Myšlenkový proud

Proč vůbec číst staré knihy

13. září 2014 v 13:37 | AD
Myslím, že samotný problém nastává už v nadpisu. "Staré." Co si pod tím většina představí? Věc se má tak, že pod tím asi každý uvidí něco jiného. Někdo si pod pojmem "staré knihy" představí antiku, renesanci, třeba i Velkou Moravu, někdo v tom vidí už jen knihy z minulého století. Hammingway, Fitzgerald, Remarque, Kafka - kdo by to teď už četl?

Věc se má tak, že by to měl stále číst každý. Je to jednoduše klasika. Stále se jedná o kvalitní literaturu a nějak to tak patří k jakémusi základnímu vzdělání, pokud se chcete vydávat za intelektuála - a že u nás na škole bych za intelektuály označila docela dost lidí. Někdy se i docela stydím, když poslouchám ty lidi, jaký rozhled mají, zatímco já si doma hraju počítačové hry a blázním nad fiktivními postavami. Neříkám, že nějaký rozhled nemám, ale jsou tu prostě lidi, kteří tím žijí a to jim dodává strašně inteligentní vzezření. A já si pak říkám - chci být jako oni, chci mít taky toho tolik načteno a chci vědět, co se kde děje a co se kde stalo. Věc se má tak, že toho asi nikdy nedocílím, protože (a teď pravděpodobně budu znít namyšleně) se jednoduše zajímám o příliš široký okruh věcí na to, abych o jednom z nich věděla něco velmi, velmi detailně. A taky jsem pořád hlavou někde jinde. A celkově moc nevnímám realitu.

Takže. Máme tu malou vrstvu, kterou bychom mohli vydávat za intelektuály, která se zajímá, která se chce vzdělávat. Takový malý Havraspár. Pak tu ale máme lidi, kteří se o literaturu nezajímají vůbec.


Nechci ty lidi odsuzovat, nechci v tomhle článku nikoho odsuzovat. Jsou tu ale prostě lidi, kterým je zatěžko přečíst si těch blbých 20 knížek k maturitě. Dokonce se ten zatracený počet snížil z třiceti na dvacet, krucinál. Není to tak těžké sáhnout po nějaké té klasické poezii, próze či dramatu a přečíst si to. Ale i tohle lidi budou podvádět. Budou radši předstírat, že těch dvacet knih přečetli a stáhnou si obsah, než aby se na to doopravdy podívali. To si pak jen říkáte - kam to ten svět spěje?

Samozřejmě, že jsou tu knihy, které mě jednnoduše nebaví. Třebaže mám ráda Kafku, opravdu jsem ty jeho knihy musela dost překousávat, protože se to prostě četlo velice těžce. A to ani nemluvím o takovém Vančurovi. Ale máte to v hlavě, přečetli jste to, dostáváte bod k vašemu potenciálnímu vzdělání. Ale lidi se nyní spíš jen vysmívají heslu "učíte se pro život". Samozřejmě, že to nikde nepoužijete, že si nebudete navždycky pamatovat latinská jména všech koster v těle či jak funguje statistika, medián a modus, a samozřejmě, že všechny ty autory si prostě nebudete pamatovat, ale, dámy a pánové, aspoň proboha nebudete úplně blbí.

Problém asi spočívá i v tom, jak teď školní systém funguje. Nechci ho tady totiž obhajovat (i když to takhle asi zní), přeci jen jsem také vytížený student.
Nyní totiž máme internet, studnici informací, ve které se dá najít úplně všechno. Ale škola po nás stále chce, abychom si všechny ty poučky memorizovali a jaksi odmítá připustit, že existují i jiné metody učení. Všichni profesoři nám na gymplu stále říkají, jak úroveň školství klesá, jak učí čím dál tím méně věcí. Opravdu, když se na vás tohle všechno hustí ze všech směrů, říkáte si, co se jen asi bude dít dál.

Pointa tohoto článku je možná trochu nejasná, tak to napíšu takhle. Ano, má smysl číst klasiku, staré knihy, literaturu. Problém asi je, že většina lidí teď čte proto, že musí, a ne proto, že prostě... proč by ne?

Nebyla jako ostatní dívky

31. srpna 2014 v 12:03 | AD
Nebyla jako ostatní dívky. Pokud si otevřete nějakou knihu patřící do žánru "Young Adult", máte šanci, že tam tuto větu najdete. Mnohem přesněji: "Nebyla jako ostatní dívky. Ráda četla a pila čaj. Nemalovala se, ale pořád vypadala hezky a vypadala ve skutečnosti mnohem lépe než všechny ostatní dívky, které chodily zmalované jako Káča. Byla štíhlá a velmi inteligentní. Svou výjimečností zaujala všechny chlapce, kteří jen předstírali, že se zajímají o zmalované Barbie."
Přiznám se, že k napsání tohoto článku mě inspiroval jeden článek, který je pověšený na titulce, a tím nemyslím nic špatného proti autorce a ani bych neřekla, že je to moje reakce, je to spíš můj názor na tuto... tématiku. Řekněme.

Nepřipadá vám, že základ vší té nenávisti, opovrhování a šikany a hádek je pocit nadřazenosti? Pýcha? Z tohohle pocitu pochází všechy útrapy, kterými si člověk v životě kdy projde. Řekněme, že nadáváte proti tomu, jak si některé slečny připadají nadřazené, že jsou lepší než vy, protože se malují a mají přítele. Vy pijete čaj a rádi čtete knihy - pardon, ale tohle přirovnání budu používat celou dobu, je to ta nejčastější věta, která se v různých povídkách či románech vyskytuje (a která je celkově nejvíce používaná).

Věc se má tak, že vy si myslíte, že ony dívky vámi opovrhují, a vy si připadáte jako ta raněná, ta, které je třeba litovat. A tak těmi dívkami opovrhujete taky. Opovrhujete jimi a připadáte si lepší než ony. Uvědomujete si ale, že děláte přesně to, co podle vás dělají ony? Jak vás to dělá lepšími?
Jak vás sakra dělá lepšími lidmi jen to, že máte jiné koníčky, že se zajímáte o něco jiného, že se trošku lišíte? Nedělá vás to lepšími. Dělá vás to stále lidmi - stejnými lidmi, jako jsou vaši (možná i pomyslní) soci či sokyně.

Základem lidského přežití je respekt, drazí čtenáři. Pokud přestanete na některé lidi pohlížet s despektem, najednou se před vámi otevře úplně jiný svět. Svět, kde ony slečny či chlapci ve skutečnosti nejsou takovými mrchami či kretény, jako které jste si je zafixovali. Samozřejmě neříkám, že všichni lidé jsou ve skutečnosti v jádru hodní a milí a přívětiví a přijmou vás s úsměvem, jakmile si uvědomí, že z vás konečně spadl ten obláček nadřazenosti - a ve skutečnosti to nemůžou vidět, protože oni sami se vznáší někde vysoko na svém vlastním obláčku. S takovými lidmi samozřejmě nemusíte ztrácet čas - nebylo by ale fajn, kdybyste přestali být jedním z nich?


A teď se dostávám k tomu, o čem jsem v tomto článku chtěla hlavně mluvit. Ve většině knih YA literatury opravdu najdete tuto hrdinku, která je strašně výjimečná od svých vrstvenic, ale je také velmi hezká a štíhlá a všichni chlapci ji skrytě obdivují. Takováto hrdinka je většinou stvořením slečen, které si připadají přesně takto. A tímto nechci tyto slečny nějak shazovat nebo je ztrapňovat, on prostě tenhle pocit u lidí vznikne, když si se svými vrstevníky nerozumí a ti vrstevníci je odsuzují či šikanují. Věřte mi, já si prošla svým a na základce jsem to taky neměla úplně nejjednoduší. A i jsem tímhle způsobem smýšlela.
Věc se má ale tak, že takhle prostě nemůžeme zůstat. Nemůžeme zůstat zakřiknutí a tiše opovrhovat společností a všemi kolem nás a schovávat se v koutě. Lidi nejsou obrázkem zlých a nenávistných stvoření, které si vytvoříme v hlavě, lidi jsou strašně komplikovaná věc. A někdy ta komplikovaná věc trpí pocitem nadřazenosti a začne se k vám chovat tak, jak se k vám začne chovat. Někdy se ta komplikovaná věc vyklube jako příjemný člověk.

Ale o tomhle článek vůbec původně neměl být. Měl být o tom, že bychom se všichni měli vzájemně respektovat, akceptovat, že ten druhý je trochu jiný než vy. Naše rozdílnost nás nedělá lepšími, ale pokud si budete myslet, že dělá, pácháte ve skutečnosti stejný "zločin", ze kterého obviňujete ty druhé.

Milován

26. července 2014 v 19:39 | AD
Tohle je internetová hra. Prohlížečová hra. Avšak ne kdejaká prohlížečová, internetová hra.

O co v této hře jde? Více méně se jedná o skákačku. Obyčejnou, černobílou skákačku. Ve hře vás doprovází hlas, jako v každé hře - hlas, který vám říká, co máte dělat. Kam máte jít. Co máte provést. Avšak zde poprvé, ze všech těchto her, máte na výběr. Poslechnete hlas? Uděláte, co vám řekne?
Nebo ne?

Nechci vám prozradit, co se ve hře děje, a proto vám jenom dám odkaz. Zkuste si to. I když nejste typ, co hraje počítačové hry, rozhodně tomu dejte alespoň chvilku. Není to jen tak obyčejná hra. Je to hra, která se vás dotkne - která vás donutí k zamyšlení. Zarazí vás do židle a vy si řeknete... wow.

Tak do toho. Zkuste hru Loved!







Kontrola zbraní v Americe

20. června 2014 v 17:44 | AD
Vsadím se, že většina lidí ví, jak to mají v Americe se střelnými zbraněmi. Druhý dodatek ústavy USA, jejich známé Listiny práv, chrání právo nosit zbraně. Doslova říká "Protože řádně sebraná domobrana je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, právo lidí vlastnit a nosit zbraně nebude omezováno." Tento zákon je americkým lidem brán buď jako ta "nejsilnější pojistka občanských svobod, anebo největší ústavní omyl."

Sexismus v počítačových hrách

1. června 2014 v 11:23 | AD
Pokud čas od času mrknete na můj blog, nebo na něj mrknete teď a podíváte se trochu víc dolů, všimnete si, že jsem napsala článek s názvem "Mýty o feminismu". Tenhle článek je možná takové jeho malé doplnění, přidá něco nového, celkově se však ale bude prostě týkat tématu, které jsem v článku pouze naťukla - a to sexismu v počítačových hrách.

Spousty dívek, které hrají počítačové hry, si připadají výjimečně. Říkají si "jsem jedinečná, ostatní dívky videohry nehrají" a nazývají se "girl gamers". Faktem však je, že téměř polovina hráčské populace jsou ženy. Čím to tedy je, že se obecně věří, že počítačové hry jsou pro muže, nikoliv pro ženy, že většina žen počítačové hry nehraje?

Proč někteří z mužů, když mají hrát za ženskou postavu, hru vypnou a jdou si zahrát za mužského protagonistu, aby se zase cítili "mužněji"? To jako fakt, nebudete hrát Tomb Raider, protože vás to obírá o "mužnost"? Co pak mají říkat ženy, obírá je hraní například Assassin's Creed o "ženskost"?
Proč když se žena s muži chce začít bavit o hrách, tak ji neuvítají jako dalšího hráče, se kterým si můžou popovídat, ale začnou ji testovat, jestli je opravdu hráč? Střetla jsem se s konverzací:
"Jak se tedy jmenuje hlavní protagonista Assassin's Creed?"
"Altair?"
"Přesněji Altair Ibn-La Ahad, ale fajn, prošla si." No páni, prošly jsme vaším veledůležitým testem, že jsme si nainstalovaly hru a zahrály si jí! To je skoro jako mít maturitu, že jo? Proč tomuhle testu ale nepodrobíte i své přátele stejného pohlaví?

Samozřejmě neříkám, že všichni muži mají takovýto skeptický a výsměšný postoj k ženským hráčkám. Ale to není pointa tohoto článku, prosím.


A tady se střetáváme s dalším problémem sexismu v počítačových hrách. Fanservis, neskutečný, hnusný fanservis. Což o to, já nemám nic proti fanservisu, ale když ho dostávají chlapi, proč sakra ne i ženský :D?
Pokud se něco takového objeví v nějaké nevážné hře, která je zde hlavně pro uvolnění, tak mě to možná ani tolik nevytočí, ale pokud uděláte seriózní temnou hru s temným příběhem a nasadíte ženskou do takovéto zbroje... jo, pak se možná naseru. Protože to pak pro mě tu hru degraduje, neskutečně. Muži dostanou plnou zbroj, která jim pokryje snad všechny části těla, a ženský to mají spíš úplně naopak.

A pak se dostáváme k tomu, co jsem řešila také v minulém článku. Hrajete například něco jako Call of Duty. Muž zjistí, že jste žena. Je jedno, jak jste mu to před tím nandala, najednou jste loser, jste jen "holka", která to pořádně neumí hrát, a když nakonec opravdu vyhrajete, tak byste mu ho měla radši vykouřit nebo se jít někam nechat znásilnit. Myslíte si, že muži se takto chovat přece ksakru nemůžou, že si to tu vymýšlím? Omyl, přátelé, omyl. Četl jste někdo "Muži v offsidu" od Poláčka? Řeknu vám, jak to mám popsáno v sešitě literatury - "když muži vyrazí na fotbal, 'zvlčí'". Možná to trochu sedí i sem.
Nebo jsou ti muži prasata i ve společnosti. Kdo ví. Každopádně se k ženám v těchto hrách chovají jako idioti. Doporučuji shlédnout toto humorné video, protože to přesně ukazuje, co se asi tak vždycky stane.

Co se tu snažím říct také je, aby se "girl gamers" nepovažovaly za něco super výjimečného, wow, jsem holka, která hraje hry. Všichni jsme hráči, všichni jsme rovnocenní, a to, že si tohle myslíte, pramení z toho obecného mýtu, který všude panuje, že počítačové hry nejsou pro "ženské". Ale proč sakra ne? Chci, aby mohly ženy hrát počítačové hry bez toho, aby byly vystaveny posměškům a výsměchu. Jádro tohoto problému opět panuje v zajetých genderových rolích, ze kterých se nemůžeme a nemůžeme dostat.
Problém se však tomto může i otočit, a to je taky nesmírně důležité a lidé si to potřebují uvědomit - páni, ten kluk chodí na balet, co to je kurva za teplouše? Ne, prosím. Ne.
Každý má právo dělat si co chce bez toho, abyste se mu vysmívali.

Což jsem možná trochu odbočila. Ale mou pointu jste snad pochopili :)

Mýty o feminismu

16. května 2014 v 14:59 | AD
Feminismus je hnutí, názor, který je poslední dobou probírán více a více. Názor, na který se většina mužů dívá s úšklebkem. Názor, kterým pohrdají i některé ženy. A přitom veškerá tato nenávist k feministkám, opovržení a despekt vznikl z pouhého nedorozumění.
Začněme jednoduše. Je mi tak nějak jasné, co si o feminismu většina lidí, kteří o tomhle termínu slyšeli, ale nijak se jím zvlášť nezabývali, myslí. "Feminismus" - slyší tam ono "femini", žena, takže to znamená, že ženy chtějí svrhnout patriarchii, bojovat proti mužům, protože ženy jsou nadřazené, ženy jsou daleko lepší! Nepopírám, že některé feministky takové opravdu jsou, ale feministky s takovým názorem zase nemusím já, protože to ksakru feministky nejsou.
Dámy a pánové, celé je to jinak. Feminismus není o tom, že ženské pohlaví je nadřazené mužskému - feminismus je o rovnocennosti.

V moderní době se mnohým zdá feminisus zastaralý a nepotřebný. Přiznám se, že jedním z takovýchto lidí jsem byla i já. Ženy byly přeci v historii diskriminovány mnohem hůře, teď to docela ujde, ne? Ono to tak zase úplně není. Divili byste se, jak velké procento mužů by na žádost ženy, aby ji brali jako sobě rovnou, odpoví: "To znamená, že tě teda můžu bít?" Znamená to tedy, že vy chodíte po ulici a bijete každého muže, který potkáte, drahý respondente, když tohle říkáte?
Kdykoliv se rozebírá tato problematika, také se dříve či později ozve názor: "Ale co muži? Máme to také těžké!" Margaret Atchwoodová na toto odpovídá celkem jasně: "Muži se bojí, že se jim ženy vysmějí. Ženy se bojí, že je muži zabijí."


Neustálým problémem v moderní společnosti je sexismus. Stačí se jen podívat na určité filmy, seriály, počítačové hry. Muži dostanou plnou zbroj, ženám zbroj pokrývá pouze prsa a kalhoty samozřejmě taky nepotřebují. Stejně tak je to problém i v práci - ženy mají v mnohých případech méně pracovních příležitostí - hodně společností si řekne, že do pracovní pozice dosadí raději muže. I platy jsou nižší.
Velmi špatně na tom jsou ženské hráčky počítačových her, které se rozhodnou zahrát si multiplayerovou hru typu "Call of Duty". Proč myslíte, že jsem přestala hrát World of Warcraft? Jedním z důvodů byly nadávky, že jsem holka a že mi to nejde... trochu ve vulgárnějším podání.

V tomto článku nevolám po revoluci. Nevolám po tom, aby ženy povstaly za svá práva. Já nevěřím v revoluci, věřím v evoluci. Společnost se za svou historii neskutečně vyvinula a to i v této problematice, ženy byly brány pouze jako matky v domácnosti. Nikdo vám neupírá, že to nemůžete dělat ani teď, stále panuje onen názor, že feministky chtějí vládnout a bůh ví co - prosím, pamatujte si, že pravé feministky chtějí jen právo volby. Chtějí být tím, co chtějí, a nechtějí za to dostávat posměšky, nechtějí čelit předsudkům a zaujatostem.
Žena se může rozhodnout, co chce dělat.

Důvod, proč jsem se rozhodla napsat tento článek, byl, že mě jednoduše mrzelo a štvalo, kolik lidí nazývá feministky "husami", jen proto, že nerozumí, co feminismus ve skutečnosti znamená. Pokud se žena nazývá feministkou a přitom se považuje za lepší než muži, tak není opravdovou feministkou. Feminismus je o rovnosti (jak už tu po několikáté říkám), je o tom, že celý náš život se nemusí točit kolem mužů, že jsme osobnosti samy o sobě. Vtipné je, že hodně žen sdílí tento názor, ale nemyslí si, že jsou feministkami, protože věří v ony mýty o feminismu. Takovým případem je například herečka Shailene Woodley, která hrála například v Divergenci, která se vyjádřila: "Myslím, že myšlenka 'dostat k ženy k moci, dostat muže pryč od moci' nikdy nevjyde, protože potřebujeme rovnováhu."

Ačkoli to Shailene Woodley zřejmě nevěděla, touhle větou popsala cíl feminismu.

Pewdiepie, aneb proč jsem přestala sledovat jeho videa

8. února 2014 v 15:18 | Annie
Abyste mě dobře pochopili, já ze začátku opravdu měla ráda Pewdiepieho videa. Taky jsem si všimla, že když zde někdo zveřejní článek o oblíbených youtuberech, většinou tam ten Pewdiepie je, a lidi to komentujou jako "no jo, klasika". Prostě, Pewdiepie je na youtube hodně populární gameplayer, jeho kanál nyní "followuje" už přes 22 milionů lidí a přitom nedělá nic jiného, než že hraje počítačové hry (nejvíce se asi proslavil u Amnesiy), dokonce i odešel z univerzity, protože tohle mu prostě neslo tolik peněz, že to nepotřeboval.

Když jsem začala koukat na jeho videa, připadalo mi to vtipné, někdy jsem se i zasmála, ale pak se to najednou začalo lomit, když jsem koukala na poněkud vážnější hry jako třeba Cry of Fear. Chtěla jsem si užít ten příběh, ale Pewdiepie z toho prostě dělal... frašku. To je jedna z věcí, proč jsem na jeho videa přestala koukat a proč raději koukám na Crye - navíc, Pewdiepie nemá jen tento velmi dětinský smysl pro humor, ale také mu ony hry ve většině případů absolutně nejdou, což je, z pohledu trochu pokročilejších gamerů... otravné. Musím se ale přiznat, že co mě nejvíc nasralo bylo, když jsem koukala na jeho gameplay Alice: Madness Returns a on nazval Alenku jako "girl on her period". Alice: Madness Returns je hodně psycho hra a Pewdiepie celou atmosféru hry naprosto zkazil svým pokusem o to být vtipný.
Ale to ještě není všechno.


Pak se do celé této věci pro mě ještě dostal tumblr. Tumblr je plný lidí obhajující feminismus, homosexualitu, bisexualitu a odsuzující racismus, sexismus, znásilnění atd, a pokud tam pobýváte dost dlouho, prostě začnete myslet jinak. Některé to dostane víc do extrému, některé to prostě jen napraví a pokusí se vidět všechny lidi opravdu jako sobě rovné - to ale odbočuju - ale jde o to, že si takovýchto věcí prostě všímají. A díky tomuto vlivu jsem si u Pewdiepieho všimla věcí, které nejsou už vtipné vůbec.

Před rokem udělal Pewdiepie jedno omluvné video. Víte za co? Za "rape jokes". Vtipy o znásilnění. A popravdě, i po tom videu je stále dělá. A neříkejte mi, že to není pravda, stačí si zkouknout několik jeho videí. Jen pořádně poslouuchejte, co říká, tak 75% jsou vtipy tohoto typu. Dokonce sakra nazpíval písničku "It's raping time". Ehm? Celý jeho dětinský humor se skládá z používání sprostých slov, narážení na sexismus a to bychom ani neměli zmiňovat jeho homofobické vtipy.

Co je ale ještě horší jsou jeho fanoušci. Neříkám, že jsou takoví všichni, někteří jsou v pohodě, jasné? Ale většina z nich se skládá z dětí mladších než 15 let, kteří můžou dojít do opravdových extrémů. Lidem, kteří si stěžují na Pewdiepieovo vtipy o znásilnění, protože si tím sakra prošli, říkají, ať se "přes to konečně teda dostanou", a dělají si z nich srandu. Více méně se v mnohých případech chovají jako fanatici (až mi to připomíná fanynky Justina Biebera), obhajující ho ve všem, ať už řekne jakoukoliv zhovadilost. Oh, a pokud jste ještě neviděli Fanarty či nečetli Fanfiction, do kterých zahrnují nejen Pewdiepieho, ale i ostatní gameplayery či Pewdiepieho "fiktivní charaktery" jako "barrels" či "Stephana", tak jste asi hodně pozadu. Navíc, když tito zahrnutí gameplayeři říkají, že jim to vadí a že nechtějí, aby je takhle kreslili/psali, fanoušci si pomyslí - ne, to oni jen dělají, že jim to vadí, protože proč by chtěli, abychom přestali kreslit porno s nimi a úplně cizím chlapem, že?

Co je ale nejhorší, a co většina lidí opomíná, protože si sakra myslí, že je to v pohodě nebo co, jsou výhružky těchto fanoušků, ať se tihle "odpůrci" Pewdiepie zvednou a jdou se nechat někam znásilnit, ať se jdou zabít, ať se jdou podřezat. Ne, tohle sakra není vtipné. Řekli byste sakra tohle někomu v reálném životě?!
A pak si vemte, že těmto dětem, kteří tohle říkají, je třeba takových 13 let. Koukají na Pewdiepieova videa, nechávají se jimi ovlivnit, myslí si, že tohle je "cool" a začnou mluvit jako on, dělat vtipy jako on, chovat se jako on. Pak se stane, že si rodiče začnou stěžovat, že jejich děti se po koukání na jeho videa strašně změnily, začaly dělat nevhodné vtipy, mluvit sprostě atd. A pěkně prosím, pár takovýchto stížností už tu bylo.

Podívejte. Neříkám, že Pewdiepie je "zlým člověkem". Vím, že dělal několik charitativních akcí, sakra, sama jsem přispěla do jeho kampaně přivést vodu do Afriky. Ale jeho smysl pro humor je špatný a pro mnoho jeho mladých, dětských fanoušků a diváků i velice škodlivý.

Liebster blog award

5. listopadu 2013 v 21:11 | Annie

Popravdě jsem si toho propuklého šílenství tady nějak moc nevšímala, tedy, u pár lidí jsem to viděla, ale nějak jsem nesledovala, kdo nominuje koho, nebo kdo to zrovna dělá, a popravdě mě trochu i překvapilo, že někdo si vzpomenul i na mne, takže děkuji Vranie :D. Ale budiž, konečně se dostávám k tomu, abych to vyplnila, takže to sem dávám.

Deset věcí o mně:

  1. Často si připadám jako člověk protikladů, ale to extrémních - na jednu stranu chci do světa za dobrodružstvím, na druhou stranu bych se pořád nejraději schovávala zavrtaná v posteli. Poslední dobou nade mnou tato líná část povahy získává převahu.
  2. Jsem docela nechutně cynická - nechcete se se mnou koukat na romantické slaďárny.
  3. Většinu času ve škole trávím ve své hlavě.
  4. Jsem absolutně asociální člověk, nerada se bavím s lidmi a vysává mě to, ale pokud byste šli se mnou ulicí a je panovalo by mezi námi trapné, tak já jsem ten, kdo ho prolomí. Jak říkám, jsem člověk protikladů a absolutně nedávám smysl ani sama sobě.
  5. Když se mě někdo zeptá, co je mé oblíbené zvíře, vždy odpovím něco jiného, ve skutečnosti jsou to ale velryby.
  6. Do hraní počítačových her jsem se dostala v osmé třídě díky Dragon Age, a tato série stále zůstává mou nejoblíbenější vůbec. Střílečky jsem začala hrát až začátkem prváku.
  7. Podle MBTI testu je můj typ osobnosti INFJ.
  8. Roku 2015 maturuju. Ne, vůbec se kolem toho nestresuju, ha ha. A už mám také rozmyšleno, na jakou vysokou školu půjdu a co chci dělat, protože na rozdíl od svých vrstevníků už to mám všechno v hlavě srovnané! (Jestli to není zřejmé, tak jsem sarkastická a právě se sama pro sebe hystericky směju).
  9. Tento víkend jedu na Akicon, a za dva týdny jedu na Whocon.
  10. Jsem melancholik trošku střihlý flegmatikem. Trošku. Spíše jsem emocionálně nestabilní.

Deset otázek od Vraniy:

Film alebo seriál? Odporučila by si nejaký?
Poslední dobou se všem snažím vecpat film Pacific Rim - teď netuším, jak je to přeložené do Češtiny - ale každopádně, ano, právě ho nutím i vám.

Kniha alebo film? Nejaké obľúbené?
Vždycky kniha, na filmy navíc nikdy nemám čas a jsem ochotná je sledovat pouze pokud je s kým. (Na seriály, na druhou stranu, potřebuju koukat sama, jsem trochu divný člověk)

Písať alebo čítať? Prezraď, čo práve píšeš/ čítaš?
Obojí :D. Právě čtu Stříbrný vítr of Fráňy Šrámka a píšu post-apokalyptickou scifárnu jménem Transitorio.

Kresliť alebo fotiť? Pridaj nejaký obrázok/ fotku, s ktorou si spokojná.
Uhh... jedna z mých oblíbených kreseb by asi byla Jade z Homestucku, ale fotografie... to nevím :D.

Čo ty a cestovanie? V ktorej krajine by si si dokázala predstaviť svoj život? Alebo iba pár rokov?
Mým velkým snem by bylo žít v opuštěné japonské krajině v malé chatičce v nějakém bambusovém lese s výhledem na hory a jezírkem a... ano, je to nereálné, já vím.

Vydala by si sa na cestu okolo sveta?
Ano. Ale sama.

Máš domáceho miláčika? Ako sa volá? Nejaká vtipná príhoda?
Máme domácí mazlíčky tři - dvě kočky, a psa. Kočky se jmenujou Květa a Kristian, pes Maggie, a všichni se navzájem nesnáší. Dobře, to přeháním - Kristian je strašný provokatér, a hodně se hašteří s Maggie, kdykoliv ho někdo z nás začne hladit před Maggie, nastane mela. Květa, na druhou stranu, je už taková zatrpklá babička a drahý Kristian i Maggie se jí obloukem vyhýbají.

Vieš niečo uvariť?
Ehm... čaj? :D

Káva alebo čaj? Aký/á? Koľko kociek cukru?
Oj, to je těžké. Ale asi bych řekla čaj. Zbožňuju mátový.

Oči: zelené, hnedé či modré? Ktoré sa ti páčia? Aké máš ty?
Já mám oči hnědé, a jsem s nimi docela spokojená :D, ale zbožňuju takové ty sytě, světle zelené.


Deset otázek pro nominované:

  1. Děláte tenhle dotazník, protože prokrastinujete, nebo se tím chcete přiučit něco o sobě?
  2. Máte tumblr, instagram, deviantart...?
  3. Provozujete nějaký sport kromě gaučingu?
  4. Jakou hudbu rádi posloucháte?
  5. Jste spíše extrovert, či introvert?
  6. Máte rádi velryby?
  7. Byli jste někdy zamilovaní do nějaké celebrity?
  8. Kdo je váš oblíbený Avenger? Pokud nevíte, o co jde, čtete rádi komiksy?
  9. Kdo je váš oblíbený autor?
  10. Kolik hodin spánku se vám denně průměrně dostává?


Tak... teď nominace. Ehm, to je ta těžká část. Správně bych měla někoho nominovat, a normálně by to nebyl problém, ale protože já vážně nemám čas sledovat, kdo to už dělal a kdo ne, tak prostě nevím, komu to dát, abych mu to nedala znova. Takže udělám následující - chtěli jste si tenhle "řetězák" vždycky udělat, ale nikdo vás nenominoval? Teď je vaše šance, vemte si to ode mě. Jen prosím hoďte své jméno do komentářů, pokud vás to neobtěžuje :D.

Rozdíl mezi fantasy a fantastickou literaturou

10. října 2013 v 19:10 | Annie
Jelikož teď pracuju na své ročníkové práci na téma fantasy, možná mě tady často uvidíte, jak si na to stěžuju, nebo o tom budu házet články jako je toto. Toto je jedno z témat, které jsem se v práci rozhodla otevřít, a zjistila jsem, že to možná nakonec bude trochu větší a složitější než jsem si myslela.
Problém totiž je, že je tu až příliš mnoho teorií.

Pokud tento článek čtete a nikdy jste nad touto problematikou nepřemýšleli, nejspíš vás napadá, že fantasy a fantastická literatura je to samé. Je tomu ale opravdu tak? Co když je fantastická literatura nadřazený pojem? A co když je to úplně něco jiného?
Našla jsem nakonec tři teorie, které mi přišly jako nejrozšířenější, a tak nějak nejlogičtější. Teď vám je tady představím, přičemž to kopíruju a trochu upravuju svou skutečnou kapitolu v ročníkovce.


Jedním z názorů je, že fantasy literatura je literatura, jejíž spojující znak je nějaký nadpřirozený úkaz, který je racionálně nevysvětlitelný, a kde je běžný výskyt magie. Fantastická literatura naopak definuje všechnu literaturu, která není realistická, v užším pojetí se ale jedná o volně pojatou fantastiku nepatřící do kategorie fantasy, science fiction, ani hororu. Jedná se tedy například o knihu Země mlhy od sira Arthura Conana Doyla, což je jeden z dílů jeho série o profesoru Challengerovi.
Co to tedy znamená? Mnohem jednodušeji řečeno, pokud něco nemůžete zařadit do fantasy, science fiction či hororu, jedná se o fantastickou literaturu.

Mnoho literárních teoretiků má však na tuto problematiku jiný názor - většinou mezi pojmy fantasy a fantastická literatura nerozlišují, a považují je za synonyma. Dalším názorem je, že pojem fantastická literatura je nadřazeným termínem k fantasy, science fiction a dalším jím příbuzným žánrům - někteří se pak přiklánějí k tomu, aby byl žánr fantasy z fantastické literatury vydělován. Tohle jsou podle mě nejrozšířenější rozdíly, protože je to asi první věc, co člověka napadne, a přijde mu nejlogičtější.


Má otázka je proto prostá - jaký je váš názor na tento problém? Jaký je podle vás rozdíl mezi fantasy a fantastickou literaturou? Myslíte si, že je tam nějaký rozdíl? Nebo změnil můj článek váš názor a nyní si myslíte (stejně jako já, mimochodem), že fantastická literatura je označení pro literaturu, kterou nelze zařadit do fantasy, sci-fi či hororu?

A nebo si myslíte, že je to úplně nějak jinak a že já jsem idiot? (Pokud si to myslíte, prosím, napište to, ještě raději si vyslechnu váš názor na tuto věc :D).

Povaha založená na hanbě

4. října 2013 v 19:09 | Annie
Teď jsem se na tumblru dostala k jednomu článku, který mě natolik zarazil, zaskočil a totálně vytrhl z přemýšlení, že to sem musím dát. Pokud čtete můj blog, možná si pamatujete můj článek o sociální fobii. I to je věc, kterou introverti často trpí, a já tím částečně trpím také. Teď jsem ale našla něco, co mě definuje naprosto přesně. Není to "něco na mě nesedí". Ne. Jsem to stoprocentně já. A to je povaha založená na hanbě, anglický termín shame-based personality.
 
 

Reklama

PageRank ukazatel