14. Kapitola: Uvnitř světa, uvnitř mysli

7. listopadu 2012 v 20:38 | Annie



Carver Howe nervózně postával před rozdělaným stanem. Zhluboka se nadechl a vydechl. Byl nervózní. Už když mu ta magja, Selena, řekla, že se s ní má potkat v jejím stanu, došlo mu, že to bude pro něj velice problematické. Ale teď, když tady stál, přímo před ním, ho napadlo, jestli to vůbec bude schopný udělat. Co mu vlastně chce provést? Jak ho chce prozkoumat? Co s ním chce dělat?
Nedokázal si představit, co se bude dít a jak chce zjistit příčinu jeho úspěchu v té noci hrůz. Možná se chce podívat do jeho vzpomínek a zjistit, jestli náhodou nelže? Vskutku nevěděl.
Znovu si nešťastně povzdechl, a v mysli se mu okamžitě přehrála Marcusova povzbudivá věta: "Prosím tě, vejdeš tam, vyjdeš, a budeš to mít za sebou. Chováš se jak malý děcko."
"No samozřejmě, ty nejsi ten, kdo má vlízt do stanu podivný magjy a absolutně nevíš, co se ti stane," zabručel tenkrát na odpověď a pouze dál úzkostlivě pozoroval stmívající se oblohu.
"Kdyby to bylo životu nebezpečné, věděl bys to," jal se ho znovu uklidňovat starší bratr, Robert ho ale přerušil: "Nepravděpodobné. Kdyby to bylo takto nebezpečné, nebylo by mu to řečeno, jelikož by byl vyděšený a všechno by bylo zničené předem."
Mezi trojicí v tu chvíli nastalo krátké ticho, kdy dva bratři Roberta pouze nevěřícně pozorovali. Až po chvíli on sám vydechl: "Och, díky, Roberte, to vážně pomohlo."
Na to, jak Robertovi nechápavě vylétlo obočí, už nikdy nezapomene.
Každopádně, to bylo ještě večer, když bylo šero, když zbytky slunce stále osvětlovaly oblohu. Teď už ale byla úplná tma, a nebe bylo přeplněné hvězdami. Jejich oddíl Vran se usadil zde, v těchto temných, smíšených lesích, a rozhodl se zde přečkat noc.
A on musel čelit svému osudu.
No, ale teď zněl přehnaně melodramaticky a hloupě dokonce sám sobě.
U všech bohů, nemusí to být přece tak hrozné. Vrána musel podstoupit už několik vskutku nepříjemných věcí, musel vykonat pár skutků, na které nebyl zrovna pyšný, a také to přežil. Tohle musí brát prostě jako další věc, kterou musí přetrpět. Je to jeho povinností jakožto vojáka královy armády. Musí se z něj stát pokusný králík, a musí se zjistit, co je na něm špatně. Musí to zvládnout, ať ho to bude stát cokoliv.
Naposledy se zhluboka nadechl, a pak pomalu vykročil a odrhnul plátěný otvor stanu.
Jakmile se ocitl uvnitř, do nosu ho okamžitě praštila pronikavá vůně levandulí. Udiveně zamrkal a div se nerozkašlal - ve stanu doslova putoval jakýsi podivný kouř, který, třebaže voněl, ho velmi silně dráždil. Po chvíli zamrkal a pořádně se rozhlédl. Vnitřek stanu byl laděn v rudých odstínech, a všude možně po zemi se válely svitky a pergameny. Na provizorním lůžku ležely křiklavě červené šaty, ve kterých magja byla, když se s ní Carver poprvé setkal. Aniž by chtěl, jeho oči utkvěly právě na nich a nechtěly se pohnout pryč. Až po nějaké době tohoto nesmyslného zírání se od opačného rohu ozval hlas: "Och, tady tě máme."
V tu chvíli sebou Carver překvapeně cukl, a aniž by tušil, že poněkud zrudl, otočil se směrem za kreslířkou. Ta na sobě mělá jednoduché, bílé roucho, a rudé vlasy měla rozpuštěné tak, že jí sahaly až za lopatky. V ruce držela dlouhou, tenkou dýmku, ze které zřejmě vycházel ten zápach - och, vlastně ta vůně, obklopující celý vnitřek stanu - a ten nesnesitelný kouř.
"Děje se něco?" zeptala se ho ale v tu chvíli magja s nazdviženým obočím.
"N-ne! Ne, samozřejmě, že ne!" jal se jí Carver hned uklidňovat se staženým hrdlem a neuvěřitelnou nervozitou, kterou se rozhodl raději potlačit. "Jen... jen..."
"Jen se bojíte?" usmála se kreslířka. Carver raději neodpověděl, protože si nebyl jistý, jestli tahle magja umí číst jeho myšlenky, nebo ne.
Chvíli mezi nimi nastalo trapné ticho. Carver se stále opatrně rozhlížel, mnul si ruce a uvnitř vysloveně panikařil, jelikož absolutně nevěděl, co má dělat, co má říct. Selena, naproti tomu, byla nahnutá směrem k jednomu z pergamenů a něco na něj připisovala. Jakoby ho absolutně ignoroval.
Carver takhle chvilku ještě nejistě postával, a už když chtěl něco pronést, magja promluvila: "Obávám se, že se nám onehdy nedostalo řádného představení." Carver se zatvářil nechápavě, zatímco Selena zhasla dýmku, ze které do té doby kouřila, opatrně ji položila na stůl. Pak se k němu otočila, a chvíli si ho zkoumavým pohledem prohlížela. Hned na to se k němu pomalými krůčky rozešla. "Já se jmenuji Selena. Jsem magja z Královské Univerzity, a jsem tu, abych zjistila, co se doopravdy stalo v Arstonském lese." V tu chvíli k němu již došla, a mírně se k němu naklonila, stále s tím úsměvem na tváři: "A vy jste?"
"Promiňte, ale vždyť už víte, že-"
"Takhle to tady nefunguje, pane Howe," pousmála se magja. "takže začneme ještě jednou. Já se jmenuji Selena. Jsem magja z Královské Univerzity a jsem tu, abych zjistila, co se doopravdy stalo v Arstonském lese." Pak se na chvíli odmlčela. "A vy jste?"
Carver si nešťastně povzdechl, a celý rudý ze sebe vysoukal: "C-Carver Howe. J-jsem Vrána, a..."
"A v tom lese se Vám podařilo něco naprosto mimořádného, ano. Něco, co nedokážete vysvětlit ani sám sobě," odtáhla se od něj v tu chvíli a znovu se na něj zkoumavě zahleděla.
"A-ano," zavrtěl Carver hlavou. "popravdě, nemám ani tušení, jak jsem to dokázal. Prostě... prostě se to stalo."
"Nevstřebal jste do sebe na místě nějakou černou krev, že ne, pane Howe?" zeptala se ho v tu chvíli podezřívavě. Carver se však zatvářil zmateně, jelikož nechápal, co to s celou věcí má společného. "J-já nevím... pravděpodobně... ne? Já nevím, je to důležité?"
"Dobrá, řeknu to takhle," povzdechla si v tu chvíli magja. "pokud jste v Arstonském lese nějakým nedopatřením vstřebal černou krev, krev démonů - klidně se Vám například mohla dostat do otevřené rány, nebo něco takového - tak jste se proměnil v exorcistu a v této společnosti nebudete nadále vítán, pane Howe."
Carver v ten okamžik vyděšeně vytřeštil oči. Otevřel ústa, na znamení, že chce něco říct, dokázal ze sebe ale vysoukat pouze ubohé: "...cože?"
"Slyšel jste dobře," přikývla magja. "exorcisté vznikají tak, že do sebe nějakým způsobem přijmou černou krev. Kdyby se vám to stalo, ještě byste přežil, i když jste docela slušně na hranici. Pokud se totiž máte stát exorcistou, musíte černou krev přijmout, než dovršíte dospělosti, jinak vás otráví a vy jednoduše zemřete. Ale přesto, ne každé dítě nebo mladý muž, jako vy, démonní poskvrnu přežije. Přeměna na exorcistu velmi hluboce ovlivní jak váš fyzický, tak i psychický stav. Každopádně, kdyby Vám teď černá krev v žilách kolovala, pravděpodobně bychom to poznali. Z toho předpokládám, že vy se v secirru neměníte." Magja se na chvíli odmlčela, a pak dodala: "Ale musela jsem se zeptat."
Carver na ní pouze zůstal zírat, absolutně nechápajíc, co mu tady teď ta šílená kreslířka hází do tváře. Tak ono je možné, že by se stal exorcistou? A že by zemřel, kdyby byl jen o trochu starší? Že by začal nějak podivně mutovat? Že by...? Och, u Stvořitele, do čeho se to jen zase namočil?!
"Nemusíte se bát, pane Howe," pousmála se však magja, jakmile jí došlo, že ten nechápavý výraz z Carverovy tváře jen tak nezmizí. "jak jsem řekla, velmi pochybuji, že byste se měnil v secirru. Ve vašem problému je jiný háček."
Carver věděl, že by mu teď měl spadnout velký kámen ze srdce, přesto se ale tak necítil. Měl takovou velmi špatnou předtuchu, že se mu ve skutečnosti stalo ještě něco mnohem horšího, než exorcismus, a to způsobilo jeho... problém. I když neměl tušení, co by to mohlo být.
"Co... co tedy se mnou je?" zeptal se potichu. Magja se pouze znovu zatvářila vážně, a v tu chvíli pokynula na jednoduchou stoličku, která stála u vchodu do stanu. "Posaďte se, pane Howe."
Carver se na kratičkou vteřinu zatvářil nedůvěřivě, hned mu ale došlo, že v tomhle nemá na výběr. Co by asi tak mohl dělat? Říct, že to neudělá? Že raději postojí? Ne, na to se téhle magji stále příliš bál. Proto si pomalu přitáhnul stoličku k sobě a sednul si na ní, stále nevědouc, co se bude dít. Magja mezitím došla ke svému provizornímu stolu, na kterém měla poházené všechny možné pergameny, a stoličku od něj si přitáhla k němu. Pak si na ní sedla, aby seděla proti němu, a mohla mu hledět do očí. Carver jí přitom stále trochu nevěřícně pozoroval, a svoje bijící srdce mohl cítit až v krku. Čelit přímému nebezpečí je hračka, ale čelit nebezpečí, které je skryté? Čelit kreslířce? To už není tak jednoduché.
Magja jakoby věděla, že je Carver nervózní jako nevěsta před svatbou, a proto se pobaveně zasmála: "Nemusíte se bát, pane Howe. Nic bolestivého ani drastického to nebude. I když, napoprvé se vám to asi moc líbit nebude."
Carver se v tu chvíli zatvářil ještě nedůvěřivěji: "A... a co se mi tedy chystáte udělat?"
Magja klidně odvětila: "Chystám se vám přečíst mysl, pane Howe."
Chvíli bylo mezi nimi ticho. Carver na magju pouze vytřeštil oči, a i kdyby se ze sebe pokusil vydat nějakou hlásku, ven by se nedostalo nic. Nebyl schopen slova. Kdyby neprošel tvrdým výcvikem Vran, který ho měl naučit kontrolovat své emoce - což se mu stejně nedařilo tak, jak by chtěl - začal by teď panikařit a možná by se i pokusil utéct. Takto ale zůstal na magju pouze zírat a pokoušel se uklidnit strach, který rázem zaplavil celé jeho tělo.
"Ale, ale," pronesla v tu chvíli obdivně Selena. "žádné výkřiky nebo prosby? Překvapil jste mě, pane Howe. Co jsem slyšela, dokážete být pěkně emocionální."
Carver se v tu chvíli začervenal, a sklopil hlavu: "K-když je to potřeba, umím se ovládat."
"Ne tak dobře, jak si myslíte," odvětila klidně magja. "strach ve vaší tváři vidím stejně jasně, jako nám slunce svítí nad hlavami."
Carver se trochu zakabonil, nemohl ale udělat nic, čím by skryl svůj vnitřní strach.
"Nebojte se. Jakmile to zažijete poprvé, hned uznáte, že to nebylo tak hrozné - a když ne... no, nedopustím, abyste zemřel, nemějte strach," ušklíbla se v tu chvíli kreslířka. Carverovi mezitím došlo, že jakýkoliv odpor je vskutku marný, a že tenhle akt magje nevymluví.
"Prostě... relaxujte. Víte, co se stane, když se pokusíme přečíst mysl nedobrovolnému subjektu?"
"C-co?"
"Musíte to chtít, pane Howe," odpověděla magja. "musíte se podvolit. Musíte mi svou mysl otevřít a nechat mě, ať si ji mohu prohlížet jako... knihovnu. Jako obrovskou knihovnu vašich vzpomínek a myšlenek. Násilné vniknutí nikdy pro živou bytost neskončí dobře."
"Tím myslíte..."
"Pokud subjekt nezešílí, pak zemře, ano. Můžete si ale vybrat, co z toho je horší."
"Život nebo smrt? Kdo by si mezitím vybíral?"
"Odporný život bez jakékoliv radosti, nebo vykoupení," pokrčila rameny magja. "ne každý vidí svět tak jednoznačně jako vy."
Carver se v tu chvíli ještě více zamračil, magja ale pokračovala: "Toto však není čas na nějaké disputace. Musíme začít, a to hned teď, pane Howe."
Carver pouze přikývl, a tiše polkl. Strach se k němu znovu dostavil jako starý přítel a pomalu se do něj vloudil stejně nelítostně jako drak obklopující sídlo princezny.
Bylo na čase, aby konečně čelil tomu, co mu tahle magja chce udělat. Nemůže před tím utíkat či kličkovat donekonečna. Kreslířka se v tu chvíli téměř až povzbudivě pousmála, a pomalu se k němu přisunula. Pak se dotknula jeho spánků - nejdříve jemně, že její dlaně skoro vůbec necítil - pak ale zničehonic svůj stisk zpevnila. Až v ten okamžik si uvědomil, jak má studené ruce. Chvíli se nic nedělo. Carver pouze nechápavě hleděl před sebe, přičemž magja stále držela ruce na jeho čele. Na jejím obličeji se objevil výraz hlubokého soustředění. Carver se pokusil na nic nemyslet, prostě vyčistit svou mysl a uklidnit se, a pak najednou- nic.
Celý jeho svět obklopila tma. Nicota. Nikde nebylo žádné světlo, žádný oheň, žádný život. Žádné slunce. Žádný měsíc ani hvězdy. Prostě... nic.
Prvních několik vteřin v tomto stavu byl absolutně zmatený. Pak ale cítil, jak se mu rozbušilo srdce, a začal se všude možně rozhlížet, nechápajíc, kde se to nachází.
A pak si najednou uvědomil, že už nestojí na pevné zemi, že nesedí na židli v kreslířčině stanu. Uvědomil si, že se vznáší. Že se vznáší v tomto podivném, tajemném černém prostoru, který ho zničehonic obklopil stejně jako když noc snáší svou roušku na živelnou krajinu.
Byl vycvičenou Vránou. Byl bojovníkem. Byl válečníkem. Pro bolest byl trénován, ale ne - ne pro tohle. Už se z něj skoro vydral vyděšený výkřik, to se ale celou tou nicotou rozezněl Selenin hlas: "Uklidněte se, pane Howe."
Carver se v ten okamžik znovu zmateně rozhlédl. Ne. Nebyl zpátky ve stanu. Stále se vznášel v té odporné, černé nicotě. Stále nikde neviděl konec. Stále byl obklopen nicotou. Ale... ale jak je tedy možné, že byl schopen slyšet kreslířčin hlas? Jeho zrychlený dech se částečně uklidnil, stále však mohl slyšet své srdce, jak mu mocně tepe v hrudníku. Počkat... bylo to ale reálné? Co to má jen znamenat?!
"Vidíte, že to není tak těžké," rozezněl se mu však hlavou znovu kreslířčin hlas. "právě jsem vás přivedla do vašeho nevědomí, pane Howe. Do části vaší duše, která vás tajně ovládá, třebaže o tom nemáte ani tušení. Nu, dalo by se říci - vítejte ve své mysli."
Carver v ten okamžik vyděšeně vytřeštil oči a znovu se začal rozhlížet, magja ale pokračovala: "Obávám se však, že toto je pouhý začátek. Vaší mysl mi musíte teprve ukázat. Musíte se podvolit. Když použiju metaforu, stojím na prahu dveří vašeho domu a čekám, až mi dojdete otevřít, jelikož dveře jsou zavřené."
"Tak to už jen musím najít klíč! Počkejte chvíli, hned jsem u vás," neodpustil si Carver v tu chvíli sarkastickou poznámku. V tu chvíli se však jeho myslí rozezněl zvonivý smích. "Jak vidím, pane Howe, stále jste dobře naladěný na vtipkování. Dobře. Velmi dobře. Měl byste ale vědět, že to, co jste tady zrovna řekl, není daleko od pravdy."
"Och, vskutku?!"
"Vskutku. Musíte prostě najít něco, co otevře vaši mysl, a já ji budu moci procházet jako myslí svojí. Zjistím tak příčinu toho, co se stalo v Arstonském lese. Zjistím tak, co je na vás tak... výjimečného. Musíte mi otevřít svou mysl, pane Howe."
Carver se zatvářil bezradně, a znovu se podíval okolo, jakoby doufal, že někde najde nějaké levitující dveře, vrata, okna... cokoliv! Něco, co by mu pomohlo. Přirozeně, všude však zůstala ta nicotná prázdnota. "Tomu nerozumím," hlesl nakonec.
"Je to vaše mysl. Prostě si to představte."
"Prostě si to PŘEDSTAVTE!" vykřikl v tu chvíli a při posledním slově mu přeskočil hlas. "Jistě, vám se to řekne. Vy se tu nevznášíte uprostřed... ničeho... absolutně nechápete, co se děje... nepanikaříte tu... nebojíte se, že vám nějaká magja promění v žábu!"
"Ach, teď vidím tu vaší emocionální část, pane Howe," povzdechla si magja. "Podívejte, opravdu to není těžké. Chápu vaší paniku, ale pokud se někdy z tohoto místa chcete dostat, musíte dělat přesně to, co vám řeknu. Rozumíme si?"
Carver byl chvilku ticho. Pak si bezradně povzdechl. "Dobrá... já... zkusím to."
"Výborně, pane Howe. Směle do toho," odvětila mu okamžitě magja.
Carver už už kreslířce znovu sarkasticky odsekl, v poslední chvíli se ale zadržel. Zhluboka se nadechl a vydechl, a zavřel oči. Ne že by se něco změnilo. Ať už měl oči otevřené nebo zavřené, všechno, co viděl, byla temnota. Lépe řečeno, neviděl nic. Bylo to neskutečně frustrující a začalo ho to pomalu dohánět k šílenství.
Chvíli se ještě sám pro sebe vztekal. Nemohl se přivést k tomu, aby se zatraceně uklidnil. Jak by taky mohl, vždyť tohle bylo něco, s čím se v životě nesetkal. Tedy, útok magjů je znám jako smrtící a přinejhorším velmi zraňující, ale jestli je tohle jenom vstoupení do mysli... ani nejde o to, že by to bolelo, jen to člověka neuvěřitelně vyděsí a on pak nemyslí racionálně. Carver se v tu chvíli zamyslel, jak by na takovouto situaci zareagoval jeho starší bratr nebo Robert.
To ho ale zničehonic začalo zaplavovat něco, co do té doby nikdy nepoznal. Nebo možná ano, ale vždy to ignoroval, a tudíž to k němu nikdy nepřišlo v takové míře, jako teď. Otevřel oči, ale samozřejmě, viděl pořád to samé. Ne... počkat. Už ne. Už ho neobklopovala jen temnota.
V dálce se začalo objevovat jakési podivné, intenzivní světlo. Carver si před ním musel ihned zakrýt oči, jelikož pocítil, jakoby se mu to snažilo propálit díru do hlavy. Další vteřinu už ho to neskutečně bolelo, a on se neubránil tichému zasyčení. A pak najednou...
Obrazy. Tolik obrazů! Prolétávaly kolem něj jako vítr obrovskou rychlostí, míhaly se sem tam, a vytvářely kolem něj jakousi obrovskou koláž. Koláž jeho života. V tu chvíli někde uvnitř pocítil pocit uspokojení a následné zvědavosti - a to mu došlo, že to nejsou pocity jeho. Byly to pocity té kreslířky.
Tato skutečnost se ho dotkla takovým způsobem, že cítil, jak začíná pomalu zase panikařit. Začal se rozhlížet sem tam a znovu se mu rozbušilo srdce. Jeho vzpomínky, míhající se sem tam, celému tomu dojmu moc nepomáhaly. Už je neviděl jen jako rozmazané obrazy, pouhopouhé šmouhy. Jeho oči si přivykly na tu neuvěřitelnou rychlost, a začaly rozpoznávat jakési obrysy. Bylo to všechno, co se ho kdy dotklo. Všechno, co se mu kdy přihodilo. Jednou tam spatřil sám sebe, jak je přijat mezi Vrány. Poté jeho první mise. Robert byl tenkrát nepříčetný, že sebou musí mít zelenáče jako je on. Zničehonic se to mihlo zpět ke vzpomínce v jeho dětství, kdy plakal svému bratrovi na ramenou, jelikož jeho mistr byl na něj zlý. Vzápětí se ale obraz dostal k jednomu z úkolů, který plnil asi před dvěma roky. A hned na to další obraz - okamžik, kdy poprvé zabil.
Svíraly mu z toho útroby a cítil, jak se mu všechny ty emoce, prožité tehdy, vracejí. Slzy. Vztek. Radost. Smutek. Strach.
A to se vrátila i ta vzpomínka. A ten strach. Strach, když zabíjel to monstrum. Tu příšeru. Toho démona. I to se kolem něho začalo objevovat, a připomínalo mu to tu odpornou noc, na kterou tolik chtěl zapomenout. Strach, který tenkrát cítil, se vrátil v plné míře, a on cítil, jak se mu do očí derou slzy.
A najednou, zničehonic, se všechny jeho vzpomínky proměnily na zrzavé, liščí vlasy, vlající ve větru. Dívka, které oné vlasy patřily, se v tu chvíli otočila - její zelené oči ho propily jako slunce, a srdce mu začalo skákat, když se na něj ze všech stran začala usmívat.
Ta dívka. Dcera toho léčitele. Očividně exorcistka. Kailyn. Kailyn Niert. To bylo její jméno, že?
Její úsměv se v tu chvíli ještě rozšířil a on cítil, jak rudne, a jak ho zaplavují pocity, které ještě jaktěživ necítil. Co to... co to jenom... vzápětí uvnitř sebe pocítil jakési pobavení. Smích. Ta zpropadená kreslířka!
Neuvěřitelně ho to rozzuřilo. Vsadil by se, že kdyby tu magja stála přímo vedle něho a rozesmála by se, tak by se studem propadl do země, ale jak to cítil uvnitř sebe... připadal si ponížený. Připadal si, jakoby dokonale prohlédla jeho hlavu, a teď o něm věděla i to, co jí ukázat v životě nechtěl. Jakoby si vzala celou jeho mysl a rozhodla se jí shlédnout jako divadelní představení.
Ten vztek ho vzápětí zaplavil. Cítil ho i v konečcích prstů, doutnající jako nějaká energie, planoucí žahavým ohněm.
To ale ucítil, jak v něm veškeré ty pocity explodovaly... a obrazy se zničehonic zastavily. Kailynina tvář se přestala pohybovat, jakoby jí někdo zmrazil. Carver v tu chvíli ztuhl, a začal se zmateně rozhlížet sem tam, nechápajíc, co se to děje. A pak... pak se najednou obrazy začaly vracet. Tou ohromnou rychlostí, kterou putovaly kupředu, teď zničehonic putovaly zpátky. Všechny ty věci, všechny jeho vzpomínky, všechny ty pocity, utíkaly zpět tam, odkud přišly. Ale ještě rychleji. A rychleji. A rychleji.
Opět kolem něj začaly prolétávat jako jakési šmouhy, jako čmáranice na pergamenu. A také... také... také se tu začalo objevovat něco jiného. Něco, o čem si byl jist, že rozhodně nebyly jeho vzpomínky. Něco, co nebylo v jeho hlavě... ale v hlavě kreslířky!
A že to byly věci. Nejdříve jí viděl, jak stojí v jakémsi hloučku lidí spolu s nějakým elfským kmenem a očividně exorcistou, podle jeho černého hávu... ale počkat, ten muž mu někoho připomínal! Ale dříve, než se nad tím stačil vůbec zamyslet, byl obraz pryč a objevilo se spoustu nových - něco, co zřejmě byla Univerzita, Králova država, nějaká mrazivá, severská země, přístav, smějící se tváře, krev, pomsta, zrada, smrt... a muž, kterého líbala s láskyplným pohledem ve tváři a se kterým sdílela své lože, prohrabujíc jeho černé vlasy a... a...
U všech bohů. Ten muž... to byl velitel Modrých vran.
A v tom okamžiku ucítil, jakoby ho někdo kopnul do obličeje. Vzápětí se jaksi přepadl do zadu, do temnoty, a když znovu otevřel oči, už neviděl probíhající kreslířčiny vzpomínky, nicotu, či cokoliv jiného, co ještě před několika vteřinami prožíval. Ne. Byl zpět na židli ve stanu té magjy, sedíc celý zpocený, a ztěžka dýchal. Vzápětí pocítil, jakoby se mu zatočila hlava, a musel se chytit za spánky, aby nepřepadl. Bolestně zasténal, to ale magja zavrčela: "Pane Howe, nyní jste si dovolil něco, co jste neměl dělat."
Její hravý tón hlasu byl ten tam. Nyní byl její hlas hrubý a chraptivý, plný vzteku. Carver zamrkal, majíc pohled stále rozmazaný. Po chvíli ale jeho oči konečně zaostřily... a když jí v tu chvíli uviděl do tváře, s hrůzou tam spatřil přesně to, co bylo slyšet v jejím hlase. Měla rudé líce, byla stejně zpocená jako on, a v očích jí plál hněv.
Vzápětí se cítil neuvěřitelně hloupě a stupidně. To, co udělal, bylo opravdu neomluvitelné. A nesmyslné. A... u Stvořitele! Ta magja měla zjistit, co má společného s tou příšerou, jak se mu povedlo ji přemoci, vlastně měla dokázat jeho nevinnu! A on... on...
Měl sto chutí něčím se silně praštit. Proč jen je takový idiot! Pokusil se nějak vyslovit, omluvit se, nedokázal ze sebe ale dostat ani hlásku. Chvíli mezi nimi bylo trapné ticho, které přehlušovaly jen jejich hlasité nádechy a výdechy. Carver v tu chvíli hlasitě polkl.
"J-já... p-prosím... o-ono..."
"Vypadněte," zachraptěla v tu chvíli kreslířka. Carver zmateně vzhlédl, jakoby jí nerozuměl, jakoby nechápal, co mu říká. Kreslířka ho v tu chvíli ale propálila takovým pohledem, že celé jeho tělo polil studený pot.
"Ven!" vykřikla znovu, mezi jedním silným nádechem a výdechem.
Carver v tu chvíli nelenil. Cítil, jakoby ho jeho nohy samy zvedly, a rychlostí blesku ho vedly ven z kreslířčina stanu. Vzápětí se ocitl v chladné, podzimní noci, se stovkami hvězd nad sebou a zpívajícími cikádami. Ale nezastavil se. Běžel pořád dál, pryč od toho odporného stanu, pryč od té kreslířky, pryč od té živé noční můry.
Jeho srdce bylo stále plné strachu.
A nyní i neuvěřitelné hanby.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel