1. Kapitola: Entrada (1/3)

17. září 2011 v 9:12 | Annie-chan |  | Vox Populi - Stíny
Tak už jsem se rozhodla - kapitoly budu přidávat jednou za dva týdy, v sobotu. Důvod je prostý - všechny kapitoly budou dlouhé jak něco. Něco tak dlouhého jste ještě neviděli :D. Možná proto se to někdy tak těžce píše...

P.S. To se jednou blog.cz zase posral!! Přesáhnuto 40 000 znaků jen kvůli mezerám! GRRRR!



Bylo ráno.
Sluneční paprsky pronikaly do jejich malého příbytku trošku zaprášeným oknem, jehož závěsy nebyly snad nikdy používány. Osvětlovaly tak malou, ale útulnou místnůstku se skromně zařízeným nábytkem a různými věcmi poházenými všude okolo. Na zemi se válelo pouzdro od dýky, zmuchlané listiny, brka, rozevřené knihy, zřejmě nedávno sundané oblečení a další harampádí. Vypadalo to, jakoby tam tyto věci byly dané ve spěchu, a pak už na ně všichni zapomněli.
Dveře do následujících místností byly otevřené, a odhalovaly tak malé prostůrky, které byly zřejmě používané jako jídelna a hala. Byl v nich i vidět jakýsi pokus o výzdobu, ale všechno to bylo tak poházené, že to ani nestálo za řeč.
V místnosti, kterou právě prosvítalo slunce, stála stará, dřevěná postel. Na to, jak moc už byla používána, byla stále v dobrém stavu. Její nohy nevypadaly moc ošoupaně ani zničeně, a kupodivu nevrzaly. Prostěradlo bylo relativně čisté a také, na zdejší poměry, ani moc nesmrdělo.
V této posteli právě ležely dvě postavy. Žena a muž. Nazí.
Žena byla malinko menšího vzrůstu než její partner, ale zdálo se, že jemu to nevadilo. Přeci jenom, její výšku nahrazovaly širší ramena a na ženu celkem dobře vypracované svaly.
Na rozdíl od něho ale navíc měla čokoládově hnědou pokožku, a nebylo to opálením - už jen její špičaté uši prozrazovaly, že je jiné rasy. Byla orgeankou.
Orgeané byli kdysi technicky vyspělým lidem, který sídlil v horách, ale jejich vstřícnost a laskavost je nakonec zahubila. Lidé si je podmanili a Horský lid se tak stal jenom jejich stíny, které s lidskou rasou mohli vyžít pouze jako jejich poskoci či dělníci. Někteří ale tvořili výjimku, a tím zrovna teď není myšleno těch pár potulných jedinců, kteří se už léta snažili obnovit staré tradice. Tentokrát je tím myšlena zrovna tato žena, která se jako jedna z mála dokázala prosadit.
Muž vedle ní byl naproti tomu člověk. Vlasy měl tmavé jak uhel a bradu mu pokrývalo několikadenní strniště. Jeho tvář ale nehyzdily žádné vrásky ani kazy, z čehož vyplývalo, že byl poměrně mladý. A celkem dobře vypadající.
Na tváři mu navíc pohrával spokojený úsměv, a nikdo by v tuto chvíli nemohl vytušit, jestli to bylo sladkými sny, nebo tou ženou přitulenou k němu.
Jak leželi vedle sebe, chvíli to vypadalo jako spokojená, partnerská idylka.
V tom se, zničehonic, do toho posvátného ticha ozval jakýsi hlasitý zvuk - hlasité a usilovné bušení. Někdo zřejmě začal tlouci do hlavních, vstupních dveří, s jakýmisi pozoruhodnými záměry. Vždyť bylo tak brzy ráno… kdo by tak teď mohl něco chtít? Možná tak nějaký potřeštěný obchodníček, se snahou prodat jim aspoň jeden ze svých zbytečných výrobků, nebo nějaké pobíhající děti, které si chtěli udělat trošku legrace, nebo snad nějací zlodějíčci, kteří si takhle chtěli ověřit, jestli jsou doma, anebo, v té nejhorší variantě, nějaký potřeštěný trubadúr…
Postavy ležící v posteli tento otravný zvuk tedy raději ignorovaly.
Bušení se však každou vteřinou stupňovalo. Někdo tam do dveří tloukal tak silně, že za chvíli už nebylo slyšet nic jiného, čímž se vylučovala varianta zlodějů, kteří by se zřejmě už dávno do jejich bytu vloupali. A také se tím vylučovala varianta malých dětí, které by to už v tuto chvíli omrzelo, ale tohle tak jisté nebylo.
Zvuk třískajícího dřeva byl za chvíli tak nesnesitelný a hlučný, že už to ona žena nemohla déle ignorovat.
"Řekni tomu idiotovi, ať už sklapne," zamumlala tiše, s očima stále zavřenýma a přivinutá k němu.
Muž vedle ní se nepatrně zavrtěl a přitáhl si jí blíž k sobě. Zřejmě už byl také chvíli vzhůru.
"Hned, lásko." Odpověděl jí vzápětí, ale nepohnul ani malíčkem. Dál ležel v posteli vedle ní, objímal jí, vnímal její dech a užíval si jedné z těch mála chvilek, které s ní mohl strávit.
"Pane! Pane!" přidal se k usilovnému bušení navíc ještě křik. Hlas by mohl patřit nějakému chlapci, mladému - tak patnáctiletému. Takže přeci jenom to byla ta děcka… ale ne, to je nepravděpodobné. Banda malých dětí by to být nemohla, protože ty by pravděpodobně takhle nekřičely. Na to byly moc bázlivé. Všichni si totiž moc dobře pamatovali, jak jim jednou ona žena otevřela a seřvala je tak, že se celé měsíce strachy schovávaly pod postelí.
"U Keatonových sandálí," zanadávala orgeanka a konečně začala něco dělat. Odtáhla se od svého partnera, který však stále zůstával ležet, a sedla si, s nohama stále v posteli. Jak z pokrývky vyklouzla její hruď a paže, sluneční paprsky osvítily i její podivné tetování -táhnoucí se po jejich ramenech - a jeho maličké pokračování na tváři. Bylo to pozoruhodné písmo, které někteří zvali "řeč démonů". Byly to značky. Tetování. A tím se honosili pouze jediní - Lovci démonů.
Vlasy měla sice rozcuchané, ale krásně hnědě kaštanové - slunce jejich barvě ještě dodalo lesk. Oči byly tmavé jako její pokožka, ovšem nyní plné ospalků a příliš unavené na to, aby pořádně zaostřily.
"Nejen, že si zase nezatáhl závěsy, ty idiote, ale navíc sem ještě takhle brzo přiběhne nějakej spratek, aby nás otravoval a rozbil nám dveře. Má skvělý načasování, to se mu musí nechat." Procedila mezi zuby poměrně naštvaně a marně se pokusila promnout si oči.
"Tak ho ignoruj," zabručel na odpověď její partner a chytil jí za ruku, s cílem stáhnout jí zpět pod přikrývku. "spi dál."
"Nech toho," odsekla mu ale dívka a jeho ruku srazila zpátky. "a běž si to s ním vyřídit, odežeň ho, co já vím. Já tam nejdu."
"Ale no tak, Rjinn…"
"Sklapni, Draku."
Duncan Bloodeheft, zvaný Drak, se líně pokusil opřít a pohlédnout Rjinn do tváře. Kdyby si ho teď někdo důkladně prohlédl, možná by si všiml, že i on má podobné tetování jako Rjinn.
Jeho oči byly polozavřené jako ty její, ale stejně vypadal pořád napůl spící, zatímco Rjinn už byla poměrně dost probuzená. Chvilku na ní tak zíral, jak se pokouší vyndat ospalky z očí, a pak znovu padl hlavou do polštáře. Zrovna v tu chvíli se ozvalo další zabušení, tentokrát tak silné, že by snad v těch dveřích dokázalo udělat díru.
"Pane Bloodehefte, mám pro vás zprávu! Otevřete, prosím!" zakřičel chlapec, a Rjinn se v tom okamžiku spokojeně usmála.
"Vidíš? Volá tebe. Takže vylez a vyříkej si to s ním."
Duncan na odpověď jenom něco nesrozumitelně zabručel, ale tím si vysloužil svůj konec.
Ozvala se hlasitá rána - to když spadl z postele, podporovaný jejím kopancem. Ocitl se tak obličejem k jejich starým, vrzajícím parketám, a probuzení najednou přišlo celkem rychle. Až nečekaně a nepříjemně rychle.
Duncan měl upřímně raději probuzení slunečních paprsků, ale jelikož teď žil s Rjinn, shazování z postele bylo na denním pořádku.
Začal se pomalinku zvedat, se skrytým pokušením stáhnout dolů Rjinn také - jenže naštěstí dobře věděl, že to by nedopadlo dobře. Nebyla zrovna v dobrém rozpoložení - což znamená, že kdyby uskutečnil svou skrytou tužbu, dopadl by mnohem hůř než s modřinou na čele.
S výrazem plným utrpení se tedy konečně narovnal, a věnoval Rjinn jeden ze svých trpitelských a umučených pohledů. Vypadalo to však, že se ho rozhodla ignorovat.
"Přestaň mě rozčilovat a jdi tam, nebo budeš opravovat rozbitý dveře," poznamenala suše Rjinn a vzápětí na to zalehla zpátky pod přikrývku.
"Jak si přejete, má paní," odvětil jí Duncan se sarkastickým úšklebkem na rtech, hned mu ale došlo, že teď přece mluví s Rjinn. A s poměrně naštvanou Rjinn.
"Nebo budeš taky muset opravovat svojí rozbitou čelist," dodala tedy jakoby nic a Duncan najednou pocítil, že by radši měl udělat to, co po něm chce.
Konečně od jejího nahého těla tedy odvrátil zrak, a šáhl po nejbližších kalhotách, které uviděl. Když si je pomalu nasazoval, ještě se toužebně zadíval z okna. Nebylo v něm vidět nic jiného než jejich krásné město plné motýlků a sluníčka, jenže takhle brzy ráno se tam zatím proháněli jen opilci, maskovaní zlodějíčci a ti šílení paladinové. V rozích také postávaly oblé, ženské siluety, od těch ale hned odvrátil zrak, protože měl jakési tušení, že ona ví, když se na ně dívá.
Konečně se dooblékl. Pohlédl do jejich vskutku nádherného, sluncem prozářeného vstupního pokoje. Židle zde byly od stolu ledabyle odstrčeny, a navíc byly celé zaprášené. Divné, že ani tenhle nábytek nikdy nepoužívaly. Také se tam po různých poličkách a stolcích válely pozoruhodné, malinké sošky, nebo tam stály květináče, ovšem prázdné, protože jeho a Rjinnina lenost jim nedovolovala nějaké rostlinstvo pěstovat.
Pomalými kroky se do této místnosti začínal potácet. Podlaha pod jeho kroky vrzala, ale on to ignoroval, ostatně jako vždycky.
Když se ocitl v hlavní hale, nejdříve se rozhlédl, jakoby něco hledal, i když svůj cíl znal. Ten ubohý chlapec do těch dveří stále třískal, trpělivě čekal, až se on uráčí zvednout a dojít tam. Kdyby byl on na jeho místě, zřejmě už by se na to vykašlal - jeho vytrvalost ho udivovala a děsila zároveň. Že by za to dostal tak bohatě zaplaceno…?
Stejně vrávoravými kroky tedy přešel i jejich vstupní místnost a konečně stanul přede dveřmi, kterými se sem ten chlapec tak usilovně snažil dobýt, s úmyslem vyhnat je z postele a nechat je převzít si tu zprávu. Nebo tedy respektive vyhnat z postele jen pána domu, protože Rjinn by sem bez nějakého… většího… účelu nešla.
Až teď se Duncanovi do hlavy vloudila myšlenka, co by ten chlapec asi mohl chtít. Tedy, co pro ně má za zprávu. Jestli to bude nějaký letáček nebo doporučení na potulný cirkus… ne, takhle brzy ráno asi ne. Snad konečně odpověď na jeho dopis… Keaton ví, že jí očekával mnohem dříve… nebo, nedej Daikorro, rozkazy z velitelství? Co by ale Vlk mohl takhle brzo chtít? Nějaký vážný případ, zdá se.
Prudce uchopil kliku a stiskl jí. Rychle za dveře zatáhl a ty hlasitě zavrzaly - do jejich zatuchlého domečku se ihned vloudilo ranní sluneční světlo, s paprsky tak jasnými, až to bylo nepříjemné. Duncan si rychle dal ruku přes oči, to už ho ale do nosu uhodil i smrad těch jejich krásných ulic. Normálně by nad tím jenom naštvaně povzdechl a pokusil se to zahnat - přeci jenom, nebydleli zrovna v té vyšší třídě - ale teď byl až moc zvědavý na to, co jim to přišlo za zprávu.
"Pane," pokývl chlapec hlavou na pozdrav. Duncan mu věnoval důkladný pohled - měl na sobě jakýsi otrhaný šat a tváře mu jenom hořely, jestli z toho, jak křičel, nebo z toho, jak před tím utíkal - Daikorra ví. Ruce měl od něčeho umaštěné a nohy měl celé špinavé, to od toho, jak chodil bos - sečteno a podtrženo, byl oblečen jako obyčejný kluk z Podměstí, tedy špatně.
"Co máš za zprávu?" vyštěkl na něj možná trochu prudčeji, než plánoval.
"Mám… mám pro vás vlastně zprávy dvě, pane," odvětil mu chlapec a nadzdvihl dva svázané pergameny. Jeho pohled mu přitom trochu zabloudil na Duncanova potetovaná ramena, on si toho ale nevšiml, pouze tázavě nadzdvihl obočí.
"Jedna zpráva je ze Zaklínačovy tvrze, a ta druhá… tedy, přišla mi rovnou do ruky od nějakého… pána… tady z Podměstí, pane, a bylo mi řečeno, že to mám doručit vám." Vypadalo to, že chlapcovi se onen muž nezamlouval už od začátku, čemuž se Duncan nemohl jinak než upřímně divit, vzhledem k tomu, že byl oděn pravděpodobně úplně stejně jako onen "otrhanec" - pokud mu tedy zprávu poslal ten, o kom si myslel, že mu jí poslal.
"Pane, pokud si tu zprávu nepřejete přijmout nebo jde o omyl…"
"Ukaž mi ty zprávy. Obě," řekl pouze Duncan a chlapec přikývl. Duncana teprve teď napadlo, proč o té zprávě tak pochyboval - vždyť, přeci jenom, byl Lovcem. A i když nebydlel zrovna jak šlechtic, měl vysoké postavení…
Chlapec mu podal do rukou oba pergameny a couvl o kousíček dál, čekajíc, jestli ho on propustí, nebo od něj bude ještě něco chtít.
"Můžeš jít," pokývl k němu tedy hlavou. Chlapec se pouklonil, a vzápětí byl pryč, běžící za nějakými jinými doručiteli či odesílateli. To už ale Duncan netrpělivě rozbaloval první zprávu.
Zatímco on se přede dveřmi snažil co nejrychleji otevřít právě doručené pergameny, Rjinn ho z postele zvědavě pozorovala.
Sice neviděla, jak došel k jejich hlavnímu vchodu a jak mu onen chlapec předal ty dopisy, protože to bylo za dosah jejího vidění, ale viděla, jak halou prolétl pruh slunečního světla, pravděpodobně od otevřených dveří. Vzhledem k tomu, že onen pruh ještě nezmizel, usoudila, že tam Duncan pořád stojí.
Netrpělivě se v posteli převalila na bok a znovu zavřela oči, ačkoli věděla, že teď už neusne, ať se bude snažit, jak chce. Snad by tu ale mohla s Duncanem ještě chvíli poležet, až se vrátí… nebo taky ne.
Rjinn dobře věděla, že dostat Duncana ven z postele je nadmíru těžké - ale kupodivu bylo stejně těžké dostat ho i do ní. Zrovna předevčírem něco horečně sepisoval a zřejmě nechtěl být vyrušován - Rjinn se ho kolikrát pokoušela rozptýlit, on jí ale vždycky odháněl, že za chvíli přijde. Stejně tam u toho stolu ale pořád seděl a psal, psal a psal. Rjinn dokonce zahlédla pár vět z té jeho veledůležité zprávy - něco jako "Musíš sehnat odvar z derelšníku" a "Měl by se pak rozptýlit po celé oblasti". Už jen podle toho usoudila, že to byl jeden z nejpodivuhodnějších dopisů, které kdy viděla. Jediné, co jí napadlo, bylo, že píše do Zaklínačovy tvrze o nějakých lektvarech, které si chtěl Tichošlápek zřejmě pořídit na sklad, ale moc jistá si tím nebyla. Jiné vysvětlení ji však nenapadalo.
Znovu se netrpělivě převalila, tentokrát na druhý bok. Takhle už zase měla výhled do jejich vstupní síně, kterou však, k jejímu zklamání, stále prosvítal proud světla ze vstupních dveří.
Pořád tam stál. Idiot jeden.
Rjinn si jenom povzdechla. Nenáviděla, když na něj musela čekat, nebo, ještě k tomu, ho do postele nutit. Byla od přírody netrpělivý tvor a Duncan zase detailista, takže tohle bylo tím nejčastějším námětem pro jejich hádky. Přesto si ale Rjinn často uvědomovala, že je pro něj schopná udělat víc, než pro jakéhokoliv jiného člověka. Bylo pro ni těžké navázat s někým jakýsi… důvěrný… vztah, a vzhledem k tomu, co si prožila, se tomu ani nedalo divit. Jediný, kdo se jí kdy opravdu dostal pod kůži, byl Vlk, její bývalý učitel, a právě Duncan. Pouze tito dva věděli, jaká Rjinn doopravdy je, a Rjinn zase věděla o nich, že se na ně může vždy spolehnout.
Zrovna když se zase chtěla převalit, pruh světla v jejich hale zmizel. Rjinn překvapeně zamrkala očima. Fakt, že Duncan přečetl onen dopis za tak krátkou dobu, jí natolik překvapil, že zase vyklouzla zpod přikrývky a sedla si. Rukama se opřela o matraci a na tváři se jí objevil podezíravý pohled.
Na svého partnera nemusela čekat dlouho. Tentokrát už se tak nepotácel, jako předtím, ale jeho kroky byly poměrně rychlé a svědomité. Vrzání podlahy se za chvíli z haly přeneslo až směrem k jejich ložnici, a to ho Rjinn zase spatřila - tvářil se nervózně, trošku zklamaně, ale hlavně vážně. Rjinn se v tu chvíli musela zamračit - když měl Duncan takovýhle pohled, znamenalo to jediné.
Práce.
Jeho kroky konečně ustaly a on stanul na prahu jejich ložnice. Chvilku si tak navzájem zírali do očí - ona s podezřívavým pohledem, on s tím svým vážným - a pak se zničehonic ušklíbl.
"Tak vstávat, holoto," křikl na ní pobaveně, a vykročil směrem k posteli, přikrčený, aby si mohl sebrat své poházené šaty. "smečka nás svolává, už vyje, volá nás z dalekých krajů a divočin! … tedy, chtěl jsem říct, že Vlk nás chce vidět v Zaklínačově tvrzi. Hned." Dořekl, když viděl její nadzdvihnuté obočí.
Hned na to se směrem k ní usmál, jakoby jí říkal "neboj, to bude dobrý", a přehodil přes sebe košili. Rjinn si jenom znaveně povzdechla a pokusila se odolat pokušení znovu se svalit do postele.
U Daikorry, proč musí mít ohledně Duncana vždycky pravdu?!


Zdi Zaklínačovy tvrze na Rjinn působily, ostatně jako vždycky, stísněně. Kráčela spolu s Duncanem a Tichošlápkem, také Lovcem, jejími chodbami a cítila, že na ní zase leze ten divný pocit - pocit, který v téhle pevnosti mívala snad pořád. Nikdy se jí nepodařilo odhalit, kvůli čemu to je - kvůli tomu, co se v téhle budově odehrává? Kvůli Lovcům, kteří se v ní nachází, třebaže byla jednou z nich? Nebo i kvůli tomu, jaké značky tu všichni nosí?
Rjinn zatřásla hlavou, aby vyhnala ty stupidní myšlenky z hlavy, a otočila se ke svým dvoum společníkům. Duncan vypadal stejně jako vždycky - vážně, trochu unaveně a zmoženě, ale i elegantně a pro ni nesmírně přitažlivě. Tichošlápek byl naproti tomu starší než její partner, ale značky ho stejně - aspoň podle ní - dělaly mladším. Co Rjinn o Tichošlápkovi věděla, byl trochu jiný než ostatní Lovci. Třeba měl založenou rodinu - jeho manželkou podle všeho byla kapitánka městské stráže, a on s ní měl dvě dcery. Byl takovou raritou mezi Lovci.
Pravým jménem byl Kirk Windsailor. Když došlo k nějakému případu, většinou to byl on, kdo sháněl informace, vyslýchal podezřelé nebo procházel papíry. Jeho prací bylo starat se o archívy, pokladnu a celkově spravovat tu úředničinu. Prý byl na to obzvlášť dobrý - podle všeho měl dobrou paměť na tváře, jména, čísla… vlastně všechno. Kdysi si ho dokonce několik těch z Rady chtělo najmout na správu královské pokladny, ale on jim odpověděl, že to, co má vytetované na ramenou a rukách, ho navždy odděluje od "normálního světa". Jako všechny Lovce.
Tak či tak, Tichošlápek si je odchytil hned, jak se dostali do Zaklínačovy tvrze, a řekl jim, že je všechny chce Vlk vidět dole v audienční síni. Proč, to Rjinn netušila, zřejmě šlo ale o nějakou z těch stupidních ceremonií. Určitě se zase přijel podívat komorník Rady, nebo tak něco. Jak ona tyhle hlouposti nesnášela! Byla Lovkyní démonů, ne nějakou hračkou šlechticů.
I když… to mohla říkat, ale byla to pravda?
Kdo vlastně jsou Lovci?
Rjinn si téměř neslyšně povzdechla a zadívala se do země. Duncan se zrovna smál nějakému vtipu, který si s Tichošlápkem vyprávěli.
Lovci.
Elitní jednotka královské armády, která zasáhne vždy, kdy jde do tuhého. Dříve od toho, aby lovila démony, teď ale používaná spíše jako tajná zbraň ve válkách. Hodně se toho změnilo, co došlo k spojení světů.
A přitom veškerá jejich síla, kterou měly, spočívala v jejich značkách. Každému Lovci byly vytetovány runy podle toho, jaký byl a v čem vynikal. Lovec sám si mohl vybrat, kde je bude mít. Ona sama je měla po ramenech a trochu i po tvářích, a vzhledem k tomu, že obvykle nosila jen jednoduché tílko, jí byly dost vidět.
Povolání Lovce bylo ale vskutku nebezpečné. Slýchali hlasy démonů, věděli, co si myslí, a museli odolávat jejich nabídkám a prosbám. Naproti tomu ale mohli v rukou držet zbraně popsané runami, které měly speciální vlastnosti. Třeba zrovna Vlk vlastnil obrovský, démonický meč, který byl dvakrát větší než obyčejný obouruční. A ona sama bojovala pomocí dvojhlavého kopí - na obou jeho koncích se nacházely dlouhé a špičaté bodce.
Ačkoli byli Lovci korunou mimořádně ceněni, každý věděl, čím dříve tihle bojovníci byli - zlodějíčci, zlotřilci, malí darebáčci. Přijímání Lovců totiž bylo nebezpečné a hrozila i smrt - pravdou bylo, že do toho by dobrovolně nikdo nešel.
Do výcviku se chodilo v raném věku, přibližně ve dvanácti - a na hranici dospělosti přišlo tetování. Pokud ho učeň přežil, stal se plnohodnotným Lovcem. Pokud ne… nu, zemřelo tak už hodně dobrých potenciálních bojovníků.
Rjinn samotná nebyla ničím jiným než zlodějkou, kterou živila ulice. Ano, kdysi možná měla rodinu - otce, který by pro ni udělal cokoliv, a matku, vždycky tak silnou a přísnou - ale to všechno pak najednou zmizelo, a ona se musela začít živit sama. Bylo jí dvanáct, když se pokusila okrást Vlka, a bylo jí dvanáct, když se stala jeho učednicí.
Neměla co ztratit. Buď by zemřela v drsném životu ulice, nebo jako rekrutka Lovců.
Vlk byl ale dobrým učitelem a hodným mužem, který se k ní choval lépe, než jakýkoli jiný člověk, ačkoli to byl ryüan - člen rasy, kterou lidé nenáviděli snad ze všech nejvíce.
Dal jí dobrý výcvik a na nějakou dobu jí dokonce nahradil jejího otce. Možná, že jí ho nahrazuje dodnes.
Když jí byly dány značky, přežila to. Přežila to a stala se uznávanou Lovkyní, lepší, než si kdokoli mohl dříve pomyslet. Byla známá svou bojeschopností a krvelačností, díky čemuž rychle postupovala po žebříčku hodností nahoru, a brzy se tak dostala do třídy B, kde byli zařazeni Lovci už hodně zdatní a hlavně zkušení.
Dostala loveckou přezdívku "Rudá" - právě kvůli tomu, že věci spíše řešila násilím, než vyjednáváním, a také proto, že většinou ona měla na svém kontě nejvíce mrtvol. Každý Lovec dostával po svém přijetí přezdívku, podle toho, v čem byl dobrý nebo čím se "proslavil". Třeba Duncan měl přezdívku "Drak" díky tomu, že byl silnější a vytrvalejší než kdokoli v jeho věkové kategorii, a jejímu bývalému učiteli zase nikdo neřekl jinak než "Vlk" kvůli tomu, že jednu z nejobtížnějších misí v historii Lovců zvládl v pouhém tříčlenném týmu, přičemž on sám v něm figuroval jako jediný Lovec. Takový "vlk samotář", jak mu pořád všichni říkali.
"Hej, Rjinn, slyšíš mě vůbec?" zařval na ní zničehonic Duncan, což jí vytrhlo z přemýšlení. Malinko sebou cukla, a hned se k němu naštvaně otočila.
"Co je?" zaskřípala zuby tak zlověstně, že by malé děti utekly a volaly maminku.
"Ptal jsem se tě, proč si myslíš, že nás Vlk chce," řekl však jakoby nic Duncan. Ve tváři měl vepsanou zvědavost a ne zrovna dobře skrývané pobavení, což Rjinn ještě víc pobouřilo.
"Co by asi chtěl," zakroutila očima na odpověď. "zase se máme setkat s nějakým komorníkem, velitelem Modrých vran nebo nějakým jiným idiotem. Ten nám řekne 'dobrá práce, ale zabili byste pro mě tohohle šlechtice nebo tohohle obchodníka, vždyť víte, jenom mezi náma, přimluvím se za vás u dvora, ha ha ha, he he he, tady máte úplatek, kša'."
"Och, tak úplatek, Rjinn? To nevíš, co je u šlechticů teď v módě?" nadzdvihl Drak obočí, přičemž Tichošlápek se začal pochechtávat.
"Aha. Že by hrozba ala 'když neuděláš, co chci, tak tě zabiju, ty budižkničemu jedno smradlavý, potetovaný?"
To už se Tichošlápek rozesmál tak, že se za nimi kolemjdoucí Lovci udiveně otáčeli. Naštěstí byli v chodbách, které nebyly zase tak moc zalidněné, ale stejně - kdyby tu byl takový Rhaeg Denerdel, zvaný "Obr", nejspíš by se tu na chvíli ucpal provoz.
"Ne," zavrtěl však Drak hlavou s absolutně nevinným výrazem. "tentokrát fungují nesmírně výbušné slečny se špatným smyslem pro humor a tvrdou ránou. Jelikož my ale máme přímo dokonalý příklad, zřejmě jim to tentokrát nezabere."
"Máš pravdu, mám tvrdou ránu," odvětila Rjinn a v klidu si protáhla prsty u rukou, kterými to v tu ránu křuplo.
"Strašidelná, strašidelná Rjinn!" napodobil Drak hlas vyděšeného malého dítěte a pak se rozesmál. Tichošlápek si mezitím utíral slzy a jakž takž se uklidňoval.
"Vlk mi kdysi říkal, že ty vaše konverzace bych mohl někdy vyprávět dětem na dobrou noc," řekl jim posléze. "ale myslím, že by je to spíš ještě víc rozdovádělo, než unavilo."
"To máš pravdu." přitakal Duncan. "Ani nevím, jak taková pitomost mohla Vlka napadnout. Možná tak konverzace mezi nějakým šlechticem a ním, ale mezi mnou a Rjinn?" Poušklíbl se, s pobaveným výrazem a veselostí v očích. To už toho ale Rjinn začínala mít tak akorát dost.
"Bavili jste se o tom, co po nás Vlk chce, ne? Dřív, než to tady pan 'vždycky-vtipný' stočil do vskutku zábavné konverzace."
"Copak nebyla zábavná?" nadzdvihl obočí Duncan, ale to už se i Tichošlápek (konečně) zatvářil vážně.
"Jo, máš pravdu, Rudá. Promiň," řekl už klidně a pokračoval. "tedy, nevyvádím tě z přesvědčení, že to bude setkání s někým z vyšších šarží, protože si to také myslím, ale za Keatonovo sandále mě nenapadá, proč. Kontroly tu byly minulý týden, šlechtici si to tu byli obhlédnout také nedávno. Jediné, co mě napadá, je…"
"… je nějaký zatraceně zatracený případ. Jo, taky si to myslím." Doplnil ho Drak.
"Zatraceně zatracený… sakra, nechme toho. Nějaký případ, jo?" zeptala se Rjinn.
"Podle všeho. Co jsem slyšel z města, něco se stalo v budově Rady, ale co, to nevím. Vlk asi chce něco ohledně toho."
"V budově Rady?" vyhrkl zničehonic užasle Drak. Pobavení z jeho tváře v tu ráno zmizelo, až se Rjinn té rychlosti musela podivit - nahradilo ho spíše překvapení a zděšení.
Kirk na odpověď přikývl. "To tě nutí zamyslet se, jak je tady bezpečno. I u nás v tvrzi."
"My máme vchody hlídané," pokrčila Rjinn rameny, nechápajíc, kam tím míří.
"Ten hlavní ano, ale co ty pro nás? Střeží to tam vždycky jenom jeden unavenej stráže, kterej si zkontroluje, jestli máme značky, a můžem dovnitř. Co by se stalo, kdyby to na sebe někdo jenom tak kamuflážně hodil…"
"Ale vždyť v noci tam je vždycky nějakej Lovec!" ohradila se Rjinn.
"To možná," přikývl Kirk. "ale v té budově Rady se něco stalo za bílého dne. A u nás by to za denního světla bylo taky neskutečně primitivní, dostat se dovnitř."
Rjinn i Duncan věnovaly Tichošlápkovi téměř až nevěřícné pohledy.
"Teď si děláš srandu, Kirku," zavrtěl Duncan hlavou.
"Jo, za bílého dne by nikdo nezaútočil, jen pitomec," přidala se hned Rjinn.
"Nebo sebevrah," doplnil jí hned Drak.
"Možná," pokrčil na to Kirk jen rameny. "necháme to teď být, ano? Dozvíme se pravdu, ale nejdřív se musíme dostat do audienční síně."
Duncan jenom něco zavrčel na odpověď, Rjinn se ale se skelným pohledem znovu zadívala do země.
Útok na Radu. Za bílého dne.
Do hlavy se jí začaly krást myšlenky ohledně toho, jak se to mohlo stát. A proč, sakra? Jaký idiot by chtěl vyvraždit členy Rady a- počkat, to ne. To byla asi hloupá otázka. Dobrá otázka by spíš byla 'kdo by nechtěl vyvraždit členy Rady?
Tak či tak, kdo by za tím mohl být? Že by mágové? Třeba dělali nějaký ze svých alchymistických pokusů, ten se jim vymkl kontrole a… ne, to by paladinové nedopustili. A kdyby ano, už by to bylo dávno vyřešené, protože paladinové stopy zaklínačů a zlotřilých mágů uměli zakrývat opravdu rychle.
Tak třeba… útok zločinecké organizace? Aby napáchala nějaké velké škody a pak někde daleko od místa činu uskutečnila své plány? Ne, to bylo také nepravděpodobné, protože proč by potom bylo potřeba Lovců?
Ach, také hloupá otázka. Vždyť šlechtici si najímali Lovce i na prosté vraždy nebo špehování, a když byl někdo z jejích řad tak pitomý, že to přijal, a zapomněl na to, že má sloužit jen a jen králi… no, říkávalo se, že takový Lovec se k nim vlastně nikdy nepřidal, a že zemřel při přijímání. Tedy, jednoduše řečeno, přestal pro ně existovat. Pro království však ne, naneštěstí, takže takovýto Lovec byl brzy dopaden a v tom horším případě nakonec i pověšen.
Tak či tak, Rjinn teď napadala už jenom jedna možnost - démoni. Neměla sice absolutní tušení, jak, ale nějaké démonické síly se prostě náhodou dostaly do budovy Rady a zaútočily. Bohužel, tohle byla pro Rjinn zase tak velká shoda okolností, že jí to připadalo divné. Že by se démoni jen tak náhodou strefily na zrovna tak důležité místo…?
Musela zavrtět hlavou, aby ty myšlenky vyhnala z hlavy, protože jí téměř okamžitě začaly napadat hrůzostrašné věci. U Daikorry, tohle se stane, když se nechá unést svou představivostí… pomalu vydechla a zase se nadechla, a snažila se opravdu na nic nemyslet.
Chvíli sledovala svoje vyztužené kožené boty, jejichž klapot se rozléhal celou chodbou, a dokonce se jí podařilo vyhnat z hlavy všechny ty protivné věci - aspoň na chvíli. Její boty byly prostě… zajímavé. Šněrování sem, výztuhy tam, záplaty támhle a díry tuhle… zrovna usoudila, že má levou botu uvolněnější než druhou, když na ní najednou začínal jít chlad. Zase zvedla hlavu, aby se podívala, co se stalo, a hned pochopila - pomalu směřovali dolů, pod pevnost. Sice ne úplně pod ní, protože chtěli jenom do audienční síně, ta ale stejně nebyla hned na povrchu. V těchhle chodbách to proto bylo ještě horší než v těch patrových, protože neměly žádná okna. Rjinn zde byla jenom párkrát a chodila tudy ještě méně raději než hořejškem, protože zde začínala mít podivný strach z toho, že se na ně sesune strop nebo něco podobného - což nebylo moc pravděpodobné, vzhledem k tomu, jak dlouho tu ta tvrz už stála a nic se jí nestalo. Také ale mívala pocity, že se ty zdi k sobě přibližují a rozdrtí jí, to už ale bylo absurdní. Z toho, co Rjinn pochytila od ostatních Lovců, oni podobné strachy neměli. Často se za ně proto styděla.
Zrovna když se začínala modlit, aby už konečně byli v té pitomé síni, zabočili za roh a zničehonic se před nimi objevily další, obrovské dveře, které jí ale najednou začaly být povědomé.
Když jí to pomalu začalo docházet, Tichošlápek řekl: "Jsme tady. Tohle je audienční síň."
Všichni tři se zastavili přímo přede dveřmi a, tak říkajíc, naposledy se pomodlili.
"A je to tady," poznamenal tiše Drak a Rjinn pouze přikývla. Stejně jako on byla zvědavá, co po nich Vlk chce zrovna tady dole.
"Poslední výdech a nádech," informoval je s nervózním úsměvem na rtech Tichošlápek a přešel až ke dveřím, přičemž je pomalu (a se skřípotem) rozevřel. Šlo to pomalu a ztěžka, ale jakmile se dveře dostaly do určitého úhlu, už se dál otevíraly samy. Kirk se narovnal a vzhlédl, ovšem to, co spatřil, ho donutilo pokleknout. A jakmile Duncan s Rjinn spatřili to samé, museli ho následovat.
Audienční sál byl rozlehlý, zřejmě aby v něm byl každý hlas dobře slyšet, ale tím pádem se v něm také snadno utvářely ozvěny. Vypadal trochu jako soudní síň - dole byl "kruh", na kterém by obvykle stál řečník, a směrem nahoru se táhly lavice a sedačky - čím výše, tím rozbitější a otlučenější. Na těch úplně dole, naproti tomu, ale byly čisté, sametové povlaky.
Trojice Lovců teď reagovala na to, co spatřila přímo před sebou, na tom "řečnickém kruhu". Stál tam samozřejmě Vlk, ve tváři možná utahanější než jindy, ale jinak vcelku v kondici - a před ním nikdo jiný než král Arleanský, Jeho Výsost samotná.

>> Pokračování kapitoly

 


Komentáře

1 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | E-mail | Web | 17. září 2011 v 10:23 | Reagovat

Môjtybože, ja ale meškám.:D No, skopírujem to do wordu a dostanem do čítačky.:D (Teda, ak sa mi to podarí... akosi to totiž nefunguje.n_n) Čoskoro budeš mať názov. (A tento nezmyselný komentár môžeš pokojne zmazať.)

2 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 26. září 2011 v 19:46 | Reagovat

Bóže, to je dlhé :D Akurát, prológ bol až priveľmi politický, samé výrazy messer a sere či ako. V tých postavách som sa trochu strácala. No čo, idem na to :)

3 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 26. září 2011 v 20:08 | Reagovat

Tak. I napriek niektorým, niektorým(!) častiam som to prečítala kvôli tvojmu úžasnému popisu. A ja som si myslela, že vzhľadom na dĺžku to bude nudné. Nuž, asi po úmornom hľadaní som si našla nejaký príbeh na čítanie(aj keď na tvojom blogu niesom prvýkrát), ale uvidím, ako sa to bude vyvýjať ďalej. Ale ten opis ti závidím [:tired:] .

Čo sa toho týka, tak mám pocit, akoby v tej krajine žili samí mrzutí a týraní ľudia. Keď je lovkyňa taká krutá, prečo s ňou ten druhý žije... Chýbajú tam nejaké informácie o okolitom svete. A napríklad, neviem, či to je nevýhoda, ale občas beháš až priveľmi okolo kaše. Fajn, z popisu sa čitateľ dozvedel veľa, ale niektoré časti si možno, MOŽNO mohla vybrať a nahradiť ich inými drobnosťami.

4 Annie-chan Annie-chan | Web | 27. září 2011 v 21:04 | Reagovat

[3]: Díky. On je i tohle více méně prolog, a druhá kapitola bude koncem prologu. Pak se to trošku hýbne.
Popisy. Práce s nima byla, to jo.
Mrzutí a týraní lidé? Těš se na druhou a další kapitoly, tam se objeví ještě další exoti :D.
Jinak, je asi hodně vidět, že něco takového píšu poprvé, že? S detektivkami nemám zkušenosti. A je to fantasy detektivka, což je ještě těžší.

5 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 11. října 2011 v 18:50 | Reagovat

[4]: Fakt detektívka? Tak na to som zvedavá, žiadnu vo fantasy štýle som nevidela :D Mimochodom, kedy bude ďalšia? ... [:tired:]

6 Annieren Annieren | Web | 11. října 2011 v 18:51 | Reagovat

[5]: Pracuje se na tom :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel