20. Kapitola: Setkání starých známých

8. srpna 2013 v 9:59 | Annie


"Tohle je naprosto šílené, Kailyn," prohlásil naštvaně Cyrion, a svým poněkud rozzuřeným pohledem probodával zrzavou dívku apaticky pozorující okolí. Bardka pouze seděla mezi nimi a její pohled přeskakoval z elfa na exorcistku a zase zpátky.
Právě se nacházeli v jednom z nejproslulejších hostinců Monety, a to 'U Býčí hlavy'. Nebyl to ten "nejproslulejší hostinec" zrovna v tom dobrém slova smyslu. Christopher je nejdříve zavedl do 'Kvetoucí růže', vcelku pěkného a dobře zařízeného hostince v Hlavní čtvrti, trojice si ho ale nemohla dovolit a to ani s penězmi, které jim vyplatila městská stráž za zabezpečení královské stezky. 'U Býčí hlavy' byla proto Christopherova druhá možnost, třebaže jakmile do této přeplněné, zatuchlé hospody vstoupili, bylo na něm vidět, že by odtud co nejraději okamžitě odešel. Přeci jenom, rytíř jako on musí být zvyklý na přepych královských paláců a hradů. Třebaže už byla noc, nacházelo se tu vskutku hodně lidí, a právě proto že byla noc, měli všichni už notně připito. Hluk v hospodě byl neskutečný, v koutu nějací dva muži dokonce právě někoho brutálně mlátili a vzduch byl téměř nedýchatelný. Cyrion sám sobě přísahal, že jakmile si pronajmou pokoje, zabouchnou se v nich a pokusí se tohle peklo nějak přečkat. Začal v něm totiž probouzet velmi nepříjemný pocit volající po venkovském vzduchu a rozlehlých, tichých lesích. Lanata ale navrhla, že by si ještě dali něco k jídlu, a Kailyn souhlasila. Cyrion to nejdříve rázně odmítal, ale až teď na to stísněné prostředí hostince konečně trochu pozapomněl a pochopil, že bardka chtěla z Kailyn jen vypáčit pravdivé informace o tom, co zjistila od oné druidky.
Ukázalo se, že jí ta bláznivá stromomilka do hlavy nasadila pořádné hlouposti. Hlouposti takového typu, že se je nebál nazvat sračkami.
"Říkala jsi, že už nechceš zabíjet žádné démony," zavrčel znovu naštvaně. "Říkala jsi, že už nechceš být exorcistkou."
"Hej, ne tak nahlas," ozvala se vedle nich bardka, to ale Kailyn klidně odvětila: "Já vím, co jsem říkala. A pořád to trvá. Neužívám si to o nic víc než ty."
Cyrion se ještě více zamračil. "Tak to nedělej. Prostě jí řekni, že-"
"Slíbila mi, že mi dá lektvar, pomocí kterého má černá nebude pro okolí viditelná. Ale... ale nejdřív musím udělat tohle. Je to dohoda, ne dar."
Cyrion si složil hlavu do dlaní. Chvíli bylo mezi nimi ticho, přičemž Lanata se stále dívala z jednoho ze svých společníků na druhého, a Kailyn smutně sklopila pohled do země. Až po chvíli Cyrion potichu vydechl: "Fajn. Zabijeme si démona. Ha-ha, určitě to bude lehký jako facka, jen si vzpomeňme, jak dobře to šlo tenkrát v Arstone! Prostě ho jen najdeme a probodnem mečem. Tak. Vůbec nechápu, co na tom má být těžkýho, vy ne?!"
"Cyrione," povzdechla si Lanata, snažíc se nějak podrážděného elfa přivést k rozumu, Kailyn ale odsekla: "Samozřejmě, že to nezvládnu sama. Kdybych se chtěla s něčím takovým jako je démon utkat jeden na jednoho, pak bych nejdřív musela podstoupit nějaký výcvik, a pokud všichni dobře víme, Malcolm odjel do Královy državy, ne do Monety, takže na celém světě teď neexistuje jedinej zasranej exorcista, kterej by mi právě teď mohl pomoct!" Cyrion se trochu zarazil, všimnouce si vzteku v Kailynině hlase, zrzavá dívka ale pokračovala: "Nea navrhla, abych si našla pomoc nějakého kreslíře. Samozřejmě, zní to naprosto úžasně, že ano, že někomu dalšímu budu muset svěřit, že jsem vlastně hledaný zločinec a napůl příšera, ale co jiného nám asi tak zbývá?! Jo, úplně parádně si to užívám, Cyrione!"
Elf zmlkl, a odvrátil hlavu. Bardka si tiše povzdechla, a řekla: "Hele, lidi, je hezký, že se takhle domlouváte, jak toho démona zabijeme, popravdě ale ani nevíme, kde je, natož jestli tu vůbec je."
"Já myslím, že je hloupé vyvracet, že tu není, vzhledem k tomu, jak to v okolí vypadá," odvětila už klidněji Kailyn, a bardka okamžitě pokračovala: "No, jistě, dobře, to máš pravdu. Ale stejně, víš, že ten démon je tady, ve městě, to mi ale pro všechny bohy řekni, kde."
"Ehm..."
"Tak. Přesně tak. Víš, co musíme udělat nejdřív, Kailyn? Tak nejdřív byste se vy dva měli přestat hádat jako dvě děti. Ano, je to těžké, je to stresující, ale nic jiného se dělat nedá, že? Poté, co se uklidníte, bychom se měli porozhlédnout po okolí po něčem zvláštním, poptat se lidí, jestli si něčeho nevšimli, a tak. Prostě začít úplně od nuly, protože popravdě, my jsme úplně na nule, a proto je taky ještě příliš brzo bavit se o tom, jak toho démona zabijeme."
Mezi trojicí opět na chvíli nastalo ticho, přerušované pouze řevem a hlasy v hospodě. Lanata si zvědavě prohlížela své dva přátele, a až po několika minutách, kdy oba probodávali očima zem, Kailyn odpověděla: "A-ano, Lanato. Máš pravdu. Nejdřív... nejdřív bychom se měli zeptat lidí, jestli se tady ve městě něco děje, a pak-"
A v tento přesný okamžik někdo vztekle obrovskou silou hodil nějakého muže k nim na stůl.

"Je to přesně tudy," prohlásil odhodlaně Christopher, a dál je vedl večerní Monetou. Na to, že se blížila noc, bylo město neskutečně živé - to bylo něco, co Kailyn chybělo a na co už málem zapomněla. Lanata z toho ruchu byla snad ještě více nadšená než ona, zatímco Cyrion to celé znechuceně pozoroval a vypadalo to, že se mu ze všech těch lidí kolem nich dělá skoro až špatně.
Na všech stranách se nacházely nějaké obchody, nějaké stánky, nějaké zboží na prodej - ne nadarmo se tomu říkalo Hlavní čtvrť. Cyrion s sebou trochu ošil, když viděl, jak jsou všechny ty domky vedle sebe naskládané jako krabice - připadalo mu to jako nechutný a odporný styl žití, a upřímně litoval všech, kteří takto museli bydlet.
"Jak daleko je ještě ten hostinec?" zeptala se v tu chvíli Kailyn. Christopher pouze zabručel něco jako: "Už jen kousek," to samozřejmě ale ještě nevěděli, že se budou vracet a hledat nějakou jinou hospodu.
Nejpodivnější pocit Cyriona popadl, když procházeli hlavní bránou. Nejdřív je ještě zastavil velitel stráží, a Christopher mu očividně všechno vyklopil. Ne, že by si kdokoliv z nich stěžoval. Velitel si tenkrát podivně přeměřil všechny z nich svým pohledem. Jakmile jeho pohled ustanul na jeho špičatých, elfích uších, pouze zakroutil hlavou, a mávnul, že můžou projít. Cyrion cítil, že ho popadá vztek, a proto si ani nevšiml, že už všichni vykročili směrem do města. Až když ho bardka chytla za ruku a začala ho táhnout směrem za nimi, trochu se vzpamatoval. Mezitím mu Lanata pošeptala: "Víš, ve městě to bude ještě horší. Budeš si muset zvyknout. Promiň."
Tenkrát ještě netušil, co myslela tím 'horší', ale okamžitě to pochopil, jakmile se ocitli hlouběji ve městě. Byl elf. Elfové tu neměli co dělat. Elfové ve městech bydleli v ghettech a nikdo se k nim ani nepřibližoval, natož aby oni odtamtud vylézali ven. A on si tady vykračuje, a ještě dává svým lukem najevo, že rozhodně nepochází z města, ale že pochází z putujících klanů a že je tím pádem vlastně odpadlík... díky tomu obdržel celkem dost znechucených a opovržlivých pohledů.
Nesnášel tohle město. Nenáviděl lidi, nenáviděl davy, nenáviděl fakt, že tu může být zašlápnut stejně snadno, jako někde v lese může člověk zašlápnout mravence. Ale byl to fakt. Holá pravda. Nic jiného se s tím dělat nedalo.
Nevěděl, o čem přemýšlí Lanata. Celou tu dobu vypadala šťastně, ale také podivně zahloubaně. A Kailyn? Kailyn...
Kailyn přemýšlela o zlodějské gildě, se kterou se tady střetla. Nikdy se k ní vlastně oficiálně nepřidala, i když se s ní párkrát střetla. Netušila, jestli se jí pokusí kontaktovat - pravděpodobně ne - rozhodně by to ale mohlo přijít vhod. Tenkrát pro ně udělala pár práciček, pár krádeží, pár 'vylomenin', jak tomu někteří z nich říkali, a až teď jí docházelo, jak hloupé a stupidní to bylo. Ale přesto, přesto by si jí mohli pamatovat.
Aspoň ten jeden, se kterým pracovala, ten hnědovlasý, trochu otravný-

Dalaran Arroway. Přímo na její stůl dopadl přesně ten hnědovlasý kreslíř, kterého tu kdysi potkala. Tedy, ona osobně pochybovala, že by opravdu byl kreslířem, protože ho nikdy neviděla udělat jediné kouzlo a to samé říkali i ostatní zloději, kteří ho znali, stejně na něm ale bylo něco, co jí donutilo si ho zapamatovat. Říkal, že utekl z Univerzity, že to tam nemohl snést, že se snaží jen vydělat nějaké peníze, aby přežil, a... a něco na tom jeho otravném a neskutečně nudném chování donutilo tenkrát Kailyn přimhouřit obočí a asi hodinu na něj zírat, jak se pokouší vyhrát v kostkách a neustále dokola prohrává, nebo jak do sebe lije alkohol a jeho pohled se stává méně a méně ostřejším, nebo jak inteligentně vlastně zní, když se nesnaží působit jako bezstarostný floutek. A teď tady ležel přímo na jejich stole, s krví tekoucí mu z nosu, a blížili se k němu dva obrovští, svalnatí muži.
"U všech bohů!" vykřikla polekaně Lanata a odtáhla své pivo pryč, přičemž Cyrion vyletěl ze své židle stejně rychle jako blesk proletí oblohou, Kailyn mohla ale na mladého kreslíře pouze udiveně a překvapeně zírat. Dalaran zaskučel bolestí a v těch několika sekundách, které mu zbývaly, se rozhodl přeskočit přes druhou polovinu stolu a utéci pryč, pak se ale i jeho pohled střetl s pohledem Kailyn a stejně jako ona ztuhl a zdřevěněl na místě a pouze zíral do jejích očí. Pak se k nim ale dostali ti dva muži a Dalaran rázem znovu skončil na zemi, tentokrát s vyraženým zubem a krví v ústech. Další z mužů ho okamžitě zvedl za límec, aby mu dal další ránu, kolem se shluklo několik čumilů, kteří ihned začali bezmyšlenkovitě křičet: "Rvačka! Rvačka!" a hospodský pouze čistil sklenici a znuděným pohledem to pozoroval, nikdo neudělal vůbec nic, až Kailyn vykřikla: "P-přestaňte!"
V hospodě rázem nastalo ticho. Veškerý ruch, veškeré hlasy, sebemenší zvuky jako padání smítek prachu na podlahu - všechno utichlo a všechno upřelo své zraky na Kailyn. Bledé tváře zrzavé dívky okamžitě zrudly jako rajče, a Kailyn měla co dělat, aby přesně v tento okamžik a přesně v tento moment typicky pro svou povahu nezpanikařila.
"P-prosím, přestaňte," pokračovala Kailyn, s hlasem nyní mnohem tišejším a mnohem nervóznějších. Oni dva svalovci na ni pouze nechápavě zírali, přičemž jeden z nich po chvíli vyhekl: "Tak hele, slečinko, tenhle idiot si myslel, že může jít do hry s náma a pak nezaplatit, když prohraje. Když do kostek vsadíš peníze, můžeš je buď zdvojnásobit, nebo ztratit, o tom je prostě hra. Ale to nejde, aby tenhle sráč až po hře řek', že ty peníze ve skutečnosti nemá. Takhle to tady nechodí. Takže jestli si myslíš, že z toho nějak snadno vycouvá-"
"A-ale on vám to nemůže zaplatit," odvětila nejistě Kailyn. Jakmile jí v tu chvíli jeden z oněch mužů věnoval naprosto nechápavý a poněkud rozzuřený pohled, cítila, jakoby se jí v krku objevil knedlík, ale vzápětí také ucítila něco, čemu se říkalo nárůst sebedůvěry. Tedy spíše odhodlanosti, kterou ještě nikdy dříve nepocítila, protože v tu chvíli něco jako sebedůvěra nedokázala ani identifikovat.
"A ani nemusí," dodala proto, čímž si získala nejen Dalaranův udivený a vystrašený pohled, ale i Cyrionův a Lanatin.
"Cože?" nadzdvihl jeden z oněch svalovců obočí, a stejně nechápavě se zatvářil i zbytek přihlížejících. Popravdě, ani Kailyn si nebyla jistá triumfem, který se právě chystala vytáhnout, ale musela to zkusit. Byl to její jediný nápad, který se jí v hlavě zrodil, a ačkoliv věděla, že může skončit jak absolutním fiaskem, tak i absolutním vítězstvím, víc než vteřinu nyní už na rozhodování neměla.
Tenkrát ještě nevěděla, že právě tato volba jí přivede do mnohem, mnohem větších problémů, než by si kdy doufala představit.
"Víte... Dalaran... má známosti. Vy víte kde," řekla. Oba dva svalovci si vyměnili pohledy, a pak se nechutně zakřenili. "Myslíš u zlodějů? Tak hele, holčičko, my jsme tu od zlodějů. Tenhle patolízal tak možná občas držel hlídku nebo někomu podržel dveře, to je tak všechno."
Jakousi náhodou se stalo, že každý městský strážný, který zrovna v tento moment v hospodě byl, celý tento komentář přeslechl a dělal, jakoby nic. Dokonce i posluchači se možná tak maximálně ošili, ale jinak jimi přiznání oněch mužů nijak netrhlo. Tohle rozhodně byla trochu jiná reakce, než kterou by Kailyn čekala z toho, co si o zlodějích v Monetě pamatovala, rozhodla se ale pokračovat dál.
"No jo, ale... on... on se zná s Meenem, víte." V tu chvíli avšak Kailyn dostala přesně tu reakci, kterou čekala. Oba dva muži zbledli, a v očích se jim viditelně začal odrážet strach. Chvíli mezi nimi panovalo relativní ticho - někteří nadšenci stále doufali, že to celé propukne v bitku, někteří už začali tušit, že to skončí nějakou dohodu nebo rychlým úprkem pryč, proto se otráveně začali vracet ke svému pití. Cyrion na Kailyn pouze nechápavě zíral, přičemž Lanata v ten okamžik ztuhla stejně jako všichni ostatní, a její oči se na krátký moment změnily v dva ledové krystaly. Dalaran byl pouze bledší a bledší, až doslova a do písmene vypadal jako mrtvola.
"S... s Meenem?" nadzdvihl jeden z mužů obočí, a nervózně se poškrábal po bradě. Druhý jen nechápavě zakorutil hlavou: "Jak se někdo jako on může znát s Meenem?"
"Radši byste měli vypadnout, nebo vám nastanou potíže," pokračovala však ve své lži Kailyn, a snažila se vypadat co nejsebejistěji, jak mohla. Dva svalovci si pouze vyměnili pohledy. Chvíli panovalo ticho.
Pak oni dva svalovci však Dalarana, kterého až doteď drželi za límec, pustili, a nechali ho spadnout na dřevěnou podlahu. Dalaran bolestně zaskučel, hned byl ale zase na nohách, opírajíc se o stůl, a stejně jako všichni ostatní pozoroval ony dva muže vycházet ven z hospody. V hospodě opět nastalo tíživé ticho. Postupně se ale život v stále otevřeném hostinci jaksi začal vracet zpět do normálních kolejí, každý se začal zase bavit se svými blízkými a stejně tak se obnovil i řev a smích všech zákazníků. Dalaran si pouze pomalými pohyby přisedl ke stolu, u kterého předtím trojice seděla, a celou tu dobu pozoroval Kailyn jakýmsi zpytavým, prázdným pohledem. Lanata s Cyrionem si pouze stihli vyměnit tázavé pohledy, než kreslíř konečně spustil: "Kailyn... Kailyn, u všech bohů, jsi to ty?" S těmito slovy si konečně sedl. Zrzavá dívka se mu stále jen zmateně dívala do tváře, pak ale přikývla: "Jo. Je to tak. Zdravím, Dalarane."
Chvíli si jen navzájem zírali do očí. První pohledem uhla Kailyn a sklopila zrak, červenajíc se jak rajče, a Dalaran vypadal v tu chvíli překvapeně a nechápavě zároveň. Pak si ale hlasitě povzdechl. Jeho obličej byl stále od krve, on si toho ale nevšímal a složil si hlavu do dlaní.
"Dalarane," vydechla pouze tiše Kailyn, to jí ale do řeči skočila Lanata: "Kailyn, prosím tě, teď mi pověz upřímně - opravdu tady ten budižkničemu zná nějakého... toho... Meena?"
"Samozřejmě, že ne," odvětila Kailyn. "Ale... ale já ho znám. Pokud se něco stane-"
"Kailyn... víš, dobře, že tak to není," procedil mezi zuby Dalaran poněkud zoufalým hlasem.
"M-Meen mě-"
"Před pár lety ses mi zalíbila a chtěl tě přijmout do gildy. To je všechno, ksakru," procedil mezi zuby vztekle Dalaran. "T-teď jsem ještě ve větším průšvihu než před tím, uvědomuješ si to?!"
"Tak promiň, že jsem se ti snažila pomoct," odsekla Kailyn, Dalaran ale téměř vykřikl: "Tímhle jsi akorát všechno zhoršila a nepomohla si absolutně nikomu!"
Rázem u stolu na chvíli nastalo ticho. Lanata vypadala, že o něčem hluboce přemýšlí, Dalaran zase jakoby trpěl opravdu hlubokou depresí, Kailyn svůj pohled upírala do země a jediný Cyrion přebíhal pohledem z jedné osoby na druhou, nechápajíc, co se děje. Až po chvíli se konečně zeptal: "Nerad ruším tohle vaše... rozjímání... ale... co je tenhle člověk zač?" zeptal se, a ukázal na Dalarana. Kreslíř udiveně zvedl hlavu, to Kailyn ale rychle odpověděla: "Jeden magja. Znali jsme se ještě v dobách, kdy jsem s otcem bydlela v Monetě. Ale... neřeš to, Cyrione, ano?"
"Magja je urážlivé pojmenování pro kreslíře," začal si mezitím bručet Dalaran. "Je to v elfštině, tudíž-"
"Vždyť ty ani nejsi pořádný kreslíř, Dalarane, tak sklapni," odsekla Kailyn.
Dalaran okamžitě mlčel, po chvíli ale procedl mezi zuby: "Studoval jsem na Univerzitě. V Králově državě. Jestli to ze mě nedělá-"
"Ti dva chlápci měli pravdu," odtušila však klidně Kailyn. "Opravdu jsem tě nikdy neviděla udělat jediné kouzlo. Možná proto tě vykopli z Univerzity, víš?!"
"Nevykopli, utekl jsem," odsekl Dalaran, a Kailyn už chtěla zase něco dodat, to je ale okamžitě zarazila Lanata: "Přestaňte se hádat jako dvě děti, a začněte laskavě řešit to, co jste tady začali!" Všichni u stolu rázem svůj pohled upřeli na bardku, a Dalaran vypadal ještě udiveněji než předtím. Po chvíli ze sebe vysoukal: "Víš, Kailyn, ty bys mi taky mohla představit tyhle své nové přátele, víš? A stejně tak mi říct, co děláš v Monetě. A kde je tvůj otec? Tedy, chci říct, potkal jsem ho jen jednou, ale-"
"Je mrtvý," odvětila suše Kailyn, a odvrátila pohled. Dalaran pouze přikývl a odvrátil hlavu, a vypadalo to, že opět na chvíli mezi nimi nastane trapné, tíživé ticho, to ale Cyrion tiše spustil: "Já... já jsem Cyrion. A tohle je Lanata... bardka. Slíbili jsme, že Kailyn s něčím pomůžeme, takže..."
Dalaran přikývl. Poté dodal: "Jasně. Do toho, co tady opravdu děláte, mi nic není. Chápu to. Každopádně-"
"Kailyn," přerušila je v tu chvíli už poněkolikáté znovu bardka, a všichni na ní upřeli svou pozornost. Lanata vypadala úplně jinak - nebyla veselá a optimistická jako vždycky, ale ve tváři měla naprosto vážný pohled. Kailyn překvapeně zamrkala: "L-Lanato... co se-"
"Jak se znáš s Dalaranem? A jak se znáš s tím Meenem?" zeptala se. Kailyn překvapeně zamrkala, a pak sklopila hlavu. "Když jsem tady byla tenkrát s otcem, trochu jsem se zapletla s místními zloději. A tenhle... Meen..."
"... tě chtěl přibrat," odtušila Lanata, a Kailyn přikývla. Lanata si povzdechla, a řekla: "Uvědomuješ si vůbec, s čím sis zahrávala, Kailyn? Zlodějská gilda neznamená jen nějaké vylomeninky, ale opravdové krádeže, loupeže a-"
"Já vím, Lanato," odvětila s povzdechem Kailyn. "Chci říct, teď už to vím. Chovala jsem se jako malý spratek, ale-" V tu chvíli se zarazila, a odmlčela se. Před tím, než zemřel její otec, vždycky taková byla, to ale nehodlala Lanatě prozradit. Kdyby se nechovala jako malé děcko, její otec by nemusel zemřít, Cyrionův klan by nemusel utrpět takové ztráty, a ona... ona by mohla být stále v pořádku a v bezpečí. Ale ona vždycky vyhledávala takovéto pověstné existence. Vždycky chtěla jít proti zákonu, vždycky-
"Jde o to, že tohle se může vyvinout mnohem hůř, než tušíš, Kailyn," procedila mezi zuby Lanata. "A zítra můžeme klidně všichni skončit mrtví."
"Hele... zase to nepřeháněj, Lanato," vydechl úplně bledý Cyrion, bardka ale pokračovala: "A ty, Dalarane," řekla. "Ty k nim také patříš, že ano? Co jsi vůbec udělal, že jsi ty tupce tak rozzlobil?"
"Ehm," začal Dalaran, Kailyn ho ale doplnila: "Prohrál v kostkách a neměl na zaplacení. Tehdy už se mu to několikrát stalo." Dalaran Kailyn neokřikl, pouze se mírně začervenal a odvrátil hlavu. Lanata si povzdechla. Poté se ale rázně zvedla, s tím podivným, dospělým pohledem v očích, a k údivu všech řekla: "Tak nás, Dalarane, za tím Meenem zaveď. Myslím, že on s námi chce po tom, co těm dvěma tupcům Kailyn řekla, mluvit také.
 


Komentáře

1 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | E-mail | Web | 9. srpna 2013 v 19:40 | Reagovat

Dost jsem se na to těšila a opět nezklamalas. :-) Doufám, že další bude brzy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel