Někdy i žít je statečným činem.

24. dubna 2010 v 16:40 | Annie-chan
Tohle je do soutěže na lovelysims.blog.cz. Jelikož poslední dobou žiju strategií "Když nezkusíš, nepoznáš", tak jsem to zkusila. Myslíte, že komix vystihuje nadpis?

useless-fire.blog.cz

useless-fire.blog.cz
Existovala jedna pohádka. Ne, vlastně to nebyla pohádka - byl to příběh plný smutku, slz a žalu. Desetiletá holčička Jessica zemřela na nyní celkem běžný druh rakoviny, leukémii. Vypadalo to, jakoby žádná krása, žádný dobrý zážitek nepotkal tu dívku. Vypráví se, že při jednom velmi drastickém zákroku se zničehonic probudila z kómatu, do kterého upadla. Ale proč? Byla to nejpozoruhodnější situace, která se kdy v této New Yorské nemocnici stala. Pokud se jí chcete dostat na kloub, čtěte dál…

useless-fire.blog.cz
Příběh možná pravdivý byl. Možná ano, protože její příběh právě já znám…
Dívenka byla v nemocnici dlouhodobě. Nemohla s tím nic udělat, bylo tomu tak. Leukémie je velice vážná a v jejím věku většinou smrtelná. Zůstala v nemocnici a doktoři jí krmili poslední nadějí, aby aspoň chvíli přežila. Ale ani oni v ní nevěřili…
Její rodiče zemřeli při autonehodě. Jediné, co jí zbylo, byla fotografie. Fotografie, kde byli vyfoceni všichni - její otec, inteligentní a okouzlující muž, její nádherná matka s blonďatými vlasy a dokonce i její sestra, která jela v osudný den s rodiči - až pozdě si uvědomila, jak moc jí měla ráda. Ale teď už je příliš pozdě i pro ni samotnou… zůstala na tomhle velikém světě sama, ona, maličká holčička, jejíž termín smrti se blížil.

useless-fire.blog.cz
Každý den to bylo stejné. Musela ležet, odpočívat a koukat do prázdna. Dovolili si jí dát do pokoje knihovničku s několika dětskými knížkami, ale to bylo všechno. Nikdo jí nepřišel navštívit, nikdo jí nemohl dodat tu falešnou naději. Jen dennodenně přicházely sestřičky, přinášely jí jídlo a občas s ní i chvíli zůstaly, a pak doktoři, kteří jí kontrolovali, ptali se jí na věci, které považovala za nepodstatné a nervózně si jí prohlíželi.
Jakoby se jeden den opakoval pořád dokola. A pořád. A pořád. A pořád…
Ovšem jednoho dne se to mělo změnit.

useless-fire.blog.cz
Možná bylo dopoledne, možná odpoledne - to už Jessica ani nevnímala. Starala se jen o to, kdy přijde její osudná hodina. Čím dál víc si přála, aby to bylo co nejdříve… a v ten den se to stalo. Zničehonic se uprostřed místnosti objevilo světlo - obyčejný záblesk, ovšem bez jakéhokoliv zdroje. Jessicu to vylekalo. Byla zvyklá jen na obyčejné denní světlo, které bylo občas zničeno New Yorským smogem nebo něčím podobným. Ale tohle… světlo začalo mizet. Začaly z něj padat bílé hvězdičky, které padaly dolů… a ze světla sestoupila žena. Jessica si hned pomyslela, že je to anděl. Její dlouhé světlé vlasy, pronikavé fialové oči, bledá kůže bez nějakých vad a bílý šat tomu jen nasvědčovaly. Navíc…ta žena létala. Letěla, i když to bylo prakticky nemožné. Proti zákonům gravitace. Anděl (jenže je to opravdu anděl?) se však jen rozhlédl a zničehonic se rozběhl pryč.
"Počkej!" Křikla Jessica, ale marně. Anděl byl pryč. Ale Jessica pro nalezení anděla hodlala udělat cokoliv.

useless-fire.blog.cz
Jessica vyběhla na chodbu. Doktoři šli kolem, ale nevšímali si jí. Jessice to ale bylo jedno - teď se zabývala jen krásným andělem. Chtěla ho dostihnout… na konci chodby ovšem viděla, jak anděl vběhne do nějakého divného světla. Jessica to nikdy před tím neviděla, ale stejně tam nezůstala stát a vykuleně hledět. Rozběhla se za andělem a skočila za ním do toho světla, ať to stojí, co to stojí.
V tom okamžiku se jí zatočila hlava. Měla zavřené oči a bála se je otevřít… až po chvíli je znovu otevřela a spatřila pořád to samé místo. Pořád byla v nemocnici. Pořád ten samý nudný život. Smutně vstala a loudavým krokem se vydala k pokoji. Čekala, že jí zastaví nějaký doktor nebo sestřička a vynadají jí, ale nic. To byl první bod, pomocí kterého si mohla uvědomit, že je něco špatně.

useless-fire.blog.cz
Druhý fakt byl, že na chodbě nyní nepochodoval žádný doktor, nečekali tu žádní pacienti ani tu nepobíhaly sestřičky. Nic. Absolutní ticho. Jessica si ale stále ničeho nevšimla… ona si všimla až třetího, a to nejpodstatnějšího detailu. Když vstoupila do pokoje, ihned si všimla, že je něco jinak. V okně už nebyly vidět obrovské mrakodrapy a domy v New Yorku. Nyní tam byl čistý a nádherný jehličnatý les. Jessica vykulila oči a měla pocit, že omdlí. Takže přeci jenom…! Ale proč je pořád v nemocnici?! Přiběhla k oknu a rozhlédla se. Čekala, že něco uvidí, a taky že viděla. Kromě několika tisíců stromů, které se rozprostíraly všude, kam oko dohlédne, viděla i utíkajícího anděla. Tu ženu, kterou viděla v nemocnici. Neváhala ani minutu a rozhodla se ho následovat. Co jiného by měla dělat v téhle opuštěné budově a krajině z pohádek? Musela někoho najít a zeptat se, co se děje. Kam se to dostala. Tohle bylo důležité a vlastně i jediné vodítko. Věřte tomu nebo ne, ale její naivní dětskou dušičku ani nenapadlo, že by tohle mohl být sen.

useless-fire.blog.cz
V obyčejné dětské košilce se rozběhla za andělem. Andělská žena utíkala lesem, jakoby viděla cestu, kterou má jít. Kličkovala mezi stromy jako had a zároveň jako orel. Rychle a nedostižně, a zároveň jakoby hledala kořist.
"Počkejte! Počkejte!" Křičela Jessica hlasitě, ale téměř jí to nebylo nic platné. Anděl se nezastavoval a nezastavoval. Nemocnice, její jediné místo, kam se mohla vrátit, už pomalu mizela z dohledu. Jestli jí nedohoní a navždy se v tomhle lese ztratí…
"Zastavte, prosím, ZASTAVTE!" Zakřičela Jessica z posledních sil, se slzami na krajíčku. V tom okamžiku andělská žena konečně zpomalila, až úplně zastavila. Ohlédla se a pohlédla na vyděšenou Jessicu, která si nyní definitivně nevěděla rady. Možná to neměla dělat…

useless-fire.blog.cz
"Co tu pohledáváš, dítě?" Zeptala se jí a zkřížila ruce. Tvářila se však… mile. Její tvář byla nádherná, přesně taková, jakou by anděl měl mít… Jessica na ní chvíli fascinovaně hleděla, a až pak vyslovila svou otázku, aniž by odpověděla na položenou otázku.
"Vy jste… anděl?" Zeptala se svým dětským, naivním hláskem. Andělská žena na ní chvíli hleděla, pak se ale usmála.
"Ne, já jsem dětská víla, dítě. Ale jak ses sem dostala?"

useless-fire.blog.cz
Jessica se na ní obdivně podívala. Takže víla? Jak moc si ona přála být vílou! Je to taková krásná pohádková bytost, která všem přináší dobro… jak moc si ona přála být jako ona… jak moc po tom v tomhle okamžiku zatoužila…
"Nevím, jak jsem se sem dostala. Šla jste, prosím, do takového bílého světla, a já se omlouvám, ale šla jsem za vámi. Nevadí to, že ne? Nemám tu snad co pohledávat?"
"Ne, o to nejde." Zasmála se upřímně ona. "Problémem totiž, je, že bys mě ve světě lidí neměla vůbec vidět. Ale to nevadí…takové vzácné mládě bych měla představit nejvyšší víle. Chtěla by ses s ní seznámit, dítě?"
"Jsem Jessica." Představila se dívenka, protože už jí unavovalo, jak jí říká dítě. "A ano, ráda bych… se s ní… seznámila."
Víla se usmála a nabídla jí ruku.
"To je vše, co potřebuji vědět. Chytni se mě." Jessica nechápala, proč by se jí měla chytnout, ale udělala to. Co by se jí mohlo stát? V ten okamžik skoro vyjekla. Ta víla s ní vylétla nad les! Jessica nepatřila mezi ty děti, co by měly strach z výšek, proto si let opravdu užívala. Tedy, užívala by si ho, kdyby viděla i něco jiného než samé stromy. To se dostala snad do zemí lesů?!
Po nějaké době (Jessica totiž čas vůbec nepočítala, od té doby, co je v nemocnici) víla začala klesat, až se snesla úplně dolů.

useless-fire.blog.cz
Ocitly se ve velkém davu andělů (i když to jsou víly, Jessica jim nikdy nepřestala říkat andělé). Jessica se fascinovaně rozhlížela a dívala se všem vílám přímo do tváře. Každá si šeptala, kdo to je, co je zač, a hlavně, co tady dělá. Andělská žena ale na jejich blábolení nedbala a dovedla Jessicu až před ženu, která stála od ostatních odděleně, ale také si Jessicu prohlížela se zájmem v očích.

useless-fire.blog.cz
"Lidské dítě." Poznamenala ihned, jak se Jessica dostala před ní.
"Co tady dělá lidské dítě? Jak ses sem dostala, maličká?" Jessica už už chtěla na otázku odpovědět, víla jí ale zarazila.
"Viděla mě, jak odcházím z Dómu, nejvyšší. Omlouvám se."
"Za tohle se ale neomlouvá," usmála se víla. "tohle je totiž nanejvýš pozoruhodné. Poobědváme spolu v altánku, dítě. Pojďme."
Jessica se na vílu, která jí přivedla, nechápavě podívala, ta už jí ale vedla za nejvyšší. Ta stejně jako ona procházela lesem téměř zasvěceně a bez sebemenšího zaváhání. Jako had a zároveň jako orel, jako světaznalec a zároveň jako ta nejelegantnější žena.

useless-fire.blog.cz
Zastavili se až u ladného altánku, který byl obehnán obrovskými květinovými záhonky a pod nímž se nacházela dvě elegantní křesla s ladným stolečkem. Obě se posadily a víla jen mávla rukou. Zničehonic se na stole objevily talíře, na nichž byla dokonale připravená ambrózie, a ve skleničkách se objevila téměř křišťálová voda. Jessica na to nejdřív jen udiveně hleděla, protože v nemocnici se jí dostalo sotva tak bramborové kaši a kuřecímu, a to ještě nedovařené.
"N-nemám hlad, promiňte…" Omluvila se tedy. Víla jen kývla a všechno jídlo zmizelo. Zůstaly jen prázdné skleničky a talíře.
"Dovolím si tedy otázku," začala po chvíli víla. "viděla jsi opravdu mou vílu, nebo tě vtáhla ona?"
"Já viděla ji a běžela jsem za ní." Odpověděla nesměle Jessica.
"Jistě, dětská zvědavost." Usmála se víla a chvíli bylo opět ticho. Aspoň do té chvíle, kdy se Jessica neudržela a konečně položila všechny své otázky.

useless-fire.blog.cz
"Nechápu to. Co je tohle za zemi? Kdo jste vy, andělové? Proč jsou tu samé lesy? Jak jsem se sem dostala? Co tu dělám? Proč jsem tady? Řekněte mi to, prosím!" Vyhrkla všechny své otázky. Víla se upřímně zasmála.
"Ty máš ale otázek, lidské mládě. Zodpovím ti ale na vše, co vím." Řekla a začala vyprávět.
"Jsme dětské víly, někdo nás nazývá i víly slunce, víly světla nebo hodné víly. Říkej si nám, jak chceš. Staráme se o dobro a klid všech dětí. Tahle země je země duší… mohly bychom říci, že nebe. Přebývají zde všichni mrtví, kteří zemřeli v pokoji."
"Takže jsem mrtvá?!" Vyhrkla Jessica.
"Neskákej mi do řeči, lidské mládě." Zamračila se nejvyšší víla, ale hned s úsměvem pokračovala.
"Nejspíš nejsi, protože jsi se sem nedostala přes obřad. Proto je to velmi záhadné, že jsi tady. A… nelíbí se ti naše lesy? Je to čistá přírodní práce."
"Musím domů. Jak se tam dostanu?" Zeptala se hned Jessica.
"A proč nezůstaneš tady s námi?" Navrhla však nejvyšší. To Jessicu překvapilo; takovou nabídku vůbec nečekala. Přeci jenom, celý rok žila o samotě, nikdo jí nenabídl nic vřelého nebo krásného. Neslavila narozeniny, svátek, nic. Prostě jen byla. A teď by se měla stát jednou z nich…
"Staraly bychom se o tebe, měly bychom tě rády jako naší dceru, byla bys jednou z nás. Nepřijmeš tuto lákavou nabídku, dítě?" Usmála se nejvyšší. Jessica ihned věděla, že bude souhlasit. Nikdo v jejím světě jí neměl rád, nikdo se o ní nestaral… všichni byli mrtví, vlastně i ona sama… byla to jen odvaha, že stále žila, odvaha, která jí nutila jít stále dál… ale s tím je konec. Zůstane tu!

useless-fire.blog.cz

Bohužel ve chvíli, kdy chtěla říct své ano, se stalo něco neočekávaného. Zničehonic do jejich poklidného altánku vtrhlo několik žen. Nebyly to ty víly, které poznala - měly na sobě jiné oblečení, byly tmavší pleti a černých vlasů. Vypadalo to, že nežijí stejně jako víly dobra…
"Ale ne, to jsou Amazonky!" Vykřikla vyděšeně nejvyšší a z její dlaně zničehonic vzešla bílá záře, která měla ostatním vílám ukázat, že jsou v nebezpečí. Pak se obrátila na Jessicu, i když se Amazonky stále blížily.
"Někde se schovej. Tohle jsou nebezpečné Amazonky, a navíc řádu Pantera! Ty jsou nejkrvelačnější. Nejspíš chtějí využít část naší magie pro své zvrácené choutky! Schovej se, aby se k tobě nedostaly. Ochráním tě!"
Ochránit ji? Slovo, které slyšela snad poprvé v životě.

useless-fire.blog.cz
Opravdu! Viděla pod očima jedné z nich podivný znak kočicí šlápoty. Znamená to snad, že je to… Amazonka řádu Pantera? Co to znamená?!

useless-fire.blog.cz
Víla začala bojovat a i Amazonky vysílaly nějaké divné paprsky, které nikdy neviděla. Byla to snad ta podivná magie, do které vběhla i ta víla na začátku…?!
Jessice se najednou zase zatočila hlava a začala jí bolet tak, že zavřela oči. Vše se kolem ní točilo, nic neviděla, jen temnotu… a pořád si vybavoval tvář nejvyšší víly, té nejpřívětivější ženy, kterou kdy poznala… bude jednou z nich… musí otevřít oči. Bude mezi nimi. Bude zase… s nimi.

useless-fire.blog.cz
Ovšem když je otevřela, už nebyla tam, kde chtěla být. Teď… byla zase v nemocnici. Skláněli se nad ní doktoři a nejspíš se radovali, že jí opět přivedli k životu. Vypadalo to, že upadla do těžkého stavu a jen velmi těžko se jim podařilo přivést jí k životu… všichni se začali radovat a smát se. Byla živá! Byla živá! Ale ona si tohle samé neříkala… rozplakala se, ale nikdo si toho nevšímal. Chtěla zase dobrou vílu, chtěla zpátky do světa snů…
Někdy i žít je statečným činem. Napadlo ji. Ano, to je… protože ona žít už nechce.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel