Realita versus příběh

6. září 2011 v 20:39 | Annie-chan |  Myšlenkový proud
Je jasné, že tohle každý ví, každý si je toho vědom, nebo to alespoň říká - ale když si to opravdu uvědomí, tak teprve pochopí. Mě se to stalo, více méně, dneska.

Je snad jasné, že když se píše, něco se vymýšlí. Prostě příběh. Když nějaká holčina vymyslí svojí dokonalou Mary Sue s temnou minulostí - tedy že jí někdy v pubertě například někdo znásilnil - její okruh fanynek a podobně smýšlejících dívek to bude brát. Fajn. Ty trochu inteligentnější to odsoudí. Ale ty, co s tím mají nějaké zkušenosti? Ty se tomu vysmějí.

Je to logické. Někdo, kdo to nezažil, ví jen povrchově, o co jde, a když o tom píše, říká si "ach, chudinka moje postava, měla tak hrozný život", ale necítí to s ní. Já taky, když píšu, svých postav až někdy lituju, ale nevím, jaké to je, prožít si něco podobného. Dobře, nepočítejme třeba fantasy, ale normální, klasické zápletky. Například smrt přítele, nebo zjištění o rodičovo nevěře a tak dále a tak dále.

Každý víme, že postava to má těžké. Ale pokud by se to stalo i nám,tak tomu skutečně rozumíme.

Já se dneska dozvěděla takový fakt. Mamka ho sice nakonec zpochybnila, a i když jí věřím... no, znáte to. Na krátkou chvíli jsem ale byla zavřená v pokoji a nevěděla, co dělat. Co byste dělali, kdybyste například zničehonic nevěděli, komu říkat tati?

Co jsem tímhle článkem chtěla říct (možná ho za chvíli i smažu). Něco jiného je život postav pisálka a život pisálka. Život postav je něco, co s úsměvem na tváři tvoříme a pozorujeme. Necháváme naše postavy trpět, a i když víme, že je to bolí, donutíme je překousnout se přes to.

Ale zvládli bychom to tak i my samotní?
 


Komentáře

1 Adelaine Pierce Adelaine Pierce | Web | 6. září 2011 v 20:56 | Reagovat

Zajímavý zamyšlení. Ale podle mého nad tímhle není třeba přemýšlet. Chci říct.. pokud jsem to nezažila, buď o tom nepíšu,a nebo to zkusím. A může z toho vzejít něco zajímavého a člověk ani nemusí poznat, že to daná osoba nezažila. Na druhou stranu to může být i horší.
Já třeba už moc nepíšu romantický příběhy, trochu se tomu snad i vyhýbám, protože mi to pak přijde divný, když jsem vlastně nikdy neměla úplnej hlubokej vztah, o tmo psát. Nemluvš o tom, že mi pak není líto postav, ale spíš jim závidím. A to si pak připadám jak blázen. :D

2 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 6. září 2011 v 21:05 | Reagovat

Naneštěstí se musím přiznat, že všechny postavy se odrážejí ode mě...a díky tomu bohužel..vycházejí z mých útrpných zážitků, soucitím s nimi proto doopravdy, kolikrát mi tečou až slzy, že jsem něco takového mohl dopustit. Musím říct, že já otce nemám, respektive - opustil mou matku. A mě skoro nezná, vzájemně se tak úsměvně nesnášíme. Nicméně je fakt, že většina pisálků si tu hrůzu ani neumí představit - postavy tím pádem nedýchají, pisálek to nemusí zrovna prožít ale alespon si to představit - potom postava získá život.

3 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 6. září 2011 v 21:06 | Reagovat

Jak tě to tak napadlo?

4 Archaell Archaell | Web | 6. září 2011 v 21:17 | Reagovat

Zajímavá myšlenka. Osobně píšu abych se u toho trochu bavil, proto taky nesnáším veškěré reálie a věci s tím spojené, jsou moc omezující. Taky bych nemohl psát tragický příběh založený na vlastních zkušenostech, protože bych se z toho psychicky zhroutil. Někdy je lepší když si od svýho výtvoru může autor udržet emocionální odstup. Kdo by taky chtěl číst o hrdinovy který v půlce cesty skončí v sanatoriu, nebo se oběsí na stromě.

5 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 6. září 2011 v 21:43 | Reagovat

Já si naopak myslím, že život postav vždy do značné míry odráží život autora, byť je zde mnohdy vazba čistě podvědomá, metaforická, alegorická a mnohdy ji nevidí ani sám autor.

"Dobře, nepočítejme třeba fantasy, ale normální, klasické zápletky. Například smrt přítele, nebo zjištění o rodičovo nevěře a tak dále a tak dále." - Tohle mě dost zarazilo. Co je to "fantasy zápletka"? Vždycky jsem měla za to, že fantasy je žánr, kde se vyskytují určité nadpřirozené jevy atd., což má co do činění spíš s obalem, než s obsahem. Copak ve fantasy nemůže hrdinovi zemřít přítel, nemůže se dozvědět o nevěře rodičů? Podle mě je jedno, jestli se to děje patnáctiletému puberťákovi z Práglu nebo elfovi z Angarenangaren, motiv je to pořád stejný, mění se jenom kulisy. :-)

To, že nezabijeme vojáka na frontě nebo násilníka, ale skřeta, už je věc jaksi vedlejší, dle mého taktéž pouze alegorický obal. 8-)

6 Annie-chan Annie-chan | Web | 7. září 2011 v 14:46 | Reagovat

[3]: Včera mě a sestře mamka řekla, že taťka trpí jednou duševní nemocí.
A pak ještě jeden fakt, který bych tady ale radši nesdělovala.

[5]: Fantasy zápletkou jsem myslela například strach z magie či draky - jistě, je to pouze rasismus nebo strach z "velkých zvířat" zabalený do fantasy obalu, ale stejně, kdybych to dala jako příklad, asi by to moc lidí nepochopilo :D.
Tak jsem to myslela. Jinak to vidím stejně :).

[1]: Taky mám problémy se psaním romantiky. Ale musím se přiznat, že jelikož jsem dívčího pohlaví, rvu to do každého svého příběhu :D.

[4]: Když o tom tak přemýšlím, tragický příběh, s jehož dějem bych měla reálné zkušenosti, bych asi taky nakonec napsat nedokázala. Prostě by to nešlo...

7 Ayu-Chan Ayu-Chan | Web | 7. září 2011 v 14:59 | Reagovat

hlásím COMEBACK ^^ :)

8 miss. bloody Scars miss. bloody Scars | Web | 8. září 2011 v 15:14 | Reagovat

Jistě, myslím si že v okamžicích, kdy naší postavě přichystáme nějakou tragédii, popisujeme pocity podle toho jak bychom se cítili my sami, nebo pokud je postava jinak založená než spisovatel, jak by se zachovali takový lidé. Jenže né vždycky to takhle funguje. Člověk se někdy až moc nechá unášet fantazií, ovšem na druhou stranu, kdyby jsme si trochu nevymýšleli, příběh by se mohl stát nudným.

Všechno ale dostává nové rozměry, pokud se nějaká nepříjemná událost stane nám. Už to nejsou jenom spekulace, stává se to realitou a člověk to bere jak jinak než osobně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel