7. Kapitola: Cesta osudů (1/2)

8. srpna 2012 v 16:19 | Annieren


Carver vyděšeně pozoroval tu zrzavou dívku, jak se pomalu zvedá a míří k tomu monstru. Jeho bratr, Marcus, se vedle něho zvedal a ztěžka oddechoval, a Robert si mnul oči, aby něco kloudného přes ten kouř vůbec viděl. Všichni tři byli vyděšení, zakrvácení a neměli vůbec tušení, co se to děje.
A přesto, kdyby nebylo jeho, všichni tři by již byli dávno mrtví. Carver viděl Freye, který se opíral o jeden ze stromů, jak pobízí několik Vran, aby utekli, a proto se rozběhli za nimi, to ale ze země vylezlo to... monstrum.
Bylo to něco neuvěřitelného. Děsivého. Monstrózního. Něco, co vůbec nemohlo existovat.
Ale on to... cítil. Nevěděl jak, ale prostě tomu tak bylo. V poslední chvíli strhl stranou jak svého bratra, tak Roberta, a zachránil jim jejich životy. Viděl ten proud, tu energii, a teď byl i zděšen tím, když viděl, z čeho se ta ohavnost skládá - z lidských hlav, zkroucených v nepřirozených pozicích, naražených vedle sebe jak na kůlech. Ale ony skuhraly. Plakaly o život.
"Hej, vy!" uslyšeli zničehonic. Všichni tři trhli hlavou, a spatřili tam svého vůdce, tu proradnou lasičku, Freye. Ten na ně ale mávl rukou, a vykřikl: "Tak dělejte! Musíme odsud vypadnout, než bude pozdě! Ta holka nás tu všechny rozmačká!"
Carver v tu chvíli pocítil vztek. Tak on si myslí, že ta dívka tu příšeru přivolala? A že se je s ní snaží všechny zabít?! Copak je úplně tupý?! Z jejího pohledu to spíš vypadalo, že se jí snaží zastavit, že je všechny brání před jí ničivostí! Byla totiž... polkl. Viděl to. Její zářivé, černé žíly, běhající po celém těle, nepatřící nikomu jinému než exorcistovi. Ona byla secirrou.
"Carvere!" křikl najednou jeho bratr. Carver se v ten okamžik vrátil zpět do reality a spatřil, jak ho jeho starší bratr pobízí, ať už taky běží. Skupinka Vran v čele s Freyem utíkala lesem, několik z nich hned padlo k zemi mrtvých, ale ti ostatní se přesto nezastavovali - a i on se musel přidat k tomuto zběsilému úprku, jelikož jinou možnost neměl. Pokývl hlavou a rozběhl se za svým bratrem, rychle, bleskově, se strachem v očích.
Přeskočil kupu listí a uháněl tou strašnou nocí, tím strašným požárem, rozrážel ten děsivý kouř... zatím nevědouc, že se mu ještě tuto děsivou noc podaří zachránit několik desítek životů svých bratrů.
Mezitím se však ona kupa listí, kterou přeskočil, podivně pohnula. A vzápětí se všechno to listí rozvlálo všude kolem.

Cyrion si s úlevou oddechl, že ty Vrány jsou konečně pryč.
Ta rána, která ho shodila do této kupy, mu téměř vyrazila dech. Nejdřív byl nesmírně překvapen, že někdo jako Kailyn by dokázal vyvinout takovou sílu, nakonec mu ale došlo, že to spíš ještě zapůsobila síla toho... démona... který se objevil. Teď tady jen ležel, hleděl do země a všude kolem něj se rozšiřovala bezmoc. Odvážil se vzhlédnout, a v tu chvíli si přál, aby to nedělal - něco tak děsivého a odporného jako ta nestvůra ještě v životě neviděl.
Nejhorší na tom bylo, že nemohl určit, co je to vůbec zač. Ano, nejspíš to bude démon, ale jak si může být jistý? Nikdy v životě démona neviděl, a také vidět neměl! Tohle bylo to nejnechutnější stvoření, se kterým měl zatím tu čest se střetnout!
Kolem něj hořel les. Všude se ozýval křik, jak hlasem Vran, tak hlasem jeho druhů, elfů. Možná někde mezi nimi byla i Neladrie. Hořce polkl a celý se roztřásl. Strach ho v tu chvíli zaplavil jako příbojná vlna, jako nový poryv větrů. Zaplavil ho tak mocně, že nebyl schopen reagovat.
Jeho sestra je pryč. A tady je, u Artëily, démon. Tady.
Zemře? Ale co hůř... zemře Neladrie? Pro lásku Artëilinu, ať si jeho život koloběh klidně vezme, ale ať jeho mladší sestřičku nechá na pokoji... zničehonic to viděl před sebou stejně živě jako kdysi ten okamžik, kdy zemřeli jejich rodiče. Kdy on byl svědkem jejich nedůstojné, nespravedlivé smrti, a v náruči držel Neladrii, schovával ji před tím pohledem, před posledním výdechem jejich rodičů...
Blízko něj se ozvala rána, jak padal další ohořelý strom.
Bolí umírání?
"Vstávej!" ozvalo se v tom okamžiku vedle něj a v další vteřině se najednou pohnul, táhnut rukou toho neznámého člověka, a posunul se o několik metrů dál, čímž mu byl zachráněn život. Kmen stromu padl přesně na místo, kde ležel, a zapálil trávu všude kolem něj. Už tak horký a nesnesitelný vzduch kolem nich se ještě zhoršil, a Cyrionovi z čela kapaly slzičky potu. Cizinec ho pustil a sám se jal pořádně kašlat. Cyrion se opřel o kmen stromu, ztěžka oddechoval a chvíli jen zaraženě civěl do prázdna. Pak ho ale opět z té nicoty vyrušil jeho hlas.
"Jsou všichni elfové takoví idioti?" uslyšel vedle sebe. Překvapeně trhl hlavou směrem k němu. Ale... opravdu použil výraz elfové? A proč mluvil takhle? Copak to není... jeden z nich?
Pokud to nebyl jeden z jeho druhů, elf, kým tedy byl? Vranou? Proč by ale ta riskovala svůj život, aby ho zachránil?
Překvapeně zamžoural, aby zahnal slzy a zaostřil. Co byl zač?
Všechno by nasvědčovalo tomu, že jde o normálního člověka. Onen muž měl krátký, šedý vous, a tmavé, havraní vlasy, třebaže v nich už také byly šediny. Jeho hnědé, oříškové oči hleděly přímo na něj, trochu zpytavě a tázavě, také ale jaksi... unaveně. Na sobě měl obyčejný vesnický šat, akorát měl přes sebe přehozený vytahaný, starý kabát.
Co na něm ale bylo zvláštní, byl meč. Byl tmavý jako uhel, s očividně velmi prastarou čepelí i jílcem, což šlo poznat z podivného zdobení. Z čeho ale mohl být vyrobený? Znovu přejel k jeho očím, a pak v nich najednou uviděl jakési jiskřičky - jiskřičky, které už někde viděl.
A pak mu to došlo.
"Vy jste Kailynin otec," vydechl a dokázal na toho muže pouze překvapeně zírat. On přikývl.
"Ano, to vskutku jsem," přitakal. "jmenuji se Garrett. A právě jsem ti zachránil život, takže bych byl rád za tu trochu slušnosti. Kam se poděly ty staré dobré elfské zvyky?"
Cyrion zamrkal, překvapen jeho sarkasmem, třebaže kolem něj panovala taková hrůza a děs, ale pak ze sebe pomalu vykoktal: "D-děkuji, ale..."
"Ano, přesně tak - ale," přitakal on, jakoby přesně věděl, co chce říct, a rozhlédl se. Přímo za nimi spadl další strom, již celý ohořelý a doutnající, a v ten okamžik se ozvala i vlna dalších křiků. Už tak to bylo zoufalé, a takhle byly zmařeny další životy. Cyrion cítil, jak se znovu začíná třást, přičemž ve tváři Kailynina otce se taktéž objevila jakási nejistota.
Chapadla, roztahující se po celé ploše lesa, kterou oni mohli spatřit, se zničehonic přestala podivně, nekontrolovatelně pohybovat. Jakoby se zklidnila. Celý les v ten okamžik utichl, a třebaže všude kolem byl vidět žár, doutnající kouř a zem byla poseta mrtvolami, nastalo podivné... ticho.
Cyriona to však spíše znepokojilo, než uklidnilo. Démon tu stále byl, pouze se uklidnil. Co to jen mělo znamenat...? Znepokojeně pohlédl na Kailynina otce, který měl však ve tváři stále ten stejný, lhostejný výraz. Momentální průběh situace ho však nijak nepoznamenal.
"To... to jste udělal vy?" zeptal se tedy Cyrion.
Roger se na něj v ten okamžik obrátil s nadzdvihnutým obočím: "Udělal jsem snad něco tak zásadního, že by to tu nestvůru uklidilo?"
Cyrion cítil, jak začíná pomalu rudnout, když mu bylo dokázáno, jak stupidní otázky pokládá, a proto ze sebe po chvíli vykoktal: "N-ne, jen..."
"Jen jsem přišel, vskutku," přitakal on a znovu se začal rozhlížet po lese. Vypadalo to, i jakoby se ten ohromný vichr uklidnil, jakoby proud řeky zvolnil, jakoby strach a hrůza všude kolem zmizela v závanu větru, jakoby nikdy neexistovala.
Bylo to věru podivné.
"Předpokládám, že nevíš, kde je moje dcera?" promluvil zničehonic Garrett. Cyrion zamžoural směrem k němu, pak ale nevědoucně zavrtěl hlavou. Proč se zeptal teď? Copak s tím má něco společného Kailyn? Jak by asi tak mohla?
Tak či tak, myslel si, že ho jeho odpověď uklidní a on se přestane ptát, ale... mýlil se.
"Viděl jsem, jak tě shodila tady do toho listí, čímž ti zachránila život," pokračoval Kailynin otec. Cyrion trhl hlavou, jak ho jeho výrok překvapil, on ale ještě pokračoval: "Nemusíš přede mnou nic tajit. Zřejmě tě brala za někoho důležitého, možná i za svého přítele, a proto ti pomohla. Musím ale vědět, kde je teď."
"J-já... já nevím," odvětil bezradně Cyrion. Garrett se na něj zadíval - Cyrion znal hodně dobře své druhy, znal hodně dobře i svou rodinu, a tím pádem i znal jejich meze, jejich hranice, kdy se jejich klidnost změní na výbuch vzteku. U některých stačila nadávka, u některých to chtělo několik let soustavného obtěžování, ale co bylo důležité - u každého se přelití poháru trpělivosti projevovalo jinak, jinak se tvářil, jiným způsobem začal vyvádět. U tohoto muže se to zřejmě projevovalo tímto zlověstným mlčením.
"Nechtěj, abych-" Kailynin otec začal něco výhružně říkat, to se ale za nimi zřítil další ohořelý strom. Plameny se rozšířily zase o kus dál. Les už pomalu vypadala jako rudá, tančící dáma, nevědouc, kdy přestat se svým ďábelským sólem.
Ozvalo se několik podivných křupnutí a další výkřiky. Jedno mrtvé tělo padalo přímo kolem nich, s bezvládnými končetinami a nevidomým výrazem ve tváři. Cyrion polkl.
Chvíli mezi nimi bylo zase ticho, přičemž Garrett si zakrýval oči před ohněm, pak se ale k Cyrionovi znovu otočil: "Nechtěj, abych využil tvé elfské morálky proti tobě, příteli."
Cyrionovi se ve tváři objevil udivený, až podezřívavý výraz. Ustoupil o krůček do zadu, a přeměřoval si toho podivného muže svým kovem procházejícím zrakem.
O čem to mluvil teď? Co myslel tou elfskou morálkou? Zaplavila ho vlna vzteku, vzápětí ale zmizela, když se mu před očima vyjevil obličej Kailyn. Usmívala se, a její zrzavé vlasy jí padaly do tváře, zakrývajíc její nos posetý pihami.
Předtím, než mu zachránila život, on ohrožoval ten její.
V tom okamžiku pocítil stud. A prázdnotu. Prázdnotu, kterou vždy lidé cítí, když mají pocit, že nějaký člověk již není na tomto světě, a oni mu přitom chtěli ještě tolik věcí říct.
Jelikož byl tu notnou chvíli zticha, Roger ztěžka pokračoval: "Příteli... má dcera ti zachránila krk. Jsem si jist, že tu existuje jistý zákon, který se na tuto věc stahuje; zákon, který má za úkol splatit tomuto zachránci svou svůj život. Zákon, kterému se ve vašem jazyce říká ra'm raro."
Cyrion v ten okamžik překvapeně zalapal po dechu.
Jak... jak jen? Jak ví o ra'm raro? Pro lásku Artëilinu, jak o tomhle může vědět?! Jednalo se o jednu z nejstarších elfských tradic, která existovala, a lidé o elfských zvycích normálně neměli sebemenší ponětí!
Smyslem ra'm raro bylo v podstatě splatit zachránci svůj život, ano, a to tak, že onoho člověka bude následovat a pomáhat mu tak dlouho, dokud ho on sám neodvolá, nebo dokud neoplatí onen čin, onen akt. Dokud zachráněný nezachrání život zachránci.
Dokud by on nezachránil život Kailyn.
V tomto okamžiku by to znamenalo, že by se jí musel rozběhnout na pomoc a bojovat proti tomu démonovi, což by mu jistě přineslo smrt. Celá tato tradice však platila, podle nepsaných pravidel, pouze mezi elfy, a hlavně, zachránce o ni sám požádal, a pro zachráněného to byla čest, že mu takto mohl splácet svůj život, že mu mohl sloužit.
Kailynin otec nejspíš zpozoroval jeho vyděšený a pochybovačný výraz ve tváři, a proto se ušklíbl: "Ne všichni lidé jsou vůči nelidem slepí. Obzvlášť ti šedí ne."
Cyrion se stačil pouze podivit nad tou pozoruhodnou slovní hříčkou, to už ale on pokračoval: "Nechci po tobě, aby ses vrhal mou dceru zachraňovat, nebo cokoliv jiného tě právě teď napadlo. Chci jen, aby sis pamatoval, že tento zákon uplatňuji. Za chvíli totiž ty tento zákon naplníš."
Cyrion se zatvářil vzdorovitě: "Ale... ale pro uplatnění zákona musí samotný zachránce... poprosit..."
"Pokud není Kailyn přítomna, zastupují ji tu jako její otec, a zapřísahám tě - ty jí pomůžeš, budeš jí následovat a chránit v případě nouze. Budeš jejím stínem, její ocelí, jejím lukem. Rozuměls mi?"
Jakmile se Garrettův hlas změnil z toho přívětivého na poněkud chladný a děsivý, Cyrion nepatrně zbledl. Garrett to zřejmě vzal jako odpověď: "Dobře. Velmi dobře. A teď... měl by ses připravit. Brzy vyrazíš na cestu, příteli."
Cyrion se v tu chvíli zahleděl do země. Přestal reagovat na okolí, přestal vnímat tu smrt a beznaděj, přestal se starat o to, co se děje. Jeho sestra... jeho klan... všechno pryč. To jediné, co ho teď mělo naplňovat, byla starost o Kailynin život. Tak proč tomu tak nebylo? A měl se za to cítit špatně?
"Počkej tady," řekl Garrett. Cyrion se k němu udiveně otočil. Kailynin otec si to pomalým krokem vykračoval kupředu a rychlým pohybem ruky si přehodil meč do levé ruky.
Jeho černá čepel se zaleskla v jednom z rudých plamenů, olizující nedaleký strom.
Naposledy se k němu otočil, přičemž jejich oči se střetly. Cyrionův zbabělý pohled s tím Garrettovým statečným. Jeho prázdnota s jeho odhodlaností.
Garrett na něj pokývl hlavou, a otočil se zpátky.
A pak... zmizel. Zmizel ve stínech, zmizel v ohni, zmizel v kouři, zmizel v tom proklatém lese. Cyrion za ním chvíli zíral, dokud mi nezačaly slzet oči z těch sazí a z toho horka, které všude kolem panovalo.
Pak už pomalu neviděl vůbec nic.
Zvednul se.
Jeho vlastní oči byly nyní úplně prázdné. Bez života. Byly to oči někoho, kdo právě přišel o všechno, co mu bylo drahé.
Cyrion se v ten okamžik nestaral o to, že Garrett se ve svých plánech vůbec nezmiňoval o sobě nebo o svém přežití. Nestaral se o to, že Kailyn, která jim celou tu dobu tak pomáhala, teď někde možná umírá.
V jeho hlavě tančila pouze ta krutá myšlenka - vědomí, že to bylo naposledy, co spatřil svou milou, nádhernou, drahocennou sestru.
A že ta je teď nejspíš už dávno po smrti.

 


Komentáře

1 Neliss Neliss | Web | 11. srpna 2012 v 13:14 | Reagovat

Fíha, teda Cyrion musel byť dosť mimo, keď ani poriadne neprotestoval.:D Som zvedavá, čo je s Kai a čo bude s Rogerom... Opäť skvele napísané, páčilo sa mi to.:) Idem na druhú časť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel