Jak se zbavit komplexu vícecennosti

12. června 2015 v 13:05 | AD |  Myšlenkový proud
Komplex vícecennosti. Co že to je? Dámy a pánové, to je mnou vymyšlený neologismus, který popisuje komplex, kterým trpí snad většina blogerstva na téhle proklaté stránce, kterým jsem trpěla a stále částečně trpím i já a který si u sebe vybuduje snad každý, který se trochu liší od ostatních, aby mohl fungovat ve společnosti jako jedinec se zdravým duchem (čistě teoreticky).

Připadáte si lepší, protože koukáte na Big Bang Theory, víte, jak se jmenují všichni herci, kteří tam jsou, a vlastníte tričko s nějakou Sheldonovo hláškou? Připadáte si lepší, protože znáte tuhle a tuhle knížku a on ne? Připadáte si lepší, protože koukáte na anime a čtete mangu? Připadáte si lepší, protože hrajete počítačové hry? Připadáte si lepší, protože vás baví filmy se superhrdiny? Tak to spadáte do této kategorie.
Teď jste na mě pravděpodobně naštvaní. Co že si to dovoluju říkat? Že máte komplex vícecennosti jen proto, že se zajímáte o povznesenější věci, než ty zmalované slečny kolem vás, které se každý den prezentují v minisukni a uplém tričku, než ti namachrovaní machři, kteří se zajímají jen o pivo a hokej?
Ano, přesně tohle si dovoluju říct.


Fakt je, že na základní škole mi tenhle pocit dovolil přežít. Proto jsem psala, že ten komplex člověk tak nějak potřebuje k přežití ve společnosti, pokud se mu společnost posmívá a vysmívá za jeho zájmy. Na základní škole člověk teprve vstupuje do puberty a ten věk mezi 12 až 14 je popravdě nejhorší.

Všechno se to změnilo na gymplu. Když jsem nastoupila na střední školu a jela na adaptační kurz, autobus byl téměř plný blondýn a já si říkala, "panebože, samé vypatlané Barbie". Víte, jak se za tenhle svůj přístup teď tak strašně stydím? Zjistila jsem, že všichni ti lidi jsou naprosto fajn, v pohodě, a ať už se zajímali o make-up nebo hokej a já o počítačové hry a knihy, nevedlo to k žádným hádkám, k žádným nesporům, k ničemu, protože na gymplu jsem prostě a jednoduše objevila jednu jednoduchou věc zvanou respekt. Vždycky, když koukám na nějaké ty americké filmy o středních školách, úplně mě fascinuje, co se to tam proboha děje. Většinu té šikany a rozdělování na "grúpy" jsem zažila na základní škole, ne na střední. Když jsem hrála Life Is Strange a viděla, jak se tam ti studenti k sobě chovají, bylo mi z toho prostě smutno. Bylo jim přece 18, ne 13. Všechna ta nevraživost byla úplně zbytečná, mnohdy přece stačí, aby si k sobě lidi sedli a promluvili si. Nejsme zase tak rozdílní, ne? Všichni jsme lidi. Přátelství nebo alespoň ten respekt může vzniknout bez jakýchkoliv sdílených zájmů a koníčků.

Proto vás prosím a trochu na vás apeluji - pokud si myslíte, že vás láska k hipsterským a "undergroundovým" věcem dělá lepšími, zamyslete se nad sebou. Možná vám přesně tenhle přístup brání v tom, abyste zjistili, že lidi vás moc neberou a nemusí kvůli vaší povrchnosti, ne kvůli vašim zájmům.
 


Komentáře

1 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | E-mail | Web | 12. června 2015 v 13:43 | Reagovat

Tisíc "lajků" pro tenhle článek!

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 12. června 2015 v 15:29 | Reagovat

Máš pravdu, projde nebo prošel si tím každý. I já žila s podobným přesvědčením, že jsou všichni kolem horší než já, protože jsou "normální". Jenže z toho všichni tak nějak vyrosteme, nebo aspoň záleží na tom, kolik pobereme rozumu, abychom byli schopni akceptovat, že každý máme rád něco jiného a každý jsme jiný a zájmy nás nutně nedělají hloupými. Stejně jako to, že si časem uvědomíme, že těch "jiných", za které jsme se celou dobu považovali, je strašná spousta.
Pořád nemám ráda tupý lidi, jakože ty fakt úplně vypatlaný, ale takové lidi koníčky nedělají, za to může něco úplně jiného :D, a tak nějak jsem se prostě časem naučila brát lidi, jací jsou, když vidím, že tam podobný přístup je i z druhé strany.

3 Storycollector Storycollector | 12. června 2015 v 20:27 | Reagovat

Ono je to spíš tak, že ty hipsterské věci nejsou zase až tak hipsterské a někdy, když si člověk skutečně sedne s tím druhým, co je na první pohled naprosto rozdílný, tak postupně zjistí, že se navzájem vtahují do světa těch druhých. Ono je vlastně docela hafo lidí, co se někdy koukali na anime či superhrdinské filmy, akorát se na to přijde až po čase a i kdyby ne, tak je fajn takovému novému kámošovi ukázat nějaký oblíbený koníček, je pořád šance, že se mu/ji to zalíbí a že to pak bude dělat taky. Člověk nemusí nosit 24/7 kůži, aby se mohl považovat za fanouška metalu. Na to stačí ten žánr poslouchat.lol, trochu jsem se rozepsala. XD

4 Storycollector Storycollector | 12. června 2015 v 20:32 | Reagovat

Musím taky říct, že od té doby, co znám kombo fandom+tumblr si říkám, že některé kretény nezachrání ani jejich láska k určité knize/hudbě, protože to, co jsou schopni jejich porouchané mozkové závity vyplodit je někdy fakt síla. ;-)

5 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 12. června 2015 v 23:36 | Reagovat

Nejlepším lékem je sledovat lidi, co v daném věku dokázali více než vy. To zabírá zaručeně. Na druhou stranu přílišné dávkování způsobuje méněcennost.

6 Cleo Cleo | Web | 8. července 2015 v 8:57 | Reagovat

Jop, tím jsem si také prošla. :D Díkybohu, že je to za mnou.

7 Gréti Gréti | Web | 7. srpna 2015 v 17:39 | Reagovat

Tvoj článok ma veľmi zaujal.
Síce sa ti popis podarilo zovšeobecniť tak do šírky, že by na veľkosti ako pulóver sadol na 99% ľudskej populácie, nanešťastie zostávam tým jedným percentom, ktoré sa tam nezmestilo.
Samozrejme, nemôžem povedať, že som pocit viaccennosti do určitej miery nemala tiež. Ako hovoríš, je potrebný pre prežitie. Ale u mňa sa skrížil ten stály typ tohto pocitu. Ten silne objektívny a zároveň sebakritický. Ľuďom som priraďovala mienku na základe správania, činov a reči - podľa všeobecných a časom osvedčených indikátorov ľudskej osobnosti, vďaka ktorým rozlíšiš prinajhoršom idiota od normálneho človeka. A podľa toho, či so mnou dokázali držať krok, alebo aspoň hubu (keď už nič iného xD), som ich zaraďovala na rebríčku spoločnosti pod seba a nad seba. (INTJ z povolania, to čo so mnou nedrží krok nie je hodné zmienky :D). A nehladne na to, čo sú koho záujmy - make-up, šport, knihy, seriály, anime -, stupeň inteligenčného kvocientu - či už 70 alebo 170 -, vážim si len tých ľudí, ktorý sú niečím schopný prispieť do môjho vlastného rozvoja. Nech už je to čokoľvek v akejkoľvek podobe. Ten, čo mi nemá čo ponúknuť je do určitej miery zbytočná príťaž, bremeno, s ktorým si nemám čo povedať. A to sú napokon väčšinou tí, ktorý spadajú takpovediac podo mňa. Stratené dušičky, čo svetu neponúknu jedinej zmysluplnej myšlienky, originálneho nápadu či slova.
A keď sme pri tých amerických seriáloch - ja tiež nevychádzam z úžasu. Čo tam tí narobia rozruchu a zbytočných polievok okolo ničoho. Škoda slov.

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. září 2015 v 17:41 | Reagovat

No...popravdě, někdy tím nejspíš trpím, ale vím, že to není správně. Jenomže ten opak je pro jedince ještě horší, protože ho deprimuje, že nemůže být jako ostatní. Ale máš pravdu, nic by se nemělo přehánět, a štve mě dnešní snaha hrát si na to, jak jsou lidé jiní. Vždyť ani neví, co to všechno obnáší...

9 WTF WTF | 4. března 2016 v 21:41 | Reagovat

Máš pravdu, ale bohužel jsi měla asi velké štěstí na kolektiv na gymplu, protože u nás to dělení na grupy bylo i tam. Sice z toho nevznikala žádná zásadní šikana, ale bylo tam hodně pomlouvání za zády a celkově ne moc hezká atmosféra. A bohužel se dětinské chování vyskytuje i u velké části dospělých.
Ta namyšlenost mnoha "jiných" lidí je fakt častý jev. Je dost ubohé, jak sami sobě nalhávají, že ostatním vadí jejich zvláštní oblečení, nebo záliby, místo aby se zamysleli nad tím, že neustále ryjou do těch "normálních" jak jsou nudní a blbí apod. a že to je ten pravý důvod, proč je nikdo nemá rád.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel