2. Kapitola: Zahaleno závojem

21. června 2010 v 13:58 | Annie-chan |  | My masque
Kapitola, která vám zase řekne "hrozně moc věcí".
Ale aspoň tam bude něco, co je již daleko v paměti, zahaleno závojem... minulost Vivienne.

useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Bylo ještě ráno, ale přesto tu bylo živo. Tedy, přesněji řečeno, život teď začínal. Hospody, pekárny a podobné podniky se začaly otvírat (i když anglická kuchyně nebyla zrovna nejkvalitnější) a podniky jako nevěstinec začaly omezovat svou činnost. Lidé vylézali z domů do ulic, nakoupit, do práce nebo se jen tak projít tím průmyslovým Londýnem, technickou kolébkou Evropy. Také po ulici začaly běhat děti, buď krást, nebo… nebo vlastně nic. Doba byla zlá.
Jednou temnou ulicí právě probíhaly dvě takové děti. Tedy, nebyly přesně takové, jak byly před chvílí popisovány - jedno z nich byl chlapec, se žlutými zuby, mastnými hnědými vlasy, ale přesto tak veselýma a živýma hnědýma očima. Mohlo být mu tak dvanáct, a přesto pořád na svět shlížel těma naivníma dětskýma očima. I když se doba probuzení blížila.
Chlapec běžel a držel za ruku dívku, která měla taktéž v očích onen plamínek života. Onu radost, onu vášeň z toho, že dělá něco zakázaného. Její dlouhé hnědé vlasy za ní vlály jako listy stromů a hnědé oči zářily štěstím. Od chlapce se ale lišila tím, že vypadala upravenější, vznešenější a dbalejší zároveň. Vždyť to byla dívka z bohaté rodiny, Vivienne Greynessová.
Děti se zastavily, smály se, až se za břicho popadaly, a sedly si na zem. Vivienne se zahleděla onomu chlapci, Johnovi, do očí, a přemýšlela, jaké to asi je, být dítětem ulice.
"Zítra se sejdeme u řeky, jo? Něco ti ukážu." Řekl jí.
"A co? Chci to vědět!"
"To je tajemství."
"No ták!"
"Ty se o to překvapení chceš připravit?"
"Ale-"
"Jen si počkej." Ušklíbl se chlapec. Věděl, že jí tím hodně škádlí a provokuje, protože neměla ráda napínání. Vivienne se zamračila, ale nechala to být. Překvapení se přece tak jako tak dočká… zničehonic se ozval dusot kopyt a tlumené hlasy. Vivivenne i John rychle trhli hlavou, protože je nečekaný zvuk překvapil. Spatřili drožku, která mířila někam do neznáma; ale zrovna touhle ulicí. John si oddechl, ale Vivienne byla stále ztuhlá a v pozoru.
"To není normální drožka," zašeptala zničehonic. "to je kamarád tatínka, pan Timothy. Jestli mě pozná a řekne to tatínkovi, jsem v koncích."

V tu chvíli jsem ještě netušila, že to není žádný kamarád, ale jakýsi ten "úhlavní nepřítel". Vlastník několika dolů, které chtěl otec získat a zbohatlík, jako byl on. Jaká ironie.

"Otoč se, tak tě nepoznají." Poradil jí vzápětí John. Vivienne kývla a celá se otočila, takže náhodný kolemjdoucí jí mohl vidět leda tak dlouhé, splývavé hnědé vlasy a záda. Vivienne si skousla ret a modlila se, aby jí pan Timothy nepoznal. Kdyby to řekl tatínkovi, opravdu by to byl konec. Protože pak by byl konec tomuhle vedlejšímu životu, který vedla; kamarádi z ulice, se kterými byla vždycky zábava, návštěvy chudobinců a pomáhání nemocným. To všechno by skončilo. Osobní kočár pana Timothyho projel a on si ani nevšiml těch dvou spratků, kteří se tam v tom prachu váleli. Nyní se bavil se svou chotí o něčem, co pro něj bylo důležité. Jakmile kočár zabočil do jiné ulice, Vivienne si hlasitě oddechla a opřela se o zeď. John chvíli zkoumal její úlevný výraz ve tváři a pak se usmál.
"Hej, Vicky," řekl jí přezdívkou, kterou si vymyslela, aby lépe zapadla. Přeci jenom, takhle dlouhé a vznešené jméno nemohla používat. "že nikdy neodejdeš a do smrti budeš se mnou? Že jsme kamarádi navždy, i když jsi bohatá? Že jo?"
"No jasně, že jo! Proč se mě na tohle, proboha, ptáš?" Podivila se okamžitě Vivienne a oba se tomu jen zasmáli; a užívali si časného rána společně…

Ve skutečnosti to bylo naposledy, co jsem ho viděla. Ten "páníček" Timothy, prevít a zmetek, si mě totiž všiml a samozřejmě se při nejbližší příležitosti začal posmívat otci, že jeho dcera chodí mezi chudinu. Otec byl na mě v tu chvíli neuvěřitelně naštvaný. Zakázal mi vycházky, dokonce mě začal hlídat. Jakýkoliv útěk z mého "paláce" nebyl možný. I když jsem chtěla Johna tak moc vidět, prostě to nešlo. Celému tomuhle životu byl konec.
Místo střílení z praku, legračním hrám a běhání jsem se začala učit vyšívání, slušnému chování a francouzštině. Nejdřív jsem skutečnost, že se ze mě tatínek snaží udělat nějakou nafintěnou paninku, odmítala, ale pak jsem se začala měnit. Ostatně, nikdo tomu nátlaku nevydrží. Nikdo v té skupině "vyšších" nezůstane tím normálním. Každý se stane chamtivcem, pyšným náturou, nafintělým hrabátkem. Došla jsem tak k názoru, že člověk se vlastně narodí dobrým, ale společnost ho změní k obrazu svému. Tahle skutečnost je pravdivá; ale já se svým já teď už nic neudělám, i když si tuhle skutečnost uvědomuju čím dál víc… ale na Johna a ostatní děti ztrácím vzpomínky.
Bůh ví, kde je mu teď konec. Snad pracuje někde v dolech? Nebo pořád krade?
Možná už je i mrtvý.
Ale takhle to chodí.
"Slečno," promluvila zničehonic má služka, Anabell. Rychlým skokem jsem se vrátila do reality a vzpomněla jsem si, že jdu chodbou do otcovy pracovny, kde na mě bude čekat můj nový… nápadník. John Awrgun. Jistě, možná proto jsem si na toho "Johna z ulice" vzpomněla. Má stejné jméno. Také jsem si uvědomila, že už stojím před pracovnou a sklápím pohled čím dál víc do země; nemám odvahu stisknout kliku. Absolutně ne.
"Mám tam jít s vámi?" Zeptala se mě starostlivě Anabell. Poznala jsem podle jejího hlasu, že o mě má starosti, ovšem mohla to být jen přetvářka. Která tady, mimochodem, byla tak častá.
"Neboj se, zvládnu to," odvětila jsem s úsměvem. Samozřejmě předstíraným. Opět.
"Jak myslíte," kývla Anabell. "tak já tedy půjdu." Lehce se uklonila a pomalu se vydala směrem, kterým přišly. Ani se neohlédla. Sledovala jsem jí, dokud definitivně nezmizela za rohem. Jakmile se tohle stalo, nervózně jsem se chytla za hlavu a horečně přemýšlela. Jaký asi bude… tenhle nový nápadník? Bude hezký? A když ne hezký, aspoň milý? A když ne milý, aspoň trošku starostlivý…? A když ne starostlivý… nejspíš bude jako všichni. Pyšné hrabátko s velkou hubou a pupkem. Nebo namyšlené dětátko přísné ženy, která si hodně zakládá na společnosti, kde se pohybuje. Na tyhle dvě kategorie jsem si již tyhle "nápadníky" rozdělila. Vzhlédla jsem a se strachem v očích se podívala na kliku; v tu chvíli mi připadala jako bránou do pekel. Ovšem napadlo mě, že jakmile to všechno skončí, bude jako brána do nebe. Z hrůzy do neuvěřitelné úlevy… i když… dobře jsem věděla, že otci dochází trpělivost. Ale dokážu já vůbec říct ano?!
Už jsem nemohla dál čekat. Nechala jsem myšlenky myšlenkami a rázně klikou otevřela dveře. Rázem jsem se ocitla na prahu nádherné otcovy pracovny; dřevěná podlaha a tapetované stěny, barvy byly hnědé a nahoře byly namalovány růže. Okna ve venkovském stylu, se kterými byla aspoň částečně vidět řeka Temže. Velká knihovna, kde se nacházely slovníky, encyklopedie, pojednání, a v nemalé míře i čtivé romány od nejnovějších spisovatelů. V pravém rohu byl krb a skoro uprostřed pokoje otcův pracovní stůl, který byl věčně zasypaný papíry, formuláři nebo jinými korespondencemi. Nyní za stolem seděl můj otec a mile se na mě usmíval. Vedle něj ovšem stál ještě jeden muž; a vypadal přesně tak, jak jsem očekávala. Naštěstí to ale nebyl žádný starý morous ani hubený synáček. Byl… něco mezi tím.
Měl dlouhý, křivý nos (skoro jako já), to je takový charakterizující znak. Měl krátké, zrzavé vlasy, pečlivě učesané, bez jediného unikajícího vlásku. Jeho oči byly hnědé, ovšem přísné a rázné. Nebyla v nich žádná fantazie ani touha po pořádném životě. Jen chlad… a peníze.
Jeho oblečení bylo natolik přepychové, že jsem si nyní připadala jako naprostý chudák (a to jsem na sobě měla moje nejoblíbenější a nejpohodlnější šaty, takové šedavě bílé) - košile s nádhernými vzorky, jak na límečku, tak po rukávech, byla pečlivě zapnutá. Poté měl na dotyk příjemné šedé kalhoty, které značily takovou tu… jednoduchou eleganci. Přes košili měl šedou vestu z materiálu, ze kterého se vyrábí svetry - takže musela hřát. Taktéž byla plná elegantních vzorů. A přes to všechno měl slušivé, hnědé sako (které mimochodem muselo dát moc práce s ušitím), které bylo tak složitě vykrajkované, že jsem nad tím chvíli jen kulila oči.
A tento muž, nafintěný zbohatlík, se mi nyní s povýšeneckým výrazem ve tváři uklonil. Můj otec, v porovnání s ním, vypadal taktéž jako taková chudina. Jeho milé šedé oči, hnědé, už trošku šedivé vlasy a jednoduchá košile se sakem; to všechno působilo tak jednoduše.
"Vivienne," řekl mi zničehonic otec. "tohle je John Awrgun."
Jakmile tohle otec řekl a dotyčný nápadník se usmál, už jsem viděla před sebou tu smršť událostí, která se stane. Odmítnutí. Dotčené argumenty nápadníka. Otcův hněv. Moje skryté slzy.
 


Komentáře

1 Iw Yuu Iw Yuu | Web | 22. června 2010 v 14:50 | Reagovat

Wáááu.
Ľutujem,že mi včera nezvýšil čas,aby som si to prečítala,a tak mi to bohužiaľ ostalo až na dnes.O toľko som prišla...
...
Hneď ma napadlo,keď si písala o tých dvoch deťoch,že jedným z nich bude aj Vivienne.Zrejme podvedomý inštinkt alebo čo :) Tá situácia je celkom obvyklá,myslím,že sa deti z rozdielnych spoločenských vrstiev nesmú stýkať a už vôbec nie priateliť,je to predsa proti zásadám správnej morálky.
Ale páčilo sa mi,že sa aj napriek tomu spoločne "ukrývali" a sľubovali si,že spolu ostanú navždy.O to viac mi bolo ľúto ich rozlúčenia :(
Mrzí ma Vivienne súčasný stav,hrnúť sa do vzťahu s mužom,ktorého vlastne ani nepozná...Keď si kládla toľko otázok,skúšala som sa zamyslieť nad tým,čo by som robila ja,keby som bola na jej mieste.Takto by som to asi...nezvládla...
Ale krásna časť,zasa som MAXIMÁLNE spokojná ^^ ♥

2 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 23. června 2010 v 18:19 | Reagovat

Ono je vážně chudák, nechtěla bych být v takové situaci jako ona

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel