5. Kapitola: Na rozcestí

25. července 2012 v 15:15 | Annieren


Malcolm si nedůvěřivým pohledem přeměřoval svého nynějšího jediného spojence a přítele - Garretta Nierta, exorcistu, místního léčitele a hlavně obyčejného otce.
Otce, který právě nechal svou mladou dceru, aby vyrazila vstříc své smrti.
Od okamžiku, co Kailyn opustila léčebnu, uběhla asi již hodina. Garrett mu mezitím bez jakýchkoli slov balil zásoby a znovu ošetřil zranění, aniž by se byť jednou ohlédl zpátky ke dveřím či nějak jinak naznačil, že se rozhoduje, jestli se za svou dcerou nevydá.
Ani Kailyn se poníženě nenavrátila domů a nezačala se omlouvat svému otci za to, co mu řekla. Nejspíš byla pryč nadobro. A už se nikdy nevrátí.
Tahle myšlenka dokonce i Malcolma děsila - a proto nemohl pochopit, proč na to Garrett, její otec, nijak nereaguje. Jeho oči byly prázdné, bez života, bez jakýchkoli emocí. Vypadal najednou tak... staře. "Garrette," promluvil. "tvá dcera nejspíš myslela ten odchod vážně. Už se nevrátí."
Chvíli bylo ticho. Pak ale Garrett promluvil.
"Já vím, Malcolme," rozezněl se jeho hlas léčebnou. "já vím." Malcolm se na chvíli zarazil - čekal, že mu Garrett neodpoví - a proto se mu div nerozlil úsměv na tváři.
"Tak proč nic neděláš? Proč za ní nejdeš?" zeptal se znovu, povzbuzen okolnostmi.
Tentokrát se mu však žádné odpovědi nedostalo. Jeho euforie zmizela stejně rychle, jako se objevila. Potlačil svůj vztek, který se dral na povrch, a pokusil se být se svým bratrem spojeným krví o trochu více trpělivější. Přeci jenom, měl k němu docela úctu - nazýval ho jednou i svým mistrem. Ale to už bylo hodně dávno, aspoň na poměry této doby, která měla ve zvyku se neustále ohýbat a měnit jako roztavené železo. Nebylo to ještě před sedmnácti lety, co exorcisté byli hrdiny celé země? Nebylo to ještě před sedmnácti lety, co všichni žili v chabém, ale přesto schváleném příslibu míru? Nebylo to ještě před sedmnácti lety, kdy tento člověk ještě nebyl otcem? A hle, jak ho tato malá okolnost dokázala změnit.
V tu chvíli se k němu exorcista otočil a podal mu vak naplněný nejrůznějšími věcmi - obvazy, jídlem, lektvary. Pak mu pohlédl do tváře a řekl: "Vzadu, ve stájích, pokud se tak dá ten brloh nazývat, najdeš koně. Je sice starší a trochu pomalejší, ale na druhou stranu je vytrvalý, a pokud bude potřeba, mohl bys sním i za pár dnů dojet do Královy državy. Ztratíš se tak Vránám z dohledu."
"Do Královy državy?"nadzdvihl Malcolm tázavě obočí. Králova država byla nynějším hlavním městem této země, Lonarey. Bylo to centrum mezi mezníky, které hraničily území každého z velkých rodů. O Králově državě existovalo jedno pořekadlo, které ho plně vystihovalo - město čtyř věží, čtyř pánů a jednoho stínu. Značilo to nadvládu magjů nad městem, počtem lidí tahající za nitky a tajemného vůdce podsvětí, Šedého vlka.
Tak či tak, Kingshold se nacházel daleko na jihu, měl tam sídlo jak král, tak i Vrány, a proto Malcolmovi vůbec nedávalo smysl, proč to Garrett zmínil. Navíc, napadaly ho jiná, daleko důležitější místa, kam by se měl vydat, když už by musel odjet. Nejraději by ale zůstal a pomohl svému příteli s jeho dcerou i s Vránami, ale jak mu pomalu docházelo, to jeho bývalý mistr odmítal připustit.
"Musíš odjet. Okamžitě. Vrány tě pronásledují, král ví o tvé přítomnosti, v celé zemi je na tebe nejspíš vypsaná odměna. Svou neopatrností jsi způsobil svou zkázu," řekl v ten okamžik Garrett. "ve velkém městě se rychle ztratíš. To doufám chápeš."
Malcolm zbledl. "Mistře-"
"Nenazývej mě mistrem." Odsekl Garrett a odvrátil se od něj. "Myslel jsem, že tohle jsme si už dávno vyjasnili."
Malcolm by se ušklíbl, kdyby se tento rozhovor odehrával za normálních okolností, bez toho, že by byli ohroženi na životě. Takhle se jen víc zamračil. "Neodjíždím, Garrette."
Garrett při jeho odpovědi nehnul ani brvou. Na tváři měl stále tu svou masku lhostejnosti, stále ten netečný výraz, Malcolm ale cítil, jak to uvnitř něj vře. Jakoby v něm vybuchovala sopka veškerých emocí, které měl a které se snažil potlačit. Byl to neuvěřitelně silný muž, jelikož nic z toho se v jeho tváři neobjevilo. Jen prázdnota.
"Tvoje dcera... Garrette, je-"
"Mé osobní záležitosti se tě již netýkají, Malcolme. Odjeď, dokud můžeš, a nech mě, ať si to vyřídím sám."
Malcolm pomalu vydechl. Chvíli bylo mezi nimi ticho.
"...dobrá," přikývl pak zničehonic, a pocítil jakési zvrácené uspokojení, když se Garrette na malý okamžik zatvářil překvapeně. "ale... ale mám jednu podmínku, Garrette. Pokud tak moc odmítáš mou pomoc, dej mi aspoň slib - aspoň slib, že pro svou dceru půjdeš. Že jí nenecháš Vranám. Prosím."
Garrett ho chvíli pozoroval, s přemýšlivým a zadumaným výrazem, a pak se k jeho údivu v jeho tváři na kratičkou chvíli objevila neuvěřitelná bolest. "Už to neovlivním, Malcolme. Je pozdě."
Malcolm zaraženě mlčel. Garrett proto pokračoval: "Je to... složité. Vždycky jsem říkal, že něco jako osud neexistuje, že cestu našeho života si určujeme sami. Jenže... neměl jsem pravdu, pro lásku boží, ne. Osud existuje. A Kailyn... má dcera... se narodila mimo něj, mimo všechny předpovědi a věštby..." Pak pohlédl na Malcolma s velice podivnými jiskřičkami v očích. "Neptej se víc, prosím."
Jeho bývalý žák si bolestně povzdechl. Co mu zase zatajuje teď? Vždycky nesnášel, když mu v dobách jeho učednictví říkal, že tento rozhovor není pro jeho uši, nebo že má někde počkat aby neviděl, co se chystá udělat. Dělal to pořád a neustále, a on to nenáviděl; nenáviděl, jak se ho Garrett snažil ochraňovat tím, že ho donutí vše nebezpečné přehlížet.
Odmítl na něco takového odpovědět, došlo mu ale, že tentokrát Garrett čeká, až se vyjádří, a proto po chvíli spustil: "Garrette, zrovna u tebe bych nevěřil, že tohle kdy řekneš," vydechl. "Kailyn utekla kvůli tomu, že se dozvěděla, že jsi exorcista, a nevěřím, že by tohle mělo co dělat s nějakými věštbami. A že by se narodila mimo... mimo osud? Co je tohle za žvásty?"
Chvíli bylo ticho.
"Vědma z Kelardu," zašeptal pak zničehonic Garrett. "to ona stvořila Valeru, mou ženu, to ona stvořila Kailyn. Nevěřil jsem, že to dokázala, že dokázala přemoci osud... ale každým dnem od masakru v Aulwich... jsem... jsem byl čím dál víc svědkem, jak moc je to pravda. Útěkem jsem nic nevyřešil. To mi bohové poodhalili až teď."
Vědma z Kelardu. Malcolm na něj udiveně vytřeštil oči. Vědma z Kelardu byla známá po celém severu jako jedna z nejpodivuhodnějších bytostí vůbec. Nikdo nevěděl, co je zač, a co hůř, nikdo nevěděl, čeho je schopná, jak dlouho žije. Žádný ze smrtelníků ji nikdy nespatřil, a když ano, nepřežil, aby to mohl vyprávět, takže se říkalo, že vědma je pouhopouhý mýtus. Tak či tak, pokud tohle provedla... jak? A proč?
"Neobviňuji tě," řekl zničehonic Garrett. "i když máš na tomhle všem díl viny, neobviňuji tě. Nestrachuj se." Malcolm se v tu chvíli zatvářil překvapeně - přemýšlel přeci jenom o něčem úplně jiném, než si Garrett myslel - pak mu ale došel význam jeho slov a cítil, jak se do jeho tváře dere hněv.
"Sakra, Garrette! Pokud mě neobviňuješ, tak jsi pořád ten stejně naivní hlupák, jako kdysi! Tenkrát jsi ale alespoň nekecal takové žvásty," obořil se na něj. "tvoje dcera si běhá někde po lese mezi královskými špehy a ty ji tam necháváš jim napospas! Musíme-"
"To jediné, co musíš, je utéct na jih a schovat se! Nemůžu ti slíbit nic, protože nevím, co se má stát. Tolik let jsem to oddaloval, ukrýval jsem jí před nástrahami světa a snažil jsem se, aby se nenaplnilo to, pro co byla má dcera stvořena, ale ani já jsem nebyl sto ji před tím ochránit. Teď už to vím."
Malcolm vzteky zaťal pěsti. Už ho to jeho tajnůstkářství nebavilo.
"Co jsi oddaloval? Co se má stát?"
Garrett Niert se na něj zadíval s podezřívavým pohledem. Ten se ale v mžiku změnil pouze v jeho typický kamenný výraz.
"Až přijde čas, snad se dozvíš pravdu. Tak či tak, hlavně si pamatuj, že exorcistický řád už není to, co býval. Zbyla z nás opravdu odporná hrstka, příteli - buď jsme se stali uprchlíky před zákonem, a nebo šílenci."
Malcolm v ten okamžik překvapeně zamrkal. Ano, uprchlíci před zákonem, to dávalo smysl, tím byl on i Garrett sám, ale... co myslel těmi... šílenci?
To, o čem teď Garrett mluvil, muselo být něco, před čím prchal, nebo čeho byl sám součástí, a to Malcolma neuvěřitelně znepokojilo. Avšak dřív, než stihl vyjádřit své obavy, Garrett pokračoval: "Kailyn existuje mimo veškerý osud, mimo veškeré zákony světa, a má ... má díky tomu tendenci mít neuvěřitelnou moc. Vždy jsem o tom sám sobě lhal, ale také jsem vždy v nitru věděl, že je to pravda." Odmlčel se. "Chápu, že máš otázky, ale teď není ten pravý čas, Malcolme. Bude se ti žít lépe, když to nebudeš vědět. Musíš jen chápat, že se veškerým kontaktům s mými bratry nebráním z důvodu utajení. Potřeboval jsem pouze chránit Kailyn. A navíc... můj čas pomalu nachází."
Když se Malcolm zatvářil ještě zmateněji, v tom se to ale stalo.
"Ve jménu krále otevřete!" ozval se v tu chvíli křik a následně i silné zabušení do dveří. Malcolm i Garrett trhli hlavou k vchodu do léčebny a oba ztuhli překvapením.
První se vzpamatoval Garrett. Otočil se ke svému bývalému žákovi a chytil ho za rameno: "Nemysli si, že jsem tě nerad viděl, Malcolme. Ale teď vypadni. Prosím."
Malcolm se na něj ještě chvíli s hněvem v očích díval. Pak ale přikývl. Vymanil z jeho sevření, otočil se, a vykročil směrem k zadnímu východu. To se ozvaly další zabušení: "Tak otevřete, okamžitě! Slyšíte?!"
Malcolm si přivázal tornu od Garretta k zádům a rozběhl se ke stáji. Byl naštvaný na Garretta, na Vrány, na krále... ale také na sebe. A to proto, že svého přítele opouštěl s tolika novými otázkami, s tolika novými starostmi, a navíc s vědomím, že ho již nikdy neuvidí. Ale naposledy se otočil. Garrett v tu chvíli starostlivě pozoroval dveře, ale jak Malcolm viděl, už šahal po meči.
"Garrette," zmohl se ještě na rozloučení. Jeho starý mistr se k němu otočil s výrazem, který přímo říkal, ať už konečně vypadne, on ale pokračoval: "Chápu, že nějaké otázky prozatím nemohou být zodpovězeny. Rozumím tomu. Ale pokud to vše, co říkáš o Kailyn, je pravda... ať už její narození ovlivnila Vědma z Kelardu nebo ne, rozhodně jí nemá ve svých pařátech teď. Naše životy nežijí staří mudrci a věštkyně, ale my, my sami. Pokud si myslíš, že osud Kailyn je již zpečetěn... pak tě prosím, nevěř tomu. Měj naději. A pokus se jí zachránit. Před čímkoli, co jí hrozí, ačkoli nevím, co to je."
Chvíli si zírali z očí do očí, přičemž Garrettův výraz se podivně... změnil. Jakoby dokonce o jeho slovech uvažoval. To Malcolma vskutku potěšilo, ale když se ozvalo další zabušení na dveře, pouze ústy naznačil slovo "sbohem" a vyběhl pryč, do objetí noci.
Nebyl tam, když Vrány vyrazily dveře a vtrhly dovnitř.
Nebyl tam, když se Garrett rozhodl a tím se stalo to, co se od úplného začátku stát mělo.

"Bude to ještě kousek," řekla Kailyn a pokynula rukou, ať elfové pokračují. Vedla je takhle po proudu řeku už notnou chvíli a cítila se nervózní. Proud řeky byl poměrně prudší než normálně a i koryto řeky bylo rozvodněné, což znamenalo, že přejít řeku nakonec bude nebezpečné na jakémkoli místě. Aspoň to tak vypadalo. Snažila se najít nějaké místo, které by vypadalo bezpečně, ale marně. Co má ale elfům říct? Že je nedokáže bezpečně převést? Že to nezvládnou, tak jako tak? Že se pryč nedostanou? Ne. Prostě je dovede na místo, kde je řeka užší a řekne jim, ať si pospíší, to je vše. Oni to zvládnou.
"Jsi si jistá, že je to někde vůbec mělké?" ozval se za ní Cyrion. Kailyn se za ním ani neotočila a dál pokračovala v chůzi, ale sama pro sebe se zamračila.
"Musí být. Sice v poslední době bylo hodně velkých dešťů, ale někde je slabé místo. Každý má svou slabinu."
"Každá živá bytost," odfrkl si onen elf, který po ní vystřelil šíp. Kailyn zbledla, ale nedala na sobě dát znát jakoukoli nervozitu. Jorth, jak se ten elf jmenoval, jí prostě neměl rád kvůli tomu, že byla člověk, to je všechno. Nemůže s tím nic udělat a ani s tím nic neudělá. Třebaže od toho okamžiku, co ji jeho šíp málem zabil, ubyla pouze chvíle, Kailyn cítila, jakoby to byla celá věčnost. Jakoby se během toho krátkého okamžiku stala součástí klanu, a jakoby to tak bylo vždycky. Ano, sice s ní odmítali mluvit, a když se nedívala, cítila na sobě jejich bázlivé pohledy, ale přijali ji, a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všechno, co musí v tuto chvíli udělat, je dostat se pryč a pokusit se zapomenout. Ale to nepůjde, dokud elfy... svůj klan... nepřevede přes řeku. Dokud nebudou definitivně z téhle zpropadené vesnice pryč.
"Kailyn," ozval se vedle ní Cyrion, který jí doběhl. "Jsi si jistá, že víš, kam nás vedeš?" zeptal se. Jeho otázka ji pobouřila. Ano, možná teď byla trochu v nesnázích, ale teď tohle rozhodně nepotřebuje, zvlášť ne od Cyriona.
"Ano, jsem," odsekla pouze a snažila se soustředit, Cyrion ale pokračoval: "Víš, hodně z nás překvapilo, že ses jen tak rozhodla opustit svého otce a... odejít s námi. Přidat se ke klanu elfů, který ani pořádně neznáš..."
"Co tím chceš říct?" zeptala se.
"Nic... jen... "
Kailyn se na něj nevěřícně zadívala: "Ty mi nevěříš." Kailyn čekala, že se po tomto jejím prohlášení Cyrion zatváří jaksi ublíženě, jakoby ho obvinila z něčeho, co by nikdy neudělal, on se ale namísto toho ještě víc zamračil. Toto gesto ji zaskočilo natolik, že pocítila, jak se jí do očí opět derou slzy. Silou vůle je potlačila a přidala do kroku, aby se Cyrionovi vzdálila. Zahleděla se k řece, a snažila se nemyslet. Nebýt. Necítit.
Proč musí pořád spoléhat na ostatní - na ostatní, kteří ji zradí? Proč vždy, když jí na někom záleží, tak se všechno zničí? Její otec byl dobrý člověk - ano, ona to věděla, a obdivovala ho! Pořád se tak dokázal smát, vždycky se snažil jít tou správnou cestou, vždycky věřil v to, že v každém člověku je dobro... jak by mohl takový člověk zabíjet nevinné? Jak by mohl být tím, z čeho exorcisty králové osočili? Nezáleží na tom, čím byl, ale na tom, jaký je uvnitř... na tom, že je to její otec...
Cyrion... Neladrie... a všichni elfové... záleželo jim vůbec na ní? Jen se chtěli dostat pryč a jí brali jako břemeno, které prostě cestou musí vláčet... a ještě jí obviňovali z toho, že je chce vydat Vranám, že je chce zradit...
Zastavila se.
Šumění řeky zde nebylo tak hlasité jako jinde, zvuk zurčící vody se již nerozléhal po celém lese. To ji zarazilo, to ji vytrhlo z přemýšlení. Jinak byla ale řeka stejně hluboká jako všude jinde, jednoduché přejití bylo nemožné, spíš to vypadalo na přeplavání - a proud byl stále nebezpečně silný, třebaže již přechodný. Znovu se jí před očima ukázaly vidiny, jak elfové přes tu řeku přecházejí a ona je strhne, vezme je do své náruče a odmítne je pustit, a oni budou křičet o pomoc, s vodou, která bude pronikat stále víc do jejich těla, až se nakonec oni sami vzdají a ponoří se do nicoty...
Bylo by to riskantní. Velmi riskantní.
Ale budou vůbec mít někde jinde lepší možnost?
"Je tohle to místo?" ozvala se za ní Neladrie s napětím v hlase. Kailyn se s trhnutím otočila a zjistila, že celý pochodující elfský klan se zastavil a pozoruje ji, s očekáváním v očích. Kailyn si hlasitě povzdechla.
Právě vstupuje do pekel.
"Ano. Ano, je," odvětila a otočila se od nich pryč, jelikož nedokázala snášet jejich pohledy. Uslyšela, jak někteří z elfů radostně zavýskli, někteří si úlevně oddechli - konečně skončilo to nekonečné chození, ta bolest. Někteří neudělali nic a začali chystat své zásoby na přechod.
U lásky bohů, do čeho se to dostala? Pokud nemá pravdu, jejich životy jsou v jejích rukou.
 


Komentáře

1 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 26. července 2012 v 22:20 | Reagovat

Tak to má dobré... :D Odišla od otca a pripojila sa k nesprávnym. Čo s ňou plánuješ ďalej, márnosti? :D :)

2 Neliss Neliss | Web | 8. srpna 2012 v 13:56 | Reagovat

Ach, Rogerovo tajnostkárstvo je strašné, nemám také postavy rada, hoci chápem, že musíš vytvoriť záhadnú atmosféru.;)
Inak super, som zvedavá, čo bude Kailyn robiť ďalej a či to elfovia zvládnu.:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel