6. Kapitola: Krev prastarých

25. července 2012 v 15:16 | Annieren




Vůbec se připravit na přechod trvalo pěknou chvíli. Kailyn navrhla, aby elfové vytvořili několik provizorních vorů a na ně umístili svázané vaky se zásobami, přičemž je pak při přechodu budou pouze přidržovat u sebe. Což o to, práce šla elfům rychle od ruky a každý přiložil ruce k dílu, Kailyn ale čekala, že aspoň některý z elfů bude používat magii - překvapilo ji, když všechnu práci udělali manuálně. Co slyšela od otce nebo četla v knížkách, elfové byli v historii známí svým vysokým talentem pro tato tajemná umění a téměř každý z nich uměl aspoň základy. To se toho po rasové válce opravdu tolik změnilo? Už ani žádný z těchto elfských klanů nemá pořádného kreslíře, magju, provozovatele magie a kouzel?
Když se na to zeptala Cyriona, ten se pouze pobaveně ušklíbl: "Magju? Kde bychom ho asi sebrali? Většina z nich byla povražděna při válce. Moc nebezpeční. Ti vaši hloupí kreslíři z Univerzit tak rozhodli."
Kailyn mu chtěla uštěpačně odpovědět, že elfští magjové teď pravděpodobně nemají jinou možnost, než na těch lidských Univerzitách studovat, ale to už Cyrion zase odběhl pryč a pomáhal další skupince elfů svázat vaky s jídlem.
Kailyn si pouze povzdechla a pomalým krokem se začala loudat k řece. Elfové už vory pomalu skládali a umisťovali na ně své zásoby, přičemž zbývalo už pouze pár posledních pytlů. O pár chvílí později bylo hotovo.
Když pozorovala jedno elfí dítě, jak se uvelebuje na zádech svého otce, který hodlal řeku přebrodit, její pohled se zničehonic střetl s tím jeho. Cítila, jak rudne - elfí dítě se zatvářilo zaskočeně a hned odvrátilo pohled.
Jak tohle všechno jen dopadne?
"Jsme připraveni," řekl zničehonic Cyrion a pohlédl směrem k ní. Kailyn sebou trhla, jak jí probral z přemýšlení, a chvíli mlčela.
"Vidím," odvětila po chvíli a snažila se vypadat, jako že to dokážou a že o tom nemá pochyby. Což měla.
To už k nim doběhli i ostatní elfové. Cyrion se za nimi otočil a zavrtěl hlavou, aby ještě počkali, že nejdřív půjdou zásoby. Neladrie, která přišla s několika staršími elfy, se nesouhlasně zamračila, to už se ale pozornost Cyriona stočila jinam. Když se na jeho tváři objevil zaskočený výraz, Kailyn se otočila směrem, kterým hleděl, a v tom okamžiku i ona překvapeně vytřeštila oči.
Jorth už si sundal boty a pomalu se chystal vlézt do řeky.
"P-počkej!" vyhrkla dřív, než se dokázala zastavit. Tak tady končil její sebevědomý výstup.
Tváře všech elfů se k ní okamžitě otočily, včetně Jortha. Kailyn si povzdechla: "Každý... každý vor by měl být převeden aspoň čtyřmi elfy. Ne jedním."
Jorth povytáhl obočí: "Vskutku? To tu ale budeme přecházet celou noc. A Vrány si určitě budou zacpávat uši, aby nás náhodou neuslyšeli."
Kailyn se znepokojeně kousla do rtu. Měl pravdu. Než by se všichni čtyři elfové dostali do vody k jednomu voru, trvalo by to neskutečně dlouho. A jeho přesun na druhou stranu ještě déle. Ano, bylo by to bezpečné, ale za jakou cenu...?
Navíc, když jich tu na břehu zůstane víc, je zaručen převod všech dětí i starců, což bylo snad to nejdůležitější. Jenže oni neví, jak je samotný přechod nebezpečný. Jak jen jim má říct, že takhle by to bylo lepší?
Nemůže. Když jim to řekne, všechno se zhroutí.
"Možná je to tvůj plán, lidská dívko? Vrány pak přijdou a všechny nás spláchnou, utopí jako mouchy. Plánuješ to? Plánuješ to celou tu-"
"První půjdu já," přerušil Jorthův další arogantní proslov jeden z elfů, který stál u řeky. Kailyn se k němu s vděčným výrazem otočila, jelikož si myslela, že už nechtěl dál poslouchat Jorthovo odsuzující kecy, on se na ni ale ani nepodíval a stejně jako předtím Jorth pomalu začínal lézt do řeky. Zřejmě mu šlo jenom o to, aby už byli pryč. Podezříval ji také? Myslel si, že je zrádkyně? Nebo to dělal jen ze své vlastní iniciativy?
Moc otázek. A moc znepokojivých odpovědí.
Jorth si jenom pohrdavě odfrkl, to už ale onen elf byl ve vodě. Přesně jak Kailyn očekávala, šahala mu až po pás, přičemž úplně cítila, jaké má problémy se udržet na místě, kvůli tomu proudu. Ale jenom ten vor převeze. Nic víc.
Pohlédla na Cyriona a spatřila v jeho tváři stejně znepokojený výraz jako v té její. To ona se ale musí tvářit sebevědomě, ne on. On má právo mít obavy. Zhluboka se tedy nadechla a vydechla, a pak řekla: "Pošlete k němu ten vor."
Elfové její příkaz hned naplnili. Když se k ní ale Cyrion otočil s trochu podezřívavým pohledem, cítila, jak ji zachvacuje vztek. Už toho všeho začínala mít plné zuby. Vší té opatrnosti a strachu z ní. Proč prostě nepřijmou fakt, že se jim snaží pomoct?! Nejradši by se teď rozeřvala na lesy a vynadala jim do všech možných tupců, ale teď na to nebyl čas a navíc by sem dokonale nalákala Vrány, a to svou vlastní hloupostí.
To už se ale onen elf začínal řekou pomalu brodit. Šlo mu to ztuha. Bylo vidět, že je velice opatrný a že každý krok pečlivě dobře zvažuje. Kailyn za to byla ráda - kdyby byl arogantní a sebejistě by si vykračoval až na konec... nu, na konec by nedošel.
V tu chvíli ale klopýtl - Kailyn v ten okamžik stejně jako všichni ostatní elfové vystrašeně zatajila dech - elf ale svůj krok vyvážil a znovu stanul na svých nohách. To už mu voda začínala být pomalu až po ramena, blížil se ale už ke konci. Během několika dalších vteřin už se zase začal z vody pomalu vynořovat, a v dalším okamžiku už vor tahal na pevninu.Jeho promáčené oblečení se mu tisklo k tělu a nohy měl trochu poškrábané od kamínků na hladině. Jinak byl ale v pořádku, živý a zdravý. Když vor se zásobami konečně vytáhl, elfové zajásali a on se znaveně roztáhl na zem. Kailyn uslyšela, jak se tomu Neladrie tiše zasmála.
"Dobře, může další," slyšela zvolat Cyriona. Její ústa se v ten okamžik roztáhla do širokého úsměvu. Tenhle úspěch jí přinesl aspoň trochu radosti, aspoň trochu štěstí, dokud...
"Dobře, tak teď tedy konečně půjdu já," odsekl uštěpačně Jorth. Bylo vidět, že je naštvaný, jakoby se cítil ponížen. Kailyn v tu chvíli ztuhla, ale přinutila se uklidnit se.
Určitě viděl, že to musí být těžké, dostat se na druhý břeh, a určitě bude jako ten první elf opatrný a trpělivý.
Určitě ano.
Určitě ne.
Jorth okamžitě skočil do řeky.. Pokývnul hlavou, ať mu pošlou ten vor, a další dva elfové tak beze slov udlělali. V ten okamžik už byli elfové uvolněnější, klidnější, ale Kailyn byla v ten okamžik strachy bez sebe. Stejně tak i Cyrion, uvědomila si, když si všimla jeho rukou zaťatých v pěst.
Jorth k sobě vor ledabyle přitáhl a rychlým krokem si to začal rázovat ke konci řeky. Kailyn dokonale viděla, jak ho proud smetává zpátky a zpátky, jak už v některých okamžicích dokonce strhává s sebou, on na sobě ale nedal nic znát, kromě toho, že mu na čele napětím začaly vystupovat žíly.
A v tu chvíli se to stalo.
Jorth zavrávoral, jak ho v tu chvíli proud silně popostrčil. Narovnal se a opět nasadil svůj sebejistý výraz, to ho ale další vlna strhla úplně a on na pár dalších vteřin zmizel pod hladinou.
Chvíli bylo ticho.
Pak se mezi elfy rozpoutala panika.
Nemělo by cenu je utěšovat, a hlavně jim říct, ať jsou sakra zticha, jelikož Vrány by v tento okamžik mohly být kdekoli. Jorth zmizel pod vodou a vor, který převáděl, se překlopil spolu s jejich cennými zásobami - a to bylo už samo o sobě strašidelné na pohled. Kailyn dokázala jen pozorovat, jak se Cyrion vrhá kupředu a snaží se vor zachytit, aniž by do řeky vlezl, ale marně. Několik elfů ho napodobilo, ale bez úspěchu, a jeden z nich málem přepadl za Jorthem, kdyby ho Neladrie nezatáhla zpátky.
V tu chvíli se ale Jorth vynořil a zalapal po dechu, třebaže ho řeka unášela pořád a pořád pryč. Ve tváři měl jasně vepsané absolutní zděšení. Začal kolem sebe bezmocně máchat rukama, čímž ho voda ještě silněji začala uchopovat do svých pařátů a stahovat zpátky pod hladinu. Kailyn v tom zničehonic ucítila, jak se její ruce a nohy pohybují. Nemyslela si, že by je v tu chvíli dokázala ovládat, jelikož se cítila, jakoby jí svázaly těmi nejsilnějšími provazy, a přesto se jí to povedlo - že by se probudily její spící instinkty?
Tak či tak, doběhla k řece,a aniž by o tom nějak přemýšlela, sklonila se a podala Jorthovi ruku. Ten se na ní v jednu vteřinu zaskočeně zadíval, pak se ale po její ruce natáhl a snažil se jí zachytit.
Moc daleko. Příliš daleko.
Kailyn se pokusila ještě víc natáhnout, aby k němu dosáhla, ale marně - v tu chvíli se ale Jorth jaksi vzepřel proudu vody, který ho táhl směrem pryč od nich, začal bojovat a vzdorovat proti jeho síle, a o malý kousíček se k ní přiblížil.A v další vteřině o další.
To už Kailyn nelenila a rozhodla se také trochu zariskovat - natáhla se ještě více, takže hrozilo, že k němu přepadne do řeky - a v tu chvíli ho chytila.
Najednou ucítila, jak jí jeho váha stahuje do vody, jak se nedokáže udržet a jak padá. Jak přepadá do chladné, studené řeky. To jí ale zezadu někdo chytil a rychle zatáhl zpět. I Kailyn v ten okamžik napjala všechny svaly a vší silou táhla, aby osvobodila Jortha od té smrtící řeky - a povedlo se. Čekala ale, že ho budou tahat pomalu a že ho budou muset z pařátů vody osvobozovat, bylo tomu ale přesně naopak - Jorth z řeky vylítnul jako pták z hnízda a jakmile se osvobodil od moci proudu, Kailyn ucítila, jak jeho váha klesá. Náhlá změna všech působících sil jí donutila přepadnout dozadu, přímo na toho, který se jí rozhodl s Jorthem vypomoci. Povalila ho svou vahou k zemi. Pak se překulila na bok, do mokré, zelené trávy - a roztřásla se.
Chvíli tam všichni tři jen tak leželi a ztěžka oddechovali. Elfové se snažili ještě dosáhnout na zásoby, snažili se získat zpět své životodárné prostředky, zřejmě to už ale bylo marné vůbec zkoušet. Kailyn se bolestně ušklíbla a pomalu se rozhlédla. Otočila se ke svému zachránci a pomocníkovi, k tomu, kdo jí pomohl vyndat Jortha z vody - a zjistila, že to byl Cyrion. Zrychleně oddechoval a Kailyn si také všimla škrábance na jeho čele - bohové ví, jak ho získal. V tom okamžiku jí zaplavila vlna náklonnosti vůči němu, ale hned to zahnala, uvědomujíc si, jak je to hloupé.
Odvrátila se od něj a snažila se pohledem najít Jortha, toho idiota, za kterého riskovala život. Spatřila ho, celého promočeného, jak se pomalu zvedá, neviděla mu však do obličeje. Povzdechla si a začala se také zvedat, ale hned v ten samý okamžik zjistila, že to asi nepůjde. Cítila se, jakoby jí opustily všechny síly, jakoby jí něco vysálo a nenechalo ji vůbec nic. Přestala se o to pokoušet a znovu se ocitla na zemi. Proud řeky mezití, unášel pryč zásoby elfů i jejich provizorní vor, který se pod tou silou už stihl rozložit na kousky. Jeho jednotlivé klády se zarážely do rohů a různě narážely do pytlů s jídlem a léčivy, které už teď byly absolutně nedosažitelné.
"Kailyn," promluvil k ní zničehonic Cyrion. Okamžitě se za ním otočila, a spatřila, že už stojí a podává jí výpomocnou ruku. Musela ho za to, že dokázal tak rychle vstát, obdivovat, protože ona se teď cítila absolutně zničená. Jeho ruku přijala a on jí pomalu vytáhl na nohy. Šlo to ztěžka, jelikož se Kailyn neustále podlamovaly kolena, nakonec se ale zvedla. Rozkašlala se, a najednou zjistila, že je jí strašlivá zima. Objala se a znovu pohlédla na Cyriona - ten, jakmile si všiml, že ho pozoruje, jí věnoval konejšivý úsměv. A pak...
Pak jí někdo chytil za rameno a prudce jí otočil k sobě. Málem neudržela rovnováhu, a zrovna když se chtěla na toho, kdo to udělal, rozkřičet, co si o sobě myslí, vzteky dokonale zbledla - Jorth, celý promočený, na ni hleděl s nenávistným pohledem a vypadal, jakoby jí chtěl snad zavraždit.
"FEDRESAH! NODLETE IRE FEDRESAH!" rozkřičel se tak, že to snad po celém světě neslyšeli akorát hluší, a získal si tak pozornost jak jí, tak celého klanu.
Kailyn cítila, jak se jí zmocňuje hněv, jelikož jí zase a znovu nazval lidskou špínou, odporností, odpadem. Nikdo ale neřekl ani slovo, ať už na její obranu, nebo na obranu Jorthovu. Všichni elfové ztichli a otočili se směrem k nim, k rozzuřenému Jorthovi a k ní, průvodkyni, která jim právě zničila část zásob a která je očividně právě plánovala nechat všechny utopit.
Kailyn v tu chvíli došlo, že stojí zády k řece, a že kdyby do ní Jorth jenom trochu zatlačil, okamžitě by přepadla dolů. A voda by pak už dokonala svou práci.
Strachy polkla a začala se pomalu modlit, ať vůbec dnešek přežije, to už se ale Jorth znovu rozkřičel: "Co si o sobě vůbec myslíš, ty lidská holko! Riskovala jsi naše životy, já sám jsem tam málem umřel! Neměla jsi nás přes řeku převést bezpečně, přes nějakou mělčinu?! NEMĚLA JSI?!"
Na Kailynině obličeji se rázem objevil vzteklý výraz - ano, měla, sakra že měla, copak za to ale mohla, že je teď řeka plná vody? A navíc, když on viděl, že ten proud je příliš silný, neměl řeku přecházet tak rychle jako arogantní hlupák, měl být trochu opatrný, měl se starat o svou bezpečnost! To snad CHTĚL, aby ho ta voda odnesla?!
To všechno mu chtěla vykřičet do tváře, zjistila ale, že ze sebe nedokáže nic kloudného dostat. Začala něco drmolit, to už ale Jorth pokračoval: "Proč jsi se k nám vůbec chtěla přidat, fedresah? Chtěla jsi nás navést do nějaké lidské pasti? Chtěla jsi nás předat královo mrchožroutům? CHTĚLA JSI NÁS NECHAT ZABÍT, CO, TY MRCHO?! TOHLE TI NEPROJDE!"
Kailyn zjistila, že opět nedokáže nic říct, v tu chvíli ale také zjistila, že ji Jorth pomalu začíná strkat směrem k řece. Její noha uklouzla a najednou zajela do prázdna - Kailyn s hrůzou zjistila, že teď už na pevnině stojí jen jednou, vratkou nohou. Do hlavy se jí pomalu začal loudit neuvěřitelný strach, jelikož teď už jí od smrti v řece dělilo jen velice, převelice málo. U všech bohů ne, takhle zemřít nechtěla! Pokusila se vzepřít, Jorth jí ale držel příliš pevně, a postrčil ji o další kus blíž k řece. Ještě kousek a už bude mít potíž udržet rovnováhu - takhle by se mu mohla ještě vykroutit, musí jí ale někdo pomoct...!
"ODTEĎ UŽ TO NENÍ ŽÁDNÉ PŘÁTELÍČKOVÁNÍ S LIDMI, ŽÁDNÁ SPOJENECTVÍ!" křičel dál Jorth s téměř fanatickým pohledem ve tváři. "ODTEĎ UŽ BUDEME BOJOVAT JENOM SAMI ZA SEBE, A TY ZA SVOU ZRADU BUDEŠ POTRE-"
Ať už Jorth v tu chvíli chtěl říct cokoli, Kailyn už do řeky shodit nestihl. Pouze vyděšeně vytřeštil oči a pustil ji, přičemž ona okamžitě spadla na zem a jen tak tak se stihla překulit pryč. To už Jorthovi z jeho tváře mizel veškerý život a nahrazovala jej pouhopouhá prázdnota. Bezmocně se svalil na zem.
Jeho krkem procházel šíp.
Panika mezi elfy začala na novo, tentokrát ale v úplně jiné úrovni. Tentokrát nešlo jen o zásoby. Tentokrát šlo o život.
Z lesa přiletěly další šípy a hned si vzaly životy několika dalších elfů. Jeden z nich zasáhl matku chránící dítě. Další z nich starce. Další z nic lovce, který si sotva stačil připravit svůj luk.
Kailyn z hrůzou zjistila, že jeden šíp míří i přímo proti ní, ale to jen do té doby, než do ní strčil jeden z utíkajících elfů, a sám dostal šíp do ramene. Vlastně jí tím zachránil život, třebaže nechtěně.
To už se ale Kailyn vzpamatovala a rychlostí blesku se zvedla. Poručila svým nohám, ať se dají na útěk, někam pryč a to hodně daleko, místo toho se ale dokázala pouze podívat směrem k elfům a k probíhajícímu masakru.
Už přicházeli.
Z lesa vycházeli jako duchové, jako zvěstovatelé smrti, a jejich modré kapuce vlály v náhlém přívalu větru. Na hrudi se jim leskly stříbřité odznaky královy. Byly to Modré Vrány.
"Utíkejte, utíkejte!" uslyšela křičet Cyriona a rychle s k němu otočila. To už se ale lesem ozývaly jen smrtelné výkřiky a svist šípů. Kailyn se v ten okamžik zvedl žaludek. Viděla, jak elfka vedle Cyriona pomalu klesá k zemi a jak jí krev pomalu zakrývá obličej.
Krev. Smrt. Beznaděj. Právě teď to bylo všude, absolutně všude.
Kailyn v ten okamžik ucítila, jakoby se vzedmula zem, jakoby jim všem pod nohama proplula nějaká energie. Strachy zbledla a strnula na místě, zdálo se ale, že nikdo jiný to necítil. Všichni ostatní pokračovali v tom nesmyslném vraždění.
Elfové konečně vsadili šípy do svých luků a vystřelili. Vzhledem k tomu, že byli lepšími lučištníky než Vrány, jich hned několik zasáhli, královy poskoci se k nim už ale blížil se svými střelnými zbraněmi a meči. Nebylo moc odporu, kterému museli čelit, a proto téměř okamžitě zelenohnědé hávy elfů zakryly modré tuniky královských Vran.
Znovu. To vzedmutí neuvěřitelné energie přímo pod nimi. Kailyn z hrůzou pohlédla pod zem - nevěděla proč, ale ten pocit, který jí v ten okamžik projel, jí zaplavil absolutním děsem a hrůzou. Nevěděla, proč na ni bitva nějak nepůsobí, proč v ní umírající elfové v záplavě krve nevyvolávají žádný vztek ani hrůzu, pouze to dokázala sledovat a třást se nad podivuhodnou, působící energií.
V ten okamžik do ní ale někdo strčil a ona málem znovu spadla na zem. Zamrkala, a s hrůzou zjistila, že ta osoba má na sobě modrý háv. Šáhla po dýce, a když jí konečně vyndala, už se na ní ten muž řítil. Kailyn stihla uhnout jeho první ráně a dokonce již dýkou vykrýt jeho ránu druhou, to ale onen muž udělal jakousi otočku a dostal se tak ke Kailynině boku - a ta pak už dokázala jen sledovat, jak jí Modrá Vrána strhává na zem a míří mečem přímo na hruď.
Jeho oči se ale v ten okamžik rozšířily překvapením - spatřil, že Kailyn nemá špičaté uši, ale oválné, a že se tudíž nejedná o elfku, ale o ženu, která tu nemá co pohledávat. Také mu zřejmě došlo, že má zrzavé vlasy - a že je tím pádem podobná tomu cíli, který tu mají primárně dopadnout.
Zatímco mu však toto všechno probíhalo v hlavě, Kailyn sebrala všechny své síly a dýkou, kterou měla u opasku, ho bodla do chodidla.
Muž v ten okamžik zařval bolestí, jak ho ta tupá bolest ochromila, Kailyn ale viděla, jak se proti tomu všemu vzpouzí a jak jeho rychlé reflexy nařizují jeho ruce seknout po ni mečem.
Ani ona však nelenila, a aniž by to původně chtěla, aniž by o to usilovala, nějak se jí povedlo tomu muže bodnout do krku.
Viděla v jeho očích nevěřícný, překvapený pohled.
A pak už nic.
Jeho tělo bezvládně kleslo k zemi, když z něj Kailyn svou dýku vytáhla. Kolem ní se ozýval hlasitý řev, všemožné křiky a naříkaní, svist šípů a třískání zbraní, pro ni však celý svět nyní tvořilo jeho bezvládné tělo a její zakrvácené ruce.
Právě zabila člověka. Právě zabila relativně nevinného člověka.
Potlačila silné nutkání zvracet a propuknout pláč, a hlavně se pokusila potlačit třesot, který okamžitě začal ovládat celé její tělo. Otočila se směrem k elfům, aby ty myšlenky zahnala, ale namísto toho před sebou spatřila podivuhodně známou tvář. Byl to mladík v hávu Modrých vran, s černými vlasy a pronikavýma modrýma očima, s již zakrváceným mečem v ruce. Kde ho jen mohla...
Ano, samozřejmě! To byla ta Vrána, se kterou mluvila v otcově léčebně. Připadalo jí, jakoby se to všechno stalo před celou věčností. Ustoupila o kousek stranou, s dýkou stále vytasenou, a onen muž naopak udělal krok vpřed. Zdálo se jí to, nebo měl ve tváři... jakýsi starostlivý výraz?
"Z-zdravím," pozdravil v ten okamžik nejistým hlasem. Kailyn se zatvářila nechápavě. Zdálo se jí to, nebo se s ní ten kluk pokusil zapříst... rozhovor? Teď? Uprostřed masakru?
"Tak... chtěl jsem se zeptat... tedy..." Odmlčel se a nešťastně si povzdechl. "Hele, nemusí to skončit takhle. Prostě se nám vzdej - vezmeme tě do tábora, zeptáme se tě na pár otázek... a... a ušetříme tě."
"Ale na jak dlouho, že?" zavrčela Kailyn. Nebyla hloupá. Ještě pevněji stiskla svou dýku a ustoupila o další krok dozadu. Před obličejem se jí znovu vyjevila tvář toho mrtvého a pouze stěží potlačila zvracení.
V jeho tváři se objevil ještě nešťastnější výraz. Chtěl znovu něco říct na svou obranu, najednou se ale celým místem ozval křik, jako když někoho na nože bere, celé místo zaplavilo ohromné zoufalství, a vypadalo to, že tentokrát jak na straně elfů, tak na straně Vran. Oba trhli hlavou, aby zjistili, co se to děje, a oba zděšeně vytřeštili oči.
Les hořel. A přímo na ně padal hořící strom.
Kailyn neměla čas přemýšle. Všechno, co teď před sebou viděla, byla obrovská, padající kláda, která jí za pár vteřin rozdrtí celé tělo a navždy jí pohřbí pod masou dřeva, kamení a popela. Koutkem oka spatřila, jak se Carver rychlostí blesku odkutálel, a ani ona nelenila. Odrazila se a skočila, co nejdál mohla, co nejvíc. Dopadla na zem a chvíli jenom dýchala, vnímala vůni jehličí, poslouchala křik a jekot všude kolem.
Pak uslyšela obrovskou dutou ránu a další beznadějný jekot, který ale hned na to ustál. Oni zemřeli.
Ona přežila.
Nebylo to na její mysl už přeci jenom hodně? Jak dlouho ještě vydrží, než se tu uprostřed toho všeho zhroutí?
Pokusila se zvednout, to jí ale přímo nad hlavou prolétl šíp, tak zůstala vyděšeně přikovaná k zemi a ani nedutala. Ze všeho toho strachu už jí tepala hlava, každý sval v jejím těle byla napjatý a připravený vyrazit, všechny části její mysli byly připravené vymyslet plán.
To uslyšela, jak se tím samým směrem ozval třískot mečů. To znamenalo, že ten, co po ní vystřelil, byl napaden. Rychle se odkulila za strom, aby využila situace. A konečně vzhlédla.
To, co viděla, bylo příšerné. Celý les byl v plamenech, bohové ví, proč. Všude možně pobíhali hořící, umírající lidé, ať už to byli elfové, nebo Vrány. Ze všech stran se ozýval nesnesitelný vřískot.
Masakr elfů se proměnil v masakr všech. Ale jak?
Zničehonic třískot mečů přímo u ní ustal. Kailyn ani nedutala. Snažila se ignorovat všechny ty zvuky utrpení a bolesti kolem, a snažila se soustředit na to, co se děje přímo u ní. Nemusela čekat dlouho.
"Kailyn!" Uslyšela v tu chvíli známý hlas. Cyrion.
Cyrion, on přežil! Ale kde je Neladrie! A všichni ostatní?
Před očima se jí vyjevila Jorthova bezvýrazná, mrtvá tvář, a šíp procházející jeho tělem, a hned na to jí probodnutá Vrána. Pomalu polkla a pokusila se ty obrazy vystrnadit z paměti, ale nechtěly jít pryč a pořád jí připomínaly její selhání, její chybu, její... zradu.
Když vyběhla proti Cyrionovi, přesně to v jeho očích viděla.
Neskutečný žal a smutek. Ale také hněv. A vztek. Touhu po pomstě, a to po tom, kdo to všechno způsobil. Což byla ona.
"Takže ty jsi opravdu byla zrádkyně!" zakřičel na ni v ten okamžik, a jeho hlas byl nasycený nevírou, ale zároveň neuvěřitelným vztekem. Kailyn v ten okamžik cítila, že když mrkne, její tvář zaplaví vodopády dalších slz.
Neprotrpěla si už dost? Pro lásku bohů, není už dost zmučená vším tím kolem?
Cyrion k ní v ten okamžik došel a Kailyn v ten okamžik cítila na své tváři jeho dech, cítila jeho pot, detailně si mohla prohlédnout jeho krátké vlasy i rozzuřené, hořící oči.
V ruce držel šíp, jehož násadka byla od krve. Jeho tunika byla špinavá od bahna, a byl v ní pach smrti, kterým teď už tolikrát prošla a kterým znovu procházela právě teď.
Jeho oči jí propalovaly jako nikdy nezhasínající ohně.
"Proč?" zeptal se jí prostě. Kailyn neodpověděla, prostě sklopila hlavu. Co by mu také mohla odpovědět? Jak by mu to všechno mohla vysvětlit, říct mu, že nic z toho není její vina, ale vlastně zároveň ano?
"Tak PROČ?" zakřičel tentokrát a silou jí trhl ke kmenu stromu. Kailyn se tvář zkroutila bolestí, ale bylo to spíš překvapení, co způsobilo tuto grimasu. Cyrionovi bylo v ten okamžik ale všechno jedno.
"Chtěla jsi nás zabít úplně od začátku? Vydat nás lidem, Vranám, králi, všem těm hajzlům?!" vykřikl. "Tak proč jsi čekala?! Proč jsi nám celý ten měsíc nosila jídlo a obklady? Abys v nás vzbudila pocit bezpečí?" vyprskl na ni. Kailyn stále neodpovídala. Snažila se uzavřít do sebe, nevnímat jeho vztek, nevnímat končící životy kolem ní, nevnímat hořící les, nevnímat krev rozlévající všude kolem.
Nevnímat tu energii, která byla všude kolem. Kailyn si až teď s překvapením uvědomila, že ty... vlákna... už nyní proplula celým lesem a že se nyní jaksi propojují, a spojují se v jakousi síť, závoj...
"TAK ODPOVĚZ!" zakřičel v ten samý moment, kdy ze země vynořily obrovité, černé pařáty.
V tu samou chvíli se hvozdem ozvaly nekončící panické výkřiky plné hrůzy a zděšení. Co to bylo zač?! Co to bylo za nestvůru?! Způsobilo to ten požár? To ono proměnilo toto místo v masakr?!
Kailyn viděla jak míhající se modré hábity, tak zelené tuniky elfů, jak mizí do všech stran, jak prchají, jak utíkají před tím zlem, co se tu zničehonic objevilo. Na jedné straně spadl další hořící strom a ozval se další tucet jekotů, oheň dokonce zachvátil několik těl a ty pak jen bezmocně pobíhali okolo, v agónii a otřesné smrti. A pak se ty pařáty začaly zachycovat, držely se země, jakoby se chtěly zvednout, a přitom bortili veškeré okolí. Zvedla se jakási vlna, která odhodila veškeré přítomné dozadu, a tak otřásla stromy, že z nich spadalo listí, nebo se dokonce úplně nahnuly.
Vlna se dostala i k nim. Listí jim spadlo na hlavy, a spolu s ním přicházela i ta ohromná, démonická ruka, ničící všechno kolem, snažíc se ze všech sil zapřít. Kailyn zaváhala. A pak ucítila, že musí udělat správnou věc.
V ten moment strčila do Cyriona a ten spadl do jedné z kup listí, daleko pryč, pryč od nebezpečí, pryč od té bytosti.
Ucítila pálení v pravé ruce, pak ale odletěla notnou vzdálenost dozadu a znovu zapadla do lesního mechu. Vonělo to. Když ale otevřela oči, spatřila vedle sebe shořelou mrtvolu a málem se na místě pozvracela.
Ozvaly se další výkřiky, další zvuky padání stromů, další zvuk té vlny energie, způsobené těmi obrovskými černými pařáty. Vypadalo to, že se už zvládly zapřít, a nyní se zvedají spolu s tím, co je tam dole.
Ale... ale co je tam dole? Co je to vůbec zač? Byla to ta energie, kterou pod sebou celou tu dobu cítila? Tohle? Co to monstrum bylo zač?!
Znovu ucítila pálení v ruce, tentokrát to ale bolelo až neuvěřitelně a málem se tou agónií rozeřvala. Donutila se na to zranění pohlédnout a v tom okamžiku strnula.
Černá krev.
Najednou kolem sebe přestala vnímat veškeré zvuky, veškeré výkřiky, veškeré prosby, veškerou beznaděj, veškerou smrt. Všechno se najednou změnilo. Světu zmizely barvy a najednou se proměnil v černobílý, podivný kraj, kde zmizeli i všichni lidé a jiné živé bytosti a nahradily je podivné zářící obrysy. Všude kolem ní tyto obrysy utíkaly, aby se schovaly, aby přežily, některé z nich už pohasínaly - znamenalo to, že už umíraly? - některé přímo tepali energií. Pak se podívala na svoje ruce.
Ty byly šedé. Bez jakékoliv změny, až na to, že ztratily barvu.
Vidí? Ono vidí? Ono spatřilo? uslyšela najednou ve své hlavě jakési bzučení. Jakýsi záhadný hlas. Znovu vzhlédla s vyděšeným pohledem v očích. Kdo to řekl? Kdo to promluvil? Nikdo přece nemůže mít hlas tak hluboký!
Bezradně ustoupila o krok dozadu, vyděšená z toho, co viděla, a pomalu se objala. Tentokrát už se neubránila - do očí se jí vedraly slzy, padaly dolů a odhalovaly její neuvěřitelný strach, a také odhalovaly světu, že ona už toho víc nezvládne.
Co se to pro všechny bohy stalo? Co se to stalo se světem? Každý člověk i elf byl najednou stejný. Jen obrys. Všichni se pohybovali zpomaleně, jednotvárně, vůbec neviděla jejich obličeje, byly to jenom ovály mizející ze strany na stranu. A ona sama byla šedá.
Vidí! Má zrak! Uslyšela znovu ten šeptající hlas s tisíci ozvěnami, ten nemožně hluboký chrapot všude kolem.
A pak spatřila jeho původce.
Ty obrovské černé pařáty, které se ještě před chvílí dobývali ven, už nebyli jen černými pařáty. Kailyn v nich viděla obrovskou energii, barvy a také... a také lidské tváře. Jejich ústa byla otevřená žalem a bolestí, jejich oči byly prázdné, pouze hleděly do neznáma. Pokračovaly nahoru a dohromady formovaly... bytost. Celé jeho tělo vyplňovaly stovky těchto tváří. Ta ohavnost už byla úplně nahoře a hleděla na ni svýma rudýma očima, s černou tekutinou kapající jí z odporných úst.
Ono ji to Vidělo. A ona Viděla jej.
U bohů, ale jak? Nebyla přece... znovu pohlédla na svou ruku se škrábancem. Od jejího zranění se nyní odvíjely jakési černé šlahouny, kořínky, a pomalu se roztahovaly po celé její ruce, a pokračovaly až na tělo.
Vyděšeně polkla. Pomalu jí začalo docházet, co se jí to děje. Démoni měli černou krev.
A exorcisti, napůl démoni, ale bojovníci proti těmto stvořením, taktéž.
Ona přece není exorcistkou. Ona nebude exorcistkou. ONA NE. Takhle se přece člověk exorcistou stát nemůže..
... nebo snad ano?
 


Komentáře

1 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 30. července 2012 v 20:53 | Reagovat

Zaujímavé, fakt :) Pri začiatku druhej časti kapitoly som bola napätá ako struna, aj vrátane toho požiaru. Do sa mi málokedy stáva... :) Chudák Carven. Opäť neviem, ako chceš pokračovať, nieje tu žiadny vytýčený cieľ - k otcovi sa nevráti, elfovia už(asi) niesu, ostáva jedine Cyrion. toho som si tiež obľúbila :)

Hlavná postava - dievča nakoniec je dobrý výber, ani to nepôsobí klišovite, tuctovo alebo ako. Hádam vieš, ako to myslím :D

Akurát občas sa mi zdá, že musel ubehnúť dlhší čas než v skutočnosti ubehol. Počas požiaru okolo nej neustále niekto pobehoval - nemali by sa skryť či ujsť? alebo pri niektorých pasážach - hlavne ao to tam bolo s tou riekou, najmä keď do nej skoro sama spadla - opis ti čas veľmi predlžuje. Je priveľmi obsiahly na vec, ktorá sa udiala v priebehu zopár sekúnd alebo okamihov. Ja vlastne v podstate nemám čo vravieť, robím to isté a potom ma mrzí, keď opisy prerieďujem, vážne to nemám rada... :D

Ale inak - fakt sa teším na pokračovanie! :)

2 Neliss Neliss | Web | 8. srpna 2012 v 14:11 | Reagovat

Carver je trošku dumb v tejto kapitole... jasné, pokecajme si, vôbec sa okolo nás nebijú a don't worry, len ťa zabijeme.;D
Inak, fíha, tomu hovorím rýchle zmeny. O.o
Táto kapitola bola dosť napínavá a vyzerá to, že sme sa posunuli:), tak som iba zvedavá, akým smerom sa to celé uberie. (A čo vlastne urobil Roger.) Ako vždy, dobre napísané.^^"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel