1. Kapitola: Entrada (3/3)

17. září 2011 v 9:15 | Annie-chan |  | Vox Populi - Stíny
A poslední část...

"To snad nemyslíš vážně, Rjinn…"
"Myslím," přerušila Rjinn Tichošlápka dřív, než stihl cokoliv říct, a konečně vzhlédla. V jejích očích nyní bylo jakési pozoruhodné odhodlaní. Až strašidelné odhodlání.
"Půjdu dovnitř s tebou, Duncane Bloodehefte. Půjdu dovnitř s tebou, přičemž dopadneme onoho vraha, najdeme přeživší a zpacifikujeme ty nakažené. A taky rozpoznáme oběti," řekla a pohlédla jim do tváře. Kirk se stále tvářil překvapeně, ne-li zděšeně, a v Duncanově tváři se začínal objevovat nesouhlas.
"Ne," vydechl nakonec. "ne, tak to nechci, Rjinn. Musím dovnitř sám-"
"Nic nemusíš!" vykřikla naštvaně Rjinn, až to oba Lovce zarazilo. "Ty nemusíš jít tam dovnitř a hledat toho pošahanýho idiota, co to celé spustil, ale stejně tam jdeš. A já jsem natolik blbá, že tam nakonec půjdu s tebou."
Duncan v ten okamžik pouze zalapal po dechu, ale nic neřekl. Vypadalo to, jakoby mu došly argumenty.
"Takže si říkej, co chceš, ale já stejně jdu," zavrčela a vykročila směrem k Lovcům. Stejně jako Duncan před chvílí nahmatala pouzdra svých runických ostří, aby se ujistila o jejich přítomnosti.
"Oba jste podělaný idioti," zamumlal Kirk, když je míjela. Ignorovala dokonce i Duncana, který jí malou chvíli pozoroval, ale pak stanul po jejím boku.
"Opovaž se nám v tom zabránit, Tichošlápku," procedila Rjinn mezi zuby.
"Jestli umřete, bude to na mě," zasténal Kirk. Rjinn i Duncan mezi tím došli až ke dveřím a stanuli před jeho prahem.
"My nezemřeme," odvětil klidně Duncan.
"To doufám."
"Vyřiď Vlkovi, že případ je vyřešen," zamumlala Rjinn tiše. "ať odvolá tu svojí pitomou jednotku."
"Já…" V Tichošlápkovi se v tu chvíli odehrával poslední souboj mezi jeho loajalitou k Lovcům a morálním hodnotám, které ho prosily, ať je nechá jít. Tyhle morální hodnoty byly zrovna v tento okamžik přesvědčené, že ti dva idioti uspějí. Ale… bylo to tak jisté?
Rjinn ani Duncan neviděli, jak se v jeho mysli odehrával tento finální souboj, a ani neviděli, jak bolestně přimhouřil oči, když skončil.
"Hlavně tam nezemřete," řekl, když Rjinn šáhla po klice. "prosím."
V tu chvíli Rjinn kliku stiskla a zatáhla. Dveře lehce zaskřípaly, přičemž se z nich vyvalil odporný a štiplavý kouř.
A pak oba Lovci zmizeli uvnitř.

Potichu kráčeli chodbou, bok po boku, se svými vytasenými runickými ostřími a pozornýma očima. Jejich břity v tom hustém, smradlavém kouři trochu zářily, jelikož byly popsané magickými runami. Bylo to jediné světlo, které tady v tento okamžik měli.
Rjinn začala litovat, že si nevzala své dvojhlavé kopí hned, jak vešli dovnitř. Věděla, že se do celé té mise vrhla až moc rychle, a že možná měla spíše Duncana zastavit, než mu pomoci. Ale už byla tady a to se nedalo nijak změnit. Tak či tak, to, že jí na zádech chyběla její drahocenná zbraň zrovna v této vypjaté situaci, jí neskutečně znervózňovalo.
"Pozor!" procedil zničehonic mezi zuby Duncan, potichu a lhostejně, a vzápětí uslyšela švih jeho dýky. Když se otočila, už viděla jen padající tělo. Sama se divila, že Drak byl v těchhle okamžicích tak neskutečně rychlý, a hlavně přesný.
"Neslyšela jsem ho," řekla pouze.
Já taky ne," povzdechl si její partner a zastrčil si zpět do pouzdra. "ale naštěstí jsem si ho všiml dřív, než bylo pozdě."
Rjinn ucítila, že tělo dopadlo na podlahu, ačkoli ho neviděla. Zřejmě se pod ním i začala utvářet malá kaluž krve, ale ani to Rjinn nebyla schopna spatřit. Neviděla vůbec nic, až na obličej svého přítele a ten příšerný, štiplavý kouř. Byl opravdu rozlehlý po celé budově, ničící mysli nevinných lidí a zabíjecí je. Tohle už byl asi pátý člověk, na kterého tady narazili. Naštěstí jim jejich značky dávaly celkem silný zrak i sluch, takže uspěli tam, kde Modré vrány selhali. Možná ale také měli jenom štěstí, protože na ně neútočili žádné skupinky, jenom muži… ženy… nebo…
Sakra. Nebyla ani schopná říct, jestli Duncan právě zabil ženu, nebo muže. Člověka nebo orgeana. Dívku, nebo chlapce…
"Jdeme," zamumlal Duncan, a Rjinn v tom okamžiku uslyšela klapot jeho bot. Jeho vážný, ale i jaksi zarmoucený obličej zase zmizel v temnotě.
Neváhala a hned se za ním rozběhla. Nebyla schopná říct, jestli po chvíli opět stanula vedle něho, ale tak či tak, jeho kroky slyšela velmi blízko. Opět vytasila své runické ostří, jen pro jistotu, a začala se nenápadně rozhlížet.
Ale všude bylo to samé.
Kouř.
Temnota.
Stíny.
Jako by se ztratila v mlze, ze které není návratu.
V mysli se jí zase vybavil Duncanův obličej. Ztrápený, rozzuřený, následně zaskočený. Odhodlaný zachránit ty lidi, ať to stojí, co to stojí. Přesvědčený, že toho šílence, co to rozpoutal, najde.
A teď tady chodí a zabíjí ty, kterým chtěli původně pomoci. Vypadalo to, jakoby si z toho nic nedělal, ale Rjinn věděla, že své pocity pouze jen nedává najevo. V tom byl dobrý.
Tak či tak, musel čekat, že k tomu dojde. Že i když budou chtít zachránit všechny ty nevinné přeživší, budou muset některé z nich zabít. Jestli tu vůbec nějací ti nenakažení zbyli… jestli ne, celá jejich práce tady je zbytečná. Celé tohle šílenství je zbytečné. Duncan to zřejmě moc dobře věděl, ale nijak se o tom nevyjadřoval. Možná se bál. Možná že na to nechtěl ani pomyslet.
Věděl to i Tichošlápek, a stejně je nechal jít dovnitř.
Měl je zadržet.
Ale neudělal to.
Co ho, u Daikorry, nakonec donutilo porušit jeden z nejpřísnějších Vlkových příkazů? Rjinn věděla, že až se vrátí, Vlk na ně bude velmi naštvaný, ale určitě to pochopí, když mu ukážou pachatele a poškozeným rodinám pošlou jejich matky, dcery, otce a syny zpět. Ale stejně budou potrestání za porušení přímých rozkazů, jak ona a Duncan, tak i Kirk, že jen nezastavil. Možná by se aspoň jeho mohla zastat…
"Hej, Rjinn," vyrušil jí zničehonic Duncan z přemýšlení. Nepatrně trhla hlavou a očima se snažila najít jeho záda, ale její pohled se nestřetnul s ničím jiným než tím zatraceným kouřem. Povzdechla si.
"Ano?" zeptala se tedy. Normálně by jí zajímalo, co má Duncan na srdci, momentálně ale neměla náladu na povídání.
"Chtěl bych se tě na něco zeptat."
"Tak se ptej," odvětila Rjinn nabručeně. Opravdu s ním však nechtěla mluvit. Ne teď.
"Proč ses rozhodla jít se mnou dovnitř?" Rjinn trochu nadzdvihla obočí, pak jí ale došlo, že jí nevidí. Pouze si tedy povzdechla.
"Protože jsi idiot a potřebuješ pomoc. A já jsem zase blbá. To je celý příběh."
"Přestaň takhle mluvit," procedil ale Duncan mezi zuby, až se Rjinn zarazila. "aspoň chvíli s tebou chci mít vážnou konverzaci. Jestli tedy někdy dokážeš mluvit vážně."
Rjinn se nepatrně zamračila.
"Tak promiň, že jsem tak zaostalá, že ti ani neumím odpovědět," odsekla naštvaně. "nemluvě o tom, že jsem pouze orgeanka, a že ty jsi vždycky bůh a já nic."
Chvíli bylo ticho. Rjinn neměla ani tušení, co se asi Duncanovi zrovna probíhá hlavou, a upřímně, bylo jí to jedno. Kráčeli dál. Chtěla jenom ticho. A v noci zase do postele.
"Promiň," řekl ale on zničehonic. Už podruhé za tento den. A zase tím bolestným tónem, který značil, že něčeho vážně lituje. Rjinn pouze překvapeně zatřásla hlavou.
"Cože?!"
"Nechtěl jsem si na tobě vylít vztek, a už vůbec ne ti… ublížit. Já… nevím, nevím vlastně nic o tobě, víš? Neznám tvoje slabé stránky - až na některé - ale tak či tak, já…" V ten okamžik si bezradně povzdechl. "Prostě promiň."
Rjinn mohla jenom nechápavě zírat do prázdna, o kterém si myslela, že se v něm Duncan nachází. Jeho dnešní nálada a to, co jí říkal, jí vykolejilo jako nic jiného. Začal na ní jít pocit, že ani přátelský adukan nebo obarvený siířan by jí nevyděsil víc, než to, co se tu v tento okamžik dělo.
"Duncane…"
"Ne, nemusíš nic říkat," přerušil jí okamžitě. "vím, že nejsi moc na tyhle… emocionální věci."
Rjinn byla schopná pouze zírat do prázdna - s otevřenými ústy a čím dál vlhčejšíma očima. Všude samý kouř. Prázdnota. Nikde ani silueta Duncanova těla. Nic.
"Proč se vlastně omlouváš?" procedila mezi zuby.
"Protože vím, jaká jsi uvnitř," uslyšela Duncana. "a že tě to mrzí."
"Nic o mně nevíš."
"Ne, nevím. Vím, že je Vlk tvým učitelem, vím, že tě našel na ulici jako zlodějku - a vím, že z tebe udělal vynikající Lovkyni. Ale co jsi byla předtím? To je záhada pro celé pokolení. Vlk tomu říká temné a temnější stránky, víš o tom?"
"Já…" Bolestivě si povzdechla, když se jí začaly navracet staré dobrá vzpomínky. Nijak pěkné. Odporné. Vzpomínky, na které se zapřísáhla zapomenout.
"Hodně jsem si toho prožila, předtím, než mě Vlk přijal jako učednici…"
"Já vím, Rjinn," odvětil klidně Duncan. "vím to. Ale nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Jestli-"
"Nechci," přitakala svědomitě Rjinn. "ale zasloužíš si to vědět."
V ten okamžik ucítila, že se jeho kroky zastavily. Klapot bot ustal. Zpozorněla, přičemž nahmátla své runické ostří a rozhlédla se kolem.
Zničehonic se však Duncan zase rozešel, ale ne směrem kupředu - směrem k ní. Rjinn o pár kroků couvla, v pozoru a přemýšlejíc, co se děje, to už se ale před ní její partner objevil. Vystoupil z kouře jako duch, se svým smutným úsměvem a přívětivýma očima. Rjinn v ten okamžik ztuhla.
"Ty si také zasloužíš pár věcí vědět, Rjinn," řekl v ten okamžik potichu. "pokud si to přeješ."
Rjinn pouze překvapeně zamrkala. Věděla, že Duncan má nějaké svoje starosti, a také věděla, že se s nimi s Rjinn nedělil… ale tohle asi znamenalo absolutní výměnu důvěrnosti mezi nimi dvěma. Mezi jejich vztahem.
"Důvěřuju ti, Duncane…" řekla pouze a uvolnila se. Duncan přikývl.
"A já tobě. Jakmile se vrátíme…"
"…chápu," doplnila ho Rjinn a odvrátila od něj pohled. Cítila, že se začíná trochu červenat. "Výměna tajemství."
"Více méně," pousmál se Duncan.
"Tak tedy… fajn. Já… asi… asi bychom měli zase vyrazit. Ten idiot tu nebude… ehm… čekat navěky…"
"To máte pravdu, Rudá," poušklíbl se Drak a Rjinn k němu trochu nabručeně vzhlédla. Zase si z ní začínal dělat srandu, protože její přezdívka nyní přesně seděla k jejímu obličeji. Duncan se ještě chvíli chechtal, pak ale zase zvážněl.
"Miluju tě, Rjinn. Víš to, ne?"
"J-jo."
"Dobře."
Rjinn v ten okamžik ještě více znervózněla.
"Duncane… já… já…"
"Já vím," pousmál se Duncan. Rjinn se musela začít škrábat po tváři, aby aspoň trochu skryla svůj neklid a nesmělost. I když, barva její tváře mluvila sama za sebe.
Duncan věděl, že ona to cítí stejně, ale prostě to nedokázala říct. Ona věděla, že on tohle ví. A proto se styděla ještě víc.
"Tak půjdeme," řekl Duncan s jiskřičkami v očích. "ať to máme konečně za sebou."
Rjinn pouze přikývla. Nevěděla, co jiného by měla udělat, jak jinak se zachovat, co jiného říct. V takovýchto chvílích se z ní zase stávala bezbranná holčička.
Cítila, že jí Duncan jemně chytá za ruku. Pouze konečky prstů, ale stejně. Bylo to příjemné. Možná nevhodné v tento okamžik, ale Rjinn ty prsty stejně nechtěla ani za nic pustit.
Pomalými kroky zase vyšli, zpátky do temnoty, zpátky do práce. Musí chytit toho vraha. Pak se vrátí domů… a… něco se stane. Rjinn přesně nevěděla, co se stane, ale věděla, že to bude důležitý mezník mezi ní a Duncanem. Mezi jejich vztahem.
Udělá z něj druhého člověka, který o ní bude vůbec něco vědět.
Klapot jejich bot se zase začal rozléhat napříč chodbami. V tom nesnesitelném kouři nebylo nic vidět, a i Duncan v něm zase zmizel jako duch, ale Rjinn stále viděla jeho ruku, stále držela jeho ruku, a cítila se proto bezpečněji než předtím.
Důležitá otázka by byla, co je to bezpečí. Všude tady - ve stínech, v koutech, vlevo i vpravo, nahoře i dole - se mohli nacházet další, potenciálně nebezpeční, ale ještě před chvílí nevinní lidé. Když o tom tak přemýšlela, ještě nenašli nikoho, kdo by to celé přežil a nezbláznil se. Rjinn to mrzelo - věděla, jak to bylo pro Duncana důležité, aby dostal ven co nejvíc přeživších - ale osobní důvody k soucitu neměla. Nedokázala by to, ať by se snažila sebelíp, to už pochopila.
Tihle byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Opravdu za nic nemohli. Ale Rjinn už se setkala s tolika případy, kdy se z těchhle nevinných, bezbranných lidí nakonec vyklubali ti, co za to celé mohli. Ale tentokrát měli jasné rozkazy, nebo ne? Přímo od krále.
Zajmout toho, co to celé způsobil.
Možná později i najít a zneškodnit ty, co stáli zase za ním.
Ačkoli Rjinn ani Duncan díky tomu kouři neviděli ani na krok, žádné vedlejší účinky na ně neměl. Naštěstí. Byli přece Lovci. Byli odolní vůči téměř veškerým jedům, které se tady na Aerdasu vyskytovaly. Aspoň v to Rjinn doufala. Přeci jenom, značky se jim nenanášely pro to, aby prostě měli pěkné tetování. To písmo mělo sílu. Runy měli sílu.
Služebnictvo a průzkumníci zřejmě takové štěstí, jako oni, neměli. Jed v tom kouři jim musel stoupnout do mysli, a pak…
Rjinn by zajímalo, kolik Modrých vran v těchhle chodbách také vydechlo naposledy.
Zrovna teď se jí zdálo, že viděla nějaké modré hábity…
Ale počkat. Ona opravdu něco viděla?
Jakmile jí došlo, že spatřila nějakou, zřejmě již mrtvou Modrou vránu, začala se zběsile rozhlížet po celé chodbě.
Opravdu se něco dělo. Obrysy se vyjasňovaly, svit slunečního světla začal znovu pronikat přes kouř, viděla rohy, vymalovaný strop. Něco se začalo měnit…
"Ten kouř," zamumlala směrem k Duncanovi. "ustupuje."
"Já vím," přitakal Drak potichu a Rjinn si všimla, že se začal také nenápadně rozhlížet.
Teď Rjinn dokonce viděla, že došli na konec chodby a že ta se stáčí doleva. Cítila, že stisk Duncanovy ruky povolil, takže se od něj úplně odtrhla a stanula po jeho boku. Nahmátla své runické ostří.
"Musíme být blízko," poznamenala. Duncan pouze přikývl a také šáhl po své zbrani.
Postavili se k sobě zády a oba se začali rozhlížet. Rjinn hned zjistila, že chodba se točí i vpravo, a tím pádem vedla dvěma různými směry. Obě chodby však už byli od kouře téměř čisté. Onen výbuch se sem zřejmě už moc nedostal. A naneštěstí, Modré vrány také ne.
"Budeme se muset rozdělit," řekl Duncan. Rjinn pouze přikývla, protože jí to bylo hned jasné.
"Jdu vpravo," odvětila tedy pouze a zastrčila si své runické ostří zpět.
"A já vlevo," slyšela odpovědět Duncana a jeho následné tiché a pomalé kroky.
Rjinn se hned také přikrčila ke stěně a pomalými kroky vnikla do pravé strany chodby. Klapot Duncanových bot v tu chvíli už zmizel v neznámu.
Ona sama se musela mít na pozoru, protože pachatel by mohl být kdekoli, a ona se musí vždycky snažit mít výhodu překvapení. Jakmile se ocitla v chodbě, rychle se rozhlédla. Když nespatřila žádnou žijící osobu, ba ani stín či pootevřená dvířka, oddálila se od stěny. Stále však zůstala přikrčená, aby se mohla potichu plížit, a vydala se na průzkum.
Prošla kolem obrovského, prosvítajícího okna. Letmo se podívala ven, ale nic nespatřila, pouze rozmazané šmouhy. Podívala se do chodby a snažila se spočítat, kolik takových oken tady ještě je. Jelikož chodba byla trochu delší, než předpokládala, odhadla konečný počet na dvanáct.
Což znamenalo, že se s Duncanem dostali do prvního patra.
Zvláštní, nepamatovala si, že by vystupovala schody.
Nepatrně zavrtěla hlavou a znovu se vydala na cestu. Potichu se proplížila kolem několika nehýbajících se těl, na které se raději ani nepodívala. Zřejmě šlo o služebnictvo, protože průzkumníci se sem už nedostali, ale bylo těžké odhadnout, jestli umřeli na otravu… nebo jestli je někdo zabil. Nebo jestli se třeba nezabili mezi sebou.
V ten okamžik došla k prvním dveřím. Co si Rjinn všimla, byly odemčené, ale neotevřené. Nikdo do nich nevnikl - nebo to tak aspoň vypadalo. Stejně se ale rozhodla podívat dovnitř.
Pokusila se je tiše otevřít, dveře jí ale zradily. Zlověstně zaskřípaly, a to tak hlasitě, že se chodbou hned ozvala ozvěna. Rjinn v ten okamžik nahmátla své runické ostří a rychle se rozhlédla - ale nikde ani noha. Přesto jí tato vypjatá situace pořádně zrychlila puls. Cítila ho až ve své hlavě.
Neváhala a rychle vklouzla do oné místnosti. Pokud je pachatel tady, tak si jí tedy najde. Teď jí musel určitě slyšet. Dveře za sebou nepřibouchla; zavřela je přesně tak, jak byly zavřené před chvílí. Pak se konečně otočila a rozhlédla se.
Když spatřila, kde se nachází, hned ji napadlo, že jde o něčí pracovnu. Nebyla to velká místnost, ale ani malá - prostě středně velká. Měla dvě malá okna, kterými sluneční záře lehce prosvítala směrem do pokoje. Na stole se nacházela hromada papírů a brk, ještě zastrčený v kalamáři. Když se Rjinn podívala na zem, zjistila, že i tam se válejí různé pergameny a rozevřené knihy. Vypadalo to tu jako po hurikánu.
Podívala se i směrem ke knihovně, kterou tu majitel pracovny měl, a zjistila, že polovina knih je pryč. Police byly navíc nakřivo, některé úplně vyrvané.
Rjinn znejistěla. Jaký potřeštěnec by si nechával ve své pracovně takový nepořádek…? Přistoupila ke knihovně, aby jí trochu důkladněji prozkoumala. A v tu chvíli znervózněla ještě víc. Všimla si totiž, že některé police a knihy jsou plné prachu, dlouho nepoužívané a ležící ladem, ale některé další… byly čisté. A ty knihy, co byly čisté, měly zase vytrhané stránky a poničenou vazbu.
Teď už o tom Rjinn pomalu přestávala pochybovat.
Někdo tu byl na návštěvě.
A ten někdo bude ten, co to tu celé rozpoutal.
Puls se jí zase nebezpečně zrychlil. Cítila, jak jí po zádech začíná stékat pramínek potu, ale za tu dobu, co byla u Lovců, se naučila tenhle strach a zděšení ignorovat, přenést někam do pozadí.
Musí postupovat systematicky a hlavně klidně.
Rychlými kroky se dostala k pracovnímu stolu. Začala se přehrabovat mezi pergameny, na nichž se nacházela různá hlášení či dopisy, a házela je na zem do už tak velkého nepořádku. Nevěděla přesně, co hledala, ale věděla, že se tu nachází něco důležitého - něco, co musí zjistit. Něco, co jí i Duncanovi pomůže.
Prohrábla celý štos pergamenů a následně ho smetla na zem. Zbytečná hlášení. Ne to, co hledala. Hned na to se začala přehrabovat mezi dalšími papíry, teď už staršími a hůře čitelnými. Hodila na zem další štos nažloutlých pergamenů a dál se zběsile přehrabovala, když v tom… našla něco zvláštního.
Mezi tou hromadou špatně čitelných, umaštěných a nažloutlých pergamenů se nacházel jeden vcelku relativně čistý. Byl téměř nový, jakoby čerstvě získaný. A také byl popsaný.
Rjinn ho hned vzala do ruky a prohlédla si ho. Písmo bylo kostrbaté, trochu roztřesené, ale opravdu čerstvé. Ale to snad… že by to napsal někdo ze služebnictva? Ale proč…
Ty dobře víš, kdo to napsal, ozval se jí hlásek v hlavě. Rjinn cítila, jak se jí v tom okamžiku rozbušilo srdce.
Ano, moc dobře věděla, kdo to napsal.
Pachatel.
Cítila, že tentokrát se své nervozitě neubrání. Sakra, ať už řešila kolik případů chtěla, žádný pachatel nikdy nenapsal dopis! To možná tak dopis na rozloučenou… ale… ano, to bylo i docela pravděpodobné…
Zavrtěla hlavou, aby ty myšlenky vyhnala, a rychle se dala do čtení.

Drazí přátelé, tento dopis píšu jako zpověď svých hříchů. Lituji jich, ačkoli vím, že je nikdy nebudu schopen odčinit.

Tak pachatel píše zpověď svých hříchů? A že jich lituje? Rjinn musela nevěřícně zavrtit hlavou, protože tomuhle se jí prostě nechtělo věřit. Hned se ale rozhodla číst dál.

Ať jste kdokoliv, prosím, nepřestávejte číst. Já nejsem ten, kdo tento útok spáchal. Jsem pouze jejich nástroj. Věc, se kterou můžou manipulovat k obrazu svému. Prosím, čtěte. Tohle je zpověď. Doznání. A já vám udám ty, kteří stojí nade mnou, kteří tenhle útok zosnovovali. Jejich jména. Identity. Přezdívky.

V tom okamžiku se Rjinn zarazila. Zorničky se jí zděšením rozšířily a celá zbledla.
Přezdívky.
U Daikořřiných sandálů.
Přezdívky měli pouze… Lovci.
Rjinn byla schopná na tu větu pouze vytřeštěně zírat a číst jí stále dokola.
To tu opravdu přiznával, že nad ním stáli Lovci?! U Daikorry, to si nemohl vymyslet něco lepšího?! Kdo mu tohle asi uvěří? Jak by asi nad útokem na Radu a později možná i na krále mohl stát Lovci?! Když Lovci dezertovali, nikdy to nebylo kvůli tomu, že by chtěli zničit království, prostě přijali placenou práci! Stali se nájemnými zabijáky, ne zabijáky králů!
Tohle je prostě pitomost! I když, bylo možné, že… že to osnovují Lovci, kteří jsou stále Lovci… ale to… to by znamenalo…
Sakra, sakra, sakra, sakra! Jestli je tohle pravda, tak celá konspirace… možná, že ví o tomhle… král… Vlk… a… sakra! Rjinn cítila, že začíná panikařit. Nemohla se ani donutit číst dál, protože tahle informace jí natolik vyděsila, že nebyla schopna ani rozumně přemýšlet.
A v tom, zničehonic, uslyšela Duncanův hlas.
"RJINN! POBĚŽ, RYCHLE!" ozvalo se někde zezadu, zřejmě z místa, kam Duncan běžel. Následně na to se ozvala hlasitá, tupá rána.
Rjinn tak rychle a prudce vstala, že všechny ostatní pergameny, které se na stole v tu chvíli nacházely, hned spadaly na zem. V ruce stále svírala onen dopis, přičemž tak křečovitě, že se začal pomalu muchlat. Rychle se rozhlédla.
Duncan ho našel.
Opravdu ho našel.
Takhle jim bude moct ten idiot dát doznání sám od sebe! A jestli na ně zaútočí… tak se aspoň pozná, jestli to s tím dopisem myslel vážně. Když se nechá chytit, prostě jim to přímo řekne, žádné okliky s vypsáním se. S Duncanem vypátrají tu konspiraci mezi Lovci… a zneškodní jí. Všechno bude dobré. Všechno.
Rjinn zmuchlala pachatelův dopis a strčila ho do kapsy. Téměř od pracovního stolu vyskočila a rychlými kroky se rozběhla pryč z místnosti. Přeskákala všechny pergameny a kopla do dveří, čímž je téměř vyrazila z pantů. Hned vyskočila do chodby a rozhlédla se, kam by měla běžet. Uslyšela Duncanův hlas a další tupé rány z levého křídla chodby, to zřejmě jak oba dva běželi. Hned se tedy tím směrem rozběhla.
Klapot jejích bot se začal ozývat po celé chodbě, jak ho ozvěna posílala dál. To už ale Rjinn rychle vytasila své runické ostří, které při jejím stisku krátce zablikalo. Rychle se blížila směrem k onomu rozcestí, přičemž jí zase začal trochu zahalovat kouř. Pokusila se nevšímat si toho a běžet dál.
"ZASTAV SE, TY IDIOTE!" uslyšela Duncanův hlas, blíž, než před chvílí. Ještě zrychlila.
Kouř. Stíny. Temnota…
… a pachatel.
Najednou ho viděla čistě a jasně. Vyběhl z levého křídla chodby, kam šel předtím Duncan, ale ani se na ní nepodíval. Ve tváři byl rudý a zorničky měl rozšířené strachem. Rjinn teď téměř sprintovala.
"STŮJ!" zakřičela hlasitě, přičemž pachatel se na ní pouze letmo podíval, a hned vběhl do chodby, kterou přišli. Do kouře.
Na Rjinn začínal jít vztek, jelikož už pomalu začínala věřit oné konspiraci, kterou popisoval ve svém dopisu, jelikož ale teď před nimi utíkal… lhal, bastard jeden, aby si v případě, že ho chytí, zachránil holou kůži. Sakra, sakra, sakra, sakra!
Nestihla to. Zmizel tam. To už ale z chodby vyběhl i Duncan a běžel přímo za ním. Ztěžka oddechoval a svá runická ostří ani nestihl vytáhnout, ale za pachatelem utíkal tak rychle, až se Rjinn musela divit.
To už ale i ona doběhla k oné zatáčce a vběhla za nimi do zamořené chodby, do chodby, kde se umíralo.
Hned, jak se tam ocitla, ale zjistila, že něco bylo jinak. I tahle chodba už byla docela projasněná. I tady už viděla okna, strop, rohy místností a mrtvá, nehýbající se těla. A také viděla dvě utíkající postavy. Běžela za nimi nejrychleji, jak mohla.
Duncan zřejmě konečně vyndal svá runické ostří, jelikož v ruce držel něco jasného a svítícího. Také viděla, že mu pomalu začínají svítit značky. Zřejmě se rozhodl využít jejich síly a vytrvalosti, kterou mu dávaly. Možná už i její tetování začalo světélkovat.
V tom oba dva zabočili za roh, do chodby, které si předtím s Duncanem nevšimli. Neváhala a hned se rozběhla za nimi. Už je začala pomalu dohánět.
Kouř tady také téměř nebyl, ale zase tady nebyla žádná okna, takže tu byla poměrně tma. Přesto ale Rjinn běžela svou maximální rychlostí - nesměla čekat. Nesměla váhat. Nesměla se zastavovat.
A pak se, najednou, zničehonic - oba dva zastavili. Rjinn to zprvu nechápala, ale jakmile se k nim dostala trochu blíže, došlo jí to - slepá ulička. Chodba zde končila u monumentálního chrliče, oprýskaného a vybledlého, ale pro Rjinn v tento okamžik nádherného. Pachatel začal pomalu ustupovat. Drak pozvedl svá runická ostří.
Teď ten šmejd konečně dostane to, co si zaslouží! Do dopisu napsal spoustu hloupostí o nějaké konspiraci Lovců, ale přitom před nimi, Lovci, kteří by to mohli celé vyřešit, utíká jak splašený! Pouze starší Lovci, jako Vlk, by se na tom mohli podílet, aspoň tak to Rjinn viděla, a také si byla jistá, že ona s Duncanem by ten problém vyřešili, kdyby tenhle blázen vypověděl. Ale on lhal.
Lhal.
"Nehýbej se, jinak chcípneš, ty bastarde," slyšela Duncana říct. Už se k nim pomalu blížila. Pachatel ztěžka oddechoval, s panikou ve tváři, a pak…
Pak se najednou něco stalo. Něco zvednul. Se slzami v očích.
Co to, sakra…
Tvářil se tak žalostně…
A v tu ránu Rjinn ještě zrychlila.
"DUNCANE!" zakřičela vyděšeně, ale bylo pozdě. Ten blázen tu podivnou věc hodil do ovzduší, směrem k jejímu partnerovi.
Jakoby to najednou všechno viděla zpomaleně. Běžela směrem k Duncanovi, který se k ní pomalu otáčel, s nechápavým výrazem ve tváři. Ona téměř plakala, z toho, jak byla zoufalá, z toho, jak ho chtěla dostat pryč.
Měl se jí svěřit. Ona se mu měla svěřit.
Měli být spolu, navždycky…
A pak, zničehonic, veškeré tyto myšlenky, veškeré obličeje a hlasy, ten podělaný bastard, dokonce i Duncanův obličej, zmizely v obrovském, ohnivém výbuchu.
Tohle byl pravý útok na Radu.
 


Komentáře

1 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | E-mail | Web | 27. září 2011 v 16:06 | Reagovat

Annie! Tak som to konečne celé prečítala. Neskoro, viem... *blush* Ale aj tak - bolo to super. Spočiatku som sa dosť strácala v tom svete, vlastne si stále myslím, že by si mala spraviť nejakého sprievodcu či čo.:D A príde mi zvláštne, že si použila prezývku "Tichošlápek", hoci to prudko zvyšuje Kirkovu obľúbenosť u mňa.:P:D
Celkovo sa to dobre čítalo a tak, som zvedavá ako sa to rozbehne, ten koniec som naozaj nečakala. O_o
A sľubujem, že to nabudúce prečítam skôr.^^

2 Annie-chan Annie-chan | Web | 27. září 2011 v 21:03 | Reagovat

[1]: Díky :). Já ten svět mám promyšlený do detailů, je těžké pro mě myslet na to, že ostatní o tom neví, když já vím i ty drobnůstky :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel