Myšlenkový proud

Co je to "Shandification"

24. října 2015 v 15:13 | Aidee
Tak za prvé, je to pojem, který nemá český překlad. Což mě malinko vytáčí. Přepsat to do Češtiny jednoduše jako "šandifikace" je poměrně hloupé (no uznejte, že to zní blbě) a na to, abych slovo přeložila já sama, si netroufám. Hlavně je to slovo, které nezná asi každý druhý. Ve slovníku ho nenajdete, na urbandictionary překvapivě taky ne, a když si ho zadáte do vyhledavače, najdete maximálně pár diskuzí na fórech a pak, možná, pokud budete mít štěstí, najdete video, ze kterého onen pojem pochází.

Protože jsem hodná, tak sem to video hodím.


Jesus Camp

10. října 2015 v 22:11 | Aidee
Na tuhle úžasnou věc jsem přišla poměrně náhodou, díky, překvápko, tumblru. Nejdřív to všechno vypadalo jako strašná sranda. O tomhle fenomému jsem se totiž dozvěděla díky tomuto obrázku:


Ano, tahle mladá dívka hraje bowling se svými přáteli a ve jménu Ježíše nařizuje kouli, aby jí dala co nejvíc bodů. Takže si řeknete - no jo, Amerika. Pak si ale řeknete - sakra, počkat, vážně to ta holka řekla? (Jen tak mimochodem, ta koule šla rovnou do žlábku.)

A tak jsem si rozhodla stáhnout dokument, ze kterého tento snímek pochází, který nese jméno "Jesus Camp". To, co jsem tam viděla, mě šokovalo, vyděsilo a ohromilo.

Kultura pití alkoholu

24. září 2015 v 17:25 | AD
Na začátek bych chtěla říct, že vůbec netuším, jak chci, aby tento článek vyzněl. Rozhodně ne negativně, ale taky ne úplně pozitivně. Berte to prostě jako zpověď člověka, který se rád napije, ale jeho cíl života není zlít se do němoty co nejčastěji to jde.

Nebudeme si nic nalhávat, omladina každé generace byla svojí náturou vždycky stejná. Třebaže některé jazyky tvrdí, že "za nich ty děti tahkle drzé nebyly", po několika inkriminujících dokumentech mohu potvrdit, že byly a že to tak bylo pořád a je tomu tak neustále. Tedy to, že starší generace si stěžují na mladší. Neberte si to špatně, já to tak ani nemyslím, prostě to tak je. Můžu vám ukázat i ony inkriminující dokumenty, nalezené na tumblru.


Kdysi dávno, v 17. století, si nějaký akademik prostě musel postěžovat, jak je ta mládež strašná. Za něj to bylo jenom studium, galantnost a ta správná móda.
Lidi jsou pořád stejní, i když se svět kolem nás mění.

Teď se tedy dostávám k jádru tohoto článku - co myslím tím strašným nadpisem "kultura pití alkoholu". Popravdě, přátelé, vyrůstali jsme v tom každý, někdo to přijmul hravě a s úsměvem a ani to nevnímal jako nějaký problém, někomu to bylo vždycky trochu proti srsti (jako kupříkladu mně). Všimli jste si někdy, že pití alkoholu je bráno jako jakýsi rituál, kterým si musíte projít, abyste byli dospělí? Že cíl některých lidí je prostě se nechutně zřídit, a to někdy ani ne proto, že je to prostě baví, ale protože pak si to můžou nosit jako takový odznáček, "teda, Péťo, tam jsme se vožrali, co, to byla pařba"? Alkohol je ve společnosti brán jako něco tak přirozeného, že vás ani nenapadne, že někdo prostě nepije - člověk, který nepije, tak nežije, člověk, který nepije, je teda fakt divnej. V dospělosti už se to tak u lidí nebere, ale když je vám 15 a tohle řeknete svým spolužákům, koukají na vás, s prominutím, jako na vola.

Já jsem v 15 nepila vůbec. Pivo ani víno mi nechutnalo a tak jsem se jaksi odřízla od svých vrstevníků, věčně zavřená ve svém pokojíčku, kde jsem si četla a psala a potom šla spát (to je stále můj ideální den, popravdě). Na gymplu jsem si však udělala pár opravdu dobrých přátel a s nimi mi nevadilo jít někam do hospody a něco alkoholického si dát. Ještě nikdy jsem se nezřídila tak, že bych musela běžet zvracet na záchod, ale jev dvojitého vidění už jsem zažila.

Takže tak je to asi u mě - nevadí mi pít s lidmi, které znám, ale jít si sednout někam do nonstopu do půl šestý ráno se mi stále nevýslovně příčí. Což jsem na seznamováku, ze kterého jsem se právě vrátila, viděla běžně.

Nikoho tady nechci odsuzovat a vlastně by to ode mě bylo i poněkud pokrytecké (když jsem se už přiznala, že se přeci jenom napiju ráda). Jen jsem se cestou zpátky domů snažila přijít na to, proč má alkohol na naší společnost takový vliv, proč je to bráno jako něco, čím by si fakticky měl každý projít. Pokud jste se ve 14 neopili na krabicáku, jakobyste nežili (mě poprvé zachutnal alkohol v 17, když mi byla o Vánocích v opravdu velké zimě nabídnuta becherovka). Na tuhle otázku možná neexistuje úplně přímá odpověď - snad jen se týká jakési lidské potřeby utéct pryč z reality, ze světa, ve kterém žijeme. Alkohol je něco, co to umožňuje, a také je to prostředek, který lidé k tomu útěku využívají nejvíce.

Proč vtipy o znásilnění nejsou vtipy, ale výhružky

27. srpna 2015 v 19:45 | AD
Vtipy o znásilnění nejsou vtipné. To bychom si myslím měli ujasnit hned na začátku.

Proč? Protože prostě nejsou. Když řeknete vtip o znásilnění někomu, kdo si tím musel projít, může to být pro ně poslední kapka před psychickým zhroucení. Když vtip o znásilnění řeknete nějaké ženě, obvykle se nervózně zasměje a rychle se podívá někam jinam, protože si představí, že by se něco takového mohlo stát jí.
Pokud je žena znásilněna a pak se to stejně svede na ní, protože "měla v krvi alkohol" nebo "měla příliš krátkou sukni, která útočníka dráždila", nebo "protože si o to prostě říkala", většinou to jenom dokazuje, jaký je onen muž nechutné prase, které neumí ovládat ani svoje základní pudy a tudíž nemůže fungovat jako normální osoba v naší společnosti.
Tak. Tohle potřebovalo být řečeno.

Nyní k událostem, které ve mě evokovaly potřebu napsat tento článek.

Představte si, že jste tatínek, který veze svojí dceru na kolej (jedná se o trochu speciální druh koleje, privátní mimo kampus - nevím, jestli něco takového máme i tady nebo jestli je to jenom v Americe). Takže, přivezete svou dceru k budově, kde má být ubytovaná s několika dalšími studenty - přicházíme k zápletce, protože se jedná o chlapce i dívky - a teď tam najednou uvidíte vyvěšené uvítací transparenty. Řeknete si, "panečku, to jsou ale milí mladíci".
Ale ouha, na transparentech stojí velice "vtipné" hlášky. Hlášky jako "Rowdy and fun. Hope your baby girl is ready for a good time," "Freshman daughter drop off" nebo "Go ahead and drop off Mom too". Tyto hlášky ve volném překladu říkají, jak se chlapci těší, až si to s nově příchozími dívkami užijí, že přesně tady mají tatínkové odložit své dcerušky, a že by mohli ještě přivést maminku, co říkáte, taťko.


To, co jsem tu teď odvyprávěla, není žádná fikce. Toto se opravdu stalo na Old Dominion University v Norfolku ve státu Virginia (ano, v Americe). Pokud jste z tohoto incidentu alespoň trochu pobouřeni nebo zděšeni (pokud si naopak říkáte, že jsou tohle zase jenom kecy nějaké pitomé feministky a že to je přeci vtipné, tak prosím nečtěte dál a navždy zavřete můj blog, děkuju), asi vás ani nepřekvapí, že tohle se děje daleko častěji. Všude najdete videa z nafilmovaných večírků z podobných kolejí, kde chlapci prohlašují, jak jdou "znásilnit nějaké baby", nebo kde takovýto akt dokonce doopravdy vidíte natočený. Mě popravdě úplně dorazilo, když jsem si přečetla článek na jedné americké stránce, která prohlašovala, jak jsou tato přivítání a videa nevinná a vtipná a "že jsou to prostě kluci".

Měla bych vás upozornit, že pokud na mě někdy použijete tuhle omluvu, tak vás pošlu vy-víte-kam. Slušné vychování se může naučit každý, jaképak "jsou to prostě kluci". (No tak, myslím, že není natolik těžké respektovat ženu, když by tu nikdo z nás bez našich drahých maminek nebyl.)


Jak to dopadlo s onou univerzitou v Norfolku? Nu samozřejmě, že tatínkové byli zděšení a dcerky podaly stížnost, takže se to teď řeší a drazí chlapci snad budou velice přísně napomenuti. Je nutno však poznamenat, že takovéto činy a akty jenom utužují to, čemu se říká "kultura znásilnění".

Co že je to kultura znásilnění?
Je to fakt, že naše společnost sice navenek znásilnění odsuzuje, ale ve skutečnosti si myslí, ha ha ha, je to přeci strašně vtipné.
Je to fakt, že když je žena venku po deváté, musí sebou nosit pepřák nebo taser, aby se cítila alespoň trochu v bezpečí.
Je to fakt, že žena chodí nejraději všude v hloučku a je velice obezřetná na všelijakých diskotékách a večírcích.
Je to fakt, že ženy se prostě a jednoduše bojí mužů.

Nechci tu zase ze všeho obviňovat muže jako nějaká zapřísáhlá a bohužel mnohdy vskutku existující "feministka" (ano, s uvozovkami, protože o tom proboha feminismus není). Je dokázáno, že muži také jsou a mohou být oběťmi znásilnění (a zde zase zajdeme do toho, jak kultura znásilnění funguje, protože většina lidí si řekne - "Ale to je blbost, jak by mohl být chlap znásilněnej," - no mohl, přátelé, prosím vás, nedržme se předsudků).
Tenhle článek chci hlavně zaměřit na to, že znásilnění by opravdu nemělo být používáno jako vtip. Jako něco k smíchu. Je to něco neuvěřitelně děsivého, a to obzvlášť, když jdete do cizího prostředí a někdo vás uvítá jako chlapci představení výše.
Časopis Guardian napsal článek o tom, jak jsou incidenty právě z těchto kolejí zářným příkladem kultury znásilnění v praxi. Představuje mnoho studií, kde ukazuje, že u mužů, kteří se rozhodnou ubytovat na podobných zařízeních, je třikrát větší šance, že někoho znásilní, a teď pozor, u žen v těchto zařízeních je o 74% větší šance, že budou znásilněny, než u ostatních studentek vysokých škol.

Ne moc krásné statistiky na pohled, že? Doufám, že také dokazují to, co se tu snažím celou dobu říct. Vtipům o znásilnění by se nikdo nikdy smát neměl - protože jsou to výhružky skryté v kabátku smíchu a pro mnohé strašné, ohromné srandy.

Jak se zbavit komplexu vícecennosti

12. června 2015 v 13:05 | AD
Komplex vícecennosti. Co že to je? Dámy a pánové, to je mnou vymyšlený neologismus, který popisuje komplex, kterým trpí snad většina blogerstva na téhle proklaté stránce, kterým jsem trpěla a stále částečně trpím i já a který si u sebe vybuduje snad každý, který se trochu liší od ostatních, aby mohl fungovat ve společnosti jako jedinec se zdravým duchem (čistě teoreticky).

Připadáte si lepší, protože koukáte na Big Bang Theory, víte, jak se jmenují všichni herci, kteří tam jsou, a vlastníte tričko s nějakou Sheldonovo hláškou? Připadáte si lepší, protože znáte tuhle a tuhle knížku a on ne? Připadáte si lepší, protože koukáte na anime a čtete mangu? Připadáte si lepší, protože hrajete počítačové hry? Připadáte si lepší, protože vás baví filmy se superhrdiny? Tak to spadáte do této kategorie.
Teď jste na mě pravděpodobně naštvaní. Co že si to dovoluju říkat? Že máte komplex vícecennosti jen proto, že se zajímáte o povznesenější věci, než ty zmalované slečny kolem vás, které se každý den prezentují v minisukni a uplém tričku, než ti namachrovaní machři, kteří se zajímají jen o pivo a hokej?
Ano, přesně tohle si dovoluju říct.


Fakt je, že na základní škole mi tenhle pocit dovolil přežít. Proto jsem psala, že ten komplex člověk tak nějak potřebuje k přežití ve společnosti, pokud se mu společnost posmívá a vysmívá za jeho zájmy. Na základní škole člověk teprve vstupuje do puberty a ten věk mezi 12 až 14 je popravdě nejhorší.

Všechno se to změnilo na gymplu. Když jsem nastoupila na střední školu a jela na adaptační kurz, autobus byl téměř plný blondýn a já si říkala, "panebože, samé vypatlané Barbie". Víte, jak se za tenhle svůj přístup teď tak strašně stydím? Zjistila jsem, že všichni ti lidi jsou naprosto fajn, v pohodě, a ať už se zajímali o make-up nebo hokej a já o počítačové hry a knihy, nevedlo to k žádným hádkám, k žádným nesporům, k ničemu, protože na gymplu jsem prostě a jednoduše objevila jednu jednoduchou věc zvanou respekt. Vždycky, když koukám na nějaké ty americké filmy o středních školách, úplně mě fascinuje, co se to tam proboha děje. Většinu té šikany a rozdělování na "grúpy" jsem zažila na základní škole, ne na střední. Když jsem hrála Life Is Strange a viděla, jak se tam ti studenti k sobě chovají, bylo mi z toho prostě smutno. Bylo jim přece 18, ne 13. Všechna ta nevraživost byla úplně zbytečná, mnohdy přece stačí, aby si k sobě lidi sedli a promluvili si. Nejsme zase tak rozdílní, ne? Všichni jsme lidi. Přátelství nebo alespoň ten respekt může vzniknout bez jakýchkoliv sdílených zájmů a koníčků.

Proto vás prosím a trochu na vás apeluji - pokud si myslíte, že vás láska k hipsterským a "undergroundovým" věcem dělá lepšími, zamyslete se nad sebou. Možná vám přesně tenhle přístup brání v tom, abyste zjistili, že lidi vás moc neberou a nemusí kvůli vaší povrchnosti, ne kvůli vašim zájmům.

Kdy je lež omluvitelná?

24. března 2015 v 18:43 | AD
Dneska jsme ve škole psali slohovou práci, a téma pro úvahu, které jsem si vybrala, mě opravdu donutilo zamyslet se. Proto si myslím, že jsem tu úvahu ani nenapsala dobře, protože jsem vlastně nezaujala žádné stanovisko. Jen jsem se na tu otázku podívala z obou stran a zjistila, že tak nějak souhlasím s oba názory. Lež je omluvitelná. Lež je zlo. Lež je něco, co každý z nás páchá každým dnem, a třebaže společnost lží oficiálně opovrhuje, každý lžeme. Lhaní je součást lidského bytí.

Ve své práci jsem se snažila na problém podívat z pohledu muže, který podvádí svou ženu. Jeho žena něco tuší, ale jsou to jen domněnky, spekulace, situace je však napjatá a čtenář si říká - co bude dál? Řekněme tedy, že muž už nedokáže udržet pocit viny a teď má dvě možnosti - říct pravdu své ženě, nebo jednoduše skončit poměr se svou milenkou a předstírat, že se nic nestalo. Kdyby řekl své manželce pravdu, sice by udělal správnou věc, ale kdo to dělá? Navíc, víme, kam by to vedlo - k ničemu dobrému. K rozpadu manželství, k rozvodu, k nepříjemnostem, kterými by si nikdo z nás nechtěl projít.
Kdyby jí však lhal, co by tím získal? Tajemství. Tajemství, které musí uchovat před osobou, se kterou má mít nejintimnější vztah, a když člověk nemá nikoho, komu by se mohl svěřit se vším, co mu leží na srdci, je sám, neuvěřitelně sám. A klubko lží se pak už jenom více zamotává.

V práci jsem chtěla dojít k výsledku, že lepší by bylo té ženě lhát a pokračovat v bytí lidském, ale nemohla jsem. Práci jsem tedy šalamounsky ukončila větou, na kterou jsem docela hrdá (no jo, člověk se musí pochválit) - světu by možná bylo lépe, kdyby každý říkal pravdu, ale ne člověku. A to je asi nejblíže, kam se v této problematice dostanu k řešení.


Kdy je tedy lež omluvitelná? Je vůbec někdy moment, kdy je omluvitelná? Nebo je lež Alfa a Omega lidské společnosti, její počátek a její konec? Jednou jsem našla jeden velice zajímavý citát, který tu teď laicky přeložím - "Na světě nemá nic větší moc než příběh. Lidé si myslí, že hranice tvoří národy, ale není tomu tak - to slova. Náboženství, deklarace, konstituce - slova. Mýty. Lži. Sliby. Minulost."

A to je všechno, co jsme. Všechno, co kdy bylo, co kdy bude. Lež je součástí lidského bytí. Ne, neodpovídá to na otázku, jestli je omluvitelná. Asi jsem pragmatik, když to říkám, ale žádná jiná správná odpověď na tuto otázku neexistuje - schopnost lhát prostě z našich mozků odstranit nelze a z etického hlediska si na ní každý názor musí vytvořit sám.

Staré dobré časy, říká se

7. února 2015 v 20:21 | AD
"Za komunistů jsme se měli lépe". Prý.

Nevím, jestli také koukáte na videa významných dnů na seznam.cz, ale dnes je tam video o konci komunismu v SSSR. A panečku, nečekala jsem, že to, co tam najdu, mě rozhořčí natolik, že o tom budu psát článek. Tedy, každý ví, že na novinkách.cz je rudo, neskutečně ohromně a odporně rudo a já do těch diskuzí snad chodím už jen proto, abych se naštvala. Každopádně, komentáře, co jsem našla pod tím videem, mě snad do varu dostaly ještě více.
Prý proč se nadává na komunisty. Nijak nám neublížili, lidé měli práci, zajištěné sociální jistoty. "Komunisté nám dali to hlavní, co člověk potřebuje." To je věta, která mě rozčílila nejvíc.

Chci vám zde představit lidskou povahu ve své pravé, skutečné podobě. Vyžírky, prasátka, která si nejraději žerou ze svého korýtka a nestarají se o nic jiného, ať si bijou ty ostatní a mě nechají na pokoji.
Arogantní sobci, co se starají jen sami o sebe.
Slyším to tak často od babičky a dědečka a je mi z toho prostě neskutečně špatně a smutno. Je to všude kolem nás. Lidé si říkají - bylo nám lépe.
Ale co ti lidé, kteří byli mučeni, na které komunistický režim denodenně šlapal? Chtěla bych vidět, jak tohle říkají ty vyžírky obětem komunismu do očí. O takové Miladě Horákové se mimochodem taky nemluví, že. Ne, nám bylo lépe. Lidé nemohli na vysoké školy, pokud to režim nedovolil. Nebyla svoboda tisku. Bylo nám lépe.
Páni, člověk mohl k moři a nyní je to drahé. Páni, rohlík byl o korunu levnější. Páni, měli jsme se fajn. Jo támhletoho, no ten řekl něco o tom, jaký byl tatíček Stalin dareba a oni ho zavřeli, no. Idiot, si měl koupit ten levnější rohlík a držet hubu.

On je ten komunismus možná hezká myšlenka. "Všichni jsme si rovni". Ale nejsme. Nejsme, a nikdy nebudeme. Když vezmete tři lidi, přičemž každý z nich je dobrý v něčem jiném, každý z nich má jiné problémy a jiné požadavky, nemůžete jim všem nastolit stejné podmínky. Zužitkujete je, jak nejvíce můžete, jak se to nejvíc hodí.
Další hezký příklad. Stojíte na koncertě úplně vzadu a nic nevidíte. Jste tři a máte tři krabice. Dáte každému jednu? Ne. Tomu nejmenšímu dáte dvě, středně velkému jednu a vysoký žádnou krabici nepotřebuje.

"Všichni jsme si rovni" není o profesích. Je to o tom, že jsme lidi. Že bychom se k sobě měli chovat jako lidi. Dýcháme stejnými plícemi, v hrudích nám bije stejné srdce, a každý chodíme třikrát denně na záchod. Není to o tom, že budeme nastolovat psychologický teror, že budeme lidi nutit udávat své přátele, že je zničíme, protože nesouhlasí se vším, co říkáme. Ona "rovnost" nikdy nemůže fungovat jako politický režim.
Za komunismu, kdy jsme si "všichni rovni", už nefungovala vůbec.

Jak bylo řečeno ve Farmě zvířat: "Všechna zvířata si jsou rovná, ale některá si jsou rovnější."

Pohled světa na bisexuály

1. února 2015 v 10:21 | AD
Přiznám se, že jsem již dlouho, dlouho nezabrousila do administrativní části svého blogu. Už ani nevím, co vinit. Prostě nevím, co přidávat, vždycky, kdy mě něco napadne, druhá stránka mého mozku to pohřbí, že je to blbost. Čas od času ale na blog.cz zabrousím, a už se mi několikrát stalo, že jsem viděla na titulce stránek podporující homosexuály. A tak mě napadlo - mluví se vůbec někdy o bisexuálech?

Jelikož mnohem více času trávím na tumblru, než tady, kde je poměrně velká komunita lidí s jinou sexuální orientací než heterosexuální, uvědomila jsem si tam, jak se svět kouká na ty, které přitahují obě pohlaví. A vzhledem k tomu, že já sama se identifikuju jako bisexuál, mluvím částečně i z vlastní zkušenosti.
Co že je tedy ten problém? Je to jednoduché - když to "hrajete na obě strany", musíte to všem neustále, každým dnem, každou minutou a každou sekundou dokazovat.

Možná to z ní směšně. Člověk si řekne - "No co, vím, že tenhle člověk je bi, tak se mu líbí obě pohlaví, no". Člověk si ale neřekne jenom to. Když člověk vidí, že bisexuální žena chodí s chlapem, řekne si - "Takže ona to jenom hraje, že je bisexuální, aby vypadala cool, ale chodí jen s chlapama." A to pak neříká jeden člověk. Čtete to v časopisech, vidíte to na internetu, vidíte to všude, a pochybnosti se do vás zahlodají hodně, hodně hluboko.
Pokud je člověk bisexuál, cítí potřebu neustále prokazovat, že se mu líbí i pohlaví stejné, nejen opačné, protože když to nedělá, lidi prostě nevezmou jeho orientaci najevo. Možná tu jsou lidé, kteří to opravdu dělají jen pro pozornost. Jak to ale pak působí na ty, u kterých to tak není?


Opět budu mluvit z vlastní zkušenosti, když řeknu, že s tím mám velký problém. Teď budu mluvit naprosto upřímně a od srdce - byly okamžiky, kdy jsem viděla nějakou slečnu, a řekla jsem si - "Ne, to není možné, abych já byla heterosexuální."
Ale nikdy jsem s žádnou slečnou na rande nešla. Nikdy jsem žádnou slečnu nepolíbila, nic, nikdy nic. Ono to s opačným pohlavím je velmi podobné, i když tam už jeden polibek unikl, po tom polibku mi ale opačné pohlaví připadalo asi po celé dva měsíce naprosto nechutné a odporné (ať si to zní divně, jak chce, když to není ten pravý a když nevíte, jak se z té situace dostat a všechno se to jen horší, dobré vzpomínky na to mít nebudete).

Jsem tady víc otevřená, než jsem původně chtěla. To ale proto, že jsem opravdu rozhořčená, opravdu nevím, jak se ohledně toho správně cítit, nevím, co s tím dělat. A to je asi jeden z nejhorších pocitů vůbec - když nevíte, jak se máte ohledně něčeho cítit.
Člověk musí svou bisexualitu neustále prokazovat světu, a když to nedělá, je zařazen do těch škatulek ostatních. A tak si někdy i já sama říkám - možná ve skutečnosti nejsem bisexuální. Možná že všechny ty okamžiky, kdy jsem si myslela, že jsem, byly lež.

Kdo ví? Já ne. Jsem jen zmatený puberťák, kterého to "možná po pár letech přejde".

Další pohled na feminismus

22. prosince 2014 v 11:59 | AD
Aneb když dívku opouštějí iluze, když ztrácí naději na zlepšení, když začíná vidět, že lidi jsou prostě lidi.

Co jsem řekla kdysi dávno ve svých článcích, za tím si stále stojím. Hlasuju všemi deseti za genderovou rovnost, za to, aby ženy nebyly nějak odsuzovány, aby měly stejná práva jako muži. Ale pak tu máte spoustu věcí, které prostě ignorujete, protože je nechcete přiznat.
Štvalo mě to už na tumblru. Nazýváte se feministkou, bojujete za genderovou rovnost, ale pak tam máte články, které vzývají ženy, které "zneužívají systému" a flirtováním a hraním si s opačným pohlavím dostanou vždy to, co chtějí. Ano, dá se říci, že je není za co vinit, že jen využívají systému, který je tady už po staletí, ve svůj prospěch, ale je to opravdu správné? Opravdu chci, chci strašně moc věřit že za slovem feminismus se schovává ona rovnost pohlaví, ale v lidech je už tak zakořeněná nenávist a tak zahloubené předsudky, že tomu málokdo doopravdy věří.

Minulý týden jsme na škole měli přednášku socioložky Jiřiny Šiklové, která krátce mluvila i o feminismu a genderové rovnosti. To, co jsem slyšela, mě zaskočilo - ano, věděla jsem, že hnutí vzniklo v Americe, že feministky se zde bily o stejná práva, o stejný plat, jako mají muži - dozvěděla jsem se ale, že tyto feministky se vždy spíše přikláněly k socialismu. Co mě překvapilo nejvíce ale bylo, že tyto feministky se nesnažily pomoci ženám na východě, kde tenkrát panoval ruský blok, kde sakra vládla komunistická nadvláda - protože ve skutečnosti "nebudovaly socialismus".
Ono to dává smysl, že za vší tou "rovností" se bude schovávat socialismus, kterému jde v podstatě o to samé. A možná už to vás donutí si pomyslet, že to je všechno, co to je.
Hezká myšlenka. Ale v reále může mít hrozivý dopad.


To však nebylo to, co mě donutilo napsat tento rozhořčený článek. To, co mě donutilo napsat tento článek, bylo video muže, na kterého jeho přítelkyně zaútočila se zahradníma nůžkama, protože se s ní chtěl rozejít - a on se v tom videu chlubil, že ji neuhodil ani jednou. Protože kdyby jí uhodil, tak policie, která přijela později, by zatknula jeho - ne jeho přítelkyni.
Myslíte si, že případy domestického násilí na mužích neexistují? Ale ano, existují. A je jich spoustu, ale jsou ignorovány, protože je páchají ženy, a nad tím každý jen mávne rukou a zasměje se nad tím - protože tak to prostě je. Muži mají být ti silní, ti násilní, ne ženy. U žen je to ignorováno.

Co na to řekly feministky z tumblru? Bránily se, že ženy, které se tomuto vysmívají, nejsou pravé feministky, že pravým feministkám jde o rovnost pohlaví, a aby lidé přestali obviňovat feministky kvůli těmto několika černým ovcím.
A to je to, co mě dostalo do varu.
Protože kolikrát feministky na tumblru použily tento argument proti ostatním?! Možná si nepamatujete incident, kdy jeden americký středoškolák útočil na náhodné ženy procházející na ulici a poté spáchal sebevraždu, protože ho nikdy žádná dívka nechtěla a on si připadal ukřivděně - když se to stalo, feministky na tumblru ihned začaly obviňovat muže, že tohohle se ženy musí bát, že s tímhle musí žít, a muži začali říkat "ale ne všichni muži".
Já s tím souhlasím. Ne všichni muži. Souhlasím ale i s tím, že je asi nevhodné něco takového říkat po takovémto incidentu.
A stejně tak to bylo nevhodné psát pod tím videem. Takhle si prostě jdeme proti svému vlastnímu zatracenému principu.

Je to složitý svět, ve kterém žijeme. Pomalu už ani nevím, v co a čemu věřím. Všechny názory jsou nakonec jen stranou jedné mince.

Počítačové hry a umění?

3. října 2014 v 18:42 | AD
Ano, čtete dobře. Říkáte si "jaká to kravina, to by nikdo v životě neudělal"? Omyl, drazí čtenáře, ono už se totiž tak stalo. Nejvyšší soud Spojených států amerických totiž rozhodl, že počítačové hry se vskutku stanou oficiální formou umění. Toto rozhodnutí je přímým důsledkem snahy jednoho politika cenzorovat hry. Tvrdil, že brutální počítačové hry jsou pro děti nebezpečné, a že vláda by měla mít možnost zakázat hry, které pokládá za nevhodné pro děti a mládež.
Ale to už se nyní stát nemůže, protože všechny druhy umění jsou chráněny zákonem o svobodě projevu. Takže o tom, jestli si dítko onu počítačovou hru zahraje nebo ne, můžou rozhodovat jen a jen rodič. A ten snad pozná, jestli je ta hra pro dítko pětileté nebo patnáctileté. Korporace vyrábějící počítačové hry navíc začaly svá díla "ratingovat", takže tam vždycky uvidíte, od jakého věku je ta hra tak vhodná.

Mnoho lidí, kteří vyrábějí počítačové hry, se považují za umělce, a Musem of The Modern Art v New Yorku už má i svou vlastní výstavu počítačových her. Tvrdíte, že počítačové hry nejsou žádné umění? No, možná takové Call of Duty ne. Ale co třeba Bioshock se svým úžasným prostředím a ještě úžasnějším příběhem? Pokud by mi někdo začal tvrdit, že Bioshock není uměním, tak bych se hned hádala, to mi věřte. Ale tento seznam může pokračovat - mnoho her se soustředí na svou vizuální a příběhovou stránku, ne jen na hratelnost, a pak vznikají opravdové mistrovské kousky. Co například The Wolf Among Us, The Walking Dead: The Game, což jsou více méně takové interaktivní filmy, nebo taková detektivní hra L.A. Noire, která zachází až tak daleko, že rozhodujete, jestli váš podezřelý říká pravdu nebo ne jen podle výrazu tváře? A co například The Last of Us - hra, která vám naprosto dokonale odprezentuje, čeho všeho je průmysl videových her nyní schopný?
A tento seznam může pokračovat, protože her, které jsou opravdovým zážitkem, je spoustu.

Počítačové hry jsou velice specifickým druhem umění. Proč? Nu, podívejme se například na takouvou hudbu - tu posloucháte, když se vám líbí text, nebo vás zaujme melodie. Filmy - vžijete se do postav, užijete si akci, zalíbí se vám nějaký herec či herečka. Kniha - užijete si zajímavý příběh, necháte svou představivost, ať pro vás prostředí knihy vymoleduje. Počítačové hry jsou však úplně nový a revoluční druh umění - vy totiž prostředí počítačové hry ovlivňujete svými akcemi a činy. Vy ovládáte tu postavu, kterou byste ve filmu jen sledovali, vy se staráte o její přežití, o její vítězství, někdy i o to, jaká je povahově a co řekne. Vy jste součástí příběhu, vy tvoříte příběh, a to je něco naprosto úžasného.


Podle mého názoru v této problematice prostě nemůže být pochyb. Počítačové hry jsou umění. Stejně jako máte špatné, brakové knihy, máte i hry, které jsou slabší. A samozřejmě, že máte i počítačové hry, které hráči zneužívají jen k tomu, aby si ulevili, zanadávali si a naštvali co nejvíce lidí - hráči, kteří vám zkazí celou hru, protože hrají nefér, netaktně, cokoliv. Nemůžeme ale podle jednoho či dvou kusů soudit celek, že?

Zajímalo by mě tedy, proč většina lidí počítačové hry jako umění nepřijímá. Samozřejmě, můžu se mýlit, ale schválně, pokud byste se zeptali nějakého nestudenta - a to nemusí být hned vaše babička, klidně i jenom rodič - myslíte si, že by s tímhle rozhodnutím souhlasili? Pravděpodobně ne.
Podle mého názoru je prostě problém ten, že jde vývoj strašně rychle dopředu. Mnohem rychleji než před nějakým stoletím. Před dvaceti lety ještě nebyl internet, počítače, telefony, a najednou bum. Všechno je zničehonic tady a je to normální částí našeho života. Život bez technologie si nyní nemůžeme představit, je naší součástí, ale nic jiného se nezměnilo. Školství nebere ohled na to, jak přístupné teď informace jsou. Počítačové hry jsou brány jenom jako něco - ani nevím, co.

Zajímalo by mě, jaké to bude za nějakých čtyřicet let. Budeme v té době učit žáky o legendárních počítačových hrách, budeme je učit třeba i jenom o dystopicích jako je Hunger Games či upířinách jako je Stmívání? A budou se u toho oni nudit, pokládat to za strašnou "historii", stejně jako my považujeme komunismus za historii a našim rodičům to připadá jaksi melancholicky smutné? Je to trochu divná myšlenka.

Každopádně, to jsem trochu odbočila. Co si o této problematice myslíte vy? Myslíte si, že počítačové hry jsou právoplatným druhem umění, nebo ne?
 
 

Reklama

PageRank ukazatel