Scrapbook

Ozývám se z hlubin studijních

30. listopadu 2015 v 19:18 | Aidee
Vždycky mě pobaví, kolik článku za každý rok přidám. Abyste pochopili, je to rok od roku menší číslo. Ale co naplat, jsem dítě školou povinné, i když nyní již vlastně ne povinné, jelikož studuji na škole vysoké, a nejsem ani dítě, podle legislativy a zákoníku České republiky.

Každopádně, ta škola mi opravdu bere většinu volného času. Tu druhou většinu mi bere Fallout 4. Tahle hra prostě musela vyjít v prváku mého vysokoškolského studia, nevím, co dělat dřív, stavět si baráček do vzduchu a střílet do deathclawů, nebo se zabývat žertovnými fonetickými kvádříky a babrat se v morfologii.

Je poměrně ironické, jak mi vysoká škola ovlivňuje pohled na všechno kolem mě. Chci říct, studuju bohemistiku. A už nemůžu brát literaturu nebo cokoliv napsané v českém jazyce na lehkou váhu. Prošla jsem většinu svých starých povídek a zjistila jsem, že jsem psala přechodníky úplně špatně! Zatracené přechodníky (já je mám ráda, ale mohla jsem se podívat, jestli je píšu správně, trošičku dřív, vážně).

Filozofická fakulta je každopádně fajn.

Po Vánocích mám svoje první zkouškový.

Hurá.

První dva týdny na vejšce

19. října 2015 v 23:07 | Aidee
Tak ze všeho nejdřív - považuju se za introvertního člověka, komunikativního, ale ne nutně vyhledávajícího kontakt, prostě samotáře. Tady na vejšce jsem ale snad poprvé zažila opravdový pocit osamělosti.

Ne, nebylo to zase tak úplně způsobené osamostatněním od maminky a tatínka, spíš tím, jak je na vejšce prostě všechno jinak než na střední. Každý má jinak přednášky, každý má jinak semináře, každý jinak chodí na oběd, a tak dále, a tak dále. Celkově je to studium hodně samostatné, takže pokud se s lidma ze svého kruhu bavit nechcete, jde to poměrně jednoduše zařídit. Co je těžší je se jaksepatří socializovat.

My jsme to měli seznamovákem trochu usnadněné, ale ani tam jsme nebyli všichni a já hlavně nejsem člověk, co by vysedával někde do čtyř v nonstopu a pil s lidmi, které zase tak moc dobře nezná. Na přednáškách jsem se poprvé viděla s druhou polovinou lidí, která se mnou budu studovat, a třebaže se s nimi pomalu, ale jistě seznamuju (ano, to je ta pointa, já se vědomě jdu představit lidem se snahou navázat přátelský vztah), stejně mi připadá, že jsme si tam všichni tak trochu cizí.

Co mi přijde úplně šílené je, jak špatně je to zařízené pro lidi, co studují dvouobor. Na nějaké přednášky prostě nemůžou, protože se jim kryjí, tak si musí vybrat, na jakou tak asi půjdou raději, ale zrovna někde je to těžké se rozhodnout (například v případě fonetiky - pokud tu propásnete, snižuje se vám šance o 50%, že uděláte závěrečný test, protože, překvápko, transkripci se nikde jinde nenaučíte).
Taky si dost dobře zaběháte, jsem moc ráda, že fakulta se stará o naše zdraví. Dostat se z Celetné zpátky na fakultu není zase tak hrozné (cca 10 minut svižné chůze), ale ve vánoční čas to bude přes Staromák dosti obtížné. (Ano, studuju v Praze na filosofické fakultě, pokud tenhle blog nečtete pravidelně).


Zatím ještě hraji roli pilného studenta, který si (většinou) sedá do předních lavic a nepropásl (skoro) ani jednu přednášku.
Abych ospravedlnila použití závorek. Ve čtvrtek jedu od devíti do dvou v kuse a kdy se pak má člověk najíst! Tak si holt sedám do zadních lavic a dávám si tam oběd, no.
A tu jednu přednášku jsem propásla jen proto, že jsem měla imatrikulaci. To bylo taky divně zařízený.

Co mi vyšlo poměrně šťastně byla i kolej. Moje spolubydlící je v pohodě, není ten "party typ" člověka, což je v podstatě všechno, co jsem si kdy mohla přát. (A ještě bonus - často jezdí domů, takže například teď jsem na pokoji sama, ha!)

Zatím mě studium v Praze baví. Než jsem poprvé odjela, byla jsem z toho všeho v takési jakési depresi. Z toho vesnického prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, na mě šlo ze všech stran: "A co s tou bohemistikou jako budeš dělat?", jak od tatínka, tak od maminky, tak ode všech, a fakt, že i já si říkála, "Co s tím ksakru budu dělat", mi na dobré náladě moc nepřipadlo.
Tady to působí všechno trochu jinak. Stále si mezi sebou říkáme, "Co s tou bohemistikou budeme dělat", ale je to v jakémsi humorném podtónu. Zapomenout na budoucnost a studovat to, co nás baví, je fajn. A zatím mě to baví docela dost.

Překvapivě překvapivá odezva

6. října 2015 v 20:57 | Aidee
Co mě na reakcích na můj předchozí článek překvapilo nejvíce bylo, že někteří z vás mě vyloženě prosili, abych tady zůstala. Samozřejmě, že v takovém případě bych se cítila krajně špatně, kdybych na ten blogspot odešla (hardy har na vaše citové vydírání, ale zabralo :D).

Takže zatím, jak to tak vypadá, budu pořád tady na blog.cz.

Možná je to i tak lepší, protože mi začalo studium a opravdu mě to zaneprázdňuje více, než jsem čekala. Tedy, dneska to byl můj druhý den, ale ani mi to tak nepřijde, protože prakticky neustále někde lítám (a skončím zpátky na koleji kolem sedmé).


Profesoři mi tvrdí, že moje láska ke čtení byla velmi špatná motivace ke studiu, protože tady si ho zprotivím (dobře, tak úplně to neřekli, ale je tomu asi tak), podařilo se mi ztrapnit se při imatrikulaci a celkově jsem z toho všeho taková svá, nesvá. Překvapivě mě zaujaly přednášky, na které jsem se moc netěšila (Fonetika mě opravdu bavila, to jsem nečekala, ale bylo tomu tak), měla jsem první hodinu Angličtiny v jazykovém centru (přišlo mi úžasné, jak kolem mě propluli třeba pětkrát ti samí lidé, protože nemohli najít svojí učebnu), dala si desetiminutový závod z Celetné zpátky na fakultu (no fuj) a... to je asi celkově můj dnešní zážitek ze studia.

Zítra mám první hodinu Úvodního jazykového semináře ("první" hodinu ve smyslu první čtyřhodinovku, jede se 195 minut v kuse a asi umřu).

Asi mě to zatím baví. Věděla jsem, že bude, ale moje mysl mi nedovoluje si studium opravdu užívat, protože mě pořád sžírá myšlenka, co se mnou bude? V hlavě mi neustále zní ten protivný dědek z brigády, který měl stůl u laminovačky, kde jsem trávila většinu času. Šeredně vysmál, když jsem mu řekla, co jdu studovat.

"Babičku už teď stejně nikdo nečte." Se vší úctou, polibte si šos, pane.

Blog.cz nebo Blogger.com?

3. října 2015 v 17:01 | Aidee
Pro mě stále nevyřešená otázka, která možná konečně dospívá k cíli.

Věc se má tak - mám blogspot. Věc pokračuje otázkou, jestli ho nechám ležet ladem, nebo jestli se mu budu plně věnovat a tenhle blog zde zůstane jako... archiv. Adresa mého nového blogu?

Nite-writer.blogspot.com


Jsem si vědoma výhod, které tady na blog.cz mám. Jedna z hlavních výhod je členství v Autorském klubu, což znamená, že se mi články objevují na titulce. Což zase znamená, že si je většinou přečte hodně lidí. Další otázka však je - chci to takhle pořád mít?

Poslední dobou cítím, že mě to strašně svazuje. A že pořádně nepíšu, co bych chtěla, protože to bude na titulce. Zase to ale znamená čtenáře, které mám a mít budu a to mě nutí pochybovat o odchodu z téhle domény. Hlavně nevím, jak na tom teď budu s časem, když mi v pondělí začíná semestr.

Blogger.com má zase ale spoustu fajn věcí, které na blog.cz nenajdete. Kupříkladu - štítky. Stránky. Celkově fakt, že Blogger spoléhá na to, že máte nějaké znalosti co se týče html (které docela mám, vzhledem k několika předchozím letem strávených na sblog.cz).

Celkově se mi taky nějak tak chce začít nanovo. S čistým štítem. Bez těch hrůzných fanfikcí a puberťácky laděných článků, které jsem tady zveřejňovala v prvních rocích tohoto blogu (2010, věřili byste tomu?)

Tenhle blog je starý pět let a možná, možná je to dost. Ale stále k němu cítím jisté pouto, které nevím, jestli dokážu přetrhnout.

Tak se ptám vás, čtenářů, na váš názor. Blog.cz, nebo Blogger.com?

Vzhůru ke studiím

30. září 2015 v 23:07 | Aidee
Semestr mi začíná v pondělí, což je pro mě velmi nově znějící věta. Už jsem kchůl, nemám školou stanovený rozvrh, kredity budou stačit, žádné další fyziky a chemie, ne, teď jenom Čeština! Třikrát hurá.

Tak, co teď s tou bohemistikou budu dělat! Můžu dělat spoustu věcí! Můžu třeba jít učit!

Ne, vážně. S teoretickým oborem toho moc nenaděláte, ať už chcete, nebo ne. Máte velký výběr prací, když vyjdete, protože nejste specializovaní na nic konkrétního, snažím se to vidět jako pozitivum (jestli to vůbec je pozitivum). A to si chci ještě příští rok přidat religionistiku nebo historii.

Znáte ten vtip? Pokud bydlíte se studentem medicíny, můžete se ho ptát, co vám je, pokud bydlíte se studentem práv, může vám pomoci s úředničinou, pokud bydlíte se studentem filosofické fakulty, může vám půjčit knížky na podložení nábytku.

Každopádně, s mými novými studii přichází další nově znějící věc - Aidee. Moje nová přezdívka. Je to skoro jako AD, pokud to vyslovujete po anglicku. A napsané to vypadá hezčeji. Začala jsem to používat na docela hodně serverech, tak se to docela usadilo.

Taky jsem si dneska byla převzít pokoj na koleji! Fakt, že tam skoro nikdo nemluví česky, je takový milý. Ta Angličtina mi neuteče.


Ještě na závěr taková vsuvka.

Vzhledem k tomu, že jsem teď oficiálně student Češtiny, můžu se tím dost ohánět. Tím chci říct, napadlo mě, že bych se pustila do kariéry beta-readera. Ne vyloženě kariéry, ale aspoň to zkusila. Možná to k něčemu povede. Je to hodně špatný nápad?

Oficiálně studentkou

4. září 2015 v 11:21 | AD
Včera jsem byla na zápisu. Třikrát hurá! Nyní jsem oficiálně studentkou Karlovy univerzity, filosofické fakulty a jejího oboru Český jazyk a literatura. Taky mám od včerejška oficiálně kolej (na Hostivaři, stále přemýšlím; jaké to tam teda bude, hlavně mi sem nepište, jestli je to hrozný, radši to ani nechci vědět... o těch štěnicích už jsem slyšela).

A tak mi pomalu, ale jistě končí nejdelší prázdniny v životě bez toho, abych udělala něco vlastně nějak pořádně produktivního.

Někdy je to možná tak nejlepší.


Stále si nepřipadám jako pořádný vysokoškolský student. Představovala jsem si to všechno trošku jinak.

Představovala jsem si, že až budu nastupovat na vejšku, nějak to tak zázračně všechno pochopím. Že dospěju. Že prostě budu všechno rozumět.

Když jsem tohle říkala taťkovi, řekl mi, že se takhle taky cítil. Naposledy při svých čtyřicátých narozeninách.

Týdenní návštěva Alsaska

17. srpna 2015 v 11:41 | AD
Každý jedinec trochu zběhlý v historii ví, že Alsasko je část Francie, která hraničí s Německem a o kterou se oba státy neustále přetahovaly (nakonec tedy Alsasko spolu s Lotrinskem skončily u Francie, naposledy byly německé za 2. světové války). Přesně tam jsme se vydali s rodiči a spřátelenou rodinou na týden stanovat. Jako osoba zhýralá vynálezy moderní civilizace mohu odvážně prohlásit, že stan není nic pro mě, tato část Francie ale za ten týden bdění stála.

Jak shrnout Alsasko? Nádherné vesnice a města se středověkým nádechem, na každém kopci hrad, a vinice. První tři dny tam bylo vedro, stejně jako tady, takže se dalo těžko chodit někam do hor na túry, a pak zase bylo neustále deštivo a nedalo se pro změnu pořádně chodit nikam, stejně jsem ale získala na svůj nový fotoaparát dostatečný počet fotek (abyste rozuměli, tatínek se živí jako novinář a tudíž potřebuje fotoaparát velice kvalitní, a vzhledem k tomu, že si kupoval nový, mě teď předal ten starý, který stále fotí obstojně).

Tak zase znovu

4. srpna 2015 v 11:08 | AD
Připadám si jako na horské dráze, jeden den už si říkám, že tady s tím fakt seknu, druhý den mě zaplaví nostalgie nad tímhle blogem, který mám už od osmé třídy základní školy. Přeci jen, fakt, že už jdu na vejšku, neznamená, že to tu musím opouštět. Ale...! Fakt, že tu prakticky nic nepřidávám, je poměrně zásadní.

Opravdu velice, velice se rozhoduju nad tím, jestli tady s tím vším neskoncuju a prostě neodejdu na blogspot nebo se nebudu plně věnovat tumblru (což každopádně dělám i teď). Na druhou stranu je tu tenhle blog už tak dlouho a mě se ho nechce opouštět a vydávat se k novým břehům. Je taková moje jistota, mys, ke kterému se můžu vždycky vrátit, místečko na internetu, které je, přeci jenom, moje.
A tak jsem se tomu tady rozhodla dát poslední šanci. Protože teď už to fakt tady musím oživit.


Důvod, proč jsem nepsala žádné slibované články o MBTI (tedy o Myers-Briggsově typologii), jak jsem slíbila, je prostý. Nevěděla jsem, kde začít. Netušila jsem, jestli MBTI představit, nebo jestli rovnou přejít k typování postav (což mě baví nejvíc). A kdybych měla MBTI představit, tak by to byl sálodlouhý článek o tom, jak to 95% internetových stránek dělá všechno špatně. Pak bych musela vysvětlit všechny funkce a jak se to kloubí dohromady. A pak by mě, samouka, mohl nějaký expert napadnout, že tady plkám kraviny. To je takový ten pocit, když to nestudujete odborně, nemáte certifikát z nějakého studia, ale stejně o tom víte více, protože je to prostě váš koníček.
Zkusím to napsat. Opravdu ano. Ale nevím, jestli vás to vůbec bude bavit.

Pak jsem se rozhodla, že tenhle blog na sto procent zasvětím psaní, protože to všechny stejně zajímá nejvíc. A to ne svému psaní, ale psaní obecně. Je to něco, co by mě mohlo i bavit, překládat články, vymýšlet články. A každý si v tomhle rád počte.

Na konec tohohle článku vyjadřující mé odhodlání vytrvat napíšu pár fakt o tom, co se se mnou zrovna děje. Jdu na Karlovu univerzitu studovat Český jazyk a literaturu. Nebyla jsem přijata na Angličtinu pro mezikulturní komunikaci, což holt zkusím zase příští rok. Teď jsem tedy na cestě ke studiu oboru, který mě baví, ne že ne, ale se kterým se pravděpodobně moc neuplatním. Jelikož ale rozvíjím své umění ignorovat svou potenciální děsivou budoucnost, kde budu žít na nedojedených pizzách nalezených v popelnicích, kapičkách deště a prázdných lavičkách, jsem docela v pohodě.

Holka ze vsi jede do města

1. června 2015 v 15:40 | AD
Začínají přijímačky na vysoké školy.

Dneska jsem byla v Praze na FF UK, konkrétně na Angličtině pro mezikulturní komunikaci. Musím říct, že jestli se tam dostanu, jsem si tak na 90% jistá, že mě to bude bavit. Samotný test mě bavil, což je možná trochu šáhlé říct, ale já si překládání prostě užívám. Nejdůležitější část testu byl překlad anglického textu do češtiny a poté naopak. Dokonce jsem sama sebe pak ještě překvapila ve vědomostní části toho testu, kde jsem věděla snad skoro úplně všechno.

To by byla sranda, kdybych se tam po tomhle vychloubačském odstavci nedostala.

Každopádně, vždycky, když jedu do Prahy, je to pro mě jako kopanec do hlavy. Dojížděla jsem na gymnázium do jednoho menšího města a bydlím na vesnici. Nejsem na ty přívaly lidí zvyklá a popravdě mě to trochu děsí. Užívám si samotu, ne anonymitu. Hlavně trpím tím svým strašným syndromem méněcennosti. Lidé kolem mě prochází a já si prostě říkám - všichni jsou pravděpodobně inteligentnější, krásnější a rozhodně lépe vyspalí než já. Když jsem tam ale tak seděla, popíjela kafe v jedné kavárně u fakulty a koukala na kolemjdoucí spěchající do práce či do školy, pomalu mi začalo docházet, jak strašnými předsudky trpím. Ach ti měšťáci, přeci se od nás venkovských balíků tak lišit nemůžou.


Nakonec jsem došla k velkému filosofickému závěru. Velkoměsto je jako internet, až na to, že místo přezdívek a avatarů ty lidi vidíte doslova. Ale neznáte je. Jen kolem vás projdou, existují ve vašem životě po 2 sekundy a pak zase zmizí. Procházíte se tou sítí plnou anonymů, nikoho neznáte, a dojde vám, že ani nemusíte a že vás to nedělá lidmi horšími než jsou oni.

S tím jsem si šla sednout do té obrovské posluchárny, která mě tak neskutečně znervózňuje, a nějak napsala ten test. Na všechny se usmívala, hezky vzorně říkala "Dobrý den" a "Nashledanou", předstírala být strašně sympatickou a všeznalou osobou. Infiltrovala jsem jejich řady.
Teď ještě se do té Prahy dostat a tím měšťákem doopravdy se stát. Pak se za pár let podívám na tenhle článek a řeknu si: "Páni, já byla ale křupan." Kouzlo a prokletí velkoměst!

Jak to tu vrátit do starých kolejí?

23. května 2015 v 10:15 | AD
Tenhle nápad jsem měla v hlavě už hodně dlouho, ale nemyslela jsem si, že to tady nakonec navrhnu. Ale protože už tu opravdu téměř nic nepřidávám, něco na oživení toho mrtva tady by se hodilo. V tomhle případě už cokoliv. Fakt je, že na tumblru jsem extra aktivní, už tam mám dokonce i přes 1000 followerů, ale je to možná na úkor toho, že tady pak nejsem vůbec.

Můj návrh tedy je - typologie. Poslední dobou se o toto téma extrémně zajímám, a to do té míry, že pozoruju chování svých členů rodiny a přátel a více méně je mám "otypované". Jsem takový ten kámoš psycholog, který sice psychologii nestuduje, ale stejně všechny analyzuje jako správný cvok.

Co že to tedy je typologie? Více méně řazení lidských osobností do určitých škatulek. Ono je to samozřejmě trochu složitější, nikdo není úplně stejný a každý se liší, i když mají třeba i stejný typ osobnosti, ale to je právě to kouzlo té specifické typologie, o kterou se zajímám - Myers-Briggs, nebo-li MBTI. Tato typologie totiž nezkoumá, jakou má člověk povahu, ale více méně to, jak fungují jeho procesy přemýšlení. Já jsem například INFJ. Moje "hlavní" funkce je introvertní intuice, která více méně definuje, jak přicházím na různé nápady, jak vnímám okolí (přičemž introvertní intuice tedy spíše okolí nevnímá, ta mě spíše nutí zůstávat ve své vlastní hlavě).

O tomhle tématu bych mohla mluvit dlouho, a pravděpodobně by to tenhle blog oživilo. Mohlo by. Mohla bych i "typovat" nějaké postavy, protože to stejně dělám se vším, co čtu, hraju nebo na co koukám, třebaže to s nikým nesdílím. Takže... měli byste o to zájem? Jen si tak říkám, že když už se v tom šťourám tak dlouho, mohla bych se o něco z toho podělit :)


Jestli vás to zaujalo, poměrně dobrý test na určení vašeho typu můžete najít tady. Je tedy v angličtině, můžete zkusit i tenhle v češtině, ale věřte mi, že ten první je velmi věrohodný.
 
 

Reklama

PageRank ukazatel