9. Kapitola: Zraněná křídla

29. srpna 2012 v 22:28 | Anon



Carver opatrně převázal svému bratrovi jeho zranění, a starý obvaz odhodil pryč.
Marcus tiše zaskučel, hned ale odvrátil hlavu. Staré obinadlo pomalu začalo pouštět svou zaschlou krev do nazelenalé trávy.
Uběhly již prakticky dva dny od toho okamžiku, co se to stalo. Co vyhořela polovina Arstonského lesa. Co se objevil ten démon. Místní samozřejmě ze všeho obviňovali je, a byli rozzuření ještě více proto, že nechali pláchnout jak elfy, tak toho jejich průvodce. To ale netušili, že jejich pravý cíl mise také naprosto vyhořel - exorcista, kterého pronásledovali takovou dálku z jihu, zmizel.
Vyšlo najevo, že sem přijel navštívit Garretta Nierta, toho muže, který vlastnil kliniku, ze které si nyní brali jeho věci. Ba co hůř, zjistilo se, že Garrett Niert samotný nebyl tím mužem, za kterého se vydával. Každopádně, několik Vran prý vidělo, jak právě on zabíjí tu příšeru.
Carver stále dumal o té věci s Kailyn. Vypadalo to, že nakonec opravdu byla exorcistkou, šedou, secirrou. Bylo možné, že právě proto je sem ten exorcista jel navštívit. Možná... možná se nyní po celé zemi tvořila nějaká konspirace těchto zabijáků. Carverovi z toho nápadu hned naskočila husí kůže. Stejně ale odmítal uvěřit, že by tu příšeru přivolala, jak někteří tvrdili. Spíše to vypadalo, jakoby se jí snažila odehnat.
Každopádně... nakonec to celé skončilo tak, jak to skončilo. Někdo přežil. Někdo ne.
Carver si pamatoval, jak se zděsil, když zjistil, kolik jich zbylo. Rozhodně jich bylo o polovinu méně, než když sem napochodovali. Jeho bratr vyvázl s mírně popálenou rukou, zatímco on a Robert utrpěli jen pár škrábanců. Všichni ostatní měli zlomeniny, spáleniny, vážná zranění. Frey měl podle všeho dokonce něco s obličejem, ale Carverovi se tomuhle zase na druhou stranu nechtělo věřit.
Doslova a do písmene vyrabovali Garrettovu kliniku, třebaže po samotném exorcistovi nezbylo ani stopy, a přesto jim hned ten večer umřeli dva z nich přímo pod rukama. Někteří z nich přísahali pomstu. A všichni, naprosto všichni přestali jemu, Carverovi Howeovi, důvěřovat.
A přitom to byl on, kdo jim všem zachránil jejich životy.
Viděl to před sebou jako v ten okamžik. Zběsilým úprkem uháněli lesem, někam pryč, kamkoli, hlavně pryč od té zrůdy. Všude kolem nich bylo temno, mračna byla zahlcená krví a místo kapek vody na zem dopadala karmínově zbarvená tekutina. Všechno to vypadalo tak šíleně, tak nenormálně, tak nerealisticky. Když se Carver jenom namátkově ohlédl, když se jenom koutkem oka snažil zjistit, co se děje, vždycky spatřil tu hrůzu, z čeho se ta příšera skládala - ty obličeje, naskládané nad sebou, zkroucené v podivných grimasách.
Proto viděl, když se jedno z těch chapadel zvedlo, a pokusilo se je zabít. Slyšel ty obličeje řvát, slyšel je naříkat, prosit.
Tenkrát mu to připadalo, jakoby někdo zastavil čas. Všichni běželi dál, a toho přibližujícího se pařátu, který se je všechny chystal brzy rozdrtit, si nevšímali, nereagovali na něj, třebaže ho museli slyšet, třebaže ho museli cítit - u bohů, bylo to tak hlasité-
"Pozor!" zakřičel a strhl svého bratra stranou těsně před tím, než by ho ono chapadlo nabralo s sebou. Všechny Vrány však uháněly dál, jakoby se nic nestalo, a hned na to je přívalová rána smetla jako smítko prachu. Někteří z nich se zvedli a hned běželi dál, někteří se po tom sotva postavili na nohy... někteří zůstali ležet.
Chapadlo se ale vracelo. Aby rozdrtilo je všechny. A zase ty řevy. Zase ty hlasy. Jak to pro lásku boží mohli nevidět?
Carver se rozběhl, nevědouc, co vlastně chce udělat, kromě toho, že vytáhl svou dýku z pochvy. Ten pařát byl už skoro u nich, skoro všechny je znovu rozdrtil, skoro všechny je znovu smetl, ale... ale nestalo se tak. Carver v poslední vteřině na ono chapadlo skočil, a svou dýku, jakkoli byl v tu chvíli znechucen, zabodl přímo do čela jednoho z těch obličejů.
Hned na to se ozval až nelidský řev, tak hlasitý, že by to slyšeli i trpaslíci ve svých horách. Carver spadl na zem, a pozoroval, jak se to chapadlo všemožně kroutí, jak vřeští, jak naříká.
Následující okamžik ale před sebou viděl úplně stejně jako tenkrát. Zvedl se, unaveně, zmoženě, a rozhlédl se po svých přátelích, po svých společnících, po svým spolubojovnících, očekávajíc vlnu pochval a respektu, když už.
Oni na něj ale jen zaraženě zírali.
"Víš, Carvere, nikdo ten tvůj vřískot neslyšel," opakoval mu nyní už asi posté jeho starší bratr Marcus, se znepokojeným výrazem ve tváři. "a nikdo neviděl ani ty obličeje. Bylo to prostě chapadlo. Černý, zatracený chapadlo."
"No jo," odsekl nešťastně Carver. "ale... ale pak bych to nemohl zabít, nemyslíš?"
"Mohl jsi mít štěstí."
"Neměl jsem štěstí! Viděl jsem, kam mám bodnout, tak jsem to udělal!"
"Ale nikdo jiný kromě tebe to sakra neviděl!"
Carver jenom poraženecky mávl rukama, a otočil se, aby ukázal, že se o tom už nehodlá dál bavit. Tyhle věčné debaty s jeho bratrem ho rozčilovaly. Stejně jako ty vyděšené pohledy všech ostatních. Ten odpor v jejich očích.
Jedno věděl jistě. Nebyly to žádné vidiny. Nic z toho se mu nezdálo. Bylo to opravdové. Skutečné. Otázkou jen bylo, proč to nikdo jiný neviděl...
Smutně si povzdechl. Asi se mu opravdových odpovědí dostane, až se vrátí do Královy državy. Carver si byl jistý, že Frey jeho malý hrdinský skutek zmíní ve svém hlášení, a magjové si ho pak budou chtít pořádně prohlédnout. Ba co hůř, může to být vlastně už každým dnem. Carver nepochyboval, že po tomto kritickém neúspěchu a po ztrátě tolika mužů velitel misi ukončí, a oni se budou moci jako armádní psi se svěšenými ocasy vrátit domů. Každopádně, v téhle vesnici zůstali už moc dlouho. Frey byl pořád zavřený ve svém velitelském stanu, a něco tam probíral s několika dalšími Vránami, včetně Roberta. Vždycky, když se na krátkou chvíli ukázal, a on s Marcusem se ptal, co tam dělají, jen odmítavě zavrtěl hlavou a zase zmizel, bez jediného slůvka. Marcuse už to pořádně vytáčelo, a když se ukázal Robert dnes ráno a zase nic neřekl, poslal ho do háje, avšak mnohem sprostějšími slovy. Robertovi se tenkrát v očích objevily bojovné jiskry, stejně ale stejně mlčel a zmizel, jako správná, své pocity kontrolující Modrá Vrána. Ne jako on.
"Mohly to být vidiny. Víš co, z toho stresu. Možná jsi jen viděl, co jsi vidět chtěl, nebo tě nějaký instinkt nasměroval na to správné místo, kam udeřit," spustil zničehonic zase Marcus. Carver otráveně zakroutil očima.
"Nebyl to instinkt, to ti můžu říct určitě," odsekl. Jeho bratr si pouze znaveně povzdechl.
"Proč si konečně nepřiznáš, že se ti to zdálo?! Nikdo jiný to neviděl!"
"No to je jejich problém!"
"Spíš bych řekl, že tvůj, Carvere."
"Nikoho jinýho to nezajímá, jen tebe, Marcusi! Prostě to nech být."
"Zajímá to všechny! To jsi neviděl, jak se na tebe dívají?"
Carver v tu chvíli pocítil zvláštní touhu svého staršího bratra praštit. "Viděl. Až moc. A teď už to nechci dál řešit!"
Chvíli bylo mezi nimi ticho. Carver naštvaně hleděl do tmy, do jejich ubohého tábora, do planoucího ohně. Ta myšlenka, kterou mi Marcus pořád tak podstrkoval, ho ničila. Pokud to půjde takhle dál, pak tomu sám uvěří. Že se mu to jenom zdálo. Že to bylo celé omylem.
"Hele, Carvere-" chtěl Marcus něco říct, zničehonic se ale za nimi ozval známý hlas.
"Zdravím," pozdravil nevesele Robert. Oba se k němu okamžitě otočili a udiveně na něj vytřeštili oči. Vypadalo to, že tam ty své důležité věci projednávaly celé hodiny, a jako důkaz nechť tomu nyní jsou Roberthovy kruhy pod očima a nerudný pohled - ne, počkat, ten má vždycky.
Chvíli na něj pouze překvapeně hleděli, a pak Marcus vydechl: "On umí mluvit! Pro ránu boží, co je to za čáry!"
Robert naštvaně přimhouřil oči, a vypadalo to, že se hned strhne hádka, jelikož Marcus dokonce vyzývavě nadzdvihl obočí - Carver si pouze otráveně promnul čelo - to se ale mladá Vrána otočila, a to právě k němu.
"Carvere, Frey tě chce vidět," oznámil mu prkenně. "potřebujeme s tebou něco prodiskutovat." Carver se na něj v ten okamžik pouze zaskočeně vytřeštil oči. V jeho panenkách hned začaly poskakovat překvapené jiskřičky. Zděšení? Strach? Panika?
Nebylo pochyb, že se ho hodlají zeptat na jeho hrdinnou záchranu.
To už se ale vedle něj ozval Marcus: "No to teda ne! Můj bratr za nic nemůže. Pokud z něj chcete dolovat odpovědi, budu tam muset být s ním."
Robert se v ten okamžik k jeho staršímu bratrovi otočil, a v očích měl takovou tvrdost, až se Carver zachvěl: "Ano. Ano, Carver je tvůj mladší bratr. Ale zároveň je jedním z nás. Je Vránou, vojákem krále. A je povinen uposlechnout můj rozkaz, stejně jako. To by tě ale mohlo napadnout, že?"
Marcus ho chvíli nevraživě pozoroval. Carver byl obeznámen s faktem, že Marcus se s Robertem velmi rád hádá, ale nikdy by ho nenapadlo, že by mu až takto otevřeně vzdoroval. Po chvíli jeho starší bratr znovu spustil: "Fajn," odsekl. "odveď si ho, ty bastarde, ale jestli si ho vezmou pod mušku nějací magjové, tak-"
"Takhle mi už NIKDY neříkej," přerušil ho v ten okamžk Robert zničehonic, úplně bledý, se vztekem v očích. Marcus ale nepřestal: "Ale prosím tě, za své rodiče bychom se neměli stydět, že? A to, že tvoje drahá matka byla kurva-"
"Marcusi!" vykřikl v tu chvíli Carver a vtrhl mezi něj a Roberta. Ten vypadal, jakoby na Marcuse každou chvíli skočil.
Ano, toto byla jediná platná věc, o které se vědělo, že Roberta stoprocentně rozčílí. Jeho původ. Fakt, že jeho matka byla nevěstka. Robert byl jejím synem, jejím bastardem, bez jakékoliv znalosti otce. Jistě, v tomhle krutém světě muselo být hodně lidí, kteří nikdy nepotkali své rodiče. Ale přesto, Carver tušil, že psychiku dítěte prostě fakt, že se mu veškeré děti okolí posmívají a křičí na něj "zkurvysynu", hodně ovlivní. Na Robertovi to bylo vidět. Jeho přátelé by se dali spočítat na prstech jedné ruky, přičemž jemu nejbližší byli právě oni dva. S Marcusem spolu podstupovali trénink. Už tehdy se hodně hádali, přičemž jeho starší bratr... vždy žárlil. Robert byl na obyčejného syna nevěstky až moc talentovaný - a to tak, že nikdo nevěřil, že jeho otcem byl někdo obyčejný.
"Co to vyvádíš?" vytrhl ho zničehonic z přemýšlení hlas jeho staršího bratra. Trhl hlavou směrem k němu, pak se ale s konejšivým výrazem otočil zpět, snažíc se vidět na oba z nich.
"Marcusi," odvážil se říct. "j-je od tebe milé, že chceš jít se mnou, ale Robert má pravdu. J-jsem přeci jenom Vrána. Musím tomu čelit sám."
Chvíli bylo mezi nimi ticho. Tráva se prohýbala pod lehkým, svěžím vánkem, kolem nich byl slyšet cvrkot jakéhosi hmyzu, a je všechny v ten okamžik polil studený pot, ať už z jakéhokoliv důvodu. Carver v ten okamžik ucítil, jakoby se pod ním vzedmula zem, a vzápětí sebou malátně zapotácel - hned se ale dal do normálu a předstíral, že se nic nestalo. Každopádně, ani Robert, ani Marcus si očividně ničeho nevšimli.
V tu chvíli to nesnesitelné ticho jeho starší bratr prolomil: "Fajn. Tak jděte. Ale hned teď, než si to rozmyslím."
Robert pouze nadzdvihl obočí: "Nemáš si co rozmýšlet. A-"
"Roberte," procedil Carver už trochu naštvaně zuby, a jeho... přítel se na něj zaraženě podíval. Přeci jenom, byl starší jak věkem, tak hodností, a že ho Carver napomínal bylo... nepřijatelné. Přesto ale tvrdě semknul rty a řekl: "Dobrá. Tak pojďme."

"Potřebujeme od vás pár informací, pane Howe," řekl svým tvrdým hlasem Darius Frey, a založil si ruce v bok. Carver pouze odevzdaně kývl, třebaže cítil, jak se po jeho zádech roztéká nepříjemný, studený pot.
Samozřejmě, že ty drby o Freyově zranění byly lživé. Frey měl sice obvázanou hlavu a jeho pravá ruka vypadala trochu namodrale, přesto byl ale natolik v pořádku, že si dokázal uchovat svůj nerudný výraz. To samé se dalo říci o Robertovi, který v koutě stál s tváří tak vážnou, až by si někdo myslel, že se právě vrátil z pohřbu. Na ostatních důstojnících, naproti tomu, byla vidět značná nervozita a neklid - někteří si neustále povolovali límeček, někteří si hráli s rukama, někteří těkali pohledem sem a tam.
Carver to chápal a upřímně, nedivil se. Zdroj celé této nervozity totiž stál přímo v rohu a opíral se o stěnu jejich provizorního stanu.
Byla to žena. A to bylo slabé slovo. Byla to nádherná žena. Její rudé, vlnité vlasy jí splývaly a končily někde za jejími rameny, a hořely téměř stejně, jako té dívky - exorcistky - až na to, že tato žena je měl mnohem tmavší, barvou spíše kaštanové, než oranžové jako liška. Od oné dívky se ale hlavně lišila svým zjevením, svou aurou. Vypadala tak sebejistě. Tak... půvabně. Její zelenošedé, kočičí oči propíjely tváře všech lidí v místnosti, a jak si Carver s nelibostí všiml, nejvíce její zrak spočinul na té jeho.
Co byla zač? Proč tu byla? A hlavně, jak se sem dostala? Carver nevěděl, jak by mohla tak rychle přicestovat z jakéhokoliv města, které znal, ale hlavně... proč by sem Vrány, pyšné a arogantní Vrány, zvaly ženu?
"Tak pro začátek," promluvil však znovu jejich velitel, Frey, a Carver se opět musel soustředit na něj. "tvrdíte, že jste viděl, z čeho ta nestvůra byla složená. Že jste prý viděl, kde se... dělí... a-"
"Ne prý, pane," přerušil ho nejistě Carver. "já to opravdu viděl. Bylo to... tisíce hlav. Všechny měly-"
"Budete mluvit, až položím otázku, a nikdy jindy," procedil však v tu chvíli Frey mezi zuby, a Carver okamžitě sklopil pohled a mlčel. Chvíli bylo opět ticho, a Carver koutkem oka spatřil, jak si Robert nervózně přešlápl. U kohokoliv jiného by to bylo nic, ale u něj... u všech bohů, to je i on nervózní?
"Podle všeho jste byl schopen ji zabít," pokračoval dál Frey. Carver musel nesouhlasně zavrtět hlavou: "N-ne, pane. Já to monstrum nezabil. Já pouze... pouze jsem zneškodnil to chapadlo, to bylo vše."
"Výborně. To jen potvrzuje naši teorii, že do toho byl zapleten ten léčitel a jeho dcera," přikývl souhlasně Frey a začal zamyšleně pochodovat po místnosti. Carver v tu chvíli svůj zrak zvědavě stočil k oné záhadné ženě, a když ho ta propálila pobaveným úsměvem, pouze zrudnul a zadíval se zpět na svého velitele.
"Podle mnohých hlášeních,"pokračoval. "byl Garrett Niert spatřen, jak onu příšeru sám zabijí. To potvrzuje fakt, že se jedná o exorcistu, a také to vysvětluje motivy našeho pronásledovaného. Utekl sem, aby se schoval u svých přátel. Moc se mu to ale nevyvedlo," uchechtl se. "Každopádně, po našem původním cíli není už ani stopy. Zmizel neznámo kam. Je mrtvý? Je to možné. Dokonce ani po tomto Niertovi není vidu ani slechu."
"Promiňte, pane, ale... po našem původním cíli? To už ho nebudeme pronásledovat?" Musel ho v ten okamžik přerušit Carver. To se ale k němu Frey otočil s tváří rudou a naštvanou, že vypadal jako doopravdový býk. Carver pouze omluvně zvedl ruce, to už na něj ale Frey vyprskl: "Ticho, Howe. Nebudete mluvit, pokud nebudete tázán."
Carver znovu přikývl. Začínal si pomalu připadat jako malý, neposlušný chlapec, který je trestán za několik ukradnutých bonbonů.
"Naše hlavní záhada dne je ale ta léčitelovo dcera, Kailyn Niert. Nikdo neví, kam ta zmizela, co se stalo s ní." Carver udiveně zamrkal. Tak na tu podivnou, zrzavou dívku myslel, a to ani nevěděl její jméno. Kailyn. Jak... zvláštní.
"Někteří tvrdí, že utekla se svým otcem, někteří zase, že při tom požáru zemřela. Existují ale i hlášení, že odešla s elfy zpět na jih," pokračoval Frey, a to se otočil zpět ke Carverovi. "to ona podle všeho vyvolala tu příšeru."
To Carver cítil, jak vzteky zrudl. Okamžitě otevřel ústa, aby něco vykřikl na její obranu, to ale najednou spatřil Robertův varovný pohled. Okamžitě svá ústa zavřel. Jistě, drážděte býka, ale jak to ve všech pohádkách bývá, na potřetí je to vždy rozhodující... a smrtící.
"Ale teď mi, pane Howe, povězte," vrátil se Frey do svého výhružného tónu. "podílel jste se na jejím útěku?"
Carver na něj v ten okamžik udiveně vytřeštil oči. Očekával, že se ho budou vyptávat, jak to dokázal, jak to chapadlo usekl, což se také stalo, ale... za žádnou cenu by ho nenapadlo, že se ho budou vyptávat na tohle. Z toho, že by jí pomohl uprchnout... z toho, že by zachránil její život...
Možná, že kdyby to teď svedl na sebe, cítil by se i jako lepší člověk, ale to on nebyl. On jí nepomohl.
"Víte," pokračoval v ten okamžik jeho velitel. "já nezapomínám. Dobře si pamatuji, jak jste ji obhajoval, jak jste se nás snažil odradit od jejího pronásledování. Když se nad tím zamyslíte..."
"Já... já to nebyl!" vykřikl v ten okamžik Carver. "Já jí nepomohl! Opravdu ne! Přísahám..."
"Cože?" otázal se ho Frey. "Přísaháte co? Že jste to neudělal? Že jste jí nepomohl? Že jste k ní nikdy necítil ani trochu soucitu?"
Carverovi se v ten okamžik v obličeji mihla bolest, a to bylo přesně to, co Frey potřeboval: "To jsem si myslel. A navíc, fakt, že je to tak holka ve vašem věku Vám taky nepomáhá."
Několik Vran se uchechtlo. Carver se zoufale otočil k Robertovi, ten ale svým pohledem propaloval zem. Rychle se tedy otočil zpátky a spustil: "Pane, mohu odpřísáhnout na svou čest, že já to nebyl! Nikdy bych jí nepomohl utéct! Ať už by byla jakkoli nevinná, rozkazy... rozkazy jsou rozkazy."
V tu chvíli zbledl, jelikož se zděsil nad tím, co z těch úst vypustil. Ale nebyla to pravda? Nebylo to to, co dělali a co dělat měli? Poslouchat krále a plnit jeho vůli?
"Tak jak jste sakra byl schopen useknout to chapadlo?!" vykřikl v tu chvíli vztekle Frey. Carver zděšeně o krůček ustoupil, jeho velitel ale pokračoval: "Nedělejte ze mě hlupáka! Kdo si myslíte, že jsem?! Nějaká naivka, co uvěří všem vašim kecům?!" Ve stanu v tom okamžiku bylo absolutní ticho.
"Já dobře vím, že někdo vám musel říct, jak to chapadlo zničit!" křičel dál Frey. "A ten někdo byla ta holka!"
"Vlastně to tak vůbec nemusí být, pane veliteli," rozezněl se v tu chvíli stanem hlas oné ženy. Všichni překvapeně trhli hlavou směrem k ní. Ona však pouze zamyšleně pozorovala strop jejich stranu... a to se najednou pohnula. Zapletla si ruce za záda a pomalu se rozešla směrem k Freyovi. Všichni ji pouze napjatě pozorovali, ať už spíše ohromeně, nebo spíše zděšeně. Carver si všiml, že jeden z důstojníků dokonce šáhl po zbrani.
Každopádně... přerušila řeč velícího důstojníka. Freye. Býka. Jeho tvář se okamžitě rozžehnula vzteklou červení. Hned na to Frey vyprskl: "JÁ TADY MLUVÍM!"
"A JÁ NEPOSLOUCHÁM!" vykřikla na oplátku ona žena tak hlasitě, až všechny Vrány ve stanu zděšeně nadskočili. Dokonce i Robert překvapeně trhl hlavou, a Freyův výraz se změnil k nepoznání. Vztek se změnil v absolutní hněv, v nezastavitelnou agresi. Ona žena ale pokračovala: "Já tady zastupuji Kolegium kreslířů, veliteli. Ať už si myslíte cokoliv, moje autorita je vyšší než vaše. Moje pravomoci jsou daleko vyšší než ty vaše. A vy nemáte vůbec ponětí o tom, co se tady děje, a obviňujete tu Vránu z něčeho, za co absolutně nemůže, a o čem ani neví, že provedla!" Chvíli se odmlčela, a potom tiše dodala: "Pitomče."
Frey v ten okamžik okamžitě začínal blednout. Jeho vzteklý výraz nahradil pouze vnitřní hněv a pohrdání. Bylo velmi zajímavé ho v tu chvíli pozorovat - dostal tik do oka a vypadalo to, že za chvíli snad vybouchne. Časovaná bomba, jak by řekli kreslíři. Možná, že kdyby on znovu začal nějak odporovat...
To ale Frey se svou tváří barvou mrtvoly ustoupil kousek dozadu, a pokývl hlavou směrem ke Carverovi. Ona žena se pousmála, a otočila se k němu také. V jejích kočičích očích však nebyla ta vážnost, ta autorita, kterou ještě před chvílí vyprskla Freyovi přímo do očí - bylo tam pouze upřímné pobavení.
Co je tahle ženská jen zač?
Jakoby mu dokázala číst myšlenka, ona žena spustila: "Mé jméno je Selena Tardia Leresideah, a, jak už jste jistě slyšeli, zastupuji zde Kolegium kreslířů. Ano, jsem jednou z nich. Byla jsem vyslána, abych prozkoumala podivné události, které se zde před několika dny odehrály. A jak tak vidím," pousmála se. "tato Vrána je jednou z nich."
Carver na ní v tu chvíli pouze zíral s otevřenou pusou.
Tak, a je to tady. Popravdě, nečekal to tak brzo, třebaže věděl, že teď je jen otázkou času, kdy si pro něj magjové prostě přijdou a prohledají ho, prozkoumají ho, a rozpitvají ho - prostě ho do slova a do písmene rozšťourají. Na svých zádech pocítil nepříjemný, studený pot.
"Víte, pane..." Selena se na chvíli zarazila, nevědouc, jak pokračovat.
"Howe," doplnil ji nesměle Carver, jakmile začala magja bádat nad jeho jménem. Kreslířka pouze udiveně zvedla hlavu, a pak se znovu pousmála: "Tak tedy... pane Howe. Víte, že toho, čeho jste dosáhl, není schopen každý?"
Carver nic neřekl, a proto magja pokračovala: "Vlastně, dokonce i to, co jste viděl, jste správně vidět vůbec neměl," Na chvíli si odmlčela. "Démony ve svých pravých podobách můžeme vidět pouze my, kreslíři, a nebo exorcisté."
Carver ani teď nic neodpověděl. Jasným důkazem ohledně toho, co si o tom myslí, mohl být jeho sklopený pohled a bledá tvář. Magja se v tu chvíli pouze pousmála: "Bojíte se, pane Howe."
Carver znovu vzhlédl, s tváří pevnou, v očích měl ale přesto vepsaný strach a bázeň.
Magjové nikdy neměli mezi lidmi dobrou pověst. Nikdy.
"Nemáte se ode mě čeho bát, pane Howe," pokračovala Selena. "bojte se pouze sám sebe."
Pak se otočila zpět k Freyovi, který kreslířku mezitím nenávistně pozoroval. Jakmile na něj ale znovu upřela svůj pohled, jeho výraz se okamžitě změnil zpět v jasný, potlačovaný hněv. Jakoby ho pouhopouhý kreslířčin pohled přivedl zpět do varu.
"A ohledně vašeho nového úkolu," pokračovala v tu chvíli Selena. "nu, vy jistě víte, pane veliteli."
Hned na to se ale otočila k důstojníkům ve stanu a spustila: "Nečekejte, že se vrátíte zpět do Královy državy, Vrány. Čeká vás nový, a mnohem důležitější úkol. A možná i mnohem nebezpečnější," uchichtla se. "Ta zrzavá dívka. Exorcistka. Kailyn Niert. Vaším novým cílem bude vypátrat ji."
Ve stanu bylo v tu chvíli ticho. Všichni důstojníci zaraženě zírali na Selenu, zatímco ona se stále tak záhadně usmívala. Hned na to se otočila zpět ke Carverovi: "Já poputuji s vámi. Co jsem slyšela, prý tu máte ve všech okolních vesnicích své muže. Svolejte je. Zjistěte, co je nového. Jsem si jista, že lokaci té dívky nalezneme velmi rychle."
Pak se na chvíli odmlčela. "A co se týče vás, pane Carvere... stavte se v mém stanu, někdy na večer. A co nejdříve."
"Zapomněla jsi jim říci ještě něco, Seleno," ozval se však od východu ze stanu další hlas.
Carver v tu chvíli udiveně ztuhl. Stejně jako všichni se za ním okamžitě otočil, ale přes to slunce nebyl schopen nic vidět, pouze siluetu. Přesto ale... proč mu byl ten hlas tak povědomý?
Přimhouřil oči a dal si k očím ruku, přesto ale neviděl nic víc než stíny. Ale proč mu připadalo, že toho muže zná? Kdo to byl? Co byl zač?
Všichni muži ve stanu ho napodobili, Robert dokonce od východu překvapeně ustoupil. Pouze magja onu siluetu pozorovala s pobaveně nadzdvihnutým obočím.
"Ta další z těch důležitých věcí, které se vám zde tato kreslířka snažila říct," promluvil znovu onen muž a pomalu vstoupil. "je, že přebírám velení."
Frey v tu chvíli vypadal, jakoby měl každou chvíli vybouchnout vzteky. Časovaná bomba. Přeci jenom, nějaká magja ho takto ztrapní před celou jednotkou a teď si tu ještě někdo na něj začne dovolovat, že ho vystrkuje z funkce? Už už se jejich "velitel" vzteky rozkřičel na celý stan, v tu chvíli ale ztuhl překvapením na místě, stejně jako všichni ostatní.
Slunce přestalo z toho muže dělat pouze siluetu. Nyní byl vidět.
Muž, který vstoupil, byl Johnathon Drake, velitel Modrých Vran.
 


Komentáře

1 Adelaine Adelaine | Web | 30. srpna 2012 v 12:58 | Reagovat

Já ti do toho nechci kecat jó, (dobře chci :D ) ale Anon? Annieren bylo stokrát lepší, tohle je.. podivné.
Jen můj názor. :D

Mrzí mě že nemůžu číst tvou povídku, ale poslední dobou nejsem schopná číst vůbec nic (minulý rok jsem četla knihy jednu za druhou, pak BOOM a není nálada) a taky kdykoliv přečtu něco cizího, brutálně mi to skosí moje už dost ubohé spisovatelské sebevědomí. -_-" takže tak.

2 Anon Anon | Web | 30. srpna 2012 v 13:54 | Reagovat

[1]: Stejně jsem prostě "Annie" :D Jednoho dne už se na ty přezdívky možná konečně vykašlu a budu jenom Annie :D

Ohledně těch povídek to neřeš, já si párkrát taky přečtu třeba Temnářčiny ukázky a říkám si: "Co to vlastně píšu za kraviny?" :D

3 Neliss Neliss | Web | 1. září 2012 v 13:38 | Reagovat

Jé, jedna časť!xDD Inak, zaujímavá zmena, dozvedáme sa info aj o niekom inom... Magji vyzerajú fajn.^^ A koniec bol pekne efektný. No nič, som zvedavá na pokračko a už to vidím tak, že sa všetci stretnú v tej države...xD
Super čítanie.^^

4 Creatio Creatio | Web | 4. září 2012 v 18:55 | Reagovat

To bolo skvelé... Písmená sa mi normálne kĺzali po jazyku a chutili skvele :D Bože, ja sa teším na tie vrany, fakt, a to som si nikdy nemyslela, že to tak bude. Odbeh od Kailyn je fajn a návrat k vranám ešte lepší. Občas som našla štylistickú chybu, ale nevadí. No ak bude aj Carver(inak, príde mi to skôr ako priezvysko) exorcista, tak to bude poriadna rana :D Len aby ich potom nebolo priveľa, stratia na vážnosti a jedinečnosti. [:tired:]

Ale, opäť sa budem opakovať - to bolo opäť fakt super! :)

5 Anon Anon | Web | 4. září 2012 v 20:15 | Reagovat

[3]: Já vím, divné, že? Výjimečně jsem se nerozepsala :D. A díky za komentář :D.

[4]: Děkuji :D. Však uvidíš, jak se to s ním vyvine :D. Ale Vrány si musíš zamilovat, a těš se, až si kus pořádného děje ukousnou i Robert a Marcus :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel