lhát, opravdu jsem totiž zazmatkovala a absolutně netušila, co mám dělat.

Nakonec jsem se přistihla a vyprávěla mu o tom, že jsem to neměla na základce jednoduché, a že se bojím se otevřít. Také jsem tam naznačila jisté spojitosti s tím, že trochu trpím sociální fobií. Popravdě, nejsem hrdá na to, co jsem napsala, ale to ne kvůli tomu, že by to byly problémy, ale přesně kvůli tomu, že mám problémy se otevřít a teď si připadám jako nějaká nanynka, co se vytahuje se svými problémy. Hezké, že? Každopádně, když jsem konečně ulehla ke spánku, ve skutečnosti jsem ještě dlouho, dlouho přemýšlela. Chci říct, co je se mnou doopravdy špatně? Nedá se říci, že bych tak úplně trpěla sociální fobií. Dokážu před lidmi vypustit slovo, jsem před nimi i schopná vypadat sympaticky a celkově se nestydím a nemám trému... pokud jde o pouhopouhý povrchní kontakt.

Až dneska ráno jsem si uvědomila, že mám problémy s důvěrou.
Vyhledala jsem si to na internetu, a tenhle článek - "Trust Issues" - mi ukázal, že mám pravdu. Všechny symptomy na mě seděly. Opravdu si s žádným z kamarádů ve škole nebo obecně kdekoliv jinde nejsem natolik blízká, že bych byla stoprocentně otevřená. Taky jim někdy o sobě lžu, protože se bojím, aby se mi nesmáli. Nechovám se tak, jak bych se chovala doopravdy. Není to prostě intimní vztah. Takovéto vztahy mám pouze se svou rodinou. Taky lidem nevěřím. Když jdu kolem nějakých lidí a slyším je se smát, myslím si, že se smějí mě. Že mluví o mě. Že se mi posmívají. To není normální, ne? Může to taky trochu souviset s tou sociální fobií, ale v tomhle případě se opravdu jedná o problém s důvěrou. Všechny pořád podezírám. A co hůř - když se mám s někým sblížit, když mám s někým navázat intimní, důvěrný vztah, když se mám otevřít, jako jsem se otevřela včera, zažívám teror, největší hrůzy a děs. Je to pro mě prostě extrémně těžké. Celkově, nejsem schopná mluvit o svých pravých pocitech a obavách.

Je opravdu zvláštní, že jsem to oficiálně zjistila až teď. Celou tu dobu jsem věděla, že fakt, že nemám Skype a když jo, stejně ho nechávám offline, je divný, ale nikdy jsem se tím moc nezabývala. Stejně tak jsem se nezabývala tím, že nedokážu mít s lidmi, které považuju za kamarády, ale nic víc, nějak extra dlouhou konverzaci, protože se nedokážu otevřít a pak uteču jako zbabělec. (Na druhou stranu, myslím, že tohle takový problém přeci jenom nebude, protože už jsem schopná prochatovat s určitými lidmi celý den). Dokonce nemůžu hrát ani s lidmi multiplayer, jako například World of Warcraft nebo jednoduché Team Fortress 2, protože se prostě bojím - posměchu, kecům, kdo ví, ale zřejmě to tak bude. Pamatuju si, jak ještě kdysi dávno v pravěku, kdy jsem byla na základce, se mi jeden vážně cool týpek ve Wowku vysmál a dokonce se jal nadávat do LookingForGroup o tom, jak jsem pitomá a jak mi to nejde, a i když se mě ostatní zastaly, docela děsně to otřáslo s mou psychikou a od té doby prostě multiplayer... ne. Wowko už odmítám úplně, Guild Wars 2 hraju proto, že tam více méně je možné hru projít o samotě, ale PvP? To ne, pěkně prosím, a když už, tak s někým, komu věřím. Hrát hru s někým ze školy nebo s někým, koho ne úplně znám mě vyloženě děsí.

Vždycky mě fascinovali lidi, kteří přesto, že se trochu liší od svých vrstevníků a zajímají je absolutně jiné věci, vedou celkem bohatý a živý sociální život. Protože to já jsem nemohla, aspoň na základce. "Ty máš ráda Naruta, jo? Hahahahaha."
Pak se ale podívám na Tumblr a vidím, že stále existují lidi jako já - lidi, kteří nemají žádné blízké přátele, kteří se bojí bližšímu kontaktu s lidmi, kteří raději utečou do bezpečí svého pokoje. Protože i když se k lidem pokusím přiblížit, bude to nucené a bude mě to stát nesmírné úsilí, protože toho obvykle nejsem prostě schopná.
Takže... ano. Nevím, jak dál, ale vypadá to, že když teď znám původ svých problémů, budu se je muset naučit překonávat, že?

A ano, tenhle článek pro mě je důležitý, protože jsem to potřebovala vyventilovat a nemám komu.
 
 

Reklama

PageRank ukazatel