3. Kapitola: Vrána k vráně sedá

18. července 2012 v 19:17 | Annieren



Chvíli šli mlčky.
Mraky nad nimi zakrývaly svit slunce, který už tak byl díky stmívání slabý. Stíny se míhaly všude kolem a pomalu pohlcovaly vše živé, znovu vše vrhaly do temného chřtánu noci. Ve dne tato vesnice vypadala jako velmi špatný vtip, s příchodem noci se ale pomalu začínala měnit na záhadnou, rouškou zahalenou dámu s mnoha tajemstvími.
"Tohle je snad to nejhorší místo, kde se mohl ten hlupák schovat," zavrčela jedna ze tří Modrých Vran, které právě opustili kliniku - muž s krátkými, černými vlasy a oříškově hnědýma očima; muž, který se netvářil zrovna šťastně.
"Proč myslíš, Marcusi?" oslovil svého starší bratra Carver. "jsou tu všude lesy, ve vesnici je mnoho opuštěných budov..."
"Tak jsem to nemyslel," protočil panenkami Marcus, to ale promluvil i třetí z nich, ten hnědovlasý s poměrně nerudným výrazem ve tváři, jménem Robert.
"Ale myslel, a stejně je to jedno. Radši buďte zticha."
"Proč, abychom náhodou nepřeslechli, jak se ti dva v tý klinice šíleně smějou a mohli je tak usvědčit?" řekl Marcus a dál se znuděným pohledem pozoroval cestu.
Carver při slovech svého staršího bratra znejistěl.
"Já... nemyslím si, že by to byli-"
"Jsou podezřelí," procedil mezi zuby Robert. Carver na to nic neřekl, i když se zatvářil vcelku nejistě. Pouze mlčky kráčeli dál zpět k táboru Vran, k stanovištím hlídky, k další bezesné noci strávené pozorováním stromů a trávy, prohýbající se pod poryvem větru.
Už to bylo několik týdnů, co tuhle misi obdrželi přímo od krále. Koho přesně pronásledovali, to nevěděli, dokonce i vzhled jejich cíle neznali. Ano, ráno spatřili osobu se zrzavými vlasy, ale Carver už si teď nebyl jistý tím, že by to byl ten, koho pronásledují. Ano, nejdřív si to myslel jako všichni ostatní, ale... ta dívka ho přesvědčila o něčem jiném.
Ani se nezeptal na její jméno. Donutilo ho to smutně se pousmát, nad nepřízní osudu, nad tím, jak mile neustále působí na děvčata. Tak či tak - na první pohled vypadala zranitelná, slabá, neduživá - jako perfektní oběť zločinu. Ale průběh jejich rozhovoru ho k jeho údivu přesvědčil o úplném opaku. Teď už o ní věděl víc než dost, ale byl natolik diskrétní a shovívavý, že se to rozhodl dál nerozpitvávat. Vrána k vráně sedá, tak se to říká - nebo ne? Stejně jako oni byly vrány Modré, ve službách krále, ona byla vránou bílou, tou vyčnívající z davu.
Jenže stále tu bylo tolik otázek. Proč se rozhodla pomáhat elfům, když ona sama je člověkem? Carver se popravdě divil, že jí elfové věří. Ale pokud si získala jejich důvěru, měla by nelidi podporovat dál, vždyť to potřebují. Samozřejmě, že se to nesmělo, protože elfové byli stíháni celou lidskou společností za jejich odmítnutí čelit důsledkům rasové války, ale on sám s tím nesouhlasil, prohlašoval, že elfové jsou s lidmi rovnocenní, a že je možná i moudrostí i přesahují. Ano, byl Vránou, a tím pádem si ho hned každý představoval jako krutého zabijáka těchto nelidí, jenže u něj to bylo jinak. Soucítil s nimi. Proč by také měl odporovat svému původu? Jeho i Marcusovo matkou byla elfka.
Třebaže nevlastnili zrovna špičaté uši, aby každý poznal jejich původ, stejně měli jakési elfské rysy. Tak či tak, dítě prostě vždy podědí víc po člověku než po elfovi, pokud jsou rasy rodičů jiné, to je známé. Přesto ale každý po bližším prozkoumání tváře nějakého míšence - třeba jich - hned poznal, že nejsou lidmi.
Jeho starší bratr se svému původu vzpíral. Snažil se být pravou Vránou, bojoval proti elfům i trpaslíkům a podle mnohých nelidi nenáviděl silněji, než lidé samotní. Jenže co to měnilo na tom, kým je? Lidé se na ně stále dívali skrz prsty. Kdyby Marcus svůj původ přijal, neměl by takové zbytečné starosti. Jenže v tomhle ohledu byl prostě jeho bratr neuvěřitelně tvrdohlavý.
Carver si pouze nešťastně povzdechl, v ten okamžik ale zpozorněl - jak přemýšlel, úplně přestal vnímat okolí a oni už se pomalu blížili k jejich táboru. Aspoň tak usoudil podle pobíhajících lidí v modrém všude kolem. Nikoho konkrétního ale nepoznal. Navíc už se pomalu stmívalo - museli se z té kliniky už pěkně dlouho trmácet.
Co asi řeknou veliteli této výpravy, Dariovi Freyovi? Že v ošetřovně nebyl nikdo spatřen, že jejich cíl se musel schovat někde jinde? Nebo že prostě zmizel a pravděpodobně míří dál do hor? Těžko říct, na co z toho by reagoval nasupeněji. Darius Frey byl dobrý voják, statečný a silný, ale tím podle mnohým končily jeho dobré vlastnosti - byl totiž také horkokrevný, pomstychtivý a často si volil místo cesty rozumu násilí. Také se ale choval povýšeně a nadřazeně. Vzhledem k tomu, že Modré vrány měli právo nabrat kohokoliv, koho si král nebo samotný jejich vůdce usmyslí, bylo možné, že Darius Frey dříve býval vysokým šlechticem, který se podílel na něčem nezákonném, ale jak to bývá, vyplatil se z oprátky, a nakonec se dostal k nim. To by vysvětlovalo, proč se chová tak, jak se chová... ale kdo by asi tak mohl vědět pravdu?
Vypadalo to, že jeho bratr také přemýšlí o tom, co nahlasí, jelikož se ztrápeným hlasem zeptal: "Co uděláme?"
Robert, nejvýše postavená Vrána z nich, se na něj při odpovědi ani nepodíval: "Co by? Řekneme pravdu."
"Řekneme pravdu?" opáčil výsměšně Marcus. "Tak to jo. Jasně. Už tě vidím, jak před Freyem děláš nevinného a říkáš, jak za všechno můžeme my."
"Jak bychom za tohle mohli, bratře?" nadzdvihl obočí Carver, Marcus na něj ale pouze vyštěkl: "Nestav se pořád na jeho stranu!"
Carver pouze nevěřícně zavrtěl hlavou, Robert se ale stále tvářil, jakoby ho nic z jejich řečí nezajímalo. To Marcuse dohnalo ještě k většímu vzteku a jeho obličej pomalu rudnul.
Ale tak to chodilo vždycky. Tihle dva se porvali při sebemenší příležitosti a zámince, soupeřili spolu ve všem, co se dalo. Carver Roberta obdivoval - patřil mezi jedny z nejlepších Vran vůbec, a kdyby nebyl tak mladý, už dávno by patřil mezi Starší vrány, elitní jednotky mezi elitou. Johnathon Drake si to uvědomoval a původně ho prý chtěl i jmenovat velitelem této důležité mise, Frey ho ale očividně přesvědčil o opaku. Možná díky tomu byl teď Robert rozmrzelejší než normálně a hádce s Marcusem se ani nebránil, jelikož mu to očividně dělalo dobře. Carverův starší bratr totiž na Roberta dost viditelně žárlil - vždyť byl skoro stejně starý jako on a dovednostmi mu nesahal ani po kotníky.
"Předpokládám, že teď to prostě všechno svedeš na nás, a my ten trest budeme muset snést jako poslušní vojáčci," řekl Marcus.
"Něco takového bych neudělal."
"... mě to na tebe docela sedí."
"Marcusi, přestaň se, prosím tě, chovat jako malé dítě."
"C-cože?"
"Snažíš se pořád mít poslední slovo, všiml sis?"
Marcus se chystal vychrlit další jedovatou poznámku, to už to ale Carver nevydržel. "Tak už toho nechte! Uslyší nás ostatní!"
Popravdě, ti ostatní už je dávno slyšeli - pár z mladších Vran se za nimi i otočilo, protože jejich pravidelné hádky ještě neznali, ale ti, kteří ano, pouze dál znuděně vykonávali svou práci.
Přesto ale Carverova slova zabrala, a jeho starší bratr s nasupeným výrazem zmlknul a dál nic neříkal. Robertovy pouze pobaveně škubly koutky, ale jinak na sobě nedal najevo žádné emoce.
Tři Vrány tedy opět kráčely mlčky, tentokrát skrz tábor Vran směrem do hlavního stanu, kde byl Frey. Carver už viděl před očima, jak si na nich zase vylije vztek.
Když otvorem stanu pomalu vlezli dovnitř, Frey tam zrovna štěkal na dvě mladší Vrány, které očividně udělaly něco velice špatně. Jejich velitel byl celý rudý a na čele mu vybíhaly žilky.
To byla perfektní nálada na to, aby mu oznámili další neúspěch.
"Co si myslíte, že děláte?" ječel v tu chvíli tak usilovně, že mu trochu i přeskočil hlas. Dvě peskované Vrány se nejistě přikrčily.
"Chcete mi říct, že je stále na útěku a žije? Nejsou po něm vůbec žádné stopy?! Ani nějaký zasraný krvavý cákoty na zemi?!"
"N-ne, pane," špitl jeden z nich. "nenašli jsme-"
"NENAŠLI JSTE NIC, PROTOŽE JSTE ZABEDNĚNÍ TUPCI, TAK JE TO!" vykřikl znovu Darius Frey. "A S TĚMIHLE PITOMCI JÁ MUSÍM PRACOVAT!"
Ti dva se v tu chvíli zatvářili tak ublíženě, že by Carver řekl, že se každou chvíli rozbrečí, to už si ale jejich dosavadní velitel všiml jich. Otočil se k nim, stále s tím slepým hněvem ve tváři, a zabručel: "Ale, vidím, že už jste zpátky. To jsou dobré zprávy," chvíli se odmlčel. "doufám, že vy jste NĚCO zjistili!"
Carver v tu chvíli nervózně polkl. Tón, kterým onu větu řekl, nenaznačoval nic dobrého. Vlastně jim říkal "jestli nic nemáte, skončíte ještě hůř než tihle dva".
Velmi prekérní situace.
"Vyslechli jsme léčitele i jeho dceru, pane," odvětil hned veliteli Marcus, a pak se v jeho očích objevil strach, stejně jako v Carverových. Frey se zatvářil netrpělivě: "A dál?"
Marcus sklopil zrak a pomalu začal něco koktat, Robert ho ale rázně přerušil: "Nenašli jsme nic, pane."
Frey zareagoval naprosto očekávaně a zrudnul ještě víc. Carver se divil, že mu z nosu nevycházejí obláčky kouře. V tu chvíli totiž jejich velitel vypadal jako rozdrážděný býk, připravený k útoku.
"Cože jste...?!" zmohl se po dlouhé chvíli na otázku.
"Nic jsme nezjistili," řekl znovu klidně Robert, "alespoň ne nic konkrétního. Něco bychom ale přeci jen měli."
"Tak už se vymáčkni, ty bastarde!" vykřikl Darius Frey rozzlobeně, a vypadalo to, že Roberta každou chvíli praští. V ten okamžik se ale změnil i výraz Roberta - poté, co ho jejich velitel nazval bastardem, zbledl a roztřásly se mu ruce. Zaťal je ale v pěst ale a stále klidným hlasem pokračoval: "Máme jistá... podezření, pane."
"Podezření?" nazdvihl Frey rozzuřeně obočí. "Nepotřebuju podezření, ale důkazy, a místo, kde se nachází náš cíl! Byl v tý klinice nebo ne?!"
"Nebyl, pane," odsekl Robert. "ale říkám, že jsme zjistili něco jiného."
Darius Frey na to nic neřekl. Pouze se otočil a chvíli přecházel z místa na místo, se zádumčivým, ale stále rozzuřeným pohledem. Když se k nim znovu otočil, už vypadal klidněji.
"Co tedy máte?" zeptal se.
Napětí se v tu chvíli v místnosti záhadně uvolnilo.
"Pane, vyslechli jsme toho léčitele," odvětil Robert. "a musím říct, že se choval.. podivně. Jakoby něco skrýval. Carver vyslechl tu dívku, a také-"
"Tu do toho netahejte!" vykřikl Carver dřív, než se stačil zarazit. Když si to uvědomil, poněkud zbledl a ustoupil o krok zpátky.
Tohle se nesmělo. Vylévat si city před velícím důstojníkem. Chovat se neprofesionálně.
Robert i Frey se na něj zahleděli s podezřívavým pohledem. To promluvil jejich velitel: "Nejste tu, abyste si naháněl ženské do postele, Howe. Řekněte mi, co jste od té dívky zjistil, a to hned."
Carver v tu chvíli zrudl jako ředkvička. Nakonec ale přidušeně polkl a donutil se promluvit. Musí. Je Vrána, profesionál, vyzvědač krále. Na tohle není čas.
Ale přesto...
"N-nemyslím si, že je podezřelá, pane," vysoukal ze sebe. "je sice pravda, že měla zrzavé vlasy, ale ono-"
"Zrzavé vlasy?" zpozorněl Darius Frey a v jeho očích se mu objevily jiskřičky poznání. Carver v tu chvíli pocítil silnou touho praštit se. "Měla zrzavé vlasy? Byla i zraněná?"
"Kulhala," odvětil Marcus a Carver mu za to věnoval naštvaný pohled, jeho starší bratr ho ale nevnímal.
"Není to náš cíl!" vykřikl rázně Carver, přičemž na sebe znovu upoutal velitelovu pozornost, a pokračoval. "Ano, měla zrzavé vlasy a možná i kulhala, ale celkem očividně je místní. Její otec vede vesnickou kliniku."
"Údajně tu ale nežijí moc dlouho," řekl Robert.
"Ale přesto uznáváš, že je to její otec, takže to nepředstírala!" odsekl Carver, Frey je ale zarazil.
"Ticho!" vykřikl, a Vrány se uklidnily. S napjatým výrazem se otočily na svého velitele.
"Carvere Howe, pokud měla zrzavé vlasy a kulhala, musíte pochopit, že je teď naší hlavní podezřelou. Vy dva,"otočil se za dvěma Vránami, které zde pořád postávaly. Ty v tu chvíli zpozorněly.
"Jděte znovu do té léčebny a přiveďte tu holku sem. Vyslechneme si, co má na srdci, určitě nám něco... bude chtít říct. A když ne, slušně jí poprosíme."
Obě Vrány souhlasně přikývly a vyběhly ven, do náruče tmy, do objetí noci.
Do své smrti.
Robert i Marcus stále vypadali klidně, Carver se v tu chvíli cítil ale neuvěřitelně zahanbeně a nešťastně. Copak si neslíbil, že tu dívku ochrání? Že se jí pokusí pomoct, že jí nenahlásí? Proč jen to jeho bratr a Robert udělali, proč o ní museli Freyovi říct? Proč musejí pořád rozsévat neštěstí tam, kde doteď byla radost?
"Pane-" Pokusil se ještě něco říct, ale velitel ho opět přerušil.
"Už sklapněte, Howe. Jestli je ta holka nevinná, zjistíme to a pak si jí klidně můžete vzít do stanu, když si najdete čas. Teď už vypadněte a nechte mě o sa-"
V tu chvíli se ale znovu otevřel otvor stanu a dovnitř vběhla jedna z Vran. Carver si v prvním okamžiku radostně pomyslel, že jsou to ti dva a jdou nahlásit dívčinu nevinnu - v dalším momentu si ale uvědomil, jaká je to hloupost, že mají před sebou dlouhou cestu a že teprve vyrazili, a navíc, byl to jen jeden člověk, plavovlasý, a hlavně poněkud uřícený. Vypadal, jakoby celou cestu sem hodně pospíchal.
"Co chcete?" vyštěkl Frey okamžitě. Robert s Marcusem si vyměnili zvědavé pohledy, a chvíli poté na sobě i Carver ucítil bratrovy oči, ale neotočil se za ním, protože na Marcuse byl stále naštvaný. Stejně jako na jejich velitele, který si myslel, že tu dívku ochraňuje jenom kvůli svým... mužským pudům.
"P-p-pane..." vykoktal ze sebe onen muž, ale pak se sípavě rozkašlal, jelikož zrychlený dech mu nedovolil souvisle mluvit. Frey, ačkoli je to normálně netrpělivý muž, v tento moment kupodivu vyčkával, až onen posel bude schopný mluvit. Hned poté, co muž přestal kašlat, se ho znovu zeptal: "Co se stalo?"
Posel vzhlédl a otřel si pot z čela. V ten okamžik se trochu roztřásl, ale tuhle zprávu musel doručit: "Pane, zvědi spatřili nějakou osobu z vesnice, jak utíká do lesa. Bohužel se nám ztratila," vysypal ze sebe. "ale prý byli schopni spatřit, jak vypadá. Byla to ženská, pane, ale hrozně malá, zřejmě ještě holka. A měla rudý vlasy."
Carver v ten okamžik zbledl, Marcus s Robertem se však pousmáli. Frey se ušklíbl. "To jsou báječné zprávy! Nemáte tušení, kam mířila? Musíme za ní hned vydat pátrací oddíl."
"K řece, pane," odvětil. "mířila k řece. Myslím, že se zde hodlala setkat s tím místním průvodcem, aby jí převedl a ona mohla v klidu pokračovat do hor."
"NE!" vykřikl v tu chvíli Carver nesouhlasně. Tentokrát už ale nedokázal ovládat ani to, co říkal dál. Zachvátil ho slepý hněv. "Ona nemůže vyhledat průvodce, to je hloupost!"
"A proč ne? Průvodce je známý tím, že převádí místní zločince do hor," procedil mezi zuby Robert. "převedl by i ji, takže to zní docela pravděpodo-"
"NEMŮŽE SE SETKAT S PRŮVODCEM, PROTOŽE TO ONA JE PRŮVODCE!" vykřikl znovu Carver. Po jeho slovech nastalo ve stanu hrobové ticho. Marcus s Robertem Carvera zaraženě pozorovali, zatímco Frey i onen posel si ho přeměřovali nedůvěřivým pohledem. Pouze Carver ztěžka dýchal a pomalu rudnul. Copak nikdo nevidí, jak je to samozřejmé? Jak by holka, která tu žije rok, mohla být jejich cíl, kterého pronásledují vlastně takovou krátkou dobu? Jak by mohla být jejich pachatel, když nemá žádné sečné zranění, pouze kulhá? Proč to sakra nikdo nechápe?!
"Můžete jít," procedil mezi zuby po dlouhé chvíli Frey směrem k onomu poslu. Ten tam ještě chvilku stál a dál pozoroval Carvera, pak ale přikývl a loudavým krokem se vydal pryč. Když opustil stan, Frey se na Carvera podíval s takovým pohrdáním, že to mladou Vránu donutilo částečně se uklidnit.
"Howe," vysoukal ze sebe. "vy nevíte, kdy máte sklapnout, že jo?!"
Carver pouze vyděšeně polkl. Zlost ho pomalu začala přecházet a nahrazoval jí strach, a hlavně pohoršení, že se zase nechal unést svými pocit, a že se zase zachoval jako budižkničemu, ne jako pravá Vrána. Přesto se ale rozhodl obhajovat svá slova: "P-pane, ona je průvodce. V-vlastně jsem si tím docela jist. Žije tady už rok a od té doby tu byla zaznamenána-"
"Vyjasněme si teď naší situaci, ano?" přerušil ho ale Frey podivně tichým, výsměšným hlasem. "Musíte si uvědomit, že to, co tady křičíte na její obhajobu, je úplný nesmysl. Celé vaše chování je naprosto nemístné a neprofesionální. Jestli je ta dívka naším cílem, půjde viset. Jestli je průvodkyní, skončí stejně. Tak proč jí obhajovat, že není naším cílem, ale pouze průvodkyní, pane Howe?" nadzdvihl obočí a Carver v tu chvíli ztuhl. Až teď si uvědomil, že... že za všechno tohle je vlastně... je vlastně trest smrti.
Šibenice.
"Přesto ale... nu, možná máte v něčem pravdu. Pokud bude tou průvodkyní, ne naším cílem, jak říkáte, stejně jí můžeme ještě využít. Jako návnadu," uchechtl se Frey. "Pomocí ní donutíme jejího otce, aby promluvil, protože ten by v tom případě byl naším posledním vodítkem. Vždyť tu přece žádné jiné místo, kde by náš cíl mohl najít útočiště, není, nebo ne?"
Carver se donutil prkenně přikývnout. Jako správná Vrána.
"Výborně," usmál se Frey. "jsem rád, že jste to pochopil. A teď rozkazy - vy tři, a ano, i vy, Carvere, spolu s pátracím oddílem zamíříte za tou holkou. Nemělo by to být těžké. Možná bude ozbrojená, ale bude samotná. Pokud bude s elfy nebo nějakými jinými zločinci..." Potměšile se pousmál. "Nu, aspoň zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Věřím, že budete do chvíle zpátky. Hlavně to udělejte rychle a čistě," zavelel rozhodným hlasem a Marcus i Robert poslušně přikývli. Carver to nedokázal.
"Tak do toho, dokud je noc mladá," ušklíbl se Frey. "k chycení našeho cíle jsme teď už hodně blízko, cítím to v kostech."
 


Komentáře

1 Neliss Neliss | Web | 19. července 2012 v 9:40 | Reagovat

Fíha, tak to sa teraz dosť zvrtlo, som zvedavá, ako si s tým Kailyn poradí, ale mohla by utiecť s elfami...xD Ehm, radšej idem na ďalšiu časť kapitoly, ja len, že je to vážne super.^^"

A ešte niečo, čo som si všimla už aj predtým v texte - "Proč myslíš, Marcusi?" oslovil svého starší bratra Carver. "jsou tu všude lesy, ve vesnici je mnoho opuštěných budov..." V tej druhej vete by malo byť veľké písmeno, Jsou.
Alebo potom takto: "Priama reč,?!" uvádzacia veta, "priama reč.?!" Chápeš?:D

2 Annieren Annieren | Web | 19. července 2012 v 9:41 | Reagovat

[1]: Díky, že to vůbec čteš :D. A ještě taky za poukázání na chybu :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel