8. Kapitola: Posel ze západu

21. dubna 2010 v 17:37 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Když Atlantiďan Uruque pozoroval, jak Velevážený Kekee-illu vede hraběnku Weillskou pryč,
zachmuřil se.
Původně si myslel, že Velevážený jí chce odevzdat Mocným. Když jí ale zavřel do svého příbytku, došlo mu, že Ferenius ji chce dostat za Sedmým, o kterém
se ví, že vzdoruje silám zla. Sedmý ji připraví k boji.
Snad to tak je. Ostatní obyvatelé Keke-illu
úplně ztratili
soudnost a pokřikovali. Uruque se mračil. Nikoho z ostatních Atlantiďanů ve městě nenapadlo, že je třeba
neprodleně informovat krále Velana. Nikdo jiný než Atlantiďané neví, kde město leží a
nikdo nemůže tak pomoci jako jejich král Velan. Hlavní město Aqua Nohana je od Aquemu nejméně tři dny cesty, a proto by se měl ihned vydat na cestu. Odešel z hloučku, který stál před domem Ferenia, a pomalu se vytratil z Kekee-illu.
            "Joes Deo, Gracenys..." Pronesl do ticha.
Vítr se opíral do stromů, tak, že šuměly. Voda hučela pod přicházejícím větrem.
            "Gracenysi, potřebuju se co nejrychleji dostat do Aquem no Hana," řekl
do prázdného prostoru před sebou. Zničehonic se tam objevil gryf, napůl obrovský orel a napůl lev. Jeho mohutné pařáty dosedly na tvrdou půdu, rozpraskanou sluncem,
jeho zobák se leskl v paprscích slunce, jeho křídla tiše vířila vzduch.
            "Přivolals mě, Uruque, proto musím splnit tvé přání. Musím tě ale informovat, že se tam
dostaneme nejméně tak za dva dny, i s mou rychlostí."
            "Tak nepoletíš svou rychlostí." Skočil mu do řeči. Gryf sebou nepatrně zatřásl.
            "Poletíš větší rychlostí. Poletíš rychle jako šíp, když ho vystřelím a
ještě rychleji. Rozumíš, Gracenysi?"
            Gracenys se na něj podíval svýma korálkovýma očima. Černé jak uhel, ve kterých se nedá nic poznat, přesto cítíš, že je v nich něco...dobrého i zlého. Gryfové už odnepaměti létali nad touto zemí svobodně a nesvázaně, až oni, Atlantiďané ze Zirghallu, je dokázali zkrotit. Samotný národ Atlantiďanů je pro tuto zemi velkou záhadou. Lidmi přezdívaní rybí lidé, Bystří podle
elfů. Uruque nasedl na hřbet svého gryfa a kývl. Gryf vyletěl do výšky a zamířil obrovskou rychlostí na východ, směrem k ostrovu zvanému Outroon. Cítil
rychlost věrného zvířete, ale přesto si nebyl jist, jestli se tam ještě dneska dostane.
            "Zvládneš to, Gracenysi. Věřím ti." Pobídl ho do poryvu větru.
            "Ne, nezvládnu, Uruque, a ty to dobře víš. I kdybych se snažil nejvíce, jak mohu, letěl bych ani ne půlku cesty opravdu rychle a pak bych padl vyčerpáním."
            "Takhle jsem to nemyslel." Ušklíbl se potichu Atlantiďan. Gryf sebou nepatrně škubl.
            "Pomůžu ti kouzlem. Ale nikomu to neříkej, ano?"
            "Jsem gryf. To
nepřísluší naší rase." Lehce pohodil hlavou a kývl, že je připraven.
            "Wate bionicosus..." Šeptl tiše Uruque. Gryf se rozhlédl.
            "Nic jsem necítil."
            "Ještě ten vítr musím nasměrovat, vydrž." Pobídl ho Atlantiďan.
            "Wate ifia..."
Zamumlal Uruque

a ruce napřímil ve směru letu.
A tentokrát to opravdu ucítil. Obrovský silný proud větru se mu
opřel do zad, takže se musel zachytit peří Gracenyse.
            "Tohle se mi líbí.
Zvládls to výborně, Uruque. A to jsem slýchal, že v živlových kouzlech jsi měl vždycky potíže."
            "Pche." Odfrkl si jen Atlantiďan a gryf ho lehce pohoupal. Přátelé, i když netradiční. Za hodinu letu Gracenys zastavil u velkého jezera. Uruque věděl, že nyní je na ostrově Outroonu. Jediné, co teď musí udělat, je ponořit se pod vodu. Gracenys, který už tento proces znal, se s Uruquem rozloučil a odletěl. Uruque skočil do vody. Znal to, ale vždycky ho překvapilo, že neucítil na tvářích vodu, ale jen vlhký vzduch.
            Podivné to město. Zelené světlo, svítící ze shora, nasvědčovalo, že město se nachází pod jezerem. Město samotné ale zářilo úplně jinými barvami. Jako zdroj osvětlení sloužily podivuhodné fialové krystaly, které zářily jasně růžovou barvou. Byly zasazeny do země, jakoby odtamtud vyrostly. Na stropu i na stěnách každou chvíli něco tiše zapraskalo. Vypadalo to, že za stěnami jsou schované nějaké dráty.
            Uruque stál tiše v místnosti, kterou ještě nikdy neviděl.  
            "Vítám tě tady. Co pro mě máš?" Ozval se chraptivý hlas z podivné nádoby. Uruque v ní spatřil Velana. Nikdy ho
neviděl, znal ho jen z popisů. Jako každý Atlantiďan měl Velan slizké výběžky, jakoby vousy, z brady, zářivě bílé oči a modrou pleť. Na tomhle Atlantiďanovi se ale podepsalo stáří - měl tvář posetou vráskami, jeho dlouhé vlasy byly bílé a jeho oči nevypadali mladě a připraveně, nýbrž staře a moudře. Jelikož byl nesmírně
starý, musel svou energii doplňovat různými kouzly, a hlavně se nesměl pohybovat.
Pocházel z druhé strany Brány, kde žijí jen Krátkožijící. Na ty doby kdy se z jejich světa přesunuli, již pamatoval jen on. Do světa, kde žila Alžběta s Petrem,
byla vyslána legenda o starobylé Atlantidě, která měla vše, co se jí zachtělo, ale zničila ji   pýcha a chamtivost.
           
"Pane, mám zprávy ze Západu," řekl Urque.
            "Jen mluv dál."
            "Před pár hodinami se v městě zvaném Kekee-ill objevila dívka, kterou jsme hledali celé roky. Konečně je tady, hraběnka Weillská, která byla tak dlouho pohřešovaná . Máme konečně možnost, Pane, máme možnost ukázat jim, co v nás je-"
            "To ne..."
            "Pane?!"
"Pomsta plodí jen další pomstu, hněv plodí jen další hněv. Opravdu je to dobrá zpráva, jsem s ní nadmíru spokojen. A přesto, nebudeme
zatím
nic dělat. Nevíme, jak budou reagovat ostatní národy
a
nemůžeme čekat pomoc lidí, to dělá celou akci rizikovou."
            "Ano, Pane."
            "A proto...vyčkávejme. Sleduj je, informuj mě o každém jejich kroku.Uruque, to je tvoje nová mise."
            "Ano, pane!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel