8. Kapitola: Infiltrace kabinetu profesorky McGonagallové

13. února 2013 v 10:59 | Annie |  Vzdušné zámky Bradavické

Jsem ráda, že se u předchozí kapitoly sešlo tolik komentářů :33. Také se omlouvám, že kapitola nevyšla tak, jak měla, ale už jsem to zmiňovala - hory.
Každopádně, tentokrát jsem se rozhodla pro komentář miu-ryan: "John najde v kabinetu McGonagallové něco, co mu umožní vidět budoucnost. :D Začíná kariéru superhrdiny."
Tak, už víte, co můžete očekávat od této kapitoly. Těším se na další komentáře ^^



"Dávej pozor, kam šlapeš," procedila mezi zuby Grace směrem k Johnovi, a pomalu vykoukla zpoza rohu. Na chodbě sice nebyla ani jedna živá duše, ale bylo jasné, že tam, kam míří, se někdo živý nachází - a to profesorka přeměňování, Minerva McGonagallová.
"Promiň, promiň," omluvil se tiše John a zvedl nohu zpoza uvolněné dlažební kostky. Pak se spolu s Grace podíval přes roh.
"Co myslíš, je tam?" zeptal se. Grace pouze zakroutila očima: "Samozřejmě, že je! Kde jinde by byla?!"
"No... já nevím... spala by?"
"A kde asi tak profesoři spí?"
"Cože, oni spí v kabinetech?"
"C-co já vím! Možná?" pokrčila rameny Grace a snažila se zakrýt fakt, že v tento moment nemá ani tušení. "Záleží na tom?"
"Ne, ne, samozřejmě, že ne," odvětil klidně John (vůbec neovlivněn Gracinou nervozitou nebo vztekem) a znovu se zadíval za roh.
"Tak jak se tam ale dostaneme?"
"No, plán je jednoduchý," odpověděla Grace. "vzhledem k tomu, že jsme dva, můžeme to využít ve svůj prospěch. Ty zaklepeš, řekneš, že máš nějaký problém, a odvedeš McGonagallovou pryč. Já tam pak potichu vlezu, seberu ten plánek, a vypadnu pryč."
"To je ale hrozně pitomý!" řekl uraženě John. "Mě za to strhnou body a ty... ty si odneseš Zmijozelákům svůj plánek Tajemný komnaty a bůh ví co tam začnete provozovat! Budete uctívat toho mudlovského... Santu nebo co..."
"Santu Clause?" nadzdvihla Grace pobaveně obočí.
"Ne! Toho... toho, co velí podsvětí... a tak..."
"Satana!" došlo Grace.
"Jo... jo, toho," přikývl John a odvrátil hlavu. "Kdo se v těch mudlovských jménech má taky vyznat."
Grace odolala pokušení složit hlavu do dlaní a hlasitě si povzdechnout, ale namísto toho se Johna s velmi ošklivým úsměvem zeptala: "Tak jaký máte vy plán, pane Michaelisi?!"
John v tu chvíli viditelně znervózněl. "No... můžeme...tedy..."
"Ano? Poslouchám."
John ještě chvilku takhle zadumaně koukal do země a v hlavě mu to viditelně šrotovalo, pak ale odsekl: "No fajn, vzdávám se! Nic mě nenapadá."
"Pak je rozhodnuto. Ty půjdeš zaklepat, řekneš, že máš nějaký problém, a-"
"Jdi si tam sama! Já Nebelvíru body shazovat nebudu!"
"Ale já ten plánek potřebuju najít a hned vypadnout! A navíc, ty jsi hrozně těžkopádný, každý by tě hneš uslyšel-"
"Cože?! Já nejsem těžkopádný!"
"Johne, Abby ti to říká pořád, pokud se nemýlím, a ode mne to neposlechneš?"
"Když... když Abby to říká jen tak ze srandy!"
"Ne, neříká. Má pravdu."
"Tak... tak ale ksakru snad vím, jestli jsem těžkopádný nebo ne, nemyslíš?!"
A tu se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal. Zatímco se tu hádali o tom, jak svůj plán provedou a jak se infiltrují do kabinetu profesorky McGonagallové, kolem nich, tiše, ale rychle, proletělo nejobávanější strašidlo Bradavic - Protiva.
Toto strašidlo pak stejně nepozorovaně zalezlo do klíčové dírky kabinetu. Chvíli bylo jen ticho, přerušované zvukem hádky Grace a Johna. A pak...
"PROTIVO!" vykřikla profesorka McGonagallová. Oba dva přátelé ihned sklapli, a schovali se znovu za roh, hledíc, co se to děje. To se ale dveře kabinetu rozrazily dokořán, a ven vyletěl Protiva, držíc nějaký divný, neidentifikovatelný létající útvar (který Grace nakonec definovala Johnovi jako spodní prádlo) a se smíchem letěl pryč. "Jsem Protiva, stále jako zamlada, a ukradl jsem tý starý můře její bombarďáky! Kde jste kdo, slyšíte?!" Křičel pořád dokola. To už za ním ale vyběhla profesorka McGonagallová, viditelně velmi, velmi rozzuřená, a hnala se za ním.
"PROTIVO! VRAŤ MI TO ZPÁTKY, TY... TY..."
Za chvíli byli oba v nedohlednu. Protivův smích byl sice stále slyšet a nadávky profesorky McGonagallové jakbysmet, ale byli v tahu. A kabinet stál před nimi otevřený dokořán.
"No... to je náhodička," usmál se John, a Grace v duchu nemohla jinak než souhlasit.

"Tak co, našel jsi to?" zasyčela Grace na svého kamaráda, zatímco velice diskrétně prohlížela profesorčiny šuplíky. Nacházely se v nich věci jako brka, pergameny či jiné psací potřeby, ale zabavené předměty nebyla Grace sto najít.
"Upřímně? Ne," odvětil k jejímu zklamání John, který mimochodem právě prohlížel skříň a nebyl zrovna spokojen s věcmi, které tam nalézal (některé ho nutily se neuvěřitelně červenat).
Oba už asi přes čtvrt hodiny prohlíželi každičkou zásuvku, šuplík i kout kabinetu profesorky McGonagallové, jestli se tam náhodou nenachází Gracin zabavený plánek, ale nikdo nebyl schopen nalézt ani ň. Vypadalo to, jakoby si profesorka dala do pokoje skrytou kameru a snažila se každého takového idiota jako jsou oni natočit, a pak si to pouštět jako pohádku na dobrou noc, protože to bylo upřímně k popukání. Grace to moc k popukání nepřišlo, spíš jí bylo skoro do pláče. A kdyby řekla Johnovi tu svou domněnku o skryté kameře, jen by na ní hodil nadzdvihnutá obočí, vzhledem k tomu, že o mudlovském světě toho ví... no, vůbec nic.
John měl se svým hledáním stejný (ne)úspěch. Prohledal, co mohl, dokonce i když ho to stálo určité přemáhání, ale nikde nic. Touhle skříní se hrabal už pěknou dobu a nyní si přál, aby jí vůbec neotvíral.
Původně si myslel, že tam budou jen hábity a staré klobouky. Ach, jak se mýlil.
Navíc, celé to pomáhání Grace se mu nyní zdálo čím dál jako horší nápad. Jistě, bral jí nyní za svou kamarádku a nyní, ať už chtěl nebo ne, byli partnery ve zločinu, ale proč jí vlastně pomáhá najít plánek Tajemné komnaty, kterou chtějí Zmijozeláci využít pro své nekalé účely? Jistě, dělá to proto, aby Grace přestali šikanovat, ale nebylo by lepší, kdyby se jim postavila, než aby jim vyhověla? Co kdyby se před nimi ukázala tak silná, jak se vždy ukazuje před ním a před Abby, a odehnala je pryč svým vraždícím pohledem? John si Grace velmi vážil, měl z ní respekt a někdy z ní měl docela i nahnáno, a proto nebyl sto pochopit, jak jí dokáže přemoct parta pitomých, tupých Zmijozeláků. Ať přemýšlel, jak chtěl, prostě mu to nešlo do hlavy.
A v tom, uprostřed tohoto váhání, kterého stíhalo už pěknou dobu, uviděl na dně té odporné skříně jakousi malou, zakopanou krabici. Nevšiml by si jí, kdyby neodhrnul ten poslední kabát - tak byla malá. John neváhal a opatrně se k ní natáhl, zvědav, co tam najde. Přisunul jí k sobě a pomalu jí otevřel.
V tu chvíli by nahlas zakřičel "heuréka", kdyby mohl, ale samozřejmě na sebe nechtěl přivolat pozornost, proto se jen potěšeně usmál. V krabici s nacházelo několik různých předmětů, zvláštních, podivných, ale i vtipných a směšných (zřejmě od Freda a Georgeho). Ležel tam ale i plánek značící potrubí, který by neznalce zmátl, ale on okamžitě pochopil, že je to to, co s Grace hledají. Zvedl ho a už už to chtěl oznámit Grace, když si všiml, že pod plánkem leželo něco velice... zvláštního. Něco, co jaktěživ neviděl.
Byl to jakýsi zářící amulet.
Kdyby to spatřila Abby nebo Grace, zřejmě by to nechali být, nebo by to alespoň oznámili svému partnerovi ve zločinu a podívali se na to společně. Ale John ne. John byl bohužel od přírody zvědavý. A to tak, že na ten amulet okamžitě šáhnul.
Což neměl vůbec dělat, jelikož mu hlavou v ten okamžik začaly prolétal neuvěřitelné obrazy, zvuky a barvy. Jakoby se zničehonic ocitl v jakémsi víru, v jakési jiné dimenzi, a letěl jí střemhlav přímo kupředu. John neměl ani čas nějak vyděšeně zaječet, protože se mu před očima začaly míhat různá místa, věci a lidi.
Nejdříve to byly Bradavice. Pak Fred a George. Umbridgeová. Pane bože, Harry Potter.
Pak se obrazy začaly měnit na místa a lidi úplně neznámé, a kmitaly mu před očima ještě rychleji než předtím. Nikdy ty lidi nepotkal, jen viděl jejich tváře, mračící se, usmívající se, vzdychajíc - a pak ten vír najednou skončil u jakési blonďatého chlapce s brýlemi s modrou kravatou (což značilo, že je z Havraspáru), který ho probodával svým pohledem přímo až do mozku. Chvíli si takhle hleděli do očí, a pak ten chlapec pronesl: "Co koukáš? Hleď si laskavě svého, ano?"
A pak chlapec jménem John Michaelis jednoduše a prostě omdlel.

"Johne?"
John se blaženě usmíval, a nechal vítr, ať mu proplétá jeho havraní vlasy. Seděl spolu s Grace na jakési mýtince, a očividně spolu měli piknik. Grace se usmívala. Měla moc krásný úsměv, když chtěla. Znovu se na něj podívala, a její tvář jenom zářila. John se na ní zazubil.
"Johne?"
Její zrzavé vlasy vlály ve větru stejně jako jemu, jí ale v jakémsi pravidelném rytmu, což bylo nesmírně nádherné, a zapadající slunce její vlasy navíc měnily na zlato. Její oči vypadaly jako dva drahokamy, a John zjistil, že by na ní mohl dívat věky, než by se toho pohledu konečně nabažil. Byla nádherná. Proč... proč mu to dříve nedošlo?
"JOHNE!"
Proč na něj vůbec pořád tak křičí? Ani jednou neotevřela pusu. Něco tady nehraje. John se naštvaně rozhlédl, to už ale zjistil, že nádherný svět kolem něj se rozpadá. Dříve, než stihl něco udělat, zjistil, že padá někam do hlubin.
A pak konečně otevřel oči.
"JOHNE!" zatřásla s ním znovu Grace, a John se konečně vzpamatoval ze svých mrákot. Vylétl ze své pozice rychle jako blesk, a pak se okamžitě chytil za hlavu, protože v ní ocítil dunivou ránu. Navíc, celé jeho tělo bylo zmrzlé, a pomalu necítil prsty na nohou. Opatrně se rozhlédl.
Aha, to možná bude proto, že už bůh ví jak dlouho leží na studené, promrzlé chodbě.
Trochu mátožně se rozhlédl, a opřel se o zeď. Pak se otočil směrem ke Grace. Ta ho pozorovala svým chladným, odtažitým pohledem, ale John si byl jistý, že doteď se tvářila naprosto jinak. Stejně jako v jeho snu. Jaksi... starostlivě. Mile. Ta myšlenka ho nutila cítit se velmi podivně. Pak si ale všiml, že Grace drží v rukách nějaký pergamen. Nějaký... och, jistě. Plánek. Našla ho.
Kupodivu z toho John nebyl dvakrát nadšený. Přesto si ale Grace všimla, kam se dívá, a řekla: "Děkuju za pomoc, Johne. Bez tebe bych to asi nenašla." John pouze přikývl, Grace ale pokračovala: "Seknout si tam sebou ale taky nemusel."
John si musel promnout čelo, a pak ze sebe podivným hlasem vysoukal: "Eh... co... co se stalo?"
"Popravdě nevím," pokrčila rameny Grace. "musel jsi v těch zabavených předmětech najít něco, co tě donutilo omdlít. Samozřejmě, neměl si na to šahat, ale co teď už s tím naděláme. Každopádně, musela jsem tě odtáhnout pryč, a to jsem to stihla jen tak tak, protože hned o chvilku později se celá naštvaná vrátila McGonagallová. Stihla jsem tě vzít jen za kousek za roh, protože jsi prostě strašně..."
"Těžkopádný," doplnil ji John.
"No, aspoň to už konečně uznáš," pokrčila rameny Grace. Pak si promnula v rukách svůj plánek, a zeptala se: "Johne, na co si tam kruci sahal? Vždyť jsi věděl, že to jsou předměty, které McGonagallová zabavila, tudíž..."
"Jo, jo, já vím," odsekl John. "promiň." Grace mu věnovala jakýsi mdlý pohled, a proto John ihned dodal: "Opravdu se omlouvám, ale třeští mi hlava, jakoby mě někdo přetáhl krumpáčem. Ksakru...!"
"No, snad se z toho vyspíš," řekla Grace. "v bezvědomí jsi byl asi půl hodiny, takže teď musí být něco blízko k večerce. Asi... asi bychom měli rychle vypadnout."
"Jo, jo," přitakal John. V tu chvíli jen tak nevědomky zašátral po kapsách, a okamžitě ztuhl. Nahmatal to, co si myslel, že by tam nenašel ani za sto let.
Ten amulet, který ho donutil omdlít.
Ale jak... proč... copak mu ho tam Grace strčila? Nebo... nebo se tam octl sám?! Ale jak?! John se naštvaně chytil za hlavu, a když mu Grace věnovala tázavý pohled, jen zavrtěl hlavou: "T-to nic, to nic, promiň. Já jen..."
"Asi by sis opravdu měl jít lehnout." John chvíli zaváhal, jestli jí to má říci, nebo ne, nakonec se ale rozhodl pro tu druhou možnost: "J-jo... jo, máš pravdu. Tak... tak pojďme."

Nuže, zatímco Grace a John se pomalu, ale jistě odbelhávali do ložnic (John s pomocí Grace), oba s naprosto jinými myšlenkami (něco jako "Hurá, mám ten plánek" a "Sakra, co to mám v kapse"), příběh nyní stočíme úplně jinou cestu. Posuňme se trochu dopředu, ano? A podívejme se na toho blonďatého chlapce s brýlemi, na tohoto šestnáctiletého studenta Havraspáru, kterému původně patřil onen amulet. Podívejme se, jak nervózně sedí na své posteli a poslouchá hloupé kecy svých přátel. Podívejme se, jak přemýšlí, co bude dělat.
Podívejme se na studenta jménem Andrew Page.
Nyní můžete příběh ovlivnit vy!
Kapitoly se budu pokoušet přidávat jednou týdně. Budete mít tedy celý týden na napsání toho, jak budete chtít, aby se příběh vyvíjel dál. Pište to do komentářů a pouze v jednoduchých příkazech (např. "Ať Abby udělá to a to"), rozepisovat se do odstavců není třeba.
Možné je ale opravdu všechno, meze se nekladou! Nyní máte možnost hrát za úplně novou postavu, a to za Andrewa. Takže máte opět možnost dělat úplně, ale úplně COKOLIV.
 


Komentáře

1 Brigita Brigita | Web | 16. února 2013 v 23:13 | Reagovat

Andrew Page si pečlivě zapamatoval, kdo má nyní v držení jeho amulet. Ale myslí si, že to musí být někdo z budoucnosti, takže ho strašně překvapí, když druhý den srazí Johna na chodbě.

:)

2 Miu Ryan Miu Ryan | Web | 27. února 2013 v 13:17 | Reagovat

Abby a John potkají Andrewa a Abby v něm pozná svého kamaráda z dětství - ale Andrew se změnil a už to není ten mladý a usměvavý chlapec, kterého znala. Ještě ten den Johna někdo přepadne a ukradne mu amulet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel