6. Kapitola: Otázka života... a Blacka

25. dubna 2011 v 9:02 | Annie-chan |  ||| Čarodějka
Až mě překvapilo, kolik lidí si najednou našlo zalíbení v Čarodějce... no jistě, že komentáře mě donutily to dopsat, i když jsem se na to tedy chystala, ale...
Doufám, že tahle kapitola nezklame. Přeci jenom se v ní ani nic moc neděje...


"Bradavice, brada-bradavice-"
"Sakra, Echo, přestaň!" procedila jsem mezi zuby a jen znovu hrábla lžící do mé ovesné kaše.
"Ale, ale, Sophie," odvětila však klidně Echo. "copak ty nemáš ráda bradavickou hymnu? Kam to s tebou spěje…" A začala zpívat dál.
Byly to přesně tři dny, co jsem poprvé vlezla na koště, a také tři dny, co každý večer chodím trénovat. Závidím Echo, jak jí to jde - ta její přirozená lehkost, ladnost a rychlost - bože, ona je prostě dokonalá famfrpálistka! A taky vynikající střelkyně. A já… já…
Katastrofa.
Echo mě sice chlácholila, že takhle to má prostě každý začátečník a že postupem času na to přijdu, ale… takovéhle věci prostě musí mít člověk v krvi, musí se s tím narodit. A Echo to ví taky, jenom je moc hodná na to, aby mi to řekla do očí. Zajímalo by mě, jestli můj táta taky někdy lítal.
Znovu se mi zatmělo před očima. Bylo teprve ráno, a už se mi to stalo potřetí! Asi bych měla víc spát. Ale to nejde, když mě Echo nutí do famfrpálu, profesoři do zběsilého šprtání… a McGonagallka do doučování s Blackem. Můra jedna stará.
McGonagallka! Pane bože… vždyť dneska je přeměňování!
A já tomu rozumím stejně jako mudla famfrpálu…
Zírala jsem do své ovesné kaše jako na svou smrt, a už před očima si představovala Siriusův vítězoslavný úsměv, McGonagallčin chladný výraz a pak, jak mě Sirius oblézá na našem "doučování" a já se mu snažím, ačkoli marně, uniknout, a-
"Sophie, jsi v pořádku? Vypadáš trošku bledě."
"J-jo… je mi fajn…" usmála jsem se nervózně a znovu rýpla do své ovesné kaše.
Já chci umřít.
Definitivně umřít.
Nejsem sice věřící, ale vždycky jsem si myslela, že bůh existuje, že nás někde seshora pozoruje, a když vidí naše zoufalé tváře, slituje se a vyhoví nám.
Dnes jsem definitivně změnila názor.
A přitom se tak snažím… když se k němu zrovna nemodlím, snažím se do hlavy vtěsnat poučku na umlčení havrana nebo to složité mávnutí hůlkou při přeměně hřebenu na ježka. Párkrát jsem zkoušela hledět prosebně k nebi tak dlouho, dokud neuvidím jeho tvář, ale buď mě přerušila Echo, nebo chichotání se několika mých spolužaček.
Nic nechápou! Já nechci na doučování s Blackem.
Možná bych se místo naříkání měla začít připravovat, jak to tam přežiju. Třeba mě bude pár slavných minut doopravdy učit, a pak, pak to začne - bože, zvedá se mi žaludek, jen na to pomyslím.
Na hodinu přeměňování jsem šla jako na šibenici. Tašku jsem měla přehozenou přes rameno, ale křečovitě jsem svírala její poutka. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce, ale nedokázala jsem to potlačit. Bylo to, jako by mě začínal obklopovat nějaký virus… nebo se tedy spíš moje tělo připravovalo na smrt. Jo, to by víc sedělo.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla.
Rozhodla jsem se totiž na přeměňování přijít asi o půl hodinu dřív, abych McGonagallku přesvědčila, tedy spíš přemluvila, že doučování nepotřebuju. Šprtala jsem se na to celé dny a noci, myslela na to ve všech předmětech. Není divu, že Křiklan o mě zatím ještě ani nezavadil pohledem, zatímco Echo pozval na své "Slavné večírky" kvůli jejím bývalému pobytu ve Francii a Krásnohůlkách. A co jsem slyšela, její dědeček vynalezl nějaké nové koště. Když o tom tak přemýšlím, každý z Křikova klubu má nějakého pra pra pra předka, který vymyslel vodní hodinky či co a rázem je na mnohem vyšší úrovni než vy a považuje vás za lůzu. Vtipné.
Ale zpátky k problému doučování. Budu si muset svoje problémy třídit do složek a číslovat, abych když se začnu soustředit na jeden, hned nezaběhla k těm ostatním. Ale já jsem nikdy nebyla puntičkářský typ…
Napadlo mě, že by doučování s Blackem nemuselo zase být tak hrozné. Jistě, jistě, pitomost. Bude to katastrofa a já při tom vydechnu naposledy. Ale možná zase přeháním, ne?
Black je idol všech holek. Je pohledný, inteligentní a rozhodně to i umí s holkama. A políbil mě. Bylo to…
…ALE. To, že se k ženám chová jako k věcem, které může za pár dnů zahodit - to se mi nelíbí. Je vůči ženám takový - jak to říct - arogantní? Nemůžu najít ten výraz. I když nemám s muži moc zkušeností… tedy spíše žádnou… matka mě před takovýmihle výrostky varovala.
"Udělaj ti dítě, a pak utečou," řekla mi kdysi, když jsem byla ještě malá. Tenkrát mě nenapadlo, že by to mohl být i její případ.
Ale pokud i matka podlehla a strávila noc s takovým, jako je Black… ne, to se mě nestane. Nesmí.
Ani jsem si neuvědomila, že už stojím před učebnou přeměňování. Zřejmě už delší dobu jsem tu čuměla do kliky a přemýšlela o blbostech.
Tak. Teď se to všechno vyřeší.
Avšak dřív, než jsem zatáhla za kliku, uvědomila jsem si… několik… věcí, které byly jistojistě špatně. Tak za prvé, ze třídy se ozýval hluk. Nejen, že mluvila McGonagallka, ale vypadalo to, že ve třídě si i někdo něco šeptá nebo sděluje.
Duchové. Určitě duchové.
Ale přesto se mi orosilo čelo.
Ta druhá věc byla, že dveře od třídy byly zavřené. Pozoruhodné, vzhledem k tomu, že ještě před začátkem hodiny mají být otevřené…
Začalo mi to pomalu docházet, ale odmítala jsem si tu myšlenku připustit. To přece nemůže být pravda! Vyrazila jsem půl hodiny před začátkem! Jak je možné, že…
Se strachem v očích jsem pomalu pohlédla na svoje hodinky.
A pak mi to došlo.
Ukazovaly mnohem více, než jsem původně čekala - hodina už musela být v plném proudu.
A je to! Už zase se mi všechno hroutí, zase jsem všechno podělala. Chtěla jsem se domluvit s McGonagallkou, dokázat jí, že mám zájem a píli, že mi taky není všechno ukradený, ale všechno se to zase podělalo! Proč jenom já…
Měla jsem chuť začít vztekle kopat do věcí kolem mě, nebo se tedy přinejhorším rozbrečet, ale udržela jsem se. Jestli na hodinu nepřijdu vůbec, bude to ještě větší katastrofa, než jak to vypadá teď. Takhle se aspoň omluvím, že jsem se přehlídla, když jsem koukala na hodinky… ale McGonagallka takové omluvy nebere. To vím jistě.
Přesto jsem svou ještě víc roztřesenou a zpocenou rukou šáhla na kliku a rychle za ní zatáhla.
Kéž by moje matka stále žila.
Ocitla jsem se ve třídě přeměňování - tedy, ne, že bych čekala něco jiného. McGonagallka byla zrovna uprostřed výkladu, a když jsem se ocitla ve dveřích, jenom vzhlédla a tázavě nadzdvihla obočí. Co ale bylo horší, všechny tváře ve třídě se ke mně otočily. Ty Zmijozelské se trošku pochechtávaly, nebo zůstávaly ledově klidné a byly tak nějak znuděny. Havraspárští mě jenom zvědavě pozorovali a čekali, co bude. Přeci jenom jsem byla jednou z nich. Snažila jsem se najít Echo, ale marně.
"Slečno Brayfieldová?" promluvila konečně McGonagallová. Cítila jsem, jako bych měla knedlík v krku, který se mě pokouší zadávit, ale přesto jsem jí pohlédla do očí. Byl to vztek, co jsem v nich viděla? Zklamání? Pohoršení…? Kdo ví.
"V-velice se omlouvám, profesorko McGonagallová," vykoktala jsem ze sebe. A hele, rudnu. Super. "j-já… šly mi špatně hodinky, paní profesorko."
"Tak hodinky." Pokývala McGonagallka hlavou a sjížděla mě pohledem. Jako by mě viděla až do morku kostí a četla mi myšlenky. Začínalo se mi dělat čím dál víc blbě.
"Jste si, slečno Brayfieldová, vědoma toho, že na škole existuje přinejmenším desatero různých jiných hodin, na které jste se mohla podívat?" Zeptala se chladně. Ano, byla jsem si toho vědoma, ale jak má sakra člověk vědět, že mu jdou špatně hodinky?!
"A-ano, paní profesorko," špitla jsem ale a sklopila oči. Pozorovala jsem prach, jak přelétá po podlaze a zachycuje se za lavice a židle. Zřejmě tu byl trošku průvan.
Vypadalo to, že McGonagallka přemýšlí, ale já jsem stejně nezdvihla hlavu. Na to jsem byla moc vystrašená. A ty oči, co se na mě přes celou třídu upíraly…
Zničehonic ta stará můra vzdychla. Nevěděla jsem, k jakému názoru došla, ale rozhodně to nebude nic… nic…
"Sedněte si, slečno Brayfieldová. Dořešíme to po hodině," řekla jakýmsi neutrálním tónem, a moje hlava se v tom okamžiku pozoruhodně zkroutila, jak rychle vylítla nahoru. Tak po hodině…?! Ona, a že to vyřeší po hodině? No potěš koště… neovládá tady někdo černou magii, že jí přesvědčil, aby to vyřešila po hodině…?
Ale že se ptám. Zmijozeláci, hm… ironie.
Měla jsem chuť se rozesmát, ale zřejmě by to byl takový ten vystrašený, hysterický smích, který nastává po překonání těžkých situací. Jistě, věděla jsem, že ještě není po všem, ale stejně…
Pomalým krokem jsem se přišourala k lavici, ve kterém jsem seděla, tedy s tou Zmijozelačkou. Ta si jenom odfrkla a věci, které už si stihla roztahat po celé lavici, si stáhla zpátky k sobě. Já jsem si jenom sedla a co nejvíc se schoulila, aby na mě nikdo neviděl. Věděla jsem, že McGonagallčin pohled projde i přes lavici, ale to je teď jedno. Znovu mluvila a já mám celou hodinu na vymýšlení domněnek, co se mnou udělá. Hurá.
"Slečno Brayfieldová, zůstaňte tady."
Však se nebojte. Já si to pamatuju.
Zmijozeláci i Havraspárští pomalým krokem opouštěli třídu, o něčem se spolu bavili, mluvili, smáli se. Asi mě. V tom průvodu jsem taky spatřila Echo, jak se na mě povzbudivě usmívá, ale asi jenom na dvě vteřiny, než zmizela za skupinou Zmijozeláků. Konkrétně jí "zahradil" nějaký chlapec s mastnými, černými vlasy, který nadšeně rozhazoval rukama, ale to je jedno.
Přišla jsem až ke katedře, kde ta stará můra něco dopisovala brkem. Ani se na mne nepodívala, jenom dál psala.
"Sedněte si, slečno Brayfieldová," řekla a mávla hůlkou. Dřív, než jsem stihla něco říct, pod mýma nohama se objevila spolehlivá a dřevěná židle. Malinko nevěřícně jsem na to sedátko pohlédla, ale nakonec jsem poslechla a sedla si.
McGonagallka dál psala, a mě přepadala čím dál větší nervozita.
"Tak, slečno Brayfieldová," začala konečně. "co si myslíte, že s vámi udělám?"
Co asi. Zavřete mě do žaláře a necháte mě tam shnít.
"Nevím, paní profesorko," špitla jsem na odpověď a zase se zahleděla do země. Jediný zvuk v téhle místnosti teď bylo škrábání jejího brka. Bylo to… strašidelné.
"Myslím, že víte, nebo přinejhorším tušíte," odtušila však McGonagallka.
"Chcete mi dát… písemný trest?"
"Ne."
Aspoň jsem to zkusila, že.
"Ne, a ani nestrhnu Havraspáry body, neudělím vám školní trest a dokonce vás ani nijak zvlášť nepotrestám. To, co udělám, bude jenom pro vaše dobro, a vy to víte," přestala konečně psát a zdvihla hlavu. Hned mi došlo, že když jí měla sklopenou, bylo to lepší. Její oči mě zase začaly propalovat jak oheň.
Položila si brk a spojila ruce. Se zájmem mě pozorovala, stejně, jako já pozorovala podlahu.
"Slečno Brayfieldová, podívejte se mi do očí."
Zvedla jsem hlavu a udělala přesně to, co chtěla. Doufám, že si nevšimla, že mám na krajíčku.
"…čeká vás doučování, slečno."
S Blackem. Ano, já vím! Jen to řekněte! Ať už to mám za sebou… chci umřít, umřít, umřít, umřít!
"Vzhledem k vašim výsledkům to bude potřeba. Také jsem se ptala ostatních vyučujících, a jak profesor Křiklan, tak profesorka Prýtová potvrdili, že vám chybí určité… znalosti. Bude lepší, když budete chodit na doučování z více předmětů, nejlépe od samotných učitelů. Tento rok se skládají NKÚ, slečno. Studenti si vybírají budoucí povolání. Nemůžeme vás vpustit na studium OVCE, když ani nedokážete přeměnit jehelníček na ježka."
"Ano, paní profesorko," přikývla jsem bezradně. Všechno se to hroutí. Všechno.
"Na přeměňování jsem poprosila jednoho studenta Nebelvíru. Na lektvary se co nejdříve ohlaste u profesora Křiklana a na bylinkářství u profesorky Prýtové. U ostatních předmětů jste podle vyučujících průměrná, tudíž jsem si jistá, že pilným studiem si vše dohoníte. Z těchto základních předmětů ale znalosti potřebujete… to jistě chápete."
"Ano, paní profesorko."
Chvíli bylo ticho. Jednu malou, smrtelnou chvíli. Asi umírám. Řekla studenta z Nebelvíru, že? Koho jiného taky… ale co jsem mohla čekat. Celou dobu si něco namlouvám. Ano, možná dělám z komára velblouda, ale copak tu opravdu neexistuje nic, co mě od Blacka dokáže držet dál?!
"Na přeměňování vám chybí úplné základy, teorie, praxe. Poprosila jsem tedy jednoho zkušeného chlapce z vašeho ročníku, ať vám pomůže," promluvila znovu. "co nejdříve tedy vyhledejte nebelvírského prefekta. Remus Lupin vás určitě vše rychle doučí."
"Remus Lupin?!" Vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit. V mé mysli se to všechno opakovalo, opakovalo, a ještě jednou opakovalo. REMUS LUPIN, křičel můj mozek na celé Bradavice. NE BLACK, ALE REMUS LUPIN!
"Ano, Remus Lupin," nechápala zřejmě McGonagallka původ mého ohromení. "jsem si jistá, že vám bude skvělým učitelem."
Spravedlnost. Konečně spravedlnost.
 


Komentáře

1 Babe Babe | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 9:34 | Reagovat

Achjo, proč ji nenecháš trpět? :D

2 The The | Web | 25. dubna 2011 v 9:38 | Reagovat

Jo! Tak dlouho jsem čekala a konečně je tu další kapitola. Budu skákat radostí po pokoji. .D
Ale mám stejnou otázku jako Babe :D

3 Annie-chan Annie-chan | Web | 25. dubna 2011 v 9:54 | Reagovat

[1]:[2]: Ona si ještě potrpí dost... Black jí pokoj rozhodně jen tak nedá :D.

4 Babe Babe | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 10:14 | Reagovat

[3]: jůů :D tak když je to jen jeden nepatrný záchvat štěstí, tak je to doré ^^

5 Kikča Kikča | Web | 25. dubna 2011 v 12:54 | Reagovat

Hrozně jsem se na tuhle kapitolu těšila a doufám, že brzy přibude další :-)

6 ListeRo ListeRo | Web | 25. dubna 2011 v 15:15 | Reagovat

Moc pěkný ;) ListeRo

7 VelííQ VelííQ | Web | 25. dubna 2011 v 20:34 | Reagovat

Tak jsem si to přečetla, a hrozně se těším na pokračování... :) :-D

8 Brita Brita | Web | 25. dubna 2011 v 21:32 | Reagovat

Ó díky ti, díky. Ceksla jsem na tu kapitolu dlouho... Úžasné poctení pred spaním. :)

9 Kikča Kikča | Web | 26. dubna 2011 v 17:28 | Reagovat

Ještě včera jsem to přečetla a je to fakt dobrý. Moc se těším na další kapitolu. :-)

10 Alex Alex | 28. dubna 2011 v 13:20 | Reagovat

já se můžu jen přidat,taky se těším na další kapitol..jinak jsem ráda,že netrpí :-) on je Black stejně nenechavec,tak se k ní dostane :-D

11 vojtiman vojtiman | Web | 29. dubna 2011 v 18:00 | Reagovat

Tenhle blog je úžasný!!! O_O :-D

12 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | E-mail | Web | 1. května 2011 v 18:02 | Reagovat

Vidím slovo Black? Asi sa začítam, yay.:D

13 vojtiman vojtiman | Web | 2. května 2011 v 8:56 | Reagovat

Annie-chan chci se tě na něce zeptat.Jak se dávají ty obrázky po stranách? Děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel