30. Kapitola: Království snů

21. dubna 2010 v 18:31 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz


           "Je to nemožné, ale Alžběta nám to vyhrála!" radoval se Tmólos. Její padající tělo zachytil před chvílí přivolaný Inall.
            "Alžběto! Jsi úžasná, úžasná, úžasná!" Křičel na ni Petr a doběhl k ní. Vlastně, všichni na ní
křičeli, něco v tom smyslu. Ovšem, když Alžbětu uviděli, znejistěli. Byla celá bílá a bez života - oči zavřené… vypadala, jako že je mrtvá.
            "Alžběto…hej, Alžběto!" Začal s ní třást její bratr.
            "Áh!" Vykřikla udiveně Alžběta, do které najednou zase začal proudit život, a svalila se z Inalla na zem.
            "Alžběto, už jsem si myslel, že jsi mrtvá!" Oddychl si Petr a pomohl jí vstát.
            "Taky že jsem byla mrtvá," pokývala Alžběta hlavou. Petr se zatvářil nechápavě, ale Alžběta začala všechno vysvětlovat. O poselství Zlatého draka, kdy musí zemřít, aby ho naplnila, o tom, jak zemřela a stejně Poselství nenaplnila, o tom, jak v jeskyni opět uviděla Zlatého draka, a ten jí dal nový úkol.
            "Syn Pyladeuse? No to mě podrž," podivila se Gabriela. Alžběta kývla, pak se ale znovu podívala na Petra.
            "Teď bychom se měli radovat. A Lerigen…"
            "Lerigena pohřbíme," řekl Tmólos a na všechny
hned padla
melancholie. Alžběta z nich znala Lerigena nejvíce, proto tento smutek co nejrychleji přerušila.
            "Teď bychom ale měli jít k spojenecké armádě, " prohlásila s nuceným úsměvem na tváři. Všichni kývli. Inall vzal Lerigena a všichni ostatní šli po svých. Když dorazili na hlavní ulici před bránou, všichni se ihned vrhli k Alžbětě.
            "Hraběnka nás zachránila!" - "Bůh ti žehnej!" - "Tvá síla je neochvějná, hraběnko!" - "Děkujeme ti, srdečně ti děkujeme!" Alžběta zčervenala. Přeci jen, zásluhu na tom neměla ona, ale Zlatý drak.
            "Byla jsi vynikající, Alžběto," uslyšela mezi
hlasy i
Atlantiďana
jménem Uruque. Vypadalo to, že se připletl do hlavní bitvy, protože měl pár škrábanců po celém těle. Po celý zbytek dne ošetřovali raněné, povídali si a někteří se i radovali. Ferenius se konečně vzdal své pomsty a spolu s Alžbětou šli hned ten den pohřbít Lerigena jako velkého hrdinu. Hned druhý den Ferenius zaujal místo Prvního Mocného. Alžběta se navíc stala novou
vládkyní svého rodu Weillských. Provdala se za Tmólose, měli spolu čtyři děti a žili v Zirghallu dlouhá spokojená lét. Navíc vychovávali i syna Pyladeuse -
Tibenia. Vychovávali ho jako svého vlastního a učili ho dobré magii, aby nepropadl nekromancerství jako jeho otec. Také Alžbětin bratr Petr se oženil, a to
s Gabrielou -
žili spolu nedaleko od Alžběty a Tmólose a vedli kasárnu v Isume. Ayra se vrátila do Viesselu a Uruque dál sloužil Vëllonovi.
            "Ach ano," prohlásil Vëllon, "je vidět, že lidská naděje nikdy neumírá."
Takhle žili
šťastně a v klidu dlouhá léta a jen občas vzpomínali
na
putování, cesty, učení a bitvu. Alžběta vždy svým dítkám před spaním povídala pohádky, jak porazila samotného Prvního mocného a Zlatý drak ji nechal žít, protože pro ni měl úkol. Ale všeho dobrého měl být jednou konec. Tmólos, Petr a Alžběta se jednoho dne vydali do magického města Kekee-illu kvůli Fereniovi, který je sem pozval. Všichni si pamatovali, že tam začal jejich příběh.
            "Ach ano," usmála se Alžběta, "když jsem poprvé viděla tvou magii, Tmólosi, byla jsem uchvácena."
            "To rád slyším," přitakal Tmólos.
            "A co ty, Petře? Jak se ti líbila ta ohnivá magie?" zeptala se
Alžběta.
            "Kdybych ji ovládal, líbila by se mi víc," podotkl a všichni se zasmáli.
            "Počkat," ukázala   po několika
hodinách cesty
Alžběta směrem k lesu: "podívejte se támhle!"
           
Zářilo tam nějaké světlo, ovšem nenapadalo je, jaké.
            "Měli bychom se na to podívat," navrhl Tmólos a sourozenci kývli. Vydali se tím směrem, avšak když tam došli, uviděli, že to světlo bylo neobyčejně malé a zároveň velké, zářivé a zároveň matné; bylo to nic
uprostřed něčeho.
            "Co je to?" Nechápal Petr.
            "Nevím." Odpověděla Alžběta a bez váhání se k tomu přiblížila.
            "Počkej!" Pokoušel se ji zarazit Petr, ale bez úspěchu. Rozběhl se tedy za ní.
            "Počkejte oba!" Pokoušel se je zarazit i Tmólos. Sourozenci se toho světla však oba najednou dotkli -
a to byl konec jejich příběhu v Zirghallu. Roztočili se v jakémsi ohromném víru
a Alžbětě to ihned došlo:
            "To je nějaký portál!"
            "To snad ne!" Zabědoval Petr, ale bylo již pozdě. Dopadli na zem nějakého domu; ani jeden nevěděl, kde to jsou. Začali se rozhlížet kolem sebe, ale nic neviděli. Byl to zatuchlý dům, ovšem plně vybavený a dalo by se v něm žít.
            "Není to ten starý mlýn, ze kterého jsme se dostali do Zirghallu?"
            "Asi… PODÍVEJ SE NA NÁS!" udivila se najednou Alžběta. Petr se na ní konečně
podíval a zjistil to také…
            "Jsou z nás zase děti," vzdychla Alžběta.
            "A neměla by to být spíš radost?" namítl
Petr. Alžběta ho propalovala pohledem, když se nahoře ozval nějaký výbuch.
            "Otevřete a nic se vám nestane!" Zařval nějaký hlas.
            "Táta!" Uvědomila si Alžběta a ihned se jí vybavila vzpomínka, jak ji Tmólos tahal do toho portálu, i když vzdorovala.
            "To je tak… divné," poznamenala.
            "Zavoláme na něj," řekl po pár sekundách Petr a Alžběta jen kývla.
Jan Mlynařík vzdychl. Přišel o děti. Vzápětí ale uslyšel dole jejich nadšený křik, který ho pobízel, ať jde dolů, že jsou tam. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale ihned se tam rozběhl. Pak překvapeně zamrkal.
            "Ahoj, tati!" ušklíbli se oba najednou a zamávali na svého otce.
            "Nebyli jste teď nahoře?"
            "Co tě to napadá? Asi začínáš šílet, tati," vzdychla Alžběta.
            "To máš z toho, když věříš té staré babce Ellingerové," zasmál
se Petr.
            "Ale já tu holku viděla v obchodě, jak něco kupovala, a pak šla sem! A v oknu byl tygr, já to viděla, viděla!" Křičela babka Ellingerová, kterou policisti vedli dolů.
            "No dobrá, hlavně, že jste v pořádku. Půjdeme domů, ano?" Pobídl je Jan Mlynařík a jeho děti kývly. Samozřejmě, že
věděli své.
            Jejich vzpomínky na ten nádherný svět,
přátele a děti, které tam měli, jim navždy utkvěly v hlavě. V budoucnu ho vyprávěly svým dětem, ty tento příběh vyprávěly zase svým dětem a takhle se příběh přehoupával z generace na generaci. Ale nikdo z rodiny Mlynaříků už Zirghall nenavštívil. Tak končí akt staré minulosti, akt Poselství Zlatého draka. Akt, kdy se Proroctví konečně naplní, příběh Luthien Tantaris, teprve začne.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel