1. Kapitola: Entrada (2/3)

17. září 2011 v 9:14 | Annie-chan |  | Vox Populi - Stíny
Pokračování.


Vypadalo to, že Vlka jejich reakce pobavila - zřejmě jí také očekával. Ať ho Rjinn uznávala jakkoli, tohle jí na něm vždycky dokázalo rozčílit - ty jeho nechutné žerty. Když chtěl, aby někdo něco udělal, řekl mu 'hlavně nedělej tohle'. Když potřeboval, aby do jeho pracovny nikdo nechodil, nechával si přemalovat dveře nebo si jí rovnou celou přestěhoval. Když měla přijít nějaká slavnostní návštěva, nepřivedl šlechtice, ale rovnou krále.
Většinou za tyhle svoje vtipy dostával více "seřváno", než by dostal kdokoli jiný, protože byl… jiné rasy. Byl ryüanem, neboli barbarem, což byla hanlivá přezdívka pro jeho národ. Jeho lid měl obvykle tmavou pokožku, oči rudé jako krev a bílé nebo šedé vlasy. Muži byli velké a silné postavy, ženy byly také vysoké, ale obvykle štíhlé a pružné jako kočky. Vyskytovali se v klanech po horách a lesích, kde žili svým opravdu "barbarským" způsobem života, chovali draky a drancovali lidská obydlí. Aspoň tak se to říkalo. Vlk jí ale kdysi řekl, že draky možná chovají, ale že jeho národ rozhodně není tak agresivní. Lidé na ně prý útočili více. On sám byl při jednom takovém útoku unesen ze svého domova převychován na lidský způsob života. Samozřejmě za to mohli Modré vrány, řád pod královou rukou, který se měl starat o rasový mír. Rjinn si byla jistá, že někdy je s nimi ještě hůře manipulováno, než s Lovci. Dokonce i Vlk to říkal, ale podle všeho k nim nechoval žádný vztek ani zášť, jak by všichni očekávali.
Když o tom přemýšlela, moc o něm vlastně nevěděla - proč se stal Lovcem? Kdo ho vyučil? Co se stalo na misi, která mu dala přezdívku 'Vlk'? A co se mu honilo v hlavě, když se tu malou, vyhublou orgeanku, rozhodl pojmout za svou učednici
Ať to bylo, jak chtělo, každý Lovec věděl, že Vlk je jediný, kdo má na Rjinn skutečně vliv a taky jediný, kdo jí dokáže uklidnit z jejího běsnění a vzteku. On sám totiž obvykle takovouhle agresivitu neuznával, ale říkával, že "vzhledem k minulosti Rjinn to u ní chápu". Nikdo nevěděl, co se Rjinn stalo, jak skončila na ulici a jak zemřela její rodina, ale jedno bylo jisté - ona o tom dobrovolně rozhodně nikdy mluvit nebude.
"Povstaňte," řekl až dokonale vznešeně král. Jeho hlas zněl přesně tak, jak by královský hlas znět měl, ale byla v něm slyšet jistá únava a vyčerpání. Přesto z něj ale čišela taková autorita, že trojice Lovců hned povstala.
Rjinn měla možnost si ho konečně pořádně prohlédnout. Jeho hlas nelhal - opravdu vypadal trochu ztrhaně, jakoby ještě před chvílí obíhal kingsholdské hradby. Na hlavě měl zacuchané, krátké tmavé vlasy, a po bradě se mu táhlo krátké strniště, což spíše ještě přidávalo jeho unavenému vzhledu. Přesto ale, soudě jeho výrazu, vypadal přesně jako král.
Nebylo divu, že byl mezi lidem tak oblíbený a že jeho slova byla vždy jako slova boží - přesně takhle ho líčily staré chůvy ve svých pohádkách, přesně takhle si ho všichni představovali, přesně takovéhoto krále si každý přál. Rjinn vmžiku napadlo, jestli není až příliš dokonalý. Ještě před chvílí si myslela, že takovýhle prototyp člověka prostě neexistuje.
"Vaše Výsosti, tohle jsou ti Lovci, o kterých jsem vám povídal. Rjinn Dinnerout, Duncan Bloodeheft a Kirk Windsailor-"
"Není potřeba, abys mi říkal jejich pravá jména," přerušil však Vlka král. Na tváři se mu objevil unavený úsměv. "přijali nová, nebo ne? Ty mi pověz."
"Jak Jeho Výsost poroučí," uklonil se mírně Vlk a znovu pohlédl směrem ke skupince Lovců. "Rudá, Drak a Tichošlápek, Vaše Výsosti."
"Ach tak," přikývl král a věnoval jim jeden zkoumavý pohled. Rjinn v tu chvíli měla pocit, jakoby jí pohlédl až do krku. Možná to ale byla jenom přirozená reakce na to, že je král?! Sakra, vždyť ona je v jedné místnosti se samotným králem!
"O vás jsem slyšel, pane Tichošlápku," promluvil nakonec směrem ke Kirkovi a pomalu směrem k němu vykročil. Vlk se za Jeho Výsostí malou chvilku zmateně díval, protože si nebyl jistý, jestli má jít za ním nebo zůstat stát, nakonec se ho ale rozhodl pomalu a téměř neslyšně následovat.
"Konkrétně, můj pokladník, Martyn Milner, se mi o vás zmiňoval," pokračoval a začal si mnout bradu, přičemž už byl skoro u Kirka. "chtěl vás mít jako poradce… ale to asi víte, když jste ho nakonec odmítl, že?"
"Moje místo je zde u Lovců, můj pane," odvětil téměř pokorně Tichošlápek a sklopil hlavu.
"Já tomu rozumím," zasmál se však na odpověď Jeho Výsost. "nejspíš mi tedy nezbývá než Lovcům tiše závidět."
To už došel přímo k nim - byl od nich jenom pár krůčků. Rjinn cítila tlukot svého srdce až v krku - u Daikorry, snad se nebude na nic vyptávat i jí! Nikdy se necítila takhle… nervózně…
"A vy, pane Draku," přešel nakonec k jejímu partnerovi. Ten měl ruce za zády a vypadal relativně klidně, ale Rjinn viděla, jak se mu vzadu třesou dlaně. Takže byl nakonec ještě nervóznější než ona! No, on ale neměl být z čeho nervózní… čeho se asi bojí?
"Podle všeho jste v minulých dnech vedl zásahy do Stříbrného hvozdu. Je to pravda?"
"Ano, můj pane," odpověděl mu Duncan, a Rjinn viděla, že se mu zničehonic dlaně třesou ještě víc.
"Dobrá práce," pochválil ho ale král. Rjinn v tu chvíli napadlo, jestli si Duncan třeba myslel, že mu král za něco vynadá…?
"Daikorra ví, že ti adukané už by se měli konečně uklidnit. Hargate, velitel Modrých vran, se snaží, seč může, ale nemůže zároveň dohlédnout na všechny kouty země… takže ještě jednou, dobrá práce."
"Děkuji, můj pane," odvětil Duncan a na tváři se mu objevil malý, téměř neviditelný úsměv. To už ale král přecházel k ní a ona najednou měla pocit, jakoby jí srdce spadlo až do žaludku.
"A vy jste slečna Rudá," řekl směrem k ní a znovu si začal mnout bradu.
"Ano, pane," dostala ze sebe Rjinn, sama sobě nevěříc, že ze sebe vydolovala nějakou hlásku.
"O vás jsem také slyšel pár věcí. Byla jste na té misi ohledně adukanů společně tady s panem Drakem, že?"
"A-ano, pane," vykoktala ze sebe Rjinn, nechápajíc, kam tím král míří.
"Doslechl jsem se, že jste tam téměř sama motivovala celou vesnici a ochránila jí před masivním útokem. Bez vaší inspirace by už její obyvatelé zřejmě nežili," řekl s vážným hlasem, a knedlík v jejím krku se zničehonic rozplynul. Aha, on myslí tuhle vesnici.
Jistě, že si na ní pamatovala. Zrovna se na ní chystali zaútočit adukané, a ti zbabělí vesničané chtěli utéct a staré a nemohoucí tam nechat. Rjinn se tenkrát tak rozzuřila, že jim věnovala asi pětiminutový projev, který je zřejmě přiměl zůstat ve vesnici a bránit jí až do posledního dechu. No, tady by končila veškerá ta… hezká… část toho příběhu. Ve skutečnosti jim Rjinn vyhrožovala, že je ještě před tím, než adukané dorazí, vlastnoručně rozseká a oni ani nebudou moct křičet, protože je nechá jíst svoje části těla… a tak dále. Všichni víme, jak Rjinn dokáže být přesvědčivá, když je naštvaná, takže to opravdu zabralo a vesnice se před útokem obránila. Vesničané z Rjinn ale zřejmě až dodnes mají noční můry.
"No co, patřilo jim to!" vymluvila se přesně touto větou Vlkovi, když jí za to chtěl vynadat.
V tom okamžiku se ale vrátila ze svého nostalgického vzpomínání zpět do reality.
Je tu král! Teď se nesmí takhle stupidně zamyslet.
"To je pravda, můj pane," přikývla tedy směrem k Jeho Výsosti.
"Obdivuji vaše řečnické umění, pokud jste tohle dokázala," odvětil jí král. "já mám někdy problém jenom přesvědčit své ohromně starostlivé rádce, že si umím nazout boty. Ale s tím prostě král musí žít. Možná bych si vás mohl najmout jako našeho inspirativního poradce, co vy na to?" zeptal se s úsměvem na tváři, a Rjinn nebyla schopna rozeznat, jestli to myslí ironicky, nebo vážně.
"To bych raději nedoporučoval, Vaše Veličenstvo," ozval se zničehonic Vlk, s opravdu, opravdu vážným výrazem na tváři. "Rjinn dokáže být… méně efektivní ve své práci, když není u nás." Král se musel zasmát.
"Jenom se nebojte, Lovče," řekl nakonec směrem k Vlkovi. "váš klenot vám opravdu nemám v úmyslu vzít. Vlastně jsem tu ohledně jiných záležitostí, že?" řekl a dal si ruce za záda, přičemž se od nich otočil a začal směřovat zase zpátky do "kruhu". Vlk si musel trochu otřít čelo, jak se mu ulevilo, a tentokrát si stoupl kousek od jejich trojice. Jakmile stanul vedle nich, nahlas si oddechl. Zřejmě se vylekal, že by Rjinn král opravdu najal. To by asi celá jeho armáda utekla strachy.
Kirka i Duncana to zřejmě napadlo také, protože vedle ní opravdu ztěží zadržovali smích. Rjinn měla pokušení šlápnout jim na nohu, a to pěkně bolestivě, to ale král už zase začal mluvit.
"Včerejšího pozdního odpoledne, ještě však za bílého dne, se v budově Rady odehrála jakási… událost. Ani já, ani mí muži jsme nebyli schopni odhalit, jak nebo co se tam stalo. Víme pouze, že někdo chtěl zabít členy Rady jakousi… podivnou… magií. Po celé budově se nyní rozlehá jakýsi záhadný kouř, na který se všichni, kteří tam byli, zřejmě udusili. Vyslal jsem tam několik svých strážných, ti se už ale nevrátili… aspoň někteří. Tak či tak, usoudili jsme z toho, že ten kouř musí mít v sobě i nějaké jedovaté látky," povzdechl si král. "přesto se tam ale několik z mých zvědů dostalo a přineslo těla - komorník Rady je mrtvý a pár sloužících také."
Král si odkašlal a hned se jal pokračovat.
"Když jsem tam vyslal několik strážných, už se nevrátili, jak jsem říkal, ale když ano… po chvíli padli vyčerpáním nebo na zranění, která se na nich zničehonic objevila. Zdá se, že lidé vlivem toho kouře dokonce zapomínají na svou lidskost a útočí na všechno kolem sebe. Což zřejmě pachateli ulehčilo práci."
Král si zase trochu odkašlal, to už ho ale Tichošlápek přerušil.
"Jste si jistý, že zrovna zapomínají na svou lidskost? Nemohl to také způsobit ten kouř, nebo oni sami, protože je ten kouř oslepil?" zeptal se trochu podezřívavě.
"Chápu vaše pochyby, pane Tichošlápu," řekl král, "ale tento fakt potvrdili i mágové, kteří na místo dorazili. A buďte si jist, že takováto zranění by ani jed, ani ostré hrany stěn nezpůsobily," odvětil klidně král.
"Ano, ale možná… tedy, možná je pachatel stále uvnitř. A způsobil to on." Řekl zničehonic Duncan. I Rjinn, i Kirk se na něj v tu chvíli udiveně podívali. Ani jednoho z nich tahle teorie nenapadla, ba co víc, byla tak nepravděpodobná, že se Rjinn divila, že to vypustil z pusy. Vždyť přece šlo o sebevražedný útok, při kterém zemřel i pachatel… nebo ne?
Jeho Výsost se jen ušklíbla směrem k Drakovi a začala si zase mnout bradu.
"Věřte tomu nebo ne, mohl byste mít pravdu," řekl nakonec k naprostému údivu všech ostatních. "ať jsme hledali, jak jsme hledali, tělo pachatele jsme stejně nenašli. Mágové nakonec usoudili, že je stále uvnitř a… nu, Daikorra ví, co tam dělá. Podle všeho na ten kouř ale musí mít nějakou imunitu."
Král se chvíli odmlčel, přičemž promluvil Vlk. "Podle toho, co jste říkal, útok nebyl moc úspěšný. Nezemřel ani jeden člen Rady."
"Ano, to je pravda," přitakal král. "všichni byli zrovna venku, protože komorník vyhlásil přestávku. On měl tu smůlu, že vyšel jinými dveřmi. Kdyby šel s nimi… no, pořád by žil. A to by znamenalo, že bych nemusel začít na ty porady zase chodit a kontrolovat, jestli se hádají o tom, o čem by se hádat měli," dodal trošku mrzutě a odvrátil pohled. Rjinn se neubránila menšímu úšklebku - tak i šlechtici mají slabiny.
"V tom případě ale nechápu, na co potřebujete Lovce démonů, pane," pokračoval Vlk. "situace ani není tak vážná. Nikdo z Rady nezemřel. Ten kouř postupem času zmizí. A pochybuju, že by v tomto útoku měli prsty démoni, Vaše Výsosti."
"To já také," přitakal vážně král. "ale nejsem zase tak hloupý, abych nepoznal, když se někdo snaží sabotovat vládu. Jsem si jistý, že kdybych tuhle záležitost nechal být, možná bych mohl být postupem času svrhnut z trůnu, nebo hůř… ale dost o tomhle. Důvod, proč potřebuju Lovce, je jednoduchý - vaše značky vám dávají imunitu vůči veškerým výplodům démonických zbraní, magie, útoků a tomu všemu, ale také proti obvyklým jedům a utrejchům. Nebo snad nemám pravdu?"
Vlk se začal malinko ošívat, ale byl nucen souhlasit, protože to byla pravda: "Samozřejmě, že pravdu máte, Vaše Výsosti." Rjinn začínala chápat, kam král směřuje, a vůbec se jí to nelíbilo.
"Pak tedy bude váš úkol prostý - dostat se do budovy, najít ostatní přeživší a hlavně pachatele." Rjinn se neubránila menšímu zaúpění, naštěstí si jí ale král nevšiml a pokračoval.
"Musí se zničit zdroj toho kouře, a očekáváme, že ten bude u něj. Pachatele zpacifikovat, zneškodnit, ale ne zabít - bude se muset podrobit výslechu." Řekl jim prostě a přeměřil si je takovým tím důležitým pohledem.
"Očekávám od vás naprostou úspěšnost, rychlost a bezproblémovost. Do budovy se musíte dostat, co nejdříve to půjde, nejlépe hned po této konverzaci." Trochu si odkašlal.
"Jsem si jist, že to nebude tak těžké, jak to vypadá," dodal nakonec. Rjinn se mírně otřásla. Bylo to to, co se jí vůbec nelíbilo, ale neměla na vybranou. Královy rozkazy. Nebylo zrovna tohle ono vyhrožování? Ach, asi ano, protože Jeho Výsost by si úplatky nedovolila. Ne. Asi. No, asi ne.
"Můj pane, ale co když ani my, Lovci, nebudeme proti tomu kouři odolní?" musel se zeptat Tichošlápek. Rjinn párkrát napadlo, že by ho mohli přejmenovat na "Strašpytlu", ale tentokrát chápala, že jeho obavy jsou opodstatněné.
"Pokud nebudete odolní, tak zemře mnoho dalších nevinných lidí a nikdo tomu nebude moci zabránit," řekl chladně král a z jeho hlasu najednou čišelo něco, čeho se Rjinn trošku zalekla - něco jako "radši bys proti tomu kouři odolný být měl, jinak uvidíš". …takže to byla výhružka!
"Rozchod. Každou chvíli budete očekáváni na místě činu," řekl jim a ona, včetně jejích druhů, musela vykřiknout "Rozkaz."
Rozkaz. Právě začínalo jeho plnění.
A ačkoli to Rjinn nevěděla, začalo tím i něco neuvěřitelného, dobrodružného a nebezpečného, co by později jednoduše popsala větou "já snad nikdy nepotkávám někoho normálního".
"Já opravdu nic nevím! Přísahám!" zavzlykal téměř jeden ze strážných a ještě více se přikrčil. Byl tak vyděšený už jen z nich dvou, že si Rjinn začala myslet, že si snad nadělá do kalhot. Možná, že už se tak stalo.
Tak či tak, tenhle úkol byl ještě otravnější, než si původně myslela. Snad ještě otravnější než hledání toho vraha v baráku plným kouře, do kterého se však teprve chystali.
Hned poté, co jim král dal rozkaz prošetřit to, co se stalo v budově Rady, se tam spolu s Vlkem, Tichošlápkem a Drakem vydali. Dostali se tam téměř okamžitě, přesně tak, jak si Jeho Výsost přála. Pak už stačilo jenom zachránit přeživší a dopadnout útočníka. Ale tady to začalo. Vlk totiž nerozkázal okamžitě vniknout do budovy, jak předpokládali, ale vyslechnout strážné. Jistě, informace průzkumníků a strážných o tom, co vevnitř viděli, by mohli být užitečné, to by ale všichni nesměli být takoví zbabělci. Většinou se jim místo odpovědí dostalo jen tichého koktání nebo dokonce vzlykotu. Navíc, jak všichni dobře věděli, uvnitř té budovy jsou stále nevinní lidé, kteří naneštěstí byli ve špatnou chvíli na špatném místě.
Když Vlk vydal tento rozkaz, Tichošlápkovi se v ten okamžik na tváři objevil nesouhlasný výraz, ale přikývl, a Rjinn zase jenom pokrčila rameny. Ale Drak se zřejmě hodně rozzuřil. Od té chvíle, co se snažili všechny ty pobudy vyslechnout, byl každým okamžikem nerudnější a nerudnější. Rjinn ho chápala, ale popravdě - takhle rozčíleného ho ještě nikdy neviděla.
"No tak, chlape," obořil se na strážného Duncan. "byl jsi uvnitř, nebo snad ne?! To jsi tak slepej, že jsi nic neviděl?"
"Ten… ten kouř, pane…"
"Já taky sakra vím, že je tam kouř! Já se tě ptám, jestli jsi tam něco viděl!"
"Když nic neříká, tak asi ne," řekla Rjinn s jakýmsi unaveným výrazem. Vidět Draka takhle rozzlobeného bylo prostě… divné.
"Výborně. Takže se ukázalo, že všichni královo průzkumníci jsou slepí, zavšivení ignoranti," procedil Drak mezi zuby, přičemž muž se roztřásl ještě víc.
"Vypadni odsud, prosím tě," zavrčel nakonec a začal ráznými kroky pochodovat pryč. Rjinn si jenom povzdechla a v mžiku se rozběhla za svým partnerem, ignorujíc vyděšeného průzkumníka.
"Co tě žere? Kdybys na ně tak neřval, možná by nám i něco řekli," řekla mu vyčítavě, když ho dohonila, ačkoli tomu ani sama moc nevěřila.
"To jako myslíš vážně, Rjinn? Tihle idioti by si nadělali do kalhot, i kdybych na ně vyskočil v noci s lucerničkou a křičel 'bu-bu-bu'. Nechápu, co se králi honilo hlavou, když je poslal dovnitř, a už vůbec nechápu, proč je musíme vyslýchat."
"Vlkovy rozkazy…"
"Strč si rozkazy už někam, Rjinn."
"To vždycky říkám já."
Duncan se k ní konečně otočil s trochu uvolněným obličejem. Rjinn v jeho očích na krátkou chvíli spatřila jakýsi chaos, zmatenost, únavu a vztek v jednom, ale přesto se na jeho tváři objevil nepatrný úsměv.
"To je fakt. To vždycky říkáš ty."
"Tak vidíš," pokračovala v uklidňování - ačkoli věděla, že ona sama v tom není moc dobrá. "takže tady přestaň nadávat a přenechej to mě, ano?"
Duncan si jenom povzdechl a konečně se pořádně zasmál. Rjinn pouze pobaveně nadzdvihla obočí, očekávajíc, co dál řekne.
"Jasně… já… promiň. Nechtěl jsem si na těch lidech vylívat vztek, a už vůbec ne na tobě," zamumlal. "promiň."
"A teď se mi tu ještě omlouváš. Páni."
Duncan se na ní znovu pobaveně podíval. Zdálo se jí to, nebo to byl takový… smutný úsměv? Možná byl prostě jen unavený. Nebo pořád naštvaný. Akorát to v sobě dusil, kvůli ní… ano, to bylo docela možné.
"Hej, Rudá! Draku!" ozvalo se najednou za nimi. Oba se téměř naráz otočili a spatřili dalšího Lovce, běžícího přímo směrem k nim. Byl to Tichošlápek.
Vypadal uhnaně a téměř bezradně, ale jinak snad i plný energie. Nebo… ne, Rjinn opravdu nevěděla, jak by popsala jeho momentální grimasu. Bylo to něco jako štěstí a vztek v jednom. Tak či tak, běžel k nim rychle, a když se po pár vteřinách zastavil, už stál vedle nich. Byl ale tak zadýchaný, že se musel opřít o kolena.
"U Daikorry… vy… vy dva jste někdy fakt hluchý."
"Co potřebuješ, Tichošlápku?" zeptala se Rjinn, to jí ale Duncan hned přerušil.
"Jo, už jdem vyslýchat další stráže. Promiň, že jsme se na pár chvílí zastavili a rozhodli si popovídat. Už jdeme, dělat tu zbytečnou, zbytečnou práci," řekl už zase naštvaným tónem a také se pomalu začínal otáčet, to už ale Kirk zase promluvil.
"Počkej! Neodcházej… sakra… na tohle už jsem fakt moc starej," řekl zadýchaně a konečně se zvedl. Ve tváři byl stále rudý, ale aspoň už tak ztěžka neoddechoval, jako před chvílí.
"Chtěl… chtěl jsem si s váma jen… jen promluvit."
Drak nadzdvihl obočí, stále s rozzuřeným výrazem na tváři.
"Opravdu? A o čem? O tom, co užitečného nám tihle strážní řekli?" osopil se hned na Tichošlápka. "Já ti povím, co užitečného nám řekli. Pěkný hovno."
"Duncane, uklidni se," procedila mezi zuby Rjinn, ale on se stále tvářil nevrle a nasupeně, přičemž pomalu, ale jistě rudnul.
"Mě taky neřekli nic užitečného," začal se bránit Kirk. "blebtali něco o tom, že si je Ug'ar'da teď najde, ale nic o tom, jestli viděli pachatele či tak."
"Vypadá to, že z nich už prostě nic nevytlučeme," povzdechla si Rjinn.
"To jste ale věděli od začátku," řekl naštvaně Duncan. "oba dva."
"Jasně, že jo! Co jiného jsme ale asi tak mohli dělat?!" začal už být rozzuřený i Kirk. "Přestaň se chovat, jako bys tu byl jediný, co se stará!"
"A co když jsem jediný, kdo se tu stará?!" odsekl Duncan. "Tam uvnitř jsou nevinní lidé, kteří na tom místě vůbec neměli bejt, ale ten sráč se je stejně pokusil zabít. Jejich rodiny spoléhají na to, že je někdo zachrání, že jim pomůže, a my se tady děláme s nějakým vyslýcháním!"
"Jsme Lovci démonů, Duncane. Vlastně jsme tady ani neměli být!"
"Jasně, tak si uteč někam do bažin, zabíjet si přízraky! Jsem si jistej, že těmhle lidem to vadit nebude."
"My tu ale nejsme od toho, abychom se snažili těm lidem pomoct!" procedil mezi zuby Kirk. "jsme tu od toho, abychom plnili rozkazy. Co Vlk řekne, to uděláme. A pokud budeme muset, tak…"
"Copak nejsou královy rozkazy důležitější?!"
"Duncane, Vlk tohle dělá pro naše dobro!"
"Jak by to asi mohl dělat pro naše dobro?!"
"Ehm," ozvalo se najednou za hádající se dvojicí odkašlání. Křik obou hlasů zničehonic přestal, stejně rychle, jako začal. Oba se blesku rychle otočili - a spatřili jejich momentálního velitele, toho, který vydal rozkaz, který se Duncanovi tolik příčil.
Vlka.
Rjinn po celou dobu jejich hádky jenom mlčky přihlížela a pomalu ustupovala. Nechtěla se do toho vložit, protože věděla, že Drak by se na ní rozkřičel ještě víc, než na Kirka, ačkoli se od toho tak držel. Ale věděl, jaká je její povaha, moc dobře to věděl. A ona to věděla také.
Rjinn chápala, že Duncan má potřebu pomáhat nevinným a bezbranným, ale bohužel, ona jí s ním nesdílela. Po tom všem, co jí lidé udělali, co jí její otec udělal, usoudila, že když někdo potřebuje pomoct, pomůže si sám. Takový byl vlastně zákon světa - starej se jenom sám o sebe. Starost o jiné se později člověku vymstí, ať si myslí, co chce. Nikdo, kdo se snažil pomáhat bezbranným, se nestal skvělým obchodníkem, šlechticem nebo váženým předákem - ale ti, co měli peníze, tak ano, protože cinkot mincí má prostě vždy větší moc než pomocná ruka.
Rjinn dobře věděla, že Kirk má naopak stejné smýšlení jako Duncan, ale jeho potřeba pomáhat se snad vždy střetla s jeho loajalitou k Lovcům a koruně. Tichošlápek prostě nikdy nepatřil k těm, co by porušili příkazy, ať už s nimi souhlasil, nebo ne.
A úplně stejné morální hodnoty měl i Vlk. I on chtěl pomáhat a chránit, ale rozkazy se s jeho názory ne vždy shodovaly. Anebo si výraz 'pomáhat a chránit' přebíral trochu po svém.
"Myslel jsem, že jsem vám dal rozkaz vyslechnout ty strážné," řekl Vlk vcelku klidným hlasem, ale Rjinn vycítila, že uvnitř je nervózní a naštvaný zároveň, "ne abyste se tady hádali."
"My se nehádáme," odsekl Duncan a naštvaně odvrátil pohled. Kirk se, ve tváři trošku rudý, naopak otočil směrem k Vlkovi.
"Promiň, Vlku. Nechali jsme se… trochu unést," řekl omluvným tónem, přičemž Duncan stále s nasupeným výrazem koukal pryč. "už se to nestane."
"To doufám," povzdechl si Vlk.
"Takže teď bychom se asi měli vrátit zpátky do práce-"
"Jak dlouho máme v tomhle ještě pokračovat?!" skočil však Drak Tichošlápkovi do řeči. Ten se k němu znaveně otočil. Zřejmě už se nechtěl dál hádat. Vlk si Duncana přeměřil nedůvěřivým pohledem.
"Co tím myslíš?" zeptal se. Rjinn ale bylo jasné, že Vlk moc dobře ví, co tím myslí.
"Jak dlouho máme ještě pokračovat v týhle… stupiditě? Sakra, Vlku, přemýšlej trochu," začal Drak zase, přičemž se na jeho tváři objevil naléhavý výraz. "Ti lidé uvnitř umírají. Možná už jsou někteří kvůli nám mrtví. Čekají, že jim někdo přijde na pomoc, že je zachrání. Taky tam čeká pachatel. Kdo ví, jestli tam pořád je, když ten vstup dovnitř tak dlouho odkládáme. Přemýšlel jsi o tom, Vlku?" nadzdvihl Duncan obočí, zřejmě se snažíc interpretovat své myšlenky co nejvíc klidně. "Už nemáme čas na další zdržování. Musíme dovnitř. Ihned."
Duncan na Vlka upíral svůj netrpělivý pohled, přičemž oči Rjinn a Kirka mezi těma dvěma nedočkavě přeskakovaly.
Vlk si promnul čelo, přičemž se zatvářil opravdu bezradně. Duncan se na něj stále díval, se svou kamennou tváří a neměnným výrazem. A pak Vlk promluvil.
"Čekal jsem, kdy s tím přijdeš i za mnou, Draku," řekl pomalu a téměř unaveně. "ale bojím se, že tě budu muset zklamat. A dřív, než začneš nadávat - nech mě to vysvětlit," dodal ještě, když viděl, jak se Duncan v ten okamžik začal nadechovat.
"Začnu asi takhle - dovnitř nepůjdeme vůbec."
"COŽE?" neudržel se tentokrát ani Kirk, který se do té doby snažil zůstat v klidu. Duncan na Vlka jenom vytřeštil oči, přičemž Rjinn si založila ruce na prsou a tázavě nadzdvihla obočí. Zatímco oba dva vypadali značně znepokojeně, ona vypadala celkem lhostejně. Vlk se ubránil povzdechnutí nad morálními hodnotami své učednice, a jal se pokračovat.
"Na rozdíl od vás jsem před chvílí nemluvil se strážnými, ale s několika Modrými vránami, které sem král vyslal na průzkum. Ty mi řekli, že celý vnitřek je zaplavený tím zatraceným kouřem. Téměř se tam nedalo dýchat a prý se tam i někdo z nich udusil."
"My jsme ale Lovci," procedil Duncan mezi zuby, s ohnivými jiskřičkami v očích. "a jak král řekl, jsme proti všem těm jedům imunní."
"To možná, ale ne proti udušení," zavrtěl hlavou Vlk a povzdechl si. "ale to ještě není všechno. Modré vrány mi totiž řekly ještě něco."
"A co?" zeptal se netrpělivě Kirk. Vlk se ještě víc zamračil.
"Vnitřek se stal hotovým peklem. Tedy, více méně. Oni to přirovnali k aréně, do které vás pošlou se zavázanýma očima a lvi vás tam rozsápou na kusy." Vlk v tento okamžik odvrátil pohled. "Ti lidé, co uvnitř zůstali, byli také nakaženi tím kouřem. Tedy, mohli jsme to očekávat, ale Modré vrány mi řekly, že je to tam ještě horší. Prý se vždycky zjevili ze stínů, zničehonic, a oni je nečekali - obyčejní služebníci, lokajové - všichni, kteří se náhodou připletli na místo činu. Jelikož tam prý není vidět ani na jeden pitomej krok, při každým tohle útoku ztratili pár mužů. Ti lidi je prostě rozsápali na kusy, nehtama, zubama. Byli agresivní. Útoční. Prostě… zabíjeli."
Chvíli bylo ticho.
Duncan se stále tvářil rozzuřeně, přičemž jeho tváře začínaly nebezpečně rudnout. Kirk, naproti tomu, na Vlka po této informace dokázal pouze bezvýrazně civět. Rjinn se zamračila, přičemž se jí v očích objevil ještě větší chlad. Vlk si trojici Lovců pátravě prohlédl a nervózně se poškrábal po hlavě. Věděl, že jim tím více méně i ublížil - vždyť samotný král si je, na jeho doporučení, zavolal, aby tu věc vyřešili. Aby zachránili nevinné. Aby dopadli pachatele. Ale on opravdu nemohl dopustit… nemohl dopustit ztrátu svých Lovců jen kvůli nějakému alchymistickému bláznovi. Prostě ne.
"Je mi to líto," zamumlal posléze. Moc to nepomohlo, jelikož Lovcům zůstaly na tvářích úplně stejné grimasy.
"Co… co teda hodláš dělat?" zeptal se potichu Kirk. Vypadalo to, že už se trochu vzpamatoval ze svého 'výbuchu emocí', ale stále se tvářil jaksi… bezradně.
"Zavolal jsem pro aspoň třicetičlennou skupinu Lovců. Měli by dorazit do poledne," odvětil Vlk. "ti pak vtrhnou dovnitř, pro útočníka a přeživší."
"Pokud teda ještě nějací zbudou," procedil Duncan mezi zuby.
"Zbudou," promluvila konečně i Rjinn, stále však trochu ztracená ve svých myšlenkách. "ale nevíme, jestli budou s námi, nebo proti nám. Díky tomu kouři."
"Líp bych to neřekl," povzdechl si Vlk a znovu se na skupinu podíval. "Je mi to líto."
"Co ti jako je líto? Že tady porušuješ královy rozkazy, nebo že necháváš ty lidi umřít? Asi ani jedno, co?" zavrčel téměř Drak a Kirk se zamračil, čímž jen dal najevo, že s ním souhlasí.
"Královy rozkazy jsou jedna věc, ale nenechám povraždit svoje lidi jenom kvůli tomu, že se nějaký blázen rozhodl přepadnout Radu," odsekl Vlk. "jeho záměry se mu, tak či tak, nepovedly. Ani jeden člen Rady nezemřel, pouze komorník, a ten je nahraditelný. Ale ano, bylo tam spoustu nevinných - Daikorra ví, jestli s tím ten idiot počítal. Tak či tak, mrtví jsou při každém těžším případu. Myslel jsem, že to ses už naučil, Duncane."
Vlk se Duncanovy zadíval přímo do očí, ten ale téměř okamžitě uhnul pohledem. Dřív, než si Rjinn stihla svého partnera pátravě pohlédnout, jelikož jí Vlkova slova zaujala, její bývalý učitel znovu promluvil.
"Myslím, že tohle znamená, že můžete jít domů. Máte oficiálně rozchod," řekl jim svým velitelským hlasem. "budu vás informovat, až dojde ke konci mise."
"To jsme rádi," odsekl znovu Duncan, tentokrát to ale řekl tak potichu, že si Rjinn nebyla jistá, jestli to Vlk slyšel. Ten se pomalu otočil a začal těžkými a dlouhými kroky kráčet pryč, zřejmě znovu za skupinou Modrých vran. Tak či tak, mířil směrem pryč od budovy. Ani jednou se za nimi neohlédl - zřejmě se bál těch pohledů, které za ním budou upírat. Ten Duncanův byl tedy obzvlášť děsivý. Vypadalo to, jakoby chtěl Vlkovi propálit záda.
"No, to asi znamená, že musíme vypadnout," povzdechl si zničehonic Tichošlápek. Rjinn ani Duncan se směrem k němu neotočili, on to ale zřejmě ani neočekával. Začal se pomalu protahovat, přičemž si odfrkl.
"Vlk to na nás možná dost hnusně vybalil, že nesmíme na ten případ," začal. "ale asi má pravdu, víte? Vevnitř je tlupa pomatenejch lidí, blázen, který to celý rozpoutal a děsivý jedovatý kouř."
"Copak lidi," odsekla Rjinn. "ale nevíme, jestli je ten idiot stále uvnitř. Mohl taky klidně utéct zadními vchody."
"Jsou kontrolované, Rudá," pokrčil Kirk rameny a dál se protahoval. "za posledních pár hodin nikdo nevešel dovnitř, ani nevyšel ven."
"Á, někdo nám tu zase čmuchal."
"Je to moje práce, Rudá. Jsem Tichošlápek."
"Jasně, jasně… ale Vlk tě o to nepožádal, nebo jo?"
Kirk se pouze ušklíbl. "Rád si před případem sháním nějaké údaje," řekl. "abych byl v obraze."
"A víš teda i, kdo byl uvnitř?"
"Takhle informovaný není nikdo, Rjinn," povzdechl si Kirk. "ale kdybych si dal práci…"
"Fajn. Co jsem tím totiž myslela je, že bychom měli kontaktovat rodiny mrtvých," řekla Rjinn a snažila se znít soucitně, ale znělo to spíš směšně, než smutně. "aspoň to bychom mohli zařídit, když už nic jiného. Mrtví tam asi určitě budou, takže… co ty na to říkáš, Duncane?"
Žádná odpověď.
Rjinn se přestala usmívat a Kirk protahovat - oba se najednou otočili směrem k jejich příteli, který byl zničehonic až podezřele ticho. Byl od nich odvrácený a hleděl směrem k vchodu do budovy.
"…Duncane?"
"Jdu dovnitř. Hned teď."
Jeho slova se do Rjinn i Kirka vryly jako nůž. Byla ostrá, rychlá a hlavně nečekaná. Duncan navíc zněl tak odhodlaně, že to vypadalo, že je pevně rozhodnutý. Jakoby to pro něj bylo jasné už od začátku. A jakoby už se jeho názor nedal změnit.
"Cože? Zbláznil ses?!" vyjekla Rjinn zděšeně.
"Draku, to ne," obrátil se proti němu i Tichošlápek. "dovnitř nemůžeme, vždyť to víš. Rozkaz zněl-"
"Rozkazy si strč někam," odsekl Duncan. "a ty pitomý zákony a předpisy taky! Nebudu poslouchat pravidla, která mi poroučí nechávat nevinný lidi umírat, a ještě tomu přihlížet!"
"Duncane…"
"Ne, Rjinn. Já prostě jdu dovnitř."
Aby Drak ještě podpořil pravdivost svých slov, rychle vykročil směrem ke hlavním dveřím. Začal si ohmatávat pouzdra, která měl zavěšená kolem opasku, aby se ujistil, že má svá runická ostří, určená k boji proti démonům a přízrakům, ale i lidem.
Rjinn i Kirk se téměř ihned vydali za ním.
"Duncane, vykašli se na to, pro Daikořřinu krev," naléhal dál Kirk. "přijde jednotka. Zasáhne. Zachrání ty lidi. Porazí útočníka. Ty sám to nezvládneš, ty idiote!" zařinčel, přičemž se Drak téměř okamžitě otočil.
"Jasně, Tichošlápku. Fajn. Ale až se příště vrátím s tvojí mrtvou manželkou v náruči, protože byla náhodou na místě útoku, tak si o tom znovu popovídáme, dobře?" nadzdvihl obočí a otočil se zpátky, aby znovu rázně vykročil. Kirk v ten okamžik zůstal stát na místě jako opařený, přičemž pomalu bledl. Rjinn se za svým partnerem znovu rozběhla.
"Duncane, prosím…"
"Ne, Rjinn."
"Chceš riskovat svůj život kvůli nějakým lidem, který ani neznáš?"
"Přesně tak."
"Tak Duncane!"
To už se Tichošlápek za Drakem znovu rozběhl. Ve tváři byl sice pořád bledý, ale i odhodlanější a také naštvanější.
"Zastav se, ale hned!" křičela Rjinn pořád dokola.
"Ne."
"My všichni chceme ty lidi zachránit, Duncane! Ale máme rozkazy, pro Keatonovo sandále!"
"Jakoby ses ty někdy starala o rozkazy," odsekl Duncan. "jsi jen líná pomoct lidem, který na tom jsou teď stejně jako kdysi ty."
Tentokrát se zarazila Rjinn. Do tváří jí začala nabíhat červeň a oči jí nepatrně potemněly, to ale Draka konečně doběhl Kirk a prudce ho chytil za rameno.
"Přestaň se chovat jako idiot!" vykřikl a trhl rukou, takže Duncana násilím otočil směrem k sobě. Ten byl ve tváři rudý jak rajče - těžko říct, jestli od vzteku, nebo vypětí. Možná že od obojího. Tak či tak, Tichošlápek byl zase bledý jako stěna, takže tu barvy hrály pěkný kontrast.
"Chováš se jak malý dítě, Duncane! Nemůžeš jen tak bezhlavě vtrhnout do baráku plných posedlostí a bláznů, a už vůbec ne sám! Pro Daikorru, zkušení muži tam zklamali! Modré vrány tam zklamali!"
"Když to nikdo jiný neudělá, tak jo, musím tam jít," odsekl rozzuřeně Duncan a pokusil se mu vytrhnout a znovu vykročit, Kirk ho ale držel pevně.
"Je mi jedno, jestli mi budeš vyhrožovat s mojí mrtvou manželkou, klidně i dětmi. Nic to nemění na faktu, že se tu chováš jako malý, nevychovaný děcko! Uklidni se a vrať se domů." Poslední větu pomalu zaslabikoval. Původním záměrem bylo zřejmě Duncana uklidnit, ten se ale zřejmě ještě více naštval. Zrovna se nadechoval, že Kirkovi do tváře vychrlí nějakou další nerudnou odpověď, to ale Rjinn promluvila.
"Půjdu dovnitř s tebou," zamumlala. "jestli chceš."
Ačkoli slova řekla tak potichu, že by je normálně člověk ani nezaznamenal, Kirk i Duncan je moc dobře slyšeli. Oba se s trhnutím otočili, přičemž se zatvářili nadmíru překvapeně. Z Duncanovy tváře dokonce na chvíli zmizel ten jeho vztek.
Rjinn vypadala, jakoby jí něco mrzelo, jakoby něčeho litovala. Stála pár metrů od nich, dívající se do země a se smutným výrazem na tváři. Na svého partnera a Tichošlápka se ani nepodívala.

>> Pokračování kapitoly

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel