1. Kapitola: Sophie, zoufalá a v koncích

2. července 2010 v 17:28 | Annie-chan |  | Like a song
Tak... a je tady první kapitola. Za další čtyři dny poslední článek, upozorňuju.
Ach jo, proč se mi to tolik nelíbí? Třikrát jsem to po sobě četla a vždycky musela něco upravit... tenhle žánr mi asi moc nepůjde. Upřímně, pár lidí v "reálném životě" (jednou to možná objasním) mi doporučovalo, abych se pustila taky do jiného žánru než fantasy. Proto je tu My masque a Like a song. Nemyslím si, že mi to nějak extra jde, ale zahazovat to už nebudu...
Ale musím říct, že Like a song je plný sexy bishíků a proto zničen nebude *zvrhlý pohled* :D
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Jsem Sophie Darkwood. Dívka z bohaté rodiny, podle všeho jen namyšlená fiflena, která si dělá, co chce. Která každý den vymetá všechny párty a večírky v okolí a ráno se vrací jako hotový ožrala. Kdyby to tak aspoň nebylo… ale pravda je taková. Rodičům to je jedno a brášku jsem neviděla pěkně dlouho.
Možná jsem slabý člověk? Všechny svoje problémy řeším alkoholem…můžu si říkat, co chci, ale už je to jedno. Jsem na něm závislá… jenže jak jinak mám zapomenout na tu bolest?! Jiný způsob tu není, ale

Najednou se ozvalo zvonění.
V této přeplněné třídě normálního gymnázia, kterých v Londýně bylo několik, okamžitě započal humbuk a zmatek. Nyní se vyučovala matematika; ovšem jakmile se ozvalo zvonění, postarší učitel s plešatou hlavou a neoholeným strništěm okamžitě popadl třídní knihu a vyběhl ven ze třídy. Na tabuli po něm zbyl jenom nedopočítaný příklad.
Její spolužáci se začali zvedat z lavic, radostně si mezi sebou začali povídat a balili si věci do tašek - a okamžitě vybíhali ven ze třídy. Ven, za svobodou a volným odpolednem; byl totiž konec dnešní školní výuky. Pak už následoval jen jeden týden a konečně prázdniny - konečně začnou vytoužené letní prázdniny…
I ona začala balit knížku a sešit, do kterého si doteď psala svoje myšlenky. Jakmile měla z lavice sklizeno, nasadila si do uší sluchátka a pustila si svojí oblíbenou písničku. Příšerně jí bolela hlava z předchozího dne, ale na to už byla zvyklá.
Ta dívka se jmenovala Sophie Darkwood; sedmnáctiletá slečna, studující na gymnáziu s průměrnými známkami. Byla to ovšem dívka z bohaté rodiny, která měla svou tradici a styl.
Sophie vlastnila dlouhé, černé a jemně zvlněné vlasy, tmavé jako uhel; její oči byly oříškově hnědé a dřív možná plné života, ovšem nyní byly prázdné a bez cíle… dívka byla kupodivu bledší než většina jejích spolužáků, obočí měla poměrně řídké od přírody a řasy měla velké i bez řasenky - tak už to ale v jejich rodině bylo. Měla i dlouhý krk a široká ramena, její nos byl krátký a zakulacený a ústa krásně tvarovaná. Na sobě měla černé tričko s krátkým rukávem a černé kalhoty, které jí byly široké v pase - proto je měla poměrně dost stažené páskem. Na nohách měla jen obyčejné tenisky.
Pro většinu chlapců to byla vcelku přitažlivá dívka, ovšem kdyby nebyla tak odtažitá… Sophie ale o žádné nápadníky nestála. Jejím smyslem života bylo jen každým dnem zahnat její žal, ránu v jejím srdci - zradu její první lásky… nemělo smysl se nad tím zabývat. Sophie si přehodila svůj malý, černý batůžek přes rameno a jako jedna z posledních vyběhla ze třídy.
Proběhla prostornou chodbou, která se začala zaplňovat žáky tohoto gymnázia, kteří se chtěli rozloučit, pokecat, pobavit se - ovšem ona spěchala někam jinam. Poté, co se procpala několika houfy, přeběhla před několika profesory a seběhla pár schodů, konečně vyběhla z tohoto vězení zvané škole. A jakmile se ocitla venku, dřív než stihla znovu vyběhnout, začal jí zvonit mobil. Netrpělivě ho vytáhla z tašky a odpověděla.
"Co?!"
"To je mi teda odpověď." Sophie vykulila oči, div se nerozkašlala na celou ulici. Ten hlas, co se ozval v mobilu - byl to její bratr, Stuart.
Se svým bratrem se Sophie neviděla vlastně celé tři roky - Stuart totiž nastoupil na literární akademii a svým spolužačkám rozhodně věnoval víc času jak jí a jeho rodině. A jí to bylo vlastně už fuk. Každý den všechno to trápení nakonec zahnala alkoholem, tak co… nerada si přiznávala, že je na něm vlastně závislá. Ale bylo to tak. Kdyby se každý den nenapila, byla by z ní troska. Počkat… není z ní troska už teď?
"Co… ty… jak…"
"Čekám na tebe doma. Musíme si promluvit… a opovaž se nepřijít!" Řekl ještě v mobilu a pak to položil. Sophie odtrhla mobil od ucha a se strachem v očích se na něj dál dívala - co po ní chce? Takhle najednou? Celé tři roky s ní neprohodí ani slovo a teď jí řekne, že na ni čeká doma?! Co to má znamenat?!
Popravdě, vůbec nechtěla jít domů. Chtěla jít rovnou do klubu, kde by se mohla uvolnit a trošku popít, ale teď… Stuart měl vážný hlas. Možná byl na ní naštvaný, kvůli tomu všemu? Ne… jak by se to přece mohl dozvědět? Rodičům to je jedno, kamarády ve škole nemá… není nikdo, od koho by se to mohl dozvědět. Nikdo.
Sophie si úlevně oddechla a zastrčila mobil zpátky do tašky. Když se otočila, spatřila, že autobus už tam stojí. Přesto do něj nenastoupila a rozběhla se po ulici s tím, že domů si dojde po svých. Přeci jenom to nebyl ani jeden kilometr, proč by to nemohla ujít? A aspoň si utřídí myšlenky… a možná jí i napadne, co jí Stuart tak najednou chce…

Kluby obvykle bývají neklidné a plné hluku, a dnešní večer nebyl výjimkou. Ovšem stejně se odehrávalo něco jiného, než bylo obvyklé - tedy techno a tanec - tentokrát se z klubu ozývala nefalšovaná rocková hudba a zpěv. Ženský zpěv.
V klubu totiž vystupovala jedna malá kapela, která se snažila ze všech sil prorazit - ať to stálo cokoliv. Na elektrickou kytaru jim totiž hrál samotný Oliver Morrison, osmnáctiletý kluk, který byl ve čtvrti znám jako nejlepší kytarista. Na basovou kytaru hrála Oliverova bývalá spolužačka (která ovšem zanechala školy a začala pracovat), Selena Dayfield, a bubeníkem byl její kluk John Traier. A celou tuhle dokonalou skupinu doplňoval drsný a zkušený hlas šestnáctileté zpěvačky Sophie Darkwood.
"DÍKY!" Křikla Sophie ihned poté, co dozpívala svou píseň, na celý klub. Všichni přihlížející jen jásali. I ona byla šťastná.
Že může být s ním.

Sophie zjistila, že už přešla ulici, ve které byla škola, a že nyní už se prochází po ulici, kde je i jejich dům. Samozřejmě, že zde bydleli samí zbohatlíci, to by si přeci její rodiče nemohli dovolit, bydlet někde v "chudinské čtvrti". Každý dům byl vyšperkovanější a dokonalejší než ten před tím - sousedé se navzájem předháněli v tom, kdo má lepší auto, kdo má lepší zahradu, kdo má lepší vodotrysky do jejich fontánek. Bylo to v některých okamžicích vážně nechutné, a ještě nechutnější to bylo, když se čtvrtí procházel někdo z té "chudinské vrstvy". Majitelé domů na každého takového procházejícího hleděli ze svých dokonalých zahrádek s odporem a nechutí. Lidé se však už naučili nevšímat si toho. Přijali chování těchhle… namyšlených blbců. Jinak to ani nešlo. Věděla ale, že vždycky, když prochází ona, zbohatlíci taktéž zhnuseně odvrací pohled; od té trosky…
Co po ní může Stuart chtít? Tahle otázka se jí do mysli znovu zahlodla a byla téměř neodbytná. Sophia jen zarmouceně vzdychla; začala litovat, že vážně nešla do klubu. Hlava se jí totiž začala točit ještě víc - měla pocit, že každou chvíli bude zvracet. No jo, ta kocovina. Taky tak neodbytná.
V tom si uvědomila, že stojí před svým… domovem. Chvatně se otočila a zadívala se na tuto majestátnou vilu, ve které přebývala. Vrátka byla celá pozlacená a byla na nich poštovní schránka s nápisem "DARKWOOD". Vedle byla ještě vrata pro auto, které tudy mohlo vjet rovnou do garáže. Dům to byl velký, měl asi tři patra a vypadal opravdu moderně - omítka byla čistě bílá, a jelikož okna i dveře byly prosklené a bez jakýchkoli záclon, bylo opravdu hodně vidět do domu. Sophie věděla, že v přízemí je kuchyně, jídelna a obývací pokoj, kde měli luxusní plazmovou televizi - kterou stejně nikdo nepoužíval, stejně jako kuchyň - a domácí kino, taktéž nepoužívané. Všechno to tu bylo jen proto, aby se neřeklo - jako že na to nemají či co. Schody vedly do prvního patra, kde byla ložnice jejích rodičů, jejich koupelna a tátova pracovna. V těchhle místech se nikdy moc nezdržovala. Poté tu bylo druhé patro, kde byl pokoj její, Stuarta a jejich koupelna. Za tímto… luxusním domem se nacházela celkem obstojně velká zahrada, kde se nacházel bazén, přes který se dal kdykoli dát kryt, ovšem sousedi se jim za tohle často posmívali, protože oni měli bazén v jejich vile. Na jejich zahradě samozřejmě nechyběla fontána, vířivka, gril a pár vyhřívacích lehátek. Byla to opravdu krásná zahrada, ale také se moc nevyužívala - akorát její táta si šel někdy zaplavat.
Sophie znovu vzdychla, protože jí zaplavil pocit nostalgie. Pamatovala si okamžiky, kdy byla ještě malá a tenhle dům opravdu zbožňovala. V jejím věku přeci bylo normální, že na všem vidí jen to dobré! Milovala ten bazén, tu televizi, tu fontánu… milovala to všechno. Proč se ty časy někdy nemohou vrátit… Sophia jen zavrtěla hlavou, aby tyhle myšlenky odehnala, a vytáhla z tašky klíče. Rychle odemkla vrátka a okamžitě je za sebou zabouchla, aby se znovu zamkly. Klíče dala rychle zpátky do tašky. Teď už není čas jen postávat před barákem a vzpomínat. Je jako nějaká stará babka… teď musí za Stuartem. Zjistit, co jí chce. A zda to není to, čeho se obávala.
Rychle přiběhla ke vchodovým dveřím jejího domu a znovu zašátrala po klíčích - znovu ji napadlo, jak je nepraktická, že si je mohla nechat v ruce.
Hmatala po klíčích, ovšem ne a ne je najít - zřejmě jí zapadly pod učebnice. Sophie už si chtěla kleknout a vysypat celý obsah tašky, v tu chvíli ale dveře někdo otevřel. Sophie se rychle otočila, dokonce tak rychle, že jí to za krkem zapraskalo. Jen si tam šáhla, ovšem na další zabývání se praskáním kloubů neměla čas. Teď před ní totiž stál Stuart Darkwood, její bratr, a oproti jejím vzpomínkám vypadal… úplně jinak.
Pamatovala si ho jako malého, vychrtlého kluka s krátkými hnědými vlasy, pronikavýma hnědýma očima a úsměvem s dolíčky ve tvářích. Nyní před ní stál vysoký, ovšem hubený muž s rozčepýřenými hnědými vlasy do všech stran (a podstatně delšími, než před tím), s vyspělejšíma a moudřejšíma hnědýma očima, ze kterých sršel plamen života, a několika jemnými vráskami na tváři. A taky se neusmíval, jak to dělal vždycky - nyní měl na tváři vážný výraz, který na něm Sophie viděla snad jen jednou. Je to opravdu on, její veselý bratr Stuart, který vždy sršel optimismem a vtipy? Je to opravdu on, tenhle vážně mračící se mladý muž?
"Sophie," řekl jen a podal jí ruku. Sophie se jí chytla a pomalu se zvedla. Jeho zasmušilý výraz mu z tváře stále nemizel a nemizel. Sophie začala mít pomalu obavy, že o tom opravdu ví…
"Pojď dovnitř," pokynul jí jenom; Sophia jen kývla a šáhla po svojí tašce, její bratr jí však vzal a hodil za dveře. Sophie teprve pochopila, že tohle není vážný obličej, ale naštvaný. Ano, její bratr byl opravdu naštvaný. A to znamenalo jen jedno - ví to…
Pomalu vešla dovnitř. Na tváři nyní měla vyčkávavý a zarmoucený výraz… pokud to její bratr opravdu věděl… pak… pak…
"Jak můžeš… po tom všem… co se to s tebou stalo, Sophie?" Zamumlal jen Stuart. Sophie se vyděšeně otočila; tón jeho hlasu se jí nelíbil. A když spatřila jeho tvář, její obavy se vyplnily. Byl to hněv. Zloba. Vztek. Ale i smutek…
"Proč to sakra děláš?! Proč nejsi ta pohodová holka, která tak nádherně zpívá, jako dřív? Proč sis vůbec začínala s alkoholem?!" Vyjel na ní. Všechen jeho vztek nyní konečně vyšel na povrch. "To snad je normální, takhle si ničit život?! Je ti sedmnáct, máš život před sebou! Všechny ty cigarety, alkohol a možná i další drogy… vážně ti to stojí za to?!"
"Ty to nechápeš…" Zamumlala jen Sophia a odvrátila pohled. Nemohla se dívat na jeho zarmoucené oči…
"Tak mi to vysvětli. Já jsem docela chápavý, víš," procedil mezi zuby. Sophie zatnula pěsti, čím dál pevněji, až křečovitě - i její pravé pocity se nyní plavily na povrch. Má přeci šanci se vybrečet! Má přeci šanci říct, co jí trápí! TEĎ! TEĎ…!
"Oliver…on…já…on…." Nezmohla se na další slovo. Po té, co vyslovila jeho jméno, se jí před očima přemítly všechny ty vzpomínky, všechny ty zážitky, co spolu zažily, všechny ty události, koncerty, zábavy, večírky… bylo to… skončilo to přece před půl rokem, tak proč jí to teď připadalo jako celá věčnost?!
Po tváři se jí začaly kutálet slzy. Už to déle nemohla udržet. Slzy plné jejího smutku, její bolesti, jejího utrpení. Zabořila obličej do dlaní a naplno se rozbrečela.
"Odešel… on odešel… nechal mě tady… on…"
"Nemluv už," řekl jí Stuart tím svým konejšivým a milým hlasem, kterým jí vždy v dětství vyprávěl pohádky na dobrou noc a kterým ji konejšil, stejně jako teď. Stuart k ní přišel a lehce jí pohladil po vlasech; kdyby se na něj Sophie podívala, zjistila by, že už se netváří naštvaně, ale smutně…
"Už to nechci dál dělat, takže… takže…" Sophiin pláč byl ještě usedavější. Stuart se zhluboka nadechl a vydechl - a pak ji objal.
Ona mu plakala na rameni a on jí držel u sebe, konejšil ji, uklidňoval její mysl, utěšoval její pláč… ona však ne a ne přestat. Její smutek vyvrcholil a ona se konečně měla u koho vybrečet… po tak dlouhé době…
"Řekla mi to máma," řekl zničehonic Stuart. "řekla mi, že se takhle ničíš, a že neví, co s tebou dělat. Že už tě neovládají. A proto jsem jim navrhl jedno řešení… a doufám, že budeš souhlasit." Stuart vzdychl.
"Dlouho jsi nezpívala… opravdu hodně dlouho. A přitom máš takový talent. Proto ukončíš svůj školní rok na gymnáziu už teď. Proto ti budu přes prázdniny pomáhat dostat se z té závislosti. A proto jsem tě… proto jsem tě taky přihlásil na Aurilitskou školu umění," dostal to konečně ze sebe Stuart.
"Cože jsi udělal…" Sophie konečně promluvila. Stuart se na ní udiveně podíval.
"Já… na Aurilitku… to… jak tam asi tak můžu… po tomhle…"
"Dostaneš se z toho! Věřím ti!" Řekl jí jen povzbudivě Stuart a usmál se.
"Talent máš, zkušenosti taky… vyjednával jsem to tam a přijali tě. Akorát nepojedeš na jejich letní soustředění, ale to prý nevadí. V září prostě nastoupíš na Aurilitku, mladá dámo. Za to ti ručím."
 


Komentáře

1 maya-123 maya-123 | Web | 2. července 2010 v 21:25 | Reagovat

ten tuj novej layout se ti akt moooc povedl a i ta ta povídka

2 Kate Kate | Web | 5. září 2010 v 10:50 | Reagovat

Je to krásná povídka. Moc pěkně píšeš. Skoro celou dobu jsem se cítila jako Sophie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel