4. Kapitola: Počátek konce (2/2)

13. prosince 2010 v 21:34 | Annie-chan |  | Poslední temnochodec
Druhá část kapitoly. Bohužel se nevešla do jednoho článku.

PŘEDCHOZÍ ČÁST KAPITOLY


A pak samozřejmě vždy existovala stínová magie, pro kterou není potřeba mágova energie, ale jeho krev. Byl to také jeden z důvodů, proč se zakázala, ovšem účinky stínové magie k tomu vedly daleko víc - oživování mrtvých, ovládání myšlenek živých, zabíjení pohledem. Stínová magie byla podle církve tím nejstrašnějším zlem, co kdy Aligdoru potkalo - ale to se ještě neznala magie, kterou používají démoni. Temná magie.
Uvědomila si, že už stojí před oněmi dveřmi, a že stále nepotkala žádného démona. Nervózně se kousla do rtu, aby zahnala třesení, které ovládlo celé její tělo. Zachvátil jí strach a nejistota - při útěku z ložnice potkala démony dva, a teď ani jednoho? Co to znamenalo? Že by tu už žádní nebyli, nebo… nebo… ne, muselo jich tu být víc… ale co mágové… ne, na to nesmí myslet! Mágy nemohli prostě jen tak pohltit! Všichni mágové už určitě utekli! Ano, určitě museli utéct… ona teď jenom kontaktuje nejvyššího mága, a ten jí taky pošle pryč… nějakou tajnou chodbou, vždyť všude jsou vždycky nějaké tajné chodby… Awia jen tiše polkla. Ani se neodvážila pomyslet na to, že by taky mohli být všichni mrtví.
Pomalu šáhla na kliku a napjatě za ní zatáhla.
A jakmile stanula v místnosti, cítila, že je něco špatně - a v tom okamžiku proti ní někdo, nebo něco, vyslalo ohromnou neviditelnou vlnu.
Awia zareagovala zcela instinktivně, a kdyby se jí někdo zeptal, jestli tohle umí, normálně by odpověděla, že ne - a přesto to teď udělala. Jen zvedla ruce a kolem ní se utvořil neviditelný, myslný štít, tvořený z její magické energie. Vlna ho obešla jako nějakou překážku, narazila do zdi, která se mohutně zatřásla, a vyrazila dveře z pantů. Cítila, že jí něco křuplo v rameni, ale ignorovala to. To, co před sebou totiž viděla, jí vyrazilo dech.
Na podlaze ležela krev, už trošku zaschlá. Bylo jí spoustu, byly to celé kaluže, ale bylo vidět, že je to už krev starší. Pergameny a různá lejstra byla rozházená po celé místnosti, celá potrhaná a zničená. Knihovny byly vyrabované, knihám někdo vytrhal listy a taktéž je roztahal po místnosti, a stůl se židlí ležel zničený na zemi.
A uprostřed toho všeho stáli oni.
Awia na to jenom vyděšeně zírala. Stál tam Megrand - její spolužák, seděla s ním na hodinách vodní magie - a taky Arlesa, se kterou se znala z hodin historie, a Dandelion, jeden z jejích spolužáků na alchymii, a taky Xaver, s kterým zase měla bylinkářství, a taky Uršula a Ariadne, se kterými zase měla geologii, a taky tu byl… taky tu byl Robert.
Vypadal ale… jinak.
Všichni vypadali.
Jejich tváře byly bledé, jako sníh, jako křišťál, jako zledovatělá řeka. Celá jejich kůže byla podivně, strašidelně bledá, tak podobná té mrtvolné. Ale každý na té kůži… něco měl. Vypadalo to naprosto ohyzdně a děsivě. Megrand to měl třeba na ruce, roztahovalo se mu to po ní jako nějaká pijavice po krku. Bylo to tmavě černé, vypadalo to slizce a na dotek nechutně, ale přesto to působilo jaksi tvrdě a odolně. Roztahovalo se to po pokožce a na místa kolem, na kterých to nebylo, to bylo přichycené jakýmisi… háčky. Awie bylo ale jasné, že to není na zachycení, ale že to značí, že to ještě poroste - a obroste celé tělo. Byl to totiž Kořen - kůže démonů.
Robert to měl na obličeji, a o to to bylo strašidelnější. Roztahovalo se mu to po tváři a… nakazilo… to i jeho oko. Jeho bělmo nyní bylo černé, přesně jako těch posedlých, které Awia viděla v ložnici, na rozdíl od nich měl ale stále čočku, a to svítivě zelenou.
"Další mág do našich služeb… ale to se podívejme. Myslel jsem, že všichni odpůrci už jsou mrtví, a že všichni dobrovolníci už můj dar přijali. A ono je jich tu ještě víc… daleko víc." Jakmile Awia uslyšela tento slizký, falešně medový hlas, okamžitě jí naběhla husí kůže. Když se ale otočila a spatřila toho, komu patří, vyděsila se ještě víc.
Démon. A ne jen tak ledajaký.
Byl to jeden z arcidémonů, démon hněvu.
Nevypadal jako ti slabí démoni, kteří jí přepadli. On byl… jiný. A v jeho očích byla jasně vidět inteligence. Byl asi dva metry vysoký, a jeho kůže byla tmavě hnědá, tvrdá a přesto slizká, přesně jaký by měl Kořen být. Oči měl pouze černé, a na hlavě měl dva dlouhé, tlusté rohy. Za nimi mu plál jakýsi fialový oheň, charakteristický pro vyšší démony. Jinak měl stavbu těla stejnou jako jakýkoli jiný člověk - prsty měl však delší, než oni, a také měl dlouhé a špičaté nehty. Mimoto měl i něco, co se velice podezřele podobalo ocasu.
"Věděl jsem, že přijde! Říkal jsem to!" slyšela zamumlat Roberta.
On to… on to věděl… Robert…
On jí zradil. Zradil všechny. A nechal je, ať se z nich stanou démoni.
Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Zabránila jim ale, aby přišly a vytryskly na povrch - odmítala těmhle démonickým zrůdám ukázat jedinou slabost, ačkoli jí teď byla plná.
"Nuže, vítej, má drahá mágyně," usmál se na ní démon. "jsem rád, že ses také rozhodla navštívit mé komnaty. A já ti nabízím dar, který nemůžeš nepřijmout."
Awia jenom tiše polkla.
"P-posednutí?" zeptala se tiše.
Démon se ušklíbl: "Posednutí? Máš mě za blázna? Posednout se nechávají jenom ti nejslabší a taky těmi nejslabšími z nás, víš? Já ti nabízím mnohem víc… mnohem víc síly, mnohem víc moci, než si dokážeš představit."
Awia mlčela.
"Mágové… tady nedokážou rozvíjet svůj pravý potenciál," pokračoval dál démon. "potenciál, který jim byl však dán. Vždyť jste ti jediní, co mají na celém světě spojení se světem duší, a nevyužíváte toho. Jste snad blázni?" Démon se zasmál, ale byl to smích tak falešný, až se Awie zježily chlupy na zátylku.
"Máte oheň, ale nedokážete ovládat jeho agresivitu, nedokážete ho zklidnit a manipulovat tak s blesky. Ale my démoni ano. Máte vodu, ale nedokážete jí rozzuřit, dát jí naopak podnět k útoku a ne k obraně, který jindy nemá, a proto nedokážete vodu oživit. Ale my démoni ano. Máte zemi, ale necítíte, jak žije, jak dýchá, jak k vám promlouvá, a neumíte tak ovládat stromy, rostliny ani ty ubohé kořeny. Ale démoni ano. A co víc," odmlčel se démon. "ten váš stupidní Avainart vám zakazuje používat stínovou magii, to nejsilnější, co kdy mágové měli. Kdo by nechtěl ovládat mysl druhých? Kdo by nechtěl mít svou vlastní, soukromou armádu nemrtvých? Kdo by nechtěl zabít svého nepřítele pouze jedním máchnutím ruky? Kdo by nechtěl v ruce držet takovou moc?"
Já, odpověděla si tiše Awia, navenek ale nedokázala říct nic. Jen se třásla a věděla, že se blíží ke své zkáze.
"My démoni nemáme city. Emoce. Dojmy. Žádné stupidní otázky, pocit viny, lítost - neznáme ani agresi, strach a obavy. Jsme prázdní, jsme ti, kdož necítí - a proto máme takovou moc. Démoni jsou pouze mágové, kteří plně rozvinuli svůj potenciál… a také ve svých rukou dřímáme moc starých předků." Znovu se odmlčel.
"Přijmeš tedy dar, který ti nabízím, mágyně? Přijmeš moc, která stojí hned vedle tebe, která z tebe učiní někoho neporazitelného? Přijmeš můj dar, staneš se démonem?"
Awia se nezmohla na odpověď. Tohle bylo něco jiného, než nabídka té démonky ve světě duší. To bylo v neživém světě, tam se jí prakticky nemohlo nic stát. Ale tady ano. Mohla… zemřít.
Jen letmo spatřila mírně se třesoucího Roberta, který nejspíš napjatě čekal, až odpoví.
On ten dar přijal, došlo jí, on vždycky chtěl být něčím… větším.
"Ach, zapomněl jsem - potřebujeme energii, kterou do tvého těla vložíme, aby ses mohla stát jednou z nás," promluvil zničehonic démon znovu. "přiveďte toho templáře."
A v ten okamžik Awia přestala dýchat podruhé.
Ten, koho jeden z démonů přitáhl z opodál umírajících a na pokraji smrti stojících templářů, byl její dávný přítel, jediný templář, který ji nebral jako zlou a ukrutnou mágyni, ale jako žijící bytost - byl to Arthur.
"Arthure!" neudržela se a vykřikla. Démon, který jejího přítele přitáhl, ho srazil do kolen. Oči, které se do těch Awiiných podívali, nebyli ty optimistické a šťastné oči jejího přítele - byly to zničené a zlomené oči dávného hrdiny.
"Ach, vidím, že se znáte," pověděl jenom nevzrušeně démon, a hned se vrátil ke své původní konverzaci. "přijdeš tedy můj dar, nebo ne? Jistě nemusím podotýkat, že když nepřijmeš, zemřeš? Myslel jsem si, že všichni mágové jsou natolik inteligentní, že téměř zadarmo nabízející se moc přijmou… ale oni jsou někteří takoví hlupáci… třeba zrovna ten váš nejvyšší čaroděj."
Awia se tentokrát neudržela.
"Vy jste zabili nejvyššího čaroděje?! NEJVYŠŠÍHO ČARODĚJE?"
"Ano?" nadzdvihl démon obočí. "A co má být?"
A to se v Awie probudil vztek, který ještě nikdy nepocítila, vztek, který jí samotnou zároveň poněkud děsil, ale i nutil něco dělat.
"ROBERTE, A TY SES NA TO VŠECHNO JEN TAK DÍVAL?! DÍVAL SES, JAK ZABÍJEJÍ NEJVYŠŠÍHO MÁGA, JAK PROMĚŇUJÍ TVÉ PŘÁTELE VE ZRŮDY, JAK VYSÁVAJÍ TEMPLÁŘE, A NIC JSI NEUDĚLAL?! A JEŠTĚ JSI PŘIJMUL TENHLE… 'MILÝ' DÁREČEK? MYSLELA JSEM SI, ŽE JSI NĚKDO JINÝ, ROBERTE!"
Robert se na ni jenom vystrašeně díval. I když se z něj pomalu stával démon, stále to byl ještě pořád člověk - člověk s city, emocemi a také hloupou důvěrou, že jeho kamarádka stane při jeho boku a bude s ním stát u té největší revoluce mágů od nultého věku.
Ano, přijal tento dar ještě před tím, než začalo tohle vyvražďování mágů. Po tom všem… po Zkoušce.
"A JAKÝ PITOMEC VYVOLAL TOHOHLE DÉMONA ZE SVĚTA DUŠÍ?!" vyjekla Awia tentokrát tak nahlas, až i Arthur udiveně vytřeštil oči.
"Mám tomu rozumět tak, že nepřijímáš můj dar?" vzdychl démon. "Co se dá dělat, a ty jsi vypadala tak slibně… dokonce jsi odvrátila stínovou magii, kterou jsem proti tobě vyslal. Ale dobrá, aspoň odpovím na tvou otázku… jaký 'pitomec', ptáš se? Víš, má drahá mágyně, těch 'pitomců' bylo víc. Ale až po té vaší Zkoušce měli dost síly na to, aby mě ze světa duší dokázali přivolat. Někteří z vás, kteří se toho měli účastnit a ztratili odvahu, si radši ve světě duší při Zkoušce vybrali únikové řešení a nechali se posednout. Jakoby si mysleli, že jim to pomůže," odfrkl si posměšně démon. "nu, a pak jsem stanul zde. Ovšem neměl jsem síly, a mí drazí posluhovači mi odmítali darovat svou energii… ale začali mi nosit mágy. Ano, nejspíš proto také mizeli, že? Templáři v tom začali ale taky čmuchat, tak mi párkrát mí drazí přinesli i je… a pak, když jsem byl dost silný, jsem protrhl Závoj, a vpustil sem všechny démony, kteří byli nablízku. Někteří mágy posedli, někteří hned začali vysávat energii, ale co je důležité, nastal zde zmatek. Já jsem se pokusil nashromáždit všechny mágy, které jsem mohl, a nabídl jsem jim svůj dar - ti, kteří přijali, stojí před tebou - ti, kteří ne, jsou již mrtví. Ti, kteří mi pomáhali již od začátku, dostali svůj dar ještě předtím. Například tvůj drahý Robert… ale dost už. Odpověděl jsem na tvou otázku, a tím končí naše debata. Nyní je na čase, abys skončila tak, jako všichni ti, co nesouhlasili."
"Ne! Prosím, to ne!" vykřikl Robert.
"Pokud chceš chránit svou přítelkyni, je již pozdě," odvětil klidně démon. "měl jsi jí varovat, když jsi měl ještě čas. Teď už svůj dar odmítla."
V ten okamžik se událo několik věcí najednou.
Awia zvedla ruce, a země se zničehonic začala třást. Dřív, než kdokoliv stihl něco udělat, mávla rukou a celá zem okolo démonů se jakoby převrátila naruby. Robert a i ostatní její staří známí spadli na zem, a to i démon, který držel Arthura. Awia neváhala a tentokrát dupla, přičemž tím směrem se podlaha celá rozbořila a démony tak od sebe odtrhla. Awia rychle skočila a chytla Arthura za jeho košili - ten se na ní jenom zmateně podíval, to už ho ale vytáhla před sebe a mávla rukama směrem k démonům - a země jí i Arthura odmrštila ven, proskočili dveřmi jako nějaké poskakující želé a dopadli na studenou dlažbu na chodbě. Awia cítila, že má roztržený ret a také jí stále bolelo to rameno, ale přesto vstala. Arthur se také zvedal ze země, ale s velkou námahou a velmi pomalu.
"Awio… jak jsi to… jak jsi to udě-"
"Na to teď není čas!" vykřikla. "Musíme se odsud dostat, a to rychle!"
Arthur se na ní znovu bezradně zadíval, a až teď si Awia všimla, že mu krvácí levý bok a že má i velkou tržnou ránu na zádech. Dřív, než však stihla cokoliv udělat, se ozvala další hromová rána a ona i Arthur znovu spadli na zem. Když byla Awia schopná se aspoň podívat nahoru, to, co spatřila, byla její nejhorší noční můra - démon, ďábel z pekel, držící ve svých dlaních něco modrého, světélkujícího, co ale Awia nemohla poznat, jelikož se jí nějak podezřele začal rozmazávat pohled. Teprve teď zjistila, že jí znovu teče krev z nosu, a to velmi silně. Navíc měla jemné ranky na zápěstí a dlaních.
Tohle byl konec. Nehleděla teď zrovna do tváře smrti? Možná ano. Možná už tetka obcházela okolo, brousila si svou kosu a čekala na svého nového poutníka.
"Tak mladá magyně si myslí, že může uniknout démonovi," ušklíbl se on, ale tentokrát už ne s falešnou laskavostí - ale krutě, bezcitně a chladnokrevně. "jak šeredně se plete."
Teprve teď Awia poznala to, co démon třímal ve svých rukách - blesky.
A v tu chvíli je vyslal proti ní.
Awia před sebou chvíli viděla jistou smrt - blesky jí projdou jako nějakým stromem, celou jí popálí a zničí zevnitř. Zabijí jí, protože blesky jsou chladnokrevný oheň, modré plameny bez soucitu a slitování, mnohdy nazývané ostřím spravedlnosti. Ano, démon měl pravdu v tom, že mágové blesky nepoužívají, ale ne v tom, že to nedokážou. Awia si dobře pamatovala, jak jí učitel říkal, že je to kvůli neovládání svých pocitů, ne kvůli tomu, že nejsou démoni. Démoni nemají žádné pocity, tudíž logicky takové věci neřeší. Kdyby ale mág dokázal zklidnit svůj dech, uklidnit své pocity a soustředit se jenom na jednu věc, a vystrnadit přitom veškeré své pocity stranou - pak by dokázal to, co démon, a přesto by byl mnohem mocnější, jelikož by měl stále své emoce. A Awia zastávala názoru, že člověk bez emocí je jako pták bez křídel.

"Mágové jsou stejně jako ptáci, kterým někdo utrhl křídla," vzdychl Robert, hledíc se zasněným pohledem na modrou oblohu bez mráčků.
"Myslíš?" zeptala se ho udiveně Awia.
"Tobě to tak nepřijde?" opáčil Robert. "Dostali jsme moc, kterou nikdo jiný nemá, a se šťastným pocitem jsme se rozlétli směrem k nebi, vstříc tomu obrovskému žhavému slunci, vstříc všem vzdáleným krajům a zemím. Ti, co nám ale naše křídla záviděli, nás strhli zpátky na zem, kde musí všichni chodit, ne létat, a ustřihli nám naše křídla, abychom nebyli jiní, abychom šli s davem," povzdechl si. "ale my už nikdy nebudeme stejní, jako ti v tom davu. My jsme totiž měli křídla, a víme, jaké to s nimi je. A budeme stále bojovat. Za svobodu, kterou
jsme ztratili."
Awia se na něj jenom zaraženě a soucitně zároveň podívala.
"Roberte, ty…"

Roberte, ty idiote! Ty zrádce! Prolétlo jí hlavou.
Roberte… Arthure… vy všichni… proč…
Awia zdvihla v ruce, a v uších, slyšící jen šum a prýštící vodu, v očích, vidící jen obrovské světlo v podobě blesků před očima, a v rukách, cítící jen smrt, která se jí už dotýkala, zformovala něco, co pak nikdy naprosto nepochopila.
Blesky dorazily až k ní, ale ona je naprosto plynulým pohybem zachytila a přisvojila si je. Hrála si s nimi hrála jako s malým, utíkajícím hadem, jako s klidnou a pohyblivou vodou, jako se zářícími praporky, jako s ohnivými loučemi, jako s ohebnými hůlkami, které sloužili jenom jí, a pak je odklonila na jinou stranu.
Při udiveném pohledu démona, vyděšeném pohledu Arthura i užaslých očí Roberta.
Blesky narazily do stěny a při velkém zablýsknutí nadobro zmizely. A zničehonic najednou Awia zase slyšela křičící démony, viděla své zaskočené, ale přesto stále útočné oponenty, kteří se shromáždili kolem svého vůdce, a co hůř, cítila své pálící, spálené ruce, krvácející ranky na zádech a rukách, silně tekoucí krev z nosu a ohromnou bolest, která jí zachvátila po celém těle.
A která jí srazila k zemi.
"Ty…" Démon začal mluvit, chvíli byl ale ticho, než znovu pokračoval. "Odklonila jsi blesky… jak… na tom nezáleží! Znovu už to nedokážeš!"
A v tom měl pravdu. Tak jako tak Awia cítila, že se o ni pokouší mrákoty.
"Awio!" uslyšela vykřiknout Arthura, když pomalu klesla k zemi.
A v tom okamžiku se, v celé té symfonii smrti a konce, objevil jako šedý vlk velitel temnochodců.
Jeho tmavé vlasy a naostřené meče se mihly jenom na chvíli, poté ale rychlým švihem rozsekly hruď jednoho ze stojících démonů a jedním, plynulým pohybem podřízly hrdlo démonu vedle něj stojícím.
Awia by si nikdy nedokázala pomyslet, že někdo umí s mečem tak rychle zacházet, kdyby teď neviděla velitele temnochodců, posledního dračího jezdce.
Přerušil symfonii počátku a smrti. Přerušil její konečnou skladbu.
Cítila, že padá.
Že klesá k zemi.
Její padající tělo Arthur zachytil a přitáhl si ho k sobě, jako něco, co nikdy nepustí, jako hračku, kterou si neustále přivlastňuje. Ve tváři měl stále poněkud vyděšený výraz, ale už trošku více odhodlaný a bojovný, což znamenalo, že je také rozhodnutý znovu bojovat.
Velitel temnochodců se před ně postavil - Awia jen matně viděla jeho záda a zkrvavený meč.
"Ale, ale, kdopak to sem přišel," ušklíbl se démon. "vlk, stál číhající ve stínech, ovšem objevující se na poslední chvíli. Takže teď z tebe bude hrdina dne, dračí jezdče? Zachráníš tyhle dvě malé mrtvolky a odneseš si je k sobě do věže, a uděláš z nich své spolubojovníky?"
Velitel temnochodců neodpověděl.
"Nebo se pletu? Chceš je obětovat a sám utéct? Nebo… proč jsi tedy tady?"
Velitel temnochodců i tentokrát mlčel.
"Jak myslíš," povzdechl si démon. "ať je tedy po tvém."
A v ten okamžik Awia cítila, že démon shromažďuje další duševní vlnu, stejnou, kterou proti ní vyslal hned na začátku, stejnou, kterou jí téměř zabil, kdyby tak pohotově nezareagovala. Tentokrát ale byla možná i mnohem silnější.
A Awia už byla tak slabá, že by nezastavila ani prolétající mouchu.
V tu chvíli ovšem také pocítila, jak znovu dopadá na studenou zem, jak se její poškrábaná záda dotýkají ledového mramoru, což pro ni byla zároveň obrovská úleva, ale zároveň obrovská bolest. A pak… ohromně hlasité a hrozitánské skřípání, jako když jsou nějaké obrovské dveře nenaolejované a vržou, tak přesně takové, možná i mnohem, mnohem horší - a obrovská vlna prošla kolem nich, skoro jako s jejím štítem, ale tentokrát s tím rozdílem, že vlna ničila vše okolo mnohem silněji.
A pak teprve pochopila. To templář. To Arthur.
Tentokrát už musel být démon vážně dopálený, jelikož nejdříve Awia odvrátila jeho blesky, poté přišel na pomoc velitel temnochodců a hned v tom okamžiku se také templář rozhodl přidat ruku k dílu. A to ne zrovna jednoduše, spíše těžce, což znamenalo… u Avatara, tohle ho muselo strašně vyčerpat…
"Vezměte jí, prosím, a jděte…"
Tentokrát velitel temnochodců poprvé promluvil.
"Nemyslím si, že tvá přítelkyně s tím bude souhlasit."
"To je mi jedno!" štěkl Arthur. "Už tak umírá… zachránila mi život… a teď ho já zachráním jí. Chtěl jste jí jako rekruta, nebo ne?! Tak teď jí máte! Vezměte si jí a udělejte si z ní tu hraničářku, hlavně jí odsud dostaňte! Slyšíte mě?!"
"Slyším," odvětil temnochodec.
Awiina ústa se zformovala do slůvka ne, ovšem byla příliš slabá, než aby to dokázala vyslovit.
"A také tak udělám. Děkuji," poděkoval hraničář tiše.
"Tak jděte!" vykřikl namísto toho Arthur.
Ne.
Cítila, jak jí někdo popadá za záda a bere si jí do náruče. Chtěla odporovat, chtěla se zmítat a vyskočit mu, jít na pomoc příteli, ale nešlo to. Byla slabá.
Ne.
Arthur umře. Zadrží stínovou magii a umře. Arthur umře. Arthur umře.
Ne.
A pak se jejího zraku zmocnila tma.
 


Anketa

Tvůj oblíbený živel?

Oheň
Voda
Země
Vzduch

Komentáře

1 *Green♥Charlotte* *Green♥Charlotte* | Web | 14. prosince 2010 v 19:19 | Reagovat

páni..vau..došli mi slova..ještě lepší než tak první část 4. kapitoly.. :-)

2 Annie-chan Annie-chan | Web | 14. prosince 2010 v 20:45 | Reagovat

[1]: Díky moc :)

3 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | E-mail | Web | 18. prosince 2010 v 17:48 | Reagovat

Aaach, wow! Dokonalá kapča.
Arthur nesmie umrieť. :( To nie... A aká je Awia šikovná, obdiv. :)

4 Suu Suu | Web | 19. prosince 2010 v 14:45 | Reagovat

Vau, Arthur umrie? To nie. Awia je dobrá. Som rada že ma tiež niiekto rad Dragon Age

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel