21. Kapitola: Druhá strana umělce

17. srpna 2013 v 10:39 | Annie

Kdo v této kapitole odhalí referenci na Shingeki no Kyojin (Attack On Titan) a Atlas mraků, dostává bludišťáka.



"Zdravím. Já jsem Kailyn," pozdravila rusovlasá, mladá dívka, asi tak v jeho věku, a nepřítomně se na něj usmála. Pak odvrátila hlavu a začala se bavit s někým zlodějem, on jí ale stále pozoroval a nemohl z ní odtrhnout oči. Její zářivé zelené oči, její stále upřímný úsměv... nebyla v tom ani špetka něčeho zlomeného, něčeho ztraceného, co měli jinak všichni přítomní zloději ve svých tvářích. Stejně jako on.
Jmenoval se Dalaran Arroway. Nikdy nebyl něčím speciálním, nikdy nebyl někým, kdo by vynikal. Byl sirotek, ale podle všeho vlastnil magické nadání, a proto skončil na Univerzitě. Odtamtud ale utekl - tedy spíše podplatil jednoho z kreslířů, aby nechal jednoho večera před Zkouškami otevřené dveře. Nemohl to tam totiž snést - ten, kdo tvrdil, že má magické nadání, byl naprostý pitomec a hlupák, protože on na Univerzitě jednoduše trpěl. Dokázal udělat možná tak ta nejprimitivnější kouzla, ale ani ta mu pořádně nešla. Nedokázal ani vycítit magii a identifikovat ji jako každý jiný magja - celkově se pro to prostě nenarodil. Těch deset let strávených tam byla jedna velká chyba, a třebaže je pravdou, že kdyby se tam neoctl, zemřel by někde na ulici jako vyhladovělý sirotek, ale takhle... takhle měl prostě zničený život. Musel utéct z Královy državy, protože s jeho talentem se rychle dostal do potíží s každým místním gaunerem a zlodějem, a i ve všech jiných městech prohrával v kostkách, utrácel své peníze a končil válející se ve svých zvratcích na ulicích. Už si na tento hnusný život zvykl, ale někdy... někdy spatřil rodiny se svými dětmi a ty šťastné tváře a ty úsměvy, a pak mu došlo, že je mu stejně jako těm dětem, stejně jako nejnovějším magjům vycházejícím z Univerzity... stejně jako této dívce.
Proč se někdo jako ona přátelil se zloději, spodinou, která už neměla, kam jinam jít? Proč se k nim vůbec tak měla?
To samé si myslel právě teď. Spolu kráčeli temnými ulicemi Monety, ponořenými do roušky noci, a mířili ke kanálům, kde obvykle zloději přebývali, a Kailyn šla přímo před ním. Stále vypadala jako nějaké zjevení, jako nějaký přelud, protože někdo jako ona se přeci nemůže zničehonic objevit na místě, ze kterého před takovou dobou odešla, někdo jako ona se ani nesmí vrátit k takovémuto nízkému životu. Dalaran sám si přiznal, že vypadá jinak, že už nevypadá tak naivně a nevinně, ale přesto... přesto to byla stále Kailyn. Ta zrzavá dívka mu byla už od začátku sympatická, i když přirozeně pochyboval, že by ona o něm kdy smýšlela stejně.
Ale... ale teď ho zachránila před těma dvěma tupci, a i když je to přivedlo do ještě větších potíží... pamatovala si ho. Pamatovala si, že to byl Dalaran Arroway, a že spolu udělali tu jednu práci pro zloděje. Pamatovala si, že byl kreslířem, pamatovala si, že existoval... Dalaran sklopil hlavu, a promnul si čelo. Takovéto myšlenky stejně ničem, že, Dalarane? Akorát nechávají vzplanout nějaké chabé, pitomé naděje, které se nikdy nesplní.
"Jak je to ještě daleko?" ozvala se vepředu Lanata. Dalaran mlčel, a až po chvíli mu došlo, že ona bardka mluví na něj, a proto okamžitě vydechl: "U-už jen kousek. Je to v rohu týhle ulice, za chvíli to uvidíte."
Pak opět nastalo ticho. Noční Moneta byla snad ještě děsivější než Moneta denní - ulice sice nebyly přeplněné lidmi a nebyl slyšet křik na každém kroku, ale to zlověstné ticho každému ihned přivodilo husí kůži. Dalaran se cítil jakž takž v bezpečí, když věděl, že ten elf se svým obrovským lukem jde přímo za ním, to ho ale zničehonic předběhl a stanul po boku oné bardky, začínajíc s ní o něčem rozmlouvat. V tu chvíli Dalaran konečně plně ucítil nechutně studené pařáty strachu. Tiše polkl, pokoušejíc se zahnat knedlík, který se mu objevil v krku, ale samozřejmě to ničemu nepomohlo. To jediné, co mu v tuto chvíli mohlo pomoct, bylo mluvení. Ano, musel si s někým promluvit, a stejně má na Kailyn hodně otázek... že... takže by mohl zkusit...
"Hej, Kailyn," zašeptal, okamžitě si získávajíc dívčinu pozornost. Zrzavá dívka se otočila, a upřela na něj své zelené oči, čekajíc, co po ní chce. Zpomalila krok, dokud nestála vedle něho, a až teď Dalarana napadlo, že by se raději potýkal se svým strachem z noční Monety než s konverzací s touto dívkou, protože v ten okamžik absolutně nevěděl, co má říct.
"Jen... jen jsem se chtěl zeptat... víš co..."
"Hm?"
"No... co tady děláš. Jak ses sem dostala, chci říct. Tedy! Eh... prostě... proč jsi sem přišla?"
Kailyn měla celou dobu lehce nadzdvižené obočí, pak ale jakoby ztuhla, a odvrátila hlavu. Dalaran okamžitě pocítil, že se na to neměl ptát a že tahle otázka je jakési tabu, to ale Kailyn odpověděla: "Promiň, Dalarane, ale to ti nemůžu říct. S trochou štěstí tu vyřídím to, co potřebuju, ale zase odejdu. Jenom potřebuju najít nějakého kreslíře, prozatím, to je všechno."
Dalaran se na krátký okamžik cítil opravdu hluboce uražen, pak ho ale pouze zahalila deprese, ostatně jako vždycky, když někdo proboural jeho lživé zdi, že je opravdu skutečným magjou, a těžce si povzdechl. "Já... nevím. Možná bych se mohl po nějakém podívat, ale nic ti neslibuju, Kailyn. Nejsem tu zrovna oblíbený."
"To jsem si všimla," odtušila Kailyn a Dalaran znovu pocítil to bolestné píchnutí v hrudníku. Zrzavá dívka ale pokračovala: "Každopádně, přemýšlela jsem, že bys nám i ty mohl pomoct, Dalarane. Chci říct, nepotřebuju nic náročného, žádná kouzla, jen někoho, kdo je... ehm... schopen vycítit magii."
Dalaran v ten okamžik ztuhl, a už už vyhrkl, že pomalu nedokáže ani to, ale nakonec místo toho řekl: "Jo... jo, myslím, že to bych ti mohl pomoct, Kailyn." Zrzavá dívka se na něj překvapeně podívala, a pak se usmála. "To by od tebe bylo moc milé, Dalarane."
Mladý kreslíř na to nic neodpověděl. Jenom přikývl, a odvrátil hlavu. Uvědomuješ si, že jsi jí právě lhal, Dalarane? Ty to nedovedeš. Ty to nedokážeš. Jsi stejně ubohá nahrážka magjy, stejně jako jsi ubohá nahrážka zloděje. Jsi úplně zbytečný.
Dalaran okamžitě tyto hlasy šeptající mu v hlavě potlačil, a snažil se soustředit na to, že jdou, že je noc, že má strach a že je všechno jako vždycky. Pořád ho užíralo, co tu Kailyn ksakru dělá, pořád nechápal, co s ní dělá ten elf a bardka, ale potlačil ty otázky v sobě, protože si nebyl jistý, jestli je v tento okamžik schopen ze sebe vyloudit normální zvuk.
Mezitím mezi Cyrionem a Lanatou probíhala náruživá, avšak stále velmi tichá debata.
"Co si představuješ, že děláš, Lanato?" zeptal se jí elf a věnoval jí poměrně vzteklý pohled. Bardka pouze nadzdvihla obočí a řekla: "Jak to vypadá, Cyrione? Že si jdu koupit koblihy?"
"Přestaň žertovat," odsekl však Cyrion a pokračoval. "Nevím, na co si tu hraješ, ale Lanato, ty nejsi žádná zlodějka a už vůbec s těmi lidmi neumíš vyjednávat, a proto nechápu, proč se tak zničehonic ujímáš vedení."
"Já se neujímám vedení!" odtušila Lanata. "Jen dělám to, co nikdo z vás nedokáže. Chci říct, s těmihle lidmi umím mluvit."
"Och, vážně?"
"Ano. A ty máš zrovna co říkat, elfe běhající po lukách a sbírající kytičky. Nikdy jsi ani ve skutečném městě nebyl, nemůžeš vědět ani ň o tom, jak to tu chodí!"
V tomhle měla pravdu. Cyrionovi stále připadalo, že se všechny ty zdi kolem nich přibližují, že za každým rohem někdo čeká s vytasenou dýkou a že jim co nevidět dojde vzduch a udusí se tu, ale snažil se chovat normálně, snažil se nevyšilovat, a hlavně se na sebe snažil neupoutat pozornost. Pokud mu něco v tento moment bylo absolutně proti srsti, bylo to to, že se sami od sebe jdou střetnou s nějakým zlodějským esem, které by je mohlo všechny zabít během mrknutí oka a ještě je okrást o všechny jejich peníze a cennost.
Samozřejmě, tato Cyrionova představa byla trochu přehnaná, ale nebudeme mu to brát.
"Stejně, nechápu, kde by ses mohla zrovna ty naučit mluvit s kriminálními živly," dovolil si Cyrion utrousit poslední poznámku. Lanata si pouze povzdechla, a odvětila: "To se nenaučíš, Cyrione. To je dlouhodobá zkušenost."
V ten okamžik ale na Cyriona někdo skočil se zdviženým nožem.
Trvalo to jenom sekundu. Cyrionovy reflexy ale už byly tak vycvičené, že jim nezáleželo na tom, jestli se mladý elf právě nacházel ve městě, nebo v rozlehlé krajině, a proto elf okamžitě zareagoval a zachytil útočníkovu ruku dříve, než by ho s ní bodl do oka. Lanata uskočila o pár kroků dozadu, a Cyrion také uslyšel Kailynin výkřik, v tu chvíli se mu ale mysl zaplnila pouhým jedním instinktem, a to přežít, přežít, přežít. Proto jednoduše jedním chmatem protočil útočníkovu ruku za hlasitého křupnutí, které značilo, že je jeho ruka zlomená, a skopl ho na zem. Pak rychlým pohybem hmátl po svém vlastním luku a po šípu, to už ale mezi ně skočil Dalaran, kříčíc: "Počkejte, nechte toho! Počkejte!"
"Uhni mi z cesty, magjo!" vykřikl okamžitě onen útočník. "Tenhle špinavej elf si myslí, že-"
"U všech bohů, Sawney, přestaň!" vykřikl v tu chvíli znovu Dalaran, a v tu chvíli Cyrion ucítil, že už tu rozhodně nejsou sami. Kolem nich se objevily další tři mužské siluety, všechny z nich zřejmě držely zbraň. Dalaran měl zdvižené ruce a s odevzdaným pohledem na ně hleděl, Cyrion měl svou ruku stále položenou na svém luku a byl připraven okamžitě vystřelit, když v tom bardka vykřikla: "Ale, ale, to by stačilo, ne, přátelé? Nepřišli jsme se tu navzájem pozabíjet jako nějaká zvěř, ale pohovořit spolu jako lidé. Cyrion se vám omluví za tento malý incident, a všechno bude v pořádku, že?"
Cyrion se na ní nevěřícně zadíval a ústy naznačil Ale to on zaútočil na mě, bardka ale jen zakroutila očima a hlavou pokývla kupředu. Cyrion tedy potlačit hlasité povzdechnutí a podrážděně ze sebe vysoukal: "Jo. Tedy, ehm, chci říct, omlouvám se."
V tu chvíli ony tři siluety konečně vyšly ze stínu a stanuly přímo před nimi.
Byli to muži, to bylo jasné, a vypadalo to, že jeden z nich je elf. Všichni měli kápě zatažené hluboko do tváře, a všichni z nich měli v rukou nůž, přičemž na opascích měli připnuté další dva. Cyrion ustoupil o kousek dozadu, aby získal jakousi taktickou výhodu, to ho ale okamžitě probodl pohled jednoho z kriminálníků a proto dokázal pouze hlasitě polknout. Muž, kterému zlomil ruku, hlasitě zaskuhral, a zvedl se, stále si křečovitě držíc svůj loket. Poté se odbelhal ke svým kumpánům a věnoval Cyrionovi nenávistný pohled. To už ale jeden z oněch mužů spustil svým hlubokým hlasem: "Dalarane. Co jsi to sem přivedl za pakáž?" Cyrion se letmo podíval na mladého kreslíře, který se celý potil a nervózně pozoroval onu osobu. V tu chvíli mu došlo, že zřejmě tohle bude ten Meen, o kterém se tolik mluvilo, že zřejmě tohle bude ten Meen, se kterým se tu měli setkat, že zřejmě tohle bude ten Meen, který velí zlodějům, který je místní eso banditů a který-
"Promiňte, Meene... jen jsem myslel-"
"Kdykoliv, když ty myslíš, něco se posere," odplivl si onen zmiňovaný Sawney, a konečně odvrátil od Cyriona svůj pohled. "Měli bychom vás všechny zabít."
"Ty mrtvoly pak upoutají pozornost, ty tupohlavče," usadil ho však okamžitě Meen. "Někdy zapomínáš, že nejsme jen nějací příživníci, ale zloději. A zloději kradou, ne zabíjejí."
Tato slova všechny trochu zaskočila - Cyrionovi se v očích objevilo překvapení, Kailyn s sebou mírně otřásla a Lanata lehce nadzvihla obočí, Dalaran ale nehnul ani brvou, a nervózně spustil: "Meene, musím... musím Vám... ehm..."
"Tady Dalaran se vám jenom chce omluvit," spustila však k překvapení všech bardka, čímž zloděje na kratičký okamžik dokonale vykolejila. Dalaran jí věnoval poněkud vyděšený pohled, Lanata ale pokračovala: "V hospodě jsme trochu využili vaše jméno, abychom se vyhnuli jistým potížím. Víte, jak to chodí."
"Ne, nevím," odsekl však chladně Meen. "A moje jméno si nikdo do huby brát nebude, a už vůbec ne Dalaran."
"Tak jsem to nemyslela, on-"
"Já vím, co jsi chtěla říct. Ochránil se mým jménem jakoby to byla maminčina zástěra, za kterou se může v případě nouze schovat. O všem vím. Ti dva, které od sebe odehnal, už mi to řekli," řekl Meen, a Dalaran cítil, jak mu naskakuje husí kůže. To ale vůdce banditů pokračoval: "Problém je, že já nejsem žádný jeho přítel. Dalaran by se měl naučit, že když prohraje, tak musí zaplatit. A že když bere něco jako moje jméno na lehkou váhu-"
"T-to nebyl on, kdo řekl, že nás chránite, pane," ozvalo se však zezadu. "To jsem byla já." Kailyn.
Všechny zraky se rázem upřely na ní, jakoby řekla něco zakázaného, jakoby se zachovala jako absolutní hlupačka, jakoby se je právě všechny pokusila zabít dřevěným mečem. Dalaran jediný jí věnoval jakýsi děkovný pohled, to se ale v ten okamžik v Meenově tváři objevil absolutní údiv. "Kailyn? Kailyn, jsi to ty?"
"Ano, Meene," odvětila poněkud váhavě Kailyn, ale přesto se usmála. "Ráda Vás zase vidím."
V tu chvíli mezi nimi nastalo dlouhé, tíživé ticho. Nevypadalo to, že by se ho někdo chystal prolomit, až jeden z oněch zlodějů, který do té doby mlčel, procedil mezi zuby: "Kailyn, he? Kdo si myslíš, že jsi, holčičko? Připadá ti snad, že jsme tvoji kamarádi, nebo co?"
"Beane, sklapni," umlčel ho poslední ze zlodějů, to ale Meen promluvil: "Myslel jsem si, že jsi se spolu se svým otcem odstěhovala, Kailyn."
"To také ano. Ale dnes navečer jsem přicestovala zpět do Monety."
"Proč?"
"To je... to je moje věc."
"Tak její věc!" uchechtl se znovu Bean. "Podívej, holka, nic tady není tvoje věc, pokud máme my co-"
"Vážně, Beane," umlčel ho tentokrát samotný Meen. "Laskavě sklapni." Tentokrát zloděj definitivně zavřel pusu a vypadal, že jí zase dlouho neotevře, jelikož mírně zrudl. Stará Kailyn by normálně právě teď dostala pocit zadostiučení, ale exorcistka Kailyn se pouze více zamračila, a stále zůstávala ve střehu.
To se jí Meen zeptal: "Kde je tvůj otec, Kailyn?"
Zrzavé dívce už tato otázka lezla krkem - kde je tvůj otec, Kailyn, kde je, no kde je? Všem těm hlasům musí odpovídat stejně, všem jí musí říct pravdu, a vždycky jí to bodne u srdce, vždycky jí to uvnitř zabolí, ale navenek vypadá tak chladně, tak nepřístupně. Aspoň si to myslela.
Přesto dala Meenovi stejnou odpověď, jako všem ostatním, kteří se kdy na tuto ohavnou otázku ptali, a to: "Je mrtvý."
Meen nepohnul ani brvou. Pouze přikývl a zamyšleně sklopil hlavu. Opět mezi nimi nastalo ne zrovna příjemné ticho, které mělo rozhodnout, jestli odsud odejdou živí, nebo mrtví (nebo tedy alespoň hodně polámaní), když v tom Meen konečně zvedl hlavu a promluvil: "Dobrá. Nechám vás s tím odejít, a zapomenu na to. Kvůli starým časům."
Dalaran si v tu chvíli hlasitě oddechl a promnul si tváře, Cyrion odtáhl svou ruku od svého luku a uvolnil své k boji připravené tělo, a Kailyn se poněkud nervózně usmála. Všechno bylo přeci v pořádku, že? Vypadalo to, že odsud živí a zdraví odejdou. Problémem bylo, že to tak vypadalo, a že i jen to si mysleli jen na pár krátkých, od boha získaných vteřin. Lanata, stále zde nekončíc, se totiž rozhodla to celé zkazit a promluvila: "Vlastně bychom měli ještě takovou... prosbu, pokud dovolíte."
Meen se na ni zadíval svýma šedýma, ledovýma očima, a Lanata mu celkem pohodově pohled opětovala. Cyrionova ruka opět sklouzla k jeho zbrani, Dalaran celý ztuhl a Kailyn zbledla do barvy sněhu. Atmosféra kolem nich zhoustla, a napětí levitující ve vzduchu by se daleko krájet. To bardka ale pokračovala: "Přišli jsme sem pomoci Kailyn s jistým... problémem."
"... a to jakým?" nadzdvihl Meen obočí - těžko říci, jestli zvědavě, nebo pobaveně. Kailyn tiše polkla, a přála si, aby se jen mohla propadnout do země a umřít.
"No... nedělo se tu poslední dobou něco... divného? Něco, co by indikovalo nějakou zakázanou, divokou magii? Nějaké požáry... povodně... vraždy..."
V tu chvíli si všichni zloději vyměnili pohledy, a Lanata okamžitě ztichla. Bylo jí jasné, že kápla na to pravé. Cyrion, Kailyn a Dalaran ji pouze napůl nenávistně a napůl vystrašeně pozorovali, to ale Meen řekl: "A co za to?"
Bardka se poněkud zarazila, vyloudíc ze sebe pouze: "Nu...", Meen ale pokračoval: "Ta laskavost v tý hospodě byla jen taková skopičina, kterou jsem schopen prominout u někoho jako je tahle holka, ale ty po mě žádáš pomocnou ruku. Chceš po mně, abych vynaložil určitou námahu na nějakou práci, abych se poptal svých kontaktů, abych sháněl informace, abych podplácel, abych se plazil kanály. To zadarmo neudělám."
Bardka se poněkud zarazila, a vyhrkla: "Znamená to, že byste nám pomohli?"
"Ne zadarmo," zdůraznil Meen, a Lanata se v ten okamžik na krátkou vteřinu vítězoslavně usmála, než se jí zase do tváře navrátil pro ní tak netypický vážný pohled. Dalaran si neslyšně oddechl a Kailyn se do tváře zase navrátila barva, a oba teď na bardku jaksi uznale hleděli, Cyrion ji ale stále naštvaně pozoroval a ptál se sám sebe, jestli mu to vůbec stojí za to.
"Dobře. Tak tedy... co po nás chcete?" zeptala se bardka.
"Co myslíš? Samozřejmě, že peníze," štěkl zloděj jménem Sawney, stále si držíc svou zlomenou ruku. V tu chvíli se Lanata poněkud zamračila. "Nešlo by zaplatit nějakým jiným způsobem?"
"Ha! Kde si myslíš, že jsi? Jiným způsobem?" zasmál se Bean, v tu chvíli se mu ale na tváři objevil poněkud chlípný úsměv. "Počkat, počkat... navrhuješ to, co si myslím, že navrhuješ-"
"Ne, něco takového by mě ani nenapadlo, ty prase," odpálkovala ho okamžitě Lanata, k překvapení všech jejích společníků opravdu velmi chladně, a pokračovala: "Myslela jsem tím, že bychom pro vás udělali nějakou jinou... práci. Něco za něco. Víte, jak to myslím."
Bean se zatvářil jaksi uraženě, Meen ale vypadal, že o tom přemýšlí. Po chvíli se zeptal: "Pokud za nás chceš udělat nějakou práci, musíš si obzvlášť věřit ve svých schopnostech. Já ale pochybuju, že někdo jako ty má tak mrštné ruce, aby na to měl."
"Nu, jsem bardka," pokrčila Lanata rameny. "Ruce hbité mám, ale přiznám se, že jako zlodějka bych moc nevynikala. Spíš jsem měla na mysli nějaké... vybírání peněz, pokud víte, co mám na mysli."
V tu chvíli se Meenovi na tváři objevil úsměv, byl na to ale tak podivný pohled, že všichni raději předstírali, že má ve tváři stále svůj kamenný pohled. "Hm, ano, samozřejmě vím, co máš na mysli. A ano, mám pár... známých, kteří... odmítají platit za naši ochranu." V tu chvíli sebou Kailyn mírně otřásla, to se Meen ale konečně zeptal na tu otázku, na kterou Lanata čekala: "Tak tedy, berete to?"

Plán byl jednoduchý. Přijít do onoho obchodu, donutit jeho majitele, aby jim zaplatil, odejít s penězi. To je to, co zloději dělají. Tohle jsou jejich problémy, jejich starosti, jejich cíl - peníze, peníze, peníze.
A Lanata to přijala. Ta věčně optimistická a uřvaná bardka to přijala s naprosto vážným výrazem na tváři.
Cyrion ji stále nechápavě pozoroval. Znovu kráčel vedle ní a cítil tak obrovskou touhu jí seřvat a vynadat jí, ale na druhou stranu, něco silného mu v tom bránilo, a to nevědomost - kdo tahle bardka vůbec je? Co je zač? Odkud pochází? Věděli, že je z Impéria, a jaksi uznali, že není zvědem, co o ní ale věděli kromě toho?
"Takže se jmenuje..." nadzdvihla Lanata obočí, a Meen pokračoval: "Jmenuje se Gilas Moore. Spolu se svou dcerou vlastní obchod na rohu Ulice svatého Masyma, kde prodávají jeho keramické výrobky. Vyrábí věci pro smetánku, proto má hodně nahrabáno a jeho hrnce nebo co to dělá mu většinou přinesou opravdový balík. Naneštěstí... ale odmítá platit naší gildě."
"Počítejte to za vyřízené," usmála se Lanata, Meen ale odsekl: "Za vyřízené to budu počítat, až to skutečně BUDE vyřízené."
Za vyřízené to budu počítat, až to skutečně bude vyřízené. To byla poslední slova, která jim Meen řekl, než okamžitě vykročili splnit svou práci. Nikdo z nich od té doby nepromluvil ani slovo, nikdo z nich nevydal ani hlásku, jelikož na všechny začalo pomalu doléhat, co jdou vlastně doopravdy udělat.
Nelegální činnost. Něco, za co by mohli jít do vězení. Vydírání.
Každý se s tím vyrovnával po svém - Dalaran vypadal čím dál víc nesvůj, Kailyn se do tváře vrátil stoický výraz, Cyrion vypadal stejně nervózně jako v tu chvíli, kdy hledali přechod přes rozvodněnou řeku, a Lanata... nikdo nebyl schopen uhodnout, co se to ksakru jiskří v jejích očích, ale všechny napadlo, že to nebude nic dobrého.
Všichni však stále mlčeli, a takhle mířili až k obchodu onoho muže, kterého měli drsně vydírat jako nějací zločinci, zloději a lupiči. Nikdo z nich si stále nebyl jistý, že je to dobrý nápad, ale nikdo nic neřekl - všichni věděli, že právě v tento moment je to něco, co se prostě udělat musí.
"Jak daleko to ještě je?" ozvala se však v ten okamžik Lanata do tiché, noční Monety. Všichni okamžitě pochopili, že otázka je mířena na kreslíře, proto Dalaran hned odpověděl: "U-už to není daleko. Je to na konci téhle ulice."
"Hm," odvětila pouze Lanata a dál to nerozváděla, Cyrion ale téměř neslyšně zabručel: "Jen aby nás zase nepřepadli nějací idioti s dýkou."
Kailyn ho však slyšela, a hbitě odsekla: "Pochybuju, že by v noci nějaký obyčejný člověk číhal před svým obchodem, připraven se prát s kýmkoliv, kdo by se ho pokusil vyloupit." To si ale Kailyn uvědomila, co vůbec říká, a okamžitě sklapla. Stejně tak ztichli i všichni ostatní, kterým stejně jako Kailyn tato věta prošla hlavou a donutila je cítit se opravdu, opravdu špatně.
Ještě je pořád čas odejít, pomyslel si Cyrion. Ještě je pořád čas se na to vykašlat, odejít zpět do hostince, přespat a na celý tento incident zapomenout. Ještě je čas.
Až na to, že není.
"To je ono," prohlásil v ten okamžik Dalaran, a všichni se ihned zastavili. Stanuli před malým, ale na pohled útulným obchůdkem, který nesl nápis "Moorovic keramika", a který měl v nyní zamčené vitríně vystavěné ty nejnádhernější vázy, které kdy Cyrion viděl. Elfové si na takovéto ozdobné hloupůstky nikdy nepotrpěli, aspoň to se říkalo mezi lidmi. Pravdou ale bylo, že to prostě nebylo možné, aby si na takovéto 'hloupůstky' potrpět vůbec mohli, vzhledem k tomu, že museli cestovat napříč zemí a každý den přespávat na jiném místě. Cyrion byl proto jediný ze čtveřice, který nikdy neviděl něco takového, proto na to jen pár vteřin třeštil oči. Do reality ho vrátila až Lanatina věta: "Tak pojďme dovnitř."
Všichni se na bardku okamžitě překvapeně zadívali, Lanata ale jen zakroutila očima a řekla: "Tak jdete, nebo ne?"
"Asi bude zamčeno... ne?" pokrčil rameny Dalaran. Lanata nadzdvihla obočí, a zatáhla za kliku.
K překvapení všech nebylo.
A k jejich ještě většímu překvapení se stalo to, že když vešli dovnitř, stála tam mladá dívka. Ta na ně však okamžitě upřela svůj podezřívavý pohled, a držíc v ruce dvě menší hliněné vázy vyhrkla: "C-co tu chcete?"
"Co tu my chceme? Co tu chceš ty?" zeptala se okamžitě Lanata, načež ona dívka odpověděla: "Já tu bydlím." Pak se chvíli odmlčela, a mnohem razantněji dodala: "A teď zpátky k mé otázce, ano?"
Cyrion, Kailyn i Dalaran se poněkud začervenali, Lanata ale okamžitě pohodově odsekla: "Rádi bychom si promluvili s tvým otcem, takže..."
"Proč?" zeptala se znovu podezřívavě ona dívka, přičemž Lanata se usmála a odvětila: "To není tvoje starost. A teď, pěkně prosím-"
Ale dřív, než Lanata stihla doříct svou větu, ze dveří vyběhl postarší muž v řemeslnickém oděvu, hekajíce: "U-už jsem tady." Byl to muž s tmavými vlasy, avšak už trochu více prošedivělými, a malým knírkem pod nosem. Tón jeho hlasu byl čilý a energický, jeho oči o jeho skutečném stavu však vypovídaly naprosto jinak - byly tak unavené, tak vyčerpané. Onen muž se nejdříve chytil zakolena a chvíli se vydýchával, za překvapeného pohledu všech přítomných, to ale najednou znovu spustil: "To je v pořádku, Joan, jdi... jdi něco dělat, dobře? Tatínek to vyřídí."
"Ale-" Ohradila se jeho dcera, otec jí však rázem opět utnul: "Joan."
Mladá dívka se poněkud zakabonila, pak se ale vydala ke dveřím, ze kterých vyběhl její otec, nesoucí tam ony dvě vázy. Řemeslník, o kterém už nebylo pochyb, že je to Gilas Moore samotný, si mezitím oprášil ruce, a pak se na ně podíval s naprosto ledovým pohledem, pronášejíc: "Já vím, kdo jste. A taky vím, co tu chcete."
"Oh, vskutku?" nadzdvihla Lanata obočí, Gilas ale odsekl: "Ano. A rád bych vás poprosil, abyste odešli." Pak si je změřil zkoumavým pohledem, a rázem se jeho obličej zkřivil bolestí. "Vždyť jste... vždyť jste stejně staří jako moje Joan. U všech bohů." Chvíli se omdlčel, a pak dodal: "Prosím... nechte nás na pokoji. Já nic platit nehodlám a ani nebudu."
"Právě proto jsme tady, víte, pane Moore?" usmála se v ten okamžik Lanata. "Abychom změnili Váš názor."
Kailyn se na Lanatu udiveně zadívala. Tón jejího hlasu, její vystupování, to, že věděla přesně co říci... napůl jí to děsilo a napůl jí to uchvacovalo. Bylo to hloupé, ale před tím, než její otec umřel, vždy snila o tom, že jednou bude přesně taková - chladnokrevná, skvělá zlodějka; legenda, které se všichni bojí. A teď tady přímo před ní stála Lanata, o které si až donedávna myslela, že je to jen veselá, neustále optimistická bardka, a najednou... najednou...
Možná tyhle její dětské sny o tom, že se stane známou zlodějskou, stále neodešly. Možná u ní ty sny stále byly, možná to bylo stále její skryté přání. Nyní už však Kailyn opravdu chápala, co něco takového obnáší, a když teď viděla svou přítelkyni dělat přesně tuto práci přímo před sebou, pochopila, že něčeho takového ona samotnánení schopná.
"Prosím..." vydechl napůl zoufale pan Moore, Lanata však nemilosrdně pokračovala: "Stále je čas, víte? Stále můžete říci 'dobrá, budu vám platit', a prakticky nic se vám nestane. My spokojeně odejdeme a vše bude jako dříve. To nezní těžce, že? Ale jsem si jista, že dobře víte, že když budete takhle neustále odmítat a odmítat..."
"Nebudu vám platit," odsekl však pan Moore, stále si trvajíc na svém. "Odmítám se podvolit tomuto... kriminálnímu... nátlaku. Tohle je naprosto... nechutné a barbarské."
Lanata se v tu chvíli znovu usmála. Byl to úsměv krutý a nemilosrdný, který u ní ještě nikdy nikdo neviděl a který všem naháněl hrůzu, a v tu chvíli bardka pronesla: "Jak chcete. Ale pamatujte, že si za to můžete sám, pane Moore." Vzápětí natáhla ruku k nejbližší váze, položené na vysokém podstavci. Ona vteřina se v ten okamžik proměnila v ten nejdelší časový úsek, který existuje, v časový úsek delší než hodina, den či týden, a vlekla se stále dál a dál. A pak, pak do oné vázy Lanata mírně svou rukou strčila. To ale stačilo.
Vzápětí jeden z nejlepších keramických výrobků pana Moora skončila na zemi, rozštěpěn na tisíce kousků, nenávratně zničen.
"NE!" vyjekl pan Moore zděšeně a okamžitě se ke své váze rozběhl, Lanata ho ale gestem své ruky zastavila: "Ne, ne, pane Moore. Ani o krok dál. Vidíte tady toho elfa? A jeho hrozivý luk? Dobrá, vidíte - a hádejte, co se stane, když postoupíte byť jen o jediný krůček dopředu?"
Cyrion se v ten okamžik musel ubránit, aby bardce nevěnoval naprosto znechucený pohled. Bylo jedno, co se říká o elfech, kteří střílí do bezbranných, nevinných lidí, ale nic z toho nebyla pravda, aspoň co se týkalo jeho samotného. A Lanata ho tady teď využívala jako svou zbraň, jako zabijáka, a předpokládala, že bude hrát přesně podle jejího plánu. Co když ten muž ten krok udělá? Bude muset vystřelit?
Bude muset na svých rukou nést krev dalšího člověka?
K jeho štěstí se však obchodník zastavil, a věnoval bardce naprosto nenávistný pohled. To ze druhých dveří vyběhla naprosto šokovaná Joan, snažíc se zjistit, co se stalo, ale dříve, než stihla vyslovit byť jen jedinou otázku či vyhrknout jediné slovo, po ní její otec vztekle štěkl: "Vypadni, Joan! Vypadni odsud!"
Mladá dívka se zhrozila nad otcovým děsivým tónem, a okamžitě znovu zmizela ve vedlejší místnosti. Na krátkou chvíli nastalo hrozivé, nepříjemné ticho. Kailyn v tu chvíli nebyla schopná vyloudit ze svého hrdla byť jen jedinou hlásku. Koutkem oka se podívala po Dalaranovi, a překvapilo ji, že vypadá stejně šokovaně, jako ona sama.
Někteří lidé... prostě na takovéto věci nemají žaludek. Bylo ironií, že právě oni dva měli se zloději svou historii, přičemž Lanata až do dnešního dne vypadala jako obyčejná, stále rozesmátá bardka. Nezáleželo však na tom, jak moc ona a Dalaran se zloději pracovali, faktem však bylo, že ani jeden z nich se pro tuto práci absolutně nehodil. Kailyn se div nezačala hystericky smát nad tím, že jí to definitivně došlo až teď.
"Nuže, pane Moore?" nadzdvihla v tu chvíli Lanata obočí. "Co říkáte na naši nabídku teď?"
Obočí pana Moora sebou nebezpečně zacukalo. Jeho obličej poněkud zbrunátněl, a po čele mu stekla kapička potu.
"Nemůžu... nemůžu vám dát ty peníze."
"Ale proč ne, pane Moore?"
"Jste... JSTE JEN OBYČEJNÍ VYDĚRAČI!"
"Och," přikývla Lanata naoko chápavě, a začala chodit sem tam, předstírajíc, že přemýšlí. Pan Moore ji pouze napjatě pozoroval, čekajíc, co udělá dál... i když všem to bylo jasné už od začátku. V tu chvíli se totiž bardka natáhla po další váze, a jediným rychlým pohybem jí znovu hodila na zem, kde se nádherná práce pana Moora znovu roztříšila na tisíce malých kousků.
"NE! PŘESTAŇTE, PRO LÁSKU BOHŮ!" vykřikl hystericky pan Moore, v očích téměř majíce slzy.
"Nuže?" nadzdvihla však pouze bardka znovu obočí. "Už jste přehodnotil své rozhodnutí, pane?" Dodala a krutě se usmála.
Pan Moore chvíli mlčel. Jen zděšeně hleděl na tu zkázu, která se mu objevila v obchodě. Až o pár chvíli později zlomeným hlasem téměř zašeptal: "Ano."
Lanatě to však nestačilo: "Cože? Promiňte, pane, ale skoro vás neslyším!"
"Ano, krucinál!" zakřičel tentokrát pan Moore. "Dobře. Dobře, zaplatím vám to. Ksakru. Kolik... kolik chcete?"
Lanata nic neřekla. Kailyn, Dalaran i Cyrion na celou tu zkázu hleděli naprosto ohroměně a zděšeně, Lanata se v tu chvíli ale pouze vítězoslavně usmála.
 


Komentáře

1 Ariya Ariya | 17. srpna 2013 v 20:50 | Reagovat

Boží! :D Až dosud byla Lanata zajímavá, teď je ale skvělá! Je mi líto Moora, Joan i Cyriona, ale nemůžu si pomoct, já takové postavy miluju.

2 Nila Nila | Web | 19. srpna 2013 v 23:39 | Reagovat

Ahoj! Máš obrovský talent! Přihlaš se do naší literární soutěže! Zviditelni si svůj blog!
MMD-pěkný blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel