Stíny - 2. Kapitola

29. března 2013 v 15:43 | Annie |  Stíny

Vzhledem k tomu, že u všech mých příběhů jsou vždycky mé kapitoly super dlouhé, rozhodla jsem se u Stínů udělat změnu. Kapitoly nebudou nějak extra dlouhé, ale také to bude na úkor toho, že se toho tam moc nestane, to upozorňuji předem. Každopádně, děkuji všem, kteří to čtou, a ještě víc děkuji za komentáře :).


Když Kimberly znovu otevřela oči, neuvítala jí smrt očekávající obětí. Neuvítal jí pouhopouhý chlad a prázdnota. Neočekával jí věčný klid.
Na jednu stranu se Kimberly ulevilo. Na druhou zase až tak moc ne.
Je to špatné? Doufat ve smrt?
Opatrně se zvedla. Tedy alespoň se o to pokusila. Pokusila se zapřít o stěnu, ale až moc pozdě zjistila, že tady nic není. Kolem ní bylo absolutní nic. Naprázdno zašmátrala v temnotě, a spadla zpátky na zem. Kdo ksakru zhasnul ty světla? Proč tu není nic k vidění?!
Nebo... nebo snad...
Kimberly začala panikařit. Co když ten problém není v jejím okolí? Co když je v ní? Co když... co když ztratila schopnost vidět? Co když oslepla?
Nechápala, jak se jí ten strach najednou zmocnil, ale cítila, jak se jí její srdce rozbušilo závodní rychlostí. Sáhla si do kapsy, aby vytáhla svůj mobil, ale nenašla tam vůbec nic. Bezradně se rozhlédla kolem. Nikde nebylo nic, na co by se mohla upnout, nic, co by její oči aspoň trochu proměnily ve viditelný objekt... a přece... a přece...
V dálce uviděla planout nějaké světlo. Byla to... byla to pochodeň?
Kimberly na nic nečekala a okamžitě se ke svítícímu objektu v dáli rozběhla. Neoslepla. Pane bože, to je přece hloupost. Jak jí to vůbec mohlo napadnout? Tohle místo se asi časem dostane člověku do hlavy...
... ať je toto místo cokoliv.
Jakmile doběhla k planoucí louči, okolí kolem ní se začalo rozjasňovat. Konečně byla schopná vidět tvary. Věci. Něco. Jistě, její zrak si musel přivyknout té tmě. Určitě to tak bylo. Muselo to tak být.
Nevěděla, proč se o tom musí tak ujišťovat.
To ale v dálce spatřila další zářící bod. Překvapeně zamrkala. Je to nějaká cesta? Únik ven? Vede jí to pryč z téhle temnoty?
Nezaváhala ani vteřinu a taktéž se za ním rozběhla. Měla by se z tohoto zatraceného místa dostat co nejrychleji, co může, a tyto louče jí určitě vedou ven... že?
Jistě, bylo to divné. Ale Kim už tak nějak připadalo, že všechno na tomto místě je divné. Nejdřív ty podivné stráže. A potom označkování. Proces hrozivější než smrt. Kimberly se v ten okamžik okamžitě vybavil ten ohavný křik lidí, kteří obdrželi svou značku, a přeběhl jí z toho mráz po zádech.
Nejlépe by na to neměla myslet.
Jakmile doběhla k pochodni, zastavila se a okamžitě začala instinktivně pátrat po další, namísto toho jí ale naprosto vyděsil jakýsi hlas.
"Co tady takhle pobíháš, holčičko?"
Byl to hlas nějakého postaršího muže, a přes ten chrapot mu nebylo téměř rozumět. Kimbelry se natolik vylekala, že nadskočila hrůzou a zalapala po dechu.
"Kimbelry, nikdy nemluv s těmihle pány."
"Ale mami!"
"Říkám ti nemluv s nimi! Jsou to bezdomovci, a-"
"Právě proto přece potřebují nějaké peníze, mami! Protože nemají kde bydlet!"
"Poslouchej mě, Kimberly! Když jim dáš ty peníze, za co myslíš, že je utratí? Za alkohol a za cigarety!"
"Kdyby měli hlad, tak si koupí-
"Kim, přestaň odmlouvat, nebo uvidíš!"
"Ale mami..."
"DOST UŽ!"
"Ale copak, vyděsil jsem tě?" otázal se ten muž. Kimbelry se mu zadívala vidět do tváře - bylo jasné, že se jedná o jakéhosi postaršího muže, možná tak šedesátiletého.V jeho tváři bylo ale i něco jiného, něco mnohém staršího a zkušenějšího. Kimbelry si to nedokázala jasně vysvětlit. Také to vypadalo, jakoby žil ne zrovna v dobrém prostředí, a jeho zažloutlé nehty, vypadlé zuby a fialové váčky pod očima to jen potvrzovaly. Ach bože... jak dlouho tady dole musí být uvězněný?
"Co tak koukáš, hm?" zeptal se jí v ten okamžik onen muž zvědavě. Kimberly ztuhla, a neřekla nic. Muž pokračoval: "Vypadáš docela mladě, víš. Ještě slečinka, co? A taky vypadáš docela... zdravě. Divné. Vskutku divné. Zrovna jsi vypadla z vlaku, že mam pravdu?"
Kimbelry strnule přikývla. Jaksi nevěděla, co říct, a i když ze sebe zkusila něco vysoukat, všechna slova jí zamrzla na jazyku.
"No, tak to mi tedy dovol, abych tě přivítal tady u nás v Jámě," zazubil se onen muž, a odhalil tak svůj zčernalý a odporný chrup. "v místě, ve kterým prožiješ zbytek svýho života a chcípneš."
Kimbelry na něj v ten okamžik vytřeštila oči. Hrdlo měla úplně vyprahlé, celé její tělo bylo unavené a hladové, a teď se dozví, že...?! To snad... to snad...
Zničehonic se jí zmocnil téměř stejný záchvat, jako před chvílí. Okamžitě v srdci ucítila neuvěřitelnou úzkost a strach.
"To si... to si ze mě děláte legraci, že jo?" procedila mezi zuby a snažila se ovládnout třesot svého těla. Muž si zřejmě její rostoucí paniky nevšiml, a s tím svým odporným šklebem řekl: "Ale co tě nemá, samozřejmě, že si nedělám legraci. Co jsi taky čekala, když jsi skočila dolů od své jediné únikové cesty?" Zasmál se. Pak ale zničehonic zvážněl. "My všichni mysleli, že jsme utekli. Namísto toho jsme ale utekli ze zlaté klece do železné cely."
Kimbelry na to nic neřekla. Pouze ho dál pozorovala svým čím dál více zvířecím pohledem. Cítila, jak jí celým tělem probíhá úplně nový pocit - něco, co ještě v životě nezažila. Něco, co nedovedla plnohodnotně identifikovat a o čem si nebyla jistá, co to je. Věděla jen, že je to něco temného. Zlého. Něco, co uvnitř ní doteď spalo, a nyní se touží probudit.
Tiše polkla, a zatnula ruce v pěst. Pokusila se uklidnit chaos uvnitř sebe a soustředit se na realitu - a to jí až teď došlo, co onen muž řekl. Překvapeně se zarazila.
"Počkat... cože?" vydechla v ten okamžik. "J-jak to myslíte, to my všichni, jsme si mysleli, že jsme utekli? Je vás tu víc?"
"Nu, ano... mnohem víc," odvětil muž, a snad si konečně všiml, že s Kimbelry není něco v pořádku. "cejtíš se dobře, slečinko?"
"J-já... ehm, ano," přitakala Kimberly nervózně, a mohla by svatosvatě prohlásit, že je to pravda, protože ty podivné stíny uvnitř ní se zase stáhly do koutu jejího mysli. Opět byla relativně v klidu. Opět se dokázala kontrolovat.
Co jen se to s ní děje?! Pouze tiše polkla. Uvnitř ní se něco hýbalo, něco, co se jí vůbec nelíbilo, a taktéž to nemohla vůbec kontrolovat.
Jak jen člověk může uhlídat sám sebe, jak se může uchránit od zlých činů, když uvnitř něj on sám cítí, že je to správné?
A co když se mýlí ostatní, a onen dotyčný člověk má pravdu? Co když ti ostatní jsou to zlo?
Ale počkat... nepromlouvají to z ní právě její stíny? Je to opravdu ona? Nebo temnota uvnitř ní?
Kdo má pravdu, a kdo ne? A kdo je zlo, a kdo je dobro?
"Hele, já chápu, že ze začátku je to tady dole těžký," pronesl v tu chvíli těžce onen muž, myslíc si, že je jen vyděšená z toho, kam se to dostala. "ale zvykneš si. Uvidíš, každej si zvykne, i když ze začátku remcá, křičí, vzteká se a bůh ví co. Dá se to tu přežít." Pak si Kimberly prohlídnul od hlavy až k patě, a dodal: "No, snad je u tebe jen škoda, že jsi tak mladá. A taky bys měla bejt hodně ostražitá, možná se tě tu někdo bude snažit o*ukat."
Kimberly v ten okamžik zrudla. "C-co prosím?"
"Hele, zapomeň na ty svoje dobrý mravy, holka. Tady dole ti k ničemu nebudou. Prostě se ti snažím říct, že ti ostatní chlapi neviděli pořádnou ženskou už léta, a jejich-"
"Dobrá, dobrá, rozumím," vyhrkla okamžitě Kimberly, snažíc se ho zastavit od dalšího přívalu sprostých slov, který by donutil zčervenat jako rajče. Popravdě, tyhle věci k ní do její malé ulitky nikdy tak pořádně nepropluly a neskutečně ji znervózňovaly. Raději na to, pokud možno, nemyslela.
Na druhou stranu, je lepší přemýšlet o svých milostných selháních, než o tom, že asi pomalu, ale jistě blázní.
"Každopádně, měla by ses jít představit a ohlásit se u Vůdce," prohlásil ještě onen muž.
"Takže vy máte vůdce?" zeptala se Kimberly.
"No, samozřejmě," pokrčil rameny onen muž. "I uvnitř chaosu existuje právo."
Kimberly tato věta zmátla a nebyla si jistá, že jí úplně pochopila, proto se jí rozhodla přejít a zeptala se: "Kde tedy najdu toho vašeho... vůdce?"
"Obvykle něco píše ve své komoře," odvětí muž. "dávej si ale bacha, tam se totiž rojí většina chlapů a k Vůdci nikdo nesmí, chrání ho tam jeho osobní bodyguard."
"Copak tady dole si může dovolit bodyguarda?" nadzdvihla Kimberly obočí. Tato myšlenka jí trochu pobavila. A navíc, možná se nakonec neocitla uprostřed bandy necivilizovaných barbarů, jak si myslela.
Ale to, co onen muž řekl dál, jí okamžitě vyvedlo z omylu.
"No jo, Vůdce je velmi silná osobnost, každýho ukecá, aby ho následovali. Uvidíš, ukecá i tebe. Von totiž fakt ví, co dělá. Samozřejmě jsme tu ale my, který ho následujem, a pak ti druzí, kteří-"
"Počkat, počkat," zarazila ho Kimberly. "ti druzí?"
"Ehm... to je trochu složitější," odpověděl muž váhavě. "víš co? Nech Vůdce, ať ti to vysvětlí. A radši běž, než svojí přítomností někoho oblbneš a oni se tě rozhodnou-"
"Jo, jo, jistě," odsekla Kimberly. Tuhle konverzaci už vážně nechtěla dále vést. "Díky za pomoc, vážně. Ale měla bych vyrazit." Popravdě, už chtěla jen vypadnout od tohoto staříka, a utéct někam, kde se bude cítit víc v bezpečí. Jeho přítomnost jí totiž začala čím dál více znervózňovat.
Rychle se otočila a hodlala se vydat se kupředu, muž jí ale ještě zarazil. "Počkej, holka!" vykřikl. "Vezmi si tohle."
Kimberly se otočila, a jen tak tak stihla do svých rukou chytit předmět, který jí onen muž hodil. Jakmile ho ale pevně uchopila v dlaních, spatřila na nich svou krev. Bolestně zasyčela a onen předmět jí upadl na zem.
"Dávej pozor, proboha," řekl onen muž. "co tě to napadlo, chytat to oběma rukama?"
"Já nevím," odsekla Kimberly. "možná proto, že normální lidi takhle věci chytají?"
Ne, ne, ne. Kimberly. Takhle ne. Uklidni se. Přestaň být tak vznětlivá. Neboj se, stačí prostě nebrat okolí v potaz. Jistě. Ano. Klid.
Dívka se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a opatrně onu věc zvedla. Jakmile ale spatřila, co je to zač, překvapeně se zarazila.
Byla to jakýsi ostrý, špičatý, neidentifikovatelný předmět. Napadlo by jí, že je to nějaký střep z vázy nebo okna, ale opravdu si nebyla jistá. Když se tázavě podívala na starého muže, ten jí s úsměvem řekl: "Žabikuch, děvenko."
Kimberly překvapeně zamrkla.a "A... to je co?"
"Zbraň," odvětil prostě onen muž. "jednoduchá, ale účinná. Nic lepšího tady nenajdeš. Aspoň zatím."
Kimberly přikývla, a znovu si onen 'žabikuch' prohlédla. Vskutku, s tou věcí by byla schopná někoho zabít, nebo alespoň vážně zranit. Stačilo jen bodnout... rozpřáhnout se a...
Žabikuch. Hm. Popravdě, nikdy takovéto slovo neslyšela, ale možná to bude jen proto, že se prostě v takovýchto věcech nevyznala. Opatrně si svou novou zbraň zastrčila do kapsy, a pak potichu špitla: "Děkuji."
Onen muž se pousmál: "Za málo, slečinko. Ale teď už bych opravdu neotálel."
Kimberly pouze přikývla. Když se otočila a znovu vykročila, začala v ní vzrůstat obava z toho, do čeho to vlastně právě teď vstupuje.
Ze zlaté klece do železné cely, hm?
A ze železné cely do elektrického křesla.
 


Komentáře

1 Lucka526 Lucka526 | Web | 29. března 2013 v 16:07 | Reagovat

Stále zajímavější a zajímavější, opravdu by mě zajímalo, co je to za místo, kam se dostala. :D

2 F* F* | Web | 29. března 2013 v 17:03 | Reagovat

Sleduju to už déle a perfektně píšeš. Také píšu, ale do tohoto mám daleko :(
Fandím ti! :)

3 Hidasta Hidasta | Web | 29. března 2013 v 21:22 | Reagovat

Vyvíjí se to vážně zajímavě :)
Akorát... nevím, jak jsou na tom lidi s jiným rozlišením monitoru, ale já mám klasický 1366x768 a možná bych doporučila malinko zvětšit písmo, na pohodlné čtení si to vždycky přibližuju...

4 Annie Annie | Web | 29. března 2013 v 22:36 | Reagovat

[1]:[2]: Díky ^_^

[3]: Písmo zvětšeno ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel