2. Kapitola: Rudý mor

9. července 2010 v 13:04 | Annie-chan |  | Like a song
Grrrrr... pořád se mi to nelíbí!
Až vzhůru k nebi náš pokřik míří, za krále, za vlast, za svatého Jiří!
To bude ode dneška můj nový slogan (hned po Zdravo du gari... wmuhaha >:D)

useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

"Sophie, jak to ty proboha děláš, že tvůj hlas je den co den úžasnoucnější?" Vyhrkla s jasnou euforií v hlase Selena Dayfield.
"Úžacnoucnější?" Nadzdvihla Sophie Darkwood pobaveně obočí.
"Nečteš klasiku, Dark," zasmál se John Traier. "typická hláška z Alenky v říši divů."
"Takový slovo ani není ve slovníku, proboha," ušklíbla se znovu Sophie.
Skupina čtyř lidí právě odcházela z onoho klubu a nadšeně si mezi sebou povídali. Byla to hudební rocková skupina Undead. Na bubny zde hrál charismatický a společenský John Traier, osmnáctiletý optimista s nádhernýma hnědýma očima a věčně rozčepýřenými hnědými vlasy. Na basovou kytaru hrála tvrdohlavá devatenáctiletá Selena Dayfield, jejímž poznávacím znakem byly čtyři náušnice v obou uších, krátké hnědé vlasy s rudým melírem a věčně zahloubané a přemýšlející hnědé oči. Na elektrickou kytaru hrál talentovaný osmnáctiletý Oliver Morrison, který měl krátké černé vlasy, oříškově hnědé a neodolatelné oči a věčně cigaretu v puse. A konečně - zpěvačkou byla Sophie Darkwood, která byla sice z celé skupiny nejmladší, ale se svým "řemeslem", tedy zpěvem, měla nejvíce zkušeností.
"Co teď, má drahá? Skočíme na to?" Zeptal se s jasným nádechem ironie John Seleny.
"Takhle na veřejnosti ne, koláčku," odpověděla se stejnou ironií v hlase Selena. "až u mě doma. A taky musíš počkat, až odeženu zákazníky."
"Já to věděl, že jsi šlap-"
"Idiote!" Ušklíbla se Selena a Olivera, který ani nestihl doříct větu, pořádně praštila po hlavě.
"Och, má drahá, co to vyvádíte? Takhle bude mít Oliverek modřinku!" Podotkl John.
"Ale ne, odpusť mi, čepičko," řekla Selena a zatvářila se jako andělíček.
"Dobře, my půjdeme. Při tomhle nemusíme být, že, ´čepičko´?" Nadzdvihla Sophie pobaveně obočí.
"Jo, to je fakt. Já tady s medvídkem půjdu-" Sophie však skočila Oliverovi do řeči.
"Žádnej medvídek, idiote!"
"Fajn, fajn, tak s… s Dark," řekl radši, když viděl její výhružný obličej. "půjdeme."
"Jo, jo, fajn, my si jdeme taky zaskotačit," zasmál se John ještě před tím, než dostal od Seleny další facku. Ať tomu bylo jakkoli, tihle dva spolu stejně chodili už dva roky a takovéhle scény se odehrávaly pořád. Hláška ´čepičko´ ale ještě nikdy nepadla.
"Beep, mizíme," zamávala Sophie a vydala se na druhou stranu, než na kterou mířili Selena a John.
"Jop, zítra na zkoušce," zamával i Oliver a Sophii ihned doběhl. John se Selenou zamířili k ní domů, kde už si mohli dělat, co chtějí. Jakmile Oliver stál opět vedle Sophie, ta se musela zasmát.
"Tohle je nemožný," zamumlala. "je to jako sen."
"Sen?" Ušklíbl se Oliver.
"Jo. Když jsem byla malá, neměla jsem moc kamarádů… no dobře, nebudu lhát, neměla jsem žádného," usmála se. "takže když jsem s váma, připadám si jako ve snu."
"A co se mnou?" Usmál se Oliver a lehce jí políbil na tvář.
"S tebou je to jako v ráji," zašeptala téměř Sophie a Oliver jí tentokrát políbil.
Miloval ji. A ona milovala jeho. Vypadali jako ten nejšťastnější pár pod sluncem a také to vypadalo, že je nic nikdy nerozdělí.
Chvíli se jen dívali do očí. I když byla noc, na ulici byli nějací lidé; ale stejně si jich nikdo nevšímal - stojícího líbajícího se páru.
A tuhle romantickou chvilku přerušil pípající mobil. Oliver se od Sophie mrzutě odtáhl a vytáhl ho z kapsy - když se na něj ale podíval, zvětšily se mu zorničky. Stachem? Nadšením? Obavami? Sophie si nebyla jistá, ale nehodlala se vyptávat.
"Tady Oliver," řekl, když příchozí hovor zvedl a přiložil si mobil k uchu.
"Ano, to… cože…? Myslíte to vážně? Ale… to… to je…" Sophie pozorovala, jak zbledl - nechápala, co se to s ním děje, a začala se v ní rodit čím dál větší zvědavost.
"Vím, je to moje největší šance… chápu… dobře. Dobře, beru to… zítra v pět. Před Loverdon 587. Jistě," přitakal po pár minutách hovoru a mobil si dal zpátky do kapsy. Když Sophie viděla jeho tvář, nebyla tam už ta čistá láska a něha, byly tam jen obavy a strach.
"Kdo to byl? A co to mělo znamenat?" Zeptala se.
"Ale nic… vůbec nic," zavrtěl jen hlavou Oliver a s rukama v kapsách opět vyrazil. Sophie se za ním chvíli zaraženě dívala, pak se ale za ním rozběhla. Když jí to nechtěl říct, dobrá, možná tomu nepřikládal nějakou velkou důležitost. I když tomu moc nevěřila, třeba to byl jen nějaký omyl… nebo…
Navíc, od pěti byla zkouška. Jejich zkouška kapely. A to místo - to byla adresa domu, kde zkoušeli.

Bylo za pět minut pět. V menší místnosti, kde skupině Undead bylo dovoleno zkoušet, nyní byli zatím jen Oliver a Sophie. Nikdo jiný stále nepřicházel.
A napětí v Sophii stále sílilo a sílilo. Za chvíli bude pátá hodina! Co má asi Oliver v plánu? Nějaké překvapení? I adresa přeci seděla…
V místnosti bylo ticho k nevydržení. Napětí se dalo krájet. Oliver kouřil už asi pátou cigaretu a Sophie nervózně přecházela po místnosti.
V tom do místnosti jako uragán vlítla Selena - a nevypadala nijak dobře. Vypadala naštvaně, rozzuřeně a opravdu vztekle. Sophie napadlo, že by byla schopná i vraždit. V tom si ale všimla ještě něčeho - její stékající slzy…
"Vždyť víš, že to není pravda!" Vběhl do místnosti hned za ní John - nevypadal rozzuřeně, spíš poněkud zoufale a bezútěšně… co se proboha mezi nimi stalo?! S Oliverem na to jen zaraženě hleděli.
"Jak by to asi nemohla být pravda, když jsem to viděla na vlastní oči?! IDIOTE!" Křikla na něj Selena.
"A co jsi teda viděla?!" Nadzdvihl John obočí.
"Cicmal ses s tou krávou Redbird!" Křikla na něj. Sophie teď čekala, že John odsekne, že to teda není pravda, že si něco vymýšlí, že tohle přeci není možné. K jejímu údivu ale vzdychl a sklopil pohled. Sophie zděšeně pohlédla na Selenu.
Chápala její vztek. Přeci jenom, její kluk jí zahýbal s takovou káčou! Ta holka se jmenovala Emily Redbird, ani ne zrovna hezká a chytrá dívka, měla ovšem poměrně dobře vyvinutý hrudník; to, co samozřejmě všechny chlapce tolik přitahovalo.
"Nechtěl jsem…"
"Jo tak ty jsi nechtěl?!" Zařvala na něj znovu. "To už je mi úplně fuk, idiote! Mezi náma je konec! A končím i u týhle kapely! S tebou už nechci nikdy nic mít!" Ukázala na Johna, který se stále tvářil provinile. Na to ale Selena nedbala; se svou kytarou, se kterou přiběhla, odešla z místnosti. Odešla od kapely.
Stále jsem se za ní vyděšeně dívala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Selena… naše hráčka na basovou kytaru… nás opustila. Naše milovaná basa nás opustila. Nejde o to, že si musíme najít novou, ale dilema je, že jsme tímhle vlastně přišli o skvělou kamarádku. Selena Dayfield… je navždy pryč.

Bůh ví, kde je teď Seleně konec. Možná fakt pracuje jako šlapka… nebo nastoupila na nějakou školu a konečně se vrhla na studia. Jedno jsem ale věděla jistě - za hudbou už navždy zavřela vrátka. Navždy.
I když byl její odchod zdrcující, na ten večer nezapomenu ještě kvůli jedné věci. To byla ona zrada, kvůli které jsem skončila tam, kde jsem…

John si klekl. Byl z toho všeho tak zděšený a hotový, že se nezmohl ani na slovo. Chápala ho. Bylo to pro něj nejspíš hrozné, ale i on se na tom podílel - jestli se opravdu muchloval s tou Redbird… kdyby tohle udělal Oliver…
V tom se venku ozvalo troubení nějakého auta. Udiveně sebou cukla a John překvapeně zvedl hlavu. Jen Oliver zůstal klidný. Cigaretu, kterou do této doby měl v puse, hodil na zem a nohou ji přišlápl. Pak se na ně podíval.
"I… i já vám musím něco říct," řekl. Jeho hlas byl neobyčejně pevný a tvrdý. "odcházím od kapely. Navždy." V místnosti bylo najednou ticho. Jakoby už se venku neozývalo troubení a projíždění aut, šumění listů stromů a žvanění procházejících. Jakoby to všechno zmlklo, jak bylo překvapené z této nenadálé informace. Sophie se začala třást. Její oči jen polekaně propalovaly oči Olivera. Ten se do těch jejích ale vůbec nepodíval. Díval se jen do země.
Bál se? BÁL SE?! IDIOT… SRAB… DEBIL!
"Jak to? Proč odcházíš?" Zeptal se ho zděšeně John. Ona nebyla schopná mluvit. Chtěla se taky na něco zeptat, na místo toho se ale z jejího hrdla ozvalo jen nějaké zoufalé pípnutí…
"Včera mi volal manažer Redplague," řekl. Tak to byl ten, co mu volal? Redplague… Redplague… jistě, to je ta skupina, která někdy vystupovala s nimi v klubu… měli vynikající zpěvačku.
"Jsou podstatně lepší než my. Umí se procpat davy. Vypadá to, že budou mít debut, jejich kytarista měl ale autonehodu a zemřel," řekl znovu Oliver. "takže poprosili mě, jestli bych to s nimi nezkusil. Já to vzal; nemáme si co nalhávat, tahle kapela stejně nikdy neměla budoucnost." Cítila jsem, že po tváři mi stékají slzy. Ani jsem se je nesnažila zastavit. Vždyť ještě včera… ještě včera to byl sen. Dnes je z toho noční můra. Auto znovu zatroubilo.
"Takže teď si jako odjedeš… a už tě nikdy neuvidíme?" Zeptal se John. Jeho hlas byl roztřesený. Undead se oficiálně rozpadli; teď už to bylo jasné….
"Omlouvám se," řekl zničehonic pokorněji Oliver. "opravdu mě to mrzí."
"Tak proč k nim jdeš?" Zeptal se ho okamžitě John.
"Ch-chápu to…" Promluvila najednou Sophie. Oba se na ní podívali - Oliverovi se ve tváři objevila nešťastná grimasa, když viděl její pláč. "p-prostě se jen chceš uživit hudbou… ne… ne jako my." Oliver se kousl do rtu. Tentokrát byl jeho obličej vážně zoufalý - vážně, vážně, vážně… John vzdychl.

Ani nevím, kde je konec Johnovi. Myslím, že na Selenu nezapomněl, protože jí doopravdy miloval, ale stejně… ten určitě někde studuje. Myslím, že se chtěl uživit hudbou jako Oliver, ale nevyšlo mu to. Oliver měl prostě větší štěstí, že se Redplague ozvali zrovna jemu. Tenkrát jsem na něj byla opravdu naštvaná, že to vzal, chtěla jsem ho proklít, ale… ale opravdu jsem to také chápala. Prostě jen nechtěl znovu skončit na ulici. A taky to bylo z části kvůli mně…

"Sophie," přistoupil k ní najednou Oliver a chytil jí za ruce. Podívala se mu do očí a spatřila ten smutný výraz, kterým se snažil naznačit, že ho to mrzí. "až budu dostatečně schopný a budu mít dost peněz na to, abychom opravdu mohli žít spolu jako šťastný pár, vrátím se pro tebe. Vrátím se pro tebe a budeme navždy spolu."
"Slibuješ?"
"Slibuju," kývl Oliver. Poté se políbili - byl to poslední polibek, zoufalý, vášnivý, ohnivý… poté si Oliver vzal kytaru a odešel. John po chvíli odešel taky; oba v tu chvíli věděli, že je Undead konec. Jen Sophie stále jen stála a civěla do prázdna. V tu chvíli si totiž uvědomila, že jí všichni opustili. Tak začalo její půlroční zahánění bolesti, pukliny v jejím srdci.
Vůbec nevěřila, že se Oliver vrátí.

Redplague. Nemůžu je nenávidět, mají opravdu krásné písničky. Dostávají se na vrcholy hitparád a oslavují jen samé úspěchy. Na kytaru tam hraje Oliver. MŮJ Oliver.
Věděla jsem, že je mezi námi navždy konec. Poté jsem začala pít, abych na tuhle informaci co nejdřív zapomněla. Alkohol ale tuhle bolest jen prohluboval, to jsem si ale neuvědomovala.
Kdyby nepřišel můj bratr, nejspíš bych později spáchala sebevraždu - a Oliver, kdyby se to
dozvěděl, možná taky. Ale to teď nemůžu vědět jistě… třeba se změnil. Třeba se hodně změnil.
Ať je to, jak chce, ty dva měsíce ze mě lil pot, trpěla jsem -
ale vydržela jsem to. Věděla jsem, že tentokrát za mnou stojí můj bratr a podpoří mě na každém kroku.
A tak začala nová etapa mého života. Aurilitská škola umění…
 


Komentáře

1 ♥♥SinulQa♥♥ ♥♥SinulQa♥♥ | E-mail | Web | 9. července 2010 v 14:13 | Reagovat

Krásne ako táto kapitola :-D . A aj celkovo design a blog

2 Darky kiss --> Twoje Sbíí ^^ Darky kiss --> Twoje Sbíí ^^ | Web | 10. července 2010 v 19:16 | Reagovat

No je to veľmi zaujimavavé .. okamžite som v tom spozorovala NANU xDDD .. sa už teším na ďalšiu kapitolku ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel