8. Kapitola: Pád do studní

15. srpna 2012 v 20:25 | Annieren |  ||| Čarodějka
Předpokládám, že jste tuhle mojí malou Fanfiction úplně zapomněli, že? :D Po dlouhé době k ní začnu zase přidávat, tenhle týden tedy vystrkuju kapitolu Vzplanutí.
Napadlo mě, že bych sem to psaní dávala častěji! Já se ale bojím, že pak zase nastane "doba temna"...



"Slečno Brayfieldová," uslyšela jsem zničehonic za sebou hlas profesorky McGonagallové. Pomalu jsem se otočila, celá vyděšená z toho, co se mi ta stará harpyje zase chystá říct, a můj výraz strnul v bezvýrazné grimasu.
Právě skončila její hodina a třída se pomalu vylidňovala. Tato hodina přeměňování nebyla zase tak špatná, ale nebyla ani nějak úžasná. Konečně se mi povedlo přeměnit jehelníček na opravdového ježka, a když to bylo až na třetí pokus, povedlo se mi to. Dokonce jsem o tom poučila svou zmijozelskou sousedku v lavici, která se na mě ale místo poděkování jen divně podívala.
On Remus opravdu nebyl špatný. Na doučování. Ale jinak... ne, nesmím na to myslet.
Echo se mi hned ztratila někde v davu, ale tak to bylo vždycky, jinak to ani nešlo. Chtěla jsem zmizet, jak nejrychleji to půjde, a schovat se místo oběda ve svém pokoji a vyplakat se do polštáře, ale McGonagallka mi to zase zhatila. Jako všechno, co kdy udělala.
Možná si všimla mých ospalků v očích a mého prkenného výrazu a rozhodla se mě poslat na ošetřovnu kvůli nedostatku spánku nebo něco takového, ale to bylo vysoce nepravděpodobné. Vlastně teď ani nevím, jak mě to vůbec napadlo.
Když ke mně ale došla, neměla ve tváři ten svůj přísný výraz, takový, který měla v hodinách.
Ne. Ona se usmívala. Tak tohle bylo zvláštní.
"Od té doby, co jste začala chodit na doučování, jste se velmi zlepšila, slečno Brayfieldová," řekla. Já jsem pouze údivem otevřela ústa do velkého ó. "Myslím, že to s vámi nakonec nebude tak těžké, jak jsem si původně myslela. Pokračujte takto dál a brzy budete moci ta doučování odvolat."
Chvilku jsem na ní ještě nevěřícně zírala. Ono to totiž není jen tak. Kompliment. A od ní. Tak nějak jsem si nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo jenom jako velmi, velmi špatný vtip.
"Můžete jít, slečno," řekla po chvíli toho tíživého ticha konečně. "užijte si oběd." Jen jsem prkenně přikývla, otočila se na podpatku a zase vyrazila. Ve své tváři jsem si stále uchovala svůj lhostejný pohled (ono to bylo hlavně z toho, jak jsem byla ospalá, ale tak můžou si o mě lidi myslet, že jsem... já nevím, tvrďácká nebo tak něco) a vyrazila jsem, jak jsem už od začátku chtěla, do havraspárské věže.
Ještě jsem slyšela, jak McGonagallová volá jednoho ze zmijozelských studentů v mé třídě, Snapea, ale to už jsem se zařadila do hloučku v chodbě a všechno, co jsem slyšela, byly jen štěbetající hlasy, všude kolem, vyplňující každý prázdný prostor. Normálně by mi to nevadilo a byla bych i více méně ráda, že se mám kde schovat, teď jsem si ale z toho div nezacpala uši. Zvedal se mi žaludek. V hlavě mi praskalo a houkalo, div se mi z ní nekouřilo. Ono několik dní téměř beze spánku opravdu není dobré pro imunitu člověka. Ale tak vydržím to. Přežila jsem i horší věci.
Třeba polibek od Blacka.
Nebo Remusovo doučování.
Což o to, ono to samo o sobě nebylo tak hrozné. Remus byl milý a trpělivý, vše pomalu vysvětloval a byl ochoten se mnou projít vše, co jsem chtěla, třebaže vždy vypadal nesmírně unaveně (skoro jako já). Jenže od toho incidentu, kdy jsme se pohádali právě ohledně "Tichošlápka", už jsme o ničem soukromém nemluvili. Na té první schůzce to vypadalo, že bychom se možná mohli i sblížit, že bychom se mohli více spřátelit, ale teď už je jasné, že to tak nedopadne. Vždy, když skončíme, panuje mezi námi dlouhé, tíživé ticho, a pak se vždy rozloučíme chladným "tak někdy příště", odejdeme a ani se na sebe nepodíváme, prostě zmizíme, někde v davu, jako já teď.
Musela jsem se sama pro sebe ušklíbnout a promnout si oči. Začínám být nějak melodramatická. Ach jo. Možná další vedlejší účinky vyčerpání. Nebo za mě začíná jen působit blížící se Halloween. Och, už se to blíží, ty strašidelné svátky, ty duchové, ty vydlabané dýně! Popravdě mě tenhle svátek nikdy nijak nebavil a ani nebude. Vždycky jsem z našich oken pozorovala chodící mudly v různých kostýmech, jak vybírají sladkosti... a nikdy jsem plně nepochopila význam tohoto svátku. Vážně, dojít ke dveřím, vzít si od těch lidí sladkosti a jít zase pryč? Vidí ještě někdo význam tohoto svátku?
Já tedy ne. Ale stejně bych na to neměla myslet. Jen tak pro jistotu. Pryč, duchové, odejděte z mých myšlenek, já jdu... já jdu spát.
Když jsem došla do svého pokoje ve věži, prostě jsem si jenom nastavila budíka a padla na postel, přičemž jsem hned usnula.
Sakra, budu mít o dějiny čar a kouzel hlad.
No co, můžu se najíst a ten pitomý duch si toho ani nevšimne.
... zase.

Každý večer to bylo poslední dobou stejné. Seděli jsme s Echo u krbu ve havraspárské místnosti, hezky v křeslech a pod dekou, a pilně jsme studovali a dělali si úkoly. Ostatní havraspárští dělali to samé, nebo hráli kouzelnické šachy či tchoříčky. Docela se tu začala rozmáhat jedna nová hra, kterou sem přinesla jedna mudlovská studentka. Ona ji sice nazvala "kámen, nůžky, papír", ale havraspárští si to přejmenovali na "kámen, plášť, prsten", podle jedné z pohádek barda Beedleho. Když jsem si je přečetla, pochopila jsem ten vtip, a musela jsem se tomu tenkrát hlasitě zasmát na celou knihovnu. K velkému nesouhlasu naší milé knihovnice Deboorové.
Tak či tak, já jsem se k tomuto hráčskému klubu nikdy nepřidala. S Echo jsme vždy pracovali na našich věcech do školy.Ach, jak vzorné a pilné studentky jsme. Tedy aspoň já. Echo byla poslední dobou jak na větvi a většinou ode mne úkoly spíše opisovala než je doopravdy dělala, a v hodinách byla také trochu pozadu. Byla myšlenkami úplně jinde.
Do famfrpálového družstva jí totiž přijali. Jako chytačku.
Byla schopná o tom vyprávět komukoliv, koho potkala, i dokonale neznámému člověku, a mě to vyprávěla už nejmíň stokrát. A vždycky začala v tu nejnevhodnější chvíli. Ale tak proč si neužít rýpnutí do někoho, koho nesnáší a kdo jí podcenil, že. Arthur. Arthur Cubb. Ach jo. Má vůbec cenu o tomto člověku přemýšlet? Měla bych se na to všechno vykašlat a začít myslet zase jako normální člověk. Mám k tomu, upřímně, velice blízko (teď si docela fandím). Ha-há! Black už pár týdnů neudělal vůbec nic. Možná ho Lupin srovnal do latě s těma vlkodlakovskejma kecama, ať už šlo o cokoliv. Lupin taky nic nenavrhoval, i když od něj jsem to nečekala. A s Arthurem - s tím jsem od toho oběda, od toho příšerného oběda, kdy jsem na sebe vykydla kečup, nepromluvila ani slovo.
Zato Echo na svém famfrpálovském konkurzu ano.
"No, a teď poslouchej, Sophie, to je ta nejzábavnější část, protože já jsem se z toho koště natáhla úplně jak vrba mlátička, víš co, jak mlátí daleko, tak to myslím! No ale tu zlatonku jsem takhle chytla hrozně brzo, do jedný minuty to bylo určitě! No prostě fakt skvělý, měla jsem fakt štěstí! Ale tak když jsem s tím koštětem přistála, Cubb na mě jenom zíral a řek, hele, teď poslouchej! - řek: Jsi docela dobrá. Na to, jak jsi vysoká. A já takový: No to víš co, my Francouzky už holt takový jsme, máme talent na všechno, a šla jsem pryč, jo. A víš co se stalo? Víš, co?"
"Ne, vůbec netuším," odtušila jsem suchým hlasem, už unavená z téhle groteskní historky. Echo se na mě však, nechápajíc sarkasmus v mém hlase, divně podívala: "Vždyť jsem ti to vyprávěla už tolikrát! To musíš vědět!"
Zvedla jsem pohled od úkolu na lektvary a pobaveně jsem se ušklíbla: "Nemám ani zdání, drahá Echo. Že by tě... ne, počkej, nech mě hádat... že by tě vybral jako chytačku?"
Echo jen ohrnula nosem a založila si ruce: "Mělas vidět jeho obličej. To bylo něco."
"Opravdu?"
"Jo. Tvářil se jak zapuchlej tchoř!"
"A jak se, prosím tebe, tvář zapuchlej tchoř?"
Echo se zamračila: "No... no jak asi? Jako Cubb!"
Na to jsem se strašně hlasitě rozesmála. Tak hlasitě, že se k nám otočila část havraspárské společenky a jeden z třeťáků kvůli tomu udělal špatný tah v šachách, a jeho přítel mu s vítězným úsměvem dal šach mat. Ten třeťák mi pak věnoval věru vražedný pohled, ale mě to bylo jedno. Nevšímala jsem si toho. Poprvé jsem dokázala něco takového ignorovat bez toho, aby se mi roztlouklo srdce, aby se mi orosilo čelo, abych začala pomalu panikařit.
Na to se rozesmála i Echo, povzbuzená mým smíchem, a zaplnili jsme tímto zvukem celou společenskou místnost. Ach. Takhle jsem se už dlouho necítila. Takhle uvolněně, takhle svobodně... takhle krásně. Nikdy jsem si nemyslela, že mě ten pocit ještě potká, od té doby, co matka zemřela...
A pak, najednou...
"Mohu vás vyrušit?" ozval se najednou nad námi hlas. Obě jsme z hlasitého smíchu přešli do typického holčičího chichotání a vzhlédli jsme... a pak nám doslova a do písmene ztuhla krev v žilách.
S pobaveně nadzdvihnutým obočím se na nás usmíval Arthur Cubb.
Obě jsme okamžitě sklaply a zrudly jako rajčata. Bylo by asi naivní doufat, že nás neslyšel, že? Možná i pitomé? Možná i nemožné? Och bože, bože, bože, proč jsem taková husa...
Vždycky všechno zkazím. Vždycky. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, a opravdu jsem měla problém identifikovat, jestli to bylo z přítomnosti Arthura Cubba, nebo z toho, jak jsem se cítila trapně. Možná obojí dohromady. Ach jo, srdíčko, přestaň tak tlouct...
"Mám ti něco předat, Echo, od profesora Křiklana," začal však on a ani slůvkem se nezmínil o naší konverzaci, třebaže musel jistojistě slyšet, jak říkáme jeho jméno. Podezřívavě jsem se na něj zahleděla.
"E-ehm... dobře... a... a co?" zeptala se Echo nervózně, s velmi špatným poker facem. Ale to jí asi říct nemůžu, protože pochybuju, že by věděla, co je to poker face, natož aby věděla, co je zač ten poker. Taková mudlovská hra. Viděla jsem to párkrát v obchodě, kde jsme s mamkou byli.
"Posílá ti tenhle dopis. Bude se konat Halloweenský večírek, u něj v kabinetu. Vždycky to takhle dělá a zve si tam... no, výjimečné studenty. Prý někdo z tvé rodiny vynalezl nějaké nové koště, je to tak?" zeptal se.
"Jo, no... vymyslel koncept Stříbrného šípu a Žíznivé čáry."
"Nějaká francouzská košťata?" nadzdvihl Arthur obočí, zajímajíc se jako správný famfrpálový hráč.
"Vlastně ne," odvětila Echo, jako správná famfrpálová hráčka. "můj otec pochází z Anglie, a tyhle košťata navrhl jeho otec... tedy můj děda. Tak."
"Možná bychom je mohli vyzkoušet. Lítáš na nějakém z nich, že? Ty jména jsou mi povědomá."
"Jo jo, lítám na Žíznivý čáře," přitakala Echo. "je to fakt dobrý koště."
Vypadalo to, že z Echo už nervozita úplně opadla. Ze mě sice ne, ale stejně jsem se cítila, jakoby mi spadl velký kámen ze srdce. Arthur se vůbec nezajímal o to, co jsme o něm říkali. Ach... jaký to gentleman.
"To jsem viděl," odvětil Arthur vlídně a pak se usmál. "no, tak či tak, na ten Křikův večírek bys měla přijít. I když tvrdí, že to tak není, těmhle svým studentům v hodinách dost silně nadržuje. Kdybys tam nešla, možná bys... já nevím, zklamala jeho důvěru."
Echo přikývla: "Dobře. Budu tam." Na to od něj převzala pečlivě zalepenou obálku a jala se jí velice agresivně rozbalovat. Jen jsem nad tím výjevem pobaveně nadzdvihla obočí... to se ale muž jménem Arthur Cubb otočil ke mně.
"A ty jsi ta nová, že jo?" zeptal se. "Neměla jsi taky přijít na famfrpálový konkurz?" Rázem jsem cítila, jak se ta červeň vrací, šplhá mi po krku až k uším a zaplavuje celý můj obličej. Ach jo. Toho se asi nikdy nezbavím. Ono jak se vám jednou někdo líbí, tak už to z tý makovice nevymlátíte...
"J-jo, ale... n-něco mi do toho vlezlo... tedy... no... doučování. Nemohla jsem přijít," odvětila jsem koktavě a nervózně se poškrábala na hlavě. TRAPAS.
"Aha," odvětil klidně Arthur. "to mě mrzí. Ale co se stalo, stalo se. Tak či tak, chtěl jsem se tě zeptat, jestli něco nepotřebuješ, nebo jestli nemáš nějaké problémy."
Chvíli jsem na něj po této větě jen nechápavě zírala. On se ptá... jestli nemám nějaké potíže? Jestli nemám nějaké problémy? Tedy, normálně bych řekla, že jde fakt brzo, protože to nejhorší už pominulo, ale... on se o mě zajímá? Proč by se jinak ptal? Srdce mi v tu chvíli poskočilo do největších výšin a já měla pocit, že za chvilku mi pojde.
"Já...ne... všechno... všechno je v pohodě, teď," odvětila jsem váhavě.
"No, každopádně, pokud by se cokoliv stálo, přijď za mnou nebo za jiným prefektem. Vaše starosti jsou naše starosti."
V tu chvíli sem překvapeně zamrkala. Tak počkat... on je prefekt? Vždyť není v našem ročníku, nebo ano? Rozhodně vypadal tak na... aha, už to chápu! Musí být v šesťáku. V šestém ročníku jste prefektem druhým a posledním rokem, a v sedmáku se vybírají leda tak primusové, a to ze všech kolejí. Tak ale počkat, to znamená, že je mu šestnáct, ne sedmnáct, jak jsem si původně myslela... takhle se sbírají informace, jsem mistr!
"Ehm... tak já už půjdu. Opravdu, pokus budeš něco potřebovat, stačí říct," řekl už nervózně Arthur, vzhledem k mému mlčení. Znovu jsem cítila, jak mě (už je to trapné, já vím) polévá červeň.
"J-jo... jasně... a díky!" řekla jsem mu, a on se pouze usmál, věnoval mi poslední svůj pohled, a rozešel se pryč. Zpátky do hluku, zpátky do davu, zpátky do společenky.
Jak jsem ho viděla odcházet, pouze jsem za ním zasněně hleděla. Pořád jsem to viděla před sebou, ty jeho jasné modré oči, do kterých jsem okamžitě spadla jak do těch nejhlubších studen, jeho upravené, blonďaté vlasy, a jeho úsměv, ten zářivý úsměv...
Ach jo... no není to tak, že bych ty srdeční funkce potřebovala, že. Jen ať mi to tam exploduje, z toho buchotu, sakra už. A zrovna když jsem si myslela, že jsem se přes tohlecto šílenství přenesla...
"Hele, Sophie..." vyrušila mě z mého zasnění Echo.
"Co je?" odsekla jsem, stejně jsem se k ní ale neotočila. Stále jsem se skelným pohledem a připitomělým úsměvem pozorovala Arthura. Tentokrát se začal vybavovat s jednou skupinkou kluků z nižších ročníků, a zrovna se smál, tak krásně, tak nádherně. Och, bože...
"Tady se píše, že bych měla přijít ještě s někým... víš co, jako s partnerem...
"A?" odsekla jsem, stále pozorujíc zářícího Arhura Cubba.
"No co asi. Žádnýho kluka nemám," povzdychla si ona. "tak mě napadlo... no, víš co, jestli nechceš jít ty."
V tu ránu jsem se k ní otočila tak rychle, až mi to vzadu luplo. Neměla jsem ale čas si to tam nějak mnout, jelikož Echo má reakce vyděsila a začala se hned obhajovat: "No tak víš co... to nevadí, že tam půjdu s kamarádkou, ne? A ty určitě budeš chtít, že jo? Stejně nemáš žádné plány na Halloween! Akorát bys šla na hostinu a pak se zavrtala do polštářů a hned šla spát! To není žádná legrace! No tak, Sophie... prosím..."
Jen jsem na ní zírala, s očima vytřeštěnýma, div mi nevypadli z důlků. "Co bych tam asi dělala? Křik mě tam chtít nebude."
"To není o tom, jestli tě tam chce, tady se píše, že si mám někoho přivýst," odsekla Echo. "a ať se mu to bude líbit, nebo ne, já chci, abys tam šla se mnou. Prosím, Sophie..." Chvíli jsem na ní ještě nevěřícně zírala, přičemž její oči se čím dál víc měnily v typický psí pohled. Pouze jsem nechápavě zakroutila hlavou a promnula si čelo. Otočila jsem se zpátky do společenky, abych se aspoň uspokojila pohledem na Arthura, to jsem ale zjistila, že ten už je pryč. Od místa, kde stál, se ozýval nadšený jásot prvňáků a druháků nad tchoříčky nebo tím "kámen, plášť, prsten".
Bože. Co bych tam asi dělala, na nějakém... večírku? Echo se musela zbláznit. I když... znamenalo to, že když jí to předal Arthur, bude tam taky? Rázem mě tato myšlenka postavila do pozoru a rozjela mé myšlenky na plné obrátky. Rozhodně by to bylo zajímavé... a skvělé... a úchvatné... vidět Arthura Cobba v obleku... och bože. Začínám být tak úchylná.
"No tak, Sophie! To tě opravdu musím přemlouvat? Uvidíš, že si to tam náramně užiješ!" pokračovala Echo v přemlouvání, ale to nevěděla, že já už jsem dávno přemluvená. Za ten pohled na Arthura v obleku to stojí. A sakra že jo.
"No jo, no jo," mávla jsem ledabyle rukou, jakože mě nakonec umluvila. "tak já tam s tebou půjdu."
"Jo!" vykřikla šťastně Echo a hned ke mně skočila, aby mě objala. Trošku jsem díky tomu překvapeně vyjekla. "Já věděla, že tě ukecám, věděla! Ale neboj se, bude to bezva!"
Bezva. To bylo to slovo, které použila.
Bezva.
Když jsem usínala zavrtaná v polštářích, usmívala jsem se, a pak se mi zdál o dokonalém andělovi, seslaném z nebes, o rytíři, který mě přišel vysvobodit jako princeznu do zamčené věže, o princi, který přešel sedmero hor a sedmero řek, aby mě našel, a všichni tito hrdinové měli tvář Arthura Cubba. Och bože, ten večírek bude tak dokonalý. Tak úžasný.
Tak bezva.
To jsem ještě nevěděla, jak moc jsem se mýlila.
 


Komentáře

1 Corelaine Corelaine | Web | 15. srpna 2012 v 21:19 | Reagovat

Jéje, to je super. Trefila jsi se zrovna do mé "znovuobnovené Harry Potter nálady" (jak to pracovně nazývám), takže jsem to přečetla jedním dechem. Teď už se jenom dopracuju k starším dílům. A pevně doufám, že bude brzy pokračování. :-D Zajímá mě, jak moc se Sophie mýlila. Je mi sympatická.

2 Liza Liza | Web | 15. srpna 2012 v 21:19 | Reagovat

ahoj, neprozradila bys mi prosím jak jsi udělala svůj blog? hrozně se mi líbí tvoje menu! prosím prosím prosím...? :-)  :-)  :-)  :-)

3 Annieren Annieren | Web | 16. srpna 2012 v 12:25 | Reagovat

[1]: Díky :D.

[2]: Menu si můžeš vytvořit svoje v nastavení, "volitelný menu box".

4 Liza Liza | Web | 17. srpna 2012 v 6:16 | Reagovat

[3]:nějak to nemůžu najít... :-| a jak jsi udělala to že máš např. aktuálně potom ten obrázek, dalšé máš komůrka a nějaké odkazy... atd. a jak jsi udělala to že máš uzavřené příbšhy a pod tím krátký popis??? ??? a když máš nějakou knihu jak jsi udělala že podtím máš odkazy na kapitoly? :-? kdybys mohla, poslala bys mi pls podrobný popis na: krivenja.liza@seznam.cz? díky moc!!!! :D  :-D

5 Lycanay Lycanay | 1. dubna 2014 v 15:18 | Reagovat

Tvoja "Čarodějka" je jedno skvelé fanfiction. Čítala som ich už veľa a sem - ta bol aj pokus niečo napísať :D a ešte nikdy sa mi nestalo, že by ma bavilo HP fanfiction s hlavným charakterom iným ako z originálu. Tvoja Sophie ma úplne uchvátila :) Neplánuješ sa k nej ešte vrátiť? P.S.: Ešte som chcela, že máš nádherný blog a veľká vďaka za tipy o písaní! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel