# Day 01: Místo, které miluji

20. září 2012 v 14:00 | Annie |  30 Day of Writing
Nakonec jsem si vybrala svůj pokoj. Nevím, jestli je to úvaha, možná trošičku, ale spíše takový subjektivně zabarvený popis.
Je to také hodně zmatené. Citové.


Někdy je to tu jako na Sahaře. Ve svých fantaziích se vydávám zachránit Johanku z Arku od hranice, putuju podél afrických řek stejně jako Livingstone. Tím ukojuju svou zvýšenou teplotu těla, když venku panuje až nepřirozené vedro. Taková politováníhodná věc, to počasí! Někdy má tendenci vyletět až do enormních teplot.
Někdy je to tu jako v Antarktidě. Vládne zde zima jako v nejvyšších vrcholcích Alp, jako v podzemních kobkách tajných tunelů a sklepů. V tu chvíli ale můžu jednoduše zvýšit účinnost topení.
Nemusím na sebe brát ty směšné svetry se sobi. Jeden mám hnědý vlněný, druhý od Vietnamců a vypadá, jakoby ho ušila Molly Weasleyová.
Někdy je to tu jako v pralese. Miluju noční vzduch. Je takový vlhký, příjemný, jiný. Ráda ho dýchám a pouštím ho do svého pokoje, protože mi tolik připomíná vzdálené končiny. Naše zahrada po dešti voní jako ten největší prales pod sluncem. Miluju tu vůni.
Je tak krásná.
V noci si můžu stoupnout na balkón a pozorovat milióny a milióny hvězd, a když ne, mohu pouze pozorovat temnou, noční oblohu, zahalenou tisícery mraky táhnoucími různými směry a nesoucími své dešťové kapky.
Někdy, když prší, tak taky ráda vyjdu na svůj balkón. Zmínila jsem se již, jak moc miluji tu vůni?
Někdy, obzvlášť ráno, mi rám okna zamrzne jinovatkou a vypadá, jakoby na něm Michelangelo vytvořil své mistrovské sochařské dílo.
Nikdy jsem se nenaučila tesat sochy z ledu. Vždycky jsem v zimě chtěla, abych se probudila a aby mě propaloval pohledem nějaký postarší pán s těma zamrzlýma očima. Kouřil by ze zahnuté dýmky Rhodesian levný tabák jako nějaký vodník sedící nad nočním rybníkem za skřehotu žab a v teplejších zemích i cikád.
Vždycky tu usínám a přemýšlím o svých snech. Mé sny pak tyto mé sny o budoucnosti promítnou do svých představ a vznikají sny úplně nové, o lásce, o přátelství, o mém budoucím vzdělání, o cestování, o jiných zemích, o knihách, o filmech, o mých oblíbených superhrdinech, o mých oblíbených příbězích, o kočkách, o pantoflích, o Vánočních dárcích zabalených v levných růžových balících papírech nebo daných v malých dárkových taštičkách.
Všechny je tu mám ještě pod svou postelí schované jako nějaké trofeje, které se stydím si vystavovat.
Nemám tu žádné trofeje. Nejsem typ, co by vyhrával trofeje. Spisovatelé nevyhrávají trofeje. Studenti také ne. A lidé úspěšní ve svých asociálních životech také ne.
Toto je moje jediné místečko na celé téhle obrovské planetě se sedmi miliardy lidí, vyprchávajícím zdrojem ropy, nádhernými horami a řekami a jezery, s těmi půvabnými severskými zeměmi, které jsem chtěla vždy navštívit.
Toto je moje jediné místečko na téhle obrovské planetě, které je jen moje, patří mě, je prostě mé.
Miluji svůj pokoj.
 


Komentáře

1 Kate Kate | Web | 20. září 2012 v 16:38 | Reagovat

Opravdu krásný popis :))) tvůj pokoj musí být úžasný. Naše zahrada taky v létě krásně voní, ráda se dívám na hvězdy.

2 Annieren Annieren | E-mail | Web | 20. září 2012 v 18:53 | Reagovat

[1]: Díky :D. I když, kdybys ho viděla... :D

3 Majda Majda | E-mail | 16. listopadu 2012 v 21:25 | Reagovat

Je smutné, že mně nepatří ani ten pokoj.

Pěkné. Z popisu si ale nejsem vůbec jistá, jak ten pokoj vlastně vypadá doopravdy. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel