19. Kapitola: Dluh a jeho splacení

12. července 2013 v 23:26 | Annie



V hospodě bylo rušno.
Všichni se bavili, smáli se, užívali si svého života. Dnes v této malé vesnici muselo být opravdu živo, oproti jejímu normálnímu tichu, jelikož místní seděli v rohu u svých vlastních stolů a velmi nedůvěřivě pozorovali pijící Vrány ve svých modrých hávech. Johnovi připadala jejich nedůvěřivost až poněkud směšná, ale na druhou stranu, byl na ní už zvyklý. On sám seděl u stolu s rudovlasou kreslířkou, která pomalu upíjela svého vína, a tiše pozorovali veselí v budově.
Odpoledne dorazili do této bohy zapomenuté vesnice, a obdrželi zprávu od jednoho ze špehů. Byla tady. Zrzavá dívka, doprovázená černovlasým elfem, opouštějíc tuto vesnici ještě s nějakou bardkou. Místní to i potvrdili, tvrdili, že je zachránila od nějakého monstra. Těžko říct, jestli si to vymýšleli, nebo ne - ta dívka přeci jenom byla exorcistkou, a kdyby nebyla schopná tu a tam zabít nějakého démona, bylo by to nanejvýš podivné. Na druhou stranu, podle hlášení toho mladíka, Carvera, se ta dívka stala exorcistkou až při těch nešťastných událostech v Arstone, kdy se tam uprostřed ničeho objevil démon a téměř je všechny zabil. Johnathon se na něj letmo podíval - modrooký mladík seděl vedle svého staršího bratra, a poněkud nervózně mluvil s jednou z dívek. Vzhledem k jeho ostýchavosti to nevypadalo, že k něčemu dojde, na druhou stranu případ jeho bratra Marcuse vypadal mnohem nadějněji. Johnathon se usmál, a šáhl po Selenině lahvi vína, to ho ale kreslířka zastavila a striktním hlasem prohlásila: "Ne."
John na to nic neřekl. Pouze se odtáhl, a dál pozoroval dění v hospodě. Ano, byl velitelem Vran. Ano, byl dobrým šermířem. A ano, měl za sebou těžkou minulost, a ano, kdysi to hodně řešil pitím. Také stále řeší. Asi navždy to bude shledávat nejúčinnějším prostředkem, jak zapomenout, ale Selena s tím zřídkakdy souhlasila. Vlastně nikdy. Kdysi dávno, když ještě nebyl velitelem a když ještě holdoval alkoholu opravdu hojně, se vždy nehorázně pohádali a on si pak ráno nevzpomínal, jak se probudil vedle ní. Temné časy. Jeho temné časy.
Tiše si povzdechl, a promnul si tvář. V tomto prostředí už dlouho nevydrží, bude muset na vzduch, jinak se z toho zblázní. Tolik myšlenek, kterých ho tížilo, a žádný způsob, jak je zahnat, i když mu leží přímo na dosah ruhy... ta exorcistka. Mladá dívka, celý život před sebou. A oni na ní jdou téměř s armádou, aby jí uštvali jako psi. Je tohle vůbec možné? Jak mohli tak hluboko klesnout? Ale on slouží králi, a musí plnit rozkazy. Nic... nic se s tím nedalo dělat.
Vzápětí ho zavalil obrovský pocit viny. Už už by se znovu natáhl po lahvi vína, zachytil ale Selenin pohled. Rázem dostal obrovský vztek - vztek na sebe, vztek na svou milenku, vztek na Vrány, vztek na tenhle svět. Rázně se zvedl, a řekl: "Jdu ven." Kreslířka na to nic neřekla, pouhopouze ignorovala, že by něco vůbec řekl. Johnathon Drake se pomalu vypotácel ven z hlučného prostředí, kde si jeho muži užívali, dokud zítra nebudou muset znovu vyjet lovit exorcistku, a jakmile se ocitl venku, vztekle kopnul do nejbližšího kamene. Co mu na to asi řekne lord Derwick? S místním lordem byli za války velcí přátelé, ale Sean byl velmi čestný a spravedlivý muž, a něco takového by mu určitě neodsouhlasil. Přikývne. Chladně udělí souhlas na to, aby dívku na jeho území zatkli a popravili. Aby jí pověsili jako nějakou špínu. Ale souhlasit s tím nebude. A on zase bude pro veřejnost vypadat jak králův pes, jak necitelná troska.
Už už Johnathon Drake vzteky nakopl další kámen, když se vedle něj ozval zaskočený hlas. "Veliteli?
John se překvapeně otočil, a v jasné noci za svitu měsíce spatřil Roberta, mladého, nadějného muže, kterého on sám našel v ulicích a donutil ho přidat se k Vranám. Robert se očividně až do té doby opíral o okno a pozoroval okolí, dokud ho on při jeho přemýšlení nepřerušil. Velitel Vran se narovnal, a zeptal se: "Co ty tady děláš, Roberte?"
"Já... nic, veliteli," řekl Robert a poněkud se začervenal. Na tváři neměl ten svůj typický povrchní, arogantní výraz, na který si u něj všichni zvykli. Tvářil se jako člověk, který neví, jak dál, který hledá svou cestu - přesně ten samý pohled měl, když ho našel v ulicích.
John nadzdvihl obočí, a zeptal se: "Proč nejsi vevnitř s nimi? Zítra vyrážíme do Monety, a tohle je tvoje poslední šance si nějak pořádně odpočinout, jelikož tam se ubytujeme v hradních kasárnách a-"
"J-já... nemám o to zájem, veliteli," odvětil stále nervóznější Robert, a odvrátil pohled. John se zatvářil pobaveně, a opřel se vedle svého něj. Ať už to chtěl přiznat, nebo ne, Roberta měl vždycky rád - až moc mu připomínal jeho samého, když byl mladý, a u všech všudy, ve svých slabých chvilkách myslel právě na něj. To on, Johnathon Drake, ho naučil šermovat, to on ho naučil, jak to ve světě chodí, to on ho odtáhl od života zloděje a kriminálníka, ke kterému by brzy spadl, vzhledem k tomu, že jeho matka byla prostitutka a on vyrůstal v bordelu. Myslel si, že o něm ví první poslední, ale na druhou stranu, už byl dospělým, snad dvacetiletým mužem, a on ho stále neviděl s žádnou dívkou. Ani teď. Utekl před tím veselím ven, do ticha, do samoty, do nočního klidu této malé vísky.
"Nemáš zájem, říkáš," řekl pobaveně. "Víš, tak mě napadá, opravdu se ti tak hnusí to, o koho opravdu stojíš? Chci říct, znal jsem pár mužů, které taky nezajímali dívky a místo toho se zajímalu... nu, o další muže, a-"
"T-tak to není!" vyhrkl okamžitě Robert, a Johna opravdu pobavilo, když spatřil jeho tvář rudou jako rajče.
"Jen... jen nechci... já..." Robert se zakoktal, nevědouc, co říct. Vzápětí ale znovu spustil: "Nechci... nechci žádné ženě způsobit to, co můj otec způsobil mé matce, pane. Nechci... nedokážu... kdyby... to dítě by..." Povzdechl si. "Prostě to nedovedu. Vždycky si představím, že ta žena pak bude nést mého syna, a-"
"A nechceš ho dostat do stejné situace, v jaké jsi byl ty," doplnil tápajícího Roberta konečně John. Hnědovlasý mladík přikývl: "Ano... ano, pane."
Johnathon Drake okamžitě zvážnel. To, co mu Robert právě řekl, ho seriózně vyvedlo z míry a nejradši by mu řekl něco, aby ho uklidnil, nenapadalo ho ale, co. On sám se také nenarodil do obzvlášť počestné rodiny, a do armády se dostal vlastně jen kvůli tomu, že právě probíhala rasová válka a koruna tenkrát brala muže, kde se dalo, nikdy o své minulosti ale takto nepřemýšlel. Bral to prostě jako holý fakt. Robert svou minulostí však pohrdal a John věděl, že by udělal cokoliv, aby zamaskoval pravdu o svém původu. Na venek se sice jevil jako arogantní a ješitný mladík, kterého nic nerozhodí, to všechno ale byla jen maska a on byl vevnitř ve skutečnosti mnohem křehčí, než ostatní.
Johnathon Drake to na něm poznal až příliš snadno, vzhledem k tomu, že v mládí taky takový býval. Teď už si připadal jen jako zahořklý, cynický muž, pomalu se blíží ke své smrti. Ale přesto, přesto byl velitelem Modrých Vran, i přes všechny své chyby a přes všechna ta zvěrstva, co ve válce viděl. Přes všechny ty smrti, které způsobil, a které ho v noci strašily v jeho snech. Všechny ty tváře. Chladné jako zimní noc, nedýchajíc, hledící beznadějně do nebe bez jakéhokoliv žáru života.
Robert... Robert mu opravdu někdy připadal jako jeho kopie. Ale jestli to takhle půjde dál, jednou udělá stejnou chybu jako on. Jednou nechá svou pýchu, aby zatemnila jeho posudek, a pak... pak buď zemře, a nebo v sobě nechá umřít to něco, čemu se říkalo lidskost.
"Roberte," spustil konečně váhavě, okamžitě získajíc pozornost mladé Vrány. "Jsi dobrý muž. Znám jen málo mužů, kteří by byli schopni takto dávat přednost svým morálním zásadám než... nu, chtíči. Jsi i skvělý bojovník, a jednou, jednou určitě budeš i skvělým velitem. Určitě... určitě ses ale sám sebe musel ptát..." John si povzdechl. "Určitě ses sám sebe musel ptát, proč jsem tě nedal do velení této mise."
"J-já... n-ne-," začal koktat zmatený Robert, to ho ale velitel Vran přerušil: "Víš, co mě tak proslavilo v rasové válce, Roberte?"
"Byl... byl jste jediným přeživším v bitvě u jezera Omlour, pane," odvětil Robert, nechápajíc, co se mu snaží říct.
"Ano. I když, teď, když se na to podívám zpátky, byl to spíše masakr u jezera Omlour," zasmál se cynicky John, ale pokračoval: "Elfští kreslíři tenkrát zaútočili se zakázanou magií a posedli naši mysl, čímž způsobili, že jsme se obrátili proti sobě. Bitva mezi dvěmi rasami se proměnila v boj o přežití mezi mými druhy." Robert zbledl, to se k němu ale John otočil a chladně se ho zeptal: "Víš, co to způsobilo, Roberte?"
Robert, stále bledý jako stěna, nechápavě zavrtěl hlavou: "N... ne, pane."
"Má ješitnost. Můj oddíl svým počtem mnohokrát převyšoval ony elfí magjy, a já si bláhově myslel, že je dokážeme porazit. Krev mých přátel, kteří tam zemřeli, je na mých rukách. Možná i mnohem doslovněji, než to teď z kontextu vyznívá." John se znovu uchechtl, Robert ze sebe ale nevydal ani hlásku. Svůj pohled měl upřený do země, a bylo vidět, že o něčem přemýšlí. Po chvíli se také zeptal: "Jak jste to ale dokázal, pane?"
"Co myslíš?" nadzdvihl Johnathon nechápavě obočí.
"No... říká se, že... že vy jste tomu elfímu kouzlo odolal, pane."
"Ano... ano," přikývl okamžitě velitel Vran, ale jeho pohled poněkud ztemněl.
"Pokud se mohu zeptat... jak jste..."
To si velitel Vran rychlým pohybem vyhrnul rukáv. Robert nejdřív překvapeně zamrkal, nechápajíc, co jeho velitel dělá, to ale na jeho rukou spatřil hluboké, dlouhé jizvy, jasně způsobené dýkou Vran. Velitelovou vlastní dýkou. Robert pouze nechápavě vytřeštil oči, to ale Johnathon spustil: "Takhle jsem tomu odolal, Roberte. Neustále jsem nechával mysl ve stavu naprosté bdělosti a ostražitosti, kterou voják získá pouze při situaci ohrožující jeho život. Řezání sama sebe se ukázalo být jednou z nich. Má mysl byla natolik nabuzená, že na mě jejich očarovací magie nefungovala. Tak... tak jsem dokázal pobít většinu z mých přátel, kteří se začali chovat jako bezmyšlenkovité stroje, snažíc se zabít vše, co spatří."
"Většinu?"
"Roberte, ty si vždycky všímáš někdy až naprosto zbytečných detailů. Když tě to ale tak zajímá, o ty ostatní se postaral-"
"... pane?"
Oči Johnathona Drakea se najednou zasekly, a hleděly dopředu, fixujíc se na nějaký bod. Okamžitě se v nich objevil strach, a jeho tělo ztuhlo, připravené k boji. Robert se na něj nechápavě podíval, pak se ale konečně podíval směrem, kterým hleděl jeho velitel, a stejně jako on naprosto ztuhl.
Fae. Byla to zasraná Fae.
Pouze tam stála, s vlasy fialovými vlajícími ve větru a pokožkou zelenou jako tráva sama, s několika zapletenými květy ve vlasech, a pozorovala je, kroutíc hlavou ze strany na stranu.
"Roberte," oslovil ho v tu chvíli tiše velitel Vran. "Tohle může dopadnout zle. Velmi zle. Připrav se-"
To se ale ona Fae najednou otočila, a tanečním krokem se rozběhla pryč. Johnathon Drake okamžitě zaklel, a rychlým pohybem vytáhl zpod svého opasku dýku. Pak se rozběhl za pomalu mizející postavou.
"Pane!" vykřikl Robert a okamžitě se chtěl rozběhnout za ním, velitel Vran ho ale okřikl: "Ne! Nejdřív dojdi pro kreslířku! Pak mě doběhněte! Ale rychle!"
A to byla jeho poslední slova, než zmizel za mizející Fae do noční temnoty.

Johnathon Drake běžel skrz temnotou a svým během rozrážel její zapletené chuchvalce. Viděl, jak ta neskutečná bytost běží přímo před ním, jak mu mizí před očima, ale nedokázal jí dohnat, nedokázal jí stačit. Možná už byl prostě příliš starý na takovéto honičky, ale přesto, tohle musel zvládnout. Samozřejmě, až teď se mu hlavou hnaly myšlenky, proč se vůbec rozhodl tu Fae pronásledovat, když před nimi začala utíkat, vždy je ale přehlušily mnohem hlasitější, ráznější myšlenky - co tu dělá Fae? Týká se to jejich životů? Zemřou tu? Johnathon se za to nenáviděl, ale jakmile se mu zatvrdil pohled a ztuhla mu krev v žilách, nedokázal myslet jinak než chladnokrevný zabiják, bojující o přežití.
Připadalo mu však, že její fialové vlasy se od něj čím dál více vzdalují, že absolutně nemá šanci na to jí dohnat, že tohle je beznadějné... už se dokonce i blížil k východu z vesnici, když v tom najednou, najednou, se ona Fae zastavila, otočila se, a probodla ho svýma zářícíma očima. Velitel Vran se okamžitě zastavil, a pohled jí opětoval, stále držíc svou dýku. Svět kolem něj byl naprosto jasný, jeho tělo nachystané k pohybu. Byl připravený k boji, byl připravený zabít, byl připravený to vše ukončit, přesto se ale co nejklidněji mohl zeptal: "Co... co tu chceš?"
"Hledala jsem Vás, veliteli," odvětila svým nadpřirozeným hlasem Fae. "A chtěla jsem Vás odvést co nejdál od všech nežádoucích zraků."
V tu chvíli se velitel Vran Johnathon Drake zarazil, a vydechl: "Cože?"
"Potřebuji s Vámi mluvit. Nechci Vám ublížit. Prosím, schovejte tu dýku." John nevěřícně zavrtěl hlavou: "To... to nemyslíš vážně."
"Ale ano, myslím. Rázem to pochopíte. Prosím... tu dýku." John jí probodl svým stále podezírávým pohledem, a nervózně pohlédl na svou zbraň. Pár vteřin bylo mezi nimi ticho, pak si ale Johnathon hlasitě povzdechl a schoval svou dýku zpět za opasek. Fae se na něj přívětivě usmála: "Děkuji. A teď... abychom přešli k tomu, co jsem vám chtěla říct." To k němu ona Fae pomalým krokem vykročila. John vyděšeně zamrkal a pokoušel se ustoupit, to už ale byla Fae u něho, a to tak blízko, že kdyby se jen kousek nahnula, jejich rty by se setkaly. Johnathon zbledl, ale nic na to neřekl.
"Potřebujeme... potřebujeme, abyste jí zachránil, veliteli."
"C-cože?" nechápal John, Fae ale pokračovala: "Je důležitá jak pro tento svět, tak i pro vás, veliteli. Bohužel, ani Nürularayram nedokáže spatřit, kam jí nitky osudu zavedou, protože její osud je pouze v jejích rukách, ale právě proto, veliteli, právě proto je pro život nás všech tak nezbytná."
"M-mluvíš o..."
"O té exorcistce, kterou stíháte."
"Ach. Já..."
"Nemáte na vybranou?"
"... musím následovat královy rozkazy," odvětil tiše Johnathon, zatnouce své pěsti. A bylo to zpátky. Ten hněv. Ten vztek na celý svět a všechno kolem něj.
"Vždycky máte na vybranou," odvětila Fae. "Vždycky je tu volba. Jinak by osud nemohl vést tam, kam nás vede. Vždycky je tu několik cest. Vždycky je tu několik možností."
"V tomto případě-"
"Vy jí ale pomůžete. Musíte."
"Nemohu-"
"Není to jen tak ledajaká exorcistka, veliteli. Je dcerou Černého Vlka."
V ten okamžik velitel Vran ztuhl. Jeho tvář zbledla do barvy zimního sněhu a v očích se mu objevilo něco, co se vzdáleně podobalo strachu, zděšení a děsu. To se k němu Fae naklonila, a přímo do jeho ucha mu zašeptala: "Jsem si jistá, že jste nezapomněl, veliteli. Černý Vlk vám zachránil život. To díky němu se váš osud otočil tímto směrem. Nejen, že vám pomohl uniknout před elfími magjy, ale také vás navedl na tu správnou cestu. Jste jeho dlužníkem. A ona, ona je jeho dcera."
Johnathon na to nic neřekl, pouze zděšeně hleděl kupředu, zápasejíc se svými vlastními myšlenkami, nevědouc, co říct. To mu ale ona Fae naposledy zašeptala do ucha: "Musíte splatit svůj dluh, veliteli."

Jakmile velitel Vran vyběhl za pomalu mizející Fae, Robert okamžitě vtrhl do hospody, snažíc se najít kreslířku jak nejrychleji mohl. Její rudé vlasy spatřil v rohu místnosti - seděla u jednoho z velkých stolů úplně sama, upíjela ze své skleničky vína a vypadala, že o něčem přemýšlí. Robert k ní rozhodným krokem vykročil, jak nejrychleji mohl, snažíc se prokličkovat mezi Vranami, které už měly značně připito, ignorujíc jejich pokřiky a snahy promluvit si s ním. "Hej, Roberte, co to ksakru děláš?!" zarazil ho až Marcusův hlas, který se ozval hned po tom, co ho od sebe rázně odstrčil. Robert se na něj letmo podíval - i on vypadal, že už měl něco upito, a v ruce držel prázdnou lahev vína. Přesto ale vypadal, že je schopen vnímat okolí, vzhledem k tomu, že mu dával jeden z jeho typických nechápavých pohledů.
"Dej mi pokoj," odsekl v ten okamžik chladně, a rychle pokračoval dál, ignorujíc Marcusův pohled propalující mu záda. Konečně se prodral ke stolu kreslířky, a proto vyhrkl: "Velitel vás potřebuje, prosím, musíte-"
"Cože?" nadzdvihla kreslířka nechápavě obočí, probodávajíc ho svým mrazivým pohledem. Robert ihned pokračoval: "Před hospodou se objevila Fae. Chci říct, nic se nám nestalo, velitel jí ale okamžitě začal pronásledovat, a-"
"Fae?"
"A-ano, má paní, ale zmizela a velitel se vydal za ní, a říkal, ať-"
"Ten idiot," zaklela kreslířka. "Sakra, sakra, sakra, sakra. Nikdy nic nemůže zůstat v pořádku."
V ten okamžik rázně vstala. "Rychle. Dřív, než bude pozdě."
Robert přikývl, a spolu s kreslířkou se začal davem prodírat zase ven. Tentokrát to už šlo mnohem snáz, vzhledem k tomu, že každá z Vran věnovala rozzuřené magje poněkud vyděšený pohled a ustoupila stranou. Za chvíli už byli znovu venku na čerstvém vzduchu, a magja stále rychle pokračovala kupředu.
"Veď mě," řekla rozkazovačným hlasem, a Robert jí proto ihned poslušně předběhl, vedouc jí dál.
Netušil, jak dlouho běželi, netušil, jak dlouho se snažili velitele najít. Robert prostě běžel kupředu směrem, kterým viděl velitele vyběhnout, a snažil se uklidnit. Neodvažoval se otočit za magjou, protože neustále slyšel klepot jejich bot, a třebaže nevěděl, jak mu může stačit, stále běžel dál, doufajíc, že je v pořádku, doufajíc, že jeho velitel bude v pořádku. Vždycky byl takový. Vždycky. Musel všechno vyřešit hned, pokud nejlépe sám, a většinou jednal impulzivně a podle mnohých si prostě neuměl zachovat chladnou hlavu. Na druhou stranu, kdokoliv kdy viděl jeho šermířský um, byl buď ohromen a pamatoval si to do konce života, nebo... nebo se ocitl na druhé straně čepeli.
To ho ale spatřil. Podle překvapeného vydechnutí magjy, které se ozvalo za ním, ho musela slyšet i ona kreslířka. Johnathon Drake tam stál uprostřed cesty nehybně jako socha, a oči upíral někam kupředu. Už u něj skoro byl, když ho kreslířka předběhla a rázně ho chytla za rameno: "Johne!" vykřikla a otočila ho k sobě.
To se Robert konečně zarazil. Udýchaně se zastavil, a nechápavě pozoroval velitelův výraz, který se podobal panické hrůze. V jeho očích bylo ale ještě něco. Robert to nebyl schopen identifikovat, nebyl schopen říci, co přesně to je, o co se jedná. Jen zíral do těch očí, které v tuto chvíli byly bezedné jako ty nejhlubší studny, a snažil se pochopit, co se děje.
"Co sis sakra myslel? Mohl jsi tu zemřít, u všech bohů! Posloucháš mě vůbec?!" vykřikla znovu kreslířka, to jí ale Johnathon Drake chytil za ruku. Rudovlasá magja se na něj zaraženě zadívala, okamžitě se od něj ale odtrhla, a rozhlédla se kolem: "Kde je ta Fae?"
"Pryč," odvětil tiše velitel Vran.
"Jak pryč? Nemohl jsi jí dohnat, protože už mám staré kosti, nebo co?!" odsekla kreslířka, to se ale na ní velitel zadíval tak mrtvolným pohledem, že se okamžitě zarazila.
Hned na to se Johnathon Drake zadíval na Roberta, a zeptal se: "Jsou všichni stále uvnitř hospody?"
"A-ano, pane," odvětil Robert, stále nechápajíc, co se to tady děje. Velitel Vran si hluboce, těžce povzdechl. A poté do posvátného nočního ticha, přerušovaného pouze cvrlikotem cikád, prohlásil: "Všechny holuby se zatykečem na tu exorcistku vraťte zpátky. A shromážděte všechny muže venku, jak jen to bude možné a jakmile budou střízliví." Poté se chvíli odmlčel, a dodal: "Musím vydat nové rozkazy."
 


Komentáře

1 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 15. července 2013 v 13:38 | Reagovat

všechny bytosti se vrhly na pomoc Kaylin, ale zdá se mi, že je jediná, kdo vůbec neví o co jde...:-|  mm doufám, že další kapitoly už začnou trochu rozuzlovat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel