4. Kapitola: Kůň bouře

21. dubna 2010 v 17:27 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Vzápětí se Petr doopravdy vylekal - to znamená, že Alžběta stojí o to, aby šla s ním? Byl rád, ale přesto...
            "Možná tady je nějakej úchylnej tygr, co umí mluvit, ale pořád to může být filmový trik," podotkl Petr a prosebně pohlédl na Alžbětu....
            Tmólos si chvíli Petra údivně prohlížel, pak se otočil
k Alžbětě a zeptal se: "Co je to filmový trik?"
            Alžběta se ušklíbla.
            "To znamená, že je to něco, co neexistuje."
           
Tmólos se hned hrdě nadmul a pak pomalu vydechl.
            "Čím
mám dokázat, že tohle není femlový...filmový trik?"
            "Musel bys nás dovézt do té země... jak se vůbec jmenuje?"
            "Zirghall," odvětil chladně Tmólos a vytáhl jakýsi hnědý kámen, na kterém byl vyryt nějaký zelený znak. Petr i Alžběta se na to s údivem podívali.
            "Co to je? Nějaký amulet slunce nebo snad zirghallský diplom, že jsi mág?" rýpla si Alžběta. Tmólos trochu zrudl, hned ale zase vydechl a zklidnil se. Ten kluk byl opravdu trpělivý, pomyslel si Petr.
            "Je to kámen na portály. V daný čas se musí dostat na dané místo a tam se vytvoří portál do Zirghallu. My máme smůlu, portál se objeví sice natomhle místě, ale až zítra v tuhle dobu." Vzdychl opravdu nešťastně Tmólos,
jakoby opravdu hrozně moc stál o to, aby mu věřili.
            "Super," sykla Alžběta, "takže zatím můžeme jít domů a v pohodě se koukat na telku, sbalit si nějaký věci do toho tvého světa a druhý den se tam vytratit, co?!"
            Tmólos se trošku zarazil, hned ale odpověděl: "Ne, bojím se, že nepřijdete, takže tady budete spát se mnou." Po té větě Alžběta úplně zrudla rozčilením
a Petrovi bylo na omdlení.
            "A za druhé, čas je možná u vás jednotkou nezastavitelnou a plynoucí, ale u nás je to
jinak. Je mi 1311 let a jsem pořád mladík. Viděl jsem vaše války, váš vývoj...někteří, hlavně Mocní, určovali osud vašeho světa už odedávna. U nás se stárne pomaleji. Váš rok je u nás sto let a více."
            Alžběta byla pořád rudá a Petr nedokázal zakrýt
obdivné hvízdnutí.
            "To znamená, že tam budeme rok, vrátíme se a zjistíme, že uběhla minuta?" napadlo
Petra a větu pronesl do opravdového ticha.
            "Možná to tak bude," pokrčil rameny Tmólos a hrnul se k oknu.
            "Jdu se podívat pro nějakou potravu pro vás..." řekl a chystal se vyskočit s okna i se svým tygrem, Alžběta ho ale zarazila: "Půjdu do obchodu něco koupit. Můžeš jít se mnou, jestli se bojíš, že uteču,"
vytáhla svou peněženku s modrými puntíky.
            "No...jdi sama," řekl neochotně Tmólos a od okna odstoupil, jakoby čekal, že Alžběta jím vyskočí.
            "Normální lidi chodí dveřmi," oznámila namísto toho a odešla z pokoje. Tmólos vypadal trochu vyčerpaně, za to Inall ležel a spokojeně předl. Petr mezi těmi podivíny seděl sám, bez bojeschopné Alžběty, a přemýšlel, jak se z toho vykroutit. Kdyby se třeba rozběhl k oknu, skočil z něj, chytil cestou Alžbětu a utekl domů... snad by si pro ně nepřišel. Nebo ano? Že by usnuli v jejich domě a probudili se v nějakém pozoruhodném lese. Jak ta jejich zem asi vypadá? Petr si pořád nedokázal přiznat, že ta jejich zem opravdu existuje. Byl realista, potřeboval vždy všechno nejdříve vidět na vlastní oči. Možná mají fialové stromy...jejich zvířata jsou obrovská...nebo to jsou třeba mutanti...slonotygr nebo...bájní draci? Ne, to je hloupost, zvířata mají stejná. Jen...jen umí mluvit. Pohlédl na vrnícího Inalla a hned ho napadlo, jaké je asi jeho zvíře. Drak nebo kůň...nebo fénix? Porozhlédl se po místnosti a najednou spatřil jak na něj Tmólos upírá zrak. Snažil se
do jeho zelených očí nedívat, ale ten pohled byl tak hypnotizující,
že se do něj propadl.
Tmólos byl opravdu pozoruhodný - měl hnědé, po ramena dlouhé
rozčepýřené vlasy
stáhnuté rudou čelenkou. Jeho oči byly
opravdu sytě zelené, pokožka
nezvykle čistá, vypadala hladká a nedotčená. Na sobě měl jakési černé triko a hnědou vestu, nevypadalo to ale moc obyčejně, zvlášť
ten dlouhý
červený plášť. Vypadal jako princ z pohádky. On Petr, měl oproti němu normální hnědé oči a nosil obvyklé
košile a džíny. Alžběta Petrovi opravdu nebyla podobná, najednou si uvědomil, že má stejnou pokožku jako Tmólos.
            "Jsem tu." Ozvalo se za dveřmi. Tmólos tam hned upřel svoje oči a Petr také. Alžběta potichu otevřela a hodila na křeslo igelitku z místního obchodu. Inall začichal a hned zase spal. Petr se k igelitce zvědavě přiblížil a podíval se do ní - spatřil tam pár rohlíků, dvě flašky s vodou a hovězí maso. Když Tmólos spatřil maso, nepatrně se ušklíbl.
            "Inall vaše maso nejí. Musí jíst speciálně upravené maso ze Zirghallu - tohle." Dořekl a vytáhl obrovský bílý steak, který vypadal trochu jako kuřecí až na tu velikost. Alžběta rezignovaně padla do křesla a mlčela.
Takhle proběhl celý večer, a teprve když Tmólos zamkl okenice a dveře a ulehl ke spánku, váhavě promluvila: "Petře, co rodiče?"
            "No...slyšela si Tmólose, ne? Tady uběhne jedna minuta...a pak nás třeba najdou policajti, protože jsme se přes noc neobjevili doma." Prohodil unaveně Petr.
            "No dobře, ale... aspoň že jdeš se mnou ty, Petře." Řekla s úsměvem Alžběta. Za chvíli oba usnuli. Zdálo se jim o nových dobrodružstvích.
            Alžběta se ráno vzbudila jako první. Měla sklon budit se brzy, ale pak zase usnula,
takže nakonec
vstávala poslední. Nyní to ale tak nebylo. Alžběta byla nervózní, velice nervózní, a hrozně se bála. Už tušila, že tenhle Tmólos nelže, že jejich svět opravdu existuje, ale bála se ho, bála se do něj vstoupit a bála se, že je to něco jako past. Podívala se z okna, které se jí zdálo opravdu maličké, a podle toho se snažila určit, kolik je hodin. Jelikož byl podzim a ještě tma, usoudila že je pět nebo šest hodin ráno. Naštvaně se zvedla z tvrdé země a shodila ze sebe mikinu, kterou přes ní hodil Petr.
            "Tak co už jsi vzhůru?" Uslyšela za sebou zasyčení. Vylekaně se otočila a spatřila Tmólose v křesle, jak si ji prohlíží s úšklebkem na tváři.
            "Pche! To vůbec není vtipný." Odsekla naštvaně Alžběta a zvedla se.
            "My nepotřebujeme spát tak dlouho jako vy. Pozoroval jsem tě už dlouho, ve spánku jsi se mračila. Co se ti zdálo?" Zeptal se a Alžběta vyčetla z jeho tváře, že je mu opravdu do smíchu.
            "Když jsem ti tolik k smíchu, proč se mnou vůbec ztrácíš čas?"
            "Vždyť jsem ti to přece vysvětloval." Řekl už trošku naštvaněji Tmólos a odvrátil pohled jinam.
            "Jsi princezna Weillská
a ty můžeš být tou, která zachrání náš svět od zkázy."
            "A to snad není ještě nikdo jiný?!"
            "Byli, jen si nemysli! Všichni podlehli! Ani nevíš, co všechno jsme museli vytrpět!"
Tmólos skoro vykřikl. Petr se trošku ospale převrátil, oba se na něj podívali se strachem, po chvíli s úlevou.
            "Promiň, že jsem křičel." Omluvil se potom Tmólos a sedl si do křesla. Alžběta už s ním nechtěla mluvit, měla špatnou náladu a Tmólos ji jen zhoršoval.
            "Kdy se ten debilní portál otevře?" Ozvala se po chvíli.
            "Asi tak za tři-čtyři hodiny." Odvětil
Tmólos a Alžběta jen vzdychla.
            Po chvíli se probudil Petr, nejdřív se vylekal, kde je, a pak si na všechno vzpomněl. Nasytili se z nakoupených zásob a pak jen mlčky vyčkávali. Čas ale neúprosně zpomaloval, tedy aspoň z pohledu Alžběty. Tmólos jen nehybně seděl a Petr chodil netrpělivě sem a tam. Jak čas pomaloučku plynul, nakonec stejně nadešel osudný okamžik, na který všichni čekali.
            "Je čas." Ozval se
Tmólos a vstal, s kamenem v ruce. V tu chvíli se vedle něj objevil Inall, odpočatý a připravený. Alžběta jen vzdychla a Petr se zakabonil. Jenže nikdo nečekal houkačku policejních aut pod okny.
            "Tam šla, ta holka, když jsem jí naposledy viděla!" Křičela nějaká stará babka. I seshora bylo slyšet hlasité dupání skupinky policistů.
            "To si nemohla být trošku nenápadnější, když jsi šla nakoupit?"Rozčiloval
se Tmólos.
            "Tak promiň, ale nejdřív musíš najít zboží, potom ho dát ke kase a odejít! Kolik myslíš, že tě uvidí lidí? Nikdo, co?!" Odsekla uraženě Alžběta, a to už byl slyšet
křik ještě blíž.
            "Určitě jí chce někdo znásilnit! Já to věděla hned od začátku, ano!" ječela zase ta stará babka.
            "A to tě musela vidět zrovna stará Elingerová?!" Vzdychl Petr a sesunul se na židli. Přitom si ale trošku přál,
ať vyjdou nahoru, Tmólose zatknou a oni se vrátí domů. V tu samou chvíli, kdy se dole ozval zvuk podobný vyrážení dveří, se kámen v Tmólosově ruce podivně rozzářil, a začal rotovat.
            "Už!" Řekl spokojeně a položil ho na zem.
            "Ustupte!" sykl a Alžběta s Petrem ho poslechli. O pár sekund později se ozval menší výbuch, zahalený modrým kouřem, a jak zmizel, objevil se podivný objekt, který lze identifikovat jako portál. Tmólos si oddechl, hned ale zase zaklel, když se zvuky
ozvaly přímo za dveřmi
pokoje.
            "Otevřete
a nic se vám nestane!" zařval
mužský hlas.
            "Táta!" Poznamenala tiše Alžběta s úžasem v hlase.
            "Dělej, musíme jít!" Sykl Tmólos a začal jí tahat k portálu.
            "Počkej, já nechci!" Zařvala Alžběta a pokusila se ho kousnout do ruky.
            "Holka jedna bláznivá!" Naštval se Tmólos a do portálu ji přímo hodil.
            "Alžběto! No počkej, takhle s ní nezacházej!" osopil se na Tmólose Petr a skočil za alžbětou do do portálu zrovna v tom momentu, kdy se dveře varovně zachvěly.
            "Inalle..." Pobídl svého tygra Tmólos.
            "Až po tobě." Zabručel tygr pobaveně a Tmólos jen nasupeně pokrčil rameny. V tu chvíli, kdy za ním tygr proskočil, se portál zavřel a policisti vtrhli do pokoje.
            "Zmizeli!" Informoval je jeden z policistů.
Jan Mlynařík vzdychl. Přišel o děti. Vzápětí ale uslyšel dole jejich nadšený křik, který ho pobízel, ať jde dolů, že jsou tam. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale ihned se tam rozběhl. Pak překvapeně zamrkal.
            Chtěla se ještě naposledy vzepřít, ale bylo pozdě. Vhodil jí do té podivné věci jako nějakou hračku a ona teď padala do nicoty, která se vzápětí proměnila v obrovský rotující vír, který jí vystřelil
do jiné dimenze. Najednou ucítila vůni lesa. Vyděšeně otevřela oči a spatřila les, normální jehličnatý les, úrodný a nedotčený. Zvedla se a pomalu se rozhlížela. Bála se. Byla sama v cizím světě. Najednou se vedle ní ocitl
onen člověk, kterého by nyní nejraději zabila. Jestli to byl vůbec člověk.
            "Já sem nechtěla! Ne!" Zařvala naštvaně. Tmólos ji ignoroval,
zvedl se, oprášil si oblečení a rozhlédl se.
            "Kde jsou ostatní?" Zeptal se pak.
            "Cože? Aha... ještě tu nejsou."
            "To není dobré..zrovna teď musí dojít k chybám v dimenzích..." postěžoval si Tmólos a zkoušel volat svého tygra pomocí starého jazyka.
"Co to jako je, ty chyby v dimenzi?" zeptala se
Alžběta. Už se tolik nebála o sebe, ale o to víc se bála o svého bratra.
            "To znamená, že Inall a... tvůj bratr...se dostali někam jinam. Doufejme, že to je jen jiné místo zde, a ne jiný čas, jiná dimenze, nebo ještě hůř... nicota, "vysvětlil Tmólos, , pak se otočil a snažil se rozpoznat, kde je.
            "To chceš říct, že můj bratr je možná uzavřený v nekonečnu?"
            "Je to možné. Ale taky je možné, že je s ním Inall, to by pak
bylo v pořádku," odpověděl Tmólos nepřítomně. Alžběta chtěla vznést další námitku, ale v tom na ni káplo a ona se podívala vzhůru: "Bude bouřka," oznámila,
když uviděla šedé, bouřkové mraky.
            "Bouřka?" Tmólos se pochybovačně podíval na oblohu. V tu chvíli jeho obličej zbělel strachem.
            "To je poprvé, co je vidím." Řekl chladně, hned ale strhnul Alžbětu k zemi. Kdyby to neudělal, sežehl by ji blesk. Alžběta se ještě jednou podívala a to, co viděla, ji totálně vyděsilo. Nikdy neviděla létacího koně, natož, aby z tlamy sesílal do země blesky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel