24. Kapitola: Cestou úniku

20. června 2010 v 19:24 | Annie-chan |  | Havran, stín a plamen
A je to tady, po dlouhé době další kapitola.
Tipla bych, že zbývá nějakých sedm-osm kapitol do konce.
V těch se odehraje hlavní... jak to říct... událost knížky :D
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

"Bojíš se mě natolik, že utíkáš?!" Křikl rozzuřeně podplukovník William Portown, který se hnal za pomstou, za nenáviděným upírem, kterého hodlal zničit za každou cenu. Žádná odpověď. Podplukovník dál zběsile uháněl napříč kanálem, přímo za upírem, kterému byl v patách. V obličeji již neměl ten líný, flegmatický výraz; vystřídala ho zuřivost, vztek, hněv, který se v něm celou dobu ukládal.
Upír byl už jenom dva metry od něj. Krvácel. Jeho kroky stále zpomalovaly, naopak Portownovy stále zrychlovaly. Konečně ho dostihl a kopl ho do zad. Upír se svalil na zem a pořádně si lokl kanálové vody, což pro něj ale nebylo zas tak podstatné; William Portown ho okamžitě nohou otočil a následně mu nohu položil na jeho zakrvácenou košili. Upír byl ještě bledší než obvykle, kvůli jeho krvácející ráně. Krev stékala z ramene až k jeho nohám. Jak ho podplukovník tlačil dolů, krev se začala rozlévat i po kanále. Rudá, až karmínová; tak čistá krev…
"Tak do toho. Zabij mě. Na co čekáš?" Zachraptěl upír a podplukovník se zamračil.
"Na nic nečekám!" Procedil mezi zuby a nohou ještě víc zatlačil, čímž upíra zatlačil víc pod vodu. Ten ale neřekl nic, ani bolestně nevyjekl. Prostě se jenom usmál.
Podplukovníka tohle gesto tolik rozzuřilo, že mu chtěl způsobit další ránu pomocí své ruky, ale upír znovu promluvil.
"Vy lidi jste tak bláhoví. Nikdy se nepoučíte ze svých chyb." Podplukovník znejistěl. Když tohle řekl, vybavilo se mu tolik lidí, kteří v Undersoonu zemřeli právě kvůli tomuhle citu… pomstychtivost. Jenže spravedlnost musí být v každém okamžiku… ovšem…
"Vydávat spravedlnost za pomstu je opravdu hanebný čin; ovšem vy lidé to děláte pořád. Zakrýváte své nechutnosti něčím… šlechetným. Schováváte své neřesti za maskou."
"Co ty o tom můžeš vědět?!"
"Tuhle scénu jsem přece viděl tolikrát. Smrt někoho drahého a pomsta; ať to byl ten nejchytřejší člověk, vždycky podlehl svému hněvu a pak byl snadným cílem, jelikož jednal bez rozmyslu. Ty jsi ale v něčem jiný," řekl upír a vzdychl. "jsi silný a schopný. Tvůj hněv tě jenom pohání, ovšem jednání bez rozmyslu je nebezpečné. Navíc… zachoval ses tak nedospěle, před těmi dětmi." Portown při jeho slovech nabíral čím dál tím rozzuřenější výraz; ovšem po téhle větě jeho hněv opadnul jako jarní jinovatka. Ani se na ně nepodíval, a přesto věděl, jak se museli tvářit. Zdrcení. Údiv. Strach.
Hannah zažila přeci to samé, a to je ještě dítě. Vlkodlaky ale zabil plukovník; proto k němu chová onu posvátnou úctu. Ale… jsou mrtví. Po pomstě nikdy neprahla, i když to měla takhle těžké. Kdyby je ale přesto uviděla a oni by se jí představili jako vrazi jejích rodičů… co by udělala? To samé co on? A co by dělal on, kdyby tohle viděl?
Pravdou bylo, že tahle scéna v Undersoonu taktéž byla obvyklá. Pomsta byla častým motivem mnoha nováčků, ale i dospělých. Jen ti silní pomstě dokázali říct ne. Jen ti silní se do začarovaného kruhu nenávisti nezapletli, popřípadě se z něho vymotali.
Jen ti silní.
Do jaké skupiny ale patří on?
"Pane! PANE!" Uslyšel najednou něčí hlas. Ani se nemusel otáčet; okamžitě poznal, kdo to je. Dívčí hlas s jasnou známkou strachu; ten hlas patřil Hannah McDearson. Ani si nevšiml, že přiběhla. Po upírovo slovech totiž neuvěřitelně znejistěl a přemýšlel. Upír se kupodivu nesnažil o útěk a nechal ho, ať si dělá, co chce. V tom klidu si přesto nevšiml jejích rychlých a kroků toho kluka, Edwarda Williamse, který přiběhl za ní.
"Pane, nezabíjejte ho, já to vyřídím!" Křikla znovu udýchaně Hannah. Ztěžka oddechovala, protože s Edwardem běželi, co nejrychleji mohli. Ed na tom byl poněkud hůře, protože na sprinty nebyl ještě pořádně zvyklý, takže se chytil za kolena, aby vůbec popadl dech.
"Proč, Hannah? Jsem už tak blízko-"
"Své pomstě?!" Přerušila ho ovšem. Podplukovník se otočil, aby jí něco řekl přímo do očí, ovšem její výraz ho zarazil. Zapůsobil úplně stejně jako upírova slova.
Z čela jí stékaly jemné kapičky potu, zrychleně dýchala a vlasy měla mokré od kanálové vody; ale toho si nevšímal. Její oči… byly plné… vlastně to ani nedokázal popsat. Strach? Nejistota? Nebo… starost? Jakoby přímo v jejích očích byla prosba, zoufalá a nejistá; byla to obava o něj. O jeho duši, která se nyní zmítala v tom nepropustném kolotoči.
"Pane…" Promluvila znovu, když pochopila, že si upoutala jeho pozornost.
"Co myslíte…co by… co by asi na tohle řekli vaši rodiče." Portown vytřeštil oči; její slova ho už opravdu zasáhla. Jeho rodiče… nejspíš věděla, na co teď v tuto chvíli pomyslí. Jak by mu vynadali jako malému dítěti, které udělalo něco absolutně nevhodného a nesprávného; řekli by mu, že to se nedělá. Že je to špatné. Že to se nesmí.
Byla to vlastně hra na city.
Jeho rozzuřený výraz se změnil na jakýsi truchlivý, bolestný pohled; sklopil zrak, aby se na ní dál nemusel dívat. Začala ho zaplavovat podivná melancholie, která ne a ne odejít. Hněv ho naopak opouštěl. Žádná pomsta. Ale ani žádná spravedlnost.
Edward se na Hannah udiveně podíval. Neviděl jí do tváře, proto nemohl zachytit její bolestný pohled. Přesto ho ale cítil… náhle k ní pocítil ohromný obdiv, uznání, které k nikomu jinému necítil. Hannah v tu chvíli zareagovala tak, jak by měl zareagovat správný člověk; člověk, který jiným pomáhá. Ed konečně pochopil, jak to myslela s těmi rodiči.
"Jdi." Promluvil konečně podplukovník. Hannah znejistěla a Edward se tentokrát udiveně podíval na podplukovníka… a zjistil, že ten mluví na upíra.
"Vypadni a víckrát se tu neukazuj. Zmiz." Řekl mu znovu a nohu z jeho hrudi sundal; v klidu poodstoupil a počkal si, až se upír téměř mátožně zvedne. Nešlo mu to tak dobře, protože stále mizející krev mu snižovala jak jeho schopnosti zraku, tak jeho stav vědomí.
Podplukovník byl nyní zdrcený. Cítil, že teď udělal dobrou věc, stejně se v něm ale pocity míchaly, míjely a nenechaly ho klidným; stále cítil, že by měl pomstít své rodiče, ovšem to, co tady bylo řečeno, se mu zabodávalo do srdce jako tisíce šípů. Nevěděl, co má dělat. Proto se rozhodl pro to, co mu radila většina. Pro hlas… Hannah.
Upír se znovu usmál. Věděl, že kdyby tu nebyla ty dvě děcka, sám by ho od jeho cesty neodradil; a také věděl, že když brzy nevypadne, jeho touha po pomstě ho znovu zaplaví. Proto se s oním záhadným a melancholickým úsměvem začal vzdalovat. Kapky krve značily místa, kudy prošel, ovšem nikdo si toho nevšímal. Až po několika minutách upír zmizel v temnotě a bylo jasné, že se neukáže. Hannah si oddechla a znaveně padla na zem; Edward se jen smutně usmál. Podplukovník dál zíral do temnoty. Až po několika minutách se otočil a Hannah i Edward v jeho očích spatřili výraz, o kterém věděli, že už ho nikdy jindy neuvidí; výraz čiré nostalgie, smutku, ale i neskrývaného vděku a úlevy, kterou se však bál vyslovit nahlas.

Arthur Black se tiše potácel kanálem. Za jeho kroky padalo čím dál větší množství krve. I když rána byla jen do ramene, byla opravdu hluboká. Špatně se mu dýchalo, před očima měl mžitky a chtělo se mu spát. Jeho nohy slábly, on šel ale přesto dál. Jeho nohy byly tak slabé, tak, že by i to ubohé párátko mohlo být silnější, i niť, obyčejná tenoučká niť…
Svalil se na zem. Už neměl sílu pokračovat dál. Rána, čím dál zakrvácenější a nezastavitelnější, už se nedala nijak vyléčit. A jemu nebylo nijak pomoci. Tady zemře.
Jaká to ironie, že vlastně zemře rukou někoho, kdo se nakonec své pomsty vzdal. Nijak si nepředstavoval svou smrt, protože věřil, že nikdy nepřijde, ale když už, tak rukou nějakého silného Undersoonského hodnostáře, který nejde po té hloupé pomstě. Opravdu si nejdřív ty lidské zničené a zdrcené obličejíčky vychutnával. Opravdu nejdřív miloval ty jejich rány uvnitř srdce, které se čím dál víc zvětšovaly. A opravdu ho bavilo sledovat je, jak své nechutné činy vydávají za spravedlnost.
Tak jako tak, další čistokrevný upír v tahu. Rada upírů bude určitě zdrcená, smrt dalšího hned po Cielovi-
Ovšem. Kdo zabil Ciela… nějaká malá Undersoonská holka. Nikdo neříkal, jak vypadá, ale to, co teď viděl, stačilo k tomu, aby jí poznal. Samozřejmě, nebyl si jistý, ale…
Pokud je tohle ona, byla by opravdu dobrá královna.
Neporazitelná, důstojná a ctihodná.
Byla by vážně úžasná.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel