Sociální fobie

23. července 2013 v 8:59 | Annie |  Myšlenkový proud

Je mi trošku trapné, že po tak dlouhé době, kdy jsem prakticky nepřidávala žádné články, přidám článek jako je tohle, ale musím se z toho vypsat, musím prostě najít lidi, kteří trpí tím samým, co já, musím najít někoho, kdo mě pochopí.

Včera se mi stala taková nemilá věc - byli jsme v Karlových Varech a já si zapomněla knížku v autobuse. Tak jsme tam zavolali a mám si jí dneska, až to tu bude projíždět, vyzvednout. No big deal. Aspoň pro většinu obyvatelstva. Ale ne pro mě. Já právě teď trpím neuvěřitelným strachem a úzkostí, protože něco takového je prostě téměř nad mé síly a kdyby se mnou nešla sestra, asi bych to psychicky nevydržela.

Jestli se smějete, zbytek článku raději ani nečtěte. Takovéhle problémy mě totiž doprovázely už od dětství a právě takoví lidí jako vy mi to jenom zhoršují. Když se procházím po ulici a někdo se začne smát, myslím, že se smějou mě. Že se baví o mě. Že mě za mými zády pomlouvají. Všichni. Nemůžu si pomalu objednat jídlo v restauraci, pokud jsem sama, protože se bojím. Nedokážu zažádat o něco, na co mám právo, protože se prostě bojím. Jednou v obchodě jsem se i bála odejít bez toho, že bych si něco koupila, aby si o mě lidé nemysleli, jak jsem trapná, tak jsem si koupila svetr za 6 stovek, který teď stejně pomalu nenosím. Bojím se jakéhokoliv kontaktku s lidmi a trpím díky tomu neskutečnými záchvaty úzkosti. Snažím se před lidmi nijak nevynikat, aby si nemysleli, jak jsem trapná, vždycky se spíše snažím schovat, cokoliv, co řeknu považuju za trapné a debilní a pak mám chuť se za svou hloupost omlouvat celému světu, když mi někdo neodepíše na Facebooku/steamu/whatever cítím se jako absolutní debil a že mě ten dotyčný považuje za trapnou osobu, už jen když v obchodě při placení hledám peníze připadám si jako nejtrapnější osoba na světě.
Co se mi pak žene hlavou? Odpusťte mi, že existuju.

Nejhorší je, když vás už odmalička krmí tím, že se chováte jako idioti a že to musíte přejít. To je totiž to, čím mě krmí moji rodiče. "Ha, ha, podívejte se na mou dceru, ona se i bojí jít koupit lístky do kina, podívejte se ale i na naší druhou dceru, jak je úžasná."
Tenkrát jsem se tomu i poddala. Opravdu jsem si myslela, že se chovám jak idiot, ale ať jsem se snažila sebevíc, své problémy jsem prostě předejít nedokázala. Až nedávno, když jsem si založila účet na tumblru, jsem pochopila, že tím trpí více lidí a že to opravdu je psychická nemoc. Jestli mě něco vyděsilo, tak to, jak na mě všechny příznaky v tomto článku sedí. Pravdou je, že se nebojím mluvit před lidmi - tohle už jsem "probourala". Kdysi dávno jsem se sama přihlásila do rétorické soutěže, a i když jsem začínala tak, že jsem všechny projevy dělala s pohledem v zemi a málem jsem šeptala, teď už opravdu dokážu svévolně a spontánně mluvit před lidmi. Taky jsem schopná mluvit s lidmi a většinou já jsem dokonce ten, co zahání trapné ticho, to ale neznamená, že si to užívám - moje motivace je "za chvilku od něj/jí vypadnu a budu moct být sama, ještě to chvíli vydrž."
Takže... naštěstí jsem schopná kontaktu s okolním světem, ale že bych to dělala ráda... ehm.

Nevím, jestli se tahle fobie dá nějak vyléčit, jinak než léky. Ano, existují terapie, ale hádejte co, já se bojím. Hahahaha. Ono podle mě stačí, když vás vaši nejbližší budou podporovat, když vás pochopí, když vám pořád nebudou podkopávat nohy a nebudou se vám vysmívat. Na tumblru existuje hodně lidí s tímto problémem a já se díky tomu, ať už to bude znít teď sebehnusněji, cítím lépe. Našla jsem si někoho, kdo mi rozumí. Stejně tak mě i dostatečně chápe sestra a i někteří moji přátele "in real life".

Co chtěl básník tímto článkem říci. Pokud máte stejné problémy jako já - bojíte se kontaktu s lidmi, trpíte paranoiou, panikaříte, když musíte mluvit s lidmi - není to jenom nějaká hloupost. Není to vaše osobní úchylka, které se všichni vysmějí a kterou proto musíte někde zahrabat a snažit se na ní nemyslet. Je to sociální fobie, problém, který je reálný a kterým trpí spoustu dalších lidí. Proto si přestaňme podskekávat led pod nohama a snažme se najít někoho, kdo to pochopí, někoho, kdo nám porozumí, protože jinak se z toho v životě nedostanete. Nejhorší je, když sami sobě namluvíte, že jste naprosto hloupí, že tímto problémem vůbec trpíte. Věřte mi - to ničemu nepomůže.

Podle mě je samotným kámenem úrazu to, jak se společnost chová k psychickým nemocem. Ano, rakovina, AIDS, to všechno je hrozné, mnohé psychické nemoci jsou ale na stejné úrovni. Když je člověk v opravdové depresi a nakonec to dopadne tak, že spáchá sebevraždu, lidé říkají "ježišmarja, to je škoda, proč se to jen stalo", ale že by tomu člověku pomohli, když opravdu trpí? Ne. Vždyť má přeci jen nějakou depku, to přehání, jen se chce ulít z práce ten budižkničemu, bla, bla, bla, bla.
Nevím, jestli se dá změnit přístup k lidí k něčemu takovému jako je toto. Deprese a podobné věci prostě společnost nikdy nebude brát vážně a vždycky je bude považovat za něco stupidního, čím si stejně každý projde. Jediné, co s tím lidi jako já můžou dělat, je najít si lidi, kteří mu budou rozumět. Lidi, kteří budou mít pochopení. Lidi, kteří vám pomůžou.

Nakonec ještě jenom napíšu, co pomáhá mě, i když toho zatím nejsem dostatečně schopná - předstírat, že máte vysoké sebevědomí. Že je vám všechno jedno. Že máte všechno na háku. A že všichni ti lidé kolem vás jsou "pod vámi". Lidé, kteří opravdu trpí tímto přerostlým sebevědomím jsou strašní, ale vy se tak stejně chovat nakonec nebudete. Když budete mluvit s lidmi, zase se na povrch vydere vaše sociální fobie. Ale předstírání, že máte vysoké sebevědomí, opravdu pomůže, postupně přestanete ty problémy brát tak vážně a i když jej prostě takové nemáte, pomáhá to, sakra, že to pomáhá. Takže když jdu pod ulici a moje paranoia mi zase našeptává, že tihle lidi se baví o mě, řeknu si "tak ať se baví, já jsem stejně lepší než oni a tudíž si nezaslouží moji pozornost". Pomáhá to, fakt to pomáhá, jakkoliv uboze to některým z vás teď z ní. (Sakra, připadám si jako Tavros z Homestucku.)

 


Komentáře

1 Thalia Contostavlos Thalia Contostavlos | E-mail | Web | 23. července 2013 v 9:16 | Reagovat

S psychyckými onemocněními je bohužel problém, že se dají těžko dokázat. Existuje spousta lidí, co své problémy jen předstírají, aby se právě "ulili z práce" a podobně. Jinak, já ačkoli na venek působím jako svéráz jsem měla donedávna občas také problém si o něco říct (u prodavačky, čišníka, ...), i když to nebyl žádný speciální požadavek. Já to překanala, paradoxně, svou povahou. Jsem velice nemperamentní, až výbušný, člověk, který je dokonce schopný sám sebe trochu nadzvednout. Když se takto vyburcuji, nemám problém s nikým mluvit a každému řeknu, co si myslím. Teď, když žiju sama a spoustu věcí si sama musím zařizovat, okolnosti mě prostě donutili s lidmi jednat a já už to neshledávám být takovým problémem. Jinak mě trochu překvapilo, že říkáš, že k tobě a k sestře se rodiče chovali rozdílně, to mi nepřijde normální (aniž bych chtěla urážet), já jsem nic jiného, než spravedlnost od rodičů nezažila.

2 Annie Annie | Web | 23. července 2013 v 9:21 | Reagovat

[1]: To jsem možná vyjádřila trochu nepřesně... rodiče se ke mně chovají v pohodě a sestra rozhodně nemá žádné výhody :D, jen prostě mají nulovou toleranci a nechápou, jak se v některých okamžicích cítím. Takže mi tyhle moje problémy jen zhoršují. Tohle takhle nahlas ani nikdy neřekli, jen se tak prostě chovají.

3 Že by já? Že by já? | E-mail | Web | 23. července 2013 v 9:36 | Reagovat

Mám v podstatě stejné problémy, ale momentálně se mi z toho daří dostávat - Když mám jít na poštu pro balík a klepu se tejden předem, tak si říkám - co by udělal ten a ten knižní hrdina? (Momentálně je to Tywin Lannister) Bál by se dojít někam na úřad? Nebál, tak proč bych měla já. Ono to sice funguje jen občas, ale nic mě to nestojí, tak proč to nezkusit. Jináč už jsem si zvykla, že mám jen dva-tři kamarády a jiný kontakty nevyhledávám. Ale vím, že budu muset být komunikativní, pokud chci být úspěšná - a tak dělám malý kroky k mýmu otevřenýmu já. Začíná to tím, že se dojdu na něco zeptat prodavačky nebo si sama objednám jídlo v hospodě... Jo, pro jinýho je to banalita, ale já si do určitýho momentu nebyla schopná říct ani o blbou zmrzlinu :-D Takže tím chci říct, že tě chápu, ale nevzdávej to, tenhle stav není neměnnej. A ta teorie - jsem lepší než oni, to nemá co dělat se sebevědomím, to je prostě fakt. :D Musíš svoji výjimečnost přijmout, protože lidi na ni ještě připravený, ale jednou nejsou připravený, ale až si to jednou uvědoměj, pak budeme my, sociální fóbici, pány světa :D

4 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 23. července 2013 v 9:50 | Reagovat

Mně považují za nejkomunikativnější bytost in the Universe, a proto bude znít divně mé prohlášení, že jsem to měla taky. Je pravda, že říct ne a říct si o něco, co mi patří, mám doteď. Ale setkávání s novými lidmi mi nečiní problém, mám ráda nové lidi a ráda se scházím s přáteli. Je tedy také pravda, že moji vrstevníci mě vytáčí a ze třídy se nebavím s nikým. A reakce mých rodičů je něco jako: "Ty jsi ale blbá." Takže, básník chtěl říci- chápu Tě. Úplně a dokonale Tě chápu.
A můj prastrýc mi jednou řekl geniální větu, kterou by ses také mohla zkusit řídit: "Ser na ně a buď dáma!"

5 Claire Claire | Web | 23. července 2013 v 9:58 | Reagovat

Myslím, že Ti rozumím. Jsem na tom dost podobně, akorát že se mi to většinou daří zarazit už na začátku, dokud mi to nepřeroste přes hlavu. Ale je fakt, že když mám mluvit s nějakou osobou a jsem "nalomená", tak je mi špatně a jsem nervózní a samozřejmě mě doprovází i podobné myšlenky, jako Tebe. Plus cyklický (chronický) deprese - čímž nechci být zajímavá a dělat výčet z toho, co všechno mi je, jen chci říct, že mi opravdu pomáhá hudba, můj vymyšlený svět (což je balzám na duši, zvlášť ve frontách atd. - prostě se tam přenesu. :),cokoliv tvořit (psát, kreslit..) a pak už mi najednou přijde, že ty lidi nemusí být tak "nebezpeční".

Není to jen o cviku. Je sice fajn, že se naučíš některé situace zvládat, ale být Tebou, tak jdu hlouběji a snažím se ten strach ovládnout. Nech ho při nepříjemné situaci proudit a uvědom si, že když nejde o život, tak jde o h*vno. Moje průpovídka, co zabírá. :) Nevím jak Ti pomoct, ale můžu Ti říct, že se to dá zvládnout. ;)
Hodně štěstí. :)
Claire

6 LoveShy LoveShy | Web | 23. července 2013 v 9:59 | Reagovat

Achjo. Já tedy nemám přímo tu fobii co popisuješ ty, ale s psychickými problémy mám zkušeností až až. A myslím, že náš problém je srovnatelný, protože mě to pronásleduje, stejně jako tebe, každý den. Trochu chápu, jak se cítíš, protože kvůli psychice je pro mě taky složitější být mezi hodně lidmi. Ale asi víc chápu ty záchvaty úzkosti, protože to je hlavní projev mých problémů (a myslím, že to má hodně lidí). Nechci tu popisovat, čím přesně trpím, protože to je přeci jen soukromější věc.. ale chápu tě. A myslím, že pro člověka s nalomenou psychikou je pochopení od ostatních nejdůležitější. Jsem vděčná za to, že mě můj taťka i přítel chápou a pomáhají mi, abych měla fajn život a ne, abych se jen trápila. Nevěřím tomu, že se psychické poruchy dají vyřešit jen léky (pokud tedy člověk nemá nějakým způsobem poškozený mozek). Jsem za to, že je to všechno v hlavě.. už to mám ozkoušené. Je to jeden velký blok v našich hlavách a jen my samy s tím dokážeme něco dělat. Je to strašně těžký, ale jde to. Jak už jsem řekla - důležitá je podpora okolí a vědomí, že v tom nejsme sami. A to si piš, že nejsme. Polovina světové populace má nějaký psychický problém, ať už malý nebo velký. A to mě docela uklidňuje, že z psychických poruch se stává v podstatě normální věc (i když to není moc dobře) a že není nic nenormálního pociťovat někdy úzkost. Hodně lidí to zná, dívala jsem se na internet a našla jsem asi pět ženských, které mají to samé co já a to jsem si myslela, že jsem blázen, psychopat a magor. Bude se ti to postupem času měnit, myslím, že i lepšit. Nic si z toho nedělej a bojuj proti svý hlavě, pomáhej si co to půjde. A kdyby sis chtěla o něčem popovídat, tak klidně napiš. Sice nemám sociální fobii, ale mám jiné fobie a chápu tě :) fejniki@seznam.cz

7 Hanyuu Hanyuu | Web | 23. července 2013 v 10:24 | Reagovat

Jo, to je nejhorší, když tě okolí krmí tím, jak jsi špatná a zároveň ti hned předhazuje nějakou dokonalou bytost. Sestru, bratra, sestřenici, to už je úplně jedno, koho. Pak si začneš myslet, že jsi ta nejhorší a všechno, co děláš, si předem tisíckrát rozmyslíš, abys nebyla opět za tu trapnou, ale pořád si tak přijdeš. Nejsem na tom zase až tak úplně jako ty, ale v mnoha případech se tomu hodně přibližuju a už to je nepříjemné. Nemůžu tedy říct, že tě úplně chápu, ale z části jo. Mám hodně psychických bloků, ale nikdo to nikdy nebral vážně, jakoby to nic nebylo...a to mě ničí ještě víc.

8 Tai Todd Tai Todd | Web | 23. července 2013 v 10:31 | Reagovat

Sociální fobie mě pronásledovala ve veliké míře roky a i teď s ní pořád trošku bojuju. Na základce jsem byla terč pro šikanu, psychickou i fyzickou, doma peklo s otčímem, uzavřela jem se, skoro žádné kamarády, nikam jsem nechodila a to zapříčinilo fakt, že jsem pak měla problém prakticky se vším, co se týkalo komunikace nebo jen styku s jinými lidmi. v obchodě jsem si 100x přeříkávala, co řeknu a jak, pokud jsem na chodníku naproti uviděla skupinu o víc, jak dvou lidech, hledala jsem jinou cestu, klidně i mnohonásobně delší, jen abych kolem nich nemusela jít... do teď mám problém, do hospody, klubu, kde to neznám vejít, jako první, vždycky před sebe někoho šoupnu, jít v neznámé hospodě na záchod je pro mě pomalu zkouška, to si plánuju kudy, kolik je po cestě stolů a lidí, sama někam pro lístky? Pff, jednou jsem šla na náídro pro předčasné lístky a celou cestu mi vrtalo hlavou, jak to řeknu, abych nevypadala, jako vyklepaný blb :D... někteří známý jsou ze mě na nervy, protože sama někam, kde je moc lidí nejdu nebo mi to trvá milion let. Sice taky nemám problém komunikovat, přervat ticho, ale ne nějak ráda nebo s elánem.Takže tě plně chápu, sice jsem ze základky tady osmý rok, ale menší problémy mám pořád, i když mi to všechno pomohlo, obrnila jsem se a už nejsem ta, co do sebe necá kopat, naopak, hezky to vracím, ale s mnoha věcmi mám pořád problém.

9 Kelly Kelly | Web | 23. července 2013 v 10:48 | Reagovat

To je jako bych četla o sobě. Nebo aspoň v některých částech. Nemám problémy pohybovat se mezi větším množstvím lidí - resp. spíš než bych se obávala, tak mi lezou na nervy, jak jich moc a jak se všude cpou - ale komunikace je příšerná. Nejsem vtipný člověk, nenapadají mě trefné odpovědi, nemám ráda mluvení před cizími. Nesnáším cokoliv na úřadech, protože se vždycky hrozně bojím, že mi za něco vynadají a já tam budu sedět jako zmoklá slepice a útrpně snášet výtky. Když si něco objednávám, ať už se jedná o cokoliv, vždycky se tak bojím, že to budu muset opakovat, že se mi to vždycky stane xD
Nejhorší je, že i když se to snažím napravit, i když se snažím třeba i víc komunikovat a říkat si, že lidi o tu komunikaci se mnou i stojí, pak se stejně odmlčím, protože se pro změnu připadám jako vlezlý debil...
Už několikrát mě napadlo, že to prostě není normální a že pro to bude nějaké psychologické pojmenování, jenže... zas je tady ten problém, že o tom radši mlčím, aby si třeba někdo nemyslel, že ze sebe dělám jen zajímavou, nebo něco na ten způsob.
Je to bída a začarovaný kruh.

10 Taya Atsu Taya Atsu | E-mail | Web | 23. července 2013 v 11:57 | Reagovat

Nedávno jsem si měla jít vyzvednout občanku (po pěti letech končila platnost) ve městě, kde bydlím ani ne rok a v místech, kde se nacházel magistrát, jsem nikdy před tíme nebyla. Měla jsem stres z toho, jestli to vůbec najdu a navíc, jestli tam ta občanka vůbec bude. Celé dopoledne jsem nic nejedla, běhala na záchod jako šílená a měla jsem pocit, že kdybych se v tu chvíli rozpustila a nezbylo po mně vůbec nic, byla bych nejšťastnější člověk na světě.
Sociální fobie je hrozná věc, navíc když je člověk nepřekonatelný introvert a melancholik. Někdy si připadám jako zvláštní ohrožený druh, na který by se měli lidé dívat skrze mříže. Ale nejhorší na tom je, že se nedokážu bavit s lidmi. Je mi dvacet, jsem na vysoké a z oboru se nebavím s jediným člověkem, protože se neskutečně bojím s nimi mluvit.
Takže jo, cítím s tebou.
(btw: založení tumblru je určitě skvělá věc, lidi jsou tam neskutečně chápaví a většinou bez předsudků... spřízněné duše).

11 Viollet Viollet | E-mail | Web | 23. července 2013 v 12:03 | Reagovat

Měla sem ten sám problém, táhl se od nějaké sedmé třídy až do prváku (a to sem byla dříve veterán řečnických a recitačních soutěží). Nerada bych vypisovala, co šecko za tím stálo, bo to by zas bylo nepříjemné otevírání dětských bolístek... Zkrátka, někdy v polovině prváku mi došlo, že sem si celu tu dobu nechávala smolit na hlavu od úplných nýmandů a přestala si šecko brát tak osobně. Aktuální třídní kolektiv se mi jakymsi způsobem povedlo přesvědčit, že sem totální magor a troska, do keré ani nestojí za to kopat, a dali mi pokoj (vtipné je, že si to myslí aj učitelé)... Co sem si uvědomila, že mi vlastně vůbec nezáleží na tym, co si o mě myslí hrstka povrchních kreténu, nic z toho už mě netíží.

12 christiiinka christiiinka | Web | 23. července 2013 v 12:14 | Reagovat

Podle toho, kdo všechno dnes chodí po světě a jak se lidé chovají, by měl mít sociální fóbii každý druhý :D. Jen jsem ti chtěla popřát hodně odhodlání a více spřízněných duší.. Taky vím o čem to je, když jsem byla mladší nedokázala jsem "cizí lidi" požádat ani o tu nejběžnější věc. Teď už je to lepší, ale děs mám z telefonu. Někam zavolat a někam se objednat (třeba k zubaři) nebo tak, to je problém. Odhodlávám se i tři dny, stokrát naťukám číslo a stokrát to zase smažu.

13 Tkanička Tkanička | 25. července 2013 v 1:13 | Reagovat

Páni, když tady vidím tu hromadu komentářů, už se mi ani moc psát nechce, ale co :D Bez zbytečných litanií - mám úplně ten samý problém. Všechny tyhle situace moc dobře znám, ale už je jakž takž zvládám. Obrovský problém mám spíš ve škole, nejdřív to bylo na základce v angličtině když na mě ještě ten učitel řval na celou třídu ať mluvim nahlas a teď na hodině němčiny, když učitelka každou hodinu věnovala aspoň 10 minut tomu aby mě zasypávala otázkama typu, ty máš nějaký problém? Děje se něco v rodině? Jak nahlas mluvíš v ostatních předmětech? Když se člověku u toho ještě klepou ruce protože na něj čumí celá třída je to ještě horší.

14 Skye Skye | Web | 27. července 2013 v 10:44 | Reagovat

I když si sama o sobě rozhodně nemyslím, že bych měla sociální fóbii, tak problémy s komunikací s jinými lidmi zažívám docela často. Jsem hodně přecitlivělá a vztahovačná, takže když jsem někde v kolektivu lidí a normálně se s nimi, stačí, aby někdo z nich pronesl jakoukoliv "závadnou" poznámku a najednou bum, jsem úplně v háji a nejsem schopná se s nimi normálně bavit. Taky mám docela problém s mluvením na veřejnosti. Kdykoliv mám třeba jenom ubohou prezentaci před třídou, nervuju se tak tři dny předem. A když pak stojím před těma lidma, vždycky se mi úplně třese hlas a celá se klepu, prostě děs xD A to mám se svou třídou docela dobré vztahy. Ale myslím, že dřív to se mnou bývalo horší. Poslední dobou se přestávám stydět za to, kdo jsem a je mi jedno, co si lidé myslí.

15 Ariya Ariya | 28. července 2013 v 19:15 | Reagovat

Nevím, jestli tomu, čím "trpím" (nesnáším to slovo... vyvolává představu vyhublého mučedníka a já si pak připadám jako simulant) dá říkat sociální fóbie... dřív jsem měla ohromné problémy s věcmi jako jít do obchodu a něco si koupit, nebo říct učitelce, že mám práci už hotovou. Toho jsem se více-či méně zbavila, ale strach z hovoru s cizími lidmi se mě stále drží... Často se stane, že po cestě domů obcházím celý blok, protože mi v cestě stojí parta cizích lidí, kteří vypadají, že by na mě mohli chtít promluvit. S davy naopak problém nemám, pokud nejsou příliš namačkané. Většinou se v nich cítím chráněná, je to lepší, než být s pár lidmi o samotě. Taky jsem zjistila, že zrovna před svou třídou jsem výborný řečník, ale jakmile po mě chtěli, abych mluvila před celou školou, nemohla jsem. Prostě jsem ztuhla při pohledu na tu spoustu neznámých lidí a snažila se donutit cokoli říct, ale jazyk mě neposlouchal, takže mi nakonec musela učitelka vzít mikrofon a ukecat to za mě :D.

16 MarMar MarMar | E-mail | Web | 29. července 2013 v 14:47 | Reagovat

Já mám taky takový problém, ale ne zdaleka v míře jako Ty :( Normálně si s lidma rozumím, když se s nima už seznámím a tak. Ale když se někdo směje, taky se otáčím, jako kdyby to bylo na mě, když kolem mě prochází lidi, tak je obcházím, abych jim náhodou nepřekážela.
A rodiče mi moc nepomáhají. Všude po mě chtějí abych hrála na kytaru nebo zpívala i přesto, že jim pořád říkám, že to dělám před lidma nerada, skoro mě do toho nutí...

17 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 1. srpna 2013 v 19:07 | Reagovat

Souhlasím s tebou - psychická onemocnění a poruchy jsou trochu (dost) opomíjené. Jinak, taky trpím sociální fóbií. A musím se přiznat, že mě přemohla. Sice chodím do školy a bavím se s kamarádkami, ale jakmile zalezu domů, jsem nepříjemná, s nikým se nechci bavit a mám občas "depky" (ne deprese, to je moc silné slovo). A jít nakoupit? Ani náhodou! Navíc se šíleně bojím davů... No, všechny ty příznaky na mě taky sedí. Jen k psychiatrovi se mi moc nechce. :D

18 Greg Freak Greg Freak | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 9:35 | Reagovat

Tohle znám, hlavně tu paranoiu. Nevím, jestli je to jen obranný mechanismus, jak se vyrovnat se strachem, ale dlouhou dobu jsem ani neměl touhu nějaký kontakty navazovat, sic třeba nakupování je taky sociální situace, který se ani moc nejde vyhnou, tak tam ta úzkost byla furt. No jo, ale já doopravdy jsem trochu divnej, tak to nemám zapotřebí ukazovat navenek, aby se mi všichni vysmáli. Sic asi možná jako kompenzaci zastávám názor, že lidi jsou divní a jejich názor je irrelevantní, ale stejně mi na něm jaksi taksi záleží, ale zas jen co se týče chování, např. to jak se oblíkám nezajímá ani mě natož, abych se zajímal o názor jinejch =D.....achjo, pitomí protichůdný pocity.
Ale ještě horší je, když má člověk úzkost i z jinejch věci :((

19 Greg Freak Greg Freak | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 9:47 | Reagovat

[18]: Ikdyž u mě to není asi tak intenzivní a asi bych to nenazval sociální fóbií. Spíš mě štvou úzkosti z jinejch věcí.

20 Viktória Viktória | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 12:46 | Reagovat

Prečítala som celý tvoj článok a ťažko povedať, či ma zaujal viac alebo menej. Nie preto, že by nebol tvoj problém podstatný - problém je problém. Ale stretávam sa s veľa ľuďmi, ktorí majú nejaké problémy a zisťujem že ich je všade - veľa. Pocit, ktorý som ale mala, keď som ho čitala bol, že ti chcem pomôcť. A možno aj viem, ako. Ak by si mala záujem, ak by si chcela ďalšieho človeka do života, ktorý je ochotný a veľmi ti chce pomôcť, napíš mi tvoj mail alebo facebook, najlepšie na môj blog niekde do komentárov, ja ho potom vymažem a môžeme si spolu písať.

21 Viktória Viktória | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 12:47 | Reagovat

[20]: A pokúsim s vysvetliť ti, kde vidím problém :)

22 Yasminn V. Yasminn V. | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 13:31 | Reagovat

Držím ti palce, opravdu.
Já bych to také nedala. Neřekla bych, že mám zrovna sociální fobii, ale jsem silně nespolečenská. Já dokonce nemám ani kamarády, protože jsem se přestěhovala a NEUMÍM se seznámit. Už jsou to 3 roky, co jsou jediní lidé, se kterými se bavím, jen moji příbuzní a prodavači v obchodech.
Bydlím u strýce a často se bojím i jít na záchod, protože budu muset jít kolem něj. A přitom je fajn.

Já si spíše myslím, že mám bipolární afektivní poruchu, ale to už nechám na lékaře. Jsem objednaná na září, tak uvidíme...

23 Diarsie Diarsie | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 16:35 | Reagovat

Rozumiem ti. Pred rokom by som povedala, že som na tom podobne. Pravdou, že po čase ako som nastúpila na strednú školu sa moje problémy pri kontakte s ostatnými ľuďmi zmiernili. Pred tým som mala obrovský stres vždy keď som mala ísť do obchodu. Stále som sa s nepochopiteľného dôvodu bála, že si ľudia o mne budú myslieť, že som zlodej. Že to zariadenie zapípa. Rovnako keď som  vravela s ľuďmi tak som koktala a počas triedneho kola kubína sa mi začali triasť ruky a nohy. Nemohla som to ovládnuť a ostatný sa mi samozrejme smiali. Srandou je, že už ako dieťa som bola veľmi hanblivá ale s vystupovaním pred ľuďmi som nemala žiaden problém.
Avšak ako som prišla na strednú zacítila som šancu začať odznova aj keď mi trvalo dlho kým som pred spolužiakmi prestala mať strach...podarilo sa.
Myslím si, že dôvodom prečo môj strach vypukol a prehlboval sa boli poznámky rodiny, ktoré mi značne podkopávali sebavedomie. Poznámky oca typu ,,říkejte  mi kontejner" (alebo alternatíva ich bin kontajner) a babkine ,,pozri sa na tie deti (priezvisko), oni sa neboja ozvať" a podobne...mnohé z nich počúvam dodnes a dokážu vo mne stále vyvolať pochybnosti o tom či som hodná toho vôbec žiť, či si môj život nezaslúži radšej niekto iný.
Samozrejme sú tu aj depky, o ktorých neviem či mám právo ich vôbec nazvať plnohodnotnými depresiami. Práve počas nich rozmýšľam či si zaslúžim žiť a aký
údel na tomto svete vôbec mám.
Počas depiek mi pomáha ak si píšem so svojou BF. Tá mi vždy povie svoj názor na vec a snaží sa zahnať moje niekedy čierne myšlienky.
Jediné čo ti môžem poradiť je nevzdávať sa a s niekým komu dôveruješ sa o probléme poriadne porozprávať. Možno sa ti to nepodarí odstrániť úplne ale možnosť zmiernenia problému je tu vždy.

24 Rena Rokudo Rena Rokudo | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 18:34 | Reagovat

Sice jsou tu už desítky výstižných komentářů, které ti dávají za pravdu, ale vzhledem k tomu,že mě tento článek dokonce rozbrečel, jsem se rozhodla, že sem taky napíšu.
Jsem na tom úplně stejně jako ty, teda možná o něco málo hůř, protože já se před lidmi pořád mluvit bojím. A je jedno, jestli je ten člověk spolužák, soused, nebo prodavač... Například minulý týden mě máma poslala koupit čokoládu, a pak se hrozně divila, že jsem tam strávila půl hodiny, ikdyž je ten obchod skoro před domem- netušila, že jsem se skoro celou dobu odhodlávala tu čokoládu vzít a koupit, protože mi to bylo hrozně trapný, že tam kupuju jenom tu čokoládu. Úpně jsem cítila pohledy všech nakupujících a byl to jeden z těch typyckých příšerných momentů, se kterými se potýkám skoro denně. Moje rodina ani nikdo z mých kamarádek v okolí to nechápe. Hlavně rodina se mi nebojívysmát přímo na ulici před všema lidma, což je pro mě snad nejhorší... "Hahaha, podívej se na tamtu holku, ta je ve stejném věku jako ty a je úplně normální, proč ty nemůžeš být taky taková, pořád jen všechno zbytečně řešíš, té se taky bojíš?" Načež se ta dotyčná holka otočí a divně se na nás (a halvně na mě) podívá... Je to prostě příšerný a popravdě mě ani nenapadlo, že takový problém má spousta dalších lidí... Bohužel angličtina je jedna z mých slabých stránek, takže Tumblr moc v úvahu nepřipadá... I tak děkuju, že jsi tento článek napsala, pomhla jsi mi tím uvědomit si spoustu věcí. A omlouvám se, pokuď je můj komentář moc dlouhý, vlastně jsem ho chtěla napsat už před týdnem, ale.. :"D

25 Adelaine Adelaine | Web | 5. srpna 2013 v 14:42 | Reagovat

No, asi bych měla napsat něco stejného, jako ostatní, ale nevím. Přijde mi zvláštní, že každý má teď sociální fobii. Tak buď má vážně skoro každý sociální fobii, nebo jsou prostě lidi co mají nižší sebevědomí a další věci, a jelikož to všude kolem sebe vidí, tak si vsugerují, že mají sociální fobii, a začnou dělat a říkat, že mají sociální fobii. A jak pak poznáš ty, co ji opravdu mají, mají problémy, a jak je pak můžeš brát vážně? To je docela těžký. Jinak já s tímhle moc problémy nemám. Jsem introvert a nemám moc ráda lidi, ceklem čast odříkávám třeba když s někým mám jít ven, protože mě prostě přepadne pocit "nechci s nikým být", ale beru to za část sebe, žádná fobie to není, prostě jsem uzavřená. Asi to není moc fajn mít sociální fobii, teda když ji někdo doopravdy má. Často je to podle mě způsobené prostě nízkým sebevědomím (které já taky mám, a hle žádnou fobii nemám, zázrak, to bych byla už opravdu k ničemu) a pak se to jen zhoršuje, no. A asi to i hodně dělá dnešní společnost.
Na druhou stranu - rozumím ti to, že psychické poruchy se málo řeší. Taky mi plno lidí říká/říkalo že mám jen nějakou blbou pubertální depku, ale vzhledem k některým lidem v mé rodině a jejich náladám si myslím, že ty moje "depky" asi nebudou jen depky, ale vážně deprese, ale sama to nějak neřeším. Jsem člověk, co se nepotřebuje škatulkovat a zvládnu to nějak sama. Nemám ráda ty lidi (neříkám že ty jsi jeden z nich) co jsou rádi, že mají něco, co můžou říkat, že jsou "já mám sociální fobii" a pak jsou víc v klidu, když "vědí, co jim je" nebo když to můžou nějak nazvat, zaškatulkovat. A vlastně jde taky možná trochu o to zapadnout, ne? "Jsou lidi, jako já, co mají stejné problémy" a takové ty věci. A ono to asi pomáhá, takže by se na to mělo dívat dobře.

"když mi někdo neodepíše na Facebooku/steamu/whatever cítím se jako absolutní debil" Jo, to vážně není fajn, že? Promiň, ale tohle si nemůžu odpustit - tohle vadí i nám, lidem co nemají fobii, a není moc hezké dělat ostatním něco, co tobě samotné není příjemné.

26 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 0:08 | Reagovat

No, je hrozně "super" když si z tebe kvůli tomu dělaj srandu... tomu věřím. Mně je neustále předhazováno, že se bojím krve. Jak mám někomu vysvětlit, že se nebojím krve, ale že to pravděpodobně je panická úzkost ze zranění a nejde to definovat a není to pokaždý stejný... Asi každýmu se hnusí nějaký ty šílenosti jako dvojitá zlomenina atd. ale lidi sebou většinou nepraští když vidí na videu jak někdo skočil a je slyšet křupnout kost, nebo se drobet řízne když krájí rohlík. To je pak trauma když si lidi chtějí na výletě v autobuse pustit Saw...

27 Lucka526 Lucka526 | Web | 11. srpna 2013 v 18:23 | Reagovat

Na začátek musím říct, že tě naprosto chápu a obdivuju, za to že to ze sebe umíš takhle dostat.
Já sama tímhle (doufám) netrpím, ale procházím si podobnými případy. Bojím se zaplatit, v knihkupectví jsem chtěla aby
tam byla se mnou babička jak moc jsem si připadala pitomě. Nerada chodím na záchody (např. v kině), ani sama nedojdu do ředitelny podat přihlášku do klubu Mladého diváka. Když slyším někoho se ve škole smát, myslím si, že se smějí mně. Vždy se ve mě sevře úzkost. Máma nechápe, proč si nechci jít pro zmrzlinu sama. A nedávno - a to bylo nejhorší - jsme jeli v úzkém autobuse, kde je po stranách jen pár sedaček. Když jsem procházela... všichni na mě zírali a já měla chuť couvnout a vrátit se. Na druhý den sem se tím autobusem bála jet. Všichni se mračili a první co mě napadlo bylo: Určitě si myslí, co je to za divnou holku.
Jinak o těch psychických nemocech je to pravda. Holt je to komplikované a kdo ti to v dnešní době bude věřit? Nikdo. Všichni si řeknou: Ále, to tě přejde.

28 ? Tajemný ? ? Tajemný ? | 26. září 2013 v 19:56 | Reagovat

Ahoj pls přidej si mě na steamu "Chuck21"......

29 Borůvka Borůvka | Web | 5. října 2013 v 13:52 | Reagovat

K těm depresím: Problém je, když tě ten člověk od sebe odhání a nereaguje na tvoje pokusy o komunikaci, nebo tě doslova ignoruje. Stalo se mi to, ten člověk pak spáchal sebevraždu a já od tý doby prožívám záchvaty smutku, kdykoliv si na něj vzpomenu. Nejde o to, že bych neměla zájem pomoct, ale o to, že jsem ani netušila, že je pomoc potřeba... protože nedal nic znát.

30 ... ... | 28. prosince 2013 v 19:42 | Reagovat

Ahoj u mě je to samé.. Mám prostě strach. Poprvé jsem to řešila sebepoškozováním ,ale pak když si toho rodina všimla musela jsem přejít na něco jiného . Vždy když jsem měla strach nebo úzkost tak jsem si vzala prášek někdy to skončilo u čtyrech prášku je to na nic kéž bych neexistovala. :-(

31 Hikari ひかり Hikari ひかり | Web | 3. května 2014 v 19:46 | Reagovat

Poslední dva roky mám stejné problémy jako ty a nemohla jsem stále přijít na to, jestli je to psychická nemoc nebo jen úchylka. Teď zjišťuju že nejspíš trpím SF. Způsobil mi to problém se spolužákem, který mě začal pomlouvat před třídou a pak se to semnou vleklo dlouhou dobu a ničilo mi to sebevědomí. Teď už ani nevím pořádně kdo jsem. Aspoň už vím jak ty svoje problémy nazvat :'D To s tím povyšováním nad ostatní mi nepříjde jako dobré řešení, člověk si tím zase přivodí nepřátelskost okolí. Nechci aby si o mě lidé mysleli že jsem namyšlená, chyb mám na to dost ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel