Myšlenkový proud

Co je to originalita?

8. května 2012 v 14:11 | Annieren
Tenhle termín teď najdete všude možně. Všemožné dívčíny se svými dívčími blogy tento termín používají, tvrdí o sobě, jak jsou "originální", že jsou své, že nejsou žádné kopie. Ironií je, že většinou jsou jejich blogy tvořeny okopírovanými návody, fotkami, které jsou ve stylu "duckface", který je teď všude, a tak dále a tak dále - ale o tom jsem tady mluvit nechtěla.

Co je to originalita v příbězích?

Může být nyní už někdo vůbec originální? Vždycky si půjčujeme nápady od jiných a z toho slepíme ten svůj, a názýváme ho "originálním". Originalita znamená, že je to vlastní výmysl, vlastní tvorba, to ano, ale hlavně to znamená, že se to ještě nikde jinde neobjevilo, že je to nové, zajímavé = originální.

Podívejme se třeba na hru Kingdoms of Amalur: Reckoning. Je tahle hra svým příběhem originální? V jistém smyslu ano. Celá hra začíná tak, že vaše postava zemře a je znovu oživena potrhlým gnomským vědcem, přičemž se dozvídáme, že po tomto znovuobživení nemáme žádný osud a dokážeme tak rapidně ovlivňovat osud ostatních, ubírat jejich cesty životem tím směrem, jakým by se v žádném případě nevydaly. Právě kvůli tomu po nás jde šíleně zlá rasa jménem Tuatha, která chce ovládnout celý svět.
Vidíte to v tom? Hra má originální podstatu, zemřete a celý příběh se točí kolem toho, že sakra máte být mrtvý a ne tu zachraňovat vesnice, přidávat se k různým frakcím a zabíjet neřády, ale pořád tu máme stejné rasy - gnómy, elfy a lidi, a pořád tu máme ďábelsky zlého záporáka s jeho nechutnou, ďábelsky zlou rasou, která chce ovládnout svět. A náš hrdina má stejně jen jediný úkol, a to všechny spasit. Kdo je originální teď?

Pravdou je, že originalita je přeceňovaná.

Ano, každý oceníme, když se příběh vydává netradiční cestou, když přijdou nějaké ty zvraty, které nečekáme a když se střetneme s novým světem, ale pravdou je, že některé klišé máme prostě rádi. Třeba taková Arya Stark z Her o trůny. Jedná se o jednu z nejklišovitějších postav vůbec, pokud vím, prostě malá holka, která nechce být nějakou šlechtičnou, ale chce bojovat - a hádejte co, stejně patří u fanoušků k těm nejoblíbenějším, stejně tak i u mě.
Ano, mám ráda originalitu a nesnáším typické fantasy za zachráněním světa s pomiliontým stejným schématem postav, ale... stejně mám na příbězích nějaké ty věci ráda. Když je něco tak, jak předpokládáte, může to být i hezké. Příjemné.

Originalita je dobrá věc, ale nemusí být úplně ve všem za každou cenu.

Alright then. I have spoken.

Za zrcadlem

3. března 2012 v 13:43 | Annieren
Normálně bych se na tohle téma týdne vykašlala, ale... projížděla jsem si staré články a našla jsem svůj příspěvek na téma týdne "Druhý svět". A opět jsem se nad tím zamyslela.
Takže ano, tenhle článek navazuje na mé staré povídání o American McGeeho Alence. Zase.

Tenkrát jsem tu mluvila o světě, který mají všichni pisálci, kde čerpají fantazii, tedy o našem vnitřním já, naší... Říši divů. Ale jak jsem četla ty komentáře, donutilo mě to přemýšlet o tom ještě hlouběji. K zamyšlení mě hlavně donutil komentář od mad.tea: jestli si někdo myslí, že Alenka byla blonďatá a za králíkem se vydala, aby unikla nevhodnému sňatku, tak mu asi Johny Depp a Avril Lavigne spolu s Burtonem navykládali nějaké bludy...zajímalo by mě, kolik lidí z těch, co Alenku znají, opravdu četlo knihu (a to ještě pozor, v češtině existují 4 verze, i když k prvním dvěma se čtenář jen tak nedostane:)
Každopádně svět za zrcadlem (nebo po průletu králičí dítou, to je fuk) opravdu existuje. Otázka, jestli se tam vážně chceme dostat. Ne vždycky to je příjemné a ne vždycky se dá bez úhony procházet z jednoho do druhého :) Tak opatrně a Beware of Jabberwock!!!

Kdo nehrál American McGeeho Alenku nebo o tom nic neví, asi se ho ta slova nedotknou, ale mě hluboce zarazila.
Co je to tedy svět za zrcadlem? Naše podvědomí, naše vlastní Říše divů? Já osobně teď často přemýšlím, jestli se do téhle "hloubky" svého podvědomí někdy vydám, a popravdě, děsí mě to. Co tam totiž našla Alenka? Děsivého kloboučníka, zvrácenou verzi sebe samy, tedy Rudou královnu, a v neposlední řadě onoho Jabberwocka. Co to má všechno znamenat? Co jsou zač? Pravděpodobně to byly části její mysli, které si sama vytvořila a které symbolizovaly její... traumata, chyby, špatné vzpomínky.

Co bychom tedy našli my ve své vlastní Říši divů?
To je otázka.

Popravdě, Alice: Madness Returns je úžasná hra, ale já plně pochopila její myšlenku až po sledování příběhu první hry, American McGeeho Alenky. Ta má tu silnou myšlenku, ta je o hodně zvrácenejší než Alice: Madness Returns, ta je o hodně strašidelnější a víc vás vyvede z míry. Ano, je z roku 2000, ale zážitek vám to vynahradí. (Hra není pro slabé žaludky nebo pro lidi v mém věku, to jsem zjistila až teď :D).

Uff. Přiznám se, že vždycky jem chtěla najít nějaký "svět za zrcadlem", nějaký skrytý svět, kde bych byla hrdinkou a tak dále, ale teď, když o tom přemýšlím, se svého vnitřního já trochu bojím. Co bych tam našla uzamčeného? Jak by se tam promítly moje vzpomínky?

Svět za zrcadlem existuje, otázkou ale je, chceme se tam vážně dostat?

Víme, že jsi měla k obědu svíčkovou, Mařenko

26. ledna 2012 v 21:47 | Annieren

... and even more than that.

Ale což, že jsou nějací pidilidé a mladolidé stupidní a nechají Facebook zpřístupněný všemožným úchylům, upírům, vlkodlakům, pochybným individuím, mimozemšťanům, zombie, duchům a i jiným obyčejným lidem, je jedna věc. Ale co si neuvědomujeme je, že Facebook a jiné sociální sítě se stali rájem všemožných tajných služeb, které zde najdou vše, co potřebují. Samozřejmě se díky Facebooku rozmohli i "srazy náhodných lidí alá uděláme blbost", všemožné akce a reakce, a můžeme se kontaktovat s lidmi, se kterými bychom se jinak vůbec nedomluvili. Já Facebook neodsuzuju, sama na něj denně chodím. Ale stačí si přečíst mé bývalé články na toto téma a asi se trošku zarazíte. Ano, Facebook už pro mě není tabu nejvyššího kalibru, vlastně jsem ho začala docela hojně využívat. Jde o to, že chodím na školu, která je od místa mého bydliště vzdálená celých 35 km, a mluvit se spolužáky i v klídku v posteli je tedy velice příjemné. Že můžu udržovat kontakt s mými bývalými spolužáky je věc druhá, ale ta je mi vcelku ukradená, protože jsou mi u prdele jejich někdy až dětinsky stupidní kecy a pitomý fotky s duck-face a poloodhalnou hrudí, ach ano, spolu s hloupými statusy.
Myslím, že už jednou takové téma týdne bylo. No co.

Facebook je opravdu návykový, ale já na něm trávím v přepočtu 20 minut denně, jelikož nechatuju, nevyplňuju kvízy, nehraju hry. Jenom shlídnu statusy, fotky, novinky u mých oblíbených skupin, her, postav atd atd (což je výhoda, kterou miluju) a zase mizím. V podstatě na Facebooku není nic návykového, ale jsou na něm prostě ty kravinky, co vás nutí na něm trávit hodiny denně. Když se jich zbavíte, stane se pro vás Facebook pohodlným komunikačním prostředkem.

Ale určitě vás trápí myšlenka, co by se asi stalo, kdyby Facebook nebyl? Och, to by byla katastrofa, už nikdo by nemohl okomentovat vaše fotečky s našpulenou hubou a lajknout váš status. On by to zase konec světa úplně nebyl, přátelé.
Slyšela jsem o plánovaném útoku Anonymous, a upřímně, je mi jedno, jestli se to stane nebo ne. Život by šel dál. Vlastně v poslední dobou mě začíná ACTA srát ještě víc, kvůli šikaně lidí, která nastane, až celníci při průjezdu přes hranice budou kontrolovat naše notebooky plné stažené hudby, filmů a her, a totéž s mobily a jinými věcmi (když nevěříte, tady máte důkaz), takže bych i začala myšlenku Anonymous tiše podporovat.

Hm, ale to zase odbočuju. Vlastně ani nevím, co jsem tímhle článkem chtěla říct. Jsem pořád nasraná z toho, co jsem se zase nového dozvěděla o ACTĚ, a ještě víc z toho, že to celé bylo v Tokiu (bůh ví proč zrovna tam, když ty zákony budou platit v Evropě, sakra, to fakt nepochopim, když už tohle) SCHVÁLENO...

Možná to, že sociální sítě jsou možná dobré, ale přežili jste bez nich předtím, tak bez nich přežijete i teď. Konec. Už žádný kecy o ACTĚ, slibuju :D.

Šílenství jménem SOPA a PIPA

21. ledna 2012 v 9:22 | Annieren

Popravdě řečeno, až do dnešního rána jsem se těmihle novými vymoženostmi Ameriky moc nezabývala. Až do dnešního rána. To jsem si teď jen tak z nudy přemýšlela a trklo mě. Že by to vůbec neovlivnilo můj život? OMYL.
Všechny texty a obrázky, co na tomto blogu nejsou mé tvorby, by musely pryč. Což znamená, že by musel pryč i tento obrázek z deviantArtu. Už nikdy bych si nestáhla žádnou písničku. Jistě, to je pirátství, ale kdo to nedělá?
Ale co mě vyděsilo nejvíc? Filmy moc nestahuju, protože to pirátství opravdu je, ale co seriály? Některé v Česku ani nevysílají a já už bych si je nikdy nemohla stáhnout, musela bych počkat na posranej českej dabing, který by možná ani nepřišel!
Musela bych se rozloučit s Big Bang Theory, Fringe, Grimmem, anime, Facebookem, googlem...
To jsi posrala, Ameriko!

Poprvé jsem se s tímhle zákonem střetla, když jsem chtěla jít v jeden den v týdnu na Wikipedii. Co to? Tabulka, že se koná nějaký protest. No tak jsem nad tím mával rukou a šla dál, no. Druhý den ve škole ale od jedné kamarádky slyším, že zrušily megavideo, na kterém si chtěla shlédnout nějaké anime, kvůli nějakýmu zákonu. WTF? To jsem se tím začala zabývat a totálně mě to všechno odrovnalo.

Nejvíc mě ale přesvědčil, vyděsil a dostal článek na deviantArtu, který by tento zákon zas až tolik neovlivnil, ale přesto se rozhodl postavit na druhou stranu barikády.

Jistě už tedy každý chápete nebo víte, o co v těchhle zákonech kráčí. Cenzura internetu. Myšlenka je to možná někde v hloubi dobrá, ale...
Amerika má být země svobody, bez cenzury. Tyhle zákony jsou pro ní dokonalým ztrapněním.
Kolik lidí všude po světě protestuje? Kolik stránek by to ovlivnilo? Nenašla by se JEDINÁ STRÁNKA, KTEROU BY TO NEOVLIVNILO!
Stránky státních institucí, společností, pisálků jako já, kreslířů, malířů, nějakých výrobců, pojišťoven, všemožných koníčků - všechny! Každá stránka má na sobě něco, co má zkopírované, na co nemá autorské právo.

Co by se tedy stalo, kdyby zákon prošel? Nu, stránky podobné megavideu by se prostě jednoduše zablokovali. Jak se ale píše na deviantArtu, zablokování jedné adresy uškodí několika dalším stránkám, které mají z této adresy třeba také něco zkopírované, nebo na ní odkazují, cokoliv. Navíc by se ale otevřeli obrovské červí díry a teď se div, Ameriko - viry a hackeři by se dostali do ráje.

Prostě ne. Důvod Ameriky je jasný - přichází o miliardy ročně, to ano, ale samozřejmě, že se chtějí pod touto záminkou zbavit i nepohodlných stránek.
Tyhle zákony neprojdou. Jsou moc velké protesty na to, aby to Amerika povolila. Jestli to udělá...


Pod těmito nebezpečnými zákony by internet, který má spojovat celý svět, ztratil své poslání.

(deviantart.com)

Ale pozor - my v Evropě teď mámě ACTU.

See for your self.

P.S. - Teď na fejsbůku čtu, že už je po všem bo co, ale megavideo s tím nějak nesouhlasí!

Pro všechny, kteří nesouhlasí s těmito zákony - slyšeli jste někdy ještě o NDAA? TO JE JEŠTĚ VĚTŠÍ ZLO! Dovoluje to Americe zabít kohokoli, na koho si ukážou prstem a obviní ho z terorismu!



Václav Havel

20. prosince 2011 v 19:31 | Annieren
Čtu diskuze na Novinkách a jiných serverech, čtu ty články, co tady vy plodíte. Popravdě, nevím, co si mám myslet. Z obou stran se na mě hrnou dva rozuplné názory, a jako smečka vlků se v mé hlavě perou o to, kdo má pravdu. Nemůžu říct, kdo má pravdu, a nedám na názory lidí, které jsem nikdy nepotkala. Mamka s taťkou ho obdivovali, oba se účastnili Sametové revoluce, mamka dokonce celkem aktivně, jako vysokoškolačka. Já jsem ho jako malá samozřejmě zažila jako prezidenta a vídala každý den jeho zarámovanou fotografii ve třídě.

Co si o něm myslím já? Myslím, že to byl dobrý člověk, a že opravdu to tu opravdu chtěl, jak tvrdí rodiče, změnit. Byl to idealista, a idealisté s přirozenou autoritou, kterou on měl, mění svět. Samozřejmě, že udělal i pár rozhodnutí, za které ho spousta lidí nemusí mít rádo... utváření názoru je v mém věku opravdu těžké, víte?
Václav Havel pro mě ale přesto byl osobnost s velkým O a myslím, že je pro stát velká škoda, že zemřel.

Tak či tak - pro ty, co ho srovnávají s Masarykem, a pro ty, kteří se jim vysmívají. Ano, Masaryk byl velkou osobností, ale byl to ČLOVĚK! Samozřejmě, že měl nějaké nedostatky, jenom my je prostě už po té době nevíme! A stejně to beru u pana Havla. Jsme jenom lidé, nedokážeme následovat velké ideály, lpíme jen na svých zbytečných snech (pomalu se ze mě stává buddhista, pozor na mě). Ano, souhlasím s tím, že současní politikové zemi rozkradli, ale to už je prostě v povaze České... a ne jen České, prostě lidské. Jednou nám učitelka ZSV ve škole vyprávěla, jak profesoři studentům psychologie na vysoké škole udělali jakýsi test - rozdělili je na "Vězně" a na "dozorce". A po pár týdnech tam začala opravdu tvrdá šikana.

Člověk nedokáže odolat moci, když jí má na dosah. I když se jedná o takové "profíky", jako jsou studenti psychologie. Netvrdím, že takový byl Václav Havel. Je mi patnáct. Nebudu tady dělat nějaké velké, unáhledné názory, když o dané věci vím téměř hovno.

A nakonec - zvedá se mi žaludek z těch "diskutérů". Dobře, vyjádřili jste svůj názor, ale... slyšeli jste někdy o úctě k mrtvým? Lidi, kdyby vám umřela třeba taková babička a vy kvůli ní budete truchlit, asi se vám nebude líbit, kdyby vám někdo začal kvočit do ucha "tvoje babička byla děvka" nebo "tvoje babička okradla stát", nebo to snad budete poslouchat rádi?
To už jsme dospěli opravdu tak daleko, že se chováme jako pitomé, kritizující bestie? Možná bych se pak na 21. prosince 2012 začala těšit...

A nakonec... přestaňte s tím R.I.P., prosím. Jsme Češi, nebo ne?
Odpočívejte v pokoji, pane prezidente.

Strach

3. listopadu 2011 v 18:54 | Annieren
Z čeho tak můžou mít lidi strach. Připomeňme si scénku z Harryho Pottera a Vězně z Azkabanu, konkrétně tu s bubákem, kdy každý viděl svůj největší strach. Ron viděl pavouky, Neville Snapea... a Harry mozkomora. A pak se od Lupina dozvěděl, že se bojí strachu, což je moudré.

Já se bojím všech možných věcí, které se mohou stát. Co bych tak dělala, kdybych byla svědkem nehody a musela oživovat umírajícího? Kdyby naší školu navštívil zabiják (berte to s rezervou, prosím)? Kdyby mě unesli, znásilnili?
Toho všeho se bojím, ale nejvíc se bojím jedné věci - sama sebe.

Není to tak, že bych děsila samu sebe. Tenhle vnitřní strach, který mám na mysli, máme každý, aspoň myslím, a každého sžírá, i když si to neuvědomuje.
Pamatuju si, že když jsem byla ve čtvrté třídě, hrozně jsem se bála, že až budu na střední, budu brát drogy. Jsem na střední a nic takového se nestalo. Jde ale o to, proč jsem se toho bála, tedy konkrétně, čeho jsem se bála. Bála jsem se toho, že se změním a drogám se podvolím.

To je ten strach ze samy sebe. Změna. Možná, že když se změníme, přijde nám to dobré, ale v dobu, kdy na to takhle myslíme, rozhodně ne. Bojím se sama sebe každý den, bojím se, že udělám něco, čeho budu později litovat, že někoho zraním (a teď myslím duševně), že přestanu být sama sebou. Možná jsem jediná. Teď mi to přijde pitomé tohle psát, ale nikdy jste o tom nepřemýšleli, řekněte...?

Dneska jsem jela vlakem domů a asi v polovině cesty si přisedly paninky z mé rodné vísky, a začaly tam kdákat jak slepice. Naplno jsem si pustila do uší Hollywood Undead, a doufala, že to slyší a budou si říkat, jak jsem to pošahaná holka. Měla jsem černě nalíčené oči a vysoké, dírkové boty, tak si možná i pomyslely něco o divné metalistce :D.

Ale na tom teď nezáleží.
V tu chvíli, kdy jsem poslouchala to jejich kdákání, jsem si se strachem pomyslela: "Co když budu jednou jako ony?"
Zase se bojím sama sebe, že se stanu jednou z nich, ženskou, jejíž jedinou starostí jsou, co řekla tahle sousedka kamarádce její sestřenky, nebo jestli dneska udělá svíčkovou nebo guláš. Bojím se, že se změním.

Ale já nikdy neopustím své příběhy a světy. Nikdy se nezměním... nesmím. I won't be part of the system (so I threw it on the ground :D).

Můj vývoj ve psaní

1. listopadu 2011 v 17:18 | Annieren
Psala jsem už odmalička. Pamatuju si svojí první povídku, jmenovala se Nesnesitelný obr. Napsala jsem to asi v šesti. Bylo to o čtyřech dětech, které narazili na obra, dodnes si pamatuju, že hlavní hrdinka se pamatovala Markéta :). Pak následovalo několik pokračování se stejnojmennými hrdiny, pamatuji si, že pak to bylo něco o medvědovi... hm...

Druhý, ten náš svět

17. října 2011 v 19:07 | Annieren
Víte, když jsem se podívala na blog.cz a zjistila, že téma týdne je Druhý svět, hned jsem si radostně vzpomněla na seriál Fringe a jala se o něm napsat článek. Fringe se zabývá těmihle záhadami a hlavní dějovou linkou se od druhé série stávají právě alternativní vesmíry. Je to opravdu skvělý seriál a určitě by se o něm dal napsat dobrý článek, ale nakonec jsem se rozhodla, že o Fringe psát nebudu.

Druhá věc, na kterou jsem si totiž vzpomněla, byla Alenka. A její krásná Říše divů. A můžeme koukat buď na tu Alenku blonďatou, která skočí za bílým králíkem do jeho nory a objevuje tuto překrásnou říši, přičemž jejím největším životním problémem je, že se má vdávat za někoho, koho nechce. Pak je tu ale American McGeeho Alenka, o které jsem tu už několikrát psala a která mě neskutečně fascinuje. Černovlasá Alenka, žijící v opravdovém, nespravedlivém Londýně, jejíž rodina zemřela při požáru a ona se díky tomu ocitla v psychiatrické léčebně. Tahle hra není hezká, Alenka nemá krásné blonďaté vlásky, a v Říši divů má vždy po ruce kuchyňský nůž. A už vůbec ta hra není pro slabé žaludky, jako jsem já (a přesto jí hraju, no, to je moje mínus, že pak mám noční můry).

Ale ani o té hře tu psát nechci. To už bych asi tenhle blog dočista zničila svou morbiditou :D. Chci psát právě o oné Říši divů. Jsem si jistá, že každý má uvnitř sebe nějakou tu Říši divů - svět, do kterého uniká, když je mu smutno, když se potřebuje odreagovat, nebo třeba klidně i když se nudí. Svět, ve kterém jsme někdo s velkým N, kde se nám plní naše sny, kde vyhrávají ti dobří a ti zlí prohrávají. Smysl celé té hry je, že i Alenka takovou říši uvnitř sebe měla. Měla tam své přátele - Kloboučníka, kočku Šklíbu (bože, jak já teď ty české překlady nesnáším - už jsem si zvykla nad Mad Hattera, Chershire Cat...), ale třeba i "nepřátele" jako Rudou královnu, které ovšem vždy dokáže porazit. Téměř nic tam není tak, jako ve skutečnosti, existují tam nereálná zvířata, jsou tam překrásné krajiny a tak dále a tak dále. No, pak se ale stalo to, co se stalo - Alenčina rodina zemřela. A Alenka se ocitla v psychiatrické léčebně.


Alenčina Říše divů byla zdevastována a zkažena. Už žádné krásné čajové dýchanky. A teď pozor - přichází cíl, poselství hry. Alenka vchází do své Říše divů, aby zničila Rudou královnu - což je vlastně ona sama - a tím se osvobodila od své katatonie, aby se dostala ven z psychiatrické léčebny, aby se zbavila svého šílenství. Ano, a přesně proto vchází do svého šílenství, aby se osvobodila. Už celé tohle zní šíleně. Dobrovolně vstoupí do svého šílenství, aby ho zničila...

Madness is not a state of mind. It's a place. So let's go there, shall we?

Tahle věta mě nepřestává fascinovat. Šílenství je místo. Jaký je rozdíl mezi myšlenkou a realitou? Velký? Nebo žádný?
Někdy je třeba se odpoutat. Ale náš druhý svět tu stále je.

Je zajímavé o tom takhle přemýšlet. Alenčina Říše divů určuje "stav její mysli". A to ani nemluvím o tom, jak velký mindfuck je konec tý hry. Londerland. Spojení Londýna a její krásné Říše divů. Je to dobře, nebo špatně? Znamená to, že Alenčino šílenství nikdy nekončí, nebo že je tato kapitola jejího života uzavřena a celé tohle je jenom krásná památka?

Prostě mě celé tohle fascinuje. Náš vlastní druhý svět. Poselství té hry...

Nevím, jestli jste někdo tenhle zbytečný článek pochopili, myšlenku, kterou jsem vám chtěla sdělit. Nebo spíše předat. Myšlenku celé American McGeeho Alenky.

(tahle věta je v originální Alence ;))

Láska

21. září 2011 v 20:27 | Annie-chan
Možná si řeknete tisíckrát omílané téma nebo něco takového. No jo, je to tady. Annie-chan se musí vyzpovídat o událostech posledních dnů a jejích pocitech.

Tak, četla jsem článek u Adelaine, kde se zmiňovala o platonické lásce. Podobný problém mě taktéž sužuje, a začal hned na adapťáku, jak jsem se seznámila s novou třídou. Stále věřím v Tajemství, stále se před spaním tiše modlím, a i když vím, že vyplnění tajemství může trvat i houby dlouho, trápí mě. Kéž by neexistoval Facebook, abych nemusela neustále čučet, co je u něj nového. Kéž bych mohla jako Lisbeth Salanderová na dlouhou dobu zmizet a zapomenout... ale ne, budu s ním čtyři roky ve třídě. Nenávidím platonickou lásku.
Jediné, co mi zbývá, je věřit v Tajemství. A doufat.

Tak či tak, abych začala od začátku. Na základce jsem se holkám, které se bavily o tom, kdo se s kým vykousl, vysmívala. Když měli třídenní vztah, neobdivovala jsem je, ale odsuzovala. Jak někdo může někoho objímat nebo líbat bez nějakých citů...? Jistě, že to jde, tou druhou cestou to chápu, ale nechápu, když to někdo dělá pro frajerství. To je prostě něco hnusnýho.

Obdivuju steampunk, jeho dobu, protože viktoriánská Anglie je něco krásnýho. Aspoň ve vyšších třídách. Lord a lady, tak, jak by to mělo být - pán je gentleman, slečna plachá, vzdělaná, svým způsobem krásná. Teď tu máme hip hopery a dívky s neskutečně nevymáchanou pusou, jak neustále poukazují čeští učitelé :D.

Neberte si to zase nějak špatně. Musím tu znít jako blbá fanynka Tvajlajtu. Tvajlajt je možná sračka, ale holky to žerou kvůli Edwardovi, že ano. Protože to je prototyp dokonalého kluka. A i když mají svoje hip hopery, pořád touží po tom, po čem toužím i já...

Ano, je mi patnáct a ještě jsem neměla žádnou vážnou známost. Měla bych se stydět, že? Pověste mě :D. Tohle si možná pomyslíte, ale berte to tak, že téměř většina lidí v mém věku ještě známost neměla. Aspoň tu vážnou. Všechno to bylo jenom z frajerství, kvůli tomu, aby vypadali dospěle, aby zapadli. Já se nestarala o okolí, nosila si svoje vytahaný trička, doma psala knížky a v duchu se vysmívala těm přiblblým puberťačkám.

Štve mě, že se teď musím chovat jako jedna z nich. Mám pocit, že už si i všiml, že po něm při hodinách nenápadně pokukuju, což by bylo... :D. Ale dost už. Nejjednoduší způsob je zapomenout, ale já si nedokážu pomoct, pořád věřím v sílu přitažlivosti. V to pitomý Tajemství.

Ne, nevěřím, že pravá láska může vzniknout v tak raném věku. Nevěřím v lásku na první pohled. Ale věřím v lásku a kvůli tomu...

Realita versus příběh

6. září 2011 v 20:39 | Annie-chan
Je jasné, že tohle každý ví, každý si je toho vědom, nebo to alespoň říká - ale když si to opravdu uvědomí, tak teprve pochopí. Mě se to stalo, více méně, dneska.

Je snad jasné, že když se píše, něco se vymýšlí. Prostě příběh. Když nějaká holčina vymyslí svojí dokonalou Mary Sue s temnou minulostí - tedy že jí někdy v pubertě například někdo znásilnil - její okruh fanynek a podobně smýšlejících dívek to bude brát. Fajn. Ty trochu inteligentnější to odsoudí. Ale ty, co s tím mají nějaké zkušenosti? Ty se tomu vysmějí.

Je to logické. Někdo, kdo to nezažil, ví jen povrchově, o co jde, a když o tom píše, říká si "ach, chudinka moje postava, měla tak hrozný život", ale necítí to s ní. Já taky, když píšu, svých postav až někdy lituju, ale nevím, jaké to je, prožít si něco podobného. Dobře, nepočítejme třeba fantasy, ale normální, klasické zápletky. Například smrt přítele, nebo zjištění o rodičovo nevěře a tak dále a tak dále.

Každý víme, že postava to má těžké. Ale pokud by se to stalo i nám,tak tomu skutečně rozumíme.

Já se dneska dozvěděla takový fakt. Mamka ho sice nakonec zpochybnila, a i když jí věřím... no, znáte to. Na krátkou chvíli jsem ale byla zavřená v pokoji a nevěděla, co dělat. Co byste dělali, kdybyste například zničehonic nevěděli, komu říkat tati?

Co jsem tímhle článkem chtěla říct (možná ho za chvíli i smažu). Něco jiného je život postav pisálka a život pisálka. Život postav je něco, co s úsměvem na tváři tvoříme a pozorujeme. Necháváme naše postavy trpět, a i když víme, že je to bolí, donutíme je překousnout se přes to.

Ale zvládli bychom to tak i my samotní?
 
 

Reklama

PageRank ukazatel