Stíny - 1. Kapitola

25. března 2013 v 21:17 | Annie |  Stíny

(Tohle sem píšu jenom proto, že Vzdušné zámky budou teď už asi oficiálně jednou za dva týdny, protože chci psát i něco jiného a tato Fanfiction vznikla více méně v období krize. Můžete se ale těšit, že už se tam objeví některé z nových postav :))



Jmenuji se Kimberly Jordana Newmanová.
Je mi patnáct let. Narodila jsem se třináctého března. Mám dlouhé, černé vlasy. Hnědé oči. Husté obočí. Nesnáším... nesnáším svoje obočí.
Ráda čtu a píšu příběhy. Nesnáším matiku. Mám... bratra. Mám bratra?
Jsem...
Jsem Kim.
Kimberly se probudila a uvědomila si, že padá. Nedošlo jí to hned, ale až po chvíli, kdy zjistila, že nemá žádnou pevnou půdu pod nohama. Bezmocně zatápala rukama kolem sebe, ale nemohla najít žádný pevný objekt, kterého by se zachytila. A navíc... všude byla jenom tma. Jenom ta nicotná, nekonečná tma, kroužící ve spirálách a tvořící nekončící černotu.
Kupodivu, Kimberly nepanikařila. Jaksi jí to vědomí uklidnilo. Věděla, že padá, ale nebála se. Věděla, že až dopadne na dno, bude to bolestivé, ale nebála se. Bylo jí to jedno. Dokonce se i usmála.
Připadala si tak neuvěřitelně... v klidu. Něco takového nikdy nezažila.
Takový pokoj. Takové ticho.
Bylo to krásné.
Pak ale uslyšela zvuky. Jakési pískání. Okamžitě otevřela oči a hledala jejich zdroj, a to uviděla, že se k ní z nebe - nebo tedy spíše z vrchu - něco blíží. Něco rudého. Něco v barvě krve.
Červeně syté pruhy, ostré jako šípy, si to obrovskou rychlostí mířily přímo k ní. To pískání nabralo větší intenzitu, a Kimberly došlo, že je to chichot.
Znovu se bezmocně rozmáchla kolem sebe, ale nenašla kolem sebe nic jiného než nicotu. Křičela. Odpověděla jí pouze její ozvěna. A chichot. Chichot, který naznačoval, že brzy zemře. Že její vnitřnosti rozhází kolem jako trofej, že zabili malou, ubohou patnáctiletou dívku.
"Mami? Tati?!" zakřičela Kimberly bezmocně. Nic se nestalo. Chichotání pouze zesílilo.
Všude kolem ní se zničehonic objevily oči. Miliony očí. Miliony krvavě rudých očí.
Ty pruhy se přibližovaly. Už byly téměř u ní. Kimberly se je snažila odehnat, snažila se dostat pryč, ale dobře věděla, že nic nezmůže. Že je pozdě. Že je bezmocná.
Znovu vykřikla.
Chichotání bylo tak hlasité, že zaplavilo celou její mysl, celé její tělo, její zrak, její čich, její sluch; její končetiny, od prstů u nohou až po zátylek a nahoru až po její černé vlasy, splývající s temnotou.
A pak najednou zase nastala nicota.
Ne, počkat.
Tentokrát byla rudá.
Když Kimberly znovu otevřela oči, už nepadala. Ležela na jakémsi povrchu, a až po chvíli ho dokázala identifikovat jako obyčejný beton. Prach jí zaletěl do úst a ona se mocně rozkašlala. Převalila se z boku na záda a málem vyděšeně vykřikla, jelikož se střetla s pohledem jakési osoby.
Tedy, ne pohledem. Ona osoba jí zřejmě svýma očima propalovala až do morku kostí, ale ona jemu do očí neviděla. Měl masku. Nechutnou, zářivou, bílou masku. Celé jeho tělo bylo oblečené ve zbroji, kterou Kimberly jaktěživ neviděla a která jí ani nepřipomínala nic, co měla tu čest spatřit, a u opasku se mu houpala jakási podivná, elektrická zbraň.
"Už se probrala, Trojko," ozvalo se zničehonic zpod jeho masky. Kimberly nebyla sto se pohnout, ale když uslyšela kroky, došlo jí, tento muž mluvil na jakéhosi svého kolegu. A z nějakého důvodu ho nazýval Trojkou.
"Vidím, Čtrnáctko," odsekl onen muž mnohem hlubším hlasem. To už se nad ní tyčil i druhý stín - Kimberly by přísahala, že je to muž naprosto identický, ale opravdu nebyla sto to posoudit, kvůli jejich maskám. Zvláštní bylo, že jejich hlas zněl jaksi elektronicky, jaksi uměle, ale to ne kvůli jim samotným, ale právě kvůli jejich maskám. Co to jen mělo znamenat?! Kde se to ocitla?
"Postav se," řekl v tu Trojka hlubokým hlasem, a Kimberly až po chvíli došlo, že mluví na ní. Stále ale nebyla sto vydat jedinou hlásku, natož se postavit.
"Postav se. Jsi hluchá?" vykřikl v tu chvíli ten muž, a Kimberly najednou ucítila, jak se jí nohy samy zvedají, a jak se narovnává, aby jim viděla z očí do očí. Její strach musel jednat za ní. Bod pro ní. Nebo taky ne? Co by se stalo, kdyby je neposlechla? Teď, když stála, konečně mohla vidět, jak majestátně a mocně působí. Oči jí znovu sklouzly ke zbraním u jejich opasků, ale ti muži si jejích obav očividně nevšímali. Jejich masky ji stále probodávaly svýma umělýma, mrtvýma očima, a to se najednou ze Trojky ozvalo: "Jméno?"
Kimberly se zarazila. Jméno. Ptali se jí na jméno? Nu, věděla přeci svoje jméno, nebo ne?
"J-jsem... jsem Kimberly," odpověděla tiše, a v tu chvíli zbledla. Příjmení. Jaké je její příjmení?! Jaký člověk jen zapomene svoje příjmení?!
Co... co se to...
V hlavě jí zničehonic probleskl obraz. Auto. Její bratr. Matka. Otec. Tma. Krev. Oheň. Tvář smrti, smějící se jí do očí.
Ach bože. Ach bože.
Musí je najít. Musí najít svoje-
"Identifikace?" zeptal se jí znovu Trojka. Kimberly, s obrazem své rodiny stále v hlavě, odsekla: "Cože?! Nemám žádnou identifikaci. Nechte mě být! Kam - jak jsem se sem vůbec dostala?! Musím-"
Ti dva muži si vyměnili pohledy, a i když Kimberly stále mluvila, rázně k ní přistoupili a chytili jí za ruku. Kimberly na krátkou chvíli vyděšeně ztuhla, pak se ale vrátila zpět do reality, a začala kopat všude kolem sebe, bránit se zuby nehty: "C-co- nechte mě být! Pusťte mě! Co jste udělali s tátou? A mámou? A- a kde je Peter?!"
Strážci si jí ale vůbec nevšímali. Naproti tomu jí ale také nic neudělali. Pouze jí drželi, vyhýbali se jejím ranám, a pak jí vyhrnuli rukáv. Důkladně si ho prohlédli, jakoby tam něco hledali.
Očividně tam však nenašli, co hledali, protože od ní okamžitě odstoupili. Když jí pustili ruku, Kimberly od nich ihned o několik kroků odběhla. "C-co- co jste SAKRA-"
"Nemáš identifikaci," prohlásil onen muž. Kimberly, stále v ráži a rozzuřená, pouze vykřikla: "O čem to sakra mluvíte?! Jakou identifikaci?"
Oba muži si vyměnili pohledy, a pak si, jako na povel, vyhrnuli své vlastní rukávy. A Kimberly v ten okamžik překvapeně vydechla.
Na kůži obou z mužů se nacházely jakési značky. Kimberly nebyla schopná říct, co je to za značky, ale jedno věděla jistě - byla to identifikace, kterou ona nemá. Jakési... heslo nějaké mafie? Gangu?
Co to jen mělo znamenat? Co jsou ti lidi zač? A... a kde to vůbec je?!
Až teď se konečně pořádně rozhlédla kolem sebe, a to, co spatřila, ji mimořádně vyděsilo. Myslela, že se nachází někde nedaleko od silnice, kde se stala ta nehoda, ale ve skutečnosti se nacházela v nějakém interiéru. Strop byl mimořádně vysoký, skoro jako v nějakém kostele či katedrále, a dovnitř procházely skleněmým stropem sluneční paprsky. Kimberly připadalo, že se nachází v nějaké jeskyni, ale ten strop jí zmátl.
"Nejsi označkována. Musíš být označkována. Každý je zde označkován," pronesl v tu chvíli Trojka vážným hlasem, a Kimberly znovu ztuhla. Její odvaha byla ta tam. Teď jí nahradil jen nekonečný strach, třesot a tma.
"Následuj nás, prosím, nebo budeš neutralizována," prohlásil druhý strážce - Čtrnáctka - a v tom oba, bok po boku, vykročili kamsi pryč. Kimberly neváhala, a ihned se rozběhla za nimi. Raději se podřídí. Poslechne. Zůstane v nevědomosti.
"Je tam myš!" vypískla její matka, a ještě více se přikrčila na stole. Peter zpoza rohu pouze vyděšeně přihlížel, a Kimberly tam proto stála uprostřed obýváku sama a nemohla věřit svým očím. "Ježiš, mami, tak tam dej nějakou past nebo něco-"
"NE! Počkáme na tatínka, je to jasné?!"
Kimberly si povzdechla:"Mami, já to tam dám sama, počkej prosím tě chvilku."
"Ach, Kim," vydechla v tu chvíli její matka. "aspoň někdo je tu statečný po tatínkovi."
Statečná. Kimberly si o sobě vždycky myslela, že je statečná. Jen škoda, že jsem takový zbabělec, že?
To už ale byla schopná identifikovat, kam se spolu se strážemi blíží. Mířili k jednomu z vchodů, který z této jeskyně vedl; všechny ostatní byly ale uzamčené, jak si Kimberly všimla. Tenhle ne. Tenhle byl otevřený, a nemířil nikam jinam než do obrovské temnoty. Byla tam však vytažená jakási kolejnice a ve vchodu stál jeden jediný, opuštěný vozík.
Kimberly se na něj vyděšeně zadívala. Pak se otočila zpět ke dvěma strážím, jakoby se ptala, jestli to myslí vážně. Oni ale pouze pokynuli hlavou a řekli: "Nastup si."
Kimberly zjistila, že nemá moc na vybranou. Ovládla svůj vnitřní strach a pomalu vlezla do vozíku. Jakmile si do něj sedla, stráže jí obepnuli ruce pouty. Pak obě její ruce upevnily k okrajům, a i když stále mohla hýbat nohama, byla více méně bezmocná.
"Budeš označkována," řekli jí stráže. "pak budeš moci svobodně odejít."
Cože? Chtěla se otočit a zeptat se, co to má sakra znamenat, to už se ale vozík rozjel pryč.

Následovala pouze další temnota.
Kim připadalo, že tím tunelem jede už celou věčnost. Možná to byla celá věčnost. Za tuhle dobu by už určitě několikrát dojela od svého domova do Nebrasky za svou tetičkou a strýčkem. Jaká to ironie, myslet teď na své příbuzné.
Kim stále v duchu přemýšlela, kam se to jen poděla, teď jí ale spíše hlavou hlodala myšlenka, kam se to poděli její rodiče. A její bratr. Byli přece na dálnici, nebo ne? A pak se muselo něco stát a ona se probrala tady... nejdřív si myslela, že se dostala k nějakému gangu nebo něco takového, ale ne, na to bylo toto prostředí až moc divné, až moc cizí, moc zvláštní.
To, co se událo nadále, jí v této myšlence jen a jen potvrdilo a už o tom nadále nepochybovala.
Mezi vším tím skřípáním koleček jejího vozíku totiž kolem sebe uslyšela i nějaké hlasy.
"Dostaňte mě pryč! Prosím! PROSÍM!"
"Já nechci... prosím, ne!"
"Mami?! Maminko, kde jsi?!"
Před ní i za ní se začalo ozývat několik desítek hlasů, a i když Kimberly nebyla sto vidět jejich vlastníky, došlo jí, že se blíží ke svému cíli. Musela se připojit k nějakému průvodu. Do nějaké skupiny.
To... to i tihle lidé mají být označkovaní?
"H-haló? Slyší mě někdo?" zeptala se nesměle. Nikde nic neviděla, takže její jedinou oporou byl její hlas.
"Cože?" ozvalo se překvapeně za ní. Pak ten hlas pokračoval: "To si snad děláš srandu?! Je nás tu celá fronta, hlupačko! Všichni tě slyšíme!"
Kimberly by se normálně urazila, teď ale byla pouze šťastná, že jí někdo odpověděl. Ihned proto vyhrkla: "Promiňte, ale... ale kam to jedeme? Chci říct, pokud někam jedeme..."
Chvíli bylo ticho. Pak hlas za ní odpověděl: "Ty jsi asi vážně úplně tupá. Míříme k východu ven, samozřejmě. Před tím nás ale ještě chystají všechny označkovat!"
"A... a to je špatné?"
"Děláš si legraci?! Samozřejmě, že je to špatné!" odsekl ten hlas. "Označkování je něco naprosto příšerného!" Kimberly pouze tiše polkla.
"Všichni tu zemřeme!" ozval se před Kimbelry hysterický hlas nějaké ženy.
"Nezemřeme! Označkují nás! To je horší!" vykřikl nějaký další muž. Kimberly se už už zeptala, jak si může myslet, že je to horší než smrt, když v tom daleko, daleko vepředu uslyšela nelidský, odporný křik.
Kimberly nikdy takový křik dříve neslyšela. Byla to čistá a čirá hrůza, prodírající se vzduchem jako dokonalá, rezonující vlna. Vypadalo to, jako by ten křik měl trvat celou věčnost. Jakoby měl znít těmito stěnami navždy.
Pak ale zničehonic ustal.
Nikdo další už ale nemluvil. Všichni ztichli. Nastalo něco odporného, něco hnusného - něco, co by Kimberly nazvala klid před bouří.
A pak se někdo rozkřičel znovu. Tentokrát to byla žena. A její křik byl ještě děsivější než ten předchozí. Křik plný bolesti. Křik plný beznaděje. Křik, který všem rezonoval v uších ještě několik dalších minut, křik, který je naprosto zaplavil a který je pohltil stejně jako temnota objímá své konečně nalezené přátele. Kimberly z toho naskočila husí kůže.
Až teď na ní dolehl strach. Panika. A hrůza. Jako na všechny ostatní.
"BOŽE MŮJ!"
"DOSTAŇTE MĚ ODSUD! MOC VÁS PROSÍM!"
"MAMI! MAMINKO!"
Všude kolem ní se ozval zděšený křik. Prosby o pomoc. Hlas ječícího davu - to bylo něco, co Kimberly naprosto sevřelo útroby a zaplavilo jí strachem.
Samozřejmě, že nic nepomáhalo. Nikdo je nepřišel zachránit. Žádný hrdina v zářivém brnění se neobjevil. Jen se někde před nimi ozval další nelidský křik plný utrpení.
Kimberly byla absolutně ztuhlá. Nevydala ani hlásku, uvnitř ale řvala strachy mocněji než všichni ostatní dohromady. Chtělo se jí plakat, chtělo se jí také křičet, ale její krk byl absolutně vyschlý a její tělo bylo až moc plné hrůzy na to, aby to dokázalo.
Mysli, Kimberly. Mysli, mysli, mysli, mysli! MUSÍŠ UTÉCT! VZPAMATUJ SE!
Kimberly s sebou zatřásla, ale ničemu to nepomohlo. Pouta jí držela pevněji než ocel. Nebylo možné, že by se z tohoto vozíku dostala. Byla tu uvězněná. Stejně jako všichni ostatní.
Křik se ozýval stále blíž a blíž. Hrůza v něm na Kimberly doléhala stále víc, a proto se snažila s pouty třást, ačkoli si zkrvavila své klouby a zaplavila tak své tělo palčivou bolestí.
Nic však nebylo horší než ta palčivá hrůza, kterou právě cítila uvnitř.
Proč se jen tohle děje?! Jak tohle může vůbec někdo připustit? Jak může Bůh tohle připustit...?
Další křik. Zněl, jakoby někdo toho člověka rozřezával zevnitř, jakoby ničil celou jeho tělesnou schránku. Dokonalá, harmonická symfonie pokračovala.
Další křik.
Další.
A další.
Bože, tohohle už více nesnesu... prosím... zastav to.... zastav to, zastav to, zastav to, zastav to, ZASTAV TO! Proč to pořád pokračuje?! Proč se to pořád děje?! Och bože, ať už ti lidé konečně ztichnou a umřou!
Počkat... ať už konečně... umřou? Bože můj... co jsem to za zrůdu?!
Ne. Víte co? Je mi to jedno! Už to prostě dodělejte, zabte je, označkujte je, A NECHTE MĚ NA POKOJI!
Ne... ne... NE! Nesmí... něco takového... už jí nikdy nesmí přijít na mysl...
Další křik. DALŠÍ. DALŠÍ. OCH, BOŽE.
A v tom, ve své panice, strachu a beznaději, mezi všemi těmi lidmi čekajícími na svůj osud, si Kimberly všimla jakéhosi tlačítka. Zářilo vepředu na vozíku a přímo vybízelo k tomu, aby na něj člověk šáhl a dotkl se ho. Jak jen... jak jen si ho nemohla všimnout dřív? Rozhlédla se kolem, ale stále viděla jen a jen tmu. Když se však otočila zpět, tlačítko zářilo ještě silněji.
Další křik. Byl už blízko. Je skoro na řadě.
Och, bože, zastavte to. Zastavte to. Zastavte to, zastavte to, zastavte to.
Jen kdyby... jen kdyby dosáhla na to tlačítko...
Natáhla se co nejvíce mohla. Pokusila se ho zmáčnout, ačkoli se jí po kloubech spustila další krev, další bolest, ale to bylo nic ve srovnání s tím křikem, s tou bolestí, och bože, bože.
Dokázala to. Zmáčkla ho.
A stalo se neuvěřitelné.
Cítila, jak její pouta povolují. Okamžitě se ve svém vozíku svalila na zem. Byla volná. Mohla odsud vyskočit a předejít tak svému osudu. Byla volná. Byla volná, na svobodě, pryč.
Další křik. Další hrůza. Další bezmoc.
Kimberly se naklonila ze svého vozíku, i když jí jímala obrovská bolest a strach. V tom ale ucítila pochyby. Neviděla tam totiž nic jiného než černočernou temnotu.
Kdyby skočila dolů, nečekalo jí nic jiného než... ach, to kdyby věděla. Co se stane, když skočí dolů? Co se stane, když uteče? V tomto případě by jí čekalo označkování, co jí ale bude čekat tam dole? Je snad úplně tupá, aby skočila do absolutního prázdna?
Další křik. Další hrůza. Další bezmoc. Och bože, prosím, zastav to!
Ale ne. Počkat.
Křik ustal. Až teď Kimberly došlo, že byl blíž než kdykoliv předtím. Otočila se. A spatřila obrovskou, zářící, levitující bránu, kterou měl brzy její vozík projet. Brána ozařovala i několik vozíků za ní, a hučela tak silně, že skoro přehlušila vyděšený jekot táhnoucí se s nimi. Vozíky před ní, které už byly za branou, taktéž se svými pasažéry stále pokračovaly v jízdě. Ti lidé už ale nekřičeli. Ne. Pouze seděli a hleděli před sebe.
Vypadali jako mrtvoly. Jako oživlé mrtvoly.
Jejich oči připomínaly bezedné studny, a když se ona osoba, co projela poslední, ke Kimberly otočila, její pohled byl tak mrtvolný, až Kimberly zamrazilo v kostech.
Ach bože. Tohle ne. Prosím, tohle ne. Přeci jenom je tu něco horší než smrt.
Naklonila se z vozíku ven. Už jí zbývala jen poslední krátká minuta. Možná ani to ne. Pokud brzy něco neudělá... rychle, rychle, rychle!
Už skoro vyskočila, když se podívala na muže za sebou. Brána ozařovala jeho vyděšenou, bledou tvář, a stejně tak ozářila i jeho vozík... se stejným tlačítkem, jaký našla ona. I on se mohl osvobodit. I on mohl utéct.
"Pane! PANE!" zakřičela. Muž ale jakoby jí neslyšel. Pouze zhypnotizovaně hleděl na bránu. Z očí mu tekly slzy. Strach v jeho očích se podobal naprosté temnotě a hrůze, a děs, který toho člověka naplňoval, byl už posledním, zvířecím instinktem, který prosil, ať zůstane na živu. Přesto byl však naprosto zkamenělý. Temnota ho již objímala ve svých pařátech, a uvnitř už přijal nicotu, která ho čekala, to absolutní prázdno, které brzy zaplaví jeho mysl. Prázdno horší než smrt.
Odevzdanost.
"PANE!" vykřikla znovu Kimberly, muž jí ale stále ignoroval. Byl svým strachem naprosto ztuhlý a zmožený. Jeho děs a hrůza ho již naprosto ovládly a odmítly ho znovu vnímat realitu.
Čirá panika. Čirá temnota. Čiré nic, a to je také to, čím se stane.
Kimberly už nemohla čekat. Zbývaly jí sekundy. Odvrátila se od muže, který ztratil své šance i světlo ve svých očích, a samotná vyskočila z vozíku pryč, vstříci temnotě.
 


Komentáře

1 es ef es ef | Web | 25. března 2013 v 21:31 | Reagovat

Skvělé, líbí se mi to.

2 Telenta Telenta | Web | 25. března 2013 v 21:58 | Reagovat

No, ačkoliv jsem po prologu čekala něco ne zvlášť originálního, musím říct, že teď jsi mě dokonale zmátla, takže jsem po dočtení chvíli zůstala jen nechápavě civět na monitor a zajímalo by mě, co bude dál :-D

3 Lucka526 Lucka526 | Web | 26. března 2013 v 17:08 | Reagovat

Začátek a hned tak napínavý, dobrá práce. :D

4 Hidasta Hidasta | Web | 28. března 2013 v 11:52 | Reagovat

Super, těším se na pokračování.

[3]: přesně ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel