17. Kapitola: Druidka řádu vydry

27. května 2013 v 23:59 | Annie



"Za tebou!" zakřičel Cyrion, a díky tomuto varování stihl Christopher jen tak tak uskočit přibližujícímu se šlahounu a mečem ho rozseknout ve dví. Bardka, schovávající se za královým rytířem, pouze tiše vyjekla.
To už ale Cyrion namířil svůj šíp na poslední z kořenů a vystřelil - kořen okamžitě vzplál, jelikož bodec Cyrionova šípu plál jasným ohněm.
Tím pádem poslední z pohybujících se výhonků padl na zem, a čtyřčlenná skupina se ocitla v hotovém ráji trnů a povadlých květin. Christopher se nejdříve nejistě rozhlédl, jestli se kolem nich ještě něco nenachází, a pak vrátil svůj meč do pochvy. Cyrion si na druhou stranu nechal svůj luk v ruce, aby mohl při každé známce nebezpečí okamžitě zareagovat.
Toto byl už několikátý pokus druidů zastrašit je a donutit, aby se vrátili zpátky na královskou stezku. Kailyn, Cyrion, Lanata a Christopher však stále pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa, odhodláni najít to, co museli. Jediný Christopher však nevěděl, proč jsou druidové jejich opravdovým cílem cesty. Jistě, on sám tu byl na příkaz krále. Jistě, měl jim pomoci v boji proti druidům, což se mu zatím dařilo - jeho meč byl nadmíru užitečný a bez něj by měli mnohem více potíži. Ale co se stane, až druidy opravdu najdou? Jak jim Kailyn bude moci odhalit pravdu o sobě, když jí bude za zády stát tento rytíř? Jak bude moci poprosit druidy, aby ji vysvobodili z jejího exorcistického prokletí, když ani nebude moci odhalit, že je exorcistkou?
Tyto otázky jí hlodaly už pěkně dlouho a čím více pronikaly do lesa, tím více jí sužovaly. Jakmile si Cyrion a Christopher vyměnili pohledy a jejich družina se opět vydala na cestu, stáhla se dozadu, snažíc se zakrýt svou nervozitu nejlépe, co mohla, a mlčky pokračovala za ostatními. Sklopila oči a snažila se vymyslet plán, což jí vždycky dobře šlo a v čem vždycky vynikala, tentokrát měla ale v hlavě prázdno. Pouhopouhou pustinu.
"Dobrá práce, rytíři," uslyšela jakoby v pozadí prohlásit Lanatu. "opravdu to s mečem umíš, to se musí nechat."
"Snažím se, co můžu, má paní," odvětil prostě Christopher. "díky bohům to stačí k tomu, abych vás ochránil."
Třebaže bardce neviděla do tváře, Kailyn okamžitě vycítila, že se červená. Také že ano, jelikož Lanata nad tím ihned nervózně mávla rukou: "Ale, ale, snažíš se vynahradit to, jak jsi nás urazil na cestě, že? No, daří se ti to!" Christopher se pouze usmál, to už ale Lanata začala vyprávět něco dalšího - a rytíř jí kupodivu upřímně naslouchal.
Kailyn překvapeně zamrkala. Když Christopher mlčel a oni jen mlčky pokračovali kupředu, tak moc jí připomínal Carvera. Jeho havraní vlasy, oči modré jako voda v lesní říčce... ale když promluvil, nebyl to Carver. Byl to rytíř s hlubším, tvrdým hlasem, který značil, že už má pár věcí za sebou a že má jistou disciplínu. Kailyn by o něm s jistotou prohlásila, že kdyby měla z královy družiny vybrat nejloajálnějšího rytíře, byl by to on.
Rozhodně byl věrný svému princi. Byl ale stejně silně věrný i koruně? Kdyby se dozvěděl, že je exorcistkou... zajal by jí? Vydal by jí napospas zákonu? Nechal by jí popravit?
"Kailyn?" uslyšela vedle sebe zničehonic Cyrionův hlas. Téměř zděšením nadskočila. Opět se natolik zabrala do svých myšlenek, že ani neslyšela, jak se k ní její elfí přítel přibližuje. Proto jen překvapeně zamrkala.
"Děje se něco?" zeptal se jí Cyrion se starostlivým výrazem. Kailyn cítila, jak proti své vůli rudne, proto okamžitě vyhrkla: "Já... ne. Nic se neděje. Jen přemýšlím."
"A o čem, smím-li se zeptat?"
"Cyrione..." Kailyn si tiše povzdechla, a zadívala se mu do tváře. Cyrion, se svým lukem stále vytaženým, jí pohled opětoval. Chvíli si takto jen hleděli do tváře, pak ale její elfí společník odvrátil hlavu, a přikývl.
"Vím, že mi rozumíš," řekla proto Kailyn, a opět hlavu odvrátila. "nemůžeme... nemůžeme o tom mluvit nahlas."
"Víš, myslím, že v této výjimečné situaci můžeme," odvětil trochu potišeji Cyrion. "Lanata našeho rytíře natolik zaměstnává, že z našeho rozhovoru nic moc neuslyší." Kailyn se zatvářila překvapeně, a ihned pohlédla na dvojici před nimi, aby se ujistila o Cyrionových slovech. Měl pravdu. Ti dva byli opravdu tak zabraní do své konverzace, že si jich dvou vzadu vůbec nevšímali. Tedy, většinu mluvení obstarávala Lanata, ale Christopher stále pečlivě naslouchal.
Přesto Kailyn zatnula pěsti. "Co to na celé věci mění?" procedila mezi zuby. "Stejně se ho nemůžeme nijak zbavit. Až najdeme druidy, jsme nahraní, a nakonec uděláme jen to, co nám bylo poručeno - ne to, co jsme sem doopravdy přišli udělat."
"Jsem si jistý, že se najde nějaký způsob, jak tohle vyřešit," odvětil klidně Cyrion.
"Jako co? Řekneme tomu rytíři, ať zajde do kouta, že si chceme s druidy chvilku promluvit o samotě?"
"No..."
"Podívej, Cyrione," povzdechla si Kailyn. "nemůžeme s tím nic dělat. Ať uděláme cokoliv, ať řekneme cokoliv, buď se těm druidům prozradím přímo před tím rytířem, nebo budu mlčet a navždy zůstanu se svým prokletím, aniž bych věděla, jestli se ho jde nějak zbavit."
Cyrion na to nic neřekl. Pouze mlčel. K jejímu vlastnímu údivu to Kailyn trochu zklamalo. Čekala, že jí bude oponovat, že řekne něco, čím její tvrzení vyvrátí. Vždyť ona tomu přeci nechtěla věřit. Chtěla doufat, že je tu stále nějaký způsob, jak celou tuto prekérní situaci vyřešit, jak se z tohoto svízelu dostat. A chtěla, aby s řešením přišel Cyrion, protože ona sama si nevěděla rady.
To už se mezi nimi ale definitivně rozhostilo tíživé ticho, doplňované pouze monologem Lanaty pochodující vepředu. Vypadalo to, že takto budou pokračovat až dokonce - že ani jeden z nich nepromluví ani slovo, že budou mlčet navždy - když najednou Cyrion prohlásil: "Nemusíš být pořád tak pesimistická, víš."
Kailyn se k němu překvapeně obrátila. Její elfí společník hleděl do země, s pohledem zamyšleným a zadumaným. Dříve, než se Kailyn stihla vzpamatovat, pokračoval: "Mysli na to, že tvé utrpení skončí. Mysli na to, že ti druidové pomohou. Mysli na to, že všechno bude zase v pořádku," řekl a usmál se. Pak se Kailyn podíval do očí: "Někdy neuškodí trocha pozitivního myšlení."
Kailyn se zamračila: "Ale... ale my stále nevíme, jak se toho rytíře-"
"To vymyslíme, až tomu problému budeme čelit," odvětil klidně Cyrion. "to, že si to nyní v hlavě budeš pořád dokola přehrávat, ničemu nepomůže. Musíš se prostě připravit, a až onen problém přijde, tak ho řešit. To je celé."
Kailyn na něj pouze udiveně hleděla. Pak odvrátila hlavu. V hlavě ji nyní vířilo tisíce myšlenek - měl pravdu? Pomohlo by to? Každopádně, přemílání si možného scénáře, kdy všechny její naděje a plány v několika vteřinách skončily, opravdu k ničemu nevedlo. Pouze se díky tomu cítila více vystresovaná a zvyšovala se tím pravděpodobnost, že až přijde ten pravý moment, zpanikaří. Pokusila se tedy usmát, a řekla: "Já... asi máš pravdu, Cyrione."
Elf jí pouze úsměv opětoval, a vrátil se zpět k pozorování okolí a vyhledávání možných hrozb. Kailyn ho chvíli ještš nenápadně pozorovala, a i když mezi nimi opět nastalo ticho, tentokrát už to nebylo ticho nepříjemné a nevlídné, ale ticho mezi dvěma přáteli, kteří si perfektně rozuměli.

"Páni, už jdeme opravdu dlouho," povzdechla si bardka, a její znuděný pohled tento konstatovaný fakt pouze dokazoval. Christopher, kráčejíc vedle ní, na druhou stranu stále vypadal bděle a jeho oči nenesly ani stopy únavy. Nebe nad nimi se začalo stmívat, les se stával hustějším a temnějším, a oni přesto pokračovali dál, hledajíc druidy, jak jim bylo nakázáno. Kailyn s Cyrionem se neustále drželi vzadu, přičemž Lanata a on kráčeli vepředu před nimi, kdy byl on se svým mečem schopen zbavit se jakékoliv hrozby dříve, než se mohla stát opravdovou hrozbou.
Třebaže však rytíř vypadal ostražitě, uvnitř něj ho čím dál více hlodaly pochybnosti. Nejdříve si myslel, že to všechno jen rychle vyřeší a pak budou moci pokračovat do Monety, kde se spolu s princem a městskou hlídkou pokusí zjistit pravé motivy této malé skupiny, nyní ho ale otázky ohledně té rusovlasé dívky, elfa a bardky téměř nebyly schopny opustit. Čím dál více si nebyl jist, jestli je dobré jim důvěřovat, vzhledem k tomu, jak podivná ta družina je. Nějakou dávku důvěry jim dát musel, protože to ani jinak nejde, když sami putujete temným lesem a hledáte nebezpečného nepřítele, ale svěřil by jim svůj život? Svěřil by život elfímu lučištníkovi, nějaké zrzavé dívce a potulné minstrelce, i když neznal jejich celé jméno? Například tato bardka se jmenovala Lanata, ale nebylo to náhodou Imperiálské jméno? Neznamenalo to, že je cizačka? Neznamenalo to, že je ze země nepřítele?
Čím více odpovědí dostával, tím více otázek se tu objevovalo. Nejraději by se je na to všech vyptal, věděl ale, že je to neslušné a obzvláště nevhodné v tak nebezpečné situaci jako je toto.
Přesto se mu ale jeho druhá část mysli snažila vysvětlit, že aspoň u jedné otázky opravdu právo na odpověď má. Přeci jenom, nemělo by to zabrat dlouho, mělo by to být snadné a hlavně je to nesmírně důležité, možná nejdůležitější ze všech těch otázek. Neustále se odhodlával k tomu, aby se zeptal, bardka kráčejíc vedle něj ho avšak nedokázala pustit ke slovu, a on si někdy i říkal, že to je možná dobře. Teď už však to napětí nemohl vydržet. Naplnilo ho celé do té míry, že měl pocit, že pokud se brzy nezeptá, snad dokonce praskne.
"Každopádně, předsevzetí, že každý bard hraje na loutnu, je opravdu velice hloupé a neoprávněné," mlela vedle něj Lanata pořád svou. "já například hraju na flétnu, a myslím, že to je také velice kvalitní a krásný hudební nástroj, jehož muziku si každý užije, ale přijdu do taverny a jakmile se všichni dozví, že jsem bardka, tak spustí - 'zahraj nám na loutnu a zazpívej něco o ženských prsou, ha-ha'! Samozřejmě, že na loutnu umím, ale vždyť je to tak povrchní nástroj! Hraje na něj každý, člověk by čekal, že ti lidí budou chtít taky někdy zkusit něco nového a-"
"Lanato," přerušil jí v tu chvíli Christopher svým pevným hlasem. "potřebuju... potřebuju se tě na něco zeptat."
Bardka se zarazila. Nespustila nic o tom, jak je neslušné přerušovat člověka uprostřed věty, nebo o tom, co si to vůbec dovoluje k dámě, jak by nejspíše začala u Cyriona. Jen na něj překvapeně vytřeštila oči, a přikývla.
"Proč... proč hledáte druidy?" zeptal se potichu, tak, aby ho Cyrion a Kailyn za nimi neslyšeli. Lanata překvapeně zamrkala. Nenápadně se ohlédla za tichou dvojicí za nimi, a pak zpátky na rytíře, a nejistě se poškrábala na hlavě. "Já... ehm... nejsem si jistá, že mám oprávnění ti to říct, rytíři."
"Proč ne?" nadzdvihl Christopher obočí. Lanata ještě více znejistěla.
"Je to kvůli Kailyn," povzdechla si Lanata." To ona je hledá. My s Cyrionem jí... my jí jenom pomáháte."
"Pomáháte?"
"Ano. Jako... přátelé."
Chvíli mezi nimi v tu chvíli panovalo ticho. Samozřejmě to bylo vzhledem k okolnostem velice zvláštní, že Lanata dokázala udržet svá ústa na uzdě, ale nevypadalo to, že by to Kailyn či Cyriona nějak znepokojovalo. To se ale Christopher po chvíli zeptal: "Je Kailyn kreslířkou, nebo něco takového?"
"Cože?" vyhrkla překvapeně Lanata. Christopher se trochu začervenal, a odvětil: "Nenapadá mě žádný jiný důvod, proč by je jinak hledala."
"Ne... Kailyn není kreslířkou. Ona..." Lanata v tu chvíli téměř až nepředstavitelně zrudla. "Já... vážně myslím... že na to by ses měl zeptat jí, rytíři."
Christopher si povzdechl. "Vůbec nevím, co si z tohohle mám vyvodit."
"Hele, ona je to opravdu osobní věc," odvětila Lanata. "a v případě Kailyn i hodně choulostivá, a- SAKRA, U VŠECH BOHŮ!"
Lanata poslední větu zděšeně vykřikla, a ukázala na něco před nimi. Christopher okamžitě šáhl po meči, přičemž Kailyn s Cyrionem vzadu taktéž okamžitě zpozorněli. Chvíli nikdo z nich neviděl nic. Na krátkou vteřinu si každý myslel, že šlo jen o falešný poplach z bardčiny strany.
A to ze stínů zničehonic vystoupil další druidy oživený chodící strom. Tentokrát však už téměř ani nevypadal jako strom. Nebyl malý a široký jako předtím. Nyní byl naprosto obrovský. Jeho koruna přesahovala koruny všech ostatních stromů v lese, a jeho dřevěné pařáty byly tak dlouhé, že by do objetí dokázaly vzít celou posádku králových mužů.
Dřív, než kdokoliv z nich stihl něco udělat, chodící strom hmátl svým spárem po vyděšené bardce. Ta v poslední chvíli uskočila za rytíře a to už se v dřevěném pařátu ocitl hořící Cyrionův šíp. Elf doběhl vedle Christophera a připravil si další svůj šíp do tětivy, když to-
Když to si chodící strom jednoduše hořící šíp ze své ruky vytáhl stejně snadno jako trn z paty, a odhodil ho daleko do lesa.
"A sakra," zanadávala bardka, přičemž Christopher i Cyrion v popředí oba nepřirozeně zbledli. Chodící strom zařval hlasitým, nelidským skřekem, a svým pařátem znovu hmátl po členech skupiny. Tentokrát museli všichni uskočit z jeho povzdálí, místo toho, aby se nějak pokusili zaútočit. Lanata vykřikla: "Co teď?"
Christopher si připravil svůj meč k boji, velmi dobře však věděl, že je mu to nyní k ničemu. Jak může bojovat s mečem proti obrovskému, chodícímu stromu? Ba co hůř, pokud Cyrionovy hořící šípy nic nevzmůžou, co by vůbec zmohl on?
"Musíme utéct!" vykřikl proto odhodlaně. Cyrion odsekl: "To opravdu vypovídá o tvé rytířské hrdosti, Christophere!"
"Má pravdu," přitakala však i Kailyn. "pokud budeme bojovat, zemřeme! Není to jasné?!"
Cyrion se na ní naštvaně zadíval, to ale jen tak tak stihl uhnout dalšímu útoku. Chodící strom se k nim blížil, a vydal další ohavný skřek. Cyrion v tu chvíli vystřelil další svůj hořící šíp, a tentokrát se trefil do tomu, co bychom mohli nazvat jeho hlavou. Ani tady to však nic nezmohlo - strom hořící šíp opět jednoduše vytáhl a odhodil pryč. V tu chvíli mocně dupl na zem, a celá skupina odletěla o několik metrů dál. Cyrion už si připravoval další svůj šíp, Lanata ho ale chytila za rameno a vykřikla: "Sakra, přestaň s tím už, elfe! Je to marné!" Kailyn s Christopherem se zvedli a připravili se na útěk, přičemž Cyrion naposledy věnoval pohled obrovitému chodícímu stromu. Pak se s Lanatinou pomocí zvedl, a všichni čtyři se rozeběhli zpět cestou, kterou přišli.
Doběhli až na okraj mýtinky, a chystali se utéct zpět k vyšlapané lesní cestě, to ale nečekali to, co se stalo. Oživlý strom je totiž dohonil téměř až závratnou rychlostí a jedním rozmáchnutím shodil několik stromů přímo před nimi. Vyvrátil je z kořenů, a jejich koruny a kmeny začaly padat přímo na ně. Všichni čtyři sice stihli uhnout, ale když se mohli znovu zvednout, bylo jim jasné, že už není útěku - jejich cesta byla zahrazená a onen oživlý strom stál přímo u nich.
Cyrion si okamžitě nasadil do tětivy další hořící šíp, a všichni čtyři v tom okamžiku čelili tomu obrovi, který na ně hleděl z výše, a který je mohl každou vteřinou rozmáčknout jako malinu.
Nastalo ticho. Strom se zastavil, kýval hlavou ze strany na stranu, a nevypadal, že by se chtěl pohnout, ale skupina věděla, že je jen otázkou vteřiny a bude s nimi konec. V tom se, k jejich překvapení, mýtinou rozlehl hlas: "Varoval jsem vás," řekl. "varoval jsem vás, a neposlechli jste mne. Budiž. Nyní za to ponesete následky!"
V tom se onen strom rozmáchl. Lanata zděšeně vyjekla, Cyrion s Christopherem si připravili své zbraně, Kailyn couvla o krok dozadu.
"Počkej! Chceme si... chceme si s tebou jen promluvit!" vykřikla v tu chvíli.
"Promluvit?" opakoval po ní s výsměchem druid, a zarazil pařát onoho stromu. "Promluvit o čem? O nedávném dešti? O místní vegetaci? Nemáme si o čem povídat, dívko. A doba, kdy konečně ukončím vaše životy, konečně nadešla."
"Budeš zabíjet nevinné?" procedil mezi zuby Christopher. V tom se onen druid očividně zarazil, jelikož ruka onoho stromu se otřásla, a vrátila zpátky k tělu. To druid promluvil: "Nevinné. Ha. NEVINNÉ. Vy že jste nevinní? Tak schválně, rytíři, zajímalo by mě, kolik nevinných životů leží na TVÝCH rukách!"
"Ani jeden," odvětil sebejistě Christopher. "všechno, co jsem kdy udělal, jsem udělal ve službě krále a koruny. Každá smrt, kterou tento meč přinesl, byla oprávněná a spravedlivá."
"A tomu upřímně věříš?" odsekl posměvačně druid. Christopher se zarazil.
"Myslím, že na tom nezáleží," přerušila je Kailyn rázně, a vystoupila kupředu. "nevím, jak Vás mám oslovovat, nechci být nezdvořilá... ale já... nehodlám vám ublížit. Nikdo z nás Vám nehodlá ublížit. Jen potřebujeme Vaši pomoc."
"Moji... pomoc," opakoval po ní druid.
"Přesně tak," přitakal Kailyn. "přísahám, že ani jeden proti vám nepozvedne svou zbr-"
V tom okamžiku se však onen strom definitivně rozmáchl, a otřásl zemí kolem nich. Lanata s Christopherem jen tak tak stihli uskočit, a kdyby nebylo Cyriona, pro Kailyn by to bylo fatální, jelikož by jí ta rána definitivně smetla. Všichni skončili v hromadě listí, a to už se oživlý strom napřahoval k další ráně.
"Poslední dobou to vypadá, jakoby každý chtěl mojí pomoc!" vykřikl druid. "Ale co já?! Myslíte si, že jsem jen váš služebník? Jen váš ochránce? To se pletete, a obzvlášť ty, holčičko. Já nikomu pomáhat NEMUSÍM!"
V tu chvíli se oživený strom znovu rozmáchl, a tentokrát celou skupinu odhadil o pár metrů dozadu. Christopherovi meč vypadl z ruky a ocitl se tak daleko, že na něj nemohl dosáhnout, přičemž Cyrion se snažil držet si svůj luk co nejblíže u sebe. Další rozmáchnutí onoho stromu mu však přineslo bolestnou ránu, a to ani ne tak tělesnou, jako duševní.
"U Artëilly, ne!" vykřikl bezmocně, ale ničemu to nepomohlo. Další rána jeho luk odhodila pryč, a to takovou silou, že se roztříštil na třísky.
"Ksakru!" vykřikl rozzuřeně Cyrion, a pouze se snažil dosáhnout na zbytky svého luku, avšak marně, jelikož strom se znovu rozpřáhl, aby jim zasadil další ránu.
"U všech bohů!" zakřičela Lanata a jako jediná se jen tak tak oné ráně vyhnula - Kailyn, Cyriona i Christophera to odhodilo do dáli, a zastavili je až kmeny popadaných stromů. Když však bardka vzhlédla, došlo jí, že je konec. Strom naposledy pozvedl své pařáty, a bylo jasné, že se chystá zasadit definitivní, poslední úder, a tentokrát celou svojí pěstí.
Vteřiny začaly ubíhat jako minuty. Minuty začaly ubíhat jako hodiny. Hodiny začaly ubíhat jako dny. Pěst onoho stromu se k celé skupině nenávratně blížila, a okamžik, když všichni skončí rozmačkaní na kaši, se každým mrknutím oka blížil.
Cyrionovi se před obličejem zjevila jeho sestra. Naposledy viděl její havraní vlasy, její laskavé oči a její nádherný úsměv. Její tvář však byla vybledlá, prázdná, a to Cyriona neskutečně zarmoutilo, jelikož si uvědomil, že už si ani pořádně nepamatuje, jak jeho sestra vypadá. Natáhl po tom obrazu ruku, to už byl ale stromův pařát tak blízko, že ani to pomalu nestihl, že jen stihl projet jejími imaginárními vlajícími vlasy, a pak-
A pak se nestalo nic. Ani jeden z nich neumřel. Všichni stále leželi na zemi, očekávali finální úder a svou smrt, ale nikdo z nich nevydal poslední výdech. Cyrion překvapeně zamrkal. Lanata zděšeně vykřikla, a Christopher se začal nechápavě rozhlížet kolem. Co se stalo? Zastavil se onen druid? Jen je zkoušel? Rozhodl se přeci jenom jim dát šanci? Celá skupina vzhlédla, aby zjistili, co se stalo.
A to to spatřili.
Nebylo to oním druidem. Ten byl se svým stromem stále připraven k útoku, stále ropřažen k tomu, aby vydal další ránu, stále stál v bojovém postavení. Nebylo to oním druidem. Bylo to Kailyn.
Ona sama nevěděla, jak to udělala. Ona sama netušila, jak to dokázala. Ale udělala to. Stála tam, s rukama vztyčenýma, a vytvářela kolem nich jakýsi štít, který je všechny ochraňoval a který nedovolil druidovi zaútočit na ně pařáty svého stromu.
"Přesně tak," ozval se v Kailynině hlavě hlas srdce lesa, Nürularayramu. "přesně tak, Tvůrkyně."
Kailyn se v tu chvíli hlavou proplétalo několik stříbřitých nití, několik myšlenek, několik vzpomínek, které nebyly její, a dovolovaly jí používat exorcistickou magii, o které ani nevěděla, že existuje. Temnota srdce lesa, která v ní nyní žila, toto všechno totiž znala. A ta temnota jí řekla, jak se to dělá.
Nejraději by to nepoužila. U všech bohů, vždyť ani nevěděla, jak to udělala. Jakoby se v ní něco probudilo a udělalo to za ní. Jakoby nějaká energie uvnitř ní začala ovládat její tělo, a používat magii, o které ani nevěděla, že ji zná. Jedna věc však nyní byla jistá - Christopher to tím pádem zjistil. Zjistil, že je exorcistkou. Zjistil, že je secirrou, lovkyní démonů. Na ničem už nyní nezáleželo. Nic už nyní nebylo důležité. Mohla si tomu druidovi říct, cokoliv chtěla, protože už nemusela před tím rytířem nic tajit, a pak prostě bude muset čelit důsledkům.
"Kailyn..." zašeptal téměř až zhrozeně Cyrion, a pozoroval rusovlasou dívku, jak nad nimi drží magický štít, přičemž Lanata to byla schopná jen užasle pozorovat, a Christopher se z toho ohromeně snažil vyvodit nějaký závěr. Hlavou mu létalo tisíce myšlenek, ale žádná mu nepřišla pravděpodobná. Ta bardka přeci popřela, že by byla tahle dívka kreslířkou, nebo snad ne? Co je tedy zač?!
"Ty... co to..." dokázal ze sebe pouze druid vyhrknout. Pak ale vztekle vykřikl: "Co má tohle znamenat?!"
V tom okamžiku se oživený strom znovu napřáhl, a zasadil další mocnou ránu směrem ke skupině. Kaylinin štít to však všechno vykryl, a když rusovlasá dívka o pár kroků couvla, sílu úderu štít vydržel.
"Co má tohle ksakru být?!" vykřikl znovu druid, a už málem nařídil stromu, aby se rozpřáhl k dalšímu útoku, když Kailyn vykřikla: "To stačí, druide!"
Oživený strom se zarazil. Rusovlasá dívka proto pokračovala: "Čel mi z očí do očí, druide. Tenhle štít tvůj strom neprolomí. Divíš se, co je to za magii, že? Chceš to zjistit? Má nabídka promluvit si v míru stále trvá. Pak možná poznáš pravdu, kterou ses rozhodl tak hloupě přehlížet!"
Chvíli bylo ticho. Oživený strom se vrátil zpět do pozoru, a chvíli si jen s Kailyn zírali do očí. Ani jeden z nich se absolutně nepohnul. Kailyn už si skoro začala myslet, že druid na její nabídku opravdu nepřistoupí. Že znovu zaútočí, a ona bude muset vykrýt jeho útoky. Její štít však slábl, a ona věděla, že by už moc dlouho nevydržela a omdlela by. Nevěděla, jak tu sílu kontrolovat, nevěděla, kolik energie do ní vynaložit, aby fungovala naprosto perfektně, aby mohla ten štít udržet tak dlouho, dokud by to druid vzdal. Zatnula pěsti - bylo opravdu vše ztraceno?
A pak, zničehonic, onen strom začal praskat. Nejdříve pomalu, ale pak rychleji a rychleji, až se z něj postupně stávaly pouhopouhé třísky padající na zem, zapadající do listoví. Čtveřice to jen udiveně pozorovala, přičemž Kailyn si viditelně oddechla, a odvolala svůj štít. V tom okamžiku ucítila, jak se jí z nosu pomalu spouští krev - rychle jí setřela, aniž by to byl kdokoliv z jejích společníků schopen spatřit.
Kolem nich se rozvířil prach. Chvilku ani jeden z nich nic neviděl, pak se ale zpoza z toho prachu vyrojili kořeny. Ony úponky a šlahouny stoupaly ze země vzhůru a vzhůru, až pomalu nabyly velikosti živého člověka. Pak se ty kořeny otevřely, a ven vyšel člověk.
Byl to druid - to šlo poznat na první pohled. Vlastnil rozcuchané hnědé vlasy a krátký, nezastřižený vous. Na sobě měl zelený háv, a jeho oči byly nepřirozeně bystré a rychlé, pozorujíc každý jejich pohyb, každý jejich nádech a výdech. Kailyn se na něj udiveně zadívala, a druid jí pohled opětoval. To však vzadu vydechl Cyrion: "Počkat... to... to jste všichni?"
Kailyn i onen druid překvapeně zamrkali, a otočili se směrem k elfovi. "O čem to mluvíš?" nadzdvihl obočí druid. Cyrion odvětil: "No... myslel jsem... že je tady druidů několik. Že... víte co... tvoříte skupinu."
Druid se zamračil, a odpověděl: "Také že nás tu bylo více. Ale všichni mí druhové odešli do věčných lovišť. Nemáme tu co dělat, jelikož temnota už je příliš silná. Ano, byli jsme na odchodu, měli jsme odsdud zmizet co nejrychleji jsme mohli, ale nejdříve jsme měli počkat na... ne, to si někdo jako vy vůbec nezaslouží vědět. Nyní mluvte! Co jste zač? Jak jsi ty vytvořila ten štít? A proč bych vás měl vůbec ušetřit?"
Kailyn vážným hlasem řekla: "Mé jméno je Kailyn Niert, a jsem... jsem..." Váhavě se zadívala na Christophera, který ji stále překvapeně pozoroval. Pak krátce věnovala pohled i Lanatě a Cyrionovi. Tak to bylo tady. Moment, kdy odhalí svou pravou totožnost. Kdy prozradí, že je exorcistkou. Moment, kdy se vystaví nebezpečí žaláře. Je na to opravdu připravená? Opravdu to chce udělat?
A v tu chvíli jí to napadlo. Ta myšlenka jí probleskla hlavou jako kulový blesk a Kailyn měla chuť praštit se, že jí to nenapadlo dřív. Otočila se zpět k druidovi, který ji pozoroval svým tvrdým pohledem, a zašátrala v kapse. Když konečně našla to, co hledala, vytáhla žluté kolečko - zlatou minci, kterou dostala od svého otce. Lanata i Christopher se zatvářili nechápavě, Cyrion však věnoval Kailyn naprosto zaskočený pohled. U Artëilly.. na tohle úplně zapomněl!
Druid se na minci nejdříve nechápavě zadíval, pak se mu ale rozšířily zorničky pochopením a celý zbledl. Když se znovu podíval Kailyn do očí, celý se třásl, a v očích měl vepsaný obrovský údiv... a úctu.
"Vy... vy jste..."
"Ano," odvětila prostě Kailyn. "ano, jsem. A potřebuji tvoji pomoc, druide."
"Zachary," doplnil ji jako napůl ve snu druid. "jmenuju se... jmenuju se Zachary. U všech bohů, já..."
"Není třeba se omlouvat," řekla Kailyn, Zachary ji však přerušil: "Není potřeba se omlouvat? Já...sakra, tohle... netušil jsem, že jste-"
Kailyn varovně zvedla ruku, a druid překvapeně zamrkal. Pak klesl na kolena. "Co... co si ode mne žádáte?"
Kailyn se zatvářila zaskočeně, a řekla: "Já... ne, tohle nechci. Zvedni se."
"Chtěl jsem-"
"Zvedni se... prosím."
Zachary se na Kailyn udiveně zadíval, a pak se pomalu postavil. V jeho očích nyní už nebyl vztek a hněv, ale pokora. Kdyby se ho nyní na tomto místě rozhodla zabít, nevzpouzel by se. Nechal by jí udělat to, co uzná za vhodné. Tahle myšlenka Kailyn vyděsila, proto ji ihned zahnala pryč a začala se zase soustředit na realitu.
"Hledám nějaký způsob, jak se zbavit tohoto prokletí," řekla odhodlaně. "té... krve, co je ve mně."
V tu chvíli se Zachary zatvářil nanejvýš zaskočeně. "Vy... vy chcete?!" vyhrkl.
"Já... ano. Chtěla jsem se zeptat, jestli je tu aspoň nějaký způsob, jak toho dosáhnout," řekla Kailyn. "jestli je tu aspoň nějaká naděje."
Druid jí stále jen překvapeně pozoroval. Tu krátkou chvíli mezi nimi panovalo nervózní, napjaté ticho. V tom se však zničehonic jiskřičky ohromení a údivu z očí Zacharyho vytratily, a on potichu řekl: "To by možná mohla vědět ta druidka řádu vydry, která Vás sleduje."
Tentokrát to byla Kailyn, kdo vyděšeně vytřeštil oči. "C-Cože?! Nás sleduje... nás sleduje nějaká druidka?"
"Ne... ne fyzicky," řekl Zachary. "ale ve Vaší mysli, seci- slečno. Je s Vámi... je s Vámi přítomná duševně."
"Já... přísahám, že jsem si toho... nikdy..."
"Takovéto sledování se obvykle neprojeví příliš viditelně," odvětil druid. "je ale možné, že jste měla nějaké sny, kde Vás navštívila. Kde si s Vámi zkoušela promluvit."
V tu chvíli to Kailyn došlo. Ta zelenooká, plavovlasá dívka! To musí být ona! To musí být ta druidka, která ji sleduje! Ten fakt jí otřásl jako blesk při řádící bouři. Proč jen se s ní snažila domluvit druidka? Proč usiluje o to, aby si s ní mohla promluvit? Co se to tu jen děje?
"Mám... mám návrh, slečno," řekl v tu chvíli Zachary. "já... hluboce se Vám omlouvám za vše, co jsem způsobil, ale... jsem si jist, že to nestačí. Proto bych Vám rád pomohl. Mohu Vás nechat otevřít svou mysl... a promluvit si s tou druidkou otevřeně. Ve snech se jen málokdy povede mít plnohodnotnou konverzaci, ale takto..."
Kailyn chvíli mlčela. Pak se tiše zeptala: "Jak... jak to funguje?"
"Odebrala byste se do své mysli," odpověděl Zachary. "byla byste tak schopná to spojení, které s Vámi ona druidka navázala, zesílit, a také se s ní takto vidět. Promluvit si s ní. Tedy... musel bych jít s Vámi... ale..."
"Bez tebe bych se do své mysli nemohla dostat?" zeptala se Kailyn.
"Nu... možná ano... ale... já sám si s tou druidkou potřebuji také promluvit, pokud to nevadí," řekl nesměle druid. "já... vím, že si to nezasloužím, ale... důvod, proč jsem na vás zaútočil, já sám pořádně neznám. Bál jsem se vás jako vetřelců, jako nepřátel. Ale to temnota zde je mým nepřítelem. Nám všem, co jsme zde byli, zatemnila mysl. Proto všichni pomalu zemřeli, až na mně... ale já od toho také nemám daleko. Je tu tolik nebezpečných přízraků, tolik démonů, že je to naprosto jasné."
Kailyn překvapeně zamrkala, ale Zachary pokračoval: "Čekali jsme tu na druidy. Na posily. Čekali jsme, až s námi odejdou na jih. Ale zatím nikdo nepřišel. Proto... proto bych si potřeboval s onou druidkou také promluvit... pokud mi rozumíte."
"Och, takže nejdřív se nás pokusí zabít a teď nás žádá o laskavost, jo?" zabručela vzadu Lanata, Kailyn jí však ignorovala a nahlas prohlásila: "Souhlasím. Pojďme to udělat. Hned teď."
Za ní se ozvaly nesouhlasné hlasy jejích společníků.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Sakra, Kailyn, vždyť se nás pokusil zabít!" vykřikl Cyrion, přičemž Christopher ho doplnil: "Kailyn, já... stále nevím, co se to tu děje, a stále tomu plně nerozumím, ale tohle je šílenství! Ať už jsi kreslířka, nebo cokoliv jiného, já-"
"O tomhle rozhoduju já a nikdo jiný," přerušila ho však Kailyn. "a já jsem ochotná to podstoupit. Pokud tím budu riskovat svůj život... tak ať."
Druid přikývl. Pak se jeho ruce dotkly Kailynina čela, bez otázek, bez jakéhokoliv rozmýšlení. Kailyn ještě vzadu slyšela výkřiky svých společníků a přátel, jejich kroky, které však byly příliš pomalé na to, aby jí zastavily.
A pak nastala tma.
 


Komentáře

1 Ariya Ariya | 10. června 2013 v 17:11 | Reagovat

Nádhera :D. Sice jsem se k tomuhle dílu dostala trošku později, ale rozhodně to stálo za to :). Těším se na pokračování.

2 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 3. července 2013 v 18:59 | Reagovat

Taky se těším na pokračování. Super. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel