Prolog (Čarodějka)

10. září 2010 v 19:02 | Annie-chan |  ||| Čarodějka
Mám rozbitý notebook, to už asi všichni víte. Tudíž nemůže pokračovat ve svých povídkách - jediný, co tak můžu, je začít novou (tedy, pokračovat můžu, ale takovou tu kostru příběhu, osnovu, nemám, takže bůh ví kam by se to ubíralo). Nějakou povídku s HP tématikou navíc plánuju dýl... no, omlouvám se, že je ten prolog tak slabý, doufám, že se to časem zlepší... opět psáno na taťkovo počítači, tak co jsem mohla čekat, že :D
Opakuju, že jde o HP Fanfiction.
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Často jsem přemýšlela o tom, proč osud nadělil tak zvláštní život zrovna mě. Nikdy jsem nestála o to, abych vyčnívala z davu. Vždycky jsem si přála být stejná jako ostatní. Nechtěla jsem nějakou zvláštní pozornost; a zrovna té se mi dostalo…
Jmenuji se Sophie Brayfieldová. Vlastním dlouhé černé vlasy, které se mi mastí tak rychle, že někdy mám pocit, že nemá cenu je mýt, a modré, pronikavé oči, se kterými vždy propaluju ostatní. Je to takový můj zlozvyk, kterého už se asi nezbavím. Mám bledou pleť jak sníh, až je to strašidelné. Vždycky jsem si říkala, že jsem jako Sněhurka, to je taková ta princezna z mudlovských pohádek.

Bydlím v zapadlé vesničce za Londýnem, kde si mě skoro nikdo nevšímá. Snažím se být obyčejná, stejná jako ostatní, ale to tak trošku nejde - jsem čarodějka. Jsem čarodějka, a přesto nechodím do Bradavic, to ale vysvětlím za chvíli. Bydlím tu s maminkou a pomáhám jí, jak můžu. Ona mě občas naučí nějaké to kouzlo, ukáže nějaký ten lektvar a někdy mi sežene nějakou tu knížku. Moc toho není, ale učím se. Táta tu není. Pamatuju si jen jeho krátké, černé mastné vlasy, jejichž barvu jsem zdědila, jak v dešti mizí v zamračené černé dálce. Maminka v tu chvíli brečela. Já nechápala, co se děje. Až později jsem pochopila, že tatínek od nás odešel. Navždycky.
To je více méně důvod, proč jsem nenastoupila do Školy čar a kouzel v Bradavicích, i když jsem ve svých jedenácti samozřejmě dostala sovu. Maminka je nemocná a beze mě by to tady nezvládla. Když jsem byla ještě malá, když tatínek odcházel, nebylo to s ní ještě tak hrozné. Tenkrát ještě svou nemoc zvládala a hrozitánské bolesti, které jí určitě popadaly, se naučila ignorovat. Nedávno… se ale všechno zhoršilo. Často jí teče krev z nosu, někdy i z pusy, a má bolesti tak silné, že pomalu nemůže chodit. A dnes… to mělo všechno skončit.
Den začínal jako každý jiný. Vstala jsem brzy ráno, abych stihla sebrat prádlo a umýt nádobí. Pak jsem chtěla mamince udělat snídani, ovšem něco bylo špatně. Venku už pomalu začalo vycházet slunce, ovšem maminka nikde. Obvykle vždycky vstávala někdy v tuhle dobu a snažila se udělat, co nejvíc mohla - samozřejmě jsem jí vždycky zarazila a řekla jí, ať jde zpátky do postele. Nerada to ale všechno nechávala na mně. Jenže dneska nevstala - a mě strachy přeběhl mráz po zádech.
Když jsem se rozběhla do její ložnice a rozrazila dveře jako uragán, spatřila jsem maminku, jak leží v posteli. Opatrně jsem se k ní přiblížila a zatřásla s ní. Ani se nehnula. A v tu chvíli jsem si všimla, že je ještě bledší než obvykle a její údy se nezvedají pod nádechem a výdechem. Byla mrtvá.
Od tohoto zjištění uběhl pouze den a já už se octla na ministerstvu kouzel. Maminka už je pohřbená a navždy pryč. A otec nepřijel. Ani nedal vědět. Na ministerstvu mi občas přinesly něco k jídlu a pití a řekli mi, ať se trošku prospím, ale já to vždycky s díky odmítla. Byla jsem frustrovaná, nereagovala jsem na nic, jen jsem se utápěla ve svých slzách a padala hlouběji a hlouběji do temnoty.
Myslela jsem si, že jsem sama.

Zase svítá. V noci jsem nezamhouřila oka, a i když se mi teď klíží víčka, pořád nechci spát. Odmítám to. V tu chvíli někdo rozrazil dveře. Byl to kouzelník, který sem chodil nejčastěji. Nevím, z jakého je oboru, ale vypadá docela sympaticky. Podal mi hrnek kávy a nějaké sušenky. Kávy jsem si lokla, ale to je všechno. Ustaraně se na mě zadíval.
"Sophie," promluvil na mě laskavě. "když už odmítáš jíst, pít a spát, mohla by ses jít aspoň osprchovat."
"To je dobrý," pípla jsem jen a prohrábla si svoje už celkem obstojně mastné vlasy.
"Jak dlouho tady ještě budu?" zeptala jsme se po chvíli ticha, kdy jsem s odporem snědla jednu sušenku.
"Netuším," pokrčil rameny kouzelník. "nepodařilo se nám kontaktovat ani jednoho z tvých příbuzných, jakoby se po nich slehla zem. Teď se jedná o tvé další výuce."
"Výuce?" nadzdvihla jsem udiveně obočí. O tom, kde budu pokračovat ve svém studiu, jsem vůbec nepřemýšlela.
"Ano," přikývl. "buď studium neukončíš, tudíž si prakticky nebudeš moct najít zaměstnání nebo práci na poloviční úvazek, nebo tě pošlou do Bradavic. Tahle teorie je ale trošku ošemetná, jelikož bys kvůli svému věku musela nastoupit do pátého ročníku." Já vím. Vždyť je mi patnáct.
"Do Bradavic nechci," odsekla jsem automaticky. Kouzelník se jen usmál.
"O tom bohužel nerozhoduješ ty, ale ministerstvo. Jelikož se nenašel žádný tvůj zákonný zástupce, nejspíš se o tebe bude muset starat někdo… jiný. Přemýšleli jsme o rodině Poeldových, jsou to velice milí a laskaví lidé-"
"Zůstanu doma a nikam nepůjdu," zabručela jsem rozhodně s odhodláním dál se o tom nebavit. Kouzelník se jen ustaraně zamračil.
"Doba je zlá, Sophie. Kouzelník bez magie je jako kráva bez mlé-"
V ten okamžik ovšem dveře rozrazil jiný, poněkud boubelatý kouzelník s potem na tváři a uštvaným výrazem.
"Pottere, řízení skončilo. Je rozhodnuto, mám vám to oznámit," vyštěkl. Onen Potter jen kývl, já se ovšem zatvářila poněkud nechápavě.
"Jak 'vám'?" zeptala jsem se, ovšem nikdo mi na to neodpověděl.
"Ta holka bude do konce letních prázdnin, což jsou dva týdny, u vás," řekl. "a poté nastoupí do Bradavic. Pokud se do té doby neozve nějaký z jejích příbuzných, bude nejspíš až do plnoletosti u vás. Pokud nesouhlasíte, můžete-"
"Ne, samozřejmě, že souhlasím," ujistil ho Potter. "mé manželce ani synovi to určitě vadit nebude."
Mě trošku naštvalo, že nemluvil ke mně, ale nedala jsem na sobě nic znát. Ani když jsem byla naprosto šokovaná, že mě svěří cizímu člověku, nebo že nastoupím do Bradavic.
Já, patnáctiletá? Do pátého ročníku, kde se skládají NKÚ? No potěš koště!

"Zvěromágové se umí přeměňovat na zvířata, chápeš?"
"Jo."
Popravdě, u Potterovic je to trošku jiné, než jsem čekala. Manželka pana Pottera je velice hodná žena, ovšem když jsem tam přišla, seznámili mě s jejich synem - a to jsem teda nečekala. Představovala jsem si nějakého malého fakana, ale tohle byl kluk v mým věku, taky nastupující do pátýho ročníku, takže jsme si opakovali všechno, co bych měla vědět.
Byl to pohledný, mladý muž, s neustále rozcuchanými hnědými vlasy, hnědýma očima a brýlemi. Působil nadmíru přitažlivě a inteligentně, ovšem když jsem ho poznala víc, můj údiv opadl. Byl stejný, jako většina kluků (moc jich bohužel není) v jeho věku, které znám - nafoukaný, sebestředný a myslící si, že je dokonalý. Já na sobě ale nikdy nedám znát, že mi něco vadí. Nikdy. I když se mi tedy trošku hnusí, dá se s ním pěkně popovídat. Je sice takový, ale stejně chytrý. A myslím, že jsem ho trošku vyvedla z míry, když jsem mu dokázala, že maminka mě naučila stejně dobře, jako bradavičtí učitelé.
"Bude tam hodně učení," opakoval mi už asi posté a jako vždy se v něm objevil zálibný výraz. "navíc je tam sranda… můžeš tam používat kouzla." V tu chvíli jsem se nervózně podívala na jeho hůlku, která ležela na jeho nočním stolku, a na mojí, kterou jsem měla bezpečně strčenou v kapse. Tak trošku mi připadalo, že je to takový ten typ 'agresora', který by snadno dostal někoho tak pasivního, jako jsem já. Možná je štěstí, že jsem se s ním poznala tady, takhle se na mě už ve škole nevrhne.
"Hele, venku na mě někdo čeká, tak si teď třeba čti nějaký knížky, ale já jdu, jo?" zamumlal a zmizel z pokoje rychle, jako pára. Nejspíš ho moje přítomnost moc netěší. Jen jsem se malinko usmála a šáhla po knížce, kterou mi pan Potter koupil jakožto učebnici na lektvary.
Zítra nastupuju do Bradavic. Jako páťák, ovšem s pocity prvňáka. Rozřazování. To bude ta nejtrapnější scéna mého života. Kéž bych do Bradavic nikdy nemusela nastoupit… kéž by tu se mnou byla maminka.
 


Komentáře

1 Já | Web | 10. září 2010 v 19:25 | Reagovat

Jé, zní to zajímavě...^^
Kdy bude pokračování?

2 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 12. září 2010 v 19:42 | Reagovat

hmmmm :) těším se na pokračování :)

3 Darky kiss Darky kiss | Web | 13. září 2010 v 12:45 | Reagovat

Vždycky som sa smiala nad tými českými skomonelinami ako Bradavice a Brumbál xDDD. Znie to strašne komicky xDD.. No osobne HP nejako nemusím, všetko to čarodejstvo a voldemort xDDD
Inak čo to vidím?? Ty píšeš v prvej osobe!! No toto? Čo sa stalo?! :DD Šak taký štýl nemusíš :)))

4 Fleur Fleur | Web | 13. září 2010 v 19:37 | Reagovat

Bláho! Já HP FF čtu ráda, teda jen ty dobrý. Ale ještě nikdy jsem nečetla hp povídku, která by měla děj mimo Bradavice ... jsem zvědavá na další díly. ... Celkem mě udivuje, že někdo v kouzelnickém světě nezná  Harryho Pottera :D ... ááá teď jsem si vzpomně, že jsem před několika lety četla jednu povídku mimo Brafavice ... ta byla o voldym, ale moc kapitol jsem nezvládla. snad bude tahle lepší. Má to spoustu možností, jak pokračovat, tak se necham překvapit.

Jen tak mimochodem nemá Harry náhodou tři děti?

5 Annie-chan Annie-chan | Web | 13. září 2010 v 20:55 | Reagovat

[4]: No, tohle se odehrává v době Pobertů... proto ten James :)

6 Temi-Chan Temi-Chan | Web | 15. září 2010 v 22:04 | Reagovat

Máš to tu moc hezký :-)

7 Bereniké Bereniké | Web | 20. září 2010 v 17:38 | Reagovat

[5]: Acháá :D dík

8 Fleur Fleur | Web | 20. září 2010 v 17:38 | Reagovat

[7]: sorry špatný nick - ten byl ségry

9 listery listery | Web | 10. srpna 2011 v 19:31 | Reagovat

Vypadá to fakt zajímavě :) Nemyslím si, že by prolog byl slabý - mě to donutilo přečíst si zbytek
Povídky z pobertovské doby mám nejradši :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel