10. Kapitola: Pochod vyhnanců

5. září 2012 v 18:10 | Anon


Touhle dobou byli zřejmě už všichni mrtví.
Všechny ty protivné Vrány, navlečené ve svých modrých hávech, už v tom lese musely dávno shořet, umřít strašlivou smrtí, kterou si jen zasloužily. Požár si určitě vzal jejich těla a proměnil je v ohořelé mrtvoly. Upálení. Nejstrašnější smrt čekající pouze nejstrašnější hříšníky.
Vrány si to ale zasloužily.
Stejně tak tam zemřelo hodně jejích druhů, hodně jejích přátel, hodně jejích bratrů a sester. Tolik mrtvých elfů. Několika z nich zamáčkla oči, předtím, než uprchli. Jejich prázdné pohledy ale do konce svého života nezapomene.
Bylo to složité, dostat se odtamtud. V jednu chvíli vedle ní její bratr byl, a v další ne. Ale přesto musela utíkat. Něco uvnitř jí pohánělo, něco uvnitř na ní křičelo, ať běží. Instinkt přežití.
Ale poslechla ho. Běžela, běžela do neznáma, běžela do tmy, běžela od ohňů, běžela hlavně pryč. Viděla i nějaké Vrány, jak běží pryč opačným směrem, zpět k vesnici.
Když doběhla k řece, neváhala. Skočila do ní a okamžitě se začala brodit na druhý břeh.
Spatřila, že se o to pokouší i několik dalších elfů. Nebylo jich hodně, ale někteří tu byli, ti její stateční, stateční bratři a sestry.
Ale... nebyli mezi nimi ti, které tam chtěla nejvíc.
Kailyn. Ta zrzavá, tak statečná dívka, která souhlasila, že je přes tu řeku převede, a která je požádala, aby mohla cestovat s nimi. To všechno se zhroutilo. Ležela tam taky teď někde mrtvá, s očima hledícíma do prázdna, do černočerné tmy?
Ale hlavně... Cyrion. Její milovaný bratr. Její milovaný, statečný, přátelský, ohleduplný, ale i sarkastický a cynický starší bratr. Připadalo ji, jakoby na ni teď z nebe shlížel jeho starostlivý pohled. Vánek, který jí nadzvedával šat, se teď proměnil v jeho konejšivou ruku a vzdálené šumění oné řeky se proměnilo v jeho zvonivý smích.
Všechno bude dobré, řekl by.
Ale to nemůže. Jelikož tu s ní teď není.
Neladrie potichu popotáhla, a zahnala další slzy, které se jí hnaly do očí. Vždy, když takto přemýšlela, přišly znovu a znovu, znovu, znovu, znovu. Rány se nezahojí, když je budeš prohlubovat.
Rány, ty hluboké šrámy, sahající až do jejího puklého srdce, vyvolávající další a další slzy. Rány se nezahojí, když je budeš prohlubovat. Jak by jen mohla zapomenout? Na tolik smrti, na tolik neštěstí a tolik bezmoci, na tolik nářků a slz? A hlavně, jak by mohla zapomenout na to monstrum? Na toho démona?
Při té vzpomínce pocítila, jak jí naskakuje husí kůži. Tohle bude zřejmě další pohled, který z paměti jen tak nevyžene.
Přála si, aby se to nikdy nestalo. Aby s Cyrionem a Kailyn bezpečně přešli tu řeku, a s klanem doputovali až na sever, do hor, do bezpečí... do ráje. Ale to nebylo možné. Jediné, co jí po nich zůstalo, byly vzpomínky v jejím srdci.
To bylo to, co ji pořád pohánělo dál. Kdyby nebylo těchto obrazů, které jí zbyly, už dávno by se zhroutila, propukla v pláč, odmítala se pohnout. Ale ten hřejivý pocit jí povzbuzoval, že musí pokračovat.
A šepot... šepot jejího srdce říkal, že tak musí navést i ostatní. Své ostatní bratry a sestry.
Odvést je do ráje, ke spasení, do objetí míru a klidu.
Nebyla to ale přesto jen utopie?
"Neladrie," ozval se za ní tichý hlas. Okamžitě se otočila, a spatřila starostlivý výraz jednoho ze elfů. Byl to nějaký mladší elf, skoro ještě dítě. Měl zelenošedé oči, a jeho vlasy měly barvu kaštanu. Něco v jeho tváři jí tak moc připomínalo Cyriona, až ucítila, jak jí bolestně píchlo u srdce.
Nemohla si vybavit jeho jméno, přesto jí ale byla jeho tvář povědomá. Přeci jenom, všichni tady byli jedna velká rodina.
Jedna velká rodina, přičemž každý její člen ztratil někoho, za koho by za normálních okolností položil život.
Ale musí jít dál. Pro lásku Artëilinu, musí jít dál. Nesmí to vzdát. Nesmí.
Jeho oči si ji až znepokojeně přeměřovaly. Vyzařovalo z něj něco... divného. Něco smutného. Vzdal to? Vzdal to jako všichni ostatní?
"Neladrie... my... radil jsem se s ostatními elfy," spustil onen elf. "oni... chtějí, abychom se vrátili, Neladrie. Zpět do království, zpět ke Královo državě. Prý... prý to tam bylo bezpečnější. Prý... prý..."
"Stráže a Vrány nás tam přepadávali na každém kroku," zavrčela Neladrie na odpověď. "to ti přijde bezpečnější?"
"Nemluvím tu za sebe. Mluvím za nás všechny."
"A k tomu se počítá i tvůj názor."
"... ano. To ano."
"Tak mi odpověz. Opravdu ti to u Královy državy, u sídla krále, u sídla největší armády země, přijde bezpečnější, než tady, kde jsme téměř u hor, téměř v teritoriu trpaslíků, tedy v neutrální zóně?" Onen elf se na chvíli odmlčel. Jeho starostlivý pohled ztvrdl, a v jeho očích se rázem objevily jiskřičky vzteku.
"Jestli mi to u sídla krále přijde bezpečnější než tady, u toho monstra?" opáčil drze elf. "Ano. Vlastně ano, přijde."
Neladrie se na něj zadívala, a vzteky si zkousla ret. Onen elf ji stále napjatě pozoroval, s otázkou v očích, a hněvivě se třesoucíma rukama.
Les byl temný jako ona noc sama. Tak strašidelný, tak děsivý. Plný hrůz. Ona už si ale na tu temnotu zvykla, za ten měsíc, co zde s klanem přebývali. Tenkrát ještě měla naději, měla důvěru. Měla svého bratra.
Její bratr byl teď pryč, ale naděje jí ještě zbyla. Vlastně to bylo to jediné, co jí zbylo.
A všichni ostatní to teď chtěli vzdát. Pohled na ty hrůzy, na to děsivé monstrum, přežití masakru, to všechno na ně bylo prostě příliš. Někteří lidé, kteří přežijí přímý pohled do tváře smrti, v tom najdou inspiraci. Povzbudí je to dál.
To byla ona.
Někteří zemřou. Někteří přijmou to pevné objetí chladné, nemilosrdné bytosti, avšak jediné bytosti, která má v tu chvíli slitování.
A ti ostatní utečou. Utečou pryč, pryč od všech svých hrůz, pryč od temnoty, pryč od svých strachů. Utíkají a už se nikdy nezastaví, prchají, prchají před černotou.
To byl tento elf. On a všichni ostatní přeživší. Viděla to v jejich očích. Potřebu utéct. Strach. Zděšení.
Ale jak by je nyní útěk zachránil?
"Nemůžeme," řekla konečně konejšivě. Elf se na ni zaraženě zadíval. "nemůžeme. A nesmíme."
Hned na to od něj rázně vykročila pryč. Její rychlý krok ho překvapil, a také na ni upozornil všechny ostatní elfy, krčící se v rohu, skuhrajíc, se slzami v očích.
Neladrie Aldarond. Mladá elfka s havraními vlasy a očima, ve kterých plápolal oheň naděje a bojovnosti. Mladá elfka, jejíž smích byl zvonivý jako vítr sám a jejíž pohled byl tak konejšivý, že každého zahřál u srdce.
Neladrie Aldarond. Sestra Cyriona, toho nadějného lovce, dcera starších klanu, dcera obětí masakru.
Neladrie Aldarond.
Nyní nový vůdce klanu.
"POSLOUCHEJTE VŠICHNI!" vykřikla, co nejvíc nahlas mohla, a stoupla si na jeden z kamenů zasazený v trávě. Její křik způsobil, že všichni elfové okamžitě zpozorněli a otočili se směrem k ní. Elf, se kterým mluvila, se pomalu začal přibližovat zpátky, a třebaže ho neviděla, doslova a do písmene cítila, jak jí jeho nevěřícný pohled propaluje záda.
Přesto ale pokračovala: "Dobře vím, že teď se necítíte zrovna nejlépe. Že truchlíte za své mrtvé. Že jste zarmoucení. Já to vím. Já sama se tak cítím. Můj... můj bratr je pryč."
Chvíli bylo ticho. Neladrii při poslední slově trochu zakolísal hlas, přesto se ale snažila zachovat svůj tvrdý, odhodlaný výraz. Elfové jí stále napjatě pozorovali.
"Uvědomuju si, že teď už nechcete nic jiného než klid a mír, ale teď opravdu - myslíte si, že toho se vám na jihu, u Královy državy dostane? Že nás tam konečně ti otravní fedresah nechají na pokoji?" Hned na to se zamračila. "NE. Lidé nás chytí, zotročí si nás do svých špinavých měst, donutí nás jíst ze země jak psi a každý den si budou chodit znásilňovat naše ženy. Muži budou umírat v docích a na stavbách, na pracích, kam by v životě člověk jiného člověka neposlal tak lehkomyslně... a za téměř žádný peníz."
A bylo to tu. V jejich očích spatřila pochyby. To se jedna elfka zeptala: "Ale... ale zpátky na jihu nás lidé nikdy-"
"Nikdy?" nadzdvihla schválně přehnaně pobaveně Neladrie obočí. "Copak si nepamatujete, jak nás zradili ti vesničané z Geradru a málem nás vydali strážím? Nebo jak nám jedni farmáři dokonce odmítli vůbec otevřít dveře, jak se nás báli? Nebo jak naši lovci nechali jít ta lidi v lese, nezabili je, třebaže mohli, a oni je za to nahlásili městské hlídce?" Na chvíli se odmlčela. Nyní spatřila v jejích očích to, co chtěla - zármutek, sebelítost, ale hlavně i hněv, a to kvůli tomu, co je strach donutil vymyslet. "Nepamatujete si ani, jak nám přinesli otrávené zásoby jídla? Nebo jak nám jednou odmítli ošetřit umírající matku s dítětem, jen kvůli své pýše? Nebo-"
"My to chápeme!" vykřikl onen elf, který s ní před chvílí mluvil. Neladrie se k němu otočila, a třebaže to bylo opravdu nemístné, ucítila pocit zadostiučinění, když se i v jeho očích objevila vina.
"Proč pak tedy říkáte, že se tam chcete vrátit? Proč odmítáte jít dál, když jsme tak blízko?" zeptala se ho tedy Neladrie.
On neodpověděl. Mlčky pouze sklopil hlavu a zadíval se do země.
"Já vám povím, co to způsobilo," odpověděla si sama. "to strach." Hned na to ale pokračovala: "Tím však neříkám, že jste zbabělci. To vůbec ne. Zbabělost a strach - to je úplně něco jiného, kompletně dokonale rozdílná věc."
Elfové se na ní tentokrát zadívali s očekáváním v očích. Neladrie se musela pousmát.
"Slibuju... slibuju, že vás do těch hor dovedu. Živé a zdravé. Jen se na nás podívejte - stálo nás to tolik, celá tato cesta. Postavili jsme se tolika nebezpečím. A teď jsme ztratili tolik svých blízkých. Právě kvůli nim bychom to ale neměli vzdávat. Co by vám na to řekli, kdybyste jim teď do očí řekli, že se chcete vrátit zpátky?"
Elfové si vyměnili pohledy. "Já vám to povím," pokračovala Neladrie. "řekli by, ať pokračujeme. Řekli by, ať se nezastavujeme, ať pokračujeme. Ať to nevzdáváme."
Konečně. Konečně! V jejich očích už nebyl smutek ani zarmoucení, ani vina, ani sebelítost. Elfové k ní konečně vzhlédli s jasným úsměvem na rtech, a s bojovným plamínkem v očích. Konečně se to v nich probudilo. Srdce, život, a odvaha.
"A proto říkám," rozhodla se konečně zakončit svůj projev. "že vyrážíme! Hned teď! Toto místo má v sobě příliš mnoho špatných vzpomínek. Příliš mnoho bolesti. Nechť naši bratři a sestry odpočívají v pokoji. A nechť v objetí Artëily čekají, až se znovu shledáme. A my bychom se měli snažit, aby si na nás opravdu počkali, nemyslíte?"
Tentokrát se v davu rozezněl smích, ale také bojovný křik. Neladrie se usmála, prohlédla si celý dav, a koutkem oka pohlédla na onoho elfa.
Musela se trošku začervenat, protože to, co nyní viděla v jeho tváři, už neznačilo, že ji bere jako sobě rovnou.
On ji obdivoval.
V jeho očích jasně zářila jako samotný měsíc, jako tisíce a tisíce hvězd. Viděla se v nich, majestátně tam stojíc, s rukou velitelsky vztyčenou, s pevným výrazem ve tváři, a obrovskou odhodlaností. Viděla se v nich jako vůdce, jako autorita, jako někdo, na koho se mohou vždy spolehnout. Viděla se v nich jako spasitele, jako zachránce, jako pomoc seslanou z rukou samotné Artëily.
Vzápětí to došlo i jí.
Tohle nebyla jen představa.
Tohle totiž byla opravdu ona.
 


Komentáře

1 Tia Tia | 5. září 2012 v 20:23 | Reagovat

A já už Neladrii oplakala :). Úžasné... jsem ráda, že je naživu a stále má dost odvahy.

2 Annie Annie | Web | 6. září 2012 v 18:48 | Reagovat

[1]: Hehe, moc se neraduj :D. Ona moc kapitol mít nebude :D. Ale rozloučit se s ní na začátku jsem nemohla :D. A díky za komentář ^^

3 Rabe Rabe | Web | 9. září 2012 v 16:24 | Reagovat

teda přečetla jsem všechny díly a musím uznat, že je to skvělé, úžasný nápad a originální pojetí ;-)

4 Annie Annie | Web | 9. září 2012 v 16:37 | Reagovat

[3]: Díky :-)

5 Creatio Creatio | Web | 11. září 2012 v 22:10 | Reagovat

Neladrie mi pripomína Arwen a tú som veľmi rada nemala. Tí elfovia mi tiež pripomínajú ovečky. Kde je tá elfská odmeranosť nielen voči ľuďom, ale aj vzájomne? V tomto príbehu sa im potom nečudujem, ako si vyčlenila ich vzťah s ľuďmi. Nesedí mi to na nich. A mám jasné, že ich príliš nebudem mať rada. No čo, niekto taký sa musí nájsť :-D

6 Annie Annie | Web | 12. září 2012 v 16:05 | Reagovat

[5]: Já jsem Neladriin charakter moc nevykreslovala, zůstala jsem u takového toho typu "silné vedlejší postavy".
Její postava celkově nebude dostávat moc prostoru (takže můžeš být ráda :D), ale na chudákovi Cyrionovi si ještě smlsnu... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel