25. Kapitola: Chtíč

26. června 2010 v 10:08 | Annie-chan |  | Havran, stín a plamen
A je to tady.
Za chvíli... možná pět kapitol... a přijde konec.
Ne, to bude ještě asi víc.
Stane se toho víc.
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Situace byla vždy stejná, ovšem okolnosti a výsledek ne. Ne vždy se podařilo zachránit všechny oběti, ne vždy se podařilo zneškodnit všechny pachatele, ne vždy se podařilo vůbec zabránit vzniku konfliktu. Ne vždy byly ztráty přehlédnutelné.
Nastala zrovna taková situace, kterou majorka neměla zrovna v oblibě. Nevinnou vesničku přepadli krvežízniví rohatci; Undersoon je takto nazýval kvůli jejich rohům, které jim vyrůstaly z čela. Pokud démon o rohy přišel, bylo po něm; ovšem celkově vypadal jako člověk a jeho kůže byla prakticky neproniknutelná, jelikož byla neuvěřitelně tvrdá. Ještě že existovalo toto slabé místo.
"Našli jsme další dva mrtvé, majorko," řekl jeden z vojáků, kteří zrovna přišli. Jeho tvář byla bílá a celá od krve, jenže to už bylo normální. Taková jatka vždy nahání hrůzu. Rohatci totiž vesničku téměř srovnali se zemí, a kdyby tam na poslední chvíli nepřispěchal Undersoon, nejspíš by úplně zmizela z povrchu zemského. Rohatci celkově totiž nepotřebovali krev, ale srdce lidí, a to většinou ve velkém množství.
"Kolik jich je na živu?" Zeptala se majorka Angela Veronica jednoho z vojáků. Právě stála před jedním hořícím domem, který právě několik vojáků hasilo. Majorka na to do této doby hleděla, ovšem nyní se otočila naproti skupince vojáků, kteří si navzájem sdělovali své hrůzostrašné poznatky.
"Moc ne, majorko," odvětil jeden z vojáků. "zatím jsme shromáždili něco kolem deseti lidí. Ve vesnici ovšem žilo něco přes sedm set lidí." Majorka si nervózně skousla ret a opět odvrátila pohled. Byly to velmi těžké ztráty, tolik lidí - jak to Undersoon vysvětlí tisku, médiím? Jak tuto informaci dokáže uchránit před světem, jak dokáže před lidmi utajit démony? Takovéto situace byly vždy trošku svízelné. Ovšem poněkud víc než trošku.
"Majorko! Majorko!" Uslyšela najednou zoufalý křik. Rychle se otočila za hlasem a spatřila vojáka, který k ní a ke skupince běžel s malou dívenkou v náručí. Voják k nim doběhl a opatrně položil dívenku na zem.
"Je v pořádku?" - "Žije?" - "Pane bože, ona dýchá!" - "Je nezraněná!" - "Absolutně bez škrábance!" Během minuty se tyto výkřiky ozývaly celou skupinou. Byly pravdivé. Dívka byla opravdu absolutně bez zranění, ani jediný škrábanec nehyzdil její téměř dokonalou, alabastrovou tvář.
"Kde to jsem?" Zašeptala téměř. Skupina okamžitě ztichla, aby mohla majorka odpovědět. Ta však nic neříkala, až po minutě stálého mlčení promluvila.
"Nic si nepamatuješ? Tohle snad není místo, kde žiješ?" Zeptala se jí. Dívenka se zatvářila nechápavě. Vojáci se začali nervózně škrábat po hlavách nebo usilovně přemýšlet.
Dívenka měla blonďaté, kudrnaté vlasy, které na tak malou holčičku byly celkem obstojně dlouhé. Kůže byla bílá jak alabastr, oči byly pronikavě modré a ve tváři měla stále ten naivní, dětský výraz - ovšem nyní ho vystřídal výraz absolutně nechápavý.
"Víš, proč je tato vesnice zničena?" Zkusila to znovu majorka. Dívenka jen pomalu otočila hlavou a prohlédla si místo. Její nechápavý výraz byl vystřídán údivem.
"Nevím! Co se tu stalo?"
"Nic si nepamatuje, majorko. Možná, že se nějak uhodila do hlavy a všechny její vzpomínky se vytratily. Amnézie." Napadlo jednoho z vojáků. Majorka však opět nic neříkala. Jen si dívenku prohlížela s takovým tím divným výrazem, který by mohl někdo nazvat přemýšlejícím, někdo záhadným, někdo zaneprázdněným.
"Vezmeme ji do Undersoonu," řekla zničehonic majorka a ihned vstala. "nemáme času nazbyt. Musíme zjistit, jestli je to opravdu amnézie, nebo to na nás hraje."

Chodbou se začalo ozývat klapání bot. V rohu se objevili dva lidé, kteří někam rychlou chůzí mířili.
"Jsem rád, že jste o to poprosila zrovna mne," promluvil jeden z nich.
"Podle všeho jste nejlepší ve vyslýchání ze všech, pane," odvětila klidně druhá osoba. "tak proto."
Byla to majorka Angela Veronica a brigádní generál Johnson; muž s přísným obličejem, chladnýma šedýma očima a nezvladatelným cholerickým chováním. Nicméně, díky jeho vznětlivé povaze mu vyslýchající "oběti" většinou řekli vše, co ví, a většinou to také byla pravda. I když to byl poněkud surovější způsob shánění informací od nevinných lidí, někdy nebylo možno jinak. A tak to bylo i u malé blonďaté holčičky, která byla včera nalezena při incidentu s rohatci.
"Odmítá komunikovat, neodpovídá na otázky," vzdychl brigádní generál, který si zrovna začal číst papíry, které mu majorka podala. "žádné získané informace. To jsou ti chlápci tak neschopní?"
"Není to tak, že by byli neschopní," zavrtěla majorka hlavou na nesouhlas. "jen je to opravdu tvrdý oříšek, i když to je taková malá dívenka." Majorka kupodivu vypadala klidně, když odpovídala. Jakoby jí tenhle případ zrovna moc netížil.
"Tady je," zastavila se najednou majorka a ukázala na jedny zcela obyčejné dveře. Ovšem za těmito dveřmi se nacházel problém Undersoonu; ovšem budoucí.
Brigádní generál nijak neváhal a ani se na nic neptal, okamžitě vstoupil. S majorkou se ocitli v poněkud ponuré a malé místnosti, do které bylo nějakým způsobem naskládáno pět počítačů a modernější nahrávací zařízení, kterým asi deset lidí nyní snímalo hlasový záznam toho, co se dělo v kabince pod nimi, která od nich však byla oddělena zvukotěsným sklem. Šlo se tam dostat tak, že jste sešli schody v rohu místnosti a speciální kartou jste otevřeli jinak nerozbitné dveře. Na vyslýchajícího tedy shlíželi z vrchu. V této "nahrávací" místnosti nyní seděla na židli malá, nejspíš nevinná holčička a znuděně si podupávala nohama. U ní stál jeden z mužů, který se jí pokoušel vyslýchat, a čím dál nervózněji jí pokládal otázky. Marně, protože ona neodpovídala.
"Nemluví, nereaguje, neposlouchá. Nejspíš jí nikdy nepřinutíme mluvit," naříkal zrovna jeden z vědců. Brigádní generál se zamračil.
"Jaká je situace?" Zeptal se a všech deset vědců zničehonic vyskočilo, jakoby do nich uhodil blesk. Poslušně zasalutovali.
"Brigádní generále! Majorko! Co tady děláte?" Odvážil se tázat jeden z nich.
"Jdu vyslýchat," řekl prostě brigádní generál. "když vy jste tak neschopní a nepřinutíte malou dívenku promluvit." Všichni zrudli nebo se začali nervózně ošívat; měl přeci pravdu, měli problém jen s malou holkou, která ani nestála za řeč! Jak trapné… brigádní generál se otočil ke schůdkům a pak zase k vědcům.
"Kartu," řekl a jeden z vědců mu podal svou. Johnson ani nepoděkoval a okamžitě vykročil dolů. Všichni, včetně majorky, ho pozorovali, jak kartou odemyká dveře a okamžitě vyhání neschopného vojáka, kterému pomalu docházela trpělivost i nervy. Jakmile se ocitl nahoře, z místnosti vyletěl rychle jako šíp, ovšem nikdo si ho nevšímal. Všichni teď svůj zrak upírali na brigádního generála.
"Takže ty jsi ta holka, která odmítá mluvit," řekl brigádní generál. Dívenka nijak nereagovala, jen si dál podupávala svými nožkami, kterými sotva dosáhla na podlahu.
"Smím aspoň vědět vaše jméno, madam?" Položil otázku s jasným nádechem ironie. A k udivení všech se ozval hlas, na který všichni čekali.
"Lussuria," zamumlala téměř dívenka, ovšem bylo zřejmé, že ten, kdo promluvil, byla ona. Brigádní generál se potěšeně usmál.
"Výborně," řekl a klekl si před ní, protože kdyby stál, věděl, že by se na něj ani nepodívala. Takhle aspoň nemohla sklopit oči. "a teď mi řekni, co si všechno pamatuješ."
"Lussuria," přemýšlel mezi tím nahoře v kabině jeden z vědců. "není to italsky? Time, co to znamená?"
"Chtíč," odpověděl jasně další vědec, který očividně ovládal italštinu.
"Chtíč? Co je to proboha za jméno?" Zasmál se další vědec.
"Co když je to čarodějnice?!" Vyletěl však jeden z dalších vědců.
"Nebuď hlupák," ušklíbl se již zmíněný Tim. "proč by takováhle holka byla čarodějnice?"
Majorka se do jejich diskuze nezapojovala. Přeci jenom, věděla své.
"Nic," odpověděla však malá Lussuria na otázku brigádního generála. Z něho potěšení opadlo rychle jako ranní jinovatka.
"Jak to, že nic?!" Křikl na ní. "Byla jsi tam, našli tě mezi sutinami úplně nezraněnou! Tak tady, zatraceně, netvrď, že si nic nepamatuješ!" Dívenka tentokrát neodpověděla. Brigádní generál nyní pochopil, na čem rozhovor vždycky uvázl, ovšem on se nemínil vzdát. Navíc, hněv v něm sílil.
"Amnézie, hm?" Ušklíbl se. "Není tady někdo hodně dobrý herec, madam?"
"Herec?" Nadzdvihla dívenka nechápavě obočí. Brigádní generál se naopak čím dál víc mračil.
"Je mi líto, ale když řekneš, že si nic nepamatuješ, neuvěřím ti," řekl znovu Johnson. Tvář Lussurii byla čím dál nechápavější.
"To mám lhát?"
"JISTĚ, ŽE NE!" Došla už brigádnímu generálovi (docela pozdě) trpělivost. Dívenka zbledla - jestli strachy, vylekáním nebo nervozitou, to nikdo netušil. Rozhodně ale už nevypadala tak klidně.
"Teď mi řekneš pravdu," začal se brigádní generál opět mírnit. "nebo tě seřežu tak, že si dva týdny nesedneš, mladá dámo. Tak mluv!"
"Je vážně drsný," zatřásl se jeden z vědců. Očividně mu z generálovy krutosti dokonce naskočila husí kůže.
"Tohle je totiž profík," vzdychl další.
"Ale já mluvím pravdu! Nic si nepamatuju, vůbec nic! Nevím, co vám mám říct! Snad, že jsem se zničehonic objevila na místě, které jsem nikdy neviděla? Tohle je totiž pravda! Tohle!"
Ale to Lussuria udělala zásadní chybu. Brigádnímu generálovi Johnsovi tuplem došla trpělivost. Už dál nehodlal snášet její mlčení, její zatajování informací; nemohl uvěřit, že mluví pravdu. A nastal trest, o kterém mluvil. Ovšem nyní jí vlepil rychlou a silnou facku; dívčina tvář se pod náporem dokonce otočila, dokonce ta síla strhla dívenku ze židle k zemi. Byla to velká a silná rána.
"Pane bože!" Vylekal se jeden z vědců a polekaně se zvedl. Majorka ho ovšem ignorovala a dál napjatě pozorovala situaci.
"ŘEKL JSEM, AŤ MI NELŽEŠ, ROZUMÍŠ? ŘEKNI NÁM PRAVDU, TEĎ HNED!" Křikl na ní už opravdu rozzuřeně brigádní generál Johnson.
Ovšem v tu chvíli jakoby se stala chyba. Dívenka se stále nezvedala. Ležela obličejem k zemi, takže nikdo nemohl vidět, jestli brečí, jestli přemýšlí, jestli si mne svojí čerstvou ránu. Co se s ní stalo? Je snad kvůli té facce nyní absolutně hotová a řekne už všechno? Nemůže se vzpamatovat? Je snad omráčená? Co když ta amnézie nebyla předstíraná?
Všechny tyhle otázky nyní procházely hlavami vědců a dokonce i brigádního generála. Žádná reakce ho už asi po minutě celkem překvapovala. Dívenka jen ležela, ležela a nic nedělala. Možná, že je opravdu v bezvě-
Zničehonic se pohnula. Ovšem nebyl to přirozený pohyb. Ladně a klidně zvedla hlavu a otočila jí směrem k brigádnímu generálovi.
A ten, když spatřil její výraz, vyděšeně vyjekl.

Uběhli dva týdny od té doby, co skončila mise Edwarda a Hannah. S podplukovníkem Portownem se dohodli, že nikomu o oné události neřeknou. Že o tom budou mlčet. Nikdo se nedoví o slabosti, kterou v tomto okamžiku projevil. Sám totiž o pár dní později projevil zděšení a jakousi úlevu zároveň, že mu zabránili udělat to, co v tu chvíli plánoval. Edward s Hannah nyní seděli na Náměstí a popíjeli odpolední čaj.
"Dlouho nepřišla žádná mise," řekl zničehonic Edward. Hannah si usrkla ze svého šálku a pak se na něj pobaveně podívala.
"No a co? Ty na těch misích stejně jen bleješ nebo nečinně přihlížíš," ušklíbla se. Edward se na ní nejdřív naštvaně podíval, pak si ale vzpomněl na incident s upíry v kanálech a zahanbeně odvrátil pohled. Hannah se zasmála.
"Neboj, frekvenci nakonec ovládneš."
"To teda pochybuju. Vůbec mi to nejde."
"Mě to taky nešlo."
"Ale jak jsi sama říkala, v tak pozdním věku, ve kterém jsem já, se toho už moc nenaučím."
"No dobře, ale neřekla jsem, že se nenaučíš nic!"
"To ne, ale…"
"Tak vidíš! Jsi takovej pesimista." Edward se zasmál.
"Hm, pesimista…"
"A flegmatik a idiot."
"S tebou vážně někdy není řeč." Vzdychl Edward a Hannah se znovu zasmála. Nu což, takovéto pošťuchování bylo jejich dennodenní zábavou.
"Dáte si ještě něco?" Objevil se u nich zničehonic číšník, který si právě bral prázdný šálek Hannah. Edwardův byl ještě skoro plný; on totiž čekal, až to vystydne.
"Já bych prosila o ještě jeden černý čaj, prosím, a bez slazení," požádala znovu Hannah. Číšník kývl a s novou objednávkou odešel. Edward se na ní nechápavě podíval.
"Ty jsi vážně divná; nesladíš si černej čaj."
"A co jako?"
"Není to pak moc hořký?"
"Hm…" Hannah jen pokrčila rameny. Nikdy jí to hořké nepřišlo… přeci jenom, na takováto jídla i pití byla zvyklá a chutnalo jí to.
A v tom okamžiku se to stalo.
Zničehonic se někde ozval ohromně hlasitý zvuk (vezměme si, že byl tak hlasitě slyšet i na Náměstí), jakoby někdo vystřelil z pistole, nebo… nebo výbuch granátu, ano, k tomu se to dalo přirovnat. A krátce poté se země začala třást a pukat. Obrovská vlna tlaku začala shazovat židle, stoly, lavičky a dokonce i lidi k zemi. I Edward s Hannah okamžitě klesli k podlaze.
"Zemětřesení!" Vykřikl Edward.
"Co to meleš!" Odsekla naštvaně Hannah, která se pokoušela vstát, ovšem moc jí to nešlo. Obrovské vlnění podlahy jí to nedovolilo.
Ale i když tomu nemohla uvěřit, Ed měl pravdu - zemětřesení. Jak se ale mohlo objevit tady, a navíc hned po tom zvuku?!
 


Komentáře

1 Iw Yuu Iw Yuu | Web | 26. června 2010 v 14:00 | Reagovat

Pááni,toľko mŕtvol...Pripadám si,akoby som práve čítala dôsledky nejakej krutej vojny,neodôvodneného atentátu spáchaného z prostého rozmaru...
Nechápem,ako môže z toho všetkého vyviaznuť bez zranenia?Uchvátila ma však jej sneho-biela pokožka,tak podivný jav...
"Jdu vyslýchat",to znelo tak bezohľadne.Neviem,ja osobne by som zaujala možno trocha miernejší prístup a snažila sa aj pôsobiť o niečo zhovievavejšie,pretože tak idú veci vždy ľahšie :)
Tak Lusseria,vážne krásne meno ^^ ♥
Je mi jej ale...ľúto.Takéto správanie si nezaslúži a pokiaľ je to skutočne tak,že si na nič nepamätá,museli to pre ňu byť muky,keď sa z nej snažili dostať pravdu.
Ani ja si nesladím čierny čaj :) Nesladím si žiaden čaj.
Nieee,prosím,ešte to...nekonč...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel