13. Kapitola: Bílá vrána

17. října 2012 v 18:47 | Annie



Temnota. Pouze temnota. Žádné světlo, žádné záblesky, ani malá jiskřička. Pouze temnota. A ona v ní stála, úplně samotná, stojíc proti tomu zlu, s povinností mu čelit. Kdo jí ale přidělil tu povinnost? Kdo jí řekl, ať bojuje proti démonům? Stíny si hrály své hry, skákaly všude kolem, obklopovaly jí a smály se jí, tak ukrutně se jí smály, a tu si najednou uvědomila, že to není možné. Nejsou to stíny, nejsou to rozšklebené tváře, které se vysmívají jejím slzám a bezbrannosti a slabosti.
Nemohly být. Protože tady nebylo žádné světlo, které by mohlo stíny vrhat.
"Ještě jednou vám mnohokrát děkujeme," složil své poklony už poněkolikáté vůdce této vesničky, přičemž Lanata nad tím pouze pobaveně mávla rukou. "To nic nebylo. Hlavně, že je tato stezka opět otevřená."
"To vskutku ano!" přitakal on. "Konečně budeme moci znovu začít obchod s Královou državou. Toto jsou vskutku výtečné zprávy!" Lanata se na něj znovu zazubila, ve svých rukách si přehazujíc sem a tam tučný váček peněz, zatímco Cyrion celé to dění a radost ve vesnici pouze se skeptickým pohledem sledoval. Neubylo dlouho, co tu byli považovaní za podezřelé cizince, a teď je celá vesnice oslavuje jako hrdiny. Jako zachránce. Všude kolem nich se to vířilo vesničany, kteří jim chtěli poděkovat a kteří téměř až vesele poskakovali všude kolem (což bylo u těch malých skřetů celkem komické).
Poděkovat? Proč by mi měli děkovat? Já je zachránila? Zachránila jsem ty protivné lidi, ty nechutné, ukrutné bestie, které touží jen po vlastním zisku? Proč ochraňuju tu špínu, když je vůbec neznám? Proč je bráním proti temnotě, když vím, jakých zvěrstev jsou schopni oni sami? Proč za ně bojuji, když je nenávidím?
Lidé jsou zlí. Nenávidím lidi, už od mého stvoření. Nenávidím lidi.
A proto teď musím té temnotě čelit sama.
Nikdo ale nevěděl celou pravdu. Popravdě, to ani on, protože když najednou všichni ucítili to podivné víření energie a on sám pak našel nahoře Kailyn v bezvědomí, absolutně netušil, co se to stalo. Fae jim nastotisíckrát děkovaly, ale nic jim nevysvětlily. Hned na to ho Lanata zahltila otázkami, co je Kailyn vůbec zač - znovu. Nemohl jí odpovědět. Věděl jen, že to... že to zastavila. Nějak. Zastavila to děsivé dění, postup temnoty, který se v lese odehrával. Ale jak to provedla? A co za to zaplatila?
Co jsem zaplatila? Co jsem jen zaplatila? Dala jsem všanc svůj rozum, svůj mysl, a zaplatila jsem tu nejhorší cenu. Po tomhle už nikdy nebudu stejná. Má mysl je plná příšer. Má mysl je plná netvorů. Má mysl je plná temnoty a zvěrstev. Má mysl je plná krve. Má mysl je plná masakru. Má mysl je plná stínů, které neexistují, protože v mé mysli již není světlo.
Jsem exorcistka. Tohle je to, co dělají, řekl mi. Tohle je to, jak pracují, řekl mi. Přijímají temnotu za svou? Jedí ji jako ten nejlahodnější pokrm? Už nikdy se na mě nikdo nepodívá stejně... už nikdy se na sebe já nepodívám stejně... jsem ohavnost... jsem zrůda... jsem... jsem hledaný zločinec. Proč bych měla být hrdá na to, že chráním lidi, když mě za to chtějí zabít? Proč bych měla být hrdá na to, že zabíjím démony, když je teď ze mě... tohle?
Cyrion si ten okamžik vybavoval až moc dobře. Hned jak se Kailyn probrala, měla v očích tak vyděšený pohled, že před ní městská léčitelka div neutekla. Kailyn samotná pak okamžitě vyběhla ven, schovala se za jednu z budov a zůstala tam, přičemž k sobě nechtěla nikoho pustit. Možná, že plakala, ale jak to má on vědět?! Možná že by to jemu řekla, ale on se za ní bál jít.
Popravdě... trochu se za sebe styděl. Za to, jak se k ní choval. Za to, jak si na ní vyléval svůj vztek. A teď byl natolik zbabělý, že se bál jít tam za ní, utěšit jí a řádně se jí omluvit. Omluvit za to, jaký hlupák byl, když ona jim vlastně tak dlouho pomáhala a nechtěla nic na oplátku, a teď, když potřebovala jeho podporu, on se k ní otočil zpátky.
Jsem samotná. Jsem samotná. Válím se v bahně špíny a krve a cítím tu pach smrti, zabíjím tu Vránu pořád dokola, stále a stále se do mě vlévá ten nekončící smutek a zlost a hněv a tma, a já jsem samotná. Jsem samotná.
Jsem samotná. Otče... jsem samotná. Otče, přijď prosím. Prosím. Prosím, tati!
Cyrion se naštvaně zamračil. Už jen přemýšlení o tom, jak se choval, bolelo. Nebyl ale zrovna ten typ člověka, který by se šel někomu okamžitě po uvědomění chyby omluvit. Proto pouze sklopil hlavu, pozoroval chvějící se trávu a naslouchal výskání všech lidí kolem, třebaže jejich optimistickou náladu absolutně nesdílel.
Proč se všichni tak radují? Proč křičí? Proč výskají? Já tady... já...
Na klín jí spadla další slza, další prolitá krev jejího těla, další vynaložený smutek a vyložený koberec jejích pocitů. Nemohla to zastavit. Nemohlo to přestat. Cítila se tak bezmocná. Tak samotná. Tak... tak nečistá.
Možná už to ani tak nebylo o faktu, že do sebe pohltila tu temnotu. Cítila totiž, jakoby to všechno odeznívalo, jakoby to pomalu mizelo, jakoby se to uzavíralo v končinách její mysli. Ale ty vzpomínky na tu bolest byly příliš intenzivní. To utrpení bylo příliš... bylo... bylo prostě příliš. Celou tu dobu si říkala, že je silná, že zvládne celý svůj úděl, že dokáže být exorcistkou, že dokáže zabíjet démony a ochraňovat svět. Ale ne. Nedokáže to. Je příliš slabá. Je jenom obyčejná, hloupá husa, která si na chvilku zahrála na hrdinku; malá, zbabělá holka, která na chvilku odběhla od svého tatínka a najednou zjistila, že už není cesty zpět. Nebylo návratu.
Ale přeci jenom... přeci jenom bylo... možná... snad... stále tu byla ta možnost druidů. Druidů, směřujíc ke městě Moneta, kteří by jí pomohli, kteří by jí zbavili tohoto krutého "daru". Dokázali by to ale? Dokázali by od ní černou krev opravdu odejmout?
Nevěděla... netušila.
Ale teď, když už si konečně přestala hrát na tu silnou, odvážnou Kailyn, kterou nikdy nebyla, tuto možnost zvažovala ještě více. Zvažovala ji tak silně, že se téměř cítila uklidněně, svobodně, jako by jí spadl kámen ze srdce. Kámen povinnosti, který na ni byl uvalen, aniž by si to sama přála.
Má chránit lidstvo, které nenávidí? Má bojovat proti démonům, když si to svěř nepřeje a exorcisty vyvraždil? Má chránit všechno živé, má kvůli nim do sebe brát to svinstvo a stávat se ohavnost, když je za její hlavu vypsaná královská odměna?
Cyrion pouze naštvaně zabručel, když se mu jedna vesničanka pokusila poděkovat osobně. Hned na to tedy stydlivě odběhla, zatímco on stále naštvaněji pozoroval Lanatu, která se musela cítit jako ryba ve vodě. Třebaže se dav kolem nich pomalu vylidňoval, Lanata se stále ohnivě bavila s místním rychtáčem, jakoby mu něco nabízela. Možná své služby. Tak či tak, jemu to bylo jedno. Pouze čekal, až se konečně vypovídají, on té otravné holce řekne své sbohem... pak dojde pro Kailyn... ano. Dojde pro ni. Už to úplně viděl před sebou, jak k ní dojde rozjařený jak sluníčko, s úsměvem na rtech, a hned spolu odskáčou pryč do ráje plného duh a jednorožců.
Znaveně si promnul čelo, a na chvíli nechal na svou tvář promítnout to, co opravdu cítil uvnitř. Strach. Obavy. Malé zrnko vzteku, ale na nikoho jiného než na jeho samotného. Když se ale konečně vrátilo jeho sebeovládání a on znovu vzhlédl, přímo před ním stála bardka a s ironicky nadzdvihnutým obočím ho sledovala.
Och, Artëilo, dej tomu, aby ho před chvilkou neviděla. Ta holka má vždy tak děsivé načasování. Jak jen to dělá?!
"Tak co bude teď, elfe?" zeptala se, přičemž Cyrionovi spadl kámen ze srdce, jelikož očividně jeho chvilku slabosti nespatřila.
"Co tím myslíš?" zeptal se tedy hned na to.
"No... kam vyrážíme? Och, počkat, proč se ptám. Vždyť vy jste vlastně měli namířeno do Královy državy. Nuže dobrá, vzhůru do Královy državy!"
Cyrion se na ní chvíli nevěřícně díval, a poté suše poznamenal: "Ty ale nejdeš s námi."
"Ale no tak!" vyhrkla Lanata. "Po tom všem, co jsme tady zažili? Po tom všem dobrodružství, o kterém můžu teď psát? No tak to teda ne! Jdu s váma, kamkoli se hnete, protože tohle! Tohle bude teprve materiál! Vždyť budu cestovat s-"
"Ticho!" umlčel jí okamžitě Cyrion, bardka ale pouze zakroutila očima: "Jo, já vím, exorcisti mají být vyvražděni a pořád jsou stíháni korunou. No, kdo se stará. Vždyť tohle bylo prvotřídní! Skvělá předloha pro příběh! Akorát to trošku vylepším tady, trošku to přikrášlím tam-"
"Ale... ale ty nejdeš s námi," zmohl se v tu chvíli Cyrion pouze na ubohé zopakování jeho předchozího nesouhlasu. Ta bardka mu znovu doslova vyrazila dech. Nikdy nevěděl, co před ní má říct, aby ho zase nesrazila do kolen.
"Ale prosím tě, samozřejmě, že jdu, a přestaň na mě takhle zírat jak osel," povzdechla si Lanata a ironicky se ušklíbla. "Tak to jdi ještě říct své společnici. Kailyn. Naší HRDINCE. Řekni jí, že o ní chci napsat knihu, a hned uvidíš, jak bude zase šťastná!"
Cyrion pouze několikrát naprázdno otevřel pusu, a až po chvíli ze sebe konečně vyloudil: "Popravdě... nemyslím... nemyslím si, že tohle zabere."
"Prostě jí to řekni."
"Och, prostě jí to řekni, jistě. Víš co? Jdi si za ní sama," odsekl Cyrion a založil ruce v bok, čímž chtěl jakoby naznačit, že se o tomhle nehodlá dál bavit. Bardka mu v tu chvíli ale věnovala tak strašidelný pohled, že se vrátil zpět do předchozího postoje, a hned na to řekla: "Co máš za problém?"
"... cože?"
"Proč za ní nechceš jít? Bojíš se jí? Bojíš se toho, co udělala?"
"Ne! Jen..."
"Jen co?"
"Jen..." Cyrion se na chvíli odmlčel, nevědouc, co říct, přičemž Lanata ho propalovala stále strašidelnějším a strašidelnějším pohledem. Když už jeho děsivost dosáhla kritické hranice, vyhekl: "NIC! Nic, pro Artëilu! Tohle je SMĚŠNÝ!"
"Když je to směšný, tak si s ní jdi promluvit!" ohradila se znovu bardka. "Utěš jí. Uklidni jí. A pak... můžeme vyrazit, vstříc dobrodružstvím!"
S těmito slovy se jí najednou v očích jakoby zableskly jiskřičky. Cyrion se na ni pouze nechápavě zadíval, to se ale bardka otočila a bleskurychle se rozběhla k hospodě, se slovy: "A počkejte ne mě! Jen si sbalím své věci!"
Cyrion za ní jen vytřeštěně hleděl, nyní absolutně nechápajíc, co se to mezi nimi odehrálo. Pomalu se mu to v hlavě srovnávalo, a on stále více a více nemohl uvěřit, čeho je ta holka schopná. Opravdu ho přemluvila, že může jít s nimi? Opravdu mu řekla, ať ukonejší Kailyn tím, že o ní napíše knihu? A... a opravdu ho donutila přísahat, že za ní půjde?
Pouze nad tím nevěřícně zakroutil hlavou. Pak se ale otočil k budově, za kterou byla údajně jeho zrzavá společnice schovaná. K budově, za kterou prý Kailyn seděla a tiše trucovala... ne, to bylo špatní slovo. Už nikdy si z ní takhle nebude tropit žerty. Nezaslouží si to. Je na tom daleko hůř než on, daleko hůř, přičemž on jí ke všem těm potížím ještě přidává své dětinské chování...
Zdráhavě si prohrábnul vlasy, stále trochu na vážkách. Když pak ale znovu vzhlédl, byl konečně rozhodnut, co udělá - protože věděl, že když tu bude stát jen o vteřinu déle, nikdy se za ní nevydá.
A proto konečně vykročil.
Její zrzavé vlasy přitom stále padaly na zem a nořily se do trávy, stejně jako její nekončící slzy. Připadala si tak slabá. Tak... zranitelná. Za tuhle krátkou dobu toho proplakala tolik, že to muselo stačit na jedno hluboké jezero. A její vodopády se stále nezastavovaly. Neměla by vstát? Neměla by pokračovat dál, neměla by se vydat dál do Královy državy, neměla by jít dál po té cestě zvané život? Nemohla.
"Kailyn?"
Jakmile zrzavá dívka uslyšela, jak jí někdo volá jejím jménem, vylekaně s sebou trhla. Když se ke zdroji toho hlasu otočila, pouze na něj překvapeně vytřeštila oči. Cyrion na ni hleděl nejistým, možná dokonce až starostlivým pohledem, a ukázal na místo vedle ní: "Můžu..."
Kailyn pouze neznatelně kývla, a jakmile si její elfí společník pomalu sedal vedle ní, pouze ho nedůvěřivě pozorovala. Chvilku mezi nimi panovalo trapné, nepříjemné ticho, až Cyrion konečně spustil: "Pro lásku Artëilinu, dobře! Dobře... Kailyn... já... chtěl jsem se ti jenom omluvit. Víš..." Povzdechl si. "Určitě víš, za co."
"... hm," pípla v tu chvíli Kailyn. Cyrion si pouze bezmocně povzdechl. V tomhle nikdy nebyl dobrý. Nikdy.
"Já... choval jsem se jako hlupák. Vážně. Někdy bych si zasloužil slušný kopanec do zad."
Kailyn se na chvíli odmlčela. Znovu mezi nimi zavládlo trapné ticho, než po dlouhé chvíli zašeptala: "Co že tak najednou?"
Cyrion se pouze nervózně podrbal na hlavě, nevědouc, co říct. "Jen... jen... no... zasloužíš si to," dostal ze sebe konečně po chvíli, přičemž se jí odmítal podívat do očí. Kailyn se přitom sama pro sebe usmála: "Och, vskutku?"
"Hele," spustil její elfí společník. "já vím, že jsem nebyl zrovna příjemný, ale... ale během jednoho dne jsem ztratil všechno, co jsem měl - svůj klan, své přátele... svou sestru... ale... ale pořád jsem si jen stěžoval a byl jsem nechutně nepříjemný, a přitom ty taky nezažíváš zrovna nejlepší časy."
"Ale tvůj klan zemřel jen kvůli mně," špitla v tu chvíli zrzavá dívka.
"Ne... to ten démon. Ty za nic nemůžeš, Kailyn, a já si celou tu dobu jako nějaké děcko vyléval zlost na-"
"Samozřejmě, že za to můžu!" vykřikla v tu chvíli ale ona, čímž ho donutila pohlédnout na ni. "Ten démon samotný mi říkal, že jsem ho já přivolala, a že bude dělat, co mu já poručím. Rozumíš mi?! On mě poslouchal jako nějaký... ochočený zvíře! A já jsem to udělala, ačkoliv nevím jak! A to nesmím opomenout to, jak jsem se chovala jako absolutní hlupačka a přivedla jsem k vám Vrány! Celý ty exorcistický sračky na mě ale zničehonic spadly a... a..."
V tu chvíli sklopila hlavu ke svým kolenům a znovu se dala do usedavého pláče. Cyrion v tu chvíli cítil, jak na něj začíná doléhat panika - nebyl zkušený v těchhle... přátelských věcech, natož v utěšování dívek, které plakaly. To bylo něco, co nedělal nikdy ve svém životě. Protože... dívky.
"J-já vím... ale..." Pokusil se něco říct, ale nepovedlo se mu to. Proto jí jen opatrně položil ruku na rameno.
Kailyn s sebou v ten okamžik trochu trhla. Cyrion se trochu vylekal, že něco udělal špatně, Kailyn ale nic nenamítala, neshodila jeho ruku pryč. Dokonce přestala vzlykat, a pomalu vzhlédla, otočila se k němu. Ve tváři měla trochu zmatený výraz, hlavně ale měla celý svůj obličej mokrý od slz. Chvíli na něj jen hleděla, a pak sklopila pohled do země.
"Cyrione..."
"Hm?"
"Já... já si nemyslím, že to zvládnu."
"N-nezvládneš co?" zeptal se nyní Cyrion trochu zmateně.
"Tohle. To, co se ze mě stalo. To, že jsem exorcistkou."
Zrzavá dívka poté na vteřinku vzhlédla, jen proto, aby se střetla s Cyrionovým nechápavým pohledem. Proto znovu zabořila pohled do země a potichu spustila: "Já... ten les... ano, vyléčila jsem ho, ale tu temnotu, kterou měl v sobě, která ho požírala... tu jsem vstřebala do sebe. To všechno je teď uvnitř mě. Všechno to... všechno to..." Vzhlédla, se zoufalým pohledem ve tváři: "Rozumíš mi? Já.... já to nezvládnu."
Tentokrát už Cyrion nevypadal nechápavě ani zmateně. Pouze znepokojeně, a téměř až soucitně. Tiše polkl. Ruku, kterou měl na jejím rameni, posunul dolů po zádech, a začal jí pomalu hladit, utěšovat.
"Co... co chceš dělat?" zeptal se potichu. Kailyn se na něj v ten okamžik až bázlivě podívala: "Já... já... u všech bohů. Budeš... budeš mě mít za zbabělce."
"Po tom, co jsem viděl, a po tom, co se stalo, je toto vskutku nemožné," usmál se Cyrion, a k jeho radosti, i Kailyn se trošičku pousmála. Hned na to ale zrzavá dívka odvětila: "To možná, ale... ale já nechci aby se tohle někdy vůbec opakovalo. Chápeš? Já to prostě... nechci. Už nikdy v sobě nechci cítit tu... tu špínu, to..." Zoufale si povzdechla. "Nechci být exorcistka. Nechci dělat tu práci. Rozumíš mi?"
Její elfí společník se na ní v tu chvíli nechápavě zadíval. Chvíli mezi nimi bylo ticho, až Cyrion vydechl: "Ale... ale jak? Jak chceš přestat?"
Kailyn se na chvíli odmlčela. "Druidové," řekla pak. Cyrion ji nejdříve stále nechápavě pozoroval, nevědouc, kam zrzavá dívka míří. Pak se ale jeho oči rozzářily pochopením.
Druidové. Nezmínila se ta bardka, že míří směrem na jih? A že teď budou brzy blízko Monety? A hlavně... nezmínila se, že byli kdysi dávno úzce spjati s exorcisty?
Cyrion chápavě přikývl, hned na to ale stále nedůvěřivě spustil: "Jestli se s nimi ale chceš střetnout..."
"Budeme se muset odklonit od našeho kurzu. Ano, já vím. Pryč od Královy državy a mého... výcviku, nebo čehokoliv jiného. A vzhůru do Monety. Za dětmi země." Chvíli se odmlčela, a pak dodala: "A za mým vysvobozením."
"Jsi... jsi si tím jistá?"
Kailyn se zatvářila zoufale: "Já vím, že to není zrovna odvážné rozhodnutí. Ale... ale já opravdu... opravdu nemůžu. A kdybych tuhle možnost aspoň nevyzkoušela... kdybych se jich aspoň nezeptala..." Poté si povzdechla. "Já vím, že jsi mému otci slíbil, že mě dovedeš do Královy državy podle nějakého toho zákona, ale-"
"Možná jsem to slíbil jemu," skočil jí do řeči Cyrion. "ale ty jsi ta, která mi zachránila život. Ty jsi ta, kterou mám teď následovat. Ty... ty jsi ta, jejíž vůlí se mám řídit."
Kailyniny oči se v tu chvíli rozjasnily, jakoby v ní zničehonic znovu zaplál oheň, jakoby se v ní znovu objevila naděje. "Takže... tím chceš říct..."
"Pokud si to přeješ, dovedu tě do Monety, kde vyhledáme druidy a pokusíme se najít způsob, jak tě té černé krvi zbavit," přitakal Cyrion. "Královu državu necháme pouze jako náhradní a jedinou možnost v případě nouze."
Kailyn ho v ten okamžik dokázala pouze ohromeně sledovat. Zničehonic cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Jak se jí znovu rozlévá krev do žil. Jak je... jak je znovu šťastná. Až teď! Až teď, když si konečně uvědomila, že se zbavit exorcismu opravdu chce, a když se pro to rozhodla, se cítila najednou tak šťastná! Až teď, když se rozhodla, že se zbaví té otravné a nechutné povinnosti, se cítila konečně volná!
Až teď... zbaví se nočních můr. Zbaví se černé krve! V tu chvíli se v ní tohle všechno rozvířilo natolik, že se na Cyriona vrhla a rychle ho objala. Ten, naprosto zmatený, nevědouc, co dělat, objetí nervózně opětoval.
"D-děkuju," vydechla přitom Kailyn, a cítila, jak se jí z očí dolů valí další, vodopádové slzy. Tentokrát ale už ne slzy smutku... ale slzy radosti.
"Ale, ale, nepřerušuji tady naše malé milenecké setkání?" ozval se najednou za nimi jízlivý hlas. Lanata.
Kailyn i Cyrion se od sebe okamžitě odtrhli a oba zčervenali. Lanata je s pobaveným úsměvem sledovala, vědouc, že si zase získala celou situaci. Ještě dříve, než se na ní Cyrion stačil ohradit, se ho zeptala: "Takže už jste se utěšili navzájem? Jo? Řekls jí, že jí dám do té své knížky?"
"Cože?"vytřeštila v tu chvíli překvapeně oči, a stočila svůj pohled k Cyrionovi, který se trapně usmál a pokrčil rameny.
"Počkej, ty jsi jí to neřekl?" vydechla v tu chvíli bardka nevěřícně. "U lásky boží, ty jsi opravdu idiot."
"Hele, nech si ty urážky pro sebe, bardko!" ohradil se proti ní okamžitě Cyrion.
"A to 'bardko' má být jako zase tvoje urážka?"
"Je to tvé postavení, což je tak všechno, čeho jsi v životě dosáhla."
"Och, pan elf je teď na ubohou bardku z Impéria velmi zlý. Asi si seženu nějaký strom a provaz, abych se mohla pověsit. Jak jsem se sebou jen mohla žít! Jsem jen ubohá bardka, och bože! Můj život je pouhopouhá fraška, pouhopouhé smítko na tvém nehtu, jen prach na tvém nádherném hávu!"
"U Artëily..."
"Ale přestaň tady vzdychat, ještě si mě užiješ dost."
Kailyn celou jejich hádku poslouchala naprosto zmateně, a až u poslední věty bardky se zarazila a vyhrkla: ", P-počkat, jak to myslíš, že si tě ještě užije dost?"
Lanata se na Kailyn tentokrát zadívala opravdu nevěřícně: "To ti Cyrion neřekl ani tohle? Ach jo." Na chvíli se odmlčela. "No, věc se má tak, že jsem se rozhodla nadále putovat s vámi." Kailyn se na bardku v tu chvíli pouze překvapeně zírala, a mezi nimi nastalo trapné ticho.
"Já vím, že to zní divně, ale... bude to pro mě výhodné, protože... no, víš co."
"Ne, nevím," zakroutila Kailyn hlavou na nesouhlas.
"Teď jsem řekla, že o tobě a tvých dobrodružstvích budu psát knihu, přeci. O mocné Kailyn a jejím pitomém společníkovi Cyrionovi! Och, a nyní už nesmíme zapomenout mě, věrnou bardku. Tak chytrou a modrou. A tak krásnou."
"A už to zase začíná," zabručel Cyrion, přičemž Lanata se znovu ušklíbla: "Nezačíná, pouze pokračuje, drahý pane elfe. A teď, už žádné zdržování, dobrodružství čeká! Vzhůru do Královy državy!"
"Vlastně... vlastně ne tam," pípla Kailyn. Lanata se k ní v ten okamžik nechápavě otočila: "Cože?"
"No... r-rozhodli jsme se, že místo toho půjdeme do Monety."
Mezi trojicí v tu chvíli opět nastalo ticho. Och, jestli to takhle bude pokračovat, tohle cestování bude vskutku hrůza. Lanata v tu chvíli pouze s nadzdviženým obočím pozorovala Kailyn, jak se na místě nepříjemně ošívala, a přemýšlela, co se to tady sakra děje. Ale jistě, tohle bude určitě výsledek Kailyniny a Cyrionovy konverzace. Ať se mezi nimi stalo cokoliv, nějak se na tom dohodli, z nějakého důvodu. Divné, že na to měli čas, mezi tím objímáním.
"...počkej, počkej, nech mě si to vyjasnit," vysoukala ze sebe nakonec. "osvobodila jsi les od démonů a zachránila jsi ho, abys mohla projít do Královy državy, což tě stálo spoustu práce a energie... a teď chceš jít z nějakého krásného rozmaru do Monety?" Kailyn v tu chvíli jasně viditelně znejistěla, a odvrátila pohled. Zřejmě na to odmítala odpovědět.
"Teď to opravdu zní trochu stupidně," přitakal Cyrion, přičemž mu hned na to zrzavá dívka věnovala zoufalý pohled. Cyrion si okamžitě uvědomil svojí chybu, a proto na exorcistku hned omluvně vyhrkl: "A-ale samozřejmě už jsem to slíbil. Budu tě následovat, kamkoli se rozhodneš jít."
Nevypadalo to, že by to Kailyn nějak zvlášť uklidnilo, přesto se ale otočila zpět k bardce a spustila: "Potřebuju se vydat do Monety. Ne z nějakého rozmaru. Jen... jen si potřebuji promluvit s druidy. To je vše."
"Ách!" vyhrkla Lanata hned na to chápavě. "No, ono to dává smysl. Vždyť my víme své. Samozřejmě. Exorcistické věci." Hned na to na Kailyn zamrkala, vyletěla ze svého místa a rozeběhla se na cestu. "Tak tedy vzhůru za dobrodružstvím do Monety!" Její dvě brašny jí visely na ramenech, létaly všude možně s ní a vypadalo to tak věru komicky. "Kupředu!" vykřikla a její silueta se už pomalu blížila k cestě, na kterou nyní museli nastoupit i oni dva.
Kailyn i Cyrion ji stále ještě chvíli nechápavě pozorovali. Kailyn se v tu chvíli v hlavě motalo přemnoho myšlenek, a přemnoho názorů na tu postavu mizící před nimi.
Tahle dívka je opravdu zvláštní. Nejdřív se tak diví, proč tak najednou změnili směr cesty, a nyní se zase chová tak... dobrodružně? Nedávalo to žádný smysl. Ta bardka nedávala žádný smysl. Cyrion si musel myslet to samé.
Oba se na sebe v tu chvíli zadívali. Cyrion se na zrzavou dívku povzbudivě usmál a vstal, přičemž se vydal za Lanatou. Kailyn se zatvářila krapet nervózně, nevědouc, co dělat. Nakonec ale i ona pomalu vstala. Už už se za svým elfím společníkem rozeběhla, pak se ale zarazila, jakoby si na něco vzpomněla.
Pomalu se otočila, aby naposledy mohla pohlédnout na cestu, kterou měli jít původně. Na cestu, která ji přivedla do jejího pekla. Na cestu, která by jí přivedla do pekla ještě většího.
Ale na cestu, díky které by dostála své povinnosti a neutekla by před svou černou krví. Před sama sebou.
Ale teď už to nedokáže. Předtím dokázala bojovat. Ale nyní již byla příliš slabá. Veškeré síly jí opustily, a to byla teprve na začátku své cesty. Nemohla by to dělat stále. Nebyla to práce pro ni. Nebylo to absolutně nic pro ni. Ať si ten strom říkal cokoliv... ona nemůže být exorcistkou. Nikdy. A navíc... Moneta... to, že přestane mít černou krev... všechno z toho, čemu teď bude čelit...
Není to útěk. Je to pouze nová cesta.
Proto se v tu chvíli znovu otočila zpět a vykročila kupředu spolu se svými novými společníky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel