Myšlenkový proud

Sociální fobie

23. července 2013 v 8:59 | Annie

Je mi trošku trapné, že po tak dlouhé době, kdy jsem prakticky nepřidávala žádné články, přidám článek jako je tohle, ale musím se z toho vypsat, musím prostě najít lidi, kteří trpí tím samým, co já, musím najít někoho, kdo mě pochopí.

Včera se mi stala taková nemilá věc - byli jsme v Karlových Varech a já si zapomněla knížku v autobuse. Tak jsme tam zavolali a mám si jí dneska, až to tu bude projíždět, vyzvednout. No big deal. Aspoň pro většinu obyvatelstva. Ale ne pro mě. Já právě teď trpím neuvěřitelným strachem a úzkostí, protože něco takového je prostě téměř nad mé síly a kdyby se mnou nešla sestra, asi bych to psychicky nevydržela.

Jestli se smějete, zbytek článku raději ani nečtěte. Takovéhle problémy mě totiž doprovázely už od dětství a právě takoví lidí jako vy mi to jenom zhoršují. Když se procházím po ulici a někdo se začne smát, myslím, že se smějou mě. Že se baví o mě. Že mě za mými zády pomlouvají. Všichni. Nemůžu si pomalu objednat jídlo v restauraci, pokud jsem sama, protože se bojím. Nedokážu zažádat o něco, na co mám právo, protože se prostě bojím. Jednou v obchodě jsem se i bála odejít bez toho, že bych si něco koupila, aby si o mě lidé nemysleli, jak jsem trapná, tak jsem si koupila svetr za 6 stovek, který teď stejně pomalu nenosím. Bojím se jakéhokoliv kontaktku s lidmi a trpím díky tomu neskutečnými záchvaty úzkosti. Snažím se před lidmi nijak nevynikat, aby si nemysleli, jak jsem trapná, vždycky se spíše snažím schovat, cokoliv, co řeknu považuju za trapné a debilní a pak mám chuť se za svou hloupost omlouvat celému světu, když mi někdo neodepíše na Facebooku/steamu/whatever cítím se jako absolutní debil a že mě ten dotyčný považuje za trapnou osobu, už jen když v obchodě při placení hledám peníze připadám si jako nejtrapnější osoba na světě.
Co se mi pak žene hlavou? Odpusťte mi, že existuju.

Nejhorší je, když vás už odmalička krmí tím, že se chováte jako idioti a že to musíte přejít. To je totiž to, čím mě krmí moji rodiče. "Ha, ha, podívejte se na mou dceru, ona se i bojí jít koupit lístky do kina, podívejte se ale i na naší druhou dceru, jak je úžasná."
Tenkrát jsem se tomu i poddala. Opravdu jsem si myslela, že se chovám jak idiot, ale ať jsem se snažila sebevíc, své problémy jsem prostě předejít nedokázala. Až nedávno, když jsem si založila účet na tumblru, jsem pochopila, že tím trpí více lidí a že to opravdu je psychická nemoc. Jestli mě něco vyděsilo, tak to, jak na mě všechny příznaky v tomto článku sedí. Pravdou je, že se nebojím mluvit před lidmi - tohle už jsem "probourala". Kdysi dávno jsem se sama přihlásila do rétorické soutěže, a i když jsem začínala tak, že jsem všechny projevy dělala s pohledem v zemi a málem jsem šeptala, teď už opravdu dokážu svévolně a spontánně mluvit před lidmi. Taky jsem schopná mluvit s lidmi a většinou já jsem dokonce ten, co zahání trapné ticho, to ale neznamená, že si to užívám - moje motivace je "za chvilku od něj/jí vypadnu a budu moct být sama, ještě to chvíli vydrž."
Takže... naštěstí jsem schopná kontaktu s okolním světem, ale že bych to dělala ráda... ehm.

Nevím, jestli se tahle fobie dá nějak vyléčit, jinak než léky. Ano, existují terapie, ale hádejte co, já se bojím. Hahahaha. Ono podle mě stačí, když vás vaši nejbližší budou podporovat, když vás pochopí, když vám pořád nebudou podkopávat nohy a nebudou se vám vysmívat. Na tumblru existuje hodně lidí s tímto problémem a já se díky tomu, ať už to bude znít teď sebehnusněji, cítím lépe. Našla jsem si někoho, kdo mi rozumí. Stejně tak mě i dostatečně chápe sestra a i někteří moji přátele "in real life".

Co chtěl básník tímto článkem říci. Pokud máte stejné problémy jako já - bojíte se kontaktu s lidmi, trpíte paranoiou, panikaříte, když musíte mluvit s lidmi - není to jenom nějaká hloupost. Není to vaše osobní úchylka, které se všichni vysmějí a kterou proto musíte někde zahrabat a snažit se na ní nemyslet. Je to sociální fobie, problém, který je reálný a kterým trpí spoustu dalších lidí. Proto si přestaňme podskekávat led pod nohama a snažme se najít někoho, kdo to pochopí, někoho, kdo nám porozumí, protože jinak se z toho v životě nedostanete. Nejhorší je, když sami sobě namluvíte, že jste naprosto hloupí, že tímto problémem vůbec trpíte. Věřte mi - to ničemu nepomůže.

Podle mě je samotným kámenem úrazu to, jak se společnost chová k psychickým nemocem. Ano, rakovina, AIDS, to všechno je hrozné, mnohé psychické nemoci jsou ale na stejné úrovni. Když je člověk v opravdové depresi a nakonec to dopadne tak, že spáchá sebevraždu, lidé říkají "ježišmarja, to je škoda, proč se to jen stalo", ale že by tomu člověku pomohli, když opravdu trpí? Ne. Vždyť má přeci jen nějakou depku, to přehání, jen se chce ulít z práce ten budižkničemu, bla, bla, bla, bla.
Nevím, jestli se dá změnit přístup k lidí k něčemu takovému jako je toto. Deprese a podobné věci prostě společnost nikdy nebude brát vážně a vždycky je bude považovat za něco stupidního, čím si stejně každý projde. Jediné, co s tím lidi jako já můžou dělat, je najít si lidi, kteří mu budou rozumět. Lidi, kteří budou mít pochopení. Lidi, kteří vám pomůžou.

Nakonec ještě jenom napíšu, co pomáhá mě, i když toho zatím nejsem dostatečně schopná - předstírat, že máte vysoké sebevědomí. Že je vám všechno jedno. Že máte všechno na háku. A že všichni ti lidé kolem vás jsou "pod vámi". Lidé, kteří opravdu trpí tímto přerostlým sebevědomím jsou strašní, ale vy se tak stejně chovat nakonec nebudete. Když budete mluvit s lidmi, zase se na povrch vydere vaše sociální fobie. Ale předstírání, že máte vysoké sebevědomí, opravdu pomůže, postupně přestanete ty problémy brát tak vážně a i když jej prostě takové nemáte, pomáhá to, sakra, že to pomáhá. Takže když jdu pod ulici a moje paranoia mi zase našeptává, že tihle lidi se baví o mě, řeknu si "tak ať se baví, já jsem stejně lepší než oni a tudíž si nezaslouží moji pozornost". Pomáhá to, fakt to pomáhá, jakkoliv uboze to některým z vás teď z ní. (Sakra, připadám si jako Tavros z Homestucku.)

Kvalita, kde byste to nečekali, aneb soundtracky Homestucku

5. července 2013 v 20:01 | Annie
Pokud aspoň trochu víte o mé fanfiction na Homestuck, Dream Bubbles, pak máte možná ponětí, co Homestuck je. Nebo jste možná kdysi dávno četli můj článek zaměřený na tento web komiks. Nebo to čtete a jste vášnivý fanoušek, jako já.

A nebo o tom nevíte zhola nic.

Hodně lidí nazývá Homestuck naprostou hovadinou, a já se jim nevidím. Otevřou stránku, začnou číst první akt, a jsou překvapení, protože jim jejich přátelé řekli o vesmírných bitvách, o konci světa, o mimozemšťaněch, o epických bitvách, o cestování v čase a o skvělých postavách, a oni tam vidí jen třináctiletého kluka dělajícího... nic. Řekla bych, že takto vznikají předseveztí o tom, že Homestuck je o ničem, přitom ale když čtete dál, postupně si uvědomíte, že se nemůžete odrtrhnout od obrazovky, a holy shit, pátý akt je prosím řečeno dokonalý nerdgasm.

Rozhodla jsem se ale udělat takovou malou věc, a to nalákat více lidí na Homestuck kvůli jeho hudbě. Tohle jste nečekali, že? Homestuck je webkomiks, proč by tam měla být hudba? No, nacházejí se tam naprosto fantastické flashe, a člověk by to opravdu nečekal, ale ta hudba je naprosto fantastická, dokonalá a skvělá. Nechte mě vás o tom přesvědčit, ano?

Na konci najdete odkaz na playlist... okay, welcome the devil.

Titulky nebo dabing?

15. května 2013 v 16:26 | Annie
Dneska se mi stala taková velmi, velmi příjemná věc. Chtěli jsme jít s kamarádkami v pátek do kina na nejnovějšího Iron Mana, upřímně jsem se na to docela dost těšila. No ale mysleli jsme si, že jdeme na Iron Mana s titulky, vzhledem k tomu, že to bylo na plakátu. Pak jsem se ale podívala na net a co tam nevidím - je tam psáno, že to bude s dabingem! Když jsme se šli zeptat přímo do kasy, ještě nám to potvrdili. Tím skončili naše plány na návštěvu kina.

Upřímně, tato situace už mě začíná pomalu vytáčet. Nebudu ani zmiňovat, že na plakátu bylo napsané, že budou přehrávat verzi s titulkami, ale co to sakra je s tou nutnou potřebou všechno dabovat? Podle mě naprostá většina trochu inteligentnější populace preferuje titulky, a to z mnoha jasných a srozumitelných důvodů. Tak za prvé, zvuk zůstává přirozený, nezní tak uměle, jako když tam nacpeme svůj český dabing. Pokud říkáte, že teď pěkně kecám, srovnejte originální verzi filmu a nadabovanou verzi filmu a hned uslyšíte ten rozdíl. Za druhé, což je asi ten nejdůležitější důvod - když herci hrajou své postavy, dají jim své hlasy a ten hlas prostě k té postavě patří, je její a je to jakási druhá složka hraní, kterou díky dabingu absolutně změníte. Místo úžasného hlasu Roberta Downeyho Juniora budu muset přetrpět český, nepřirozený hlas. Proč, proč, proč? Za třetí, pokud se nejdříve soustředíte na překlad titulek a až potom na dabing, film by byl v kinech mnohem rychleji. Hm? HM?


Samozřejmě chápu, že titulky jsou pro mladší obecenstvo nebo některé lidi naprosto nepřijatelné, protože "duh duh, já to nestíhám číst" a "duh duh, vždyť koukat na film s dabingem je mnohem snažší" a "duh duh, vždyť pak jen čtu titulky a nevnímám obraz". Přesto bych byla mnohem raději, kdyby si Češi uvědomili, že existuje celkem velké procento lidí, které by titulky nad dabingem preferovalo a že by se na to mohli trošku podívat a verzi s titulkami vysílat více než jen jednou za sto let. Ano, vím, že v Praze se na verzi s titulkami podívat můžeme, ale hrají to večer a mě asi jezdí autobus domů každých pět minut, že jo. To ani nemluvím o tom, že bych se vrátila někdy po půlnoci.
Většinou se tyto stížnosti ozývají jenom jako hlasy v pozadí, ale kolik takových hlasů opravdu je? Kolik lidí si stěžovalo na dabing Avengers, kolik lidí si stěžuje na dabing Hobita, Iron Mana...?

Co se tu snažím říct je, že předabováním prostě celý film dokonale změníte. Většinou k horšímu. A já už mám dost toho, jak to musím trpělivě snášet a uklidňovat se tím, že pak si to koupím na DVD a zkouknu s originálním zněním.

Atentát v Bostonu

20. dubna 2013 v 20:48 | Annie
Rozhodla jsem se o tom napsat článek, protože mě už ty nekonečné příspěvky na všech novinkových serverech začaly opravdu vytáčet. Atentátník v Bostonu se v poslední době radikazoval. Atentátník byl nalezen zakrvácený ve člunu. Atentátník není z České republiky, jak někteří uživatelé twitteru tvrdí.

Nepřijde vám to trochu moc? Popravdě, musím nad tím kroutit hlavou. Ano, je mi líto těch obětí, ano, je to příšerné, ale mezitím se odehraje zemětřesení někde v Japonsku, zemře tam 50 lidí a všem je to jedno, hlavně, že Amerika truchlí?! Znamená to, že když truchlí Amerika, musí truchlit celý svět? A dělat z toho atentátníka mediální hvězdu?

Nemyslete si o mě, bůh ví jak bezcitná jsem, ale vždyť ve skutečnosti nad tím stejně každý mávne rukou a pokračuje ve svém životě. Jen ti, kteří při tom ztratili své milované nebo byli jejich milovaní vážně zraněni mají právo truchlit, ale my? Co se jim do toho vůbec pleteme my? Nesralo by vás, kdyby vaši dva synové ztratili nohy a to by vás ještě oblétal celý svět a tvrdil vám, jak je mu to líto, a přitom víte, že ve skutečnosti je jim to jedno?

Opravdu, předstírat, že nám je to upřímně líto, je hloupé. Na jedné stránce jsem četla celkem dobré přirovávní jednoho uživatele - když to tady teď napíšu, bude to znít opravdu hnusně, ale je to tak. Uvědomte si, že například za vašeho psa, kterého máte rádi, byste plakali více, než za ty mrtvé v Bostonu. To sakra nejsou žádné pragmatické kecy, to je čistý, holý fakt. Jeho smrt by vás zasáhla podstatně více, jelikož k němu máte citové pouto, zatímco těm lidem, které jste v životě neviděli, ne.

Opět, neříkám, že je mi to ukradené. Samozřejmě, že je to hrozné. Ale ta předstíraná lítost a to, jak nám informace o tom cpou na každém rohu... opravdu, je to nezbytné?

(P. S. A celá ta aféra ohledně toho, že si Američani spletli Česko s Čečenskem. No bože. Prostě byli tak blbí, že tyhle své mylné dohady zveřejnili, to je všechno, ale neříkejte, že jsou blbí, protože si to spletli. Schválně, jestli byste vy dokázali vyjmenovat všechny státy Ameriky, takhle z paměti, a ukázat je na mapě?)

Oblíbení let's playeři z youtube

17. února 2013 v 13:46 | Annie
Už dlouho jsem plánovala udělat takovýto článek, tedy shrnout, jaké let's playery z youtube mám opravdu ráda a které by stálo za to "očeknout". O co vůbec jde, když mluvím o takovýchto "let's playerech"? Někteří hráči prostě nahrávájí své postupy v různých hrách, a to ne jako návod, ale jednoduše pro pobavení obecenstva, protože to obecenstvo také svým komentářem pobavit umí. Pro mě je to největší sranda, když jsem danou hru hrála a můžu sledovat pokroky někoho jiného, jak dělá ty stejné chyby jako já atd.
Každopádně, rozhodla jsem se jich vybrat pět, a je jen na vás, jestli se na ně také rozhodnete mrknout :).

PewDiePie

PewDiePie patří mezi snad nejslavnější let's playery youtube. Pokud hledáte nějaký vtipný a zábavný let's play, rozhodně jdete za Pewdiepiem. Nedokážu si předdstavit někoho slavnějšího, a cítím se skoro až trapně, že ho tady představuju :D.
PewDiePie je hlavně proslavený svým gameplayem Amnesiy, kde naprosto úžasně řve, ale stejně tak si ho užijete i v nejrůznějších jiných hrách; má toho na kanálu opravdu hodně, stačí si to jenom projet.
Přiznám se, že PewDiePie mě ze začátku hodně štval svými sexuálními vtipy a celkově mi hodně toho, co říká, nepřipadalo vtipné, pak se to ale nějak změnilo a teď ho naprosto žeru. Chápu, proč ho někdo nemusí, a také nemůžu říct, že by byl úplně mým nejoblíbenějším gameplayerem (stále mě trochu irituje, že většinu her nebere vážně - někdy bych se opravdu raději soustředila na příběh), ale stejně se nedá říci nic jiného, než že je naprosto skvělý.

Cryaotic

Cry je asi mým nejoblíbenějším gamerem z youtube vůbec. Více méně splnil všechno, co jsem na takovém gameplayerovi hledala - v určité míře bere příběh vážně a nedělá si z něj srandu, přemýšlí a často mu i dojde, co má v dané hře dělat (to je totiž důležitá část :D) a také má (něco pro dámy) neskutečně sexy hlas. Tvrdí to už i tři moje kamarádky, takže neříkejte, že ne. Je méně slavnější než takový Pewdie, ale s Pewdiem také dělal hodně co-opů a celkově bych řekla, že jsou dobří přátelé (někteří lidé je i shipují, hehe :D). Každopádně, v mnohém hraje podobné hry jako Pewdie, ale má na kanálu i něco, na co Pewdie v životě nešáhl, pokud vím (např. Skyrim).
Pokud si chcete plně vychutnat jeho sexy hlas, doporučuju zkouknout gameplay Corpse Party. Haha. :)

Toegoff

Toegoff byl prvním gameplayerem, na jehož videa jsem začala koukat. Jako úplně. Vůbec ze všech. Na youtube jsem ho našla díky jeho obrovskému gameplay Dragon Age, které jsem zkoukla, i když je opravdu hodně dlouhý, a pak jsem koukala i na jeho Dragon Age II. Vzhledem k tomu, že tato série patří mezi mé oblíbené hry a jeho komentáře jsem si oblíbila, rozhodla jsem se ho "followovat". Sice jsem v mnohých jeho názorech nesouhlasila (fajn, když tvrdil, že Merrill je sobecká, ještě se to dát bralo, i když to není pravda, jelikož všechno dělá pro svůj lid, ale on k tomu ještě začal randit s Isabelou, a tvrdil, že je lepší - seriously? kdo hrál Dragon Age 2, tak ví, o čem mluvím), ale stejně mě jeho gameplay bavil. Také jsem si oblíbila jeho gameplay Zaklínače a kvůli němu jsem si také ty hry pořídila. Z jeho novějších gameplayů za zmínku stojí takové Diablo III.

Two Best Friends Play

Dříve jsem si myslela, že tihle dva týpci jsou klasika, ale čím dál víc zjišťuju, že je moc lidí nezná. Což je škoda, protože jsou naprosto epičtí. Nedělají gameplaye jako takové, spíš vždycky dávají sestřih z určité hry těch nejlepších scén. Zaručuju vám ale, že se u toho hodně nasmějete, takže můžete zkouknout i hry, které jste jaktěživ neviděli nebo vás nelákají. Najdete toho u nich také opravdu hodně, od Assassin's Creed po Game of Thrones až po různé zombie střílečky, dokonce teď zrovna mám od nich puštěné Guild Wars 2 :D. Doporučuju, pokud se spíš chcete pobavit, než hledáte nějaký dobrý příběh.

Tobuscus

A kdo by si pomyslel, že na Tobyho úplně zapomenu, kdyby mě na to neupozornila Skitty2 v komentářích :D. Je pravdou, že jeho gameplaye moc nesleduju, čas od času si něco nového od něj zkouknu, ale že bych ho sledovala pravidelně, to ne. Jestli od něj ale něco pravidelně sleduju, pak je to Happy Wheels. Tahle podělaná hra je naprosto stupidní a on jí zvládá s jedničkou a hvězdičkou udělat naprosto zábavnou :D. Na druhou stranu ale dělá hodně her, které jsem hrála i já, a proto se od něj na to koukám, protože jak jsem psala nahoře, baví mě sledovat lidi, jak dělají stejné chyby jako já :D. Teď mluvím např. o takovém Dishonored.

11 Drunk Guys Play

A tento článek ukončím další skupinou gameplayerů, které také patří mezi klasiku. Hrají většinou strašidelnější hry a mezi jejich nejslavnější a nejoblíbenější a nejepičtější patří jejich gameplay Slendera, protože to je opravdu to nejvtipnější video, které jsem kdy v životě viděla. Hrají toho i více, stačí se podívat na jejich kanál, ale opravdu, pokud se rozhodnete zkouknout jejich Slendera, rozhodně neprohloupíte. Opět další gameplayeři, kteří vás spíše rozesmějí než že vám představí hru jako takovou, ale tihle se opravdu hodí na napravení dobré nálady.

No, a těmihle bych asi ukončila tenhle článek. Taky bych vás poprosila, abyste kdyžtak své oblíbené gameplayery hodili do komentářů, ať mám na co koukat! :D

Jací jste podle toho, jak jíte Oreo sušenky

22. ledna 2013 v 17:33 | Annie

Předpokládám, že naprostá většina z vás už někdy ochutnala, nebo alespoň ví, co jsou to Oreo sušenky. Sice jsou v Americe nejspíš známější než tady, a proto byly použity pro tento jednoduchý "test", ale my tady v ČR máme spoustu druhů sušenek na způsob, jakým se vyrábí Oreo (např. Disko, pokud se nepletu), takže i bez toho, že byste nikdy neslyšeli o "Oreo" sušenkách se v tomto testu nějak vyznáte. Ale upřímně, pokud jste nikdy neochutnali Oreo - PROČ?! :D
Každopádně, o čem že tento článek je? Nu, našla jsem jeden velmi zajímavý test na tumblru a rozhodla jsem se ho přeložit, protože... no, jednoduše, proč ne?
Ještě bych ráda upozornila, že test je třeba brát s rezervou, ať už se vám bude líbit, co tam najdete, nebo ne! :D

Psychologové objevili, že způsob, jakým jíte Oreo sušenky, je vlastně velkým oknem do vašeho nitra. Vyberte si z těchto metod tu, která nejlépe vystihuje to, jak tyto sušenky jíte:
  1. Celou sušenku najednou.
  2. Po několika kousnutích.
  3. Pomalu, ale systematicky po kouskách, přičemž zkoumáte chuť každého sousta.
  4. Po malých kousíčkách.
  5. Namočenou v nějaké kapaline (v kafi, v mléku...).
  6. Rozpůlíte jí, sníte vnitřek, a potom sušenku.
  7. Rozpůlíte jí, sníte vnitřek, a vyhodíte sušenku.
  8. Jenom sušenku, ne vnitřek.
  9. Pouze je rádi lížete, nikoli jíte.
  10. Ani jeden z těchto způsobů, protože nemáte rádi Oreo.

Vaše osobnost:

  1. To znamená, že si svůj život užíváte s určitou lehkostí. Je s vámi legrace, dokážete si užít, ale vaše bezstarostnost může dojít až k nedbalosti. Jste naprosto nezodpovědní. Nikdo by vám raději neměl svěřit svoje děti.
  2. Máte to štěstí, že jste jedním z 5,4 miliardy dalších lidí, kteří jí sušenku stejně jako vy. Přesně jako oni postrádáte představivost, ale to je v pořádku, jste prostě normální.
  3. Za každých okolností dodržujete pravidla. Jste velmi ukáznění a pravidelní. Jste ovšem takoví perfekcionosti, že to ostatní může až dohánět k šílenství.
  4. Váš šéf Vás má rád, protože dokážete svou práci dokončit rychle. Vždy budete mít milion věcí na práci a nikdy nenajdete čas si to dokončit. Podle průzkumů lidé z touto odpovědí pochází z rodin, kde někdo spáchal sebevraždu, či někdo trpí nějakou duševní nemocí.
  5. Každý Vás má rád, protože vždycky víte, jak pomoci. Dokážete, ať už to děláte jakkoliv, "pocukřit" špatnou událost a udělat z ní dobrou. Ve skutečnosti Vám ale díky tomu nezbývá čás na váš osobní život. Máte sklony k užívání omamných látek.
  6. Máte velmi zvědavou náturu. Rádi věci rozebíráte, abyste zjistili, jak fungují, i když ne vždy jste schopni to všechno složit zpátky, takže to narafičíte tak, aby se nikdo nic nedozvěděl. Vždycky můžete popřít, že jste to byli vy, když se něco pokazí. Jste rozený lhář a deviant, pokud ne dokonce povoláním zloděj.
  7. Jste dobří v podnikání a jste ochotní riskovat, že to nevyjde. Berete si jen to, co chcete, a zbytek odhodíte pryč. Jste chamtiví, sobečtí, mnohdy až zlí, a postrádáte soucitu s ostatními. Měli byste se stydět. Ale je fakt, že je Vám to asi jedno.
  8. Užíváte si bolest.
  9. Držte se dál od malých, chlupatých zvířátek, a vyhledejte pomoc - ihned.
  10. Pravděpodobně pocházíte z bohaté rodiny, rádi nosíte drahé věci, a chodíte do drahých restaurací. Jste vybíraví ohledně věcí, které si koupíte. Věci musí být tak akorát. Chcete se nechat hýčkat. Máte tendenzi k princeznovskému chování.

Tak co vyšlo vám? :D Já mám sedmičku, no a co jsem se o sobě nedozvěděla :D. Ale ten test má pravdu, opravdu je mi to šumák.

"Běžte s Amerikou někam, nikoho to tu nezajímá"

15. prosince 2012 v 16:26 | Annie
Myslím, že všichni víte, co se stalo. Aby ne. Takovéhle zprávy vždycky zahltí televizi, noviny i celý internet. Pro ty, kteří přesto neví, o čem mluvím - na základní škole v Newtownu v americkém státě Connecticut bylo v pátek ráno místního času zastřeleno 26 lidí, z toho 20 dětí. Zemřel při tom například i ředitelka školy, psycholožka, a zřejmě i matka samotného útočníka.

Nejdřív jsem se o tom dozvěděla na Facebooku. Ne od "přátel", ale of americké Facebook stránky, kterou sleduju. Vyjadřovali tam soustrast rodinám zesnulých.
Tak jsem se hned běžela podívat na Novinky, co že se to vlastně stalo. Popravdě, když jsem si to přečetla, udělalo se mi z toho špatně. Jsem hrozně přecitlivělá bytost, a mám taky obrovskou představivost, dokážu se do věcí snadno vcítit. Takže když jsem to četla, bylo mi do breku. (Jo, a nějaká ta slza opravdu ukápla). Prostě... ty fotky, všechny ty informace, bylo toho moc.

Z čeho se mi ale udělalo OPRAVDU NA BLITÍ bylo, když jsem se podívala do té diskuze. Vím, že to dělám jenom proto, abych nechápavě kroutila hlavou, ale tohle bylo moc. Nejdřív tam byla tahle hvězdná věta. "Běžte s Amerikou někam, nikoho to tady nezajímá." Upřímně jsem měla chuť tomu kreténovi, co to napsal, zazvonit na barák a pořádně ho praštit do ksichtu. Opravdu, to se jinak říct nedá. Jestli mě ale něco popudilo ještě víc, byl to komentář "Hehe a co jim četla?? pohádky o DEMOKRACII?? :D:D". (vysvětlení - když se schovávali, učitelka něco četla dětem na uklidnění).

Vážně, lidi. Tohle mě rozčílilo do největší úrovně. Jak můžete být takoví KRETÉNI?! Někdo vyvraždí na základní škole 26 lidí a vy k tomu píšete svoje kreténský, politický komentáře?! Já tomu opravdu nerozumím. Ba co víc, co na tom záleží, že to bylo v Americe? Kdyby jako vyvraždili 26 lidí tady u nás, v Čechách, tak by to bylo lepší, jo?!

Je na tom vidět, že většině lidí jsou takovéto zprávy lhostejné. Je jim to prostě JEDNO, že někde umírají lidi. Ale jak tohle vůbec může fungovat?! Nevím, já to tak prostě nemůžu vidět, nemůžu s tím takhle dál pokračovat. Když vím, že někde lidi trpí, že někde lidi umírají, že někde bylo zbytečně ztraceno tolik životů... cítím se z toho blbě, že si můžu sedět doma v teple na posteli a stěžuju si, protože musím brzo vstávat do školy.
Ano, určitě víte, co tím myslím Takovéhle masakry se v zemích, ke kterým nemáme moc přístup (např. země v Africe a Asii), musí také dít často, a všem je to taky naprosto jedno. Vážně, lidi... proč?!
Navíc, srandu bych si z toho opravdu nedělala, a už vůbec bych nedávala takzvané rady, jak se měli ti lidí v dané situaci zachovat. Jasně, měli si postavit baridáky, jsou úplně pitomí, nebo co! Jsem zvědavá, co byste udělal vy, pane Chytrý, kdyby před váma zemřelo tolik lidí a pak útočník zamířil i na Vás!

To, co se stalo, je hrozné a já bych si z toho srandu nedělala ani ve snu. Možná za to může trochu má přecitlivělost, ale mě je z toho všeho prostě ŠPATNĚ. Jak z lidí, kteří to prostě přejdou a pak si jdou pustit fotbal, tak z toho, že se něco takového vůbec může stát. Jak někdo prostě může vzít zbraň a udělat to.

Jo. Jsem pacifista.

Padesát odstínů šedi

1. prosince 2012 v 12:28 | Annie

Už jsem tady na blogu pár článků o této knize viděla. (Teď jsem měla opravdu pokušení to "knize" napsat do uvozovek.) Většina ženského blogerstva si jí chválí, i když si, pravda, pamatuju i pár článků, které se o knize nevyjadřovali zrovna kladně. Dokonce i moje spolužačky nad tou knihou šílí a nazývají ji dokonalou. Jenom jedna moje kamarádka se mnou sdílí mou... averzi, a taky většina tumblerstva nemá tuto knihu zrovna v lásce. Takže. Můj názor.

Jestli mi něco přijde jako totální výsměch proti všem spisovatelům na světě, tak je to, s prominutím, Padesát odstínů šedi. Fajn, je mi šumák, že někdo prostě rád čte erotickou literaturu a Padesát odstínů šedi, která je složená jen ze scén sex - sex - sex. Jsem NĚŽNÉHO POHLAVÍ, mám pro tyhle debilní věci pochopení. Ale... tahle kniha... věděli jste, že byla původně napsána jako Fanfiction na Twilight? Nevěříte? Stačí si to vyhledat na internetu.

Jelikož jsem dříve psala Fanfiction, působí to na mě opravdu... divně. Vemte si třeba nějakou mojí FF na Naruta, já nevím, třeba Atlantido, najdu tě. Vezměte si, že změním jména postav, dám je do jiného prostředí, ale příběh nechám, a hle, najednou je z toho nová kniha? Já bych to nemohla udělat, pěkně prosím, protože mi to přijde jako vykrádání. Moje kamarádky stále argumentují, že když to není upířina, tak to přece už NENÍ FANFICTION. Tak fajn, myslete si to, ale pro mě, z pohledu pisálka, to tak prostě PŮSOBÍ. Tedy, chci říct... dokázali byste to někdo udělat? Kdokoliv z vás? Napsat Fanfiction na cokoliv a pak to vydat, vydělat na tom miliony, nechat to natočit jako film... necítili byste se aspoň trochu blbě?

Budu se opakovat. Čtěte si to, pro mě za mě, udělejte z toho další bestseller. Neptejte se mě, jestli jsem to četla a jestli se mi to líbilo, protože já to číst nebudu, protože to není zrovna můj oblíbený žánr a prostě mi to přijde, jako kdybych podporoval zlodějku. Navíc, erotická literatura prostě není moje věc a nikdy nebude.
Do toho. Rozneste mě na kopytech, protože tahle kniha je přeci absolutně skvělá a já vám na ni nebudu šahat.

Každopádně, pokud umíte trochu Anglicky a souhlasíte s mým názorem, doporučuju shlédnout následující video, protože je dokonalé :D. Jde o čtené ukázky. Když jsem to viděla, moje utvrzení, že to nikdy číst nebudu se zvýšilo o dalších 100%. Jo a na konci je sexy dance!
Pokud se mnou nesouhlasíte, nekoukejte na to, akorát vás to přivede víc do varu a já taky nechci zase TAKOVOU kupu nenávistných komentářů.


Peace out, bitches.

Slash, a jak se na něj postupně měnil můj názor

21. listopadu 2012 v 19:20 | Annie
Slash. Tak, řeknete si, když má holka ráda anime, tak automaticky miluje hardcore yaoi a shounen-ai a ze všeho toho je prostě úplně PAF. A teď světe div se, Annie na tom tak není. Tedy aspoň nebyla. Shounen-ai ani yaoi mě nikdy moc nelákalo, nikdy jsem na to moc nebyla, a i když jsem nějak kdysi dávno na to plodila nějaké povídky, zanícená jsem do toho fakt nebyla a psala jsem to asi jenom proto, že to "letělo". Malá, hloupá otaku jsem byla. Malá a hloupá.
Já jsem totiž vždycky byla a vždycky budu milovníkem bromance. Nevím, jestli to tak ještě někdo kromě mě nazývá, ale je to prostě přátelství mezi mužským pohlavím. Nechte mě to objasnit. Vztah mezi Royem Mustangem a Edem Elricem z FMA? Jasná bromance! Altair a Malik? Jasná bromance! Ne ne, žádné slash a yaoi a všechno tohle kolem, BROMANCE, BROMANCE EVERYWHERE.

Takže ne, opravdu jsem slash moc nemusela. Tenkrát jsem si myslela, že jsem snad jediná ze ženského pohlaví, která to tak má. A anime ani manga můj názor nikdy nezměnili. Zkoušela jsem se koukat na Gravitation nebo jak se to jmenovalo, snažila jsem se pochopit šílenou mánii ve fandomu Hetalie, pokoušela jsem se milovat ty dva v No.6 a kvívat nad nimi jako všichni ostatní. NE, NE, NE, nic z toho jsem nepochopila, nic z toho se mi nelíbilo, KONEC ŠMITEC.

Ano, ale také se vám tu mohu otevřeně a na pranýři přiznat, že něco opravdu změnilo můj názor. Ehm, nechte mě to vysvětlit. Abyste si to zase nikdy nebrali špatně, homosexualitu jsem nikdy neodsuzovala, akorát jsem prostě z toho nebyla úplně na větvi. A navíc, díftky, které doslova "slintají" při pohledu na gaye, ale lesbičky se jim hnusí? A chlapci, kteří to mají úplně stejně, akorát se jim hnusí gayové? Vážně, lidi, jestli je něco fakt špatný, tak je to toto. To jste pak stejně omezení jako ti, kteří proti homosexualitě brojí.
Vím, že takoví lidé opravdu existují, takže POZOR, POZOR, tento článek vás určitě všechny změnil AND NOW YOU FEEL VERY, VERY BAD.


Takže. Po tom všem, kdy jsem opravdu nemusela shounen-ai a yaoi v anime a manze, jsem začínala mít ráda slash. A může za to seriál jménem Torchwood, spin-off k Doctoru Who. Tam je totiž jeden z párů - Kapitán Jack a Ianto - "canon", tedy rozumějte, je jedním z "hlavním párů" seriálů. Ano, ze začátku jsem jejich scény moc nemusela. Pak se postupně začal můj názor měnit. A měnit. A měnit. A pak... najednou jsem jejich scény zbožňovala.
Jo, stupňovalo se to. Slash mi přestal tak vadit. Jestli něco teď miluju, tak je to Destiel (Dean x Castiel) v Supernatural, a dokonce páruju i několik homosexuálních párů v Homestucku (samozřejmě, Karkat to jako homosexualitu nebere, ale... to je jedno, stejně to zřejmě nikdo z vás nezná).
Neberte mě špatně. Nejsem totální slash fanynka zabalená do toho jako do cukrové vaty. Slash v Rychlých šípech fakt nevidím, prostě nějaký hardcore fanoušek nejsem.
Jak už jsem psala, pokud je ten pairing canon - tedy potvrzený pár, v seriálu se objevili a bla bla bla - tak to může dojít až ke zbožňování. Ale že bych si je začala cucat z prstu a začala párovat každého, kdo se potká.
Pardon, úchylák nejsem.

Co tímto článkem chci říct. Ano, patřila jsem k jedné z mála dívek, která slash nemusela. Teď se to změnilo. Haha. Stále miluji bromance. A slash pomalu taky. Spoustu lidí si myslí, že je to úchylný. Tímhle článkem se snažím osvětlit, že není. Existují hardcore fanoušci, to netvrdím. Já jím nejsem. (Ne, nepřesvědčuju tu sama sebe, proč myslíte?! :D)
Prostě... nevidím slash tam, kde to neexistuje! Snape a Sirius? Harry a Draco? HARRY A SNAPE?! EHHH....

S mým názorem na slash se mění i můj názor na homosexualitu. Byla bych schopná Obamu podporovat už jen proto, že podporoval homosexuální svatby, vážně. Homosexualita byla vždycky věcí naší společnosti a je jen naše chyba, že je nutíme cítit se, že ONI jsou ti divní. Doba se změnila, samozřejmě, ale kdysi dávno... no, určitě si dokážete představit, jak to chodilo.

Básník tím chtěl říci, že změnil názor.

Does this darkness have a name?

17. října 2012 v 20:47 | Annie
Does this darkness have a name? This cruelty, this hatred? How did it find us? Did it steal into our lives or did we seek it out and embrace it? What happened to us, that we now send our children into the world like we send young men to war, hoping for their safe return, but knowing some will be lost along the way. When did we lose our way? Consumed by the shadows, swallowed whole by the darkness. Does this darkness have a name...is it your name?

Podobné myšlenky mám teď pořád. Darkness. Ugh, neříkám, že tu upadám do deprese nebo něco takového, jen přemýšlím. Dneska jsem si s kamarádkou ve škole normálně povídala a narazila jsem na nějaký článek v Mladé Frontě, kde byla zmínka o depresích nebo něco takového, a kamarádka na mě vybafla, že ona samotná trpí depresemi. Tenkrát jsem jí řekla, že to asi všichni tady, protože škola opravdu ničí kreativitu a obrovsky krade čas (který bych stejně zneužila, uznávám, ale co když chci... já nevím, napsat něco smysuplného? Naučit se upravovat videa? Přečíst nějakou těžkou knížku?). Věc ale je, že jsem opravdu nevěděla, co jí na to mám říct. Co byste řekli vy? "Jo jo, já taky, je to hrozný, co?"
Deprese mi prostě nepřijde jako něco vhodného pro konverzaci. Když někdo řekne, že trpí depresemi úplně normálním hlasem, tak se tím prostě vychloubá a tečka.
Člověk, který trpí OPRAVDOVÝMI depresemi, o tom nemluví.

Darkness. Darkness, darkness. Spíše stupidita. Jak je možné, že si český lid ve volbách znovu zvolil komunisty, po tom všem, co tu provedli? Sakra, kupte si učebnici dějepisu a přečtěte si, co tu udělali. Dobře, můj taťka i mamka berou Havla jako hrdinu a tak - takže pokud tvrdíte, že jsem jimi ovlivněná, možná máte z části pravdu. Také byste ale měli vědět, že moje babička a děda vždy ve volbách volí komunisty a neustále mluví o tom, jak to bylo za socialismu nádherné, takže na mě jde vliv i z druhé strany barikády. Jednou s námi jela babička do tanečních a rozpovídala se o krásách komunismu. Mamka byla zničehonic zticha, tak jsem začala babičce oponovat já, že takhle krásný to teda asi nebylo, když nebyla žádná svoboda, babička si ale mlela dál svou a jakoby mě neslyšela. Když jsem se pak ptala mamky, proč babičce nic neřekla, odpověděla mi, že to prostě už nemá cenu. A je to pravda. Těmhle starým lidem to nevymluvíte.
Teď se ale cítím kvůli nim jako idiot. V zahraničních tiskách napsali, že za to, že zde byli zvoleni komunisté, může kolektivní ztráta paměti. Houby kolektivní ztráta paměti. IDIOCIE A DEBILITA. Celý svět si teď dělá z těch Čechů prdel.
Jasně. Je tady teď docela zoufalá a vypjatá situace. Ale sakra, komunisté nejsou řešením.

Darkness, darkness, darkness. Tenhle článek měl být původně zamyšlení nad Homestuckem, jak moc těžký příběh to je, a podívejte se, kam jsem se dostala. To, že je člověk hnusnej, tyhle dny můžeme opravdu najít na každým kroku. Nemusíme to ani hledat.
O čem jsem chtěla mluvit? O příběhu Homestucku - o tom, jak byli třináctileté děti vtaženi do hry, kde byli nuceny zabíjet, kde musely zatvrdit svou mysl, aby přežily, kdy musely pozorovat smrti svých přátel, kdy je sami zabíjeli. Ale to není jen v Homestucku. Podívejte se na Hunger Games. Hru o trůny. Všechny tyhle příběhy mají velké fandomy a ty si ze všech těch příběhů dělají legraci, vytvářejí vtipní komiksy, etc, etc. Ale když se nad tím zamyslíte, přeběhne vám mráz po zádech.
Co se v těch příbezích jenom děje? Proč tam tolik lidí umírá?
A proč je to těm postavám v příběhu jedno? Uvědomujeme si vůbec, jak musí trpět? Jak bolestné to pro ně musí být?
Říkáme si, že je to hrůza. Uvědomujeme si ale vůbec, že děláme to samé?

 
 

Reklama

PageRank ukazatel