1. Kapitola: Dcera

16. června 2010 v 18:10 | Annie-chan |  | My masque
Tak je tu první kapitola, snad se bude líbit.
Musím se přiznat, psaní v první osobě mi vůbec nejde. Pořád mám sklony k psaní v třetí osobě a tak to je asi nejlepší.
TAK PROČ VŠECHNY DALŠÍ POVÍDKY CHYSTÁM V PRVNÍ OSOBĚ?
Grrr... jsem na sebe vážně naštvaná.

Tak tedy, zítra jedu se třídou na školní výlet do Chomutova a vracím se až v sobotu odpoledne. Těším se, na chatkách to bude sranda (doufám, že JSOU po čtyřech... protože mám obavy, že by mě jinak vykoply... >_<).
Bazén, jezero, kino, město, vycházky... to všechno nás čeká. Už se těším.

useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Vážně. Nejsem nijak dobrá v odhadování lidí, i kdyby to byl opravdu viditelně podvodník. V tomhle ohledu jsem hrozně důvěřivá; kdybych nebyla tím, kým jsem, nejspíš bych díky téhle vlastnosti už dávno skončila na ulici jako žebračka. Žebráci to tu ale mají vážně těžké, zvlášť v této době. V Londýně se teď na chudinu vůbec nedbá, v tom průmyslovém rozmachu.
Moje jméno je Vivienne Greynessová. Mám po ramena dlouhé hnědé vlasy, které se hodně mastí, já s tím ale nic neudělám. Mýdlo nepomáhá. Problémy s tím má hodně mých vrstevnic, některé z nich ale určitě ani nemůžou šáhnout na mýdlo… možná ho ani nikdy neviděly. Navíc, moje obočí je husté; další věc, kterou určitě trpí hodně dívek v mém věku. Když si třeba obočí pokusím vytrhat, doroste to snad rychlostí blesku. Je to beznadějné. A ještě k tomu můj nos není vůbec zakulacený ani krátký, je hrozně dlouhý a špičatý. Někdy přemýšlím, jestli až ještě dospěju, neudělá se mi na něm bradavice nebo tak. To už bych opravdu neviděla na cestu.
A co teď čekáte? Že napíšu, jak to všechno vynahradí mé nádherné čokoládové oči, které okamžitě propalují oříškové oči všech chlapců v okolí a ve kterých je vidět onen plamen života? Omyl. Moje oči jsou sice hnědé, ale já bych to spíš přirovnala k té hnusné mazlavé hlíně (Kdybych to psala ještě v dětství, napsala bych k hovnu, ale moje myšlenky se za tu dobu hodně změnily). Vůbec neplanou životem, proč by taky měly? Život "madam" a "lady" a "vysoce postavené slečny" není nijak záživný. Tedy… byl. Ale to je jedno; každé dítě přeci jenom vidí na všem to dobré.
Jsem vlastně docela obyčejná. Kdybych byla v normálních vrstvách, nikdo by si mě ani nevšiml. Takových dívek je přece všude mnoho!
Ale teď, jako dcera jednoho z nejbohatších mužů Londýna, jsem "lady s nádhernýma očima" nebo "slečna s tváří víly". Je to divné, že? Jak se mi všichni snaží zalichotit. Ale už jsem si zvykla.
"Slečno," uslyšela jsem najednou něčí hlas. Uvědomila jsem si, že jsem do této doby seděla před zrcadlem a nepřítomně jsem hleděla. Ten hlas byl mojí služky, Anabell.
"Děje se něco?" Zeptala jsem se s klidem v hlase a otočila se k ní. Tvářila se, ostatně jako vždy, nevýrazně a celkem lhostejně. Plat byl mizerný, a když tu není můj otec, nemá důvod tvářit se mile. I když bych se u něj mohla přimluvit, aby se usmívala vždy, i v mé přítomnosti, nic tím nevyřeším. Anabell byla jediná ze služek, která byla ochotná poslouchat moje výlevy a vzdychy. Které jsem pronášela celkem často, a to jen kvůli své stupidní vlastnosti.
Ještě nikdy jsem žádného chlapce nepohladila po tváři, nedala mu pusu na tvář, natož abych se s někým milovala. I když je mi sedmnáct. Dalo by se vydržet, že otec s tím chce počkat až na svatbu, ale s mým jedinečným talentem zamilovat se na první pohled se to už nedá vydržet. Opravdu o tom ví jenom Anabell, o téhle mé jedinečnosti. Nenávidím to na sobě. Prostě se podívám na muže a cítím, jak najednou rudnu, jak se začínám klepat, jak se mi lepí jazyk na patro… jak se zničehonic stydím. Jak cítím lásku.
Naneštěstí, díky přání otce a mému postavení jsem to ještě žádnému z nich neřekla. A že jich bylo požehnaně. A přitom… myslím, že bych si to zasloužila. Život v tomhle vězení je opravdu únavný.
"Měla bych vás učesat." Promluvila najednou znovu Anabell. Došlo mi, že jsem se znovu zamyslela a cítila jsem, jak se červenám. Anabell si toho možná ani nevšimla.
"Dobrá," přikývla jsem odevzdaně a otočila se zpátky k zrcadlu. Podívala jsem se na svou zmoženou tvář, plnou tíhy a starostí. Plnou touhy.
"Dnes má přijít John Awrgun, má paní," řekla Anabell, zrovna když jsem se málem znovu zabrala do svých myšlenek. "nový kandidát vašeho otce."
Jakmile jsem její dodatek uslyšela, znechuceně jsem od své tváře v zrcadle odvrátila pohled. Nový kandidát… ale pro mě ne. Otec se mi totiž už od mých šestnácti snaží představit někoho, koho bych si mohla vzít, a byl by na stejném postavení, jako já. Je to divné, když jsem před chvílí tvrdila, že se snadno zamiluju na první pohled? Zamilování na první pohled totiž spočívá v tom, že si o člověku udělám své vlastní iluze a k vzhledu přidám i svou vysněnou povahu. U těchhle vyfintělých princátek (když to řeknu takhle) to ale moc nejde. Jakmile přijdou do pokoje, vidím jejich nafoukané, sobecké a arogantní výrazy. Opravdu nejsem moc dobrá v odhadování lidí, proto se tak snadno zamiluji. Ale k těmhle mužům "první třídy" mám odpor. I kdyby teď přišel ten nejhezčí muž z planety, nezamiluju se. Prostě to nejde.
Táta tuhle mojí podivnou výchylku moc nerespektuje. Vždycky, když řeknu ne, začne něco breptat na pánovu obhajobu, ale já jsem neoblomná. Ne, když ho nemiluji. Tahle slova jsou ale v dnešní době docela zbytečná; teď se žena vdává jen s mužem na stejné úrovni. Manžela vybírá rodič. I mě.
"Měla byste říct ano, slečno," řekla najednou Anabell. Česala moje urousané vlasy a nepřítomně hleděla na můj odraz v zrcadle. "je možné, že váš otec další odmítnutí neunese."
"Můžu říci ano, když se mi muž zalíbí," prohodila jsem na svojí obhajobu. Nebylo to ale zrovna přesvědčivé, protože Anabell přesně věděla, jaký typ člověka jsem. Přeci jenom, byla to moje důvěrnice.
"Ale dobře víte, že se tak nestane." Namítla klidně Anabell.
"Nestane. Ale to je moje věc." Odsekla jsem už. Neměla jsem chuť se o téhle věci dál bavit.
"Možná tím ale netrápíte sebe, ale svého otce ano. Chce pro vás jen to nejlepší, paní. Prosím, vyberte si už konečně, nebo zemřete jako panna."
"Přece si nevezmu muže, kterého nemiluji!" Křikla jsem už rozzuřeně. Její řeči mě vážně začínaly štvát. Když nechci, tak nechci! Je to tolik těžké pochopit, Anabell?
Ona se jen smutně zamračila, vzala hřeben a uklidila ho. Chvíli jsem nechápala její změnu v chování, v tu chvíli jsem se ale rozvzpomněla. I jí totiž manžela vybral otec, už v šestnácti. Byl to lékař v Londýnské nemocnici, která byla po celé Anglii proslavená jakožto nejlepší. Vydělával hodně a živil jí. Jenže to nebyla láska. Kdykoli chtěl nebo byl unavený, ulevil si u ní. Ona nebyla jeho láskou, nýbrž jeho hračkou. Panenkou. Nástrojem.
A má pravdu, otci přidělávám jen samé starosti. Vrásky mu přibývají, oči se prohlubují. Stárne. Za chvíli bude muset všechno to jmění někomu předat a jeho jediná dcera to rozhodně nebude. Ani manželka, která už také byla mrtvá. Potřebuje dědice, schopného… a na úrovni.
Jaká to opovrženíhodná věc.
Jak opovrženíhodná jsem já.
Nezasloužím si takovou lásku a přízeň všech kolem mě.
Někdy jsem vážně hrozná.
O těch nápadnících říkám, jak jsou chamtiví a sobečtí, a přitom jediný veliký sobec jsem tady já.


 


Komentáře

1 caroline sára elizabeth caroline sára elizabeth | Web | 16. června 2010 v 18:45 | Reagovat

moc hezký taky píšu povídky podíve se na můj blog

2 caroline sára elizabeth caroline sára elizabeth | 16. června 2010 v 18:51 | Reagovat

promiň nechtěla jsem ti sem dávat reklamu alspoň to tak nebylo myšlený

3 lostris lostris | E-mail | Web | 16. června 2010 v 18:53 | Reagovat

moc hezky napsaný. :-) zdá se, že to bude zajímavý - uvidíme, co další díl.. :-)

4 Const Const | Web | 17. června 2010 v 9:03 | Reagovat

Zatím dobře napsaný, mohlo by to dobře pokračovat!

5 Iw Yuu. Iw Yuu. | Web | 17. června 2010 v 15:40 | Reagovat

Ten výlet ti závidím,kľudne by som šla s vami ^^ Uži si to tam♥
Niektoré poviedky som písala v prvej osobe,kedysi to bola moja "zásada".Teraz mi na to vlastne už ani nezáleží :) Ale myslím,že v tretej osobe je to trocha menšia výhoda vzhľadom k tomu,že môžeš opisovať aj pocity niekoho iného,ako len tej svojej postavy,ktorú vydávaš za rozprávača :)
...
Spočiatku,keď som to začínala čítať,mala som tak zvláštny pocit.Toľko sebakritiky v jednej osobe,kohosi mi to pripomína :) A nemôžem tvrdiť "nehľadiac na to,že pre svoj vzhľad 'duševne' trpím viac než dosť" :)
Páčilo by sa mi byť tou zvláštnou dievčinou,ktorej život nie je celkom obyčajný,už len pre jej pôvod.A takisto...mať v živote takú osobu,ktorá by s ochotou počúvala všetky moje sťažnosti,hoc by to mala byť len slúžka.Aj keď...ako tak nad tým premýšľam...Nikdy sa so svojimi vernosťami nezverujem,paradox :)

Nemilovať predsa neznamená nemať rád.Možno k mužovi,ktorého teraz nepokladá za muža svojho života,neskôr začne čosi cítiť.Ako sa toto môže vyvinúť...?
Neuveríš,ale prvá časť sa mi VEĽMI páčila a celkovo mám z toho krásny prvý dojem.Bude to moja tvoja obľúbená poviedka,určite ^^ ♥

6 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 17. června 2010 v 17:41 | Reagovat

Moc hezký příběh. To děvče musí mít, ale dost smutný život. Těším ase nad alší kapitolu..

7 Pukkas Pukkas | Web | 19. června 2010 v 9:48 | Reagovat

To mě zase dělá hrozný problém psát v jiné než první osobě. Už několikrát sem musela přepisovat, protože jsem začala psát v první osobě. Ale já to spíš střídám. Na starém blogu jsem psala dvě povídky, jednu v první osobě a druhou jakože s vypravěčem.

8 Andy-sama  ^_^ Andy-sama ^_^ | Web | 19. června 2010 v 12:53 | Reagovat

Ta povídka je jako vždy krásná >.o .. :) Jinak si Chomutov užij, my jsme jeli na Potštejn a taky jsme byli v chatkách a byla nám strašná zima .. >.< .. Tak snad vám nebude. Jinak bazén jsme tam měli taky. Bez dovolení jsme si jeden večer přelezli plot a skočili tam. Pak na nás asi po půl hodině přišla vedoucí areálu cože si to dovolujem .. :D :D .. Ráno jsme šli znova,už o tom ale věděla .. :DTakže nic moc vzrůšo... Doufám,že se Ti tam bude líbit a že si to užijete :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel