5. Kapitola: První let

30. října 2010 v 11:19 | Annie-chan |  ||| Čarodějka
Ták, a čekejte zase pauzu.
Tahle kapitola je nic moc, což značí o tom, že od téhle FF potřebuju chvíli pokoj.

useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Jsem mrtvá.
Doslova možná ne, ale duševně se tak cítím. Jsem na pokraji zhroucení, a to nejen kvůli učení, ale i kvůli tomu debilnímu Siriusovi. Prokristapána, je teprve září a já už tuhle školu doslova nenávidím!
Proč si ten idiot musel zasednout zrovna na mě? Proč mě musel na té chodbě přepadnout a políbit? No jistě, měla bych být ráda, že o tom nikomu neřekl, tož… tož pravda. Ale stejně, byla bych mu vážně vděčná, kdyby mě ten idiot nechal na pokoji! Jak mám asi všem holkám vysvětlit, že já ho prostě nechci, že za to nemůžu, že si na mě zasedl? Jak mám Echo taktně naznačit, že Sirius je ten největší debil pod sluncem? Jak mám Siriusovi naznačit, že ho prostě nechci? A vůbec, ještě je tu Arthur, kapitán havraspárského týmu a absolutní bůh, ten si mě ale na rozdíl od Siriuse vůbec nevšímá. Všechno se to točí v nechutném, začarovaném kruhu… kéž bych mohla nějak vrátit čas a zabránit mamce, aby… aby. Proč já?
"Slečno Brayfieldová," vytrhla mě z přemýšlení - nečekaně - McGonagallová. Jak já to dělám, že vždycky v jejích hodinách se tak zamyslím?
"Nejsem si jista, ale mám takový pocit, že látku vysvětluji dostatečně… srozumitelně, abyste mi tady u ní nemusela spát." Celá třída se po téhle její větě rozchechtala. Jak jinak.
"Promiňte," pípla jsem jenom na omluvu a zrudla jako rajče. McGonagallová jenom vzdychla.
"Pokud to tak půjde dál, slečno Brayfieldová, budete muset chodit na doučování. Jistě, velmi dobře vím, že jste se učila doma, ovšem i tak byste neměla mít takovéhle mezery. Již jsem se na vás ptala pana Blacka a on mi sdělil, že by byl velice potěšen, kdyby vás směl dou-"
"Blacka? Siriuse Blacka?!" vykulila jsem vyděšeně oči.
"Je v přeměňování velice dobrý, a pokud vím, doučoval už pár mých studentek," pokývala hlavou McGonagallová, která zřejmě nepochytila, proč mě to tak rozrušilo. "jsem si jista, že poté už látku budete zvládat."
"A nešlo by… s někým… nešlo by to s někým ji-"
"Sehnala jsem vám doučování a vy byste za to měla být vděčná, slečno Brayfieldová. Pokud nechcete s panem Blackem ten čas trávit, urychleně se doučte látku, abyste stačila mému tempu." Zakončila svojí přednášku McGonagallová a vrátila se ke katedře.
Po celý zbytek hodiny jsem poslouchala a dávala pozor, jak nejvíc jsem mohla, ačkoli jsem vůbec ničemu nerozuměla, a jakmile hodina skončila, slíbila jsem si, že teď se budu každý večer poctivě učit. Ne, ne, ne, doučování se Siriusem Blackem, to prostě ne!


Jak jsem si slíbila, tak jsem i udělala. Na obědě jsem se navíc nesnažila hledat Arthura - jo, toho Arthura - jelikož to byla jediná doba, kdy jsem ho mohla vidět, a obdivovat jeho… jo, dobře, dobře, o tom mluvit nebudu. Prostě jsem si učení vzala i na oběd a snažila se ty písmenka, řádky a vysvětlivky vtěsnat do hlavy. Zatraceně, prostě to nešlo!
Dokonce i na dalších hodinách jsem se snažila dávat pozor víc, jak jindy, a naučit se co nejvíc. Bude ze mě vzorná studentka, se samýma výbornýma a hlavně bez doučování toho krypla!
Když už byl večer a všichni se v naší společenské místnosti bavili, smáli se, hráli tchoříčky nebo kouzelnické šachy a povídali si, já jediná byla schoulená v křesle u krbu a rvala jsem do sebe definice z přeměňování. Čím dál víc jsem ale začínala nabírat dojmu, že čím víc to do sebe budu rvát, tím méně tomu budu rozumět. Absolutně vůbec jsem to nechápala.
"Héj, Sophie!" uslyšela jsem najednou za sebou něčí hlas. Echo.
"Ahoj," pozdravila jsem znaveně, ovšem stále zahloubaná do knížky. Echo ke mně přiběhla - v rukou držela nějaké dlouhé klacky, ale co, na to já teď nemám čas, zjišťovat, co si Echo zase vymyslela. Přeměňování, přeměňování a zase jenom přeměňování…
"Ty se šprtáš?" prohlásila udiveně. Já se jenom ušklíbla.
"Je to tak nečekaný? Vždyť mi chce McGonagallka na doučování nacpat Blacka."
Úplně jsem viděla, jak Echo za mými zády nadšením rudne.
"Bože, Sophie, ty máš takové štěstí! Doučování se Siriusem Blackem, bože, mě asi klepne-"
"Ale já na něj nechci jít! Nechci mít s tím idiotem nic společnýho!" odsekla jsem zatvrzele a otočila stránku. Opět jsem úplně viděla, jak Echo začíná špulit rty.
"Ále, to jen tak říkáš," začala zase. "každá chce Blacka, toho nejúžasnějšího, nejkrásnějšího a nejchytřejšího kluka na škole, prostě každá."
"V tom případě nejsem každá."
"No tak, Sophie, co je s tebou? To ti mám začít říkat suchare? Vždyť Black je ten nejlepší kluk pod sluncem! Je pozorný, milý, vtipný a-"
"A po čase mě odhodí jako posmrkaný kapesník."
Chvíli bylo ticho a já myslela, že Echo už nepromluví, ovšem mýlila jsem se.
"Sophie… měla jsi ty už někdy kluka?"
Její otázka mě téměř vymrštila z křesla. Oči mi poprvé od té doby sklouzly z knížky na ní, a na její obličej. Tvářila se tak trošku… soucitně. Aha. Takže ať bych jí řekla cokoliv, ona by mi nevěřila. Nejspíš už odhadla, že ne. Jistě, jak by asi chudá čarodějka, pět let oddělená od kouzelnického světa, mohla mít někdy nějakého kluka, že ano?
"Ne," odvětila jsem tedy popravdě a snažila se působit co nejklidněji, ačkoli uvnitř mě to doslova vřelo. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
"Víš… všechno není jako v pohádce. A každý kluk není tak romantický, milující a dokonalý, že s tebou zůstane navždycky. Tak to ve světě chodí."
Vždyť jsem ani Echo neřekla, že mě ten idiot políbil. Neřekla jsem jí vůbec nic, a ona to ze mě stejně všechno vycítila. A já si myslela, jak dobře umím v lidech číst.
"Promiň, Echo," zamumlala jsem jenom. "nechci o tom mluvit, dobře?"
"Jo jasně," kývla jenom ona a chvíli bylo opět ticho, aspoň pro mě. Hluk ve společenské místnosti jsem úplně ignorovala.
"Ale mám tu něco, co ti spraví náladu."
"A co, prosím tě?"
"Koš-ťát-ko!" odslabikovala Echo a já sebou trhla tak, že jsem ten večer málem podruhé slítla z křesla. Ona tu má koště? Otočila jsem se tak rychle, že mi málem křuplo za krkem, a konečně jsem ho zpozorovala. Houby klacek, jak mě vůbec mohlo napadnout, že drží klacek? Proboha… bylo to koště. Prostě koště.
"Famfrpálový trénink je přece v pátek, a my jsme to ještě nezkoušeli," usmála se na mě Echo. "Uvidíš, že let ti úplně vyčistí hlavu. Všechno bude v pohodě, prostě si poletíš vzduchem, nebudeš cítit nic, jen se smát a užívat si… věř mi, let na koštěti je to nejlepší, co existuje!"
Pochybovačně jsem se na ní zadívala.
"Promiň, ale radši bych se teď šprtala přeměňování, než strachy umírala na tomhle… koštěti."
"Srabe!" ušklíbla se jenom Echo, chytla mě za ruku a rozběhla se se mnou ven ze společenky.
Tak výborně. Jdeme umřít.
 


Komentáře

1 Alea Riel Alea Riel | 2. listopadu 2010 v 17:10 | Reagovat

Teď jsem dočetla poslední kaopitolu a musím uznat, že to je fakt něco :) Kdy přidáš další kapitolu?

2 Kelberial Kelberial | E-mail | 25. prosince 2010 v 15:57 | Reagovat

Je to hodně dobré, napínavé. Máš dobré náměty...

3 Lucinka Naomi Deidarinka-chan Lucinka Naomi Deidarinka-chan | Web | 7. února 2011 v 20:14 | Reagovat

tohle je moc, moc pěkná povíka x) mohla bych se zeptat kdy bude další díl? x)
kdyžtak mi prosím odpověz na blog x) děkuju

4 Babe Babe | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 15:58 | Reagovat

dašlí T_T prosím :D

5 Kikča Kikča | Web | 21. dubna 2011 v 15:06 | Reagovat

Fakt užasný. Těším se na další kapitolu. :-)

6 Alex Alex | 24. dubna 2011 v 22:25 | Reagovat

ještě umět dávat blogy do oblíbených a bylo by to super...ale tenhle si určo najdu už jen kvůli pokračovaní týhle povídky,tak šup šup další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel