3. Kapitola: Prosba o pomoc

21. dubna 2010 v 17:25 | Annie-chan |  | Poselství Zlatého draka
useless-fire.blog.cz
useless-fire.blog.cz

Alžběta se dívala
s rodiči na zprávy, kde nějak rychle zveřejnili zprávu o zachráněné dívence a živém řidiči. Samozřejmě bylo všem velmi podezřelé, jak se ta bouračka udála.
            "Možná to byl nějaký trik mafiánů." Podotkl jejich otec, Jan Mlynařík (rodina se jmenuje Mlynaříkovi), který je šéf policie v jejich vesničce. No, ta jejich vesnička není tak malá.
            "Ty za vším vidíš práci." Vzdychla jejich matka, Ivana Mlynaříková, která naopak pracuje na Alžběty škole jako učitelka angličtiny a češtiny.
"Všechno je ti podezřelé."
Tatínek se usmál: "Hlavně, když jde o naší dcerušku, viď?"
"Ale já si toho auta opravdu nevšimla. Petr mě pak varoval, ale skoro to nestihl." Namítla tvrdohlavě Alžběta.
"Já to nemyslel zle…" Zavrhnul její námitku otec.
"Stejně to bylo divné…ale teď marš do postele! Už je půl deváté!"
"Ale mami! Mě už je patnáct!" Řekl naštvaně Petr.
"No fajn, ty můžeš do deseti, ale ty, Alžběto, běž už spát."
"A můžu si aspoň číst?"
"Jo."
"A pustit televizi?"
"Jdi už, prosím tě!"
Alžběta se s úsměvem na tváři vloudila do svého pokoje. Jejich rodina nebyla nijak zvlášť bohatá, ale ona dostala svůj vlastní pokoj. Byla za to velice šťastná.
            Celý následující den pak
uběhl jako voda. Když v půl sedmé ráno vstávala, vzala si k snídani rohlík s máslem a šla do školy, Byl pátek
a pode rozvrhu
měli angličtinu, češtinu, matiku, fyziku a dějepis a navíc jako
odpoledka
tělocvik. Proto se jako dvanáctiletá sedmačka vracela ze školy ve čtvrt na tři. A samozřejmě jí šel po boku Petr, který skončil na gymnáziu ve vedlejším městě už v půl jedné.
"To je otrava, že musím jít s tebou." Vzdychla Alžběta.
"Hele představ si, že jedna holka z naší třídy kouká na Naruta! Trapas, co?" Prohodil jen tak Petr.
"Na Animaxu nebo Jetixu?"
"Co?"
"Ani nevíš co to je."
"Seriál!";
"Anime."
"Ty se na to díváš?"
"A co jako!" Namítla uraženě. Naruto není zas tak špatný!

"Mít tě za ségru je fakt příšerný," vzdychl Petr a Alžběta se vítězoslavně usmála. Konečně došli na onu osudnou křižovatku.
"Aby se ti zase něco nestalo," ušklíbl se Petr.
Aby si to zase nepřivolal." Usadila ho Alžběta a v pohodě přešla silnici.
"Co je? Bojíš se?" vyplázla na něj na druhé straně silnice
provokatérsky jazyk.
"No počkej..."
"Stůj."
Petr se toho ledového hlasu úplně vylekal.
"Kdo si a co chceš?" Zeptal se. Alžběta měla větší výhled a hned toho člověka poznala. To je ten s tím tygrem ze včerejška!
            "Hej, počkej! To jsi ty?" Zavolala na něj Alžběta. Chlapec zvedl hlavu, kývl, a pak řekl: "Pojďte za mnou." Petr a Alžběta se na sebe nejistě podívali, Alžběta ale přikývla a Petr šel za ní.
            Chlapec je vedl asi čtvrt hodiny městem, pak se zastavili u starého mlýna, u kterého si jako malí Alžběta i Petr hráli. Chlapec je ale k jejich udivení zavedl dovnitř, kde to bylo docela dobře zabydlené. Vyšli až nahoru na půdu, kde na rozdíl od přízemí a prvního patra byli samé pavučiny a hlavně to tam smrdělo.
"Tak co se děje?" Zeptala se nejistě Alžběta.
"Tak tedy...abychom
začali. Jmenuji se Tmólos Zefyr... ehm, počkejte." Sourozenci se na sebe udiveně podívali. Tmólos zavřel oči a začal něco říkat...
"Gerit Inall...joes deo...joes deo..."
            Chvíli tohle říkal a pak oknem proskočil ten obrovský tygr, kterého včera viděli.
"Promiňte, tohle je jazyk Atlantiďanů. Řekl jsem mému tygrovi, ať přijde. Tak už my trochu věříte?"
"Wau..." Poznamenal Petr.
"Ty bys tady vůbec neměl být," odsekl naštvaně Tmólos.
"Já chci, aby tu byl!" zastala se bratra Alžběta.
"Já nic neřekl." Odpověděl podrážděně Tmólos a konečně zsačal vyprávět: "Podle vás vypadám tak na třináct, ne? Ve skutečnosti mi není třináct, ale 1311 let." Alžběta i Petr se na sebe udiveně podívali. "Možná mi neuvěříte, ale je to tak. V mém světě se můžete dožít třeba 9000 let.
            "Když je tvůj svět tak úžasný, proč tam nejsi?" zeptala se Alžběta.
"Protože mám misi, Pandoro."
"Pandoro? Já sem Alžběta. Jak sis to mohl splést?"
"Ehm- tak jinak. Před šesti lety můj svět napadli nekromanceři - zlí a černí mágové, kteří chtějí ovládnout i váš lidský svět. No, samozřejmě jsme odolali, ale ztratili jsme hodně bojovníků. Mezi nimi.. byli i moji prarodiče," řekl sklesle. "Naše jednotky Renjit byli skoro vyvražděny a nejméně nám zbylo druidů. Zemřel i můj učitel, třetí mocný..."
"Kdo jsou ty Renjiti, co dělají ti druidé a kdo jsou ti mocní?" Zeptala se nedůvěřivě Alžběta.
"Co že jste tak napružení?" Zeptal seTmólos uraženě. "Začneme od Mocných. Jsou to nejmocnější ze všech, kteří vynikají v přímém boji, léčitelství, druidství, technikách živlu i zvířat a magii. Jak vidíte, já mám například techniku zvířete tygra. Tak se vrátíme k těm nekromancerům. Když napadli naši zemi, náš silný klan Weillský utrpěl těžkou ztrátu - ztratili jednu velmi nadanou mladou dívku."
"A co my s tím?" Zeptala se znovu Alžběta. Petr až zíral, jak je drzá.
"Ehm...jak bych to řekl...znakem klanu jsou bílé oči."
Alžběta se vylekala a i s Petrem to pořádně drclo. Na rozdíl od Alžběty si ale uvědomil ještě jednu věc - to znamená, že není jeho sestra?
"To je nějaký blábol." Snažil se to nepřesvědčivě zakrýt své pochybnosti. "Vždyť nám rodiče říkali, že to byla chyba při porodu!"
"Chyba při porodu...co si vy nevymyslíte." Vzdychl Tmólos.
"Chceš říct...že jsem adoptovaná?" Šeptla potichu Alžběta.
"Jo, jestli to znamená, že tví rodiče nejsou tví rodiče." Prohodil Tmólos.
"Důležitější teď ale je-"
"Buď sakra ticho! Takže to znamená, že nejsem její brácha?!" Sykl Petr.
"Jo." Prohodil už naštvaně Tmólos.
"Zajímalo by mě, jak se sem teda dostala!" Křikl Petr.
"Důležitější teď ale je, jestli naší zemi pomůžeš." Pokračoval Tmólos směrem k Alžbětě
a Petra ignoroval.
"A jak bych asi mohla?!" Řekla naštvaně Alžběta. Tmólose to docela překvapilo. "Vždyť neumím žádné to tvoje druidství, nevím co to je to Renjit a..a neumím vůbec nic!"
"Naši bojovníci by tímhle byli poctěni!"
"Ale já nejsem váš bojovník! Jsem obyčejná holka!"
Tmólos už nevěděl, co říct. Tahle holka byla tak tvrdohlavá, že nešlo nic.To už do toho konečně vstoupil tygr Inall: "Tmólos zapomněl na jednu základní věc, přátelé," promluvil velice hlubokým hlasem, " a to je, proč vás potřebujeme. Víte, nekromanceři už se dostávají i do našich řad. Bitvy jsou čím dál krvavější a vypadá to, že už i nějaký mocný je pod duševní nadvládou nekromancerů. Potřebujeme tohle zoufalství ukončit. Pandoro, potřebujeme tě."
"Ty jo." Petr i Alžběta fascinovaně hleděli na mluvícího tygra.
"Když promluví Inall, to už je něco," vrátil je tmólos k tématu.
"Fajn," začala Alžběta, když se vzpamatovala. "Ale to sem neměla žádného sourozence?"
Už i Inall z její tvrdohlavosti padal na zem a Alžběta se snažila nějak se dostat z trapné situace.
"No dobře, myslím, že to zkusím. Někdo mě ale musí trénovat. A hlavně...musí se mnou jít i Petr. Na tom trvám."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PageRank ukazatel