Myšlenkový proud

Přezdívky

15. srpna 2011 v 12:41 | Annie-chan
Tak. Teď tu bude zase takový rádoby "k zamyšlení článek", tak se nelekněte.

Čím dál častěji vídám, že si někdo mění přezdívku, kterou používá na blogu. Ať už si jí mění celou nebo jenom část, stejně má potřebu jí nějak obnovit, víc přizpůsobit svému stylu, tomu, jaký je. Já bych to popsala tak, že se prostě dotyčný trochu změnil a chtěl to vyjádřit i na své přezdívce. Nebo ho už začala otravovat. Have it your way.
Tak či tak, více méně pro nás změnil svou identitu.

Já mám přezdívku Annie-chan, která jasně naznačuje, že mám ráda anime a že se jmenuju Anna. Když se nad tím teď zamyslím, ta přezdívka už na mě tolik nesedí. Na anime koukám už opravdu jen výjimečně a to spíš zkoukávám mé oblíbené díly anime, které mě bavily. Jsem jiná v tom, že víc holduju fantasy a sci-fi příběhům, a také v tom, že mě (ooooobčaaaaas) přepadají morbidní nálady. Přesto ale nevidím důvod, proč bych si měla změnit přezdívku. Tedy, poslední dobou o tom hodně uvažuju, ale taky mě napadá - kdo jiný bych byla, než Annie-chan?

Na jiných serverech používám třeba přezdívku Akumba. Ta vznikla jednoduše - jedno z herních fór mělo prostě všechny moje klasické přezdívky, které používám, obsazené, a tak jsem tam hodila náhodnou změť písmen.
Pak jsem ještě nějaký čas používala přezdívku Aniq. To zase vzniklo tím, že se můj bratranec snažil sestavit moje jméno z písmenek na ledničce, ale neměl č (což je divné, oni nevyrábí č jako magnetku?! pchee), tak tam strčil q. Originální :D.
No, a třeba na deviantArtu mám účet TheViollet. To jsem tam prostě něco vrazila a jak asi vidíte, vůbec to neadresuje na moje pravé jméno. A fialovou taky nemám ráda, to spíš jiné barvy.

Přesto si ale nejsem jistá, jestli bych svojí přezdívku Annie-chan tady na blogu už dokázala změnit. Ono to možná působí jako shluk písmen, ale vy mě tak znáte, tak nějak víte, koho si pod tím máte představit. To mi brání v tom, abych se "přejmenovala". Jenže se mi zase pořád vybízí otázka - ale jsi pořád ta Annie-chan, jako kdysi? Prostě... nevím.

Kdybych se měla na něco přejmenovat, byla by to Aniq. Akumba je prostě moje hráčská přezdívka, a hotovo... nepatří na blog :D! A TheViollet je zase přezdívka, kterou používám jen a jen na deviantArtu. Prostě to mám s přezdívkama těžký :D.

Co vy? Taky vidíte za přezdívkou osobnost, nebo jenom shluk písmen? Dělá vám problémy jí změnit, když na to dojde? :D

Přichází odcházení

17. června 2011 v 14:13 | Annie-chan
Ták, už se to blíží. Příští týden, jako spousta jiných deváťáků, ukončím povinnou školní docházku - tedy aspoň "neoficiálně", při rozlučce, naší akademii a posledních dnech. Ne, že bych nějak zvlášť litovala, ale na střední školu se taky nějak zvlášť netěším. Nikdy jsem nebyla ten typ, co má rád změny.

Oficiální vyřazení proběhne na zámku ve vedlejším městě, což je aspoň trochu uklidňující, jelikož v téhle naší vesničce mají jenom jakýsi miniaturní sál... a kino.Tam bylo vyřazování loni.
Jestli je něco zvláštní, tak pomyšlení na to, že se jako třída půjdeme podívat na... místo posledního odpočinku (já tak nesnáším říkat slovo "hrob"! zvlášť o někom, ke komu jsem měla nějaký vztah...) našeho bývalého učitele matiky. Měli jsme ho v šestce a sedmičce, a i když to byl typ takového toho "Starověkého" učitele, který se, když byl naštvaný, vždycky rozkřičel na celou třídu a rozbrečel ty nejcitlivější spolužačky, měli jsme ho rádi. Myslím, že celá třída.
Vážně, myslím, že už rozumím, jaké to je vědět o někom, že už prostě... není... a být kvůli tomu smutný. Nerada to říkám, ale když mi zemřela prababička, nic takového jsem necítila.

Dobře, přestanu už otravovat s těmihle "dojatými" kydy. Stejně se o tom těžko mluví. Respektive píše.

Jak jsem slíbila, Avatar do konce června prostě přeložím. Musím už tu svojí lenost pořádně nakopnout. Psaní je teď taky docela zaseklé, ale brzy se trošku vrátím k Čarodějce, zatímco budu psát Vox Populi (konečně mám trošku oficiálnější název pro to... nové :D).

Jinak, věřili byste, že teď, když půjdu na své poslední hodiny flétny a kytary, mám najednou chuť ještě víc hrát? Zvlášť teda na kytaru. Našla jsem si noty na River Flows In You (jo, je to ze Stmívání, ale na kytaru to zní fantasticky - jen si to poslechněte <3), což mi pravděpodobně zabere převážnou část prázdnin. A pak... nevím. Však ono se něco na naučení najde :) (třeba Requiem for a dream...!).

Jen k zamyšlení

12. června 2011 v 20:28 | Annie-chan
Hollywood Undead - Glory

Zrovna jsem se vrátila ze školního výletu a jsem zase definitivně rozladěná, jako vždycky, když trávím delší dobu se svými spolužáky. Nerozhodná, přemýšlející a nevím, co si mám myslet.
Poprvé se mi to stalo loni, když jsem se třídou loni jela na Zahradu Čech. Netušila jsem, co se z toho pro mě vyklube. Nejdřív to vypadalo jako prostě jen ulejvárna ze školy, ale to, k čemu tam došlo... prostě mě to rozladilo na hodně dlouhou dobu. Tedy spíše ta debata, která se tam vedla. O tom, jak si většina mých spolužáků představuje dospělost - být co nejdřív "v náladě" (ano, opilý), kouřit už od devíti let a mít kluka/dívku, kterou v životě ani nechytili za ruku.
Tenkrát jsem se při jejich debatě jen tak usmívala, ale když jsem se vrátila domů... no, nemohla jsem se na nic soustředit. Jsem hrozně přecitlivělý člověk a něco takového mě vždycky dostane. Ty myšlenky, co se mi honily hlavou - je to normální? Proč si tohle myslí? Jsem vůbec normální já?
Nejspíš ne. Ne v téhle době.

Taky se mi teď v hlavě převaluje myšlenka, kterou mi před několika týdny předal můj drahý tatík. Jde o to, že kdysi dávno, za doby Říše Římské, ve světě vládl zmatek, chaos, barbarství. A co to změnilo? Křesťanství. Ačkoli proti křesťanům nejdřív svět krutě protestoval, nakonec to dopadlo tak, že se... uklidnil?
Neříkám, že díky křesťanství byl svět najednou plný míru a spravedlnosti, to rozhodně ne. Ale stejně se něco stalo a svět se změnil, přestal být tak... barbarský.
Taťka řekl, že teď se více méně "historie opakuje". A čím víc nad tím přemýšlím, musím uznat, že má pravdu.
Jenže co svět "napraví" teď?

Zřejmě se tak cítí většina blogerů, které znám - neztotožňují se s myšlenkou, že alkohol a drogy je udělá dospělými, že vztah bez nějakých citů - jen pro to být "cool" - nemá cenu. To je taky věc. Vždycky mi cukají koutky, když se mé spolužačky tak vážně baví o tom, jak se ten a ten "vykousl" s jinou a podvedl jejich kamarádku a bůh ví co ještě. Neříkám, že já o vztazích něco vím, ale ve čtrnácti takovéhle řeči vypadají trošku... divně?

Prostě je tady všude cítit touha rychle... dospět. Nevím, jak to mám popsat. Každý do světa křičí, jak je jiný než ostatní a sám sebou, a přitom je stejný jako všichni ostatní. Ale já potřebuju vyčnívat. A když ne vzhledem a vším tím možným, tak aspoň názory.

Škoda, že v mé třídě je jenom jedna holka, která má podobné zájmy jako já, ale přitom úplně žere Twilight a celkově upíry -_-. Uvidíme, s kým se to setkám na gymplu.

Máte někdy podobné myšlenky jako já? Taky vyčníváte :D? Někdy bych se vážně chtěla potkat s někým, kdo má podobné názory...

Jak jsem tlumočila Finům

3. března 2011 v 18:18 | Annie-chan
Jo! Je to tak. Mluvili jsme spolu anglicky, jen kdyby něco!
Psala jsem to už v předchozím článku. Do naší blízké vesničky (ó, pardón, už města) přijela jakási Finská delegace z města Nevyslovitelné-jméno, z kraje Nevyslovitelné-jméno.
Chtěli si prohlédnout místní hrad a pak se něco o ČR dozvědět. No, prý šlo o nějaké "združení vesnic", či co. Já to moc nepochopila.
Mojí mamce byla nabídnuta překladatelská činnost, a mě zase mamkou pomoc s tlumočením.
Takovéhle nabídky se neodmítají, leda kdybyste slovo "angličtina", "Finsko" nebo "překlad" slyšeli poprvé :D.

Mám fóbii z mluvení v cizím jazyce, ale většinu tlumočení naštěstí obstarávala mamka. Aspoň ze začátku. Když prováděla jednoho z těch Finů hradem, něco mu říkala o jeho historii a Karlu Čapkovi, který zde pobýval (A kterého onen Fin neznal - ale co, počáteční pohoršení nad jeho osobou už pominulo). Poté přišla ta horší část, která se protáhla asi na dvě hodiny, a to "posezení" v hradním pivovaru (vyrábí si tu vlastní pivo :D) a "pokec". To jsme se rozdělili na tři skupiny - na Starosty (ale nebyli to jenom starostové, prostě trošku výše postavení lidé dané obce), Lesníky (však Finsko je zem lesů, žee :D) a na nějakou Lekci angličtiny, či co. Té jediné jsem se nezúčastnila.

Nejdřív jsem byla s mamkou u starostů, to byla pohoda. Byli s námi dva Finové, jeden taky starosta a druhý byl nějaký finanční menejžr. Nejdřív se (ráda bych použila první osobu, věřte mi :D) bavili o počtu obyvatel a tak, poté přešli k uložišti jaderného odpadu, jelikož v naší oblasti se bude jaderný odpad pravděpodobně ukládat a ono finské město na tom bylo stejně. Pak přešli k hokeji, něco o žebříčku a slavných hráčích, a následně jsem se dozvěděla závratný fakt - že ve Finsku milují baseball o_O. To je trošku udivující fakt, když je to americký sport, že :D.
Jinak, zjištění, že všude chybí prachy, nebylo zase tak nečekané :D

No ale pak přišla katastrofa. Fjů, přišel za námi hlavní pořadatel a řekl mně, ať jdu překládat k té skupině lesníků!
To jsem byla "kind of confused". Já a překládat :D. Sama! No moc dobrý pocit jsem z toho neměla, starostům jsem ještě jakž takž rozumněla, ale lesníci se asi budou bavit o lese, že, a... no :D. Kéž by mi Avatar dal nějakou lesnickou zásobu slovíček xD.
Naštěstí ale oni lesníci mluvili anglicky docela slušně, ale stejně se mě zeptali, jak se řekne los - odpověděla jsem moose - rychle rostoucí dřevina (vidíte, o čem se to sakra bavili ?! :D), quickly growing wood, a pak ještě na přijmout - accept. Na konci jsem se Fina lesníka zeptala, jestli si z toho něco vzal, no na druhé dotázání řekl, že jo, tak aspoň něco xD.
Jinak tedy konverzovali sami. Bavili se o nějakých základech domů a kontrolách, to jsem moc nerozumněla, no :D. Ale pak se začali bavit o Finsku všeobecně a to už jsem jim rozumněla jedna báseň.
Věděli jste třeba, že Finsko má paní prezidentku? Vím, že se o těchhle severních zemích říká, že jsou to všechno království, ale Finsko je republika ;). Nebo mají taky parlament o sto lidech, jako my, ale nemají senát. A když to mají děti daleko do školy, berou si taxi! Ježíšku! :D
Pan Fin Lesník má také údajně šestnáctiletého syna (no jo, aby mě tohle nezajímalo :D), který si libuje, a teď pozor, v lovení (v angličtině to zní honosněji :D). To mě hodně překvapilo. Děti ve Finsku můžou lovit už od desíti let, a to pod dozorem rodičů, a sami od šestnácti, když složí příslušné zkoušky. A jdou lovit králíky, medvědy nebo ty losy :D.

Bylo hodně věcí, které mě na Finsku překvapily, tedy, hodně jsem se toho dozvěděla. A taky jsem byla ráda, že rozumím, i když s tím mluvením to bylo horší ;). A samozřejmě honorář od mamky byl taktéž the best.

Zajímavé bylo, že (čeští) starostové anglicky neuměli, zatímco lesníci jo ;).

Taky...?

24. ledna 2011 v 18:02 | Annie-chan
  • Taky se musíte podívat na hodinky aspoň třikrát, než konečně víte, kolik je hodin?
  • Taky zavíráte oči, i když je absolutní tma?
  • Taky někdy vejdete do jedné místnosti vašeho domu, a nemáte tušení, proč jste tam šli?
  • Taky, když vás někdo načapá přitom, jak si povídáte sami pro sebe, předstíráte, že si zpíváte?
  • Taky nevíte, který že vlak se to rozjel, když sedíte v jednom a vedle vašeho je úplně stejný?
  • Taky si dáváte další a další porci zmrzlinu, i když vás už z ní bolí zuby?
  • Taky usnete, i když vám v místnosti hraje televize, ale při kapání vody z kohoutku se rozzuříte do nejvyšší míry?
  • Taky jednomu řeknete, že mu to sluší, a druhému, co že to má ten první proboha na sobě?
  • Taky posloucháte hudbu, která je "in", abyste také byli "in" (nebo patříte do skupiny "Těch JINÝCH"? :D)?
  • Taky při výběru jména vaší postavy do příběhu absolutně ignorujete své vlastní jméno?
  • Taky si hrajete na chytrého, i když o daném tématu vůbec nic nevíte?
  • Taky se vám, když stojíte blízko drátěného plotu, zdá, že se najednou nebezpečně přibližuje?
  • Taky si napíšete novoroční předsevzetí, týden je dodržujete a potom je zase vše při starém?
  • Taky se vám zdá, že jste hrozně silní, když zvednete lehký kufr, o kterém jste si mysleli, že bude těžký?
  • Taky předstíráte, že takhle chodíte normálně (tedy že schválně zvedáte levou či pravou nohu), když sejdete po schodech dolů a myslíte si, že ten poslední schod vás čeká, ale vy jste ho už dávno přešli?
  • Taky předstíráte, že vaše chůze je absolutně normální, když po cestě dolů ze schodů naopak na poslední schod zapomenete?
  • Taky si říkáte, jak odpoledne budete makat/šprtat se, a pak skončíte na gauči u televize/u počítače?
  • Taky si v zimě stěžujete, že chcete léto, a v létě, že chcete zimu?
  • Taky se smějete chybám druhých, a jakmile se to stane vám, jste naštvaní, že se vám smějí?
  • Taky nenávidíte zrcadla na záchodcích v hospodách a klubech, která vám ukážou absolutně všechny beďary, pupínky, znamínka a jizvy, které jste kdy měli?
  • Taky všechno rádi svádíte na druhé?
  • Taky rádi používáte výmluvu "To samo"?
  • Taky všem nutíte to, co máte rádi, protože co se líbí vám, se musí automaticky líbit všem?
  • Taky, když někam uháníte se zpožděním, nadáváte, že ještě před pěti minutami jste to stíhali?
  • Taky si myslíte, že máte ten nejzajímavější život na celé planetě?
  • Taky trpíte utkvělou představou, že jste nepostradatelní?

Annie-chan by chtěla hrát na klavír

15. prosince 2010 v 19:24 | Annie-chan
Ale vážně. Vždycky jsem si přála hrát na piáno, jelikož jeho hudba mě úžasně uklidňuje nebo úžasně bere dech. Namísto toho hraju už osmý rok na flétnu a šestý na kytaru.
Ne, že bych toho litovala. Flétna je taky pěkný nástroj a když se chce, tak to jde. S flétnou hraju i v jednom kvartetu a párkrát už jsme se i docela dobře umístili, bohužel to ale vypadá, že jsme se nějak "rozpadli", jelikož jedna holka, která tam hrála na cello, letos maturuje a chodí v tu chvíli, kdy máme souhry, na doučování z angličtiny. Takže jsem zbyla jenom já, přičemž tam hraju na sopránovou flétnu, jedna holka z osmičky (přičemž já jsem v devítce) hrající na altovou a jeden kluk, taktéž z osmičky, který hraje na tenorovou. Musím říct, že nám to cello vážně chybí, když hrajou jenom flétny, není to ono... ach jo, starý zlatý časy, a já si jich jako blbá nevážila. Pak samozřejmě hraju i jako "sólistka", to jsem se zase umístila s jednou skladbou jako třetí v krajském kole. Ani nevím, jak se mi z toho okresního podařilo postoupit... v tu chvíli, kdy jsem tam hrála, mě prostě chytlo nějaké "vcítění" s onou skladbou a já jí nejspíš zahrála tak emocionálně, až se nade mnou porota slitovala.
No, a pak ta kytara. Na(ne)štěstí můj pan učitel na kytaru nedělá jenom hodné hodiny brnkání a akordů, ale také mě "nutí" zpívat. Pořád mi říká, že mám krásný hlas a že kdybych každý den zpívala aspoň tu hodinu, že by se mi to vybralo a že by z toho mohlo něco být. Ale já blbá jsem líná. Teď si tedy někdy zazpívám koledy, ale to je málo. Hodinu denně. Pak tedy samozřejmě brnkám a učím se hrát akordy. Příští rok bych měla dokončit první stupeň... bůh ví, jestli se mi to ale podaří. Budu totiž nastupovat na střední školu a nejspíš nebudu mít čas, abych se z oné školy hned dopravila domů a hned zase do dalšího města jela na lekci kytary. Pokud se mi to nepodaří nějak sladit, bude to škoda. Aspoň ten sedmý ročník bych si chtěla dodělat.
A ke klavíru jsem se nedostala. Nikdy. To jediné, co můžu, je poslouchat moje spolužáky, jak na něj hrají. Ale asi mi to ani nevadí. Moji dva bratranci hrají na klavír a mají takové ty klávesy, kde si můžete nastavit i zpěv, různé ty výkřiky, varhany, kytaru a další a další nástroje - vždycky, když jsem u nich, říkám si, jak je to super, že bych to taky chtěla, ale to je jenom marnotratnost. Člověk něco chce, pak to dostane a následně si té věci ani nevšimne.
A neříkejte, že to není pravda, mám to ověřeno z vlastní zkušenosti.
Znamená to... že tenhle rok je možná i poslední, kdy chodím na nějakou výuku s hudebním nástrojem. Pak už budu definitivní "sólistka". A taky pořád bez klavíru.

Ke článku bych chtěla přiložit jedno video, ve kterém jeden kluk (bože, mám já to ale výrazy) hraje na klavír skladbu "Requiem for a dream". Myslím, že je to docela známé, jednoduché na zachrání a i vcelku primitivní, když jsem to ale slyšela poprvé, naskočila mi husí kůže.... nevím, jestli je to tím, jak hraje, nebo nějakým naladěním toho piána, ale je to vážně skvělé.
Akorát tam do toho ze začátku pořád někdo kecá.

Aneb chyba v Matrixu

25. listopadu 2010 v 22:48 | Annie-chan
Ale vážně, jak má na tohle napsat člověk článek? Nic mě na tohle téma nenapadlo, až na jednu věc, a to, jak pojmu Déjà vu říká moje sestra. Chyba v Matrixu. A má pravdu, nebo ne? Tam taky šlo o to, že se nějaká věc objevila, nebo tedy taky stala dvakrát za sebou, a úplně stejně. Například ona černá kočka, která tam vyběhla dvakrát - ale stejně, když vidíte černé kočky, nemáte pocit, že všechny jsou takovou chybou v Matrixu - aspoň z dálky?
Rozhodla jsem se tedy udělat takový výzkum. Tedy, rozumějte, nejsem žádný "zkumatel", ovšem google je dobrý prozkoumávací prostředek. Místo Déjà vu jsem do kolonky vyhledávání zadala "Chyba v Matrixu". A nebudete věřit, co to našlo.

  1. Ták zaprvé to našlo knížku, která mě už svým popisem zaujala. Teď si dovolím to zkopírovat: Svět, v němž se cítíme od věků ukotveni, není totiž podle obou autorů reálný, je pouhou počítačovou iluzí, a tudíž snadno měnitelným dějovým projektem - matrixem. Ale jen někteří lidé si to uvědomí a pak dokážou touto iluzí tak či onak proniknout. Například zážitky déja`-vu považují za doklady o chybách v matrixu. Miliardy let, které má zeměkoule už za sebou, mohou tedy být pouhou mámivou iluzí, která nám byla předestřena. První kopanec.
    Zajímavé, že jo? Mě to na první přečtení taky vyrazilo dech. Matrix? A skutečný? No to potěš koště! Pokud by někoho zajímalo víc, nechť se podívá sem na detail knížky.
  2. No, pak jsem narazila na tento fejeton, pokud byste měli zájem to přečíst. Chyby v Matrixu se dějí pořád, a já z toho mám dobré zkušenosti (nebo za to může to, že jsem neustále hlavou v oblacích a neposlouchám, co mi ostatní říkají, to je pak "Ale já jsem ti říkala, že ten úkol máš napsat do jiného sešitu!" nebo "Tys ty dveře nezamkla, že ne?")
  3. A co třeba dozvědět se něco o celém Matrixu? Tedy, jak to funguje? Jak jsem se z našeho drahého googlu dočetla, hodně lidí považuje tyhle "chyby v Matrixu" za víc než jen obyčejné náhody. Možná něco takového opravdu existuje, něco, co nás všechny svazuje, ovládá a vede jako ovečky (chcete odpověď? média). Na tuhle stránku jsem tedy také narazila jen díky vyhledávání a to, co jsem tam našla, mě vážně překvapilo. V téhle rubrice, která se jmenuje Objevte MATRIX, je toho celkem dost. Pokud máte zájem si to přečíst, přečtěte si.
Co z mého "Výzkumu" vyplývá? Že možná celé Déjà vu a chyby v Matrixu nejsou jenom shodou okolností, náhod a situací, že možná něco takového doopravdy existuje. Tak vidíte, co všechno Google umí!

"Přátelství je k ničemu. To, co potřebujeme, je síla."

9. listopadu 2010 v 22:07 | Annie-chan
Moc se omlouvám, že to sem dávám podruhé, ale já debil to nevložila do téma týdne.
Překvapil vás název článku? Mě taky. Jenom takové upozornění, není to moje hláška, je to hláška charakteru Morrigan ze hry Dragon Age:Origins. I když tohle ze začátku tvrdila všem (v té hře, abyste rozumněli), postupně jsem se s ní sblížila a tak nějak jsme se stali přáteli. Je fakt, že na konci zdrhla, ale to byla její věc (protože jsem nechtěla udělat ten její rituál, pche! - ale to je vedlejší). Ale teď k věci - co když je ten výrok pravdivý? Jo, každý tady říká Bez svých přátel bych nemohl/a žít! a Přátelé jsou to nejlepší, co mne v životě potkalo!, ale je tohle všechno míněno vážně? Jaký je rozdíl mezi doopravdovým přátelstvím a přátelstvím předstíraným? Existuje snad ještě to, co se kdysi dalo nazývat "pravým přátelstvím"?
Na příklad uvedu jednu scénku z anime High School of Dead, kde dvě dívky utíkají ze školy před zombie. V jeden okamžik si přísahají, že ať se stane cokoliv, zůstanou nejlepšími kamarádkami až do smrti, a v druhém okamžiku? Jistě, ta druhá svou přítelkyni pro záchranu svého vlastního života (který stejně nezachránila) hodí dívku zombíkům přímo do náruče. Jo, většina těch, co tohle anime viděla a došla k tomuhle, se tomu nejspíš smála, ale opravdu jste si jisti, že vy byste se dokázali udržet na místě a neutéct? Že byste svým takzvaným kamarádům pomohli i za cenu života? Byli byste ochotni za ně vůbec svůj život nasadit? To jsou otázky, na které si můžeme říkat, co chceme, ale stejně na ně odpověď nenajdeme, pokud se v téhle situaci opravdu neocitneme. A buďme upřímní, to, co je v tomhle světě důležité teď, jsou jenom ostré lokty a drzý jazyk... jenom tak se můžete někam dostat.
Tak, to jsem začala docela depresivně, co? Tímhle článkem nechci říct, že pravé přátelství neexistuje, možná že ještě pořád někde je, ale ze mne mluví vlastní zkušenost. "PŘÁTELÍM" se totiž s holkou, která se věrně prohlašovala za mojí kamarádku, ale v okamžiku, kdy vycítila příležitost, utekla a začala se vtírat, ano, vtírat, zase někam jinam. Vlastně mám takový pocit, že všichni, co se se mnou "baví", to dělají jenom kvůli... sobě. Známkám, popularitě, kdo ví? Jestli já něco vím, tak to, že v mé třídě si žádného nejlepšího přítele nenajdu nikdy. Nestojím o nic, co mí vrstevníci považují za "symboly dospělosti", za znaky "cool člověka" nebo za "prostě normální věc". Celkově, tady na vesnici není nikdo, kdo by se dohromady zajímal o to, co já - pouze moje mladší sestra a mladší bratránek, které jsem na to, vcelku úspěšně, navedla.
Je tohle snad důvod, proč tak utíkám do fantasy světů a svých myšlenek? Kdo ví. Já jenom, když o tom přemýšlím, ve fantasy je všechno tak jednoduché. Do party - dobrodružné výpravy, grůpy a všeho dalšího, co existuje - se dostanou lidi, kteří si nejsou vůbec podobní, kteří mají úplně jiné povahy a zájmy, kteří by se měli i podle daných věcí nenávidět, a přesto se spřátelí. Tím myslím například prve zmiňovaný vztah mé postavy s Morrigan. A celkově to funguje všude, v anime, ve fantasy, ve smyšlených příbězích. Jenže tam všude těm lidem o něco jde, mají nějaké ideály, cíle, něco, za čím si jdou, ale tady? Já vlastně ani nevím, o co mým spolužákům jde, snad vyhrát závod v tom, kdo toho vypije víc? Kdo kouří déle? S takovými lidmi se prostě nedokážu doopravdy přátelit.
Dá se tedy věřit na pravé přátelství? Existuje to vůbec? Nedokážu to posoudit, stejně jako jestli existuje například taková láska na první pohled.

Talentovaný Stevie Starr

30. října 2010 v 20:17 | Annie-chan
Zrovna teď jsem jen tak brouzdala po videacesky.cz a hledala něco, nad čím se zase zasměju, jelikož tam jsou vážně vynikající videa. Namísto toho jsem narazila na video, nad kterým mi, a to doslova, zůstal rozum stát, a to natolik, že to musím dát sem.
Stevie Starr je skotský "umělec" - nevím, jestli to tak mám napsat, protože jestli je tohle umění, nad tím se může bádat - jehož nadání spočívá v tom, že dokáže spolknout nejrůznější věci (od žárovky až po plyn), ale to nejpozoruhodnější je, že je pak dokáže zase dostat z žaludku ven. Navíc s nimi dokáže jaksi manipulovat, což dokazuje například scéna s zámkem, klíčem a prstýnkem.
Když jsem to zkoukla, popravdě jsem si nejdřív myslela, jestli to není nějaký vtip, jestli to nění nějak nafilmované, protože to přeci není možné, aby někdo něco takového dokázal. V komentářích u toho videa jsem se ale dočetla, že to bylo vysíláno živě, tudíž tam žádná šance na sestříhání nebyla. Starr s tím byl navíc v "Británie má talent", a to už tuplem nemohlo být falešné.
Absolutně netuším, jak to dělá a docela mě to i zaujalo. Už jsem hledala na internetu jeho další "představení" a samozřejmě se zeptala tetky Wikipedie. Co si o tom myslíte vy? Schválně, zkoukněte si ono video, a posuďte sami.

Já a fantasy

22. října 2010 v 19:13 | Annie-chan
Asi bylo na čase, abych na tohle téma něco napsala, když jsem se na něj tolik těšila, že? A nechám si článek až na pátek, taková... ehm.
Tak, nejspíš se nejvíce lidem (=dívkám mého věku) pod tímhle pojmem vybaví Stmívání, Upíří deníky nebo něco takového. Popravdě, byla jsem první, kdo si Stmívání ze třídy přečetl, a taky se mi to líbilo. Pak jsem knihu Stmívání přinesla do školy na takový "čtecí den" a propadly tomu všechny holky ve třídě. Když na to pomyslím... to já zavinila Twilight-manii v naší třídě, více méně! Ale co, já jen přinesla knihu, no ne? Obviňuju se neprávem! (právem, holčičko, právem...)
Abych se vrátila k tématu. První kniha Stmívání se mi líbila. Pak o tom ale začaly básnit všechny holky na škole a já se tak nějak... ráda odlišuju. Druhou knihu jsem začala číst na internetu a už jí ani nedočetla. Bella je vlastně taková Mary Sue, a neříkejte, že ne, protože o Mary Sue většinou stojí dva hezcí, inteligentní, pohlední chlapci a ona se mezi nimi nemůže rozhodnout - to považuji za takový typický znak téhle... ehm. Takže já Stmívání moc neholduju, jak filmům, tak knížkám, a i když u nás mánie už trošku opadla, občas musím snést nějaké ty "výkřiky" a podobně. Popravdě, až mi ten příběh teď připadá stupidní, neuvěřitelný... přesně napsaný pro holky. Každá z nás si snad přeje najít prince svých snů, který je naprosto dokonalý, a ještě lépe, když se takoví objeví dva, ne?
Ale to jsem asi moc odbočila. Dost Stmívání. Chtěla bych jen říct, na která ta fantasy koukám a která čtu ráda já, a co já za tenhle žánr považuji.
Asi první fantasy, kterou jsem kdy přečetla, byl Harry Potter, v první třídě (není to divný? prý jsme nečtenářská generace a přitom všichni, u kterých jsem četla článek na téma fantasy, četli HP v první třídě!), a pak už to tak nějak jelo. Kdybych se u mě pořádně porozhlédla, možná bych našla čtenářský deník a vyjmenovala to... ale to by znamenalo velký úklid mého pokoje a to není nic příjemného. Pamatuju si ale, že v druhé třídě jsem přečetla Robinsona, přičemž ve škole jsme četli Honzíkovu cestu, ve třetí třídě zbývající díly Harryho, ve škole Ferdu Mravence, ve čtvrté třídě Eragon, celá série Narnií, Witch a podobně. V nějaké sedmé třídě jsem přelouskla internetový překlad HP7. Přečetla jsem toho docela dost, a i když moje knihovnička není moc velká, čtenářský deník by byl už napumpovaný. Nedávno jsem dočetla poslední díl Pána prstenů, Návrat krále, a teď čtu Kroniky Pryadinu (nebo jak se to jmenuje). Jak ale říkám, je tu prostě hodně fantasy knížek, které mám za sebou, a ani za nic je teď nevyjmenuju.
Zajímavé je, že můj oblíbený autor je Dan Brown, od kterého nejspíš znáte příběhy o Robertu Langdonovi. Já mám od něj ráda všechny příběhy o něm, tedy Andělé a démoni, Šifru i Ztracený symbol. Kdybych si měla vybrat další oblíbenou knihu, nejspíš by to byl Hraničářův učeň.
Taky mám ráda fantasy počítačové hry, i když se to asi moc nezdá. Ale jak zpívá Felicia Day v písničce "Game on!", která slouží jako soundtrack k webovému seriálu The Guild, únik do fantasy světa je v počítačovém podání mnohdy nezapomenutelný. Neříkám, že zrovna World of Warcraft je naprostá, přelomová senzace (já mám tedy radši původní Warcrafty, Reign of Chaos a Frozen Throne, ale to je jedno), já mám radši takové ty RPG, které nejsou online. Třeba takové Dragon Age:Origins nebo Darkened Skye.
A pak tu jsou samozřejmě filmy, které mnohdy hyzdí krásnou knižní předlohu, takže k tomu se nejspíš nebudu vyjadřovat.

Zkráceně, můj názor na fantasy? Kdybych se k němu nedostala, nebyla bych tady, nejspíš bych ani neměla tenhle blog. Byla bych zamindrákovaná, malá holka, kterou všichni odkopávají a využívají (což dělaj i teď, ale já se to aspoň naučila ignorovat). I když fantazie a fantasy je něco jiného, zároveň to spolu hodně souvisí. A já bych bez obou těchhle věcí byla... nic, troufám si říct.
 
 

Reklama

PageRank ukazatel