3. Kapitola: Bod zlomu

28. listopadu 2010 v 22:40 | Annie-chan |  | Poslední temnochodec
Tak, a je to tu. Ani nevíte, jakou práci by dalo tohlecto napsat! Fuj! Ale Arthur je jeden z mých oblíbených... poznat jste ho mohli už v druhé kapitole, ovšem tam mu patřila jenom jedna věta. Teď už nám vede dialog s Awiou, ha!

Pro Awiu by to byl velký den, kdyby se několik věcí tak ošklivě nezvrtlo. Zaprvé, nebyl tady Robert. Zadruhé, velitel temnochodců přijel nabírat rekruty. Zatřetí, venku se prostě musí něco dít.

useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

"Nechť voda, klidná a život dávající, chrání vás. Nechť oheň, živý a nespoutaný, chrání vás. Nechť kámen, tvrdý a nelítostný, chrání vás. Nechť měsíc, slunce a hvězdy nad vámi bdí. Nechť Avatar dá vám své požehnání."
Kněžka skončila svou řeč a všichni přítomní se uklonili.
Byli ve velké, prostorné hale, která byla téměř bez oken a působila jakýmsi stísňujícím dojmem. Vládla tu zima a klid. Na zemi byl položen velký, černý koberec, na kterém byl znázorněn půlměsíc, znak Avainartské církve. Po stěnách byly různé obrazy, ovšem Awia si je nikdy nestihla prohlédnout detailněji. Do téhle místnosti, do kaple, přeci skoro nechodila, a když už, tak šlo o nějaké setkání nebo o každodenní povinnou modlitbu. Ale teď tu kvůli modlitbě nebyla. Tohle bylo slavnostní přijetí. Povýšení učňů na mágy. Přesto ale bylo něco špatně.
Normálně to byla velká sláva, sešla se tu většina učňů a těch pár starších mágů taky přišlo, taky tu byla většina templářů a někdy dokonce i někteří obyvatelé vesnice. Dneska ale ne. Ano, u východových dveří zase "hlídkovala" templářská eskorta, ale kde byli všichni ostatní? Proč tu dneska bylo takové… ticho? Dokonce ani pár z jejích vrstevníků, kteří Zkoušku složili, tady nebyli. Třeba takový Robert.
"Mí mladí mágové," spustil nejvyšší mág, stojíc vedle kněžky. "jsem rád, že jsme se tu takhle všichni sešli. Všichni, kteří včerejšího dne složili Zkoušku." Awia zabrumlala něco v tom smyslu, že všichni tu tedy rozhodně nejsou.
"Dřív, než začneme se slavnostním rozřazováním, musím vám sdělit ještě další dvě věci. Ta první z nich… uctěme památku těch, kteří Zkoušku nezvládli a odešli navždy do hlubin temných. Uctěme památku těch, kteří tu s námi byli, ovšem už nejsou. Prosím, držme všichni minutu ticha za Arlesu Seyal a Loyda Prabeyarda, kteří Zkoušku nepřežili."
Nepřežili. Awia se jenom zamračila. Však oni přežili, ovšem za krutých podmínek. To templáři nad nimi zdvihli meč a ukončili jejich životy, a to proto, že přijali onen dar… tedy, nechali se posednout. Kdyby to takhle nejvyšší mág řekl, kněžka by nejspíš vyletěla strachy z kůže. To by si ale stará Eleanora zasloužila…
"Děkuji vám," promluvil znovu nejvyšší mág po dlouhé, mlčenlivé minutě. Awia znovu zdvihla hlavu a pohlédla zpět ke kapli, a leknutím málem vykřikla - a nebyla sama. Vedle velitele templářů, nejvyššího mága a kněžky totiž nyní stál ještě někdo. Awia ho neznala, ale jeho tvář… byla jí povědomá. Tmavá pleť, hnědé a moudré oči, černé vlasy… a hlavně ta jizva, která se táhla přes levou stranu jeho tváře. Awia si byla jistá, že ho odněkud zná… ale odkud, proboha?
"A teď bych rád přešel k té druhé věci," prohlásil zvučně nejvyšší mág. "do hradu, již před několika málo dny, přijela jistá… návštěva. Předpokládám, že většina z vás tohoto muže jistě zná, ale nepředstavení by bylo krajně neslušné. Dovolte mi tedy, abych vám představil velitele temnochodců, hraničářských jednotek a posledního pravého dračího jezdce v zemi, Faliena Proviersera."
Místností se ihned rozeznělo užaslé mumlání.
Posledního dračího jezdce v zemi?! Velitele temnochodců?!
Tak proto jí byl tak povědomý! Jistě, kdo by neznal tohohle hrdinu, jeho tvář ošlehanou mnoha bitvami, tu jizvu, to brnění?! Tohle byl někdo, koho zná celá zem! A ona… ona ho nepoznala! Robert by jí teď jistě uštědřil pár uštěpačných poznámek - kdyby tu byl. Kdyby… ale počkat, co dělá velitel temnochodců na místě, jako je tohle?!
"Děkuji, Alastare," přikývl pouze on a pohlédl na mladé mágy.
"Jsem potěšen, když vidím, kolik mladých mágů tady je. Ačkoli na veřejnosti možná nejste zrovna vítanými společníky, zaručuji vám, že váš dar nebyl náhodný. Avatar si vás vybral - a dal vám moc, kterou nemá každý, moc, kterou můžete využít podle své libosti. Jste dětmi Isoldinými, jste dalšími vyvolenými.
Jste možná čaroději, ale jste i právoplatnými občany Eupaiy."
Nešlo si nevšimnout mírně pohrdavého a vzteklého pohledu velitele templářů, který jakoby říkal: Já bych nejradši těm mágům podřízl krky. A Awia vedle sebe skoro slyšela Roberta, jak říká: Co to tady mele? Ať přejde k věci, proboha!
"Ale jelikož jste i právoplatnými občany naší země," pokračoval velitel temnochodců. "jste i potencionálními rekruty, bojovníky a válečníky. Tato smlouva," v tu chvíli zdvihl jakýsi kus pergamenu, který do té doby držel v ruce. "zavazuje všechny v této zemi - templáře, obchodníky, kapsáře, šlechtice, a ano, i mágy - aby se mohli přidat k temnochodcům. Do našich řad smí vstoupit jak žebrák, tak král, jak lučištník, tak i mág. Jsme totiž hraničáři, bývalí jezdci - a ochranitelé této země."
Awia na něj tentokrát oči téměř valila. Tím snad chce říct, že… že…
"Jsem tu, abych vybral nové temnochodce, nové bojovníky do našich řad. Následující dny si z vás všech přítomných vyberu ty, kteří se mnou hrad navždy opustí. Může to trvat týden, nebo i rok, než vyberu ty vhodné, a možná i nevyberu nikoho. Budoucnost je nejistá, stejně jako přítomnost, a je nám skrytá, stejně jako minulost. Nechť Avatar nad vámi bdí, mladí mágové."
Awia znovu jen udiveně otevřela ústa. Její vrstevníci reagovali podobně, ne-li stejně. Všichni překvapeně zírali na velitele temnochodců, který jim právě sdělil tu největší novinku jejich života. Dračí jezdec? Tady, na Aurilitu? A navíc vybírající nové rekruty? To je snad… to je snad splněný sen! Ten, koho si vybere, bude moci svobodně odejít, bojovat sic za dobro země, ovšem být… volný! Od templářů, od všech pravidel, od církve-
Ale proč? Proč sem velitel temnochodců přišel zrovna v tuhle chvíli?
Awiin radostný pocit přešel rychle jako ranní rosa. Místo něj ho nahradila nejistota. Děje se snad něco, kvůli čemu by se měla znepokojovat? Tedy, proč poslední dračí jezdec přijel zrovna teď, v tuhle chvíli? Proč si zrovna teď přijel vybírat rekruty? Proč? Její rozum jí říkal, že to taky může být shoda okolností, že prostě zrovna teď přijel vybírat rekruty do Aurilitu, a že v tom nic hlubšího není. Letitá zkušenost s Robertovým pesimistickým myšlením ovšem Awiu přinutila myslet trošku reálněji. Co si pamatovala, temnochodci si přijeli vybírat mágy do svých řad nejméně před sto lety, a to kvůli tomu, že v tu chvíli začalo ubývat dračích jezdců. Co se tedy děje teď?
Velitel temnochodců si jistě musel všimnout, že na rozdíl od ostatních se ona jediná dívá skepticky a nedůvěřivě, jelikož jejich pohledy se střetly. Awia v tu chvíli uviděla v jeho očích víc jak letitou zkušenost a moudrost - obavy, starosti… a strach. Ale z čeho?
Poslední dračí jezdec se na ní jenom usmál, a Awia v tu chvíli cítila, jak rudne. Už zase - jak nečekané.
"Děkuji, že jste mě vyslechli," prohlásil znovu. "a počítejte s tím, že do měsíce si s vámi všemi promluvím." Po těchto slovech kývl na nejvyššího mága a ten znovu předstoupil před mladé, nyní překvapené čaroděje.
"A nyní… přistoupíme k ceremoniálu přijetí." Řekl slavnostně a všichni okamžitě ztichli. "Duchové ohně se spojily a daly vám svůj dar - dar cti, bojovnosti a odvahy. Uznaly vás vhodnými. Duchové vody se spojily a daly vám svůj dar - dar přizpůsobivosti, klidnosti a rozvážnosti. Uznaly vás vhodnými. Duchové země se spojily a daly vám svůj dar - dar odolnosti, neohroženosti a důvěry. Uznaly vás vhodnými. Prošli jste Zkouškou, která určila, že jste připravení. Splnili jste úkol, který z vás dělá plnohodnotné čaroděje. Templáři vám skládají svá blahopřání. Vyšší mágové vám gratulují. A já, nejvyšší mág, vás tímto jmenuji čaroději Aurilitu první úrovně." Po této větě velitel templářů s kněžkou zkřížily ruce na prsou a uklonili se. Dokonce i templáři, kteří tu postávali, udělali to samé gesto. Udělal ho i velitel temnochodců a nejvyšší mág. Bylo to vyjádření důvěry, ovšem hlavně to byl pozdrav pro vyšší šarže - což samo o sobě znamenalo, že teď už nejsou jen pouhými učni.
Pro Awiu by to byl velký den, kdyby se několik věcí tak ošklivě nezvrtlo. Zaprvé, nebyl tady Robert. Zadruhé, velitel temnochodců přijel nabírat rekruty. Zatřetí, venku se prostě musí něco dít.
A proto, když po několika minutách nejvyšší mág v doprovodu velitele temnochodců a velitele templářů opustil kapli, ani minutku nezaváhala a rozběhla se za nimi.

Awia se tiše plížila chodbami a cítila, jak jí celou polívá studený pot. Ještě nikdy se nikam neplížila. Nikdy. Ještě nikdy nikoho nešpehovala, ještě nikdy někoho tajně neposlouchala, ještě nikdy… nikdy neměla takový strach, jako teď. Čím dál víc totiž začínala mít obavy z toho, co se to asi venku děje - že by nadcházející válka s nějakým národem? Nebo ještě hůř, občanská válka? Nebo… co když jsou slova oné démonky přeci jenom pravdivá? Co když se Nákaza… ne, ne, na to nesmí myslet! Nic takového se neděje. I Robert to říkal. Prostě jen menší problém, nic víc… nebo z té pozitivní stránky, třeba se neděje vůbec nic… třeba je to opravdu jenom shoda náhod. Hloupá, naprosto nevysvětlitelná shoda náhod…
Věděla, že je již u oněch dveřích. Na první pohled vypadaly obyčejně, prostě stejně, jako jakékoliv jiné dveře - po bližším prozkoumání si ale pozorovatel všimne malé, trošku ošumtělé hvězdy, která značila, že zde má pracovnu nejvyšší mág. Možná to bylo schválně, aby kolem těchto dveří každý znuděně prošel a nezačal na ně obdivně zírat - jako jeden mág, který každý den uznale pozoroval stěnu, jíž se jednou nejvyšší mág dotkl a vytvořil z ní průchod. Awia si tuhle událost velmi dobře pamatovala. Znamenalo to, že je pro mága utéct z tohohle vězení stejně jednoduché, jako pro opici vylézt na strom. Přesto se o to ale nikdo nepokoušel, a to z jednoho prostého důvodu - kvůli templářům.
Ačkoli možná ani tak schopní nebyli, rozhodně byli známí svou odolností vůči magii a hlavně krutostí. Krutostí, bezcitností a nelítostností.
"Tohle je šílenství! Nákaza se nemohla jen tak vrátit! Pokud vím, zrovna vy dračí jezdci jste jí zničili a vyhnali z našich končin! Není možné, aby se tu zničehonic jen tak objevila. Mám to snad svádět na váš proslulý um?" uslyšela najednou Awia z pracovny křik. Trošku jí překvapilo, že to byl zrovna hlas velitele templářů. S neskrývanou zvědavostí přiložila ucho ke dveřím a poslouchala dál.
"Ten náš proslulý um už věky nemáme, veliteli," odvětil klidně velitel temnochodců. "poté, co byli všichni naši draci vyvražděni, se nás teď ti ostatní straní stejně jako jakýchkoli jiných bytostí. Já jsem poslední dračí jezdec, a ano, navracející se hrozbu jsem vskutku vycítil, ovšem všichni má varování přeslýchali jako zbytečnou hrozbu. To, že jsem Aurilit navštívil takto na poslední chvíli, to jenom dosvědčuje."
"Tak váš drak tu hrozbu vycítil? To mi teď chcete namluvit?! Dobrá, jak myslíte! Ale znovu vás upozorňuji, že nemáte právo odvést si z Aurilitu byť jen jednoho mága, ne v téhle kritické situaci! Něco se tu děje, veliteli, a my tomu nemůžeme přijít na kloub. Učňové mizí, a na Zkoušce skončili dva posedlí! Nemůžeme si dovolit jen tak někoho pustit ven!"
Učňové mizí? Awia jen překvapeně otevřela ústa, ovšem to už hádka pokračovala.
"Můj drak je ve skutečnosti dračice," opravil ho opět naprosto klidně velitel temnochodců, až to Awiu vyděsilo. "ale na tom teď nezáleží. Mám vám opakovat, že temnochodci vlastní smlouvy, které jim umožňují odvést si rekruty za jakýchkoli podmínek? Mrzí mě to, co se tady děje, ale my máme venku také problémy."
"Opravdu?! Možná máte smlouvy, ale my máme slovo Matky představené!"
"A já mám slovo krále," odvětil velitel temnochodců. Chvíli bylo v místnosti ticho, avšak Awia jen ztěží potlačila překvapený výkřik. Takže ta démonka měla pravdu! Opravdu se Nákaza vrátila!
"Je mi líto, Edmunde, ale temnochodecké smlouvy mě zavazují, že musím propustit jakéhokoliv mága do služeb krále, ať se u nás děje cokoliv. Tak či tak, dovolil bych si říci, že nás za dveřmi někdo odposlouchává, a to ne zrovna krátkou dobu."
Awia zbledla a cítila, jak se jí v krku objevuje knedlík.
Vzápětí uslyšela těžké, dunivé kroky, jak rychle míří ke dveřím - měla by utéct, ano, ale cítila, jakoby jí nohy zdřevěněly na místě… její vlastní tělo jí selhalo…
Dveře se rozletěly dokořán a objevil se v nich velitel templářů. Ve tváři měl už tak dost rozčílený výraz, který Awie rovnou říkal, aby vzala nohy na ramena a na nic se neptala - to už ovšem nemohla. Za ním spatřila ještě vcelku pobaveného nejvyššího mága - přičemž Awia s ním jeho pobavení nesdílela - a klidně se tvářícího velitele temnochodců.
"Co ty tady děláš?! Nemáš být dole a… já nevím co… radovat se, nebo co to vy mágové po povýšení děláte?" vyjel na Awiu hned velitel templářů, a jeho tváře ještě více zrudly.
"Já… chtěla jsem se jenom nejvyššího mága na něco… ehm…zeptat…" zakoktala se okamžitě ona, a to už se nejvyšší mág doopravdy rozesmál. Velitel templářů ho ale jenom zpražil rozzuřeným pohledem.
"Ale no tak, Edmunde, vždyť to nic tak hrozného zase není. Pokud se Awia chtěla jenom na něco zeptat, tak je to v pořádku."
"Ne, to není," odsekl velitel templářů. "co všechno jsi slyšela?" obrátil se poté na Awiu.
"Já-"
Než však stačila cokoliv říci, zasáhl dokonce i velitel temnochodců.
"Pokud má tato mágyně nějaké otázky, nechť se ptá. Jsem si jist, že to, co slyšela, by se nejspíš dozvěděla o den nebo dva později z úst ostatních mágů či templářů, tudíž to zase tak nevadí."
Velitel templářů tentokrát věnoval celkem hrozivý pohled i hraničářovi, poté ale jenom něco navztekaně zabručel a opustil místnost. Ještě pár vteřin bylo slyšet, jak se rachot jeho brnění rozléhá po celé chodbě, poté ale i tento zvuk utichl. A jakmile se tak stalo, Awia ze sebe ona slova vychrlila jako šíp.
"Do Aurilitu jste nepřišel jen tak, že ne? Přišel jste nabrat nové rekruty, protože-"
"Nebudu ti lhát," vzdychl jenom velitel temnochodců. "to, co hrozilo již několik desítek let, se opravdu navrátilo - Nákaza se vrátila. Po této zemi se znovu procházejí nemrtví."
Awia cítila, jak jí nabíhá husí kůže. Ta démonka…
"Řekla mi to démonka ve světě duší," vyhrkla bezmyšlenkovitě. "řekla mi, že se to všechno vrátí."
"A měla pravdu," přikývl tentokrát nejvyšší mág. "démoni o tom musí být nejspíš velmi dobře informováni. Většina teď už jen nejspíš čeká na to, až je někdo vyvolá na povrch."
"Takže proto jste přijel do Aurilitu? Téměř po staletí jste přijel nabrat nové mágy k hraničářům, aby zachránili zem před hrozbou Nákazy?"
"Ano. Nic jiného v tom není," pousmál se velitel temnochodců. "a musím říct, že už jsem i našel někoho, kdo by se mi docela zamlouval."
Awia na něj chvíli nechápavě hleděla, a když po několika vteřinách konečně pochopila, co tím chtěl básník říci, nejvyšší mág promluvil.
"To je pravda. Nedokážu si představit na postu temnochodce nikoho lépe než tebe, Awio. Možná ještě Roberta… kdyby tedy nebyl takový zaháleč."
"A kdyby tady vůbec byl," podotkla Awia a nejvyšší mág se na ní tázavě zadíval.
"Tedy, myslím tím - nebyl ani na přijímacím ceremoniálu, pane. A vlastně jsem ho neviděla už od Zkoušky. A jak říkal velitel templářů… mágové se začali ztrácet. Není možné, že by… že by taky-"
"Robert byl prý ještě včera dlouho do noci v knihovně," odvětil nejvyšší mág. "nemáš se čeho bát."
Slova měla ovšem naprosto opačný účinek; Awia se v tu chvíli vskutku vyděsila. Robert… a v knihovně? Pro Isoldin dech, co to má znamenat? Vždyť nejvyšší mág ještě před chvílí tvrdil, jaký je Robert flink, a teď v pohodě přejde fakt, že byl až do noci v knihovně? ROBERT?! On do knihovny zašel jenom, když věděl, že tam chodí nějaké pěkné holky! Nikdy víc…!
"Abych se ale vrátil k původní otázce," vyrušil jí z přemýšlení velitel temnochodců. "pokud bych se nakonec rozhodl, že k hraničářům vezmu tebe… souhlasila bys?"
Awia byla stále rozrušená kvůli Robertovi, tahle otázka byla ale míněna vážně - a Awia mínila také vážně odpovědět. Jenže odpověď pro ni byla jasná hned, jak jí to navrhl. A nebyla kladná.
"Omlouvám se, pane, ale já… já… ne. Chtěla jsem po Zkoušce opustit hrad s templářem co nejdříve, jak to bude možné, abych se mohla vydat zpět za svou rodinou na Amycujské panství. A předpokládám, že to by mi nebylo u temnochodců umožněno…"
"A předpokládáš správně," vzdychl velitel temnochodců. "což je škoda. Nikoho bych v našich řadách neuvítal více, než tebe; zatím se mi zdáš jako nejspolehlivější rekrut. Ale s tvým úsudkem bohužel nic neudělám…"
"Jak myslíš, Awio," povzdychl si i nejvyšší mág. "přesto ti ale musím říci, že do té doby, co bude na Aurilitu velitel temnochodců, nesmí hrad nikdo opustit. Už tak je velitel templářů celkem dost rozzuřený a já si nemyslím, že by bylo dobré jeho trpělivost pokoušet ještě více."
Celkem vyrovnaný výraz se v Awiině tváři rázem změnil na rozhořčení.
"Ale-"
"S tím už nic neuděláš," zarazil jí okamžitě nejvyšší mág. "a teď tě musím poprosit, abys opustila mou pracovnu. Mám tady s velitelem temnochodců ještě něco na vyřizování."
Awia jen zdrceně přikývla a pomalu "vyklopýtala" z pracovny.
Možná by přeci jenom bylo lepší stát se temnochodkyní, ovšem rozhodně by to bylo mnohem více… nebezpečnější. A ona neměla všechno to nebezpečí ráda - radši si bude sedět v klídku u krbu a čekat, až tohle všechno skončí.

"Arthure, to není vtipný."
V chodbě v nižším patře panoval, ostatně jako vždy, hluk a rámus. Mladí učňové prostě nemohli vynechat příležitost, kdy si mohli pořádně zařvat, a to dokázali snášet jen mágové s hodně pevnými nervy. Většinou je sice někdo okřikl, ovšem nepomáhalo to.
Mezi mladými žáky právě procházela už trošku starší dívka s rudými vlasy a držící hromadu knih, a vedle ní kráčel nejspíš stejně starý templář se světlými vlasy a knírkem.
"Učetl se k smrti, Awio. Robert má holt smůlu."
Awia jen zakroutila očima. Věděla, že Arthur nemá Roberta zrovna v lásce, ale to se jako nesměla s nikým z mágů bratříčkovat? Robert byl prvním člověkem, který jí bral jako sobě rovnou, ne jako elfku, který jí bral… jako mágyni. Arthur přišel až později.
Robert jí zase naopak vyčítal, že se ona stýká s Arthurem, stejně jako většina ostatních mágů - no a co, tak se baví s templářem! Byl to možná chlapec trošku posedlý svým údělem templáře a hluboce věřící, ovšem v jádru velmi milý a hodný - a milující sarkasmus, stejně jako Robert. Ačkoli bylo vtipné pozorovat slovní přestřelky mezi Robertem a Arthurem, už nebylo tolik vtipné, když Arthur udělil Robertovi trest v kuchyni na celou noc. A teď, když se Robert začal Awie tak podezřele vyhýbat, byla Arthurova nenávist k němu ještě hlubší.
Uběhly už dva týdny od chvíle, co se stala plnohodnotnou mágyní a co velitel temnochodců přijel do Aurilitu. Kdyby hraničář nepřijel, byla by naplněná úžasným pocitem, jelikož by konečně byla venku z hradu - a mířila by za svou matkou, za svou rodinou. Ale ne! Teď tady musí tvrdnout a nebylo na práci nic jiného, než studovat dál.
Velitel temnochodců sice stále vyslýchal ostatní mágy, ovšem stále dával Awie jasně najevo, že je jeho jedinou favoritkou. A ona jeho znamením co nejlhostejněji odolávala.
Robert se jí navíc neustále vyhýbal a ona s ním od Zkoušky neprohodila jediné slovo - naopak Arthur s ní teď pobýval celkem často.
"Víš… jak jsme byli nahoře v té věži… a ti dva skončili posedlí… jo, tys to neviděla, ale já jo. Bylo to něco hrozného… úplně jsem ztuhl, když jim ty oči zrudli a začali se tak podivně smát. Jo, vždycky jsem si myslel, že být templářem je to nejlepší, co mě v životě potkalo, ale… tohle jsem nečekal. Vážně ne." Svěřil se jí se svěšenými rameny. Ačkoli Awia měla být ta uklidňovaná, nedokázala jinak než ho soucitně obejmout.
Vypadalo to, že se skoro rozpláče. Jistě, Arthur byl vždycky muž plný ideálů a předsudků… ale vždycky věřil, že to, co dělá, je správné. A to, co teď byl nucen vidět… vždyť ho chápala. Pohlédnout smrti do tváře a nemoci s ní nic dělat - to je něco hrozného.
"Jsi v pohodě?" vyrušil jí Arthur z jejího vzpomínání. Awia jenom trhla hlavou, hned se ale vrátila do normálního stavu.
"Jo, jo… je mi fajn."
"Mračila ses."
"To se tak dělá, když se přemýšlí."
"Och, vážně? To jsem nevěděl. A o čem jsi přemýšlela, smím-li se zeptat? Ne, počkej… určitě nad tím, jestli Robert náhodou nad těmi knížkami fakt neumřel, že jo? No, je to možné. S tím, jak všechno fláká, bych se vsadil, že přečíst jednu řádku mu způsobí akutní krvácení z nosu, a celou stránku by byl schopen přečíst jen pro odměnu… která by měla něco společného se sexuálním harašením."
"Ale no tak!" odbyla ho Awia, ovšem smála se přitom. Jestli jí někdo dokázal spolehlivě rozesmát, byl to Arthur.
"Ale počkat… tohle je knihovna, jestli se nepletu? Tak, drahá dámo, odevzdejte knížky, a poté pokračujte dál na výuku. Doufám, že se uvidíme zase večer!"
"A kampak míříte, můj drahý templáři?"
"Za velitelem, má paní. To víte, velitel sem, velitel tam…"
"Tak to vás nebudu rušit, ó drahý templáři."
"Nechť Avatar nad vámi bdí," usmál se pobaveně Arthur a pokračoval dál po chodbě, zatímco Awia vstoupila do postranních dveří. Arthurovy rozlučky byly vždycky ty nejlepší.
Jakmile se ocitla v knihovně, rázem jí praštila do nosu vůně starých knih. Jak tuhle vůni milovala… znamenalo to pro ni objevování něčeho nového, prozkoumávání starých a zalehlých končin, čtení dobrodružných knih až do hluboké noci… no jistě, knížky. To nejlepší, co na celé Aligdoře existuje. Na Aurilitu je navíc ta nejrozlehlejší a nejobsáhlejší knihovna v celé Eupaie, a ona jí měla prolezlou skrz na skrz - každý kout, regál i oddělení. Věděla, kde najít nějakou tu romantiku, kde se dočíst trochu té akce a kde se zase něco nového dozvědět. Jakmile dostali úkol něco v knížkách vyhledat, ona byla tou, která to měla první. Knihovna pro ni byla něco jako druhá ubytovna.
S úsměvem na rtech vykročila dovnitř. Zrovna nedávno si půjčila tyhle knížky o historii Kharkadu a Assavie, kvůli pár domácím úlohám a utvrzení Arthura (jelikož jí odmítal uvěřit, že to Assaviané byli prvními Stíny). Musela tedy zabrousit do historického oddělení, které bylo snad největší a zároveň nejméně používanější ze všech. Vždyť nikoho nezajímá historie, jenom ta nejnutnější. A přitom v historii toho bylo tolik, čeho se je nyní potřeba naučit.
Awia obešla pár regálů a zabrousila do dlouhé, jakési hlavní uličky. Minula pár bavících se mágů a studujících templářů, a při první možnosti zabrousila napravo. Ano, to bylo ono oddělení. Přesně jak čekala, bylo tady nejvíce prachu a nejvíce nepořádku. No, aspoň ty knihy byly pěkně srovnané, když už je nikdo nečetl.
Awia začala pomalu hledat písmeno K, kam by zařadila knihu o Kharkadu. Uběhlo asi pět minut, než k tomu regálu došla, a zasunula knížku na řádné místo. Teď už zbývala jenom Assavia, která měla místo až na konci uličky. Awia tedy doběhla na konec oddělení a blesku rychle začala hledat, kam knížka patří, v tom okamžiku jí ovšem něco málem vyrazilo dech.
Slaměné vlasy.
V další uličce, do které se dalo z této jít, stál chlapec se slaměnými vlasy, který téměř hltal jakousi knížku. Ale… nebylo pochyb. Byl to Robert.
Co proboha ale dělal tam, v oddělení s limitovaným přístupem? Vždyť tam byly jenom knihy o stínové a temné magii… tak co…
"Roberte!" vykřikla napříč svému předsevzetí "Nikdy nekřičet v knihovně", upustila knížku a rozběhla se k němu. Chlapec se na ní udiveně otočil - a ve tváři neměl zrovna šťastný výraz. Tvářil se ustaraně, starostlivě… až bázlivě.
"A-a-awio?" vykoktal ze sebe. "Co ty tady děláš?"
"No, jak jistě víš, já do knihovny chodím často," ušklíbla se Awia. "otázkou je spíš, co tu děláš ty."
"Já… já… už bych měl jít."
V ten okamžik odhodil knížku, kterou měl rozečtenou, zpět do regálu a rázným krokem se vydal pryč. Awia nemohla uvěřit svým očím, ani svým uším. Robert… se jí snad doopravdy celou tu dobu vyhýbal?
"Počkej, Roberte!" nehodlala se Awia tak snadno vzdát a rozběhla se za ním.
"Tak počkej!" V tu chvíli ho chytla za ruku a přinutila ho tak, aby se na ní otočil. Tentokrát se netvářil vystrašeně, ale už mírně dopáleně.
"Promiň, Awio, ale já mám teď něco důležitého na vyřizování, takže jestli mě omluvíš-"
"No to sotva omluvím! To mi teda promiň, Roberte, ale co se ti stalo? Od Zkoušky jsem tě pomalu neviděla a nestihla si s tebou promluvit. Celou tu dobu ses mi vyhýbal a studoval tady v knihovně knížky o stínové magii? Pro Isoldinu podprdu, co se děje?!" Poslední tři slova rázně odslabikovala, a s vyzývavým obličejem čekala na odpověď. Čekala, že Robertovi začnou cukat koutky a řekne něco ve smyslu: "Tak Isoldina podrpda, jo? Jsi dneska nějaká perverzní, Maniethel!", ovšem namísto toho se jí dostalo ještě ustaranějšího pohledu. Až teď si Awia všimla, že je Robert až neskutečně bledý, a že má kolem levého oka trošku ztmavlou kůži.
"Awio… já… nemůžu ti nic říct, ale věř mi, brzy to uvidíš," řekl k jejímu naprostému údivu. "ale neboj se, za chvíli to pochopíš… každou chvíli… já… promiň."
Awia se asi musela tvářit hodně nechápavě, jelikož Robert se na ní podíval a ještě víc zbledl.
"Awio… ta síla, všude kolem nás… je ohromná. Ty to víš - nemáme šanci, ani my, ani nikdo jiný… ani žádný hraničář, co po světě chodí. Řekni, Awio - bojíš se smrti?"
Awiin nechápavý pohled se rázem změnil na vyděšený. Tahle otázka… proč… proč se jí na to ptal? Proč jí zrovna teď pokládal otázku, jestli se bojí smrti? A co mělo znamenat to všechno, že teprve uvidí?
"Já… já nevím," odvětila prostě. Robert jen nešťastně zamrkal.
"A byla bys ochotná… byla bys ochotna pro poražení nepřítele… byla bys ho ochotná pochopit? Soucítit s ním? Obětovat sama sebe, abys mu dokázala čelit?"
"Tím myslíš… stát se jedním z nich?" zašeptala téměř Awia. Tentokrát zbledla i ona, a to ne vzteky, ale strachem. Přesně tohle jí řekla ta démonka ve světě duší. Stejně jako teď Robert jí říkala, že jediný způsob, jak čelit nemrtvým, je stát se jedním z nich… ale proč…
"Proč se mě na to teď ptáš, Roberte?" zeptala se s jasnou známkou zoufalství v hlase. Robert jenom zakroutil hlavou.
"Promiň," řekl jenom a rozběhl se pryč. Awia už za ním tentokrát neběžela. Jen za ním nevěřícně zírala a odmítala uvěřit tomu, co právě teď slyšela.

Awia se neustále převalovala v posteli a odmítala usnout. Vždycky, když zavřela oči, se jí objevil v mysli obraz bledého Roberta, jak se jí ptá, jestli by byla ochotna stát se démonkou. Jeho otázka jí tolik vyděsila, že úplně zapomněla na večerní setkání s Arthurem a zamířila rovnou do ložnice. Prostě jenom zabořila hlavu do polštářů a přemýšlela. Chtělo se jí plakat, ale neplakala. Chtělo se jí křičet, ale nekřičela. Chtěla si o tom s někým promluvit, ale neudělala to. Cítila se naprosto otupěle, do hlavy jí neproudily žádné emoce a pocity, které by normálně cítila. Rozhořčení, nechápavost, možná i vztek… nic. Měla prázdno.
Možná to nemusela brát tak vážně, Robertova otázka jí ale naprosto vykolejila. Nebyla si teď jistá, co si má myslet a čemu má věřit. Robert… byl jí odjakživa přítelem. Jistě, ještě má Arthura, ale ten s ní nesdílí ten prokletý dar magie. Robert… to bylo něco jiného.
Pamatovala si, když se setkali poprvé. To jí zrovna přiváželi do hradu, a ona celou dobu nedělala nic jiného, než že plakala. Někteří z jejích vrstevníků také plakali, ale po čase se uklidnili - ona však ne. Neustále prosila o maminku, vzlykala, naříkala a brečela. Ale Robert byl ten jediný, kdo nebrečel. Jediný Robert byl naprosto v pořádku a tvářil se klidně, jako byl vyrovnaný se svým osudem. Až později jí řekl, že svoje rodiče nikdy nepoznal, a že se potuloval různě po světě. V jeho pěti letech se ho ale z dobré vůle ujala jakási farmářská rodina - netrvalo však dlouho a on svým magickým darem nechtěně zapálil celou jejich stodolu. Farmáři ho zavřeli do kuchyně jako nějakého psa a celé dva dny mu nedávali nic jiného než suchý chléb a vodu. A pak si pro něj prý přijeli templáři. Žádná srdceryvná rozlučka, žádné smutné loučení, žádné sliby, že se znovu uvidí. Nic. Ti sedláci možná byli ještě rádi, že se ho zbavili. To, že Roberta odvezli do Aurilitu, pro něj bylo něco jako osvobození a nový začátek, počátek nového života. Života, kde byl konečně někdo.
Neměl zrovna hezkou minulost, a Awie ho bylo upřímně líto. Měla ho ráda, vážila si ho, ale co si má proboha myslet o tom jeho výstupu?
Malátně vstala z postele a pohlédla ven z okna. Byla tma jako v pytli, ani hvězdy, ani měsíc nebyl vidět. Jakoby to něco znamenalo. No jistě, Robert říkal, že se něco stane, a brzy. Možná že zemře Eleanora, to by bylo úžasné, nebo si třeba velitel temnochodců konečně někoho vybere, odejde a-
KŘACH!
Hromová rána se roznesla napříč celým hradem, a otřásla podlahou tak, že Awia spadla zpátky na postel. Její spolubydlící popadaly z postele a začaly se nabubřeně zvedat, jelikož je to křachnutí vyrušilo ze spánku.
"Co se stalo?" začaly se sami sebe ptát, jakmile se trošku vzpamatovaly, to už ale byla Awia na nohou. Co to mělo znamenat? Stalo se snad něco? Nějaký nevydařený alchymistický experiment, možná… ale teď v noci? A zrovna myslela na ta Robertova slova… proboha… rozrušeně vyběhla ven z pokoje a seběhla po schodech dolů, do společenské místnosti.
V tu chvíli nebylo mága a templáře, který by neslyšel její výkřik.
useless-fire.blog.cz
chakhabit.deviantart.com
Takhle nějak si představuje Arthura - Awia přesně takhle nevypadá, ale pokud si domyslíte, že má ve skutečnosti krátké vlasy a špičaté uši, fajn. Ano, vím, Cullen z Dragon Age, ale pšššt.
 


Anketa

Tvůj oblíbený živel?

Oheň
Voda
Země
Vzduch

Komentáře

1 Hoshik Hoshik | Web | 28. listopadu 2010 v 23:58 | Reagovat

Nechci ti spamovat, ještě jsem nějak nedohnala zmeškané kapitoly u téhle povídky. Od tebe si hrozně vážím pochval :). Nejvíc bych jí považovala u nějaké povídky, ale jelikož píšu jen tak pro radost nebo momentálně povídky, které se zveřejní, až po dopsání, tak mám smůlu. Což je prakticky pochvala i ode mě, protože si vážně myslím, že máš docela talent. Upřímně z fantasy chovám v úctě jen Tolkiena a Rowlingovou. A tebe ^^. Je mi jasné, že ve fantasy bude klišé vrchovatě, ale někdy mám z tvých článků takový pocit, jako by ses omezovala a hlídala se, aby ti tam něco takovéhleho nevlezlo. Nesmíš se omezovat! Některá klišé jsou přece fajn, ne? Ježiš, jak jsem se k tomu dostala? xD

2 Annie-chan Annie-chan | Web | 29. listopadu 2010 v 7:29 | Reagovat

[1]: Jé, díky :D Slibuju, že jakmile u tebe uvidím nějakou povídku, hned se na ní vrhnu :) No, a jinak, k těm klišé - jo, já se musím hlídat, jinak bych nějaký svůj oblíbený titul zkopírovala do posledního písmenka a to by nebylo pěkné... stačí, že do každého svého příběhu už dám kousek z těch ostatních :D

3 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | E-mail | Web | 29. listopadu 2010 v 17:20 | Reagovat

Woow... bože, dokonalosť! A opäť ten koniec!
Arthur je sympatický, aj veliteľ temnochodcov sa mi pozdáva. Páána, Robert a démon... Chudák Awia, ale verím, že ju to donúti pridať sa k Temnochodcom.
Úžasné, ja potrebujem new kapitolu. <3

4 Polgara Polgara | Web | 9. prosince 2010 v 13:30 | Reagovat

Kapitola je sice dlouhá, ale přesto jsem se po jejím dočtení neubránila povzdechu: "To už je konec?" Awia jako Temnochodec? Zajímalo by mě, jak se nakonec rozhodne. Opět chválím, čtivé, hezké a nápadité. Nechť ti dá Avatar sílu do psaní. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel