Prolog

3. září 2011 v 15:13 | Annie-chan |  | Vox Populi - Stíny
A je to tady. Prolog -_Q. Slibuju, že celý tenhle příběh nebude nikdy z blogu stáhnut. Plánuju to napsat už asi půl roku a jestli se na to zase vykašlu, asi spáchám sebevraždu.
Taky se omlouvám, že to tu nebude přibývat tak často. Je to opravdu těžké na psaní a já jsem teď na střední, takže...
Tak či tak, užijte si mojí fantasy-detektivku, pokud se vám chce ;).
P.S: Jinak fakt děkuju blogu.cz, že je editor na články zase celej posranej.



Třicet pět let.
Uběhlo třicet pět let od doby, co Indostria utrpěla jednu z největších ztrát za celou svou existenci, od doby, kdy jedna z mála zemí početného kontinentu získala svobodu, od doby, kdy tady on mohl zasedat.
Uběhlo třicet pět let od doby, co království Arleans získalo nezávislost a stalo se samostatnou zemí, ne jen jedním z mnoha pařátů té otrocké země.
Uběhlo třicet pět let od doby, co Sebastian Lewilham, nynější král, Geoffrey Thorne, jeho rádce, a Shireen Maycot, mágyně nyní již po smrti, povstali proti krutým praktikám říše.
Arleans teď byl konečně samostatnou zemí, v moři těch ostatních obrovských království, které si jen brousily nehty na to, až budou moci Indostrie tuto malou zemičku ukradnout.
Arleans konečně přestal být okupován nepřáteli a měl svou svobodu.
Aspoň tak se to tedy říkalo.
Harrold si povzdechl a promnul si bradu, ze které mu visel možná malý, ale kučeravý vous, a pokusil se znovu zaposlouchat do těch hádek, které se zrovna v Radě odehrávaly.
"Ať si tento návrh zní pravděpodobně, jak chce, mě přijde naprosto nelogické dávat přednost cizincům nad našimi lidmi." Uslyšel z úst vždy hádavého a nadávajícího Edwarda Haralaye. V očích měl zase ty svoje jiskry, jako vždycky, když se v něm začal probouzet hněv.
"Možná je to nelogické, ale výhodné, messere," odvětil mu s vševědoucím úsměvem, který na jeho tváři byl snad vždy, Lasička. Nebo tedy spíše lord Martyn Milner, správce královské pokladny, ale jeho přezdívka se pro něj usadila až příliš snadno. To už ale Lasička znovu promluvil.
"Za zády máme Enyon a Palulukyu. Jejich lidé naše země navštěvují vskutku hojně, a nejen kvůli obchodu, ale i vzdělávání. Naší Univerzitu z dvou pětin zaplňují cizinci. Kdybychom jim i polepšili na hlasovacím právu, jsem si jistý, že-"
"Lidé z Enyonu jsou možná obchodně zdatní, sere, ale myslím, že s Univerzitou si vystačí sami. Už tak se dobře ví, že jejich mágové začínají být troufalejší, než je zdrávo. A Palulukyané… o těch si myslím, že o nějaké pořádné studium magie ani nemají zájem. Čistě mezi námi, víme, jací podivíni to jsou."
Harrold se otočil směrem k hlasu, který právě promluvil. Byl sice hluboký a klidný, ale kdokoli v něm mohl vyčíst i posměšek. To ser Geoffrey Thorne, onen hrdina Arleansu, který je osvobodil, dělal rád, že odpovídal v žertu, aby zesměšnil toho, kdo za to podle něj stojí. S Lasičkou se sice většinou hádal právě ser Haralay, ale i ser Geoffrey proti němu někdy povstal.
Lasička hned začal pohotově odpovídat nějaké ty své žvásty, ale Harrold už o dění v místnosti zase začal ztrácet zájem. Hádali se ohledně magie, a to byl kromě rasových problémů druhý nejdiskutovanější problém, který se zde řešil.
Každý věděl, že magie je možná užitečná a mocná, ale dokáže být i vysoce nebezpečná. Proto proti čarodějům také paladinové, stoupenci církve Daikořřiny, tak často brojili. Kdysi dávno, když mágové zničili boží zákony v Amertisu a vytvořili zde levitující hory, to možná bylo oprávněné, ale teď už ty neustálé stížnosti "ve jménu církve" začínaly být otravné. Harrold sám magii nějak zvlášť neuznával. Dokázala být užitečná, ale na léčení zde byli kněží a na silnou bojovnou sílu rytíři s meči, luky a prostě normálními zbraněmi. Jistě, jsou tu ještě druidové a šamani, ale ti jsou zabraní ve svých vlastních, nadpozemských sporech a na ty jejich nemají čas. A církev ani obyčejný lid by stejně nepřijaly jejich pomoc, kdyby se nabídla, protože přeci jenom to byli oni, kdo způsobil zvrat, kdo spustil kravou válku, kdo rozlomil Síť mezi světy - a také kdo stvořil mágy, více méně.
Před tisíci a dvěma sty lety se Artëllea dostala do války s protějším kontinentem, Zerielem. Zerielané byli v mnoha ohledech vyspělejší a silnější, měli mocnější zbraně a lepší morálku. Lid je dodnes zval "šikmoocí démoni". Byli to vlastně oni, kdo první zaútočil, když objevili jejich proti nim tak zaostalé země.
Válka mezi dvěma světadíly začínala svět pustošit víc, než bylo zdrávo, ale opravdový zlom přišel, když druidové svými čáry zničili závoj mezi světem pozemským a světem mrtvých, mezi ostatními sférami, kde žili lidé jako oni, ale přeci to nebyli oni. Začala válka mnohem krvavější, než byla ta předchozí, a národy se musely spojit, aby obstály proti hrozbám démonů a lidem z jiných Sfér.
Po letech nekonečného zabíjení a mordovaní se ale objevili tací, kteří na sebe dobrovolně vytetovali písmo démonů - runy. Nedodalo jim to žádnou obrovskou sílu a ani se nestali mágy, ale stali se tak jedinými, kteří byli schopni zabít démona a přežít to, protože je slyšeli ve svých snech, rozuměli jejich slovům a věděli, jak ukončit jejich životy. Nakonec vyhnali všechny nestvůry z povrchu aerdajského a znovu Síť uzavřeli uprostřed moře, kde se dodnes točí mohutný vír a kde panuje nikdy nekončící bouře. Lidé toto místo nazvali Krvavé oko a začali se mu obloukem vyhýbat.
Tak či tak, potetovaní spasili svět a mohl znovu nastat mír. Ale Aerdas už nikdy nebyl takový, jako předtím. Objevili se mágové, se svými čárami a duší, kterou mohl posednout netvor z říše snů. Objevili se polodémoni, kteří se rodili nevinným matkám, a nikdo nevěděl, proč tomu tak je. Objevil se Lesní lid s podivně svítící modrou pokožkou, kterými staré chůvy začaly strašit malé děti.
No, a samozřejmě, chaosu využila ta podlá Indostria a ovládla všechny možné země kolem sebe, včetně Arleansu, který se teprve vzpamatovával z mohutných škod. Až nedávno byli osvobozeni.
Harrold si jen posteskl. Jak úžasně a hrdinsky to znělo, celý tenhle příběh. Potetovaní by podle té balady měli být ti nejudatnější hrdinové, spasitelé a vždy pomáhající přátelé všech. Bylo tomu ale tak? Někdy bylo těžké posoudit.
Nyní se nazývali Lovci démonů. Stále udržovali rovnováhu mezi světy, zabíjeli démony a zalepovali skulinky Sítě, přesto ale bylo něco jinak - padli do rukou krále. I když byl jejich oficiální popis práce bojovat proti démonům, králové a pánové svých území je čím dál častěji začali využívat jako své elitní bojovníky, jako zbraně tam, kde normální bojovníci neuspěli. Stali se armádou.
A mágové se zase začali zavírat do Univerzit. Ano, později jí možná mohli opustit, ale každý, kdo to měl v hlavě trochu uspořádané, věděl, že paladinové pro mágy vytvořili hotové vězení. Kdo neuspěl v závěrečné zkoušce, přišel o duši. Kdo uspěl, mohl odejít, ale přišel o svůj titul mága a stal se vyvrhelem. Tak úžasné vyhlídky. Paladinové se možná nazývali ochránci, ale byli ochránci mágů, nebo jen sami sebe?
"Přestaňte tady reptat nesmysly! Cizinci žádné pitomé hlasovací právo mít nebudou a mágové… ať už se jdou vycpat!" probral Harrolda z přemýšlení opět hlas sera Haralaye. Nepatrně sebou cuknul, jak ho jeho křik vyrušil, hned se ale zase vzpamatoval a zaostřil na něj zrak.
Ser Edward Haralay byl ve tváři rudý, oči mu téměř vylézali z důlků a dokonce mu na čele vybíhaly žilky. Svůj zrak opět upíral na Lasičku, který se netvářil nijak jinak než pobaveně, a který mu zrovna začínal odpovídat.
"Mágové jsou naším lidem, messere - stejně jako paladinové, rytíři, hraničáři nebo Lovci, a-"
"PŘESTAŇ SE NA MĚ TAK ŠKLEBIT, LASIČKO, NEBO SLIBUJU, ŽE TĚ VLASTNORUČNĚ ZABIJU!"
"To by si pán nedovolil." odvětil Lasička s klidným úsměvem, a nijak nezareagoval na to, že ho ser Haralay nazval jeho urážlivou přezdívkou.
"NEDOVOLIL, LASIČKO?! TAK NEDOVOLIL?!"
"A ne snad?"
"MYSLÍŠ SI, ŽE TĚ CHRÁNÍ MOCNÉ POSTAVENÍ? MYSLÍŠ SI, ŽE TĚ CHRÁNÍ RADA NEBO PŘÍZEŇ KRÁLE? OMYL! CHRÁNÍ TĚ MOŽNÁ TAK TVOJE ZLAŤÁKY A BANDA PODPLACENEJCH STRÁŽÍ, ALE TO JE VŠECHNO!"
"Obviňujete mě tu z vážného zločinu, sere Haralay. Opravdu to myslíte vážně?" nadzdvihl Lasička obočí.
"KAŽDÝ VÍ, CO JSI ZAČ, TY ZMETKU!"
"To křičení vás ale nikam nedostává, ani ty nadávky. Možná byste se mohl uklidnit…"
"LASIČKO, PŘÍSÁHÁM, ŽE-"
"Co, že mi uříznete mužství a nakrmíte jím svoje slípky? Uklidněte se, sere Haralay, nebo vás ty moje podplacené stráže vyvedou, jak říkáte. Schovávají se mi hned pod nohama, někteří tedy na stropě, ale ti se nepočítají."
"TY… TAK TY SE MI VYSMÍVÁŠ?"
"Teď zrovna ano, nepopírám to, a hluboce se omlouvám, pokud tedy mou omluvu přijmete," řekl Lasička omluvně, ale vypadalo to, že tím sera jenom víc rozčílil - což asi byl účel.
"Tak či tak, zapomínáte, že já myslím jen na dobro vaší i mojí země."
Harrolda z toho jejich hašteření začala bolet hlava. Zdálo se, že zatímco přemýšlel, se jejich debata zvrhla v jakousi neutišitelnou hádku. V takových okamžicích bylo na něm, aby Radu uklidnil a donutil jí opět myslet na své povinnosti, protože byl komorníkem - tím, kdo nesměl hlasovat, ale také tím, kdo radu řídil.
Za tu dobu, co tuto práci vykonával, se ale naučil, kdy zasáhnout, a kdy zůstat zticha. Někdy totiž hádky přešly jako jarní deštík, a někdy se mohly táhnout celé hodiny, kdyby je nepřerušil. Tohle byla, podle jeho usouzení, jen taková přeháňka. Za chvíli se ser Haralay uklidní a…
"TY ŽE MYSLÍŠ NA DOBRO TÉTO ZEMĚ? TY?! NĚKDO TU MOŽNÁ MYSLÍ NA DOBRO TÉTO ZEMĚ, ALE TY TO NEJSI! TY BYS SEM KLIDNĚ ZNOVU PUSTIL INDOSTRIÁNCE, ABY ZAČALI BRÁT MATKÁM JEJICH DĚTI Z KOLÍBKY A POUŽÍVAT JE NA TY SVOJE RITUÁLY!"
"A já myslel, že na ty svoje čáry potřebují krev panny nebo nevinných koťátek," ušklíbl se Lasička.
"PŘESTAŇ KAŽDÉ MÉ SLOVO OBRACET V ŽERT!"
"Ale prosím. Všechny to už začíná unavovat, sere. Navrhuju, abyste se uklidnil."
A najednou se něco změnilo. Možná to bylo cítit ve vzduchu, nebo jenom takové tušení - Harrold to nedokázal rozpoznat, ale najednou ucítil, že jde do tuhého. Nervozita na všechny padla jako stín, a ser Haralay se zvedl ze svého místa, v obličeji rudý jako rak.
"A JÁ NAVRHUJU, ABYS OCHUTNAL CHUŤ PALCÁTU MÉ RODINY, TY ZRÁDCE!"
A bylo zle. Harrold spatřil, že něco vytahuje zpod svého opasku - dýku? Meč? Palcát? Před jeho očima už se začínal odehrávat nepěkný scénář, a on najednou věděl, že musí zasáhnout, dřív, než bude pozdě.
"A DOST!" zařinčel na celou síň a rychle se zvedl.
Chvíli bylo ticho, to jak se k němu všichni lidé v místnosti pomalu otáčeli a začali na něj upírat své pohledy.
Zíral na něj celý rudý ser Haralay, Lasička se svým potměšilým úsměvem, ser Geoffrey s výrazem jisté úlevy, ser Alley, Bran, Quewick a ostatní členové rady, kteří se do hašteřenice nezapojili vůbec, a dokonce i Guy Bugmoor, králův informátor, se svým falešným úsměvem na tváři a chladem v očích. Jakmile se jeho šedé panenky upřely na něho, Harrold pocítil, že ho začíná polévat pot, jako vždy, ale tentokrát musel odolat. Musel promluvit.
"Rada zde má zasedat a rozhodovat o věcech, které mají ovlivnit království a rozhodnutí Jeho Výsosti, ne se zde hašteřit jako malá děcka," řekl s klidem v hlase, i když on sám cítil, jak se mu třesou ruce. "poprosím sera Haralaye, aby se uklidnil, a sera Milnera, aby po přestávce znovu přednesl svůj návrh. Jednání Rady se odručuje do té doby, než její členové znovu dokážou ovládat své emoce!" Na to tleskl rukama, a tím ukončil tuto část zasedání.
Chvíli bylo opět ticho. Nikdo nepromluvil, byť se ani nepohnul a téměř nedýchal - chvíli to tu vypadalo jako na hřbitově, místě plném mrtvých těl a navždy spících bytostí. A hned další chvíli se začalo ozývat šoupání židlí, vrzání podlahy, posouvání nábytku a klapot bot. Dokonce i tichý a nesrozumitelný šum.
Lordové a rytíři se začali zvedat ze svých míst a pomalu se šinout pryč. Jejich kroky mířily k východu ze síně, a doprovázelo je reptání a pohledy na pokladníka a hádajícího se rytíře. Lasička se pouze uklonil Harroldovo směrem a zamířil za ostatními členy rady, zatímco ser Haralay ho začal propalovat svým vzteklým pohledem. Chvíli to vypadalo, že se na Harrolda vrhne, komorník na něj ale pouze pokývl hlavou a rozhodl se síň opustit druhými dveřmi - dveřmi, které vedly přímo k východu z budovy.
Nevěděl, zda se ser Haralay také konečně otočil a rozhodl se opustit místnost, nebo jestli tam stojí a civí za ním, ale rozhodně to nehodlal zjistit.
Vyklouzl ze zasedací síně tiše jako myška a rychle za sebou zaklapl dveře. Zatímco dveře, kterými chodili ven lordi a urození páni, vedly do hlavních sálů paláce, tyto byly hned vedle východu pro služebnictvo. Každý šlechtic o těchto dveřích věděl, ale stejně je nikdo nepoužíval, protože na to byli moc noblesní. Naproti tomu Harrold se nestyděl sem a tam hodit řeč s nějakou služebnou nebo kuchtíkem, stejně jako se nestyděl používat tento východ.
Jakmile se ocitl venku z té odporné místnosti, opřel se o kamennou zeď a začal ztěžka oddychovat.
Myšlenky mu zabloudily k tomu, co se stalo v Radě. Takovéhle rozepře se sice děly každou chvíli, ovšem poslední dobou musel zasahovat čím dál více. Byl si jist, že to je chyba Lasičky, ale nemohl s tím nic dělat. Byl to člen Rady, schopný pokladník a muž dvou tváří, stejně jako Guy Bugmoor. Harrold se jen při myšlence na toho věčně falešně usměvavého muže otřásl. Jeden byl lepší než druhý - byli to snad ti dva nejschopnější muži v Radě, ovšem také ti, kterých bylo třeba se nejvíc bát. Ser Haralay, Geoffrey, Bran - ti všichni byli čestní, spravedliví, sice s různými mírami trpělivosti, ale byli důvěryhodní. Ovšem když se k tomu připočetli tihle… za dob Indostrie tu možná panovalo bezpráví a nesvoboda, ale aspoň tu nebyly takovéhle intriky. To, co tu bylo teď, nebylo o nic lepší. Harrold o tom všem, co tu teď bylo, co tu vládlo, věděl, i když se do toho nijak nezapojoval, a také věděl, že bude lepší, když nebude nic namítat - třebaže se mu některé praktiky zdály vskutku nechutné. Tak či tak, o pomoc ho stejně nikdy nepožádali, takže si s tím teď nemusí lámat hlavu… jenže je těžké vyhnat to všechno z hlavy, když se to přikrade, že?
Na tohle jsem vážně už moc starý, pomyslel si smutně Harrold a povzdechl si.
"Ze síně se zase ozýval křik, messere. Někdo se tam snad s někým hádal?" uslyšel zničehonic hlas. Polekaně sebou trhl a rychle se za hlasem otočil, ale vzápětí se uklidnil. Lekl se, že to možná bude některý z lordů, nedej bože Lasička nebo Haralay, naštěstí to však byl pouze strážný, který hlídkoval u dveří ze síně. Zřejmě ho už nějakou tu chvíli, co vyšel, pozoroval, ale něco říct se odvážil až po tom jeho vzdechnutí.
"U Keatonovo vousů, vy jste mě vylekal, člověče." Vydechl hlasitě. Strážný se zatvářil překvapeně.
"Tak to se omlouvám, messere. Nebylo to účelem." Harrold se k němu otočil a na jeho tváři spatřil nepatrný úsměv. Milý, příjemný, pohotový, a navíc vcelku mladý muž. Vypadal sympaticky, takže se před ním nemusel obávat.
"Však já vím," odvětil už klidným hlasem a znovu si začal mnout svůj vous. "nechte to být."
Chvíli bylo ticho - on přemýšlel a strážný jen znuděně obhlížel chodby, když v tom po krátkých minutách zase promluvil.
"Neodpověděl jste mi na tu otázku, messere."
"Otázku?"
"Ano. Tedy, myslím tím - slyšel jsem, jak se tam ser Lasička - tedy, chci říct ser Milner - hádá se serem Br- Haralayem." Na jeho tváři se objevila červeň studu, Harrold se ale jenom zasmál.
"Jen je nazývej pravými jmény," řekl nakonec, s koutky stále nahoře. "však už si to taky zaslouží." Odkašlal si a pokračoval.
"Hádají se tam snad každým dnem a nocí. Vskutku, není dne, kdy by se ser Milner a ser Haralay nějak neporvali, nepohádali nebo nepohašteřili."
Tedy spíše není dne, kdy by ho ser Milner Lasička nevyprovokoval, pomyslel si, ale nahlas to neřekl.
"Jestli se hádají tak často, mají vůbec čas na ostatní záležitosti?"
"Často ani ne. Ale na to jsem já, abych jejich spory usměrňoval."
"Copak Jeho Výsost na Radách nezasedá?" podivil se strážný.
Ó, jak málo toho víš, chlapče, pomyslel si Harrold smutně, ale hned se jal mu odpovědět.
"Pouze při nějakých příležitostech. Jinak je na Radě, aby si se svými problémy poradila sama."
"Aha. Rozumím," odvětil mladý strážný, ale bylo vidět, že ho nová pravda nemálo zasáhla. Myslel si snad, že hlídá dveře síně, ve kterých sedá král? Pokud ano… nu, je to přeci jenom chlapec, mladý a naivní. Harroldovi ho začalo najednou být líto.
"Nesmutni, chlapče. Musí ti být jasné, že když jsi takto mlád, nemůžeš střežit krále - ale už Rada je dobrý posun. Možná se brzy dopracuješ na člena Královské gardy, nebo ještě výš. Pokud jsi schopný, dokážeš to."
Tvář mladého strážného se rozzářila, ale jeho slova zněla klidně a zdvořile.
"Děkuji," odpověděl s úsměvem na rtech a odvrátil zrak.
Hlídá Radu, protože za bílého dne se nic stát nemůže, napadlo Harrolda, ale hned tu myšlenku zahnal. Raději sdílel s chlapcem pocit hrdosti a jakési pýchy, že má přeci jenom takovou čest hlídat muže, kteří rozhodují o osudu království. Měl by raději myslet, jak to dál udělá v síni, a nenechat ty ponuré myšlenky plynout v jeho hlavě… už tak jich má dost.
Tak tedy… nechá Lasičku mluvit, a tentokrát bude usměrňovat sera Haralaye při každé příležitosti… ser Geoffrey určitě také něco namítne… snad něco pádného, co by Bručouna když tak uklidnilo… pokud se přidá na stranu sera Haralaye, nedopadne to jinak než katastrofou… ser Quewick je většinou ticho a přidává se na stranu většiny, ser Alley a ser Bran by ale tentokrát mohli projevit svůj názor… a Bugmoor… ten…
Členům Rady se za bílého dne nemůže nic stát. Ta myšlenka se mu znovu vkradla do mysli. Pokusil se jí odehnat a přeskupit své myšlenky k plánům v Radě, ale znovu se zarazil u Guye Bugmoora. Bugmoor.
Členům Rady se za bílého dne nemůže nic stát.
Harrold si jen těžce povzdechl a promnul si spánky. Tok jeho myšlenek je teď nasměrovaný na toho mladíka, zdá se, a když se pokusí myslet na něco jiného… Bugmoor. Ten proklatý Bugmoor. Nasadil mu do hlavy pořádného brouka.
Členům Rady se za bílého dne nemůže nic stát.
Krátce na chlapce pohlédl. V jeho tváři bylo odhodlání a statečnost, ale byla stejně velká síla i v jeho rukou? Dokázal by zabíjet, kdyby na to přišlo, nebo svůj meč vůbec pozvednout…?
Členům Rady se za bílého dne nemůže nic stát.
Možná - tedy spíše určitě - to byla pravda, ať už si to chtěl přiznat, nebo ne. Pouze blázen nebo sebevrah by se pokusil napadnout člena Rady za svitu slunce, ale pokud by dveře nikdo nestrážil, možná by to vypadalo… divně. Kolik věcí se vlastně v tomhle světě dělá jen kvůli dojmům a krátkodobým pocitům, těžko říci. Zřejmě hodně.
"Hej, vy! Nemáte tady co pohledávat, pokud nepatříte k služebnictvu!" Vytrhl ho hlas mladého strážného z přemýšlení. Podíval se na něj a následně na to, kam hledí… a nestačil se divit.
Dveře pro služebnictvo zrovna rozrazil nějaký, zřejmě velmi rozrušený, mladík.
Vypadal stejně stár jako onen strážný, tak tedy aspoň říkala jeho tvář a malý počet vrásek. Jinak ale byla jeho tvář unavená a ztrhaná. Měl rozcuchané tmavé vlasy a pohaslý, ale podivně odhodlaný plamínek v očích, umouněné tváře a potrhaný šat.
Rozhlížel se po chodbách, rozhodnutý něco najít, a mladého strážného křičícího na něj zjevně ignoroval.
"Na něco jsem se tě ptal!" křikl na něj znovu strážný, a tentokrát hlasitěji a s jasným podtónem výhružky. Mladík se k němu konečně otočil, pomalu a jasně, a přesto v tom pohybu bylo něco strašidelného a temného. Chvíli si strážného prohlížel, ale vypadalo to, že ho absolutně nezajímá. Ale pak se jeho pohled stočil k němu.
Tak podivný pocit zažíval vždycky pouze při pohledu Guye Bugmoora. Vždycky, když ho ty jeho chladné oči začaly propalovat, cítil, jak se mu převaluje žaludek a po celém těle mu vyskakuje husí kůže. Po zádech mu začínal téct studený pot a on se v tu chvíli vždy začínal modlit, aby se ten had podíval jinam.
Pohled tohoto mladíka měl stejný účinek. Také cítil, jak mu žaludek dělá v břiše kotrmelce, jak se mu zvedají chlupy až na zátylku, jak mu po zádech stékají studené kapičky. Také cítil, jak ho jeho oči propalují až do morku kostí, a také se pomalu začínal modlit, ať ten chlapec odvrátí zrak. Také začínal pociťovat strach.
"To už by stačilo! Co jste zač a co tu pohledáváte?" Obořil se na něj strážný už poněkud rozezleně, to ale onen mladík promluvil.
"Mám to ale dnes štěstí," řekl podivným, rezervovaným hlasem. "přišel jsem, abych našel ty prolhané lordíčky ve vycpaných šatičkách, kteří za nás dělají jedno rozhodnutí za rozhodnutím a ničí naše životy, a jeden mi tu hlídkuje přímo přede dveřma. To je úžasné."
To už komorník necítil pouze strach. Cítil zděšení. Paniku. Opravdový, nefalšovaný děs a hrůzu. Jeho tvář zbledla a začaly se mu třást ruce. Couvl o malý kousíček blíž ke dveřím síně. Co se to tu jenom děje…
"To by stačilo! Vyhrožujete tu komorníkovi Rady, člověče!" Vykřikl strážný a vykročil k němu, aby se ho chopil, i když bylo vidět, že má také trochu strach, soudě podle toho, jak zbledl.
"Ty," podíval se mladík směrem k mladému strážnému. Ten se uprostřed svého rázného kroku prudce zastavil, a vytřeštil na mladíka oči, s podezřením v očích. "vypadni. Neměls jsi tu být." Na tváři onoho strážného se objevil pohoršený výraz.
"Vy jste ten, co tady nemá co dělat, člověče! A teď se uklidněte, nebo vás budu muset-"
"Jdi pryč. Dokud máš ještě čas. Ty nemusíš…"
"Tak ale dost, serah! Teď vás odvedu k veliteli, je to jasné?!" Komorník couvl o další krůček ke dveřím.
Kdybych jen dosáhl na kliku… rychle bych za ní zatáhl a zamknul bych se… utekl bych do rozlehlých sálů paláce… a pak…
A co ten chlapec? Ozval se mu jakýsi vzdorovitý hlásek v hlavě.
Chlapec, nechlapec, on musí žít. Musí žít! Pro Keatonovo zapáchající nohy, tenhle blázen mluví jako by ho chtěl… jakoby...
"Pak… pak je mi to moc líto," zlomil se muži najednou hlas a otočil se zpět ke komorníkovi.
"Ale ty… ty si to zasloužíš, ty zasranej zbohatlej parchante."
"Co se to tam děje? Co je to tam za křik, Eugene?" ozvalo se někde dál z chodby. Komorníkova tvář se rozsvítila.
Další strážný! Zřejmě křičí na tohohle kluka, na toho strážného, ano, to musí být jeho jméno… díky Daikořře, bude v pořádku! Tenhle strážný sem doběhne, zastaví toho blázna a-
"Sbohem," řekl v tu chvíli onen mladík, s podivně melancholickým výrazem na tváři.
V tu chvíli vytáhl něco ze své kapsy a pomalu to pustil k zemi.
Vteřinu na to se všemi sály kolem prodral pozoruhodně smradlavý a štiplavý kouř. Harrold si to včas neuvědomil, ale když ano, bylo už pozdě - bylo to otrávené.
Všichni kolem postupně padali na zem, mrtví, s očima prázdnýma a bez duše - včetně strážného, služebnictva v nedalekých místnostech… zřejmě i včetně toho blázna… včetně jeho…
Komorník Harrold Barley naposledy zamrkal.
Členům Rady se za bílého dne nemůže nic stát.
Jak prázdně teď ta slova zněla.
 


Komentáře

1 Bella Bella | Web | 3. září 2011 v 17:06 | Reagovat

Super blogýs, určo si přečtu tvé povídky :-) Jsem na ně už moc zvědavá ;-) Ať se ti daří. Přidala jsem si tě do oblíbených stránek, jestli nevadí ;-)

2 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 5. září 2011 v 10:44 | Reagovat

Píšeš moc hezky, to se musí nechat. Bohužel ten zbytek...je mi líto...ale Harrold mi až příliš připomíná trpaslíka z Dragon Age a Radu z Orzammaru, hlavně prohlášení " než ovládnou znovu své emoce.", to zní jako vystřižené přímo ze hry. O mázích a paladinech musím říct jedno - templáři vs. mágové z DA. Pozor na to, není to tvoje chyba, jen se sám znám, když jsem něco viděl (hru,film,knížku) a nadchlo mě to, nevědomky jsem začal psát podobnou kopii..Pak věta: Objevili se mágové, se svými ČÁRAMI (čáry!!) a duší

Škoda, až příliš to připomíná Dragon Age - nicméně zkoušej.

3 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 5. září 2011 v 10:48 | Reagovat

+ obrovský vír uprostřed oceánu kde zuří bouře - WoW Cataclysm a Maelstorm?

Neberto jako nadávání, psací styl máš hezký, hezké dlouhé věty, jen ten příběh se mi moc nezdá a dle mého bys měla na víc.

4 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 5. září 2011 v 15:06 | Reagovat

a po dalším přečtení mě zarazili i hodnosti " messer a ser" Dragon Age opět o lovcích démonů a jejich podobností se šedými strážci ani nebudu zmiňovat.

5 Annie-chan Annie-chan | Web | 5. září 2011 v 16:08 | Reagovat

[2]: Tři komentáře najednou :D.
Ano, svět byl trochu inspirován Dragon Age. Nicméně z prologu by se zase tak posuzovat nemělo... první kapitola už bude trošku někde jinde.

6 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 5. září 2011 v 16:49 | Reagovat

Omlouvám se, nějak mi to nešlo poslat celý :D (prý spam - tsssse)

No...to doufám, nicméně hádám že hodnosti " ser a messer" zůstanou ne? Doporučuji zrušit a většinu podobností změnit, protože jestli chceš psát příběh, mnoho podobností tě stáhne ke dnu, je lepší se více soustředit na své vlastní myšlenky a výmysly. Myslím, že jsi na to dost šikovná :)

7 Annie-chan Annie-chan | Web | 5. září 2011 v 17:04 | Reagovat

[6]: Já to psala nějak automaticky :D. Myslím, že od poloviny první kapitoly jsem začala psát normální české výrazy.

Jinak, díky za kritiku. Je to užitečnější než komentáře typu "super, přijdeš ke mně na blog?" :).

8 Annie-chan Annie-chan | Web | 5. září 2011 v 17:04 | Reagovat

[7]: Ach jo, asi to zní ironicky, že jo? Ale já jsem za tu kritiku vážně vděčná :D.

9 Syed Heckle Syed Heckle | Web | 5. září 2011 v 17:31 | Reagovat

Ironicky to neznělo :) V pořádku, je vážně škoda, že tam ten odraz Dragon Age jde tolik vidět, vážně to mrzí, dle mého máš pořádnej talent vymyslet něco svého.

Anyway...I nadále tě budu sledovat, snad jsem nezněl moc příkře.

10 KadetJaina KadetJaina | Web | 10. září 2011 v 11:05 | Reagovat

Taky mi to trošku připomínalo různé hry - hráč se prostě při psaní nezapře, jen co je pravda. Ale co mě víc vyrušovalo, bylo: "Lasička se pouze uklonil Harroldovo směrem a..." Ovo... ovo.. To je nářečí, s tím se do textu vůbec nemá co lézt, když to není přímá řeč. Máš ho tam dokonce dvakrát. Lepší bude Harroldovým směrem ;-).
Zbytek jako obvykle u tebe, čtivé, představitelné a přesvědčivé 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel