8. Kapitola: Povinnost (1/2)

22. srpna 2012 v 18:16 | Anon


"Otče!" zakřičela malá, zrzavá holčička s pihami po celém obličeji, a rozběhla se za svým tatínkem.
Všechno to vypadalo tak krásně, tak nádherně. Kolem malé dívenky a jejího otce se všude, kam oko dohlédlo, rozléhal listnatý les. Kvetly zde květiny, a listí stromů šustilo pod lehkým vánkem. Všude to jen hýřilo barvami a zelení.
"Kailyn?" otočil se ke své dceři postarší muž, s úsměvem na tváři. "Stalo se něco?"
To už k němu ale jeho malá dceruška doběhla. Ve tvář měla vystrašený výraz, a něco malého svírala ve svých dlaních. Když se na to její otec, Garrett Niert, blíže podíval, lehce se zamračil. Bylo to zraněné ptáčátko, jehož křídlo bylo nalomené. Jeho namodralé chmýří bylo zarudlé od krve. Jakmile Garrett Niert ptáče od své dcery převzal, zacvrlikalo.
"Co budeme dělat, otče?" zeptala se vystrašeně Kailyn. Garrett Niert neodpověděl. Pouze pomalu a opatrně vykročil směrem k jednomu ze stromů. Když k němu došel, stoupl si až pod jeho stín a vyzdvihl ptačí mládě hluboko do jeho korun, do jednoho z opuštěných hnízd, které tam po letním odletu ptáků na sever bylo. Jeho rusovlasá dcerka ho zvědavě pozorovala, a když se k ní její otec otočil, zeptala se: "Pomůže mu to? Přiletí pro něj maminka?"
Garrett Niert na svou dceru usmál, klekl si k ní a pohladil jí po vlasech: "Matky se vždy starají o své děti. Je to jejich přirozeností."
"Kde je tedy moje maminka?" zeptala se Kailyn. Úsměv na tváři jejího otce rázem ovadl. Chvíli mezi nimi bylo ticho, po chvíli ale Garrett Niert znovu promluvil: "Tvá maminka je... pryč."
"A vrátí se někdy? Aby se o mě starala?" ptala se dál Kailyn. Bolest na Garrettově tváři se jenom více prohloubila.
"N-ne... nevrátí," odvětil tiše. Kailyn smutně sklopila hlavu. "Ale to ani nemusí," pokračoval však její otec. "Protože ona je stále s tebou."
Kailyn se zatvářila udiveně: "Kde? Kde je?"
Garrett Niert se znovu usmál, tentokrát ale spíše smutně než vesele. Prstem se dotkl hrudi své dcery: "Tady. Přímo ve svém srdci," řekl. "to je totiž místo, kde si budeš navždy nést všechny své milované."
Navždy. Navždy. Navždy...
Kailyn sebou vzápětí trhla a mocně zalapala po dechu. Vyřítila se ze svého provizorního lůžka jako drak, probrala se ze svého snu, který byl příliš krásný na to, aby byl pravdivý. Chvíli tam jen seděla, zhluboka dýchala a vystrašeně se třásla.
Nebyla v nádherném, listnatém lese. Nebyla v tom krásném letním dni. Nebyla malou, nevinnou holčičkou.
Nacházela se v jakémsi lese, ano, ale do této doby z nějakého důvodu ležela na zemi, pod vším tím jehličím, mechem a šiškami. Nebe nezářilo sluncem, ale bylo šedé, připravené k dešti.
A nebyl tu s ní její otec.
"Konečně jsi vzhůru," poznamenal zničehonic někdo. Kailyn s sebou znovu trhla, a cítila, jak jí srdce vyskočilo až do krku. Rychle se zatím hlasem otočila a pak udiveně vytřeštila oči.
Byl to Cyrion. Co ten tady ale dělal?! Chvilku na něj jen vyděšeně hleděla. Pak stočila pohled vzhůru, do šedé, zatažené oblohy. Zakryla si dlaněmi obličej... a zděšeně si začala uvědomovat realitu.
Proč to poslední, na co si dokázala vzpomenout byl oheň a kouř?
Proč to poslední, co viděla, byl smutný úsměv jejího otce?
A proč měla pocit, že něco... skončilo?
Jakoby zhasl oheň planoucí v jejím srdci. Jakoby stíny, hrající si v dáli ve svých hrách, zmizely. Jakoby se úsměv změnil pláč. Jakoby zmizel veškerý život. Byl to ten stejný pocit, jako když vidíte zapadat slunce, a cítíte, že něco končí. Jenže tentokrát to bylo jiné. Intenzivnější.
Před očima se jí objevila podobizna jejího otce. Jeho vřelý úsměv. Jeho věčně unavené oči. Jeho vlasy protkané stříbrem. Jeho vrásky.
Byl...? Proč měla pocit, že...?
Srdce jí tlouklo až v hrudi. Cítila, jak pomalu zase bledne, jak celé její tělo ovládá strach... ale musela to vědět.
Otočila se zpět k Cyrionovi, s panikou ve tváři, a zeptala se: "M-můj.. můj otec..."
"Kailyn," odvětil potichu Cyrion. "nejspíš je mrtvý."
Kailyn pomalu přikývla. Prkenně otočila hlavu pryč, pryč od něj, aby nemohl spatřit její slzy, její utrpení, její bolest.
Svou matku prakticky nikdy nepoznala, takže za ni nemohla nějak více truchlit. Ale Garrett Niert jí provázel celým jejím dosavadním životem. Nezáleželo na tom, že byl exorcistou, že byl vrahem... hlavně byl jejím otcem.
Jeho úsměv a oči zářící štěstím zničehonic zmizely. Jeho obličej jí shořel před očima, roztříštil se jako polámané zrcadlo, a jeho střípky se rozutekly do všech koutů světa, odvátý nepříznivými větry.
Garrett Niert. Člověk, který jí celou tu dobu ochraňoval. Člověk, který ji miloval. Člověk, který z ní byl od jejího útlého dětství. A ona se k němu v jeho posledních okamžicích chovala tak... bezohledně... krutě...
Jak jen mohla být tak hloupá?! Nese na svých rukách jeho smrt...ona sama teď sdílela břímě jeho viny. A k tomu ještě ta černá krev. Stala se jednou z šedých. Stala se exorcistkou.
"Poprosil mě, ať tě dostanu do bezpečí," pokračoval ještě Cyrion. "ať tě zachráním. Když... když jsem se naposledy otočil, celý les už byl v plamenech."
Kailyn se ho snažila nevnímat. Snažila se ho neposlouchat. Ale nešlo to... realita k ní proplula stejně snadno a rychle jako sníh padal v zimě z oblohy.
Proč se to všechno muselo stát zrovna jí? Proč zrovna ona musela takto trpět? Proč zrovna jí byl zničen život v jednom jediném dni? Její otec nebyl svatý. Ona sama nebyla svatá. Lidé dělají chyby. Lidé si dobrovolně ničí své životy, protože naslouchají svému srdci.
To její otec jí kdysi dávno toto řekl. Když se na něj Kailyn zděšeně zadívala, nechápajíc pravdivost těchto slov kvůli své dětské naivitě, Garrett Niert odvětil: "Jeden můj... starý přítel... mi to pověděl. Přítel, který se podle tohoto moudra řídí," poté se odmlčel. "Těžko říci, jestli mu to prospělo, nebo ne."
Nemohla tomu rozumět. Ale nyní ano.
Vzhlédla k nebi. Spolkla všechny slzy, jak nejlépe mohla. Šlo to ztěžka. Ale musí být silná. Musí si vytvořit štít pevnější než kámen a odolnější než želvin krunýř, a obalit se jím, nechat ho do sebe vplout jako rybu do moře. Vždycky si říkala, že takový štít už má, ale nebyla to pravda. Musí si ho pořídit teď, dřív, než bude pozdě. Musí ho nechat, aby ji pohltil, aby ji znecitlivěla, a aby pak mohla pohlížet na hrůzy tohoto světa... stejně jako tenkrát očima exorcisty. Bylo to divné. Mlhavé. Dobře si pamatovala, jak všechno viděla bezbarvé, ale se všemi detaily a dokonalostí, jak vše cítila tak silně, až jí to ochromovalo... jak se všechny její smysly vylepšily.
Připadalo jí, jakoby se to celé stalo teprve před chvílí. Ale... ale jak tomu bylo doopravdy? Jak dlouho doopravdy spala?
Znovu polkla. Tahle otázka do ní znovu vrhla stín strachu, a proto se otočila zpět k Cyrionovi: "Jak... jak dlouho..."
"Prospala jsi celý den," odvětil Cyrion, a uchopil svůj luk. Dal si ho přes rameno a pomalu se zvedl. "snažil jsem se tě z toho hořícího lesa dostat, jak nejrychleji to šlo. Sem, na tohle místo, jsme dorazili někdy dopoledne, a já se rozhodl počkat, až se probereš. Pokud si své cesty s klanem pamatuji dobře, poblíž by měla být jedna vesnice. Ne zrovna v dobrém stavu, přesto bychom ale mohli doplnit zásoby a dozvědět se něco o tom, co se stalo."
Kailyn se na něj proto udiveně zadívala. Chvíli ho jen nechápavě pozorovala, a pak se jí najednou pravda vyjevila před očima, jakoby tam byla vždy, a ona byla příliš slepá na to, aby ji viděla.
Neladrie. Jorth. A celý klan elfů.
Pryč. Jejich těla musela zůstat pohozená někde v tom lese, nepohřbená, nespálená.
Byli mrtví. Mrtví stejně jako její otec, navždy pryč, navždy. Ale proč by se Kailyn starala? Raději si bude trucovat nad svou ztrátou a nechá Cyriona, ať se s tím nějak vypořádá... vždyť ona je ta důležitá...
Zničehonic se jí udělalo špatně ze sebe samotné. Ze své vlastní sobeckosti a hlouposti, ze své vlastní idiocie a ignorance.
Cyrion jí pomohl. Odnesl jí od toho ohně, zachránil jí život, a opustil přitom smysl toho svého.
Jak se na něj tak dívala, Cyrion si toho okamžitě všiml, a proto tázavě nadzdvihl obočí.
"Děje se něco?" zeptal se.
Kailyn chvíli neodpovídala, přemýšlejíc, jak správně zformulovat otázku. Po chvíli spustila: "Cyrione... proč... proč jsi tady? Proč jsi tu se mnou?"
Cyrion si v ten okamžik povzdechl a odvrátil hlavu. " Ra'm raro," řekl pouze.
Kailyn mu věnovala nechápavý pohled. Cyrion se v ten okamžik zamračil a v očích se mu něco blýsklo. Vztek? Hněv? Začervenala se. Zřejmě to bylo něco, co měla znát...
"Je to zákon... elfský zákon... který nutí zachráněného splatit svůj dluh zachránci. Ty jsi mi zachránila život. Já ti ho splácím," řekl.
Vyznělo to tak, že to udělal automaticky a sám od sebe, že tuto elfskou tradici uplatnil okamžitě, Kailyn ale hned došla pravda. To její otec. Donutil ho, ať zákon uplatní, donutil ho, ať se postará o její bezpečí. Kdyby to neudělal, Cyrion by tam možná zemřel, ale aspoň by zůstal se svými milovanými.
"Proč jsi tedy stále tady?" zeptala se ho. Cyrion se na ní nechápavě zadíval. Kailyn se hned dala do vysvětlování: "Totiž... život jsi mi zachránil. Dostal jsi mě ven z toho lesa. Tak proč...?"
"Tvůj otec řekl, že mé služby skončí, až tě v bezpečí doprovodím do Královy državy," odvětil Cyrion. Kailyn údivem vytřeštila oči, Cyrion ale pokračoval: "To není všechno. Máš tam vyhledat jistého... exorcistu... jménem Malcolm. Prý že ti pomůže. A máš mu předat tuhle minci."
Malcolm. Kailyn vyděšeně polkla. To byl ten exorcista, který k ní přišel. To byl ten zraněný muž.
To ale Cyrion z kapsy vytáhl malé, žluté kolečko, a hodil jí ho. Kailyn se ho pokusila chytnout, mince ale zapadla do jehličí. Opatrně ji zvedla, a začala si ji prohlížet.
Byl na ní drak, hryzající si svůj vlastní ocas. Mince celá ze zlata, očividně nepoužívaná jako platidlo. Trošku umazaná, nejspíš ještě z toho lesa, od toho ohně, a všudypřítomné špíny.
Byla to mince, která očividně nikdy nebyla v rukou obchodníka, ale... proč měla pocit, že už jí někdy viděla...?
"Akorát se tedy tvůj otec nezmínil, jak toho Malcolma máme najít," řekl Cyrion. Kailyn k němu znovu vzhlédla. Cyrion očekával její odpověď, proto si povzdechla, a zavrtěla hlavou: "Já... já to taky nevím. Vlastně ani nechápu, proč mě otec vůbec posílá do Královy državy. Měla bych raději zamířit na sever, pryč, protože jsem... tedy... já..." Vzápětí si uvědomila, jakou udělala chybu, když se rozmluvila o svém malém tajemství, Cyrion nad tím ale jen mávl rukou: "Přede mnou nic tajit nemusíš. Vím, že jsi exorcistka."
Exorcistka. To slovo z něj vyšlo tak hladce, ale jí samotné to způsobovalo takovou bolest, takové vnitřní strádání, že znovu stěží udržela slzy.
"Každopádně, měli bychom vyrazit," řekl zničehonic Cyrion a vytrhl jí z přemýšlení. "ta vesnice není daleko. Ještě dneska tam určitě dojdeme." Kailyn souhlasně přikývla, ale ve tváři měla znovu a stále ten nepřítomný výraz. Cyrion si přehodil svůj toulec šípů přes záda a sbalil to malé množství věcí, které měli. Kailyn se pokusila zvednout, zatočila se jí však hlava a málem by omdlela, kdyby jí Cyrion nezachytil. Ten se pak ještě chvilku ujišťoval, že je v pořádku. Kailyn se mladému elfovi při tom podívala do očí. I on měl ve tváři ten bezvýrazný, nepřítomný výraz, který každé živé bytosti umožňoval utéci od kruté reality.
I on chtěl zapomenout... ale nebylo mu to umožněno.
Poté vyrazili.
Jejich stíny se za nimi po celou tu dobu táhly jako poslové smrti. Cyrion s Kailyn opatrně našlapovali lesem, překračovali pohozené klacky, přeskakovali kameny, vyhýbali se slunečnímu svitu. Všude kolem byl slyšet hvizdot ptáků a šustění listí. Čas od času se Kailyn zdálo, že viděla přes cestu přeběhnout veverku nebo lišku, ale nebyla si tím jistá. Jednou před nimi dokonce stálo něco, co vypadalo jako srnec, ale uteklo to dříve, než si to Kailyn stihla ověřit. Cyrion za celou tu cestu nepromluvil. Oba pouze mlčky kráčeli lesem, nechávajíc jejich myšlenky volně proudit hlavou.
Ale pak si najednou Kailyn všimla, že se okolí kolem nich... mění. Nádherná zeleň se pomalu měnila v šeď, a všude kolem nich se začaly objevovat všemožné mokřady. Listy uvadaly. Květiny mizely. Dokonce i vítr ustal. Okolí upadlo do tíživého ticha, které bylo stejně nepříjemné, jako děsivé. Ba co hůř, všude kolem nich se začaly objevovat hluboká, bažinatá jezírka. Cyrion jí jednou musel z jedné blátivé louže vytáhnout, když jí tam z toho, jak zaraženě pozorovala okolí, zapadla noha. Pak se na ní podíval a řekl: "Už jsme skoro tam. Měj se na pozoru."
Cyrion měl pravdu. Uběhlo pouze pár minut a Kailyn ji najednou v dáli spatřila. Vesnice tam stála tam osaměle, jako dub uprostřed pole, bohy zapomenutá a opuštěná. Naskočila jí z toho místa husí kůže. Nebyla si ale jistá, jestli jí varují její vlastní smysly, nebo černá krev.
To už ale s Cyrionem minuli první domy. Kailyn se zarazila, když zjistila, že jsou všechny vyrobené z nějakého bambusu. Kdyby přišla bouřka, moc dlouho by neustáli.
Ale to byl pragmatismus. Město mělo své hradby, aby dokázalo ustát proti sebemenší hrozbě. A chuďasi ve svých vesnicích měli slaměné chatrče, které po konfliktu mohli znovu postavit bez jakýchkoliv potíží.
Tady to však vypadalo, že měli chatrče z rákosí, jelikož jiné materiály tu nebyly a neměli tak jinou možnost. Třeba je ani neznali. Ale to z ní teď zase mluvila ta stará Kailyn, ta jízlivá, ta, která si ráda dělala legraci z ostatních. Měla by s tím přestat.
Pomalu přešli jeden z můstků, který vedl přes bažinatý potůček, a zastavili se u velké, avšak velmi ztrouchnivělé vrby.
V ten okamžik Kailyn udiveně vytřeštila oči. To, co před sebou totiž spatřila, ještě nikdy v životě neviděla. Vlastně by jí ani nenapadlo, že to někdy v životě vůbec uvidí. Aspoň ne tady na severu. Byl to skřet.
Dosti se ošíval, ale stál tam, hned u dalšího mostu, a držel několik ryb na prodej. Ach... samozřejmě to byl goblin, ne skřet. "Skřet"bylo urážlivé pojmenování této rasy, které se tak ujalo, že to goblinům už i pomalu přestalo vadit.
Goblini byli vzrůstem velmi malou rasou - dosahovali maximální výšky tak k lidským bokům. Jejich kůži měla zelený odstín, a místo dvou očí měly oči čtyři. Říkalo se, že měli jedny "vnitřní" oči a jedny "vnější", nikdo ale nevěděl, jaký je mezi tím rozdíl, a goblini o tom rozhodně vyprávět nechtěli. Jejich uši byli stejně jako ty elfské špičaté a prodloužené. Jinak jim ale stejně jako lidem rostly vlasy, většinou tmavých odstínů, a třebaže jejich hlasy se podobaly spíše skřehotání žab, obecným jazykem se domluvily. Povídalo se, že pochází někde z jihu, ale odkud přesně, to nikdo nevěděl.
Proč zde ten skřet byl? Kvůli obchodu? Kailyn se zadívala na jeho ryby, které prodával, a hned se jí nad tím zvedl žaludek. Byly očividně vylovené z bažin, jelikož měly mnohdy až monstrózní podobu, navíc měli podivnou barvu a ten puch byl cítit na míle kolem. Připadalo jí, jako by tu rybu právě vylovili z kontaminované oblasti.
Zacpala si nos, aby necítila ten smrad, a spolu s Cyrionem vyšli dál.
Když se trochu rozhlédla, zjistila, že tihle skřeti jsou tu všude. Spatřila pár lidí, jak se po vesnici prochází a přeměřuje si je nedůvěřivými pohledy, většinu obyvatel ale tvořili právě goblini. Věru podivné, na místo jako je toto. Navíc, když k tomu přičte tu ponurost... když se na to zeptala Cyriona, ten jí odpověděl: "Ono to tady dřív prý nebylo tak hrozné. Rozhodně to tu tedy nevypadalo tak zle, a v těch bažinách prý byly opravdu ryby. A taky se prý dalo chodit do lesa."
Kailyn pobaveně nadzdvihla obočí: "Copak jsme z lesa právě nepřišli?"
"To možná," odvětil Cyrion. "ale ze severní strany. Podívej se támhle, na jihovýchod. Tahle strana lesa... no, povídá se, že tam straší. Tedy, vypadá to tam hrozivě, ale až tak moc bych těm báchorkám nevěřil. Do Královy državy se tudy v pořádku dostaneme." Dříve by se Kailyn pouze ušklíbla a mávla nad touto báchorkou rukou, teď se ale musela znepokojeně zamračit. Otočila se směrem, kterým Cyrion ukazoval, a cítila, jak jí najednou přeběhl mráz po zádech. Ten les byl temný jako za té nejčernější noci, neuvěřitelně hustý, že tam nemohlo být vidět ani na krok, a vyzařovala z něj tak podivná aura, že se Kailyn musela hned odvrátit.
"Co se tam stalo?" zeptala se Cyriona. Ten pouze pokrčil rameny, a otráveně jí odvětil: "Já opravdu netuším, Kailyn. Předtím jsme tudy se svým klanem jenom procházeli. Už tenkrát to tu vypadalo hrozně, bylo to tu opuštěné, goblini prodávali tyhle... hnusy, a lidi se tu všeho báli a div nás nevyhnali pryč holemi," odmlčel se, a s temným pohledem se rozhlédl kolem. "vypadá to ale, že teď jsme na tom ještě hůře." Pak se od ní odvrátil, jakoby tím chtěl naznačit, že s ní odmítá dál mluvit. Kailyn se znovu musela zardít. Pak se však rozhlédla... a až teď na sobě ucítila ty tíživé pohledy vesničanů, ty zpytující oči. Až teď uviděla ty nedůvěřivé jiskřičky v jejich očích, až teď ucítila, jak se jí stahuje hrdlo a jak se jí z toho všeho dělá špatně. Sklopila pohled k zemi a snažila se to všechno ignorovat.
Ano, samozřejmě, měli důvod se nad nimi podivovat. Přišli sem z neznáma jako nějací cizáci, co tu nemají co pohledávat. Tohle ale bylo... nepřirozené. Nenormální.
Nenápadně se otočila zpět k Cyrionovi. I on pohledy vesničanů ignoroval, čas od času mu ale zacukalo obočí, jakoby nad sebou pomalu ztrácel kontrolu. Když se Kailyn pořádně rozhlédla, pomalu jí začalo docházet, proč.
Většina těch pohledů byla upřená na něj. Opět jí do tváři vběhla další červeň. V další sekundě se hned začala ospravedlňovat a vztekat sama na sebe, že to bylo neoprávněně, že za to přece sakra nemůže. Bylo jasné, proč většina z vesničanů tak nedůvěřivě pozoruje právě Cyriona. Byl to elf. To bylo, samo o sobě, dost důvodů někoho nenávidět. Nemusel sem přijít problémy hledat. On byl problémem sám o sobě. Stejně jako ona. Vzhledem k tomu, že byla exorcistka. Ale to se tady nesmí nikdo dozvědět.
Nervózně se kousla do rtu a vzhlédla. Hned zjistila, že s Cyrionem došli k jakési dřevěné budově, na které byla cedule s přetékajícím korbelem piva, a u které postávalo několik vesničanů a povídalo si... dokud neupřely pohledy na ně. Tak či tak, bylo jasné, že je to hospoda.
Chtějí tam ale opravdu jít?
"Cyrione," zamumlala potichu.
"Co?"
"Jseš si jistý, že tam chceš jít?" zeptala se opatrně. Cyrion nechápavě nadzdvihl obočí, a tak Kailyn pokračovala: "Tedy... no... nevypadá to, že by nás tady ti vesničané... že by nás tady nějak dvakrát...chtěli..."
"Pak jsou to idioti, jelikož chceme využít služeb jejich hospody a zaplatíme jim," odsekl Cyrion a zacinkal váčkem peněz, který měl přivázaný u opasku. Kailyn se na něj nedůvěřivě zadívala - musel to být jeho vlastní, jelikož ani ona, ani její otec v ten okamžik neměli...
Ne. Nesmí na něj myslet. Ne, NE, NE, NE, NE.
Cyrion pokračoval: "Tak pojď. Když ti to tu tak vadí, jen si dáme něco k jídlu a zase vypadneme." Kailyn se zmohla pouze na souhlasné přikývnutí. A pak společně vstoupili dovnitř.
Hned, jak se v tom zatuchlém, přítmém prostředí ocitli, Kailyn došlo, že to byl velice špatný nápad. Už tak tichý ševelot pouhopouhých několika přítomných se rázem změnil v ještě tišší, a pohledy snad všech lidí zde se stočily směrem k nim. Cyrion si toho, zdálo se, nevšímal, Kailyn ale cítila, jak na místě ztuhla, nevědouc, co má dělat. Až po dlouhých několika vteřinách donutila svoje nohy rozejít se za Cyrionem a ignorovat zvědavé a nepřátelské pohledy. Sklopila pohled k zemi a opatrně pozorovala, kdo všechno zde je, snažíc se tak zahnat svou nervozitu. To jediné, co ale přes svůj omezený zrak dokázala spatřit, byla jakási mladá dívka, možná skoro v jejím věku, která seděla úplně v rohu, majíc na stole vyložené některé pergameny, a pár dalších místních, sedících různě roztroušených u stolů. Podivné bylo, že ta dívka je pozorovala spíše zvědavě, než pobouřeně. Ti muži však, na druhou stranu, na ně stále upíraly své nepřátelské, téměř až vražedné pohledy a jakmile se Kailyniny oči s jedním z nich střetly-
V tu ránu ale ucítila, jak do něčeho narazila, a ošklivě sebou zapotácela. Cyrion byl rázem u ní a pomohl jí se narovnat, to už ale Kailyn mezitím stihla ztuhnout krev v žilách. Jakýsi plešatý vesničan, s velice nerudným pohledem ve tváři, měl na košili rozlité své čerstvě koupené pivo, a ve tváři velmi ošklivý výraz. Výborně, Kailyn, opět jsi prokázala, jak vynikající jsi v umění být nenápadná!
Teď by se nedivila, kdyby přemýšlel, jakou ruku jí zlomí první. Rozhodně na to vypadal. Byl to ten nejrobustnější muž, kterého kdy viděla.
V jeho modrých očích se zničehonic nebezpečně zablýsklo, a Kailyn došlo, že bude zle. To ten muž zakřičel: "Ty! To bylo čerstvě koupený pití!" V hospodě v tu ránu nastalo úplné ticho.
"J-já... já se omlouvám..." vydolovala ze sebe pracně Kailyn, téměř neschopná slova, to ale ten muž začal znovu křičet: "Tak děvenka se omlouvá! To mi ale můj chlast nevrátí!"
To už se ale slova ujal, ke Kailynině úlevě, Cyrion: "Podívejte, ona do Vás vrazila omylem. Prostě to hodíme za hlavu, já za to pití zaplatím, a-"
"Žádný tvý špinavý elfský peníze nechci," vykřikl teď ten muž tak nepřátelsky, až Kailyn zbledla strachy. Cyrion, naproti tomu, nejspíš zbledl naopak vzteky.
Onen muž se na to otočil směrem k hospodě, a vykřikl: "Přijdou si k nám do vesnice, která je už tak ve špatným stavu, a hned tady začnou vyvolávat konflikty! Vidíte to, všichni?! Takhle to dopadá, když dovnitř pustíme ty prolhaný elfský bestie!"
Kailyn spatřila, jak Cyrion vzteky zaťal pěsti. "Tak za prvé, jediný, kdo tu vyhledává konflikt, jseš ty," odsekl Cyrion. "a za druhé, já jsem neudělal absolutně nic, vrazila do tebe má... společnice. A ta se ti dokonce omluvila."
"Tak ty si na mě ještě budeš vyskakovat?" vykřikl onen muž, a otočil se zpět k němu. Na čele mu hned vyběhlo několik žilek. Pokud nebyl naštvaný předtím, teď rozhodně byl, a Cyrion ke Kailynině zděšení ještě pokračoval: "Och, ano, to teda budu, ty idiote s vydlabanou dýní místo hlavy!"
A bylo to tady. Onen muž zbledl, oči stáhl do úzkých štěrbin, a tělo se mu doslova a do písmene roztřáslo vzteky. Cyrion vyzývavě nadzdvihl obočí. Kailyn se zmohla jen na to, že svého elfího přítele vyděšeně pozorovala, a přitom dumala nad tím, co to do něj najednou vjelo, že ho takhle provokuje. Měla by je zastavit... měla by tomu učinit přítrž... prostě tomu chlapovi dát peníze, a vypadnout sakra odsud... ale... nedokázala to. Nic z toho. Prostě na místě zdřevěněla a zírala na celou tu scénu jako ten největší zbabělec.
A pak najednou mezi ně vběhla malá, hnědovlasá dívka, s nejistým výrazem ve tváři, a vykřikla: "Tak už ale dost!"
Cyrion s tím mužem se na ní překvapeně zadívali, a oba ustoupili o krůček dozadu. Ta dívka mezi ně rozpřáhla ruce, snažíc se zabránit, aby se k sobě znovu přiblížili, a to v Kailyn najednou hrklo - to byla ta dívka, která doteď seděla zabalená v těch pergamenech támhle v rohu!
Kailyn se na ní užasle podívala, obdivujíc její odvahu, to se ale ona už nervózně usmála, a šáhla ke svému měšci. Vytáhla z něj jeden zlatý peníz a hodila jej tomu rváči. Ten minci chytil, a nedůvěřivě se na dívku zadíval. Ta se ušklíbla, a pokrčila rameny, ať už to znamenalo cokoliv. Onen muž si jí ještě chvíli přeměřoval svým pohledem, pak ale do té mince kousl, ověřujíc, jestli je pravá, a když zjistil, že ano, strčil si jí do kapsy.
"Co že do tebe vlezla taková štědrost, bardko?" nadzdvihl při tom obočí, a pak se na ní zadíval se zvědavým pohledem. Ona dívka odvětila: "Vždycky se ráda dozvím nějaké novinky. Kdybys jim rozmlátil ty jejich pěkné obličeje, už bych se nedozvěděla nic."
Několik lidí v hospodě se rázem rozesmálo, a dokonce i onen rváč se pobaveně ušklíbl, a odpověděl: "No, tak to jsem rád, že jsem pomoh'. Víš co, rozdrtil bych toho elfa stejně snadno jak-" Cyrion si pouze posměšně odfrkl, bardka ale onoho muže přerušila : "Jo, jasně. Pomáhání a mlácení lidí. V tom jsi nejlepší."
Onen muž se pouze znovu zašklebil. Pak se ale otočil se a vydal se zpět k hostinskému, koupit si nové pivo. Ten stejně jako všichni ostatní pozoroval jejich scénu, jakmile ale k němu plešoun vykročil, hned si začal zase hledět svého, stejně jako zbytek hospody, obzvlášť když na ně ta dívka zakřičela. Hned po tom na ně kývla a poukázala ke svému stolu v rohu místnosti.

 


Komentáře

1 Neliss Neliss | Web | 1. září 2012 v 13:15 | Reagovat

Kai je dosť realistická, to oceňujem. Už to správanie na konci, napr. toho dievčatá bolo trochu zvláštne, tak som zvedavá na pokračovanie. Inak super napísané like usually.:)

2 Anon Anon | Web | 4. září 2012 v 20:13 | Reagovat

[1]: Děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel