22. Kapitola: Hyeny a jejich oběti

20. srpna 2013 v 19:28 | Annie

Nejdříve jsem chtěla napsat, že si moc cením všech komentářů, které dostanu, protože mě to povzbuzuje v psaní. Stačí i to hodnocení, vážně. Takže... díky moc (◕‿◕✿)


Vydírání. Vyhrožování. A ten krutý úsměv. Trvalo jí hodně dlouho, než se nad tím lidé přestali smát, a v jejich očích se objevily známky strachu. Ale musela se to naučit. Její jméno přeci jen bylo Lanata Hadriana Marcella Graccus... a její otec nepřijímal neúspěch.
"Tady to máte," podala Meenovi plný měšec zlaťáků, a musela se ubránit dalšímu úsměvu. Už takhle si připadala jako monstrum, stejně jako zpátky v Impériu. Nemusela si tak vlastně ani připadat, když monstrem stále byla. Došlo jí to v okamžik, kdy odcházela z obchodu zlomeného pana Moora a uvědomila si, že celou tuhle odpornost si náramně užila. Došlo jí to v okamžik, kdy viděla tváře svých společníků. A také jí došlo, že jí celé tohle narámně chybělo.
Meen si měšec nejdříve potěžkal, a uznale přikývl. Pak ho hodil nejbližšímu zloději, a řekl: "Dobrá práce."
Lanata pokrčila rameny, a odsekla: "Tak co bude teď? Pomůžete nám?"
Meen se zamračil, a řekl: "Ano. Pokud se stane něco divného, něco, v čem by mohla mít co do činění magie... informujeme vás jako první." Neptal se, proč. Neptal se, čeho tím jako chtějí dosáhnout. Neptal se, co jsou vlastně vůbec zač. Opravdový profesionál.
"Prozatím se rozejdeme," řekl však. "Myslím, že už máme jedno vodítko, pokusíme se vás ale informovat, až toho budeme vědět víc."
"Samozřejmě," přitakala Lanata, v tu chvíli ale všichni uslyšeli jisté... zvuky. Kailyn s Cyrionem si toho popravdě oba všimli trochu dříve, Kailyn díky svým zostřeným smyslům a Cyrion díky dlouholetým zkušenostem, ale nikdo z nich nic neřekl, obávajíc se toho, že by něco před těmi zloději zakřikli. Ale teď se prokázalo, že opravdu něco slyšeli, že ty zvuky opravdu byly pravdivé, protože se zničehonic překvapeně otočili všichni. Byl to klapot bot několika lidí, a tiché, avšak přísné hlasy. Lanatě došlo, o koho se jedná hned o vteřinu později, a mírně díky tomuto seznání zbledla. Kdo jiný by to přeci jen takhle v noci mohl být? Zloději stojí hned vedle nich. Navíc, zloději takhle hlasitě nedupou.
Musí to být městská hlídka. A k jejich zděšení mířila přímo k nim.
Meen a jeho společníci to zřejmě pochopili taky, protože Bean vykřikl: "Ksakru! Co teď?"
"Už není čas utéct," kousl se do rtu Sawney.
"To jsou stráže?!" vydechl překvapeně Dalaran, stále trošku mimo, vysloužíce si tím rozzuřené pohledy všech zlodějů. To už ale všichni z nich blížící se stráže spatřili.
Nebylo pochyb. Tohle nebyla jen nějaká náhodná patrola nebo procházka po městě - tahle jednotka mířila přímo za nimi, a to za účelem mluvit s nimi, a...
... a ksakru. Vedla je Joan Moorová, dcera obchodníka, kterého právě okradli.
"Okradli mého otce o celý dnešní výdělek, pane!" uslyšeli její dívčí hlas. "On tak tvrdě pracoval, víte? Tohle... tohle není spravedlivé!"
"Samozřejmě, že ne, slečno," přitakal muž. "Od toho jsme tu my, abychom někoho jako jsou tihle zloději zastavili. Tak, a pokud víme, scházejí se právě tady. Pomůžete nám určit jejich totožnost, ano?"
"S-samozřejmě."
"Sawney, Beane, až budou blízko, dostaňte se k nim zezadu a podřízněte jim krky," procedil mezi zuby v ten okamžik Meen. "Já budu-"
"Ne, počkejte!" zadržela je rychle Lanata. "T-to zvládnu. Nechte to být, ano? Žádná krev. Já to s nimi vyřídím."
"Lanato!" vyhrkl zděšeně Cyrion, bardka mu ale věnovala pouze letmý pohled a hned se zase otočila k Meenovi: "Nechte mě to zkusit, ano?"
"Jestli to nezvládneš, dojde k otevřenému boji a všechny nás povraždí," odsekl vztekle Sawney, to ale jeden ze stráží zakřičel: "Pane, myslím, že jsem slyšel nějaké hlasy!"
"Meene!" zadívala se bardka na zloděje naléhavě, a muž jí svýma ledovýma očima pohled opětoval. Pak si pouze promnul čelo a procedil mezi zuby: "Ale jestli to nezabere, tak..."
"Tady jsou! Už je vidím!" zakřičel v tu chvíli jeden ze stráží, a zničehonic se ony siluety rozběhly k nim. Všichni couvli o krok dozadu, ale dříve, než to stihli udělat, už před nimi stála skupina šesti stráží s vytasenými meči a znakem krále na zádech. Jakmile je doběhla i Joan, její zorničky se vztekem rozšířily a udýchaně vyhrkla: "To je ona! To tahle bardka ukradla mýmu tátovi peníze!" Stráže jí věnovali pouze letmý pohled, a pak se otočili zpět ke skupince.
"Je tak divný, když to není mířený na nás," procedil vzadu mezi zuby Sawney, hned usazený Beanem: "Jen si chvilku počkej, za chvilku to přijde."
"Ach, samozřejmě," řekl zničehonic jeden ze stráží, a vystoupil krok dopředu. Vypadalo to, že je to vůdce jejich patroly, vzhledem k jeho rudému plášti. "Kdo jiný než Meen by za tohle mohl? Mělo mě to napadnout."
"Dobrý pokus, ale já tam nebyl a vy to velmi dobře víte," odsekl Meen, strážník ho ale velmi rychle usadil: "To ale není to, co nám tady mladá slečna Joan sdělila, Meene. Podle ní jsi se snažil od jejího otce dostat peníze už týdny, a nakonec jsi poslal tady tu malou skupinku, aby tu práci udělala za tebe."
"Tady mladá slečna Joan si může říkat co chce, ale tam nebyl."
"Víte, pánové," spustila v tu chvíli konečně Lanata. "Tady Joan se asi musela trochu splést. Nu což, stává se." Pak ze své kapsy vytáhla několik zlaťáků, a usmála se: "Co říkáte, vynahradí vám toto zlato váš ztracený čas?"
Stráže si v tu chvíli vyměnili překvapené pohledy. Joan se poněkud posměšně usmála, čekajíc, že něco takového přece nemůže zabrat, to ale nečekala, co vůdce patroly řekne hned na to: "Nu... to je od vás velmi milé. A máte pravdu, vlastně je to slovo téhle slečny proti tomu vašemu... nemůžeme tu nic dokázat. Hmm. Je nám líto, že jsme vás obtěžovali."
"Cože?!" vyhrkla překvapeně Joan, celá bledá. "T-to přece nemůžete udělat! Ch-chci říct... podívejte se na ně! Oni to udělali! Oni za to můžou!"
"No tak, uklidněte se, slečno," pokusil se jí uklidnit jeden ze stráží, to ale Joan vyhrkla: "Fajn! Víte co?! Taky vám zaplatím, jo, to udělám! A to jen aby tyhle zrůdy konečně došly spravedlnosti!" Okamžitě šáhla do kapsy, lovíc peníze. Celá skupinka na ten okamžik zděšeně ztuhla.
Když ale Joan ruku ze své kapsy vytáhla, vytáhla pouze pár grošů, což dohromady nedávalo ani čtvrtinu toho, co Lanata strážcům zaplatila (ano, dala jim své vlastní peníze, jak hloupé, ksakru). Zděšeně se na svůj úlovek dívala. Pak se jí tvář zkřivila vztekem tak, že se div nerozplakala.
Stráže si znovu vyměnili pohledy, a pak vůdce patroly mladou dívku konejšivě chytil za rameno: "Nu, to by stačilo, slečno. Co říkáte na to, že bychom vás doprovodili domů? Tyhle ulice přeci jen bývají v noci nebezpečné, že?"
"Ale... ale..."
"Děkuji vám, pánové!" neodopustila si Lanata. "Doufám, že se vám podaří chytit ty opravdové zločince!" Joan jí věnovala pouze vzteklý pohled, to už jí ale stráže začali odvádět pryč, se svými meči zpátky v pochvách. Za malou chvíli zmizeli za rohem. Hluk ustal, a ulici opět zaplavil noční klid a ticho.
"Páni," ozval se až o chvíli později třetí ze zlodějů. "Díky, že si nás z toho vytáhla. To bylo fakt dobrý."
Lanata se však ke zlodějům s naprosto chladným pohledem otočila, a procedila mezi zuby: "Jo. To bylo hodně dobrý. Teď už se ale bohužel nejedná o vyrovnaný obchod, víte, pánové? Teď mi dlužíte."
"Co si to dovo-" spustil okamžitě Sawney, Meen ho ale umlčel: "Jo. To máš pravdu."
Lanata ho ještě chvíli probodávala svým pohledem, to Meen ale dodal: "Pokusíme se být obzvlášť rychlí a důslední. Ty informace vám seženeme. Ale..."
"Ale?" nadzdvihla Lanata obočí, a Meen okamžitě pokračoval: "Ty jsi hodně talentovaná, děvče. Nepřemýšlela jsi někdy o-"
"Ne. Nic takového mi ani nenabízejte," utnula ho okamžitě bardka. Meen pouze pokrčil rameny. Pak pokývl na své společníky, aby se vytratili, a všichni beze slova začali kráčet pryč.
Lanata, Cyrion, Kailyn i Dalaran se za nimi pouze beze slova dívali. Bardka uvnitř sebe cítila vzrůstat pocit, který už dlouho nezažila, a který by nejraději hned zase někam pohřbila a nechala ho tam zakopaný do konce věků.
Sebeopovržení.
Nemůže utéct sama před sebou. Nemůže utéct před tím, že se naučila jak být lovcem, ne obětí, že se naučila být krutou a nelítostnou, že se naučila být hyenou. Snažila se o to celý svůj život, ale nikdy se jí to nepovedlo.
Její jméno přeci jen bylo Lanata Hadriana Marcella Graccus, a její otec nepřijímal neúspěch. Celý svůj život ho zklamávala, ať už svým rozhodnutím stát se bardkou, vystudovat akademii nebo odmítnutím několika manželstvích, které jí nabídl.
Ne, nepocházela z ulice. Ne, nenarodila se do špíny a chudoby. Ne, nevyjednávala vždy se zloději. Ale všichni byli stejní. Všichni byli a stále jsou stejný, vždy a všude. Nezáleželo na tom, kam jste se narodili; všude je to stejné. Všichni jsme přeci lidi, že?
Ona, jako dcera jednoho z nejbohatějších a nejvýznaměnějších archónů Impéria, musela být v tomto umění stejně zdatná jako kterýkoliv jiný zločinec a vyděrač. Jak se liší šlechtici od spodiny? Jak se liší vyšší společenské vrstvy od těch nižších? Všichni jsou stejně zkažení, všichni jsou stejně nechutní, všichni jsou stejná krvelačná zvířata; šlechtici to umějí jen lépe schovávat za svými pěknými slovy.
V den, kdy se narodila, zemřela její matka. Při porodu. Její otec to jí, Lanatě, to nikdy neodpustil, a proto si často připadala, že tento svět je peklo. Všechno, čím si kdy v Impériu prošla, co se musela naučit, co musela dělat, co musela prožívat - všechno to bylo pouhopouhé peklo.
Byla šťastná, když odešla. Ale jak se říká, od své minulosti nikdy neutečete. Jakmile se naučíte mluvit s hyenami, hyeny si vás vždycky najdou, ať se schováte kamkoliv.
A ona se dokonce ve skutečnosti ani tak moc neschovávala. A její otec to velmi dobře věděl.
Avšak jediné rozhodnutí, které ho kdy doopravdy potěšilo, bylo to, že se rozhodla dělat špionku, zvěda a špeha pro Impérium.
Přeci jenom, ona je velmi dobrá v předstírání toho, že je jen obyčejná, stále hloupě usmívající se bardka.

Byla temná noc. Měsíc mírně osvětloval krajinu, ale to bylo všechno - že by se dalo vidět dál než na krok, to by se říci nedalo. Ospalí stráže v této malé, pohraniční vesničce hleděli na krajinu zahalenou do roušky tmy, a hlasitě zívali. Žádný z nich nespal, ale jejich pozornost byla tak vetchá, že by kolem nich proklouzli i rytíři na obrněných koních. Měla to být další z těch dlouhých nocí, kdy oni museli stát na stráži a zírat do tmy, zatímco jejich přátelé vesele popíjeli v hospodě či dováděli se svými manželkami. Celkově byla toto nevděčná práce a každý to věděl.
Co je tohle za spravedlnost? Jeden ze stráží, který o tomto tak naštvaně přemýšlel, se poškrábal za uchem a povzdechl si.
V tu chvíli mu někdo podřízl hrdlo a on padl mrtvý k zemi.
"Cedriku?" zeptal se opatrně další ze stráží, překvapen jakýmsi bublavým zvukem, který se směrem od jeho přítele ozval, to už ale i jemu někdo sevřel hrdlo a jedním pohybem ukončil jeho život.
Tím padla defenzíva východní brány ospalé vesničky jménem Movenpick, hraničního bodu mezi Drachelnarem a Lonareou.
Drachelnar už odjakživa dělal Lonaree problémy. Už svou rozlohou a počtem obyvatel Lonareu překonával, ale fakt, že Lonarea měla mnohem silnější, pokročilejší vojsko a vyspělejší kulturu dělal tyto země rovnocenné. Možná kvůli tomu Drachelnar s touto zemí neustále vyvolával konflikty. Faktem bylo a bude, že Lonarea měla ty nejhorší sousedy, které si kdy mohla přát, a to právě Drachelnarské království a nikoho jiného než Rhodarnejské Impérium.
Avšak tito vrazi, jakkoliv moc by si to samotný král Lonarejský přál, nepocházeli z Impéria... nýbrž právě ze země ledu a bouří, z království Drachelnarského.
"Pokračujeme," řekl tiše jeden z infiltrátorů, a jeho společník přikývl. Tak znovu zmizeli v roušce temnoty. A jejich úkol nebyl žádný jiný, než převzít tuto vesnici a směřovat útok hlouběji do pohraničí.
Proč tak najednou? Co se to děje? Proč se Drachelnar rozhodl zaútočit? Co je tak vyprovokovalo? Bylo to tisíce otázek, které si Lonarea mohla následující dny pokládat, ale nic z toho se nestalo. Nikdo se nikdy nedozvěděl, o koho doopravdy šlo.
Nikdo nezjistil pravdu, dokud nebylo příliš pozdě.
Ve vesnici se vynořilo se zničehonic vynořilo více Drachelnarských vojáků. Na sobě avšak neměli své uniformy, které by označily, o koho se doopravdy jedná. Měli na sobě pouze cáry a hadry, které na sobě normálně nosí banditi a lupiči. Byla to velmi slabá zbroj, kterou by prorazil i ten nejtupější meč, noční útok byl však přesto něco, co Movenpick absolutně nečekal, a proto se žádná bitva nekonala - byl to pouhopouhý, jednoduchý masakr.
Dva vrazi, kteří útok započali, pokračovali hlouběji do vesnice, nevšímajíc si umírajících vesničanů všude kolem nich. Už se nemuseli skrývat, jako prvních pár okamžiků, protože ve vesnici okamžitě nastal chaos - lidé, snažíc si zachránit své životy, utíkali sem a tam, panikařili, a proto bylo snadné zabít je stejně snadno, jako oni každým dnem poráželi svá domácí zvířata. Zbývalo už jen celou zkázu zapečetit... a zabít předáka vesnice.
V tu chvíli ovšem nastal problém. Přímo za nimi se objevilo deset ozbrojených vesničanů s odhodlanými, krvelačnými výrazy, držíce kopí a meče. Okamžitě na ně s obrovskou vervou zaútočili. Byla to vesnická milice, opravdu rychle vyburcovaná, a ačkoliv byla proti Drachelnarské armádě bezmocná, dva asasíni proti ní v jinak opuštěné radnici neměli šanci. Aspoň to tak vypadalo, než se objevil on.
Ti sedláci ani nestihli pohlédnout na to, co je zabilo. Všechno se to stalo téměř jako mrknutím oka. Pohyboval se kolem jako motýl, mrštně a rychle, a dřív, než jste na něj stačili pohlédnout, už byl zase někde jinde. Jeho konstituce tomu absolutně neodpovídala - ten muž byl samý sval a byl naprosto obrovský, a přesto se tu pohyboval obratněji než kdokoliv z nich. Během několika vteřin ukončil životy všech těch ubohých farmářů, a poslal je shnít k zemi. Když se konečně zastavil a zůstal vzpříměně stát, na zemi ležely pouze jejich mrtvoly. To se jejich zrak střetl s těch jejich, a jejich zachránce pouze svým hlubokým hlasem pronesl: "Tak jděte. Dokončete svůj úkol."
Vrazi si pouze vyměnili pohled, a děkovně přikývli. Jejich zachránce se otočil a vydal se pryč. Předpokládal, že už se ti dva muži rozběhli do horních pater, kde se schovával předák vesnice. Předpokládal, že se rozběhli splnit svůj úkol, stejně jako on právě vyrazil splnit ten svůj - což znamenalo rychle odsud vypadnout a vydat se do Královy državy. Jeho úkol byl samozřejmě nejsložitější... ale také ten nejfatálnější a nejdůležitější. Měl uškodit celé Lonaree a nenávratně ji zničit.
"Ale nezapomeň ty dokončit svůj," ozvalo se však za ním k jeho překvapení ještě. "Exorcisto."
 


Komentáře

1 Lilana Lilana | Web | 25. srpna 2013 v 20:47 | Reagovat

Ahoj na blogu uvedenom visie prebieha Otaku Skuska to je sutaz  kde plnis misie dakujem za moznu ucast. :-P ;-)

2 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 27. srpna 2013 v 19:03 | Reagovat

Týjo, týjo, týjo o.O ,doslova sem hltala každý kousek věty, můžu říct ,že už dlouho sem hledala ,nějaký blog,kde by autorka psala tak skvělé povídky,samozřejmě si musím přečíst kapitoli předtím,ale navnadila si mě :-) :-D

3 Annie Annie | Web | 2. září 2013 v 17:03 | Reagovat

[2]: Děkuju ^^. Pokud se pustíš do celého příběhu, budu jen ráda :-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel