Scrapbook

Je to tam!

19. května 2015 v 14:44 | AD
A maturita je za mnou.

Odmaturovala jsem za samé, a teď pociťuju, že to byla spíše zkouška nervů než znalostí. Vsadím se, že spoustu čtenářů si bude hodně dlouho pamatovat tu aféru s Jidášem. No jo.

Mě ani tak neštve, že se ta obtížnost ztížila. Nebo tedy spíše, že je potřeba k tomu taky trochu něco opravdu znát. Spíš se stále cítím trochu rozčarovaná z toho, že zrovna my jsme to zničehonic měli těžší a nikdo nám to neřekl a nikdo nás k tomu nepřipravil. Vyšel jeden příkladný didakťák. Teda, to jsme se toho dozvěděli.

Já teda nemám co říkat, měla jsem z toho jedničku :D.


Stejným způsobem jsme byli asi všichni rozčarovaní z toho, jak se změnila ústní státní čeština. Jelikož já jsem šla jako úplně první, přišla se na můj výstup podívat polovina třeťáků a zbytek třídy, který maturoval až pozdější dny. (Maturovala jsem už včera dopoledne, kdyby něco.) Naštěstí jsem si vylosovala Matku od Čapka, což bylo sakra dobré téma. Fakt ale je, že jsem si připadala jako pokusný králík, a to několikanásobně.

Na otázky jsem měla více méně docela štěstí. Ty, které jsem uměla nejlépe, jsem si nevylosovala, ale ty, které jsem neuměla taky ne. A na ty jedničky jsem odmaturovala stejně, že jo. Teď tedy ještě přijímačky!

Já pořád nevím, co s tímhle blogem. Nemám motivaci sem vůbec nic psát, ale nechci to tu nechat zdechnout. Ale kam s ním? Nebo spíše, co s ním.

Už jen měsíc

6. dubna 2015 v 11:53 | AD
Do maturitních zkoušek.

Je to naprosto šílené, ale od 4. května do 6. května budu do školy nastupovat už jen proto, abych si napsala testy do státní maturity. Pak budu mít týden svaťák a přijde ústní část. Už to není ani měsíc. Za měsíc už bude po písemné části. Já se z toho pořád tak nějak nemůžu vzpamatovat. Hlavně mi pořád přijde, že bych pro to měla něco dělat, něco se učit, nějak se snažit, ale co? Co ještě víc pro to udělat, abych uklidnila své svědomí?

Nezbývá pak už jen člověku jen přemýšlet o tom, co bude po tom. Dostane se na tu vejšku nebo ne? Nevím, čeho se bát víc a čeho dřív, a když přijde takovýhle typ strachu, tak si jdu většinou dát panáka. Pravděpodobně ne zrovna účinná taktika, mě ale ten stres fakt nebaví.

Nejhorší je, že jsem už tak dlouho nic pořádného nenapsala. Dopsala jsem Vyhnance a od té doby prostě nastalo ticho na pěšině. Což o to, píšu si nějaké ty věci do šuplíku, ale chtělo by to nějaký projekt, na který se zase můžu soustředit, něco většího. Ale to mi pravděpodobně můj mozek nedovolí, ne dokud nesložím ty zkoušky s názvem maturita! Docela mě štve, že se tak nějak nedokážu soustředit na nic, hlavně kvůli tomu, že nevím, na co se soustředit dřív. Tomu se pak říká prokrastinace, když člověk už neví, na co sáhnout nejprve a tak radši nesáhne na nic.

A tak člověk nakonec dopadne tak, že si stěžuje na blogu, jí čokoládové králíčky a poslouchá tu samou písničku pořád dokola od osmé hodiny ranní. (Taky tak nesnášíte Velikonoce? Já nesnáším Velikonoce.)

Pravděpodobně by můj nynější stav šel nejlépe popsat následující fotografickou ukázkou.


Všem letošním maturantům přeju hodně štěstí, a hodně štěstí přeju i sobě, protože ho budu potřebovat.

Páté narozeniny blogu

25. března 2015 v 17:46 | AD
To už je taková tradice, že zapomenu, že blog slaví narozeniny. Teď ale docela o dost, vzhledem k tomu, že jsem blog založila 6. února roku 2010. Tohle je šílený. Já ten proklatý blog mám pět let.

Dobře, teď jsem sama sebe docela zarazila.

Je to strašný, když se dívám na tyhle narozeninový články. Jak jsem každý rok jiná. Z anime trash jsem se proměnila na tumblr trash a teď jsem tady prostě - já. Bůh ví, jak se budu za pár let nazývat v této fázi mého života. Pravděpodobně jenom "trash".

Nevím, proč mě tyhle blogové narozeniny zarážejí více než narozeniny skutečné. Pozorovat na blogu, jak jsem se vyvíjela a stále vyvíjím, je opravdu velice zvláštní. Kým jsem čekala, že touhle dobou budu? Kým jsem si myslela, že se stanu? Člověk má vždycky představy, jak za pár let bude vypadat, ale téměř nikdy se nepodobají pravdě.

Pět let. Já jsem z toho čísla prostě neskutečně ohromená a zaskočená.


2010. Když se podívám na úplně první článek, čtu tam, že tohle bude můj "povídkový blog". Tenkrát jsem psala jenom fanfikce nebo takové ty fantasy příběhy typické pro třináctiletou holku. Mě bylo proklatě třináct, jak je tohle sakra možný, teď je mi osmnáct a stále o sobě říkám, že "až vyrostu, udělám tohle a tohle". (Připadá si takhle člověk při krizi středního věku?)

2011. Druhý rok se raduju nad tím, co všechno jsem dokázala. To mi bylo čtrnáct. "Vyměnit 14 designů". No páni. Dokonce jsem si i počítala, kolik jsem průměrně vydala článků za měsíc. 24. To teď vydám tak za rok. Taky jsem ale překládala. Nebo spíš byla nejaktivnější ve své překladatelské činnosti. To byl tenhle blog ještě mým vším.

2012, rok, kdy jsem psala nadpisy s tečkami. Taky tam mám shrnutí své blogové historie a ten text není zařazen do bloku, to se špatně čte, panebože. "Jsem trochu rozmrzelá, protože před rokem jsem v tomhle narozeninovém článku psala, co jsem všechno "zvládla". Co jsem zvládla tenhle rok? Velký hovno." Jo, to ještě budeš překvapená, naivní patnáctiletá Annie. "Jsem právě v období změn a až přejde, všechno bude jinak." Já ani nevím, co na tohle říct. Je to jako číst vlastní deník a vidět všechny ty naděje, které jsem za ty roky absolutně nenaplnila. Sakra. Jak můžu být dospělá. Já jsem pořád tahle doufající holka, která čeká, "až to přejde".

Rok 2013, rok, kdy mi bylo šestnáct a na který jsem poměrně zvědavá, protože jsem se možná už nějak dostala z těch pubertálních iluzí o světě. "Když o tom teď tak přemýšlím, v mém sociálním/reálném životě se toho moc neděje." To se stále nezměnilo. "Každopádně, jsem ráda, že sem pořád někdo chodí a že vás baví číst ty moje výplody. Aspoň někoho. A aspoň někdy. Snad dáme ještě ty roky čtyři! :)" Hm.

Rok 2014. Od té doby ke změně poněkud nedošlo. Psala jsem Vyhnance, což je stále příběh, který je ke mně neskutečně připoután a který mě nemůže opustit, kvůli kterému nemůžu psát nic nového. Takže jsem dosáhla tohoto "trash" levelu v sedmnácti letech.

Tenhle článek byl špatný nápad. Teď si připadám proklatě stará.

Kam s ním?

28. prosince 2014 v 14:01 | AD
Moje neaktivita by se dala považovat za značkovou. Bohužel neaktivita je u blogerů tak častá, že by ta moje musela zapadnout asi někam do second handu.

A stejně si nikdy neříkám - už to nemá cenu. Už to zabalíme. Tenhle blog tady prostě je a bude a bude muset přestát všechny vichřice mé kolísající nálady a vůle v tomhle všem pokračovat.Problém ale je, co dál? Co s tímhle blogem? Ráda bych přidala různé recenze, ale baví to vůbec někoho, čte to vůbec někdo? To by mě zajímalo nejvíc. Ne vážně, co tady všichni na tom blogu vůbec pohledáváte? Pravděpodobně jste četli ty články o psaní, ale ani na ty už nemám energii, ha ha.
Často jsem přemýšlela o tom, že změním doménu, ale proč bych to dělala. Tenhle blog se mnou srostl a já už ho pravděpodobně neopustím. To by bylo prostě divné a... nefunkční.

Ale abych sem dávala víc článků a byla víc aktivní, budu tady muset pár věcí změnit. Pamatujete, když jsem sem dávala ty trapné, puberťácké ranty? Já jo a nejradši bych ty články smazala :D. Každopádně to všechno teď koncentruju na svůj tumblr, takže není divu že tady prostě nejsem aktivní.
No jo, za všechno lze asi vinit tumblr.

V mém životě se toho moc nezměnilo. Mám řidičák. Yay! Opravdu nevím, za co jsem ho dostala, ale mám ho? Takže si nestěžuju. Maturita se neúprosně blíží a já místo svůj čas místo studia maturitních otázek trávím hraním Dragon Age: Inquisition. To je život.

Trochu delší hiatus

10. prosince 2014 v 18:34 | AD
Jak dlouho jsem tu nic nenapsala? Naposledy v říjnu. No.

Každopádně jsem stále aktivní na tumblru, kdybyste se někdo divil, kde jsem. Jen prostě není co psát sem. Nebo aspoň poslední dobou. Jsem věčně vystresovaná a zítra to může všechno konečně skončit, jestli složím zkoušky na autoškolu. Vážně se toho neuvěřitelně děsím a vůbec si nejsem jistá, jestli ty jízdy zvládnu. Připadám si, jakobych pořád nic neuměla, ale na druhou stranu už nemám šanci se to naučit více jízdama - už prostě potřebuju ten zatracenej řidičák a mít od toho pokoj. Ale bůh ví, jestli to dám. Vážně si vůbec nevěřím.

Za týden nás čekají Vánoce a já nemám ani nakoupené dárky. Je to, jakoby se život někde zasekl, já přišla domů, šla spát, najednou zase škola. Taky tedy hraju Dragon Age: Inquisition, to bych sem mohla hodit recenzi, vzhledem k tomu, že jsem zrecenzovala všechny ostatní Dragon Age. Chtěla jsem sem hodit i recenze na nějaké knihy, ale čte to vůbec někdo?

No co, ono by tu aspoň něco bylo, místo téhle měsíční nečinnosti.

Tenhle článek sem více méně vznikl kvůli mé neuvěřitelné nervozitě a strachu ze zítřejších zkoušek. Člověk se potřebuje někde vypovídat, a když mu spolužáci říkají "to zvládneš, já jsem to taky dala", tak ho to moc neutěší, ba naopak, bude se cítit trapně, když to nedá, protože všichni ostatní to "dali".

Silnice je nebezpečné místo a já už to vážně chci mít jen všechno za sebou.

Křížová cesta za řidičákem

8. října 2014 v 17:02 | AD
Měla bych se stresovat kvůli maturitě, ale ve skutečnosti to dopadá tak, že při hodině přemýšlím nad tím, co je jaká značka, co dělat na kruháku, proč sakra jezdím takovou krabicí a jak mi vůbec nepomáhají poznámky mého intruktora typu "ale vy se vůbec nezlepšujete". Nechci teď nikoho hanit, ale vážně, kdybyste mi kdysi dávno u toho jednoho článku nenapsali, jaké jste s tím měli taky problémy, asi se teď deptám nad tím, jaký jsem retard a jak mi to nejde :D. Ono mi vůbec neprospívá, že můj instruktor po mě tak nějak chce, abych si to všechno domyslela sama, a pak na mě řve, když pomalu přeřazuju nebo si kvůli jeho neustálým poznámkám nevšimnu značky, kam vede hlavní silnice. Navíc jezdím Berlingem, a to je docela velké auto. Skoro dodávka. Jako, vážně, člověk za to vyhodí 7000 korun a pak se kvůli tomu stresuje jako mezek :D. Vážně se modlím, abych ten pitomý řidičák dala.

Neprospívá mi ani to, že vždycky musím vyjet z toho pitomýho města v pomalu největší dopravní špičce. Pamatuju si, když jsem měla poprvé jet sama na silnici a vyjet z náměstí, a nevěděla jsem, jak moc se vytočit. Od toho dne jsem se aspoň naučila nevysvětlovat důvody svého jednání, protože jinak schytám poznámky typu "že jsem snad úplně blbá". No vážně, když člověk neví, jak moc má tím volantem otočit, tak mu nadávky velmi pomůžou, spíš by se mu možná hodilo říct, jak to teda má dělat. Jsou všichni instruktoři z autoškol tak vznětliví? Nedivím se jim, když dostanou ty studenty, kteří po získání řidičáku budou jezdit jak šílení a celkově se chovají jako arogantní zmetci, ale já tam v tom sedadle musím vypadat jako hromádka neštěstí.
Ale co. Potřebovala jsem si trochu postesknout, protože už mi to všechno leze na mozek. Opravdu si připadám jako úplně blbá. Teoretické věci zvládám v pohodě, ale jak přijde řeč na věci manuální... no :D

Zajímalo by mě, jestli měl někdo podobné problémy jako já? Jaká byla vaše autoškola? :)


Pravděpodobně jste si všimli, že jsem trochu pozměnila design. Najednou je v menu Eiffelovka. Vážně, od té doby, co jsem se v květnu vrátila z Paříže, jsem se do Francie úplně zamilovala. To město mělo tak nádhernou atmosféru, celkově mě absolutně dostalo a já se tam absolutně musím ještě někdy vrátit. I když vůbec neumím francouzsky. Možná vám tak maximálně povím, že jím jablko. Nebo že moje kočka je černá.

Což není, protože ji přejelo auto. Už nemáme kočku, na druhou stranu máme dostat nové, zrzavé koťátko.

Nevím, co teď pořádně se životem. Připadám si v jednom kuse ve stresu. V den, kdy mám tu pitomou autoškolu, nedokážu myslet na nic jiného a mám nechutně otravný knedlík v krku. Absolutně netuším, co budu psát do NaNoWriMo. Vždycky si na začátku školního roku naplánuju, jak strašně aktivní budu, ale pak mě stejně zachvátí tenhle syndrom vyhořelosti, který jenom volá po dalších prázdninách, drží mé tělo jen na vlásku, pěti hodinách spánku a šálku kafe denně. Škola z nás dělá trosky.

Nemysleme na maturitu.

Idealisté umírají první

19. září 2014 v 19:58 | AD
"To je jako bych slyšela sama sebe před dvaceti lety. Taky jsem bývala idealistkou, ale realita mě naučila jinak." To je věc, kterou mi maminka dneska řekla, když jsem se jí snažila vysvětlit svůj názor na racismus. O názoru obecně - to by možná bylo na úplně nový článek, ale o tom jsem tu ani mluvit nechtěla. Tenhle článek není asi nic jiného než takový výlev, který obvykle mám.

Idealisté umírají první. Zní to možná pesimisticky a cynicky, ale pravděpodobně je to pravda. A když nezemřou fyzicky, zemřou psychicky, když se jejich naděje setkají s realitou a oni pochopí, že svět je ve skutečnosti hnusná, smradlavá žumpa. Jsem entuziastická co se týče pomoci lidí, ale jak říká jedno latinské přísloví - nihil novi sub sole. Nic nového pod sluncem. Svět vás nakonec stejně udupe.
Asi tady zním vážně cynicky, ale to se já jen sama sobě snažím namluvit, že to tak opravdu je. Opravdu se snažím, abych to pochopila. Ale ne, prozatím si asi zůstanu naivní idealistkou.
Idealisté asi často předstírají cynismus.

Příprava na maturitu probíhá - nějak. Píšu první maturitní otázku z dějepisu. Angličtinu (snad) zvládnu, češtinu snad nějak taky. Často pochybuju o tom, jestli jí vážně chci jít studovat. Chci. Ale zajímám se spíše o literaturu než o mluvnici.
Všechno je takové divné. Sype se na mě toho strašně moc, ale nějakým podivným zvráceným stylem si to užívám. Autoškola, moje začínající studium francouzštiny, maturitní otázky, vybírání šatů na maturitní ples, Cambridge English zkoušky, a do toho ještě mám psát? Tedy, píšu, ale výhradně o nudné hodiny fyziky či matematiky na okraj sešitu.

No. Nihil novi sub sole.


Nevím, jestli ty pocity úzkostí, co tak často pociťuju, pochází ze sociální fobie. Bojím se, že řeknu něco špatně, velice snadno zpanikařím (což v autoškole není moc dobré, vzhledem k tomu, že používají techniku házení neplavce do vody a na první jízdě mě vzali do centra města), musím si připravovat, co řeknu, když se někomu chystám zavolat nebo když si jen něco chci koupit v obchodě. Když přemýšlím o budoucnosti, vždycky se mi nepříjemně stáhne hrdlo a někdy mám kvůli tomu i problémy s dýcháním. Stres je mrcha, ale na stresu jaksi poslední dobou žiju.

A do toho všeho vám leze idealismus a nutí vás být optimistický. Pravděpodobně až moc upadám do Čapkovy noetiky.

Poslední týden

25. srpna 2014 v 9:40 | AD
Jak jste si všimli, nepřidala jsem článek o tom sci-fi, jak jsem slibovala. A už asi ani nepřidám. Ono když něco slíbím, tak se mi do toho pak nechce a pak akorát prokrastinuju a pak to dopadne tak, že nic měsíc nezveřejním. Jako teď.

Je to šílený, že už je poslední měsíc v srpnu a teď má přijít škola. Popravdě mě to trochu děsí a nejsem si úplně jistá, že vím, jak se ohledně toho cítím. Tenhle rok přichází maturita, vybírání vysoké školy, přihláška na vysokou školu, přijímačky, spoustu akcí chystané pro celou školu námi jen proto, že jsme v tom prokletém čtvrtém ročníku (hádejte, kdo chodí dělat Mikuláše), a tak dále, a tak dále. Čtvrťák rozhodně nebyl ročník, na který jsem se nějak zvlášť těšila, i když stále do té školy stojí chodit kvůli těm lidem, které jinak nic moc nevidím.

Nejhorší je, že stále pochybuju. Je filda opravdu to nejlepší pro mě? Opravdu je nejlepší zaměřit se na překladatelství, na angličtinu a češtinu? Strašně jsem se totiž poslední dobou ponořila do psychologie a i když vím, že už je pozdě, stejně se jí jedna moje část chce poněkud věnovat. Proto docela zvažuju peďák. Na druhou stranu, když si vyberete peďák, máte téměř jistotu, že v této době, kdy neexistuje téměř žádná práce, skončíte jako učitel. Jenže co já vlastně chci být?
Nevím. Děsí mě, když si uvědomím, že někde vzadu v mé naivní mysli doufám, že vydám knihu, proslavím se a pak už to všechno bude snadno. Ha.

Je to prostě šílený, když si uvědomíte, že student, který se stále musí ptát, jestli může jít na záchod, se má vzápětí během krátkého časového úseku rozhodnout o celém svém životě. Šílenství.


Co mi přivádí další depku je, že nepíšu. Protože nemám co psát. Čas od času si napíšu malou povídečku, ale pořád se snažím z hlavy vydolovat nějaký nápad na román. Protože já potřebuju psát něco na delší trať. A což o to, nápadů je spoustu, ale za ta léta zkušeností už dokážu poznat, co u mě má aspoň nějakou šanci realizace a dokončení.

Avšak bez psaní jsem jako ryba ve vodě. Psaní už je součást mě, a když nepíšu, tak nejsem. Tak co s tím? To je otázka.

Ne, nemám o tomhle roku dobrý pocit.

A tak jsou tu zase prázdniny

29. června 2014 v 10:41 | AD
A moje poslední před tím, než se vrhnu na maturu, nekonečného šrptání a hlavně přípravy na vysokou školu.
Ačkoliv tento článek začíná velice "optimisticky", na maturitu popravdě poslední dobou ani tak moc nemyslím. Státní se nebojím vůbec, tam jde jenom o to přečíst knížky do češtiny a angličtinu dá každý debil. Profilová, to je větší oříšek - rozhodně chci jít pro češtinu, ale co po tom? Stále se rozhoduju mezi němčinou a dějepisem.
A tady sklapnu. Jsou prázdniny. Nebudu teď mluvit o škole. Aspoň ten týden volna si ksakru dám.
Kecám, když říkám, že na to nemyslím.
Myslím.

Tyhle prázdniny jsou velice zvláštní hlavně kvůli tomu, že už mi je konečně neorganizují rodiče. To byla vždycky samá setkání s příbuznými, kamarády mých rodičů, táboráky, které jsem strávila tím, že jsem si četla ve stanu - lidi mě tam vnímali jako absolutně protivnou, ale ono je to těžké, když si s těma lidma prostě nemáte co říct. Myslím, že tyhle prázdniny se "rozpoložily" trochu lépe. To se ještě pozná.


Předsevzetí pro prázdniny? Rozhodně bych se chtěla více věnovat blogu, ale to máte těžké. Nechci jen tak plácat články dohromady, aby tady něco bylo. Většinou to taky o prázdninách dopadalo tak, že jsem si konečně zahrála hry, které jsem si koupila v průběhu roku v různých slevách a nedostala jsem se k nim, že jsem si konečně shlédla ty seriály, na které jsem se tak dlouho chystala. Tyhle prázdniny chci věnovat psaní, abych konečně dopsala Vyhnance, které píšu už asi od února. To si ale nestěžuju, já obvykle psala ještě mnohem pomaleji, teď mám cca 100 stránek a velice zdárně se blížím ke konci. Navíc, jak jste si všimli, čas od času sesmolím nějakou tu povídku.

Do zahraničí se chystám akorát na začátku srpna, kdy jsem souhlasila, že s rodiči zajedu na Slovensko do Tater. Na tůry. Chodím ráda, takže uvidíme. Máte vy nějaké plány na prázdniny? :)

Konění ve Francii

15. června 2014 v 18:27 | AD
Na blog jsem to nenapsala, ale strávila jsem tenhle týden ve Francii se školním zájezdem. Jelikož jsem na blog pak vždycky hodila fotky (myslím po něčem takovém), tak tady nakonec taky něco je, ale je třeba poznamenat, že nejsou tentokrát ode mě, ale... no, jednoduše, jsem na nich já. No... jo. Více méně.

(Jinak, všimla jsem si, že u článku "Sexismus ve videohrách" se vyrojilo celkem dost nových komentářů? Hádám, že se to objevilo na titulce, jinak si to nedokážu odůvodnit. Nemám popravdě náladu ani energii to číst, svůj názor jste řekli, můj článek je chaotický, nikdy jste se s tím nestřetli a myslíte, že si to cucám z prstu, whatever. Popravdě, už mě docela sere vést ty žabomyší války v komentářích, takže prostě na nic odpovídat nebudu. Za to pardon.)
 
 

Reklama

PageRank ukazatel